Vláda už projedla i majetek předků

Je to jen něco málo přes rok, co zemřel Tomáš Ježek, a už aby se v hrobě obracel. Všichni si ho jistě pamatují, jak počátkem devadesátých let spravoval Fond národního majetku. Byl jedním z těch, kteří dali privatizaci svou tvář.

Také díky němu jsme přešli na tržní ekonomiku se všemi jejími krásami i nedostatky. Určitě si nikdy nepředstavoval, že jím spravovaný majetek bude jednou projeden a vyměněn za návrat k socialismu.

Zprivatizoval se ohromný majetek. Dnes hodně lidí tvrdí, že to šlo jinak a lépe. Já si tím nejsem jistá. Teoreticky a s dnešními vědomostmi jistě ano. Ale tehdy, při tehdejším politickém klimatu, při tehdejších zkušenostech, při tehdejší dezorientovanosti značné části lidí, co se to kolem nich děje – sotva. Spíš myslím, že chybám se vzhledem k nulovým zkušenostem kohokoli s transformací centrálně plánované ekonomiky na tržní nešlo vyhnout. Rozhodně totiž nelze říci, že by někde jinde privatizovali lépe. Dělali to sice jinak, způsobů bylo mnoho, ale nakonec z většího nadhledu lze říct, že tyto různé cesty překvapivě vedly ke stejnému cíli. Všechny země V4 se nakonec proměnily v tržní ekonomiky a žádná se dramaticky nevymyká. Dokonalá privatizace, která se zavděčí všem, prostě neexistuje. Stejně jako dokonalá důchodová reforma neexistuje. A nemá smysl ji za to kritizovat.

Co je důležité pro dnešek: Nakonec jsme transformací přeci jen úspěšně prošli a po všech stránkách se blížíme průměru EU. A co víc, ještě k tomu nám zůstal nemalý majetek našetřený z příjmů z privatizace. O něm se původně mluvilo jako o zdroji financování důchodové reformy.

Už před desítkami let byla známa demografická projekce a vědělo se, že jednoho dne bude moc důchodců a málo pracujících. Už tehdy bylo jasné, že stávající model důchodů, kdy pracující generace živí generaci v důchodu, je neudržitelná. Příliš málo lidí by mělo živit příliš mnoho lidí.

Jenže politici byli lační peněz a postupně vymýšleli, jak se k nim dostat. Začali proto účelově vázat výnosy z privatizace. Pokud se jednalo o krytí schodku penzijního účtu, šlo nad tím mávnout rukou, protože to tak jako tak s důchody nějak souviselo.

Když přišli politici s tím, že budou privatizační výnosy vázané na likvidaci ekologických škod, bylo to horší. Příliš to otevíralo dveře zneužití peněz, protože ekologické zakázky lze snadno nadhodnotit a privatizační výnosy vytunelovat. Ale stále to bylo jakžtakž pochopitelné, protože ekologii řešit musíme.

Když ale stávající vláda přišla s tím, že nebude výnosy na nic vázat a prostě je prožere pod heslem: „Peníze nesmí zahálet!“, bylo to už totálně za čárou.

Není to nic jiného než kupování dnešních hlasů voličů za cenu okradení budoucích dětí. Nevázat výnosy z majetku našich předků na nic je nehorázné vyjídání budoucnosti. Vláda nemá vůbec žádnou vizi budoucnosti, která přesahuje její volební období.

Vláda Petra Nečase připravila důchodovou reformu. Byla to velmi špatná reforma, ale byl to aspoň nějaký pokus. Přišla následující vláda a reformu potopila. Tomu bych rozuměla, kdyby přišla s lepší variantou. Vzhledem k tomu, že Nečasova reforma byla vskutku katastrofální, s něčím lepším přijít šlo. Jenže to se nestalo. Neobjevilo se žádné řešení. Důchodová bomba stále tiká.

Demografové varují, že délka života se bude prodlužovat a Čechů bude ubývat. Pesimistická varianta výhledu mluví o tom, že na konci století bude žít v ČR jen 7,4 milionu lidí. Další varianty počítají s imigrací, která bude bránit vylidnění. Otázkou je, zda to je ta lepší varianta, protože víme, že aktuální typ migrace příliš nevede k posílení zásobárny pracovních sil, spíš posiluje řady příjemců sociálních dávek.  

Pro důchodový systém to tudíž v obou případech bude nepřekonatelná zátěž. Důchody bude ještě nutné řešit. Jedno i dvě volební období ještě vydrží. Možná i tři. Ale jakmile začnou chodit Husákovy děti do důchodu, systém je neunese.

Babišova vláda tak před sebou problém valí a nabaluje ho jak sněhovou kouli. A k tomu ještě vyjedením rezerv budoucím vládám řešení komplikuje. Vláda nezodpovědně hodlá vybrakovat rezervy, falešně očekává zrychlení ekonomiky, a navrch plánuje deficit rozpočtu ve výši 40 mld. Kč, o kterém je už dneska jisté, že bude překročen. Po ní ať přijde potopa. To nemůže skončit jinak než zadlužováním státu na vyplácení důchodů, což opět není dlouhodobé řešení, protože po určitém čase musí takový život na dluh skončit řeckou cestou.

Občas stát taky nezaklekne

Poslední týden muselo premiéru Andreji Babišovi zvonit v uších permanentně. Nejprve se Evropský soud pro lidská práva odmítnul vůbec zabývat (pro „nepřijatelnost“) Babišovým tvrzením, že není estébák.

Pak o něm jednala Evropská komise.

A do třetice Evropský parlament.

To už je obstojná sbírka evropských institucí. Český premiér se tak v Evropě stává slušnou celebritou. Evropskou komisi a Parlament ale nezajímalo, zda je Babiš Bureš či Nebureš, ale to, jestli náhodou nezneužívá svého postavení.

Právníci Evropské komise nakonec dospěli k závěru, že Babiš podle nich stále profituje z činnosti Agrofertu, ačkoli jej převedl do svěřenského fondu. Argumentují tím, že jako premiér má zásadní vliv na rozhodování spojené s využíváním peněz přicházejících z evropského rozpočtu, a proto by podle nich prý Agrofert neměl mít nárok na podporu z evropských fondů. Jinými slovy, evropští právníci jsou toho názoru, že Babiš je podle pravidel platných od léta stále ve střetu zájmů, a to bez ohledu na svěřenský fond. Evropský parlament došel ke stejnému závěru, který ještě navrch korunoval schválením usnesení vyzývajícího Komisi, aby zakročila.

Celkem očekávatelně premiér střet zájmů popírá. Argumentuje závěrem analýzy českého ministerstva spravedlnosti, podle kterého je prý vše v cajku. A navíc prohlásil, že česká vláda je v kontaktu s Evropskou komisí a věc s ní řeší. Tolik stručný popis situace. Což ovšem není to, co hodlám komentovat.

Coby ekonom vskutku neaspiruji na to, že rozštípnu něco, na čem si armáda českých právníků už nějaký ten čas láme zuby. (Mají evropské instituce pravdu? Nemají pravdu? Je to střet zájmů? Není? Jak ty zatracené předpisy vlastně vykládat?)

Coby ekonom ale vidím něco docela jiného.

České ministerstvo spravedlnosti prý provedlo analýzu. Česká vláda „věc řeší s Komisí“. Takových státem zaměstnaných právníků. Tolik věnovaného času těchto státních zaměstnanců. Tak drazí právníci jsou. Jejich hodinová sazba je pro člověka s průměrným příjmem astronomická. Jejich honoráře platí daňoví poplatníci.

Příjemcem dotací je přitom soukromý podnik Agrofert. To znamená v logice evropských právníků sám Andrej Babiš. Kdyby Agrofert neměl s Babišem nic společného, byl by patrně už dávno prodán. On je ale ve svěřenském fondu. Fyzická osoba tak v konečném důsledku získává dotace. Právníky fyzické osobě platí stát. Právníky, kteří aktuálně nemakají pro veřejný zájem, pro zájem daňových poplatníků. Makají za veřejné peníze na vysekání soukromé osoby.

To se pak najednou jeden přestává divit, jak je to možné, že tak rychle roste armáda státních úředníků. No jo no, když připravují podobné analýzy v soukromém zájmu?

A že český premiér není žádnou soukromou osobou, nýbrž osobou veřejnou? Ale houbeles, v tomto sporu vystupuje skutečně coby soukromá osoba: Žádné ministerstvo totiž takovou analýzu nepotřebuje pro žádné řízení, v němž by figurovalo jako jedna ze stran. Vláda žádné takové analýzy nepotřebuje pro žádný spor, ve kterém by vystupovala jako rozhodující orgán. Analýza patrně nemá sloužit k plnění žádného z úkolů vlády. K čemu tedy slouží? K „ochránění investic“ soukromé osoby.

Nevím o žádném předpisu, na základě kterého by měl jakýkoliv veřejný orgán povinnost za soukromou osobu takovou analýzu dělat a šetřit jeho kapsu. Z toho plyne, že jediný, kdo by měl analýzu platit, kdo by měl zaměstnat soukromé právníky a využít jejich soukromý čas, je soukromý investor Andrej Babiš.

Co kdyby ještě náhodou nějakého šťouru napadlo, že by se na to měl mrknout Nejvyšší kontrolní úřad kvůli nejasnému používání veřejných peněz ve velmi nejasném veřejném zájmu…? To se pak jeden nemůže divit, že právníci si marně lámou hlavu nad „výkladem střetu zájmů“ a ne a ne se v něm zorientovat, když se dosud nezorientovali ani v tom, že by se celé to jejich analyzování taky dalo vykládat dosti kontroverzně…

Asi takhle: Stát je v poslední době velmi rychlý, když má na někoho zakleknout. Přijal za svou presumpci viny: Vlastě vychází z předpokladu, že každý podnikatel je gauner, který se vyhýbá placení daní. A pokud náhodou gauner není, pak má povinnost to státu dokázat.

A pak tady máme premiéra, u kterého stát přijal presumpci neviny. Automaticky vychází z předpokladu, že musí velmi dobře majetkově situované soukromé osobě za veřejné peníze pomoci při ochraně jeho investic a jeho dotací (daně nechte rovnou stranou).

A že se ty dotace pěkně množí. Zatímco v roce 2011 koštovaly lehce přes 600 milionů, vloni to bylo už přes 2,1 miliardy. Na dani z příjmu však zaplatil Agrofert jen 739 milionů korun. Dotace jsou tak skoro třikrát vyšší než daně. Tak jestli tohle není dvojí metr, pak už nevím, čemu se tak říká.

 

Kdybys ses neučil tak dobře, nemusels bejt nezaměstnanej

Jako by to byly dva světy.

Na jedné straně v novinách, televizi, na konferencích zaměstnavatelů, znějí jen a jen nářky na to, jak moc zoufale chybí lidé. Nedostává se pracovní síly.

Podniky by rády produkovaly víc, ale nemohou, protože zaměstnance nemohou sehnat, kdyby se na hlavu postavily. Jako sci-fi působí fakt, že před 5 lety se o jedno pracovní místo pralo v průměru přes 14 lidí, zatímco dneska se o jedno místo uchází jen 0,7 člověka! Volných míst je víc než volných lidí, a to jsou přitom ještě mnozí „volní lidé“ technicky vzato nezaměstnatelní, protože se na úřadech práce hlásí jen fiktivně, alternativně jsou už nezaměstnaní tak dlouho, že ztratili schopnost do práce docházet. Skutečný nedostatek volných lidí je tedy ještě mnohem horší, než by se ze suché statistiky mohlo zdát.

A pak je tu druhý svět. Lidé, kteří mají chuť pracovat. Lidé, kteří mají vysokou kvalifikaci. A přeci o práci nemohou zavadit. Tak jako paní, která mi napsala před pár dny email:

„…s tezí, že pracovní síla chybí, nesouhlasím. Od září 2012 si hledám práci. Mohu posílat CV o závod a inzerenti se neobtěžují ani odpovědět. Po roce na úřadu práce jsem odešla do naspořeného předdůchodu. Mluvím anglicky, mám ŘP skupiny C, průkaz na VZV. Pracovala jsem celý život na letišti, byla jsem IATA certifikovaným školitelem přepravy nebezpečného zboží s certifikáty z Ženevy…“

…a tak dál a dál. Zkrátka paní má evidentně vysokou kvalifikaci. Práci se snaží hledat. A takových lidí mě v poslední době oslovilo víc. Mnozí z nich byli bývalí vysoce postavení manažeři s několika vysokoškolskými tituly. A přesto – nic. Proč?!

Protože právě proto – těmto vysoce kvalifikovaným lidem se nedaří práci najít nikoliv NAVZDORY jejich vzdělání, ale KVŮLI jejich vzdělání.

Onen první svět, který hlásí nedostatek pracantů, totiž o odborníky a vzdělané lidi nestojí. Tenhle svět hledá pomocné řidiče, skladníky - ještěrkáře posunující ještěrkou bedny zleva doprava a zprava doleva, kopáče výkopů na stavbách, nejlépe pak nemyslící panáčky stojící u pásu a překládající polotovar z jednoho pásu na druhý. Tenhle svět hledá levné lidi bez vzdělání, kteří se spokojí s velmi nízkou mzdou a které je tak strašně snadné nahradit jen o trochu dražším robotem.

Zato o lidi, kteří mají vysokou specializaci, odbornost, umí samostatně rozhodovat, umí řídit ostatní, umí nést odpovědnost – o ty zájem není. A protože tihle lidé bývají víceméně samostatní, dost často mají i z předchozího netriviálního zaměstnání jakés takés úspory, často se ani nehlásí na úřadech práce. Zkoušejí více či méně úspěšně živnostničit, žijí z úspor, odchází do důchodu, nebo třeba se rozhodnou, že s prací seknou úplně a zůstanou doma starat se o děti či vnoučata – vždyť tím mohou být také užiteční. Ve statistikách pak vůbec nefigurují.

Papírově tak máme přímo extrémně nízkou nezaměstnanosti. V říjnu dokonce míra nezaměstnanosti poklesla na pouhých 2,8 %. Co by za to jinde v Evropě dali! Jenomže skutečná, fyzická, nepapírová míra nezaměstnanosti je u nás mnohem vyšší. Ta je ovšem také statisticky nezměřitelná – jak přesně spočítat vzdělané lidi, kteří na práci prostě rezignovali a už si ji ani nehledají, protože mají pocit, že to nemá smysl? Najednou už to nevypadá tak vábně jako na papíře.

Jak ale mohly vedle sebe vzniknout takové dva paralelní světy?

Statisíce lidí byly vytlačeny z trhu, ale málokdo to chce vidět. Namísto toho se poplácáváme po ramenou, jak jsme dobří, jak naše ekonomika jede, jak se jí daří. Ano, daří se jí. Jenomže jaké je ta ekonomika, které se daří? Je to ekonomika, která si žádá nekvalifikované a laciné lidi a o vzdělané odborníky nemá dostatečný zájem. Čím levnější a čím méně kvalifikovaní, tím žádanější. Jak se říká takové ekonomice? Vžil se pro ni trochu hanlivý název montovna.

Mnoho lidí nadzvedává za židle tvrzení, že česká ekonomika se během posledních let víc než dřív začala chovat jako montovna, ale nadzvedává je to hlavně proto, že to slyšet nechtějí, ne proto, že by to nebyla pravda. Když si ale před tím budeme zacpávat uši a zavírat oči, jaksi tím samotný fakt nezmizí.

Proč ale během posledních pěti let česká ekonomika zvýraznila svůj charakter montovny? A tím se dostáváme k jádru pudla. Odpověď je až děsivě prostá a děsivě překvapivá: Je to důsledek hloupých, víc než tříletých intervencí České národní banky na oslabení české koruny. Zdánlivě dvě nesouvisející věci – slabá koruna a montovna – ale v realitě jsou to propojené nádoby.

Slabá koruna zlevnila české výrobky a českou práci. Nasála k nám tedy výroby a investory, kteří chtěli především konkurovat nízkou cenou. Kdo chce prodávat levně, musí rezignovat na kvalitu, na technologie, na odbornost. Čím déle byla koruna oslabována a čím byla levnější, tím víc byly podniky podporovány v tom, aby se víc a víc soustředily na konkurenci nízkou cenu. Aby se specializovaly na nekvalifikované a špatně placené práce.

Během těch tří čtyř let u nás jak houby po dešti vyrašily podél dálnic sklady, které zaměstnaly armádu špatně placených a málo kvalifikovaných skladníků. A ekonomika skladů a montoven byla na světě. A jede dobře – to je fakt. Až na to, že to není něco, na co bychom mohli být zas až tak hrdí, něco, na čem by se dala stavět budoucnost. Sklady umíme – drahé švýcarské hodinky už hůř. Montovny umíme – drahé kvalitní léky hůř.

Pěkně se nám ty intervence vymstily. Ekonomiku sice na okamžik rozpumpovaly tak, až ji přehřály - ale současně na dlouhé roky dopředu ji naopak paradoxně zbrzdily, protože technologicky zastarala. Krátkodobý kvalt vykoupený dlouhodobým zaostáním.

A ještě něco vám povím. Během značné části celé té doby intervencí byl kurz koruny téměř přilepený k jedné hodnotě. Prakticky vlastně simuloval, jak by se naší ekonomice žilo, kdybychom platili eurem, tedy neměnným kurzem. Dá se to tedy říct i jinak:

Zhruba tři roky „skoro-eura“.

Papírově na chvíli růst jak blázen.

A prakticky na roky zaostání ekonomiky a místo pokroku evoluční krok zpět.

Tak si, všichni ti, kdo tolik toužíte po euru z čistě emotivních důvodů, nyní své emotivní pohnutky srovnejte s těmito fakty. Klíďo píďo si mi nadávejte (jako každému, kdo se o euro otře) do ruských švábů, jsem si dávno zvykla, ale zkuste své nadávky tentokrát taky doplnit o nějaká fakta, která by věcně ekonomicky vyvrátila mé tvrzení: intervence - fixní kurz – montovny – dlouhodobé ekonomické zaostání.

Pojďme zrušit právní stát!

Před pár dny pobavila řadu škodolibých Čechů zajímavá zprávička: Mnoho Němců se v předešlých letech finančně zaručilo za imigranty – a teď došlo na placení. A ručitelé se nestačí divit. A rozčilovat.

Popravdě, ačkoliv uznávám, že to ode mne není ani trochu hezké, přiznám se, že mně také zahrál kolem rtů lehký pobavený úsměv. Je to totiž bizár jak vystřižený z hollywoodské parodie. Bizarní není to, že ručitelé musí platit za předmět své záruky – tak to jaksi u záruk bývá. Bizarní je to, jakým způsobem byla demaskována jejich naivita.

Ale popořádku. Z bombastických titulků se mohlo zdát, že „problém se zárukami“ dosahuje obřích rozměrů. Při troše zkoumání se však ukáže, že problém se týká „jen“ zhruba 700 Němců, což na počet celkového německého obyvatelstva je jako nic. V žádném případě tak nejde o „poučení“ či „procitnutí“ zásadní masy obyvatel. Ale i tak případ nepostrádá na zajímavosti.

Věc se táhne až celkem hluboko do minulosti, totiž do roku 2013. Tehdy Německo ustanovilo státní program, který umožňoval scelování syrských rodin. Něco analogického kdysi probíhalo i u scelování tureckých rodin, ačkoliv první turečtí gastarbeiteři byli do Německa vpuštěni jen kvůli nedostatku pracovních sil a předpokládal se jejich návrat do Turecka. Pak se to ale nějak zvrtlo… Podobně jako tentokrát. Syřané již žijící v Německu směli přivést své rodiny do země pod podmínkou, že poskytnou státu důkaz o dostatečných příjmech či majetku na hrazení stravy a ubytování.

Z českého pohledu zcela jistě šlo o nabídku velmi velkorysou. Čechům a Slovákům, kteří před rokem 1989 emigrovali na západ, se přeci nedostávalo výzvy: „Přiveďte si i zbytek rodiny, stačí, když ho uživíte.“

Jenomže ne všichni Syřané žijící v Německu, kteří chtěli přivést zbytek své rodiny, měli dost peněz, aby se za rodinu mohli zaručit. A v tu chvíli nastupují na scénu dobrosrdeční Němci. Někteří se zkrátka ochotně nabídli, zatoužili učinit dobrý skutek, a za nově příchozí se sami zaručili.

Co na tom, že netušili, za koho ručí?

Ca na tom, že mnozí sami měli daleko do úst?

Co na tom, že se ručitelé neobtěžovali dobře si prověřit podmínky ručitelství?

To přeci dokážeme! Dobré skutky být musí! Dobrými skutky se dá báječně koupit dobrý pocit.

No a pak to přišlo. Úřady práce začaly rozesílat výzvy, aby ručitelé splnili podmínky, ke kterým se upsali, a zaplatili. V některých případech vymáhané částky dosahují v přepočtu až několika milionů korun. A stále naskakují o úroky z prodlení. A ručitelé se začali náramně divit a protestoval. Jak po nich zlý stát může chtít platit, když přeci nevěděli, za koho ručí? Jak by mohli platit, když sami mají daleko do úst? Jak by mohli platit, když přeci nevěděli, co podepisují, a nikdo jim zavčasu neřekl, že by mohli za imigranty platit dokonce i poté, co už získají azyl?

Pravdou je, že kolem vymáhání plateb existuje i dneska dost nejasností. Není docela jasné – a aktuálně o tom rozhoduje soud – zda náhodou nebyly podmínky programu změněny až dodatečně během jeho platnosti, takže ručitelé se možná skutečně podepsali pod poněkud jiné podmínky, než jaké jsou na nich teď vymáhány. Ale ať tak či onak, jasné naopak je, že všichni tihle dobří ručitelé prokázali nebývalou míru finanční negramotnosti hraničící až s finančním analfabetismem.

Cožpak když si nějaký neznámý člověk z ulice vezme hypotéku a požádá mě, abych mu za jeho úvěr ručila, bude snad někdo očekávat, že bych měla podepsat? Měla bych ručit za někoho, koho neznám? A proč? Pokud dotyčného neznám, pak nejen že nemám důvod věřit, že svůj dluh splatí, ale dokonce nemám ani důvod věřit, že jakoukoliv pomoc skutečně potřebuje či zaslouží si.

Cožpak ručitelem se může stát někdo, kdo sám nemá z čeho zaplatit? Tihle naivní lidé svým podpisem prokázali jediné: Financovat migraci z daní „nebolí“, protože platby za migranty plynoucí z veřejných peněz nejsou vidět. Jakmile by stejnou částku, která plyne z daní jednotlivce na sociální dary pro imigranty, měl dotyčný zaplatit přímo ze své kapsy a nikoliv skrze daně, najednou by se začal setsakra cukat, protože by byl zbaven své fiskální iluze a viděl by, na co konkrétně jeho peníze a v jaké částce plynou.

A cožpak je normální podepisovat smlouvu, které nerozumím? Samotný soud konstatoval, že cizinecké úřady ve věci garancí pochybily, když neposkytly ručitelům veškeré poradenství a řádně je neproškolily ohledně podstupovaných rizik. Jenomže je to skutečně vina úřadu, když se nezeptá: „A opravdu víte, milý pane, co to podepisujete?“ Není větší vina na straně onoho milého pána, když se vůbec nezajímá o obsah textu, pod nějž vlípne svůj autogram? Není to prostě jen důkazem toho, že naivní občánci dlouhodobě zlehčovali souvislosti migrace a měli dojem, že jich se to přeci netýká, všechno to nepříjemné kolem přeci zařídí anonymní stát?

Podepíšu – učiním dobrý skutek a koupím si dobrý pocit. Imigrant selže a bude potřebovat peníze – a stát to za mě zaplatí. Já jsem už udělal své dobré gesto, tak by přeci bylo nemorální po mně ještě chtít peníze! Takové bylo patrně tradiční uvažování většiny těchto vypečených ručitelů.

Za všechny to shrnul jeden ze Syřanů, jehož agentury citovaly: „Kdyby moje rodina přišla s pomocí pašeráků přes balkánskou trasu, tak bych neměl potíže. Ale protože jsem si vybral oficiální cestu, měl bych platit," zlobil se. No ano – jistě, že by měl platit. Právě to totiž definuje onen rozdíl mezi nelegálním a legálním překročením hranic! Legalita stojí peníze – právě proto se jí tolik lidí snaží vyhnout! Co je na tom komu nejasného?

Ti, kdo se nyní vztekají, že stát jedná „absurdně“, když vymáhá naplnění smlouvy, alternativně že Německo „už není právním státem“, ve skutečnosti nejsou zase tak úsměvní. Jsou to ve skutečnosti velmi nebezpečná individua. Na normu totiž požadují povýšit to, že smlouvy nebudou dodržovány. A jestli něco vystihuje stav, kdy stát přestává být právním státem, pak je to situace, kdy nedodržuje své vlastní zákony a smlouvy. Ano, tito lidé, kteří si chtěli koupit svým podpisem lepší pocit, ve skutečnosti chtějí zrušení právního státu.

Může mi těchto lidí být líto, že nepobrali víc rozumu. Ale není mi líto, že mají nyní nést následky svých činů. Nést odpovědnost za své jednání je správné a žádoucí. A je to to, co dnešním levicovým liberálům chybí.

Takový malý babišovský mýtus

Už druhý týden cloumá Českou republikou aféra kolem Andreje Babiše, jeho dětí, konání či nekonání policie, konání či nekonání státních zástupců a další a další střípky dokreslující celou tu bizarnost.

Neb nejsem Brouk Pytlík, nic z toho není „můj byznys“, takže nehodlám ani jedním vážným slůvkem tuhle klauniádu komentovat. To nechť si komentuje policie, psychiatrie, státní zástupci, soudy, politici… a ti a oni, kdo to mají v popisu práce. (Glosování alá lidový humor do toho nepočítám, na to si vyhrazuji právo i nadále.) Nicméně jedna věc s tím související náramně spadá do mého ranku.

Agentura Median totiž briskně po vypuknutí aféry provedla průzkum, který hodnotí vnímání osobnosti Andreje Babiše veřejností. Asi moc nepřekvapí, že většina lidí má pocit, že v osobě premiéra dochází ke střetu zájmů, zrovna tak nepřekvapí třeba to, že nejpozitivněji Babiše hodnotí voliči ANO a levice. Logicky. Vždyť to jsou jeho voliči! A tak dál a dál. Ale přeci jen jedna věc trochu překvapí. Jakkoliv mám sklony v duchu demokracie vždy hájit většinový názor, tady si troufnu drze prohlásit, že značná část respondentů se hluboce mýlí. Tenhle omyl je totiž snadno věcně prokazatelný:

Více než polovina respondentů totiž souhlasila s tvrzením, že premiér zlepšil výběr daní a zlepšil ekonomickou situaci Česka.

A já tvrdím: Nezlepšil ani jedno, ani druhé.

Výběr daní je u nás přímo symbolizován zavedením EET. A budete překvapeni: I měsíce po jejím startu stále ještě nikdo neví, kolik peněz do státní pokladny EET přinesla. I samotné ministerstvo financí částku jen odhaduje (!). V roce 2017 podle něj EET přispěla k vyššímu inkasu DPH „kolem“ 5,2 miliard Kč. Ale jisté to není. Jak je to možné?

Není totiž vůbec snadné oddělit efekt zavedení EET a efekt rekordního růstu ekonomiky. I bez EET by byl výběr DPH podstatně vyšší než o rok dřív jen kvůli vyšší spotřebě domácností. Maloobchodní tržby v roce 2017 rostly o 6,1 %. Naivka by si mohl myslet, že to je právě v důsledku EET, jelikož lidé začali dosud tajené a nezdaněné tržby hlásit celé. Jenže není to pravda. A že to není pravda, je jasné třeba už jen z toho, že i v první polovině roku 2018 rostly tržby o 6 %. A EET v tom nehrála vůbec žádnou roli, protože už byla dávno v běhu; roli v tom hrály pouze a jen vyšší příjmy domácností. Ostatně tržby rostly ze stejného důvodu i v okolních ekonomikách, a to bez EET.

Kdo ví, zda ministerstvo financí vůbec odhaduje správně, a ne jako slepec s bazukou při snaze trefit vrabce, jako tomu je pravidelně při sestavování rozpočtu. Ale pokud se ministerstvo nemýlí, pak 5 mld. Kč je zatraceně málo. Celkové příjmy státního rozpočtu totiž činily obrovských 1 274 mld. Kč. Necelá 4 promile příjmů rozpočtu. Takové plivnutí do moře. A je to více než negativně vykompenzováno přijetím dalších státních zaměstnanců, o které byrokracie nabobtnala. Když vezmu v úvahu, že během jediné vlády jich přibylo 40 tisíc, vkrádá se myšlenka hraničící s jistotou, že těchto – údajně díky EET – vybraných 5 miliard se vyhodilo oknem.

A tvrzení, že premiér zlepšil ekonomickou situaci Česka? Tomu by se dalo věřit jedině tehdy, pokud bychom si mysleli, že pan premiér dokázal pozvednout celý globální růst! Že pomohl Číně, Americe, celé Evropské unii… Pitomost? Jistě že. Jenomže právě v tom to vězí: Česká ekonomika roste PROTO, protože roste ekonomika globální. Kdyby globální ekonomika byla v recesi (třeba tak jako byla v recesi v roce 2009), byli bychom v recesi také. Ale mezi námi, zas takoví borci, abychom se dokázali ekonomicky pohybovat přesně opačně než celý svět, tedy fakt nejsme. Světový růst se prostě přenesl i k nám, s jeho vychladnutím zase odejde. (Tedy… on už odchází. Už jsme za vrcholem.)

Souhlasit by se dalo s jedním: Totiž že česká ekonomika roste ještě rychleji než třeba celek EU. Tedy přeci jenom jsme na tom ještě „lépe“ než průměr. A může za to premiér? Nemůže. Kdo za to tedy může? Může za to Česká národní banka. A máme za to Českou národní banku chválit? Nemáme. Nemáme ji chválit ani trochu, protože Česká národní banka přitopila svými intervencemi a prakticky nulovými úrokovými sazbami pod kotlem přesně v okamžik, kdy česká ekonomika ožívala už spontánně sama od sebe. Takže růst ještě vybičovala a ekonomiku přehřála. No a dneska kotel zchlazuje přesně v okamžik, kdy už ekonomika sama od sebe spontánně brzdí. Neboli recese, která z toho nutně v logice hospodářského cyklu musí přijít, bude ještě hlubší, tužší a nepříjemnější, než jaká by byla, kdyby se do toho centrální banka vůbec nemíchala. Na to, co teď kdekdo chválí coby „skvělý hospodářský růst“, budeme do roka nadávat jako špačkové, protože si to vychutnáme ažaž.

Jen taková řečnická filozofická otázka: Docela by mě zajímalo, když teď lidé děkují premiérovi za přehřátou ekonomiku, jestli taky za dva roky mu budou nadávat s tím, že způsobil recesi…? Osobně myslím, že ne, jakkoliv z logiky věci obojí musí mít stejného viníka. Něco mi ale říká, že premiérovi skvělí píáristé  to nějak okecají.

Levice se definitivně pomátla

Den co den přicházejí bizarnější a bizarnější zprávy o výrocích, myšlenkách a chování mladých levicových politiků. Zdá se, že to je globální trend, kdy se aktivisté předhánějí ve své hlouposti a neschopnosti.

Co mám na mysli tou hloupostí? Pikantní byla například zpráva, že do americké Sněmovny reprezentantů byla zvolená 29letá demokratka Alexandria Ocasiová-Cortezová. A svět šokovala hned dvakrát. Zaprvé se stala nejmladší ženou zvolenou do Sněmovny. Potud dobré. Zadruhé šokovala tím, že nemá na nájem a toužebně čeká na svůj první plat z Kongresu. Což může mít jen dvě vysvětlení. Buď pokus o levicové píárko, které moc nefunguje vzhledem k tomu, jak drahým oblečením se paní chlubí. Nebo neumí dojít do banky pro přiměřený úvěr na tři měsíce, který by beze sporu dostala a vzápětí splatila, když má už dopředu zabezpečený příjem.

Zkrátka znovu se tím potvrdilo, že aktivisté jsou pro politiky průšvih jak Brno i se Šalingradem. Slečna sice tvrdí, že se nemá za co stydět, ale pro mě má - ukázala, že neumí řídit vlastní rozpočet, a přitom chce rozhodovat o státním rozpočtu a veřejných financích. Ve své budoucí práci bude řešit částky, které si evidentně neumí ani představit, což nemůže skončit dobře. Je příkladem toho, jak levicoví aktivisté zapomněli, co znamená slovo spořit, případně rozumně se úvěrovat a následně splácet. Místo toho, aby si našetřila peníze, případně si je slušně půjčila a splatila, napsala o svém „problému“ na sociální sítě a nechala problém vyřešit svou komunitu. Té se jí zželelo a začala političce posílat peníze. Politička se tak nechává bez skrupulí živit. Čeká v koutku, až jí někdo pomůže, a stěžuje si na svůj původ. Ten ale evidentně nemůže být zase tak likvidační, když jí vynesl křeslo v Kongresu. Děti chudých rodičů se dělí na ty, které se snaží, chodí na brigády, studují, podnikají, a na ty, které čekají, až se na ně usměje štěstí, případně se vymlouvají na etnický původ.

Spojené státy mají astronomický veřejný dluh, který jen tak neklesne. Navíc je evidentně povedou jelita, která nemají základní finanční gramotnost a počítají s tím, že je vždy někdo zachrání. Živě si tak umím představit, jak budou jednou v budoucnu Spojené státy žádat o pomoc Mezinárodní měnový fond podobně jako Řecko a Argentina, pokud se takový druh finančně negramotných aktivistů v Kongresu jednoho dne pomnoží.

V Kongresu chce prý slečna řešit vysoké nájmy. No potěš koště. Bude nájmy regulovat? Bude je dotovat? Tak či onak, evidentně nechápe, že v tržní ekonomice nemůže za nájem zákonodárce, ale centrální banka. Centrální banky mnoha zemí světa v posledních letech pumpovaly do ekonomiky neuvěřitelné množství peněz. Ty se přelily do rekordních cen akcií a nemovitostí. Nájem je přitom jen určitým procentem ceny nemovitosti, které chce majitel jako výnos. Proto čím je cena nemovitosti vyšší, tím je nájem dražší. Centrální banka tedy může za vysoké nájmy, a za to, jak se chová centrální banka, zase může prezident, protože ten obvykle volí vedení centrální banky. Nemůže za ně zákonodárce. Zákonodárce je tedy nemůže ani „vyřešit“.

Dřívější levice měla alespoň vzdělané vůdce. Karel Marx byl sice z morálního hlediska opovrženíhodný týpek, ale nebyl žádný hlupák. Jeho Kapitál by nedokázal napsat každý, ačkoli je v něm řada logických chyb. Slečna Ocasiová-Cortezová  zatím prokázala jen to, že neumí hospodařit. Nebojím se ale o ni: Už pochopila, jak žít z cizích peněz a vydávat to za cnost. To vynáší, takže se neztratí.

Jenomže slečna Ocasiová-Cortezová je jen jedním z prototypů ekonomicky nevzdělaných levicových aktivistů. V Německu také vymysleli srovnatelnou pitomost. Generální sekretář německé sociální demokracie Lars Klingbeil přišel s originální myšlenkou. Lidé podle něj budou mít nárok každý dvanáctý rok nechodit do práce a budou za to dostávat peníze. Konkrétně by šlo o 1000 eur čistého (tedy cca 26 tisíc korun). K tomu by dovolenkářům stát ještě platil sociální a zdravotní pojištění. Prý to je alternativa k takzvanému nepodmíněnému základnímu příjmu, který ve strachu z průmyslové revoluce 4.0 nabízejí jiné levicové strany.

Klingbeil k tomu prohlásil: „Jsem stoprocentně přesvědčen o tom, že sociální demokracie může být pro lidi znovu atraktivní, když se jasně profiluje a bude přinášet nové myšlenky.“ Přeloženo: Sociální demokracie chápe, že se přežila a nemá co nabídnout, a tak zkouší jít víc a víc doleva, až její program začíná splývat s komunismem.

Tradiční sociálnědemokratický program totiž už vyzobaly jiné populistické strany. Nejen v Německu, ale v celé Evropě. „Populistické“ v tomto smyslu neznamená „populismus“ takový, jak ho chápou média, totiž odmítání EU a imigrantů, nýbrž „populistické“ zde znamená přesvědčit nějakou vějičkou masy, že jsme pro ně potřební, nechat se zvolit a pak žít z jejich peněz. Takže levice se začala v rámci tohoto tažení tvářit, že peníze rostou na stromech. Téměř všechny vyspělé státy už mají ohromný dluh, globální dluh se za pouhých 18 posledních let ztrojnásobil (!) a noví extrémní levičáci chtějí rychlost zadlužení ještě zvýšit. To nemůže skončit dobře. Na všech úřadech práce dobře vědí, jaký je problém dostat zpět na trh práce člověka, který léta nepracoval: Takový člověk ztrácí motivaci, ztrácí pracovní návyky, přestává být zaměstnatelným a stává se dlouhodobě nezaměstnaným.

Představa, že čtvrtá průmyslová revoluce zruší práci, je krutě naivní. Práce bude i s rozvojem robotizace, zrovna jako byla po první, druhé a třetí průmyslové revoluci. Jen se změní její forma. Vzniknou nové profese a staré zaniknou, podobně jako zanikly pradleny a přadleny. Vymýšlet kvůli tomu pohádku o pečených holubech do huby je nejen podvodné, ale hlavně nebezpečné. Co myslíte, že udělá Afrika, až se o téhle pohádce dozví? To nám pak vypukne imigrační krize, že ta předchozí byla proti ní jen nevinnou legráckou.

 

 

Jak se to multikulturalismu nepovedlo

Je to celkem známá poučka: Čím víc se tlačí na pilu, tím spíš se pila zakousne. Může to mít tisíc a jednu variantu v běžném životě, ale většinou to platí beze zbytku.

Tak třeba čím víc tvrdý rodič tlačí na svého domácího puberťáka, aby přestal chlastat a začal se učit, tím spíš puberťák zrebeluje, pošle tatíka do háje a odejde z domova.

Čím častěji bude Pikora ukřivděně vandrovat do Šichtařky, že na něj údajně „blbě kouká“, tím si může být jistější, že se na něj ženuška „blbě koukat“ teprve začne, aby konečně poznal, co to znamená, a nedevalvoval ten výraz.

Čím agilněji a otravněji se bude průměrný zaměstnanec dožadovat u šéfa den co den zvýšení platu, tím dřív šéfovi dojde trpělivost a namísto zvýšení platu otravného zaměstnance vyrazí.

Ale funguje to i velice věcně a matematicky. Tak třeba čím drtivěji v amerických prezidentských volbách vyhraje, dejme tomu, republikán, tím drtivěji obyčejně po dvou letech převezmou Sněmovnu reprezentantů demokraté. Anebo přesně obráceně. Prostá statistika. Čím agresívněji prosazovaná politika A, tím větší proti ní odpor a následné vítězství politiky B.

Dějinné kyvadlo funguje spolehlivě. Buď se houpe jen trochu od umírněnosti k umírněnosti, anebo se zhoupne pořádně ode zdi ke zdi.

A čím agresívněji bude víceméně umírněné a v zásadě jakžtakž tolerantní obyvatelstvo osočováno z xenofobie a rasismu, placenými kampaněmi přeškolováno na multikulturno a cílenou politikou bude míseno s přistěhovalci, tím spolehlivěji se jeho křehká tolerantnost vytratí a rasismus vzplane jako požár.

Je to univerzální psychologické pravidlo, které rozumný chápe a respektuje, sociální inženýr ignoruje a vědomě dráždí hada bosou nohou.

Dobře si pamatuju, že už někdy v roce 2014 jsem na tomhle prostoru použila v souvislosti s vizí migrace a multikulturalismu stejnou větu: Čím víc se tlačí na pilu, tím spíš se pila zakousne. Psala jsem, že přílišný tlak na integraci k integraci rozhodně nepovede, ale vyústí v pravý opak: Vzplane nenávist namířená vedle nových imigrantů také vůči do té doby dobře integrovaným menšinám, které desítky let víceméně bezproblémově žijí s majoritou. Odskáčou to třeba Vietnamci, Romové a další menšiny, vůči nimž majorita už dlouhý čas neprojevovala žádnou viditelnou zášť. A přijdou k tomu jak slepí k houslím, aniž by změnili své chování. To majorita se změní – pod vlivem tlaku na multikulturno se pila zadře a dosud skrytá či jen malá nenávist se začne projevovat viditelně a agresívně. To proto je multikulti náboženství špatné – nedělá lidi lepší, ale horší.

Tohle bylo v roce 2014.

A na konci roku 2018 přišla taková nenápadná zprávička z Německa.

Lipská univerzita vypracovala studii aktuálního rozložení nálad v německé společnosti. Ukázalo se, že víc než čtvrtina Němců by si buď vysloveně přála, nebo alespoň by přímo neodmítla, aby země měla autoritářského vůdce. 11 procent Němců je přesvědčeno, že jsou přirozeně nadřazeni jiným národům, dalších 20 a půl procent na tuto otázku nemá jasný názor a nikterak se proti tvrzení o přirozené nadřazenosti nevymezuje.  60 procent Němců je přesvědčeno, že Romové mají „přirozené“ sklony ke kriminalitě. (V překladu: Mají to tak nějak v genech.)

A tak bychom mohli pokračovat. Roste počet lidí, kteří jsou přesvědčeni, že historici falešně zveličují zločiny nacismu. (V překladu: nacismus nebyl až tak špatný.) A tak dál a dál. Skoro všechny sledované kategorie nesnášenlivosti, rasismu a touhy po omezení demokracie rostou.

A on někdo čekal u jedné z kulturně nejobohacenějších zemí Evropy něco jiného? Někdo čekal cokoliv jiného než růst nesnášenlivosti u země, která je ve světové špičce v tlaku na politickou korektnost, multikulturalismus a cenzuru? Někdo čekal něco jiného u Němců, kteří v historii vždy vynikali prvotřídním sklonem k extremismu na obě strany? Někdo čekal cokoliv jiného u země, která své odezdikezdivectví prokazuje třeba tím, že zplodila druhou světovou válku, a současně dneska odhaluje sochy Marxovi?

Ale jo, někdo něco jiného skutečně čekal. Nárůst tolerance slepě čekali všichni apoštolové multikulturalismu. Ten typ lidí, kteří zakládají hate-free kampaně, a náramně se diví, že jejich výsledkem není tolerance, nýbrž odpor. Něco jiného čekal ten typ sociálních inženýrů, kteří nikdy nepochopili, že když se moc tlačí na pilu, špalek se nepřeřízne rychleji, ale pila se naopak zahltí.

Snad jediná jakžtakž pozitivní tendence na tom je, že za poslední dva roky se v Německu mírně zmenšila nevraživost vůči Židům. Přitom v dalších zemích, třeba ve Francii či Británii, je antisemitismus na vzestupu. Ani to ale není zas až tak psychologicky překvapivé. V případě Židů se totiž na pilu v Německu v poslední době netlačilo. Přesvědčovací kampaně a tlak na integraci se týkaly hlavně přistěhovalců a barvy pleti. Takže podle zákona akce a reakce bylo výsostně logické, že odpor se zvedne hlavně právě proti přistěhovalcům a tmavým lidem.

Ale že bychom si to měli nějak lakovat a myslet si, že my, Češi, jsme za vodou, to bych neřekla. Připomeňme si, že 11 procent našich sousedů si myslí, že jsou nadřazeni jiným národům. Neboli že tak nějak přirozeně a logicky my jsme podřízení. To je od sousedů velmi milé. Jistě nám to vztahy a naši pozici v Evropské unii vylepší.

Naši milí domácí multikulturalisté pak „jistě“ pochopí, že tohle se jim tak trochu nepovedlo. Ne že by to mysleli zle. Přeci jenom chtěli, abychom se všichni tak nějak měli vespolek rádi, že. Ale provedení zkaňhali. Jestli ono to nebude tím, že když sociální inženýr začne opravovat evolucí vytvořený přirozený řád věcí, zkaňhá to jaksi z principu věci vždy.

 

 

Nevěřte, že důchody porostou

Znáte ten večerníček o Dorotce? Papoušek jí vysvětloval, jak nebezpečné jsou sirky. Ale Dorotka si myslela, že je chytřejší než papoušek, a tak dlouho si se sirkami hrála, až začal dům hořet.

Pohled na naše politiky dost Dorotku připomíná. Jsou mistři světa, všechno umí a všemu rozumí. Dokud nepřijde průšvih.

Jeden takový průšvih tento týden naznačila Národní rozpočtová rada. Zveřejnila projekci, jak se budou vyvíjet veřejné finance za předpokladu, že by stávající zákony platily i v příštích letech. Projekce přinesla nelichotivý závěr: Za padesát let bychom měli mít dluh k hrubému domácímu produktu (HDP) vyšší, než ho má dnes předlužené Řecko. Zatímco řecký dluh dnes činí 180 % HDP, náš dluh by měl činit 230 % HDP.

Za vše přitom může stávající důchodový systém. Podle demografické projekce se totiž prodlouží průměrná délka dožití. Počet lidí nad 65 let proto proti dnešku vyskočí o 60 %. To je tak moc, že na starobní důchody by musel stát vynakládat každý rok 12,9 % HDP.

Předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová k tomu uvedla: „Je před námi asi patnáct dobrých let, kdy bude důchodový systém vyrovnaný, případně dokonce i v mírném přebytku. Problém začne v momentě, kdy půjdou do důchodu ročníky sedmdesátých let.“

Kolik ekonomů to už politikům říkalo? Nesčetně. Jak dlouho už to ekonomové politikům říkali? Co mi paměť sahá. A politici co? Nic.

Jedna vláda se sice pokusila silou protlačit cosi, co nazývala reformou, ovšem nad oním cosi (v podobě povinného spoření do penzijních fondů) nepanovala celospolečenská shoda. Následující vláda reformu torpédovala, čímž akorát všem ukázala, že u nás žádná reforma nikdy nebude, protože politici se dohodnout nechtějí a jen se předhánějí, kdo koho víc urazí.

Aby bylo jasno: Problém s budoucími důchody je známý DLOUHDOBĚ. Například už v roce 2011 jsme na toto téma společně s Vladimírem Pikorou vysvětlovali, že jsou jen tři možnosti řešení:

a)       Zvýšit daně,

b)       zvýšit věk odchodu do důchodu, nebo

c)       snížit důchody.

Anebo kombinace všeho. Dnes, po dlouhých sedmi letech, se pořád plácáme v tom samém a rozpočtová rada stejnou myšlenku oprašuje. Ačkoli žádné z těchto řešení není příjemné, jiné neexistuje. Jenomže místo toho, aby se politici na něčem shodli, jen přemýšlí, proč to nejde.

Logický argument je, že nelze donekonečna zvyšovat věk odchodu do důchodu, protože lidé na práci už fyzicky nemají. To je pravda. Jenomže taky je pravda, že na celém světě probíhá čtvrtá průmyslová revoluce, trh práce se mění a manuální práce ubývá. V Japonsku už mají roboty, kteří pomáhají starším lidem držet tělo a přidávají jim sílu do paží a nohou, což jim umožnuje déle zůstat pohybliví. Stejný trend postihne celou planetu. Robotizace zvýší produktivitu.

Řada lidí se tváří, jako že nechápe, že samotným zdrojem problému je fakt, že se rodí málo dětí. Děti jsou řešením, nikoli jakékoliv finanční produkty, jak se nám politici snažili namluvit. S nízkou porodností se problém jen prohloubí. Mnozí zoufalci vidí řešení v dovozu imigrantů s dětmi. Což je řešení jen na papíře, protože jak známo, aktuální typ migrace nevede k zapojování většího podílu pracovních sil a kumulaci větších úspor, ale naopak vede k rostoucímu zatěžování sociálního systému.

Řada lidí si zase myslí, že podporovat domácí rodiny a domácí porodnost by bylo drahé, protože by to znamenalo zvýšit přídavky na děti a další dávky. Nesmysl. Rodinu je potřeba podpořit hlavně ne-finančně, aby si někdo nedělal z dětí business. Tak například školství se dnes sice tváří, že je zdarma, ale vzpomeňte si, o kolik peněz si škola řekne v září. Stát taky neřeší, jak rodiče skloubí práci a rodinu. Družina zavírá v 17:00, a to, že se mnohde pracuje déle, nikoho nezajímá. Jsou to drobnosti, ale když se to všechno posčítá, nedivím se, že se rodí tak málo dětí.

Dopady stávající politiky za pár let pocítíme. Ačkoli před volbami se důchody budou ještě zvedat (!), časem naopak budou muset klesnout. Rozpočtová rada očekává, že průměrný důchod poklesne v současných cenách ze stávajících 12 tisíc k 9 tisícům.

Mezitím ale ČNB nechala (kombinací nesmyslných intervencí a extra nízkých úrokových sazeb v nevhodnou chvíli) vyletět ceny nemovitostí tak vysoko, že musí růst i nájmy. Důchodci s průměrným důchodem žijící v nájemním bytě si ho nebudou moci ve větších městech dovolit. Města pro ně budou moc drahá. Podobně jako v Dubaji najednou zjistíme, že důchodci ve městě už nežijí. Ve městech budou do sedření pracovat jen pilné včeličky. To chceme?

Patrně ne. Co s tím? Čekat, až to stát „nějak“ vyřeší? Ne. Řešení je až překvapivě jednoduché:  Jen ignorant si dnes nešetří SÁM, protože na stát se spolehnout nemůže. Stát dokáže vymyslet leda tak nové lejstro, nikoliv to, jak naspořit peníze z ničeho a bez vlastní snahy.  

Jenomže ekonomika se u nás – hlavně zásluhou dlouhodobých intervencí - změnila na montovnu. Montovna má nízkou produktivitu práce. Má proto také nízké mzdy. A z nízkých mezd toho moc naspořit nelze, ani když se jeden snaží. (Ale pořád je aspoň nějaká individuální snaha o úspory lepší než pasivní čekání, až zahřmí.)

Tak tedy nikdo nic neřeší, jen ekonomové včetně Národní rozpočtové rady vlády bijí na poplach. Nikdo nic neřeší proto, že politici vědí, že žádné příjemné řešení neexistuje. Exploze důchodů postupně doběhne celý moderní svět. Nedávno museli důchody řešit v Rusku – dokonce už i tam (!) pochopili, že líbivá řešení neexistují. Ihned po reformě logicky rekordně poklesla popularita Vladimíra Putina. Dokonce ani tenhle guru davů nedokázal uchlácholit své příznivce. Když vám sáhnou do peněženky, tak to ani propaganda nespraví. A tak logicky všichni populisté řešení odkládají, když odpuzující ruský příklad vidí.

Vědí totiž, že exploze přijde až za oněch patnáct let, o kterých mluví Národní rozpočtová vláda. Tou dobou už ale ve vládě nebudou. Kupříkladu premiér na zprávu Národní rozpočtové rady reagoval na Twitteru slovy: „Dělat prognózu vývoje veřejných financí na 50 let dopředu? Naprosté sci-fi. A k tomu neseriózní. Rozpočtová rada by měla veřejnosti prezentovat své závěry pouze jako odborný názor, ne jako daný fakt a děsit tím lidi. Česku se daří, jsme dokonce jedni z nejlepších v Evropě!“

Chybělo mi tam jen, že to celý je kampaň. Premiér ukázal, že nechápe rozdíl mezi slovy projekce a prognóza. Rada zase velmi správně ukázala, kam se dostaneme, pokud nebudeme 50 let nic dělat.

Je pochopitelné, že se politikům závěry Rady nelíbí. Neměli by ale Radu kritizovat. Měli by se řídit jejími závěry. Rada třeba logicky kritizuje, že na rok 2019 počítá vláda s růstem ekonomiky a zároveň s deficitem 40 mld. Kč. Tak odpovědná politika nevypadá.

 

Obchod s dětmi dorazil k nám

Dne 17. října 2018 byla zveřejněna poměrně nenápadná zpráva. Její nadpis zněl „Týrání dětí je sofistikovanější a častější“. Normálně citlivý člověk se zarazí a dá se do čtení. Když zprávu dočte, patrně v něm zůstanou silné dojmy.

Ovšem ty dojmy se budou značně lišit čtenář od čtenáře.

„Liberálně-levicový pokrokář“, u nás též eufemisticky zvaný „sluníčkář“, jinak také rádoby intelektuální osoba zvyklá nekriticky přejímat názory spadající do kategorie „společných evropských hodnot“, dočte otřesen. Sám pro sebe si vyvodí závěr, že je nezbytné nebezpečná individua zvaná rodiče začít přísně kontrolovat a stát musí nad dětmi roztáhnout ochranný deštník, který je ubrání před tyranskými rodiči.

„Klasický liberál“, u nás dnes zvaný podivným řízením osudu „konzervativec“, jinak též osoba zvyklá podrobovat informace kritickému myšlení, adorovat hodnoty osobní svobody a štítit se neomarxismu, dočte taktéž otřesen. Na sto honů totiž v článku identifikuje klasické píárové postupy. Prudce se mu zvedne adrenalin v krvi a sám pro sebe si vyvodí závěr, že se tu provařenou píárovou metodou pro něco moc nebezpečného připravuje půda.

O co tedy jde? Článek se pokouší vytvořit dojem, že v ČR prudce narůstá počet týraných dětí. A že dokonce týrání je stále „sofistikovanější“, rozumějme, záměrné, plánované, tajné a záludné. Důkazem má být statistika. Uvádí se, že „…téměř dvě stovky chlapců a děvčat kvůli násilí skončilo v nemocnici, tři z nich zemřeli.“ Děsivé, což? Nemám nejmenší ambice tento údaj o 198 dětech v nemocnici a 3 mrtvých rozporovat.

Jenže text pokračuje. Když to zkrátíme a vyderivujeme to podstatné, hlavní poselství zní, že počet těchto případů ostře narůstá. Mají to doložit údajná fakta. V roce 2005 prý bylo odhaleno 813 případů, v roce 2015 už 9433 případů a od té doby se počet odhalených případů víceméně drží. To máme nárůst na 1 160 procent „původního“ stavu. A údajně i u tohoto údaje o 9433 případech „jde jen o špičku ledovce“.

Takže si to přeložme. Můžeme si dovolit lehce zaokrouhlovat, ať se nám to lépe počítá. Ročně se u nás v dlouhodobém průměru narodí plus mínus 100 tisíc dětí. Ročně také z kategorie „dítě“ zhruba stejných 100 tisíc dětí vypadne. Pokud za dítě budeme považovat osůbku do 18 let věku, máme u nás zhruba 18 x 100 tisíc dětí. Pokud by každý rok bylo skutečně odhaleno a „řešeno“ zhruba 10 tisíc případů dětského týrání, pak nám to (po 18 letech stejné frekvence týrání) přinese v průměru každé desáté dítě jednou za život týrané, odhalené a „pořešené“. Přesně takhle článek vyznívá.

Což je očividná pitomost.

Je zjevná pitomost nárůst zločinnosti na dětech o 1 060 procent. Je vůbec něco takového možné? Samozřejmě není. Samozřejmě, že čísla musí být ukrutně účelově ohnutá.  Zaprvé je vysoce pravděpodobné, že údaj vznikl zhruba tou metodou, že kupříkladu do jedné rodiny sociálka přichází padesátkrát za rok na kontrolu, pokaždé „najde“ nějaký „delikt“ (typu dítě se koupalo nahé v dětském nafukovacím bazénku na zahradě, čímž na něm byla spáchána pornografie) a máme tu zářez ve statistice. Nicméně článek vzbuzuje mezi řádky dojem, jako by šlo o počet dětí na populaci. (Pro statistiky: incidence = 10 %, prevalence mnohem menší, neznámo jaká.)

Zadruhé z principu věci je s jistotou blížící se stům procentům pravděpodobné, že skutečně týraných dětí je pořád stejně, akorát se zcela změnil metr. Prudce vzrostl počet politicky nekorektních a tedy systému nepohodlných rodičů. Kupříkladu přibylo rodičů, kteří jsou rezervovaní vůči školním metodám, vůči očkování, vůči povinným předškolkám - a tím se dostali do hledáčku úřadů. Nejde o to, zda tito rodiče mají či nemají pravdu - jde o to, že tito rodiče si beze sporu přejí pro své děti to nejlepší a jsou ochotni jít v některých případech proti oficiální doktríně. A za to platí zvýšenou ostrakizací. Jejich jediným proviněním bylo, že stojí mimo stádní mainstream a cedí „oficiální“ informace skrze vlastní úsudek.

A zatřetí je zvýšení statistiky zcela jistě způsobeno rozrůstáním bonzácké kultury u nás. Dá se tomu říkat různě. Třeba prezidentka nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová tomu říká větší všímavost a citlivost lidí a mluví o „oznamovací povinnosti“ vyplývající ze zákona. Já v tom vidím i něco jiného. Vzpomínáte si na prvopočátky EET? Tehdy hned v prvních dnech bonzácký server na podporu EET zaznamenal řadu falešných udání na údajné nevydání účtenky. Jak se záhy ukázalo, šlo o nekalé praktiky, kdy se například konkurence chtěla poškodit navzájem. Anebo jiný příklad. Stalo se už folklorem v rozvodových tahanicích, že některé matky-dračice občas falešně obviní otce z údajné pedofilie vůči společnému dítěti, a činí tak pouze ve snaze získat dítě do výlučné péče. Protože takové tvrzení o údajné události, která se měla odehrát před měsíci, je prakticky neověřitelné, policie a soudy mají sklon postupovat preventivně na ochranu dítěte. A ačkoliv by si takový podvod zasloužil postih, naopak často matka dosáhne toho, co chtěla, a dítě je od otce odstřihnuto. A teď si takovou manipulaci a bonzáctví naroubujte na týrání dětí. Soused vás štve? Není nic jednoduššího, než nahlásit na sociálku, že týrá své dítě, které slyšíte noc co noc brečet. (Ani přitom nemusíte moc „lhát“, dítě třeba opravdu týden v kuse pláče, protože se mu klubou první zuby.) Sociálka samozřejmě začne preventivně konat a průšvih je na světě.

Takže to bychom měli odpověď na první otázku, kde se mohla vyloupnout tak očividně ohnutá čísla. Víte, něco vám řeknu: Když už se lže, mělo by se to umět. Tak amatérskou píárovku, která vyplodila údaj o nárůstu frekvence týrání o více než tisíc procent, bych v životě nezaměstnala. Lež splní svůj účel jen tehdy, pokud vypadá aspoň trochu uvěřitelně. Tohle ale bije do očí, až to bolí.

A teď druhá otázka: PROČ?! Proč se sakra tohle téma víří právě teď? I totální píárista-amatér ví, že načasování je klíčové. Tak třeba velká témata se nevaří o Vánocích nebo o letních prázdninách, protože na ně kašle pes. Témata se zjevně taky nevaří poté, co se už projednala v Parlamentu, protože veřejné (a poslanecké) mínění je třeba kout před akcí, ne až po ní… Takže o co ksakru asi jde? Co se to chystá…?

Chytrému napověz, pomalejšímu to naservíruj po lopatě.

Parlament bude v listopadu projednávat takzvanou Istanbulskou úmluvu. Ta je nejen zbytečná, ale hlavně extrémně nebezpečná, ačkoliv „pokrokáři“ se vám budou snažit tvrdit opak a její dopady bagatelizují. Když čtete mezi řádky, pochopíte, že to je něco asi tak nevinného jako Lisabonská smlouva. Úmluva totiž sice je o boji proti násilí, ale vedle toho je také o boji proti stávajícímu světu, který se dělí na muže a ženy. Policajta rovných podmínek mají přitom dělat státem placené neziskovky. Je to vlastně skvělý byznys pro jakékoliv neziskovky, které chtějí víc peněz na „dohled“ nad našimi „správnými životy“. Bingo. O to jde. O prachy.

Norský Barnavernet natáhnul chapadla už i k nám. Nejprve se plíživě rozlézal skrze takzvané norské fondy, teď díky Istanbulské úmluvě bude nejspíš oficiálně posvěcen. Z pěstounství dětí se časem stane výnosný kšeft. Z dohlížení nad pěstounstvím se stane výnosný kšeft. Z dohlížení nad normálními rodiči a z jejich prudění se stane výnosný kšeft. Rukojmími budou děti i rodiče, ale komu z bezdětných aktivistů v neziskovkách to vadí?

Samozřejmě tohle vysvětlení by nebylo úplné, kdybychom k A neřekli i B: Totiž o veřejné peníze jde jen menší části aktivistů, kteří z nich žijí. Ti ostatní jsou jen obyčejně zblbnutí podobnými články a výkřiky. Drtivá většina z nich prostě opravdu upřímně věří, že děti „přeci“ patří státu, na děti musí stát dohlížet a bránit je před rodiči, vždyť ony tři mrtvé děti „přeci“ mluví za vše! Vždyť „přeci“ to týrání se tak rozmáhá!

To, že Barnavernet dorazil už i k nám, zatím jen většina lidí neidentifikovala ze dvou důvodů. Naplno se totiž neziskový sektor může rozjet právě až po ratifikaci Istanbulské úmluvy. A navíc ačkoliv legislativní rámec u nás víceméně už existuje, zatím není zcela využíván, protože společnost jako celek ještě nezhloupla natolik, aby udávala každého, kdo o všední den vezme své dítě na zmrzlinu (to je přeci trestuhodné vůči jeho chrupu!!). Zatím vše nasvědčuje tomu, že to je jen otázka času. A už to začíná. A počet lidí, kteří chápou nebezpečnost situace, roste:

Minulý týden proběhnul křest mé knihy Ukradený syn, která jeden takový vykonstruovaný, naprosto neuvěřitelný, a přece skutečný, případ popisuje. Původně na téhle události mělo jít jen o příjemné popovídání nad stránkami a pár podpisů. Přála bych vám vidět, jaká byla realita! Událost se spontánně zvrtla v jakýsi happening,  protože na místo dorazila řada rozhořčených a mnohdy i zoufalých rodičů i prarodičů, kteří veřejně i soukromě popisovali, jak se v nějaké podobě přesně s tímhle druhem státní šikany už setkali. Tihle lidé věděli, co hloupost aktivisty či úředníka ve spojení s tou „správnou“ indoktrinací dokáže napáchat. Všichni ti, kteří už podobnou zkušenost více či méně zažili, se shodli: Nikdo před státní šikanou není v bezpečí. Ti ostatní to nejspíš teprve zjistí.

Nechte si svůj elektromobil, já jdu do diesela

Poslední týdny politici nevědí, co řešit dřív. Volby? Nesnadnou volbu koalice? Státní rozpočet? Brexit? Bobtnající dluh Itálie? Tak ještě že tu máme europoslance, kteří stíhají myslet na lepší zítřky a radit, co bychom měli řešit přednostně. I vymysleli, že by regulace emisí automobilů měla přitvrdit. Podobně jako si RVHP myslela, že poručí větru, dešti, europoslanci si myslí, že poručí fyzice a auta nebudou mít téměř žádné zplodiny.

Zatímco původně Evropská komise chtěla, aby měla auta v roce 2030 o 30 % nižší emise než v roce 2021, europoslanci návrh přitvrdili a automobilky mají snížit emise hned o 40 %. A ministři životního prostředí členských zemí EU poté v Lucemburku posvětili „kompromis“ ve výši 35 %.

Ano, je to za stávající úrovně technologie fyzikální nesmysl. A ano, pokud by mělo být tohoto cíle skutečně dosaženo, musela by se technologie změnit tak razantně, že by drasticky zdražila. A ano, byla by pak pro drtivou většinu spotřebitelů nedostupná. A ano, přesně to byl také princip dieselgate – automobilky byly nuceny vybrat si mezi fyzikálně nemožným a mezi nehorázně drahým, a tedy neprodejným, takže si zvolily to třetí, totiž podvádět. A ano, mnozí politici chápou, že to je fyzikální nesmysl. A mnozí politici taky chápou, že to je ekonomická pohroma pro země, které auta vyrábějí. Ale ten zbytek to buď nechápe, nebo jim to je jedno.

Zelení jak ze zemí, kde se auta nevyrábí, i ze zemí, kde se vyrábí, stále nejsou sto pochopit, že to je pohroma nejen pro automobilový průmysl několika zemí, ale obecně i pro celou Evropu. Proč? Protože zatímco my budeme vyrábět čistá, zelená auta, která budou kvůli hypermoderní technologii drahá a poruchová, rozvojový svět bude ve velkém sekat jak Baťa cvičky auta levná, „nerozbitná“ a neekologická. Těch bude na světě mnohem víc než našich „zelených“, takže žádné zelené blaho planety se nedostaví. Evropské automobilky ale kleknou a s nimi miliony zaměstnanců. Jen v ČR dává tento segment ekonomiky přímo či nepřímo skrze subdodavatelská odvětví práci 400 tisícům lidí.

Jen tak mimochodem - opět se ukázal význam V4, když jejich premiéři plus premiér Bulharska napsali vedení Unie rozhořčený dopis, že navržená regulace je nerealistická a že výsledkem regulace bude jen to, že západ EU bude jezdit v nových autech, zatímco východ ve starých, protože na nová mít nebude. Mají pravdu.

Rozhodnutí nás tedy žene do elektrických aut, o kterých však stále nikdo neví s jistotou, zda nejsou jen slepou vývojovou uličkou. Nejsou skutečnou budoucností třeba až auta vodíková…?

Představa, že elektrické auto je ekologické, je navíc taktéž naivní. Jde totiž o to, na jakou elektřinu jezdí. Aby bylo elektrické auto opravdu ekologické, potřebuje, aby bylo nabíjeno doma ze slunce. Nikoliv v erární rychlonabíječce z elektřiny z uhelných elektráren. Většina majitelů elektromobilu ovšem tuto podmínku nesplní.

A pak je tu další problém, a ten má jméno dotace. Proč dotace? Protože zkušenost ze světa ukazuje, že bez státní podpory se trh s elektrovozy nerozjede. Jenže státní podpora neboli dotace přinese řadu problémů.

Tak zaprvé státní podpora elektrických vozů je antisociální, protože elektrické vozy jsou drahé a kupují je bohatí lidé. Stát tak podporuje dotacemi jen bohaté, což je nemorální. Naopak sankcionuje lidi se starými vozy, což je zrovna tak nemorální, protože staré vozy obvykle nemají lidé dobrovolně pro srandu králíkům, nýbrž proto, že jsou chudí a na nové nemají. Chudým je tak napařena daň z chudoby.

Zadruhé dotace vybízí k podvodům. To ukazuje příklad z Německa. Tam Spolkový úřad pro hospodářství a kontrolu vývozu oznámil, že 1050 majitelů automobilů Tesla Model S bude muset kvůli podvodům vracet dotaci čtyř tisíc eur.

Společnost VWFS si nechala v červenci 2018 vypracovat průzkum mezi 525 českými respondenty ohledně jejich názoru na budoucnost pohonu automobilů. Závěry jsou zajímavé. Na dotaz, zda očekávají, že se v dohledné budoucnosti přestanou používat dieselové motory, odpověděli ve 48 %, že se dieselové motory budou používat i ve vzdálenější budoucnosti. Na ukončení používání dieselových motorů sází jen 31 % lidí!

Muži přitom věří dieselu víc než ženy. Z pohledu vzdělání o dieselu nejvíc pochybují vysokoškoláci: 42 % z nich čeká brzký konec dieselů, mezi lidmi se základním vzděláním si totéž myslí jen 25 % lidí. Elektroautům v rámci vzdělání nejvíc věří lidé se základním vzděláním, kde to je 64 %. Mezi vysokoškoláky to je jen 51 % lidí. Neboli čím vyšší dosažené vzdělání, tím pravděpodobně lidé víc četli o problémech a rizicích alternativních pohonů.

Na otázku: „Plánujete v příštích pěti letech přejít k autu na alternativní pohon?“, 47 % dotázaných odpovídá, že neplánuje. 14 % plánuje a zbytek neví. Co z toho plyne? Konec spalovacích motorů ani omylem během pěti let nepřijde, ačkoliv Evropský parlament se tváří, jako by končily už teď.

A co diesely a omezování vjezdu do měst? Hodně lidí se přeci dieselů bojí právě kvůli rostoucí šikaně a omezováním vjezdu. Tak tedy tady také průzkum poskytnul jasnou odpověď. Respondentům byl položen dotaz: „Nakolik souhlasíte s následujícím výrokem? - Do města s více než 50 tisíci obyvateli by měl být zakázán vjezd dieselovým autům starším 5 let.“ A na tento dotaz rozhodně kladně odpovědělo jen (!) 11 % lidí. Spíš souhlasí 30 % lidí, spíš nesouhlasí 39 % lidí a rozhodně nesouhlasí 20 %. Nesouhlas tedy převažuje u 59 % lidí alias voličů. Lidí, kterým návrh hodně vadí, je skoro dvakrát tolik než těch, kterým se hodně líbí. Neboli zákaz je až moc nepopulární.

Mimochodem, mimořádně zajímavé je, že v kategorii „rozhodně nesouhlasí“ s omezením vjezdu jsou vysokoškoláci nejsilnější, je jich 30 %. Mezi středoškoláky má tento názor jen 17 % lidí. A nejvíc omezení vjezdu odmítají lidé z největších měst, tedy ti, kterých se to nejvíc týká. V samotné Praze je proti zákazu dieselů ve městě 25 % lidí a pro zákaz je jen 10 %. A teď se mrkněte na volební výsledky. Pražská koalice je aktuálně hodně šmrncnutá dozelena. Takže její názory na dopravu absolutně neodpovídají přání voličů!

Asi se shodneme, že na ekologii se úplně vybodnout nemůžeme. Jenomže právě jsem předvedla, že skrze zákazy a regulace cesta skutku nevede, protože regulace lidé neberou zasvé. Příkaz shora není tou správnou motivací. Tak kudy tedy vede cesta?

Vlastně to není až tak těžké uhádnout. Češi se sice pomalu odklánějí od dieselu, ale nikterak dramaticky a nikterak s chutí, spíš ze strachu před novými omezeními. Nechtějí omezit vjezd do měst. Nechtějí ve velkém kupovat alternativní pohony. Politici je tlačí tam, kam nechtějí. A protože racionální člověk chápe, že ekologie něco stojí, je zajímavé podívat se na preference spotřebitelů, když se musí rozhodnout mezi cenou a emisemi. A tady průzkum ukazuje, že víc než tři čtvrtiny lidí preferují při rozhodování o koupi cenu před emisemi. A právě to je klíč k ekologii: Cena musí klesnout, jinak se alternativní pohony neuchytí. A aby cena klesla, musí dojít technologie ještě dál. A dál dojde jen tehdy, dá-li se jí čas. Ne tehdy, naplánuje-li to europoslanec.