Dvourychlostní zdravotnictví pro bohaté a chudé

 

01150! To je to číslo! Číslo vyjadřující genialitu nejlepšího zdravotnictví na světě. V tomto jediném čísle je uložen princip celého systému.

No přiznejme si, i navzdory maličkým problémkům a drobným lidským zakolísáním - pořád dokážeme za celkem malé peníze dělat světovou medicínu. Úžasné, že?  A co pohání toto perpetuum mobile? No přeci číslo 01150!

***

Trrrnk, Trrrrk, zvoní telefon.

-„Dobrý den, ambulance praktického lékaře doktora Kirlicha, sestra u telefonu, jak vám mohu pomoci?“

-„No, ehm… víte, maminka nemůže chodit, bolí ji noha, dneska už nevstala z postele, potřebovala by něco na bolesti a natékají jí kotníky. Celý týden se to zhoršuje a taky nemá ty léky na čůrání.“

-„Aha, víte, to může být nebezpečné, může být v ohrožení života, okamžitě volejte záchrannou službu, pan doktor Kirlich teď nemůže přijít, má tady plnou čekárnu a ve dvě hodiny musí na kongres…

…A pro vás tedy ještě něco na spaní? Ale jistě, pošleme to přes sms, ale radši nechoďte, víte jak, covid a infekce, radši vůbec nechoďte, děkujeme…

…Ale ano, praktický lékař samozřejmě navštěvuje pacienty v domácnosti, ale tento stav prostě musí do nemocnice…“

Dr. Kirlich jen kroutí hlavou a dál píše svoji poznámku do počítače. Ti lidi se zbláznili. Budou si sedět na gauči a já se k nim snad potáhnu domů? Za celý den jsem viděl přes 50 lidí a jsem dost utahanej. Víte jak, nejde o to vidět lidí hodně, jde o to vidět je rychle. To je zákon kapitalismu, který funguje bez ohledu na to, že zavedete sebekrutější socialismus. Je to snadné. Představte si, že vám socík dá stovku za vyšetření pacienta. No jo, nic moc. Ale když jich vyšetříte sto, máte 10 000, to už jde, no ne? Takže když socík nabídne 100 korun, malý kapitalista ví, že na zaplacení složenek potřebuje pacientů udělat sto.

Ono se sice dá vyšetřovat důkladně a na všechno se dá pozorně zeptat, ale to by vám takové vyšetření trvalo 40 minut. Jenže sto pacientů byste takovým tempem dělali 66 hodin. A vy pracujete jen 8 hodin denně. Sakra, co s tím? Ahá, co kdybyste pacienta vyšetřovali pouze 4 minuty? Bolí vás rameno? Ibalgin 600 a přijde za měsíc… DALŠÍ!!!

Máte dvě možnosti. Pátrat po příčině a léčit, tedy nemít na nájem, sestru, elektřinu a nové kolo pro vašeho syna. Nebo rozdávat ibalginy za 4 minuty a vše, co trochu zavání komplikacemi, odkázat záchrankou do nemocnice. Záchranky vás sice milovat nebudou, ale na druhou stranu, v bance se s vámi také nebaví o lásce, jakmile dojde na téma hypotéka, že?

A pak zavolá nějaká naivní babka a chce 01150. No to je drzost a odpornost! Furt volají, prostě furt! Asi jim vyvěsím telefon, už mi to leze na nervy.

***

-„Ale pane Řezníček, maucta, co matinka? Bolí ji nožky? Otoky? Ach ne, víte co? Já se tam pro jistotu dnes po práci zastavím a prohodím s ní pár slov, třeba vymyslíme, co bychom s tím mohli udělat.“

Generální ředitel banky Societé Liberal, pan inženýr Řezníček, pomohl vnést trochu světla do případu hypotéky pana doktora Kirlicha. Představte si, nějaký arogantní úředník na přepážce si myslel, že příjmy pana doktora Kirlicha nejsou dostatečné, aby dosáhl na hypotéku. A pan doktor Kirlich si potřeboval koupit nové prostory ambulance praktického lékaře, protože ty stávající byly podle hygieny již nevyhovující.

Pan Ing. Řezníček tomu hloupému zaměstnanci vysvětlil, že lidé nejsou jen čísla a tabulky, ale že u každého je třeba posuzovat riziko INDIVIDUÁLNĚ!  Stejně tak jako lékař posuzuje potřeby pacientů velmi individuálně. A tak má teď pan Dr. Kirlich novou krásnou ordinaci a paní Řezníčková má mimořádnou péči pana doktora. A doktor Kirlich se jí rád věnuje, kdykoliv jí otečou kotníky, a rád přijde k ní domů.  Ano, každý socialista ví, že v socialismu jsme si všichni rovní, ale někteří jsme si ještě rovnější a služby, které se nedají koupit, se přeci dají zasloužit, no ne? (Ale dvourychlostní medicínu tady fakt nechceme, to ne, to by se politicky špatně prodávalo.)

***

Dr. Kirlichovi volá paní Steinmayerová z České lékařské Komory.

-„Dobrý den, pane doktore, nezlobte se, že ruším, máme tady na vás stížnost od pacientů, že prý odmítáte chodit na návštěvy pacientů.“

-„Ale paní Steinmayerová, znáte lidi, nikdy nejsou spokojení, můžete se pro ně rozdat. Tento týden jsem byl na šesti návštěvách. Tady mám důkazy, VZP jsem tento týden 01150 vykázal celkem šestkrát. Jmenovitě jsem byl u paní Řezníčkové a jejího syna pana bankéře Řezníčka, u paní Millerové z ministerstva, u pana starosty Zídka a jeho tatínka a u tety pana továrníka Procházky. Kolik návštěv mají průměrně jiní lékaři? Aha, šest týdně, tak vidíte, tak o jakém odmítání je tady řeč?“

-„Ach ano, moc se omlouvám, na stížnost zareaguje naše právní oddělení a odepíšeme, že jsme po důkladné kontrole nezaznamenali žádná pochybení. Ještě jednou se omlouváme a nezlobte se za zdržení, víme, že máte hodně práce a plnou čekárnu. Na shledanou.“

Stejně to Dr. Kirlicha trochu rozrušilo. Pořád jen nadávají, hekají a stěžují si. Nevděčníci. Asi jim na týden zavřu, ať vidí. V tom roztrpčení si zabouchnul dveře u ambulance a klíče si nechal uvnitř. Zavolá zámečnickou pohotovost.

Přijíždí mladík, sotva dvacet let, ještě beďary na obličeji, a mutujícím hlasem haleká: „Brej vašnosto, tak co to tady máme?“ Vytáhne věcičku vypadající jako svazek klíčů, nalistuje tu správnou planžetu a dvěma tahy dveře otevře.

-„Tak to máme za 1500 káčé, vašnosto.“

Dr. Kirlich zalapá po dechu. „Tolik?“

-„Ale co se divíte, pane, to je cena za práci mistra, kdybyste to nechtěl, tak si mne nevoláte a uděláte si to sám, no ne? To nejni jen tak, otevřít dveře, to se musíte dva roky učit a minimálně rok trénovat. A navíc, je po pracovní době, už je půl šesté, doprava sem, doprava zpět, kdo myslíte, že platí benzín a amortizaci? Všechno něco stojí, vašnosto, takový nóbl pán a cuká se kvůli 1500? No to se mi podívejte. Tak, mám EET a připojení, můžete zaplatit kartou, jestli chcete, jsme moderní společnost a jsme tu v cuku letu,“ říká mladík vesele.  „Jo, a kdybyste něco potřeboval, tady máte moji vizitku, kdykoli mi zavolejte, budu u vás jako blesk. Nashlééé.“

***

Doktor Kirlich cestou domů přemýšlí. Kdysi měl z práce radost jako ten mladík. Co se vlastně stalo? Vyhořel. Už ho ta práce netěší. Strávil hodiny, dny a roky péčí o klienty. Ale už nedokáže unést to perpetum mobile 01150. To číslo je kód, který říká, že pokud navštíví pacienta v domácnosti, může si tuto návštěvu vykázat podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami z roku 2020 a náleží mu odměna 60 korun českých. Když navštíví 25 pacientů a nebude mít výdaje na benzín, ani amortizaci, ani daně, může si dovolit jednu návštěvu zámečníka. Je hezké, jak jsme si v tom socialismu všichni krásně rovni. Von by totiž v tom kapitalismu byl bitej vobyčejnej člověk, vašnosto.

Autory textu jsou prim. MUDr. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová

Sociální lid žádá socialistický lynč

 

Řada lidí fakt věří, že zdravotnictví bez tržních pravidel je super. Všichni aktéři této zvrhlé hry jsou sice frustrovaní, přesto někteří stále opakují, jak je centrální řízení důležité a máme nejlepší zdravotnictví na světě…

Než se dostaneme k našemu příběhu, rád bych vás seznámil s šikovnou věcičkou, které se říká „doporučené postupy“. Víte, celé je to o empirii. Tak jako se při skoku z letadla doporučuje mít na zádech padák, doporučuje se mít záložní padák a také se doporučuje onen padák balit podle určitých pravidel tak, aby pravděpodobnost nehody byla pokud možno minimalizována k nule, tak i díky empirii vznikly v medicíně, potažmo i v urgentní medicíně, nějaké doporučené postupy.

Lékaři si začali za léta, desetiletí a staletí všímat určitých vzorců, a na ně reagují konkrétními doporučeními. Tak třeba si mimo jiné všimli, že pokud pacient zažije nějaké vysokoenergetické poranění, často na něm sice není vidět ani odřeninka, nicméně velká decelerace či akcelerace způsobí nějaké vnitřní poranění. Může to být třeba natržená artérie, játro, úpon střeva. Často takový občan sedí s úsměvem na lavičce pohotovosti a říká, že mu nic není a chce domů, najednou padne jako podťatý a je mrtvý. Nejde nic dělat, ten proces je rychlý. Můžete se snažit jakkoli, takovému člověku už nepomůžete.

A tak si moudří lékaři lámali hlavu, jak takovému člověku pomoci dříve, než náhle umře. Zjistili jsme, že existuje typické schéma poranění, kde takový scénář hrozí více než u jiných situací. A u takových pacientů, říkáme jím trauma triáž-pozitivní, doporučujeme okamžitě převoz do traumacentra. Tam se ihned provede spirální CT všech orgánů a musí u toho být přítomen anesteziolog, traumatolog, neurochirurg a břišní chirurg. Jakmile se objeví nějaké život ohrožující poranění, může být tým do 10 minut na operačním sále a poraněné místo ošetřit dříve, než pacienta usmrtí. Je to fascinující hra se statistikou a s časovou osou.

Jen pro příklad: Mezi taková poranění patří třeba pád z výšky více jak 5 metrů (Němci jsou křehčí, těm stačí 3 metry), autonehoda, při níž změna rychlosti převýšila 30 km/h nebo se nehoda stala při rychlosti větší než 90 km/h, vymrštění pacienta nebo přísedícího z vozidla nebo pokud nehoda někoho jiného ve vozidle usmrtila. Nebo když třeba jedete po silnici a kamión s dřevem vás ve velké rychlosti smete z kola….

***

Mám kolegyni. V medicíně a chirurgii si už prožila své. Už viděla nadkritické množství klíšťat, agresivních arogantních pacientů i zneužívání systému. Asi už není na svém místě šťastná, už by ráda skončila a věnovala se pro změnu svému zdraví, ale je prostě jedna z posledních, kteří pracují ve výběžku republiky a je jí to hloupé vůči pacientům. Uznávám, je občas pěkně nepříjemná; ale snaží se pomáhat dle svého vědomí a svědomí a odbornost jí nechybí. Poskytuje tedy zdravotnické služby v jednom malém městě v pohraničí.

Představte si třeba takového pekaře. I on poskytuje služby. Je to super práce, na trhu se pořád o své zákazníky pere spousta pekařů, ale vy máte toho svého už dobrých 30 let. Jednoho dne zjistíte, že váš pekař už na vás není tak příjemný jako dřív, i když pořád ještě peče skvělý chleba a cena je taky okay. A tak se rozhodnete, že u něj zůstanete. Ale paní Vokurková od vedle, ta už se rozhodne jít k pekaři jinému, který má chleba stejně dobrý, jen o 5 korun dražší, ale pořád se usmívá, a to už jí za to stojí. Každý učiníme denně milion malých rozhodnutí a jediný motiv těchto rozhodnutí je naše subjektivní posuzování našeho užitku. Něco za nějakou cenu chci, u něčeho se mi cena zdá moc vysoká. Těmto milionům malých rozhodnutí se říká kapitalismus. Jojo, zase to zlé slovo, které prý zabíjí chudé pacienty na ulici, že.

V kapitalismu se nabídka i poptávka pořád mění. Máte milióny subjektů hrajících tuto nekonečnou hru na posuzování svého užitku a porovnávání užitku s cenou. A pořád se hledá nové optimum a každý má své originální a jiné optimum. A pak uděláte hroznou věc. Zabráníte lidem, aby si koupili, co chtějí a za kolik chtějí, a vnutíte jim nějaké úřednické optimum. A pak uděláte ještě horší věc, oberete je násilím o peníze, pojmenujete tu krádež „daně“ a za takhle sebrané peníze jim úřednicky stanovené optimum zaplatíte a přidělíte. A nakonec uděláte třetí strašnou věc: Donutíte všechny, kdo něco nabízejí, aby to dělali stejně (stejně špatně) a za stejnou cenu. A pokud se jim tahle nařízená a pro všechny stejná cena nezdá, prostě jim nedovolíte službu nabízet. Zničili jste nabídku, vykastrovali poptávku, okradli lidi. Připomíná mi to záběry ze severní Koreje, kde když umřel Kim Ir-sen, diktátor, který povraždil a umučil statisíce a další miliony umořil k smrti hladem, a přesto lidé na ulicích hystericky plakali, že umřel jejich milovaný vůdce. Někteří to spíše hráli, aby je systém nepotrestal, ale řada z nich tomu opravdu věřila.

***

Jednou ona paní doktorka, co poskytuje své služby v pohraničí, sloužila na chirurgické pohotovosti. Bylo chvíli před koncem pracovní doby na záchrance a znavení záchranáři se těšili na své rodiny. Už taky byli po celém dni ježdění sem tam dost frustrovaní.

Bez telefonu přijíždějí do malé městské nemocnice, kde je doktorka sama. Ve dveřích říkají: „Dobrý den, potřebovali bychom tady u cyklisty ošetřit drobná poranění, je odřený na noze a tady mu trochu teče krev, jinak je celkem v pořádku.“ Doktorka se pacienta ptá, jak se to přihodilo, záchranáři začnou nervózně přešlapovat na místě. Pacient popravdě vypovídá, že jako cyklista jel na kole, když okolo něj jel náklaďák s těžkým dřevem a smetl ho velkou energií do krajnice. Nabil si hodně, ale zatím žije.

Doktorka v tu chvíli pochopila dvě věci. Za prvé, že se jedná o triáž-pozitivního člověka a za druhé že to jistě musí vědět i záchranka, které se právě pokusila o špinavý trik. Když pacienta zavezou do místní nemocnice, rychle ho odloží a odjedou pryč, stačí říci „odřenina“. Ale kdyby měli přiznat, že energie, která ho smetla z kola, byla velká, museli by ho odvézt do traumacentra a asi by si o dvě hodiny přetáhli šichtu. Hmmmm, drsný. Dvě hodiny versus statistická pravděpodobnost, že poškodíte život člověka. Tenhle pacient podle doporučených postupů okamžitě potřebuje traumacentrum, jinak je ve statisticky významném riziku ohrožení života, ale traumacentrum v téhle nemocnici není.

Když tenhle fakt doktorce došel, opravdu se rozběsnila a rozkřičela se: „CO TADY PROBOHA CHCETE???? Musíte jet JINAM!!! Proč jedete sem???“

Záchranáři uražení, že je nikdo nepochválil.

Ale co čert nechtěl, okolo už postávají příbuzní a celou hádku si vyslechnou. A emoce pracují. Člověk vám blízký je těžce zraněn a vy slyšíte doktorku, jak křičí, že ho nebude ošetřovat.

To, co se následující dny přihodilo na sociálních médiích, byl normální sprostý lynč frustrovaných pacientů „nejlepšího zdravotnictví na světě“. Doktorku označili za svini. Někteří ji chtěli nechat utratit. Jiní jen vyhodit. Někteří samolibí komentátoři si hned vzpomněli na hippokratovu přísahu, kterou doktorka určitě porušila (vsadím se, že ani jeden z dotyčných bezmozků ji nečetl). Každý přidal historku, jak na ně doktorka byla nepříjemná tehdy a onehdy. Lid měl jasno. Nechápal ale vůbec nic. Pryč s ní. Kdo neplive, není Čech. Mohlo to být tak skvělé zdravotnictví, kdyby to tahle zlá doktorka nekazila. Zbavme se jí proboha a nastane konečně mír na zemi.

A ta doktorka, která dost možná pacientovi zachránila život tím, že ho okamžitě nechala převézt do traumacentra, i když není účastníkem na sociálních médiích, se o tomto mediálním lynči dozvěděla. Ztratila poslední důvod ještě pomáhat lidem. Bude končit. Lide, radujte se, konečně jste dosáhli svého.

***

V pátek procházím chodbou kolem ambulancí. To množství lidí, které tam sedí a postává, je fakt enormní. Jdu na sály, ten den nemám ambulanci. Ted den má přeci ambulanci TA doktorka. Bábinkám převazovala bércové vředy, šila drobná řezná poranění, léčila infekce a komplikace po operacích. Dnes tam nebyla.

Lidi seděli už několik hodin a doktorka nepřichází. Nechal jste ji popravit, lide. Sedíte tam zbytečně. Je přeci zlá, běžte si sednout jinam, nejbližší jiná nemocnice je hodinu jízdy autem. Vy jste si mysleli, že jste vyléčili zdravotnictví tím, že jste popravili posledního vojáka na stráži, který ještě hlídal? Ach, jak jste hloupí. Žádný jiný tam už není. Už nadáváte, že tam sedíte 4 hodiny? A kdo myslíte, že přijde? Někdo usměvavý, mladý, nadšený, kdo bude tuhle práci dělat za pár haléřů?

Jenomže nikdo takový už nepřijde. Nepřijde, protože stát zničil nabídku, vykastroval poptávku, okradl lidi o daně, za které jim lékaře nekoupí, protože není kde brát.

Zeptejte se vašeho státu, čím lékaře vyhnal za hranice, proč to špatné řízení zdrojů je dovedlo k exodu. Před deseti lety lékaři varovali, že se to stane, a teď se to stalo. Všichni, kteří své služby nabízeli, to museli dělat stejně a za stejnou cenu. A pokud se jim tahle nařízená a pro všechny stejná cena a stejná kvalita nezdála, prostě jim stát nedovolil službu nabízet.

Tak… asi buďte rádi, že nemusíte být v Kanadě, byla tam prý jedna známá jedné diskutérky na iDnesu, a ta říkala, že tam je to zdravotnictví fakt hrozné, prý buďme rádi za to, co tady máme.

Autory textu jsou prim. MUDr. Martin Vavruša, primář chirurgie a ředitel zdravotnického zařízení Xyrix, a Markéta Šichtařová, ekonomka

 

Nekrolog za Bohemia Energy

To, co již definitivně dostalo mediální název „energetická krize“, má další vývoj. Zpočátku pozornost budily hlavně nedostatečně naplněné evropské zásobníky s plynem.

Postupně se ale nedostatek – zcela logicky, protože energetické suroviny jsou provázané – přelévá i na další trhy. Po plynu přišlo na řadu uhlí. Pochopitelně zásadní roli v tom hrál fakt, že uhlí bylo státní politikou v Evropě odsouváno coby nečisté co nejvíc do pozadí, takže když přišlo pokoronové vzedmutí poptávky zejména z řad těžkého průmyslu, nebylo už dost aktivních těžařů, kteří by ještě nebyli zelenou politikou donuceni zavřít.

Následující v pořadí byly ceny elektrické energie. V jejich případě se k celkovému převisu poptávky nad nabídkou přidala ještě divoká karta v podobě emisních povolenek. Emisní povolenky jsou ve své podstatě bizárem: Evropané se velmi podivují drahým cenám elektřiny a pohoršují se nad nimi, když sami, vědomě, dobrovolně a cíleně si zavedli emisní povolenky, jejichž účelem bylo elektrickou energii zdražit.

I došlo k tomu, že i v důsledku emisních povolenek, odstávky uhelných elektráren, protože jsou fujky fujky, odstávky jádra, protože je také fujky fujky, a instalace drahých „eko“ elektráren, které ovšem moc nefachají, protože vítr kontrarevolučně odmítá foukat a spanilý boj s CO2 bojkotuje, cena elektřiny na německé burze, která je klíčová i pro nás, roste. Roste tak festovně, že cena, kterou poskytovatel nabídne průmyslovému podniku ráno, už odpoledne neplatí a nabídka je zrušena. Roste tak svižně, že tuzemský poskytovatel energie Bohemia Energy právě zbankrotoval.

Po plynu, uhlí a elektrické energii přichází na řadu ropa. Logicky. Všechny energie jsou do jisté míry vzájemné substituty. Poptávka po ropě už překročila stav před vypuknutím pandemie.

Paradoxně v případě ropy je tento problém asi „nejjednodušeji“ řešitelný ze všech zmíněných energií. Producenti ropy reprezentovaní ropným kartelem OPEC mají totiž velký manévrovací prostor při těžbě. Pouhou dohodou se mohou rozhodnout těžbu snížit i zvýšit. To nejde třeba u produkce uhlí, kde producentů je skutečně fyzicky málo, neb byli moudrým státem a ještě moudřejší evropskou ani-CO2 politikou zrušeni, takže kapacity přes noc nerozšíří. Navíc čím bude po ropě vyšší poptávka a čím by byla hypoteticky vyšší její cena, tím víc se vyplatí otevírat nové těžby frakováním z břidlic v USA. Tedy – snad. Respektive platilo to ještě nedávno. Dneska by se otevírání nových vrtů taky vyplatilo, ale v Bílém domě se mezitím zabydleli Joe Biden liberálně levicově zelená politika, která proti frakování brojí.

No - a kde je spousta peněz, nota bene natištěných bez jakéhokoliv krytí, a kde není dostatek energií, které za ty vytištěné peníze lze koupit, tam musí dojít k jejich zdražení. A kde dochází ke zdražení energií, tam musí dojít ke zdražení – všeho.

Zdá se vám podivné, že právě Evropa, které nad svou energií tak „přemýšlí“, která energií tak šetří, až zakázala klasické žárovky, najednou energii nemá, zato má inflaci jak z praku? Rozpory v ekonomii neexistují. Pokud se vám to zdá podivné, vycházíte zjevně z chybných předpokladů. Patrně vycházíte z předpokladu, že „udržitelná“ energetické politika je zelená, ekologická, zvládnutelná a udržitelná. Přijměte jako fakt, že „udržitelná“ evropská zelená politika je synonymem pro neudržitelnost životní úrovně, neudržitelnost konkurenceschopnost, neudržitelnost cen, neudržitelnost blahobytu.

Nebudu pomáhat vzbuzovat zeleným levicovým progresivistům zdání racionality tím, že s nimi budu polemizovat o naivitě jejich svatého tažení proti CO2 či o kontraproduktivitě jejich fyzikálně nereálných energetických požadavků. Realita mluví sama za sebe. Desetitisíce lidí si teď musí hledat nového dodavatele energie, protože ten jejich zelenost neustál a zbankrotoval. Desetitisíce lidí budou muset sáhnout hlouběji do kapsy – a ještě víc roztočit inflační spirálu. To jsou fakta. A proti nim stojí víra, že se semkneme a tím vyrobíme zelené perpetuum mobile čisté energie z ničeho.

Jak hasit požár povodní

 

Možná jste si toho taky již všimli: školní třídy jsou poloprázdné, každému druhému dítěti visí z nosu nudle jak cep, lidé pokašlávají. Běžné na tuto roční dobu, nabízí se říct. Ale ne tak docela. Počet respiračních onemocnění je větší než v běžných letech.

V německém příhraničí možná naladíte i německé rádio, kde reportérka hlásí: „Zatímco třídy zejí prázdnotou, ordinace dětských lékařů jsou přeplněné, takový nával dětských virových respiračních onemocnění ani Spolkový stát Německo nepamatuje…“

Za poslední zhruba rok a půl žilo obyvatelstvo „vyspělého“ světa Covidem-19. Covid byl alfou a omegou veškerého konání. I ten, kdo coronavirus bral střízlivě a přísně podle jeho epidemiologických vlastností, tedy virulence, mortality a letality, a vnímal ho jen jako jedno z široké palety rizik číhajících na oslabené jedince, i ten, kdo odmítal počítat jen mrtvé na covid a zajímal se i o nemocnost a úmrtnost populace jako celku a na všechny možné příčiny, i ten, kdo se covidu odmítal bát takovým způsobem, jaký mu nutila politická representace pseudoodborníků, i ten, kdo se nechtěl logicky si vzájemně odporujících opatření a nesmyslných manévrů zúčastnit - musel. Stát ho k tomu svou legislativou donutil. A často i obušek aktivního policisty, který buď toužil po medaili, anebo měl prostě absťák, že si už dlouho nebouchnul do živého.

Většina lidí se ale rozumných opatření účastnit chtěla, alespoň na začátku. Dokud se nezpolitizovala.

S postupem času vůle dodržovat nařízená opatření motivovaná snahou bojovat proti pandemii v populaci klesala a stala se spíše nepřímým hlasováním o důvěře a nedůvěře vládě.

Ovšem i racionální skeptik, který odmítal paradoxní a rozporuplná opatření a chodil i v době lockdownu do práce, do ochodů či na úřady, přičemž dodržoval nařízené rozestupy a desinfikoval si ruce, byl zkrátka v kontaktu s menší než obvyklou koncentrací lidí, s větší než obvyklou mírou dezinfikování předmětů, se kterými ve veřejných prostorách přišel do styku. To v zásadě jistě není špatně a jistě se setkal s menším množstvím choroboplodných zárodků než bez těchto opatření. Dá se říci, že v danou chvíli měl menší šanci onemocnět a méně šířit nákazu.

Za této konstelace asi sotva mohlo někoho překvapit, že zdánlivě „zmizela“ například pravá chřipka. V sezóně 2020-2021 prostě každoroční chřipková epidemie téměř neproběhla. Důvodů bylo víc. Zaprvé chřipka probíhala skrytě, často jako coinfekce ke covidu. Zadruhé v rámci covidové fobie probíhaly testy prakticky pouze na covid; kdo vykazoval známky respiračního onemocnění, ale nebyl testem shledán pozitivním na covid, už nebyl příliš „řešen“. Pravá chřipka tak probíhala bez rozpoznání. A zatřetí lidé byli schovaní doma, nestýkali se – a tak se ani chřipka příliš šířit nemohla. Samozřejmě to ale neznamená, že by neexistovala.

V celém evropském regionu tak bylo zachyceno jen méně než tisíc pozitivních vzorků na chřipku, plyne ze společné zprávy Národní referenční laboratoře pro chřipku a nechřipková respirační virová onemocnění a Oddělení epidemiologie infekčních nemocí SZÚ.

Chřipkový virus patří mezi ty, které se stávající úrovní vědeckého poznání nejsou eradikovatelné. Virus si tedy vesele existoval dál – a u pár jedinců mutoval dál.

Nicméně imunita pracuje trochu jinak. Každou sekundu jsme vystavováni miliardám různých antigenů, každou vteřinou je naše T-Lymfocyty načítají a předkládají B-lymfocytům a plasmocyty  poté vytvářejí protilátky. Paměťové buňky to všechno ukládají a makrofágy uklízejí nepořádek. Občas se nějaký virus dostane i do nitra buňky a párkrát se replikuje, ale vzápětí to zpravodajské jednotky zachytí a zásahovka vyčistí dříve, než si naše vědomí čehokoli všimne. A pak nastane rádiový klid. Někde tiše probíhá další mutace, ale populace nereaguje stejným tempem, jako se vyvíjí a mutuje prostředí. Tady v rohu vymutuje adenovirus, jinde zase RSV, a ještě jinde rotavirus. Mutace znamená jen to, že změní signální znaky, na které jsou naše zásahové jednotky připravené. Mutace se sice dějí postupně a průběžně, ale kolektivní imunita je nenačítá. Vzniká něco jako imunitní dluh. (Děkujeme předem za nadávky za tento náš nový termín.)

Ačkoliv se o tom zatím ještě příliš ve zprávách nemluví, ve Spolkové republice Německu již nyní pediatři hlásí, že jsou naprosto přetížení. Nezvládají nápor malých pacientů. Děti i dospělí polehávají doma se „sezónní virózou“. V Německu – dokonce i mimo odborné kruhy, tedy v médiích – je tento stav zcela bez zastření interpretován tak, že minulý rok v zimě byli lidé uzavření v karanténě - tedy bez kontaktu – tedy se viry nešířily – tedy nyní nastřádané zmutované virulentní kmeny dohánějí imunitní dluh a šíří se s intenzitou o to větší.

Ale co s dluhem? No – byť nám politická reprezentace tvrdí opak a tváří se, že kupříkladu veřejný dluh se splácet nikdy nemusí, ekonom ví, že každý dluh dříve či později splacen být musí. Protože pokud je původním dlužníkem nesplacen, náklady za něj převezme někdo jiný, ale nevysublimuje. A tak také imunitní dluh přirozeně musí být splacen. A zdá se, že jej splácíme právě teď.

Když přišel náraz epidemie Covid-19, nejprve se objevilo něco, čemu se říká harvesting efekt: Virus nejprve ukončil život jedincům, kteří již byli věkem, svým způsobem života či různými přidruženými onemocněními natolik oslabení, že jim tento virální insult stačil, aby ho nezvládli. Ano, jistě, byli mezi nimi i zdraví jedinci, kteří nikdy nebyli nemocní, měli rodiny, měli děti. A i ti bohužel infekci coronavirem nepřežili. Je nám to fakt líto a nezlehčujeme to. Ale - statistikám dominují oslabení jedinci prvního typu.

Tím, že tyto jedince virus usmrtil, zvýšil počet zemřelých v jednom roce, ale současně snížil počet zemřelých v roce následném, protože řada lidí prostě zemřela o několik měsíců dřív, než by se stalo bez pandemie. To je podstatou harvesting efektu. A tento efekt existuje a existoval by i bez jakéhokoliv přispění jakéhokoliv úředníka. Poprvé se začalo hovořit o harvesting efektu před pár lety ve Francii, kdy nastala dusna a horka a to léto umřelo statisticky významné množství kardiálně slabých jedinců. I těch je nám samozřejmě líto. (Trochu i litujeme, že bystrý socialistický politik tenkrát nezavedl něco jako daň z horka, nebo dusné poplatky, protože by to bezesporu bylo skvělé řešení hodné úředníka.)

Vedle toho se ovšem objevil ještě jeden efekt, říkejme mu onen imunitní dluh. A za tento druhý efekt je již stát přímo zodpovědný:

Hloupý stát, místo toho, aby chránil slabé jednice před nákazou, prakticky uzavřel a izoloval jedince zdravé. A především děti, byť bylo od začátku známo, že děti ani nejsou cílovou skupinou koronaviru, ani nejsou přenašeči.

Zabránil tím neustálé komunikaci jedinců s virovým prostředím populace, zabránil neustálému kontaktu s antigeny, které mutují všude možně. Jako kdyby prostě znemožnil vašim Windows, aby se aktualizovaly a byly neustále připraveny na nové a nové taktiky napadení. A pak vás stát se zastaralým softwarem pustil do jámy lvové.

Jakmile stát z pozice moci a z pozice naivní, kolektivistické víry začne intervenovat do neviditelné ruky trhu a snažit se ji zregulovat, ekonomika začne ztrácet svou efektivitu. Ne, centrálně plánovaná ekonomika nemůže dlouhodobě fungovat. A zrovna tak jakmile stát z pozice naivní víry, že může individuální motivací jednotlivce vyhnout se nákaze nahradit plošným befelem, objeví se efekty, které zpočátku nebyl schopen vůbec domyslet. Náš ekosystém byl vychýlen z rovnováhy; proto je letošní sezóna respiračních onemocnění obzvláště krutá. Ekosystém, jako ekosystém.

Vím, řeknete: Ale stát přeci musel ochránit slabé, musel ochránit lidi v domovech důchodců, musel začít očkovat, musel… Co všechno ještě musel? A rozporuje tu snad někdo fakt, že očkování snižuje v nadpolovičním procentu případů pravděpodobnost těžkého průběhu onemocnění? A byl to vážně stát, který přišel s vakcínou? Nebyly to soukromé farmaceutické firmy, na kterých byl stát závislý? Vymyslel jediný stát, jediný státní úředník, jediný státní institut jakoukoliv z vakcín u nás používaných? Rozporuje tu snad někdo, že starý, nemocný člověk by se měl před covidem chránit, chce-li jej přežít? A může snad kdokoliv dokázat, že individuální touha jedince vyhnout se nákaze má na dotyčného menší ochranný efekt než příkaz státu vyhnout se nákaze? A může snad někdo rozporovat fakt, že jsme si kvůli nařízené ochraně mladých, zdravých, neohrožených lidí všichni kolektivně nastřádali imunitní deficit, kvůli němuž jsme dnes všichni nemocní víc? Nemůže? Tak asi tak.

Autory tohoto textu jsou Markéta Šichtařová, ekonomka, a prim. MUDr. Martin Vavruša, ředitel privátní kliniky Xyrix.