Rozpadne se EU do 20 let?

Volby do Evropského parlamentu jsou zdárně za námi. Žádný velký šok se nekonal. A přece mě jedna věc překvapila. Téměř všechny strany tvrdí, že prý je EU třeba změnit.

A hlavně: neříkají to jen otevřeně euroskeptické strany. (Ty totiž rovnou tvrdí, že z EU je třeba odejít.) O změně EU mluví spíš ti, kteří projektu věří. Nepamatuji si, že by nějaká strana tvrdila, že je EU zcela perfektní – ačkoliv se třeba i její zástupci v minulosti aktivně na podobě EU sami podíleli.

Jako by někteří zástupci ČR byli v EP už poněkolikáté a stále dokola chtěli EU reformovat. Jenomže skutek utek´. Roky řečí o reformě a nic. Jestlipak to náhodou nebude tím, že některé projekty jsou prostě z podstaty nereformovatelné? Vezměme si takový SSSR. Když přišel Gorbačov s řečmi o „reformě“ a perestrojce, výsledek byl jediný: Než něco stačil rádoby-zreformovat, impérium se mu začalo pod rukama rozpadat.

Minulý týden vyšel v The Guardian článek o tom, že ve čtrnácti zemích EU vznikl průzkum na téma, jak lidé vidí budoucnost EU. Po jeho přečtení se mi právě tenhle osud vybavil. Nepovede náhodou neschopnost reformovat nereformovatelné jednou až ke konci EU?

Průzkum totiž říká, že víc než polovina lidí připouští, že do 20 lety se EU rozpadne. (Doslovně: v průzkumu označili rozpad EU jako realistickou možnost. Tedy ne že by si to mysleli či chtěli, ale připouští to jako možné.) Konkrétně to říkají lidé ve Francii, Německu, Itálii, Nizozemí, Rakousku, Slovensku, Rumunsku, Řecku, ČR a v Polsku.

Největší nedůvěra v dlouhodobé přežití EU je přitom podle průzkumu na Slovensku, ve Francii a v Rumunsku. Nelze tedy říct, že nedůvěra plyne jen z východu nebo chudých zemí. Nedůvěra je vidět napříč EU.

Umíte si ale představit EU bez Francie? Takový spolek přestává dávat smysl. Zato s takovou představou logicky roste význam V4. Dokonce s takovou představou dává smysl i to, že se spolek časem spojením s Rakouskem rozroste na V5. Nálady v Rakousku i u nás jsou totiž v mnoha ohledech podobné. Respektive rozhodně podobnější, než třeba u nás a ve Švédsku…

Naopak největší důvěra v budoucnost EU vládne ve Španělsku, Dánsku a Švédsku. Opět tedy nelze mluvit o jednom křídle. Důvěra je vidět v ostrůvcích na severu i na jihu. Nejsem si jistá, zda to je dobrá zpráva. Svým způsobem mi to připomíná pohled na Bosnu. I v Bosně bylo mnoho ostrůvků různých národností a náboženství - a nic dobrého to nepřineslo. Někdy je přínosné, když existuje ostrá dělící linie.

V každém případě průzkum mezi lidmi ukazuje, že enormní tlak francouzského prezidenta Macrona a německé kancléřky Merkelové na rychlou a hlubokou integraci EU nepřináší slibované plody. Voliči blahem nechrochtají. To se odrazilo i v tom, že strana A. Merkelové utrpěla v Německu nejslabší vítězství v dějinách voleb do Europarlamentu. Lid její nadšení pro integraci nesdílí. Podobně ve Francii, kde prezident získal méně hlasů než ti, kteří brojí proti EU.

Čím to, že lidé v projekt EU zas až tak pevně nevěří a politici ano? Anebo že se politici aspoň tváří, že věří?

Lidé možná znají historii. Možná vědí, že v Evropě bylo mnoho říší, které si myslely, že budou věčné. Mnoho spolků, mnoho aliancí. A žádná netrvala z pohledu dějin dlouho. Nejúspěšnější byli Římané. A i jejich říše skončila. Technicky vzato by se tak možná za „nejtrvalejší impérium“ dala považovat sféra vlivu Vatikánu…

I Sovětský svaz tu měl být na věčné časy. A v jednu chvíli to tak skutečně i vypadalo. Vyhrál Druhou světovou válku, dobyl poloviny Evropy, jako první poslal člověka do vesmíru, zavařil svým zbrojením hlavu největší ekonomice světa… a přesto tu byl jen 68 let. EU tohle nezažila, snad jen z Evropy ukousla větší díl. Tak proč by tu měla být déle?

Jen tak mezi námi, otázkou vlastně je, kdy datovat vznik EU. Oficiálně bychom jej měli datovat k 1. listopadu 1993, v tom případě existuje už skoro 26 let. Pokud se na věc podíváme z většího nadhledu, za zárodek můžeme považovat už rok 1951, kdy vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli. To tehdy začíná evropská integrace. Pak by to ale znamenalo, že „EU“ v nějaké podobě už existuje právě 68 stejně jako Sovětský svaz. Jako kdyby baj-oko 70 let nějakého projektu přinášelo mezi Evropany pocit, že už to stačí. Výsledek do voleb do Evropského parlamentu přitom ukázal, že lidí, kteří chtějí EU buď opustit, nebo ji nějak pozměnit, přibývá.

Můj manžel má často veřejné přednášky a na nich frekventovaně od posluchačů slyší, že se lidé bojí, že v Evropě už nebyla dlouho válka. Tak dlouho, že podle nich prý roste pravděpodobnost, že musí přijít. Připouštím, že jistou logiku to má - ale kde by se ta válka vzala? Umíte si dnešní zhýčkanou mladou generaci představit, jak běží vedle tanku a dělá si selfíčka? Nevěřím! (Zato připouštím, že možný je konflikt lokální občanský, zejména na území Makedonie či Kosova, ale nevěřím na konflikt na celém území EU.) Přesto zmiňovaný průzkum potvrdil, že si to myslí opravdu hodně lidí, a to nejen u nás. Nejvíc se války mezi evropskými národy bojí Francouzi a Poláci, tam se výsledky pohybují kolem třetiny.

Leckdo tvrdí, že fakt, že válka tu už nebyla přes 70 let, je zásluha EU. (Fakt tu nebyla? A co Balkán? Byla válka v Jugoslávii málo krvavá, že jí tolik lidí zapomene zmínit? Nebyly tam koncentráky?) (A Ukrajina neleží v Evropě?) V každém případě to, že se lidé bojí války, neznamená, že by si ji snad přáli. Zrovna tak to, že připouští rozpad EU, ještě neznamená, že stejné procento lidí by si ho přálo. Jenomže – ačkoliv si většina lidí rozpad EU nepřeje, na rozdíl od reality odtržených politiků si ho umí logicky „dopočítat“.

Průzkum ukázal, že 92 % lidí si myslí, že by na rozpadu EU prodělali. Těchto 92 % lze nejspíš víceméně ztotožnit s těmi, kdo si jej nepřejí. Tihle lidé pozitivně vnímají možnost volného pohybu osob, kapitálu a další věci. A i přesto mnozí z nich nejsou nadšeni snahou Německa či Francie přistupovat k EU skoro jako ke svému protektorátu. To bylo opět vidět po volbách: E. Macron i A. Merkelová dosáhli slabých výsledků, přesto už diskutovali o tom, koho udělají šéfem Evropské komise. Skuteční vítězové voleb v jiných zemích byli jen pátým kolem u vozu, přehlížení a nálepkovaní jako nacionalisté nebo populisté. Tak se dělá demokratická integrace…?

Takže když to tak vezmu kolem a kolem, zdá se mi, že směřujeme plnou parou k takovému druhu integrace, která by potenciálně mohla EU rozložit. A to i přesto, že většina lidí si to nepřeje.

 

 

 

Zadlužená generace

Tohle se těžko okecá: Dluhy domácností u bank a družstevních záložen koncem roku 2018 činily 1,65 bilionu korun. Meziročně tak vyskočily skoro o 8 %.

Jenže lidé si nepůjčují jen u bank. Jsou tu i mimobankovní půjčky. Když se podíváme do Bankovního a Nebankovního registru klientských informací, zjistíme, že dluh domácností činil 2,32 bilionu a rostl o 8,3 %. Jinými slovy: Dluh domácností roste rychleji než mzdy.

Nelichotivě působí i průměrný dluh na hlavu: Všichni včetně nemluvňat dlužíme téměř 218 tisíc Kč.

Stejné nelichotivosti ostatně tvrdí i data Českého statistického úřadu. Ta ukazují, že počátkem roku míra úspor mírně klesla. To je ovšem v zemi bez důchodové reformy docela průšvih: Domácnostem totiž sice rostou příjmy, současně jim ale také rostou výdaje, a to ještě rychleji. Takže si vypomáhají rostoucím zadlužením. Člověk by skoro čekal, že čím vyšší příjmy lidé budou mít, tím lépe se jim bude dařit splácet dluhy, které si v horších časech nasekali. Ale ne. Je to přesně obráceně. Čím vyšší příjmy máme, tím menší úspory, ale vyšší dluhy!

Konkrétně? Průměrná česká domácnost každý měsíc vydá na splácení půjček něco málo přes sedm a půl tisíce. To je ovšem skoro čtvrtina průměrného hrubého platu v zemi. Toho průměrného platu, na který v realitě zhruba dvě třetiny lidí nedosáhnou. Přeloženo do češtiny: Hodně lidí sice vůbec nevydělává málo, a přesto má koncem měsíce problém s penězi vyjít.

Za tímhle vysokým a stále rostoucím zadlužením stojí hlavě hypotéky. Ceny nemovitostí v posledních letech rychle rostou a mnoho lidí se se splátkami dostalo až na dřeň svých možností. Zatím jim to v zásadě vychází: Míra nezaměstnanosti několik let klesá a průměrná mzda v ekonomice roste, takže mnozí dlužníci vycházejí sice s odřenýma ušima, ale přece. Zatím.

Zatím je nám coby spotřebitelům stále hej. Průmyslové podniky sice už mnoho měsíců jasně cítí hospodářské ochlazení, statistici a ekonomové také už měsíce registrují zpomalování české ekonomiky, vláda bojující se stále většími problémy s naplňováním rozpočtu jakbysmet, jenomže v tomto ohledu podniky vždy předbíhají pocity domácností, které reagují s mnohaměsíčním zpožděním. Takže třeba zatímco v roce 2013 byla průměrná míra nezaměstnanosti podle Úřadu práce 7,7 %, vloni to bylo jen 3,2 %. V roce 2013 byla průměrná mzda těsně nad 25 000, vloni se už blížila 32 000 Kč. A úrokové sazby byly v posledních letech nízké. Aby se tedy domácnosti necítily dobře, ačkoliv tempo HDP klesá. A logicky když se domácnosti cítí dobře, i objem nesplácených úvěrů klesá (loni činil „jen“ 34 miliard Kč).

Jenže už jsme si sami odpověděli, proč tenhle jejich dobrý pocit nemůže trvat donekonečna: Data už prokázala obrat v ekonomice. Trvá už zhruba půl roku. Průmyslová produkce v březnu (poslední známá data) už reálně meziročně vzrostla jen o 0,1 %. Evropou se totiž šíří nákaza zejména z automobilového průmyslu, což je pro ČR založenou na automobilkách celkem nemilé. A protože podniková sféra už obrat v situaci dávno chápe, její dluh roste výrazně pomaleji než dluh domácností.

Naproti tomu domácnosti si v mnoha případech stále ještě sedí na vedení a mají pocit, že eden nikdy neskončí. Není se jim co divit – na papíře to zní krásně: Počet uchazečů o jedno volné místo poklesl na 0,6 člověka, přičemž průměr od roku 1999 činí 8,7. Neboli stávající situace na trhu práce je naprosto nenormální. Stejně jako je nenormální růst mezd. Zatímco koncem roku 2018 rostly mzdy o 8,2 %, průměr od roku 1999 je 5,4 %. To všechno se sice dá číst tak, že trh práce je na tom dobře, ale také se to dá číst tak, že čísla vlastně dokumentují neudržitelnost situace. A skutečně situace na trhu práce se sice velmi nenápadně, ale přesto zhoršuje třeba v tom, že většina volných míst je aktuálně určená jen pro cizince, takže jsou jen na papíře!

Podobně jako české domácnosti se však chová celá planeta. Zatímco (někteří aktivističtí) středoškoláci bijí na poplach kvůli údajné klimatické krizi, (všichni) ekonomové by měli bít na poplach kvůli zjevné předluženosti. Podle Institutu mezinárodních financí se globální dluh v roce 2011 pohyboval kolem 200 bilionů dolarů, vloni už byl kolem 240 bilionů dolarů. To je nárůst o 20 % za 7 let. Kapku nepoměr.

Někdo může říct, že za tu dobu světová ekonomika také vzrostla. Fajn. Můžeme tedy dluh měřit ke globálnímu HDP. Takže zatímco v roce 2011 činil dluh zhruba 300 % globálního HDP, dnes je kolem 320 % HDP. Lepší? O moc ne. Všichni dlužíme příliš. Domácnosti jen následují vlády. A nehorázný dluh mají i některé nadnárodní korporace. Vážně si někdo myslí, že dluh k HDP může růst donekonečna? Že řecky nenarazí?

Pokud se rozběhne obchodní válka mezi USA a Čínou - a nyní se zdá, že se rozběhne - globální ekonomika ještě víc zbrzdí svůj už tak brzdící růst. Dluhy tak porostou mnohem rychleji než HDP. Co až jednoho dne lidé nebudou ochotni vládám tolik půjčovat a do bank ukládat tolik peněz? Co až banky pak najednou nebudou tolik úvěrovat? Co až nebude možné vytloukat dluh dluhem? Život na dluh má své meze. Lidi, neblbněte, na útraty za srandičky je nutné si nejprve vydělat.  Ne nejdřív utrácet, pak vydělávat.

Kterak léčit drahé bydlení až ke kolapsu

V posledních týdnech a měsících se všude mluví o krizi nájemního bydlení. Ceny bytů rychle rostou, s nimi i nájemné. Ceny se dostaly do nesmyslných výšin, přesto poptávka po nájemním bydlení roste. Čím to?

Není to tak dávno, co si kdekdo bral hypotéku, aby bydlel ve svém. Málokdo chtěl platit nájem a přitom pořád nic nemít. Většina lidí si tedy byt koupila, a místo toho, aby platila nájem, podobnou částku platila bance jako splátku hypotéky. Vidina byla taková, že za dvacet let budou bydlet ve svém bez dluhů a už jen v klidu šetřit na důchod. Zároveň s tím budou lidé ve stáří potřebovat míň peněz, protože žádný nájem už platit nebudou. V tom byla ohromná výhoda vlastnického bydlení před nájemním.

Výsledkem bylo, že do nájemního bydlení šli jen lidé, kteří věděli, že byt vlastnit nechtějí, protože v něm budou bydlet jen krátce. Anebo velmi mladí lidé, kteří teprve zkoušeli život bez rodičů. Nebo zkrátka sociálně slabí, jimž by nikdo úvěr nedal (a to se po jistou dobu banky snažily vnutit úvěr skoro každému). Jenomže – už to tak docela neplatí.

Co se stalo? Proč najednou kdekdo v mém okolí tvrdí, že si údajně podá inzerát a během pár minut prý „má desítky lidí“, kteří u něj chtějí bydlet?

Staly se zprvu dvě věci: Zaprvé Česká národní banka (ČNB) v minulých letech poslala své úrokové sazby na historické minimum, takže hypotéky byly extra levné. Zadruhé dlouho intervenovala proti koruně, což korunu oslabilo a české nemovitosti velmi zlevnilo pro zahraniční spekulanty. Ti nelenili a vyšponovali ceny do nebeských výšin. A protože nájemné je jen určité procento ceny nemovitosti, s růstem cen rostly i nájmy.

Jenomže v ten okamžik se toho centrální banka lekla. Nejedna světová recese začala tím, že vznikla a pak praskla cenová bublina na trhu nemovitostí. Proto se ČNB rozhodla, že růst cen nemovitostí přibrzdí. Donutila banky omezit půjčky lidem s nižšími příjmy. Smyslem bylo snížit riziko, že lidé nebudou úvěry splácet.

Výsledkem je, že zatímco dříve si kdekdo bral hypotéku, teď na ni mnohem víc lidí nedosáhne. To dokládají i čísla. Zatímco za první kvartál 2017 půjčily banky na hypotékách 28 tisícům lidí 58 mld. Kč, v prvním kvartále 2019 už půjčily jen 16 tisícům lidí pouhých 37 mld. Kč. ČNB tak svou regulací hypotéční trh prudce zchladila. A tím nahnala lidi do předraženého nájemního bydlení (které bylo předražené kvůli předraženým cenám bytů, které zase byly předražené hlavně kvůli České národní bance).

Neboli opět v pozadí můžeme vidět ČNB: Na počátku byla přehnaně aktivní, přehnaně snížila úrokové sazby, přehnaně intervenovala v objemu dvou bilionů korun. Tím přehnaně zdražila byty, tím přehnaně zdražila nájmy. Kdyby se na svou agilitu od počátku vykašlala, následně by nejspíš nemusela vymýšlet regulaci znemožňující přístup chudších či mladých rodin k hypotékám. A kdyby nevymýšlela takovou regulaci, neprali by se dnes tolik lidé o drahé nájemní bydlení…

Ale co teď s tím?

Levice i pravice mají svůj „lék“. A jak už to bývá, mají společného asi jako oheň a voda.

Levice tradičně doporučuje víc zdanit bohaté. (Doporučuje někdy levice na jakýkoliv problém cokoliv jiného?) Bývalý ekonom odborových svazů, sociálně demokratický ministr, následně předseda vlády a dnes guvernér České národní banky Jiří Rusnok v dubnu prohlásil, že by vše řešilo progresivní zdanění nemovitostí. Novinky ho citují: „Je obrovská poptávka, malá nabídka a k tomu nulová regulace trhu. Máme sice daň za nabytí nemovitosti, ale nemáme pořádnou daň z nemovitosti, která by postihla spekulativně nakupované byty.“ Asi takhle: Už jste někdy viděli jakoukoliv věc, na kterou uvalíte daň, a ona v důsledku toho zlevní?? Já tedy ne. (Tím se ostatně nejspíš mnohé z předešlých kroků centrální banky jaksi vysvětlují.)

Pravicoví senátoři přesně naopak navrhují zrušit daň z převodu nemovitosti. Sazba daně z nabytí činí 4 %. Má to logiku. O tato 4 % musí dnes lidé platit víc, než je nutné, což u bytu za několik milionů dělá dost peněz. Zrušíte daň – nemusíte ji platit – spíš si můžete koupi bytu dovolit. Jenomže už vidím stát, jak se do zrušení žene. Loni totiž na této dani dostal do pokladny 13,6 mld. Kč, které by mu chyběly. Přeci jen za první čtyři měsíce letošního roku hospodaří s největším deficitem od roku 2012. (Příliš rozdával jízdné zdarma a jiné předvolební koblihy.)

Pro mě je daň z převodu nemovitostí nemorální. Daní již zdaněné peníze. V některých případech může jít i o třetí zdanění stejných peněz (třeba pokud majitel firmy financuje koupi bytu ziskem ze svého podnikání). To je bohužel nešvar vícero daní. A já jsem přesvědčená, stejně jako za jeden zločin má být jen jeden trest, peníze mají také být zdaněné jen jednou. A nemálo na tom; navíc naše daně jsou příliš vysoké. Podle studie OECD máme z 36 členských zemí sedmé nejvyšší zdanění. Málo lidí to ví, ale v loni činilo daňové zatížení mezd v České republice 43,7 %. To je příliš. (A to mluvíme JEN o mzdách.)  Stát nás nestydatě dojí, aby mohl rozdávat dotace, které se pak rozkradou a promastí kapsy oligarchů.

Kapitolou samotnou pro sebe je „recept“ ČNB. ČNB má v otázce drahého bydlení nejvíc másla na hlavě. A od jejího šéfa se dozvíme, že ti, kteří na jednání ČNB doplácejí, tedy ti, kteří se zodpovědně snaží zajistit na důchod nákupem bytu, když penzijní reforma nefunguje, mají být coby „řešení“ sankcionováni progresívní daní. Myšlenka progresivního zdanění u nemovitostí je neskutečně hanebná. A shodou okolností s ní přichází šéf ČNB, který se v minulosti vždy točil kolem důchodové reformy, která u nás nikdy pořádně neproběhla a asi už ani neproběhne.

Pokud zdanění převodu nemovitostí je nemorální, pak před progresivní daní jenom bledne: V jejím případě byste za každý byt, v němž nebydlíte, platili víc. A to, i kdybyste ho třeba zdědili. Tudíž byste buď byli donuceni byt prodat, anebo by se vám ho podařilo pronajmout za ještě vyšší nájemné, které by vám progresívní daň kompenzovalo. Neboli byty i nájemné by zdražily ještě víc. Dle modelu vedlejší účinek léku = smrt.

Do čtvrtice je tu bizár pražské radní Hany Marvanové (STAN). Ta chce podpořit bytové družstevnictví. Byty by tak byly údajně o 30 % levnější. Metr by prý stál jen 60 tisíc Kč. (Tak nevím, jestli to někomu připadá levné, když by na metr průměrný zaměstnanec pracoval déle jak dva měsíce, a to ještě za teoretického předpokladu, že by uspořil celou výplatu.) Hlavně mi ale nějak uniká, kde se tahle čísla vzala. A taky mi uniká, jak družstevnictví zpřístupní hypotéky a jak odstraní zdlouhavé stavební řízení, aby se mohlo stavět víc.

Pátý nápad, totiž fakt, že Praha chce podpořit i tzv. baugruppe, kdy místo developera by na stavbě pracoval budoucí nájemník, raději nekomentuju, neb je to kvalitní retro do bývalé NDR. I to OPBH by se možná ještě hodilo.

Přitom všechny tyhle bizarní socialistické hokus-pokusy jsou úplně zbytečné; řešení je neskutečně snadné: Stačí dvě věci. Zaprvé nízké daně. Zadruhé přestat uměle zdražovat výstavbu. To znamená odstranit stavební uzávěry, nenechat mluvit do stavebního řízení každý pofiderní spolek a stavby povolovat, povolovat a povolovat, jako když Baťa sekal cvičky. Jo, a abychom nezapomněli: Ještě zatřetí by měla ČNB definitivně zklidnit svou hyperaktivitu.

 

…A povládnou vám ti nejméně vzdělaní

Politici toho v poslední době moc význačného nevymysleli. Jednou z mála vyčnívajících výjimek je návrh STAN: Politici chtějí, aby ve volbách do obecních zastupitelstev mohli volit lidé už od šestnácti let.

Možná už je dokonce v připomínkovém řízení a míří na vládu. A mně připadá dokonale bizarní.

Věcně vzato: 18 let je univerzální hranící téměř u všeho. V osmnácti se již mladí lidé považují za dospělé, nikoliv děti. Až v tom věku máme plnou právní odpovědnost. Od 18 let můžeme uzavírat sňatky, můžeme pít alkohol, můžeme třeba řídit auto. A dokonce na některé věci zákonodárce považuje 18letého člověka ještě za mladého, takže například mít zbrojní průkaz smí až od 21 let.

Jinými slovy, zákonodárci tvrdí, že na alkohol jsou děti v 16 ještě nezralé, ačkoliv v případě alkoholu mohou ublížit jen samy sobě, ale na volbu tak zásadní věci, jako kdo bude vládnout davu, už prý mají zkušeností dost.  Nehledě na to, že i samotné číslo 16 je pofiderně neukotvené, když děti dostávají občanku v patnácti…

Tak proboha proč volit zrovna od 16 let? Proč měnit zrovna teď pravidla politické hry?

Odpověď je nasnadě: Aby se dalo volebními výsledky líp manipulovat. Je to průhledná snaha levice získat místo voličů snadno manipulovatelné ovečky. Bez dostatečných zkušeností, s klasickým mladistvým rovnostářským zapálením. Tyhle děti se lehce zpracují a vymyje se jim propagandou mozek.

Průzkumy jasně říkají, že strany podporující tento návrh nemají moc příznivců mezi staršími ročníky, nýbrž mezi mladými. Možná by mohly návrh dovést k dokonalosti, pokud by jako správní „pokrokáři“ přišli s návrhem, že bude omezeno právo hlasovat lidem nad šedesát. Ukazuje se totiž, že čím je člověk starší, tím je konzervativnější, a to se těmto stranám nehodí do krámu. (Užuž v duchu slyším, jak argumentují jakousi stařeckou demencí nebo tím, že starší lidé už si zvoleného systému neužijí tolik let jako mladí, neměli by proto raději o ničem rozhodovat… A šestnáctiletí budou těmto pseudoargumentům nadšeně tleskat.)

Liberální levice argumentuje tím, že prý chce „víc zapojit mladé lidi do politiky“. Náramně mi to připomíná komunistické heslo „Mládí má zelenou!“ I soudruzi se obraceli na snadněji manipulovatelné a potenciálně fanatičtější svazáky – to aby měli větší moc.

Dalším argumentem liberální levice je, že se mladí „lépe orientují v záplavě informací, které nabízí dnešní svět“. Asi takhle: Jestli někdo tvrdí, že mladí rozpoznají fake news lépe než třeba čtyřicátníci, pak sám nejspíš fake news naletěl. Průzkum programu Jeden svět z roku 2018 totiž ukázal, že zhruba polovina z tisícovky studentů nedokázala rozeznat komerční sdělení od zpravodajského. Jak by potom dokázali rozeznat skutečnou zprávu od vylhané?

Pravda, Ministerstvo školství už chystá revizi rozvoje mediální gramotnosti… To je dobře, děti potřebují mnoho gramotností, které jim škola moc nedává. Ať už se jedná o gramotnost finanční nebo počítačovou. (Zato každý maturant dobře recituje, kdo byl Ruchovec a Lumírovec, jako kdyby to byla dnes podstatná informace.) Jenže já se upřímně bojím, co se pod rozvojem mediální gramotnosti bude skrývat. Budou se děti nazpaměť učit, které weby jsou „proruské“, „probabišovské“, „prozemanovské“, a které „nezávadné“, neboli liberálně levicové? Bude jim tím vymýván mozek a budou se odnaučovat vlastnímu myšlení?

I kdyby záměr víc zapojit mladé do politiky byl myšlen upřímně (nabeton není), mladé k politice blíž nedostaneme tím, že je pošleme k volbám (a „nejlépe“ povinně). Politici by jim museli něco nabídnout. Když jsem byla náctiletá, politiku jsem hltala. Politici totiž něco dělali. Transformovali ekonomiku. Znala jsem všechny ministry, žádná televizní debata mi neunikla. Dnes mě televizní debaty nezajímají, protože jsou o ničem. Jsou jen o propagandě šířené předem dobře vybranými hosty. Že by se v nich objevil někdo skutečně zajímavý, je asi tak pravděpodobné, jako že by se Václav Havel objevil v diskusní debatě v televizi v roce 1988.

Zkrátka mladí voliči – čest výjimkám - jsou až příliš mladí, nezkušení a nevzdělaní. Volit by neměly děti; děti jsou příliš snadno manipulovatelné. Krásně to vidíme na šestnáctileté Švédce Grétě Thunbergové. Progresivní levici posloužila skvěle. Údajně dokázala pobláznit 1,5 milionu mladých lidí po celém světě. Víte, kolik hlasů z toho by připadlo předkladatelům návrhu zákona?

Děti nechtějí chodit do školy, podobně jako Gréta se neučí fakta a logické myšlení, raději protestují za klima. A protože to přináší hlasy, politici Grétě naslouchají a předhánějí se, kdo se s ní vyfotí, kdo ji pozve do parlamentu. Fascinuje je, jak pobláznila davy - taky by to potřebovali umět. Naslouchají názorům dítěte bez vzdělání a s několikanásobnou psychickou poruchou (Gréta trpí zaprvé Aspergerovým syndromem, zadruhé ADHD, zatřetí obsesivně kompulsivní poruchou). Neboli dítě s poruchou autistického spektra, což znamená potíže se sociálním chováním, má být vzorem pro chování společnosti. Dítě trpící obsesemi patří do rukou psychologa, který se ji má snažit naučit, jak svým obsesím nepodléhat; nikoliv na náměstí, kde o pravdivosti svých vybájených obsesí přesvědčuje davy.

Z Gréty se stala novodobá Johanka z Arku a bojím se, že tak – obrazně řečeno - i skončí. Zazáří, půjdou za ní davy. Chvíli. Než bude nahrazena jinou šestnáctiletou modlou.

Média přinesla její prohlášení. Je v něm řečeno vše: „Byli takoví, kteří mi říkali, že mám místo toho chodit do školy a stát se klimatickou vědkyní, abych krizi vyřešila. Jenže všechna fakta i možné způsoby řešení už přece známe. A proč bych měla studovat pro budoucnost, která možná ani nebude? Proč bych se měla učit hromadu faktů, když ten nejdůležitější ze všech pro naši společnost nic neznamená?“

Přeloženo: Slečna nemusí znát fakta, aby o nich mohla rozhodovat. Nestuduje, aby věděla víc, protože ve své neznalosti je přesvědčena, že už ví vše podstatné. A čím míň toho ví, tím víc si věří, že může rozhodovat za ostatní. Její chyba to není, je normální, že čím jsou lidé mladší a mají nižší vzdělání, tím jsou revolučnější a sebejistější. Zrovna jako je normální, že lidé s psychickou poruchou nedokáží mít vhled do reality. Gréta je jen obětí. Je obětí těch, kdo se na jejím postižení přiživují a utvrzují ji v jejím nevzdělání i fanatismu.

To je totiž přesně to, co liberální levice potřebuje. Vzdělanější a starší lidé vidí, že řešení není snadné, vidí pro i proti. Dřív se tomu říkalo zdravý selský rozum. Dnes tomu levicově liberální média říkají „staří lidé z venkova“. Chtějí tím těmto nezávisle myslícím lidem zalepit pusu. Chtějí je převážit indoktrinovaným „názorem“ šestnáctiletých Grét.

Horší potraviny pro „horší“ obyvatele

Diskuze o dvojí kvalitě potravin v EU se vede léta. EU nejdřív nechtěla pochopit, že je možné, aby na východě byly potraviny horší než na západě. Když to pochopila, začala o dvojí kvalitě aspoň mluvit.

Když se mluvilo do větru už nějaký čas, začalo se zdát, že bude dvojí kvalita potravin zakázána jako klamání zákazníka. Ovšem potravinová lobby byla silnější než východoevropští politici.

Legislativa v Evropském parlamentu sice vznikla, ale vlk se nažral a koza zůstala celá. Rakouské a německé koncerny si vydupaly, že pokud existují „odůvodněné a objektivní“ důvody, mohou výrobci i nadále přizpůsobovat výrobky místním chutím a cenovým preferencím.

To podle všeho znamená, že jako na potvoru budou východní spotřebitelé překvapivě často preferovat horší kvalitu za vyšší cenu…

Ano, mnohdy skutečně zjistíte, že německé výrobky vypadající totožně s výrobky prodávanými v ČR jsou levnější. Anebo pokud je cena zhruba stejná, výrobek prodávaný v Česku má horší složení. Asi byste čekali, že na bohatším trhu budou ceny vyšší. Realita je ale opačná.

Důkazů, že ve Východní Evropě mají lidé horší potraviny, je mnoho: mediálně provařený je lančmít, rybí prsty, čokolády, limonády a hafo dalších. Časté je, že výrobek obsahuje horší maso, u sladkostí zase škodlivější, ale o to levnější náhradu cukru.

Podle průzkumu Agentury Focus pro Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci z listopadu 2015 vadí dvojí kvalita 88 procentům českých spotřebitelů. Argumenty o rozdílných preferencích českých zákazníků v průzkumu odmítlo 77 procent respondentů. Většina chápe, že výrobcům nejde o chutě, ale o snahu ušetřit a draze prodat. Je tedy logické, že nyní před volbami do Evropského parlamentu je o problému hodně slyšet.

Ale když ne péče o různé chutě, co za tím tedy stojí skutečně? Důvody jsou různé, přičemž jedním z nejlépe pochopitelných je to, že v ČR máme vyšší DPH na potraviny (v Německu 7 %, v ČR 15 %). Takže i když výrobce nechce využít svou převahu nad spotřebitelem, jeho zboží musí být kvůli dani v ČR dražší.

Druhým, už trochu komplikovanějším důvodem, je fakt, že jednotný evropský trh je prostě fikcí. Neexistuje. Ten jednotný trh, který byl jedním z argumentů pro náš vstup do EU. Ve skutečnosti i po patnácti letech našeho vstupu do EU vedle sebe stále existuje řada národních trhů. Ty mají své vlastní jazyky, své vlastní distributory.

Prodávat čokoládu v Německu znamená mít pod sebou celý obrovský německý trh plus nejspíš ještě trh rakouský. Jeden distributor, jedna reklama. Když se čokoláda moc neprodává, nevadí, na skladě může ležet rok, však ona se časem na tak velkém trhu prodá. Prodávat stejnou čokoládu v Česku znamená mít pod sebou třeba jen pár prodejen jednoho řetězce v největších českých městech. Dělat reklamu, distribuci, místo na skladě pro pár obchodů se sakra prodraží. A když se čokoláda neprodává, protože jsou Češi chudší, smůla. Riziko na malém trhu je mnohem větší než na velkém. Za větší riziko chce prodejce i distributor víc peněz. Logicky.

Dvojí kvalita potravin je pro Česko velkým zklamáním. Věnovalo se jí už mnoho politiků a vždy to skončilo prohrou. Léta se zdálo, že na národní úrovni se nic nevyřeší. Že by se teď ale už blýskalo na lepší časy? Eurokomisařka Věra Jourová oznámila údajnou skvělou zprávu a prohlásila: „Nyní máme jasná pravidla pro řešení otázky dvojí kvality.“

Pravda. „Nová pravidla“ máme. Ale že by nám zajistila lepší potraviny, si nejsem tak moc jistá.

O co jde: Ministerstvo zemědělství chce v novele zákona o potravinách zakázat dvojí kvalitu potravin pod pokutou až 50 milionů korun. Výrobky se stejným obalem budou muset mít stejné vlastnosti a složení v ČR jako v jiných evropských státech. ČR tak jde nad rámec evropské legislativy. Údajně tak nebude možné různé složení výrobků ospravedlňovat údajnými různými preferencemi spotřebitelů.

Jenže jak už víme, krom různé daně máme vedle sebe v EU taky různé národní trhy s různě velkými riziky – jednotný trh je jen proklamací a nefunguje. Když výrobci nakážeme, že musí na všech národních trzích prodávat totéž za stejnou cenu, riziko tím nevygumujeme. My ho tím pro výrobce naopak zvětšíme. Totiž o hrozbu pokuty.

Takže co výrobce udělá, aby se vyhnul pokutě a riziku? Je-li rozdíl v ceně a kvalitě zanedbatelný, nejspíš zákona uposlechne. Je-li rozdíl velký, přebalí svůj odpadní výrobek do jiného obalu, aby nevypadal jako v Německu. I s novým obalem ale odpad zůstane odpadem.

Zákazník nebude klamaný, bude vědět, že si nekupuje to, co prodávají o dům dál za hranicemi. Bude na férovku vědět, že je „podřadným“ občanem EU s podřadným produktem. Jako „podřadný“ občan EU tedy také bude vědět, jak příště volit, aby ho europoslanci a eurokomisaři znovu nevyšplouchli.

Tohle prostě zákonem neokecáme. Jednotný trh v celé EU nelze českým zákonem nadiktovat. Jednotný trh tu není.