Budou se rozdávat peníze. Dostane každý!

Svět se nám tak nějak mění. Kdo čte tento týden noviny, může si vzpomenout na film Dědictví aneb Kurvahošigutntag, kde host vyhání číšníka z restaurace - a číšník rozzuřeně křičí: „Nová doba!“

Jojo, nastala „nová doba“ a větší než malý počet věcí je postavený na hlavu. To, co se kdysi uvádělo v učenicích ekonomie jako nereálný a čistě cvičný teoretický příklad, je tady. Ne nutně k lepšímu.

Začneme zlehka a zdánlivě daleko od nás. Jen zdánlivě. Hongkong se rozhodl rozdávat lidem peníze. Každý, komu je víc než 18 let, dostane 10 tisíc hongkongských dolarů, což je necelých 30 tisíc českých korun. Tato částka má údajně pomoci obyvatelům k překonání finančních obtíží.

Celkem nezvyklý krok, že? Vlády obvykle vybírají daně, a pokud naopak někomu něco dávají, pak jako pomoc v nouzi. A obvykle se taková pomoc týká jen někoho, a nikoli všech. Alternativně po vzoru dotovaného jízdného se pomoc týká těch, kdo využívají jednu vybranou službu. Ale rozdat peníze každému?

Ekonomovi však hned svitne. Přesně tohle kdysi v učebnicích makroekonomie popisoval nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman jako hypotetickou možnost, jak ovlivnit ekonomiku, když už běžné kroky centrální banky nefungují. Když zkrátka centrální banka už vystřílela munici a nikdo si z ní nic nedělá. Říkal tomu helikopterové peníze a tvrdil, že aby lidé víc utráceli, je třeba rozdat peníze všem. Jako když vrtulník krouží nad davem a sype na něj bankovky.

Desítky let se to zdálo jen jako teoretická konstrukce, která nemůže v realitě fungovat. Léta se za to lidé Friedmanovi smáli. A ejhle. Jen se tomu neříká helikoptérové peníze a nedělá se to na území celého státu. I když vlastně…

Hongkong je specifický. Je to stát ve státě. Takže to vlastně vrtulníkové peníze jsou. Až do roku 1997 byl britskou kolonií. Pak sice území přešlo pod Čínu, ale dál má svou měnu, svůj vlastní systém justice a práva. Tato práva dávají lidem víc svobod, než mají lidé na pevnině. A právě kvůli snaze o jejich omezení probíhaly vloni v Hongkongu krvavé protesty, pod kterými ekonomika trpěla. V ulicích byly stovky tisíc nespokojených lidí.

Zdá se, že politici si je chtějí koupit jako všude na světě. Aktuálně to krásně vidíme třeba na Slovensku, kde politici na poslední chvíli také rozdávají lidem peníze, které jim předtím vzali.

Hongkong navíc trpí koronavirem a má už první mrtvé. To ekonomiku taky dvakrát nenakopne. Útraty obyvatel asi sotva vytrhne dračka o roušky a desinfekci. Jo takhle auta kdyby se prodávala, to by byla jiná než roušky – jenže poslední zprávy z Číny mluví o brutálním poklesu prodejů aut o desítky procent. Takže žádná hitparáda.

Hongkong proto rozhodl, že krajní situace žádá krajní řešení. Hodlá ekonomiku rozpohybovat, ať to stojí, co to stojí. Nejen že rozdá lidem peníze za nic. Ale taky jim snižuje daně a lidem s nižšími příjmy bydlícím v obecních bytech hodlá zaplatit na jeden měsíc nájem.

V kontinentální Číně by asi taky rádi, ale zase tolik peněz na rozdání miliardě lidí nemají. Tak aspoň ostošest snižují úrokové sazby a přemýšlejí, jaké by ještě mohli zavést dotace a intervence. Má to jen jednu chybku na kráse. Chybějícího člověka úvěrem nenahradíš. Když továrna nejede, protože její zaměstnanci dřepí doma v karanténě, ani bezúročný úvěr to do cajku nedá.

Už i čínský prezident připustil, co bylo jasné dávno, že ekonomika bude virem zasažena. Ale prý „jen krátkodobě“. No ano, to je potřeba zdůraznit – lidé přeci musí věřit v lepší zítřky, aby víc utráceli. Kdo má strach, šetří. Kdo šetří, neutrácí za blbosti. Kde se nejen že neinvestuje a nevyrábí, ale ještě navrch se ani neutrácí za blbosti, nemůžeme předstírat, že údajně rosteme. Kde aspoň navenek narosteme, tam se lidé u voleb hodně rozmýšlí, zda to stejným politikům zase hodí.

Vrtulníkové peníze byly ještě před pěti lety fantasmagorií. Dneska jsou realitou. Zatím v Hongkongu. Zatím. Záporné úroky byly taky před deseti lety fantasmagorií. Asi jako jít si koupit rohlík a dostat za to od prodavače zaplaceno. Od té doby jsme si na ně už zvykli. V Evropě.

No a teď přichází koronavirus do Evropy. Evropská centrální banka už záporné úrokové sazby má. Sotva může úvěry zlevnit o moc víc. Svůj arzenál si vystřílela. A připustit, že ekonomika poklesne? No fuj, taková čuňárna, z toho by se každému politikovi musel obracet žaludek. Takže koho napadne jako prvního v Evropě rozdávat vrtulníkové peníze z cizích kapes? Vždyť přeci voliči to budou milovat a ekonomika to „potřebuje“. První přikázání politika a dnes už i evropského centrálního bankéře zní: kamuflovat, zatloukat, zatloukat!

Je pro vás eurozóna pořád ještě „moc daleko“? Takže takhle: U nás se objevují názory, že musíme zabránit lidem, aby vykoupili obchody, a proto je třeba prodeje regulovat. Takže každý by si směl koupit třeba jen dvě konzervy. Najdi tři rozdíly proti vrtulníkovým penězům a záporným úrokům.

To všechno je totiž jiná fasáda téhož: je to socialistické zlo dané vírou, že nějaká chytrá hlava může naplánovat svět.

Připravme se, že politici po celém světě budou čím dál víc vymýšlet hrozné populistické věci vedoucí k omezení svobody a selského rozumu. Za 18 let vzrostl globální dluh na trojnásobek. Takže co třeba škrtání dluhů, když se dlužníkovi nechce splácet? Že to zní šíleně? To helikoptérové peníze i záporné úroky zněly taky. Že to sebere důchody těm, kdo si v penzijních fondech skrze dluhopisy roky šetřili na důchod? No a co. Staří se už k volbám stejně nedobelhají.

A v takovou chvíli přichází novela zákona o ČNB, která jí má dát víc pravomocí a otevírá stavidla tomu, aby se ČNB mohla chovat stejně jako Evropská centrální banka. To není dobrá zpráva. Jestliže první přikázání politika zní: kamuflovat, zatloukat, zatloukat, pak první přikázání bankéře zní: Nedávejte politikům větší moc, nedávejte, nedávejte!

 

Nulová tolerance pro vydírání ekoteroristů

Taky jsme už v Česku zažili jejich produkci. Říkají si „klimatičtí aktivisté“ z hnutí Extinction Rebellion a tváří se, že vylepšují svět tím, že „bojují proti klimatickým změnám“.

Já bych to ovšem pojmenovala jinak: Jedná se o nerozumné lidi, kteří dělají binec v podobě obtěžování běžných občanů blokováním dopravy či ničení soukromého i veřejného majetku, což má na klimatické změny asi takový vliv, jako barva vašeho spodního prádla na výsledek parlamentních voleb.

Tento týden o sobě dali znovu vědět. Znelíbilo se jim, že slavná cambridgeská kolej Trinity College investovala do ropných a plynových společností. Tedy do společností, které aktivisté považují za neekologické, špinavé a jaksi se jich štítí.

Ponechme stranou šťouravou otázku, jak se asi milí aktivisté do Cambridge dopravili – pochybuji, že se přemístili pouze za použití elektrokoloběžek, které nabíjeli za použití solární elektřiny, kterážto nevyužívala těžko zlikvidovatelné panely. Tudíž s vysokou mírou pravděpodobnosti při své cestě za cílem „aktivismu“ taktéž nějakou tu ropu & spol. ochotně využili. Nechme stranou i podružný fakt, že aktivisté se museli svolávat za použití mobilů a internetu, které také patrně nebyly poháněny vodními turbínami. Každopádně výsledek byl následující:

Aktivisté podnikli týdenní blokády silnic v Cambridge, což mělo za následek přerušení plynulosti dopravy, neboli zvýšení aktivisty nenáviděných emisí. Dále se jeden člen hnutí Extinction Rebellion při cambridgeském zasedání rady spustil na provaze z balkónu; vliv jeho balancování na laně na klimatickou změnu znám není. A také se chopili lopatiček a rozryli jak kanci v lese po staletí pěstovaný trávník v blízkosti budovy Trinity College.

Vzápětí „aktivisté“ – dá se trestnému činu ničení cizího majetku ještě říkat aktivismus? – vyrubanou hlínu navezli do místní pobočky banky Barclays, kde ji rozprostřeli po bankovní hale. Vliv hlíny v bankovní hale na klimatickou změnu taktéž není znám, známo však je, že znečištění bankovní haly a narušení předmětu podnikání banky, která v danou chvíli nemohla obsluhovat klienty, lze kvalifikovat jako další úmyslný trestní čin.

Až po tento bod se vše jeví jako cekem jasné. Pár pomatených lidí, kteří možná věří, že dělají něco užitečného, možná nevěří, ale dělá jim dobře se exhibovat, možná obojí současně, možná část z nich má jeden a část z nich druhý motiv, možná mají motivy ještě jiné, bůhví, do hlavy jim těžko vidět, ať už v ní mají cokoliv, zkrátka a dobře partička jistých lidí se rozhodne z nějakého důvodu poničit soukromý majetek. Jasné jak facka.

Co následuje dál, už jasné být přestává.

Mluvčí kolejí totiž na jejich konto prohlásila, že univerzita „respektuje svobodu slova a nenásilné protesty, netoleruje ale majetkové trestné škody“ - a požádala tuhle partičku, aby místo opustili. A navíc nezapomněla dodat, že se prý kolej „aktivně podílí na výzkumu řešení klimatické krize“.

Jsem zmatená. Dojde k trestnému činu. A zločinec je slušně požádán, aby svého jednání nechal. Poškozený se brání slovy, že přeci není tak zlý, že přeci souhlasí se světonázorem zločince a dokonce se podílí na výzkumu.

Uniká mi něco? Kde jsou těžkooděnci, kteří lumpy rozpráší a do jednoho zatknou? Kde jsou nařízené veřejné práce, v rámci nichž jsou povinni ti, kdo úmyslně poškodili cizí majetek, uvést škodu do původního stavu?

První zprávy z místa činu o žádných zatčených nehovořily. Asi to nepovažovaly za důležité. Později se začala ve zprávách objevovat spojení typu, že „majetkové trestné škody byly zaznamenány“. Ještě později se sice objevily na sociálních sítích nějaké zmínky i o několika údajně zatčených, ale nebylo jasné, zda v souvislosti s tímto činem, anebo s nějakými jinými výtržnostmi.

Zkrátka vypadá to, že poškozený se omlouvá zločinci, a orgány činné v trestním řízení jednají jen velmi, velmi laxně. Jen aby se neřeklo. Jen aby se vlk nažral a aktivisté zůstali nedotčeni, vždyť přeci mají tak pěknou myšlenku: zachraňují rozrytím trávníku svět před klimatickými změnami!

A já se ptám: Kdy přestane vyměklá většinová západní populace ustupovat vydírání menšinových levičáckých šílenců, kteří svou nenávist ke svobodnému světu a kapitalismu přetřeli nazeleno a snaží se společnost zmanipulovat tvrzením, že když nezničíme jimi nenáviděnou svobodnou prosperující společnost, zničíme údajně přírodu?

Nevím jak u vás. U mne je tolerance vůči těmto šílencům na bodě nula. Ustupovat jim znamená jejich trestné činy legitimizovat.

Velký Bratr nám dýchá na krk

Celá Evropa se pomaličku mění na zónu, v níž se sleduje a eviduje vše. A nemusí hned jít o nějaké tajné služby v pozadí. Příkladem může být obyčejná elektronická evidence tržeb. A ještě lepším příkladem jsou úvahy o zrušení hotovosti.

To by samozřejmě vedlo k tomu, že každá transakce je pod drobnohledem státu. Právě na příkladu úvah o zrušení hotovosti je vidět, že u nás zatím nejde primárně o sledování lidí, ale sledování peněz. To má k sobě však blízko. Podobně, jako se obrazně říká, že na každou potvoru se už vaří voda, u nás se zase na každého vede „složka“, i kdyby měla mít podobu „jen“ záznamu o tržbách.

Sledování lidí ovšem není jedinou buzerací, která komplikuje život podnikatelům. Zbytečná regulace pro regulaci se zbůhdarma přitvrzuje na všech myslitelných frontách. Dokládají to tvrdá data:

Podle dat společnosti CRIF se celkový počet podnikatelů v ČR v roce 2019 snížil o dvacet tisíc. Nejčastěji mizeli podnikatelé v oblasti obchodu. To je větší úbytek podnikatelů než v předešlých letech. Zatímco počet těch, kteří s podnikáním začali, moc nevybočuje z dlouhodobého trendu, počet těch, kteří s podnikáním skončili, vyskočil nad dlouhodobý průměr.

Samozřejmě je logické předpokládat, že podnikání zabalili hlavně ti, kteří byli jen málo aktivní. V rámci živnosti tu a tam uzavřeli nějakou smlouvu o stavebním spoření, nebo čas od času na tržišti prodali nějakou tu keramiku. Tedy nevykázali žádnou frenetickou činnost, která by českou ekonomiku spasila. Uznali, že regulace už je tolik, že se jim takové příležitostné prodávání nevyplatí. Ti, kdo budou chtít různé typy buzerací bránit, to budou prezentovat jako skvělou věc, protože se podle nich „pročistí trh“ a zůstanou jen ti velcí.

A já na to opáčím, že není nic záslužného nechat přežít jen ty velké a zadupat malé. Naopak frajeřina je mít podmínky pro podnikání takové, aby se vyplatilo prodat i jeden podomácku smatlaný proutěný košík za rok. Je v našem zájmu, aby si podnikáním tu a tamhle přivydělávali i ti, kdo mají jiné, hlavní zaměstnání. Ještě jinak řečeno, je v zájmu všech, aby soukromý sektor byl co největší.

Když říkám „v zájmu všech“, myslím všech: Ministerstvo financí ČR nedávno zveřejnilo výsledek hospodaření státního rozpočtu za první měsíc letošního roku. Pokladna skončila deficitem ve výši 8,0 mld. Kč. V lednu přitom byly v posledních letech vždy přebytky. V rozpočtu se krom jiného negativně projevily sociální dávky, které vyskočily meziročně téměř o 11 %. Je to jen opět další doklad toho, jak státní sektor roste: Zaměstnává víc úředníků, platí větší sociální dávky, věnuje vyšší dotace jízdného, vybírá vyšší daně.

Stát roste, soukromý sektor se smršťuje. Neboli ten, kdo nic neprodukuje, roste z životních funkcí toho, kdo produkuje. Parazitický státní organismus vysává hostitelský soukromý. Kam až? Kde je ten zlom, za kterým hostitel zkolabuje?

Dobrou zprávou je, že ještě poměrně daleko, protože příklad severní a západní Evropy ukazuje, že stát se dokáže rozpínat ještě víc. Špatnou zprávou je, že je to jednosměrná dálnice do pekla, které už v některých zemích nastalo. Protože kupříkladu francouzský socialismus mi dost pekelný vskutku připadá.

Zajímavě se na téma státní likvidace podnikatelů a zvláště živnostníků v rozhovoru pro Reflex vyjádřila ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková. Prohlásila: „Mně připadá nelidské najednou říct: „Protože neumíš s počítačem, už v téhle zemi nemůžeš podnikat.“ Nikdy to není tak, že občané jsou tady pro stát, ale stát je tady pro občany. Jenže pravidla často vytváří někdo, komu je pětatřicet, bydlí v Praze, má mobilní telefon a vysoký příjem, takže mu vůbec nedochází, že třeba další pársetkorunová položka za internet může být přesně tím bodem, kdy se láme rentabilita konkrétního podnikání.“

Asi tak nějak. Státní úřady o nás už mají informací jako nikdy a půjde to dál. A počet omezení taky poroste. Myslím, že vůbec není daleko pravdě onen vtip, jak chlapeček přijde k americkému prezidentovi a říká mu: „Tatínek říká, že jste lhář!“ A prezident mu odpoví: „To ale není tvůj tatínek!“ Bylo by to celkem legrační, kdyby to nevystihovalo realitu.

(Tento text využívá úryvky z knihy Pikora – Šichtařová: S androidkou v posteli)

Těžko splácíš úvěr? Bude hůř.

Popravdě řečeno, málokdy mi docházejí slova úžasem. Za ty roky, co se pohybuju na finančním trhu, jsem si už zvykla na leccos. Pamatuju si dvě příležitosti, kdy se to stalo.

Poprvé to bylo 11. září 2001, kdy jsme v přímém přenosu sledovali, jak se spolu s Dvojčaty hroutí i finanční trhy. Podruhé to bylo, když ČNB mohutně intervenovala proti koruně.

Obojí bylo špatně a obojí napáchalo v ekonomice velké škody, jejichž důsledky přetrvávaly roky. Můj úžas byl dán tím, že hned v prvním okamžiku bylo zjevné, že něco je moc špatně. Znovu mi úžasem došla řeč tento týden. Česká národní banka zvyšuje své signální úrokové sazby. Repo sazba vzroste o 25 bodů na 2,25 %.

Popravdě řečeno, z domácích ekonomů znalých situace v české ekonomice to nečekal snad nikdo. Ani já ne. Pravda, byli tací, kteří to čekali - ale byli to vesměs spekulanti ze zahraničí, kteří vycházeli víc ze svých dojmů a z výroků centrálních bankéřů než ze znalosti kondice české ekonomiky. Ony se totiž chyby těžko dají předjímat. A podle mě o chybu jde.

Považuji za důležité říct, že se domnívám, že rozhodnutí zvýšit úrokové sazby ČNB je důsledkem uzavření některých centrálních bankéřů do jakési sociální bubliny. Nepovažuju ho za rozumné ani obezřetné. Bude mít zásadní důsledky. Jaké?

Lze to přirovnat k přidání rychlosti před zatáčkou. Podobně jako když ČNB 31. 3. 2008 zvýšila úrokové sazby o čtvrt procentního bodu, aby už 30. 9. 2008 měla řádně zamotanou hlavu a musela rychle vzít zpětný chod. Všichni víme, co se tehdy v ekonomice dělo… Mně poslední rozhodnutí tuto 12 let starou záležitost nápadně připomíná.

Ale uvažujme prakticky. Jaké budou konkrétní důsledky? Především posílí koruna. Konkrétně vykreslí s největší pravděpodobností tvar „U“ – nejprve posílení, pak v řádu týdnů nebo měsíců oslabení. Totiž v okamžiku, kdy si vyšší úrokové sazby vyberou daň na hospodářském růstu.

Zadruhé zdraží hypotéky a další úvěry. To ztíží situaci dlužníků, kterých přibude. Zvýší se i podíl faktur placených po splatnosti. A zatřetí tipuju, že rychlost hospodářského ochlazování si během roku vynutí – analogicky k roku 2008 – opět zařazení zpátečky a úrokové sazby budou zase sníženy.

A co mám na mysli tím hospodářským ochlazováním? Toto: Ironickou shodou okolností ve stejný den ČSÚ zveřejnil další macatou várku makroekonomických dat. Dozvěděli jsme se kupříkladu, jak se dařilo průmyslu či zahraničnímu obchodu.

A představte si, že průmyslová produkce byla v prosinci (po očištění o vliv počtu pracovních dnů) meziročně nižší o 3,4 %. Tedy jednoznačně horší výsledek, než se očekávalo. Při bližším pohledu je zřejmé, že k poklesu nejvíc „pomohla“ výroba aut, která propadla o výrazných 10,3 %.

Když nebudeme řešit pouze prosinec, ale celý loňský rok, můžeme shrnout, že za celý rok průmyslová produkce meziročně klesla o 0,5 %. Byl to první propad po pěti letech. Ještě podrobnější čísla pak naznačují, že část firem se proto letos začne potýkat s nedostatkem zakázek - místo nedostatku pracovníků, kterému průmyslové podniky čelily loni.

Velmi podobný obrázek dávají i statistiky ze zahraničního obchodu. Tak například podle předběžných údajů skončila v prosinci bilance zahraničního obchodu se zbožím v běžných cenách schodkem 6,7 mld. Kč, což byl meziročně o 2,1 mld. Kč horší výsledek. Počítalo se s mnohem lepším výsledkem. A zase jsou to auta, co nejvíc vázne…

Kauzalita přitom není taková, že automobilkám se daří hůř kvůli hospodářskému zpomalení. Je to spíš opačně. Přehnaná regulace uvalená na automobilky průmysl poškozuje, a to vede ke zpomalení hospodářského růstu. Neboli co jsme si spískali, to máme (že, drazí evropští politici?).

Kam se podíváme, tam vidíme známky hospodářského ochlazování. A centrální bankéři si do toho utáhnou podmínky v ekonomice, aby to ochlazování fakt stálo za to. Když už, tak už fest. K tomu se dá těžko co dodat.