Veřejnoprávní novináři by se neměli vyjadřovat jako soukromé osoby

V Británii se uvažuje o tom, že novináři BBC budou mít zakázáno vyjadřovat se jako "soukromé osoby" k veřejným tématům (https://www.theguardian.com/media/2019/dec/21/bbc-could-restrict-journalists-twitter).

Už slyším ten ryk, kdyby čeští veřejnoprávní novináři měli zakázáno vyjadřovat na sociálních sítích své názory. Určitě bychom se dozvěděli něco o tom, že prý ti, kdo mají nejvíc plnou pusu svobody, ji chtějí omezovat a něco zakazovat… Jenomže poslyšte tohle:

Když jsem kdysi dávno pracovala v rakouské bance, nikdy jsem si nemohla dovolit říct třeba to, že guvernér centrální banky je idiot, protože centrální banka byla dohledovým orgánem naší banky. Prostě bych tím svého zaměstnavatele poškodila – a to jsem ctila. Nikdy jsem nemohla říct, že produkt, který banka nabízí klientům, je nevýhodný – tak jsem byla aspoň zticha, když už jsem ho nechválila. Loajalita k zaměstnavateli je součástí pracovního kontraktu. Protože mám prořízlou pusu a tohle mě nebavilo, odešla jsem – ale jako zaměstnanec bych nikdy neudělala nic, čím bych zaměstnavatele poškodila.

Kdyby dneska můj zaměstnanec psal na sociálních sítích něco, co by bylo proti filozofii mé společnosti, na minutu má padáka. Kdyby se soudce či vyšetřující policista vykecával na Facebooku o tom, kdo je podle jeho názoru viník, je to nejen na odvolání, ale ještě napřesústa.

A v úplně ve stejné logice zaměstnanec VEŘEJNOPRÁVNÍHO média, které MUSÍ být nestranné, nemá podle mého soudu nárok prezentovat veřejně svůj stranný názor na politiku ani jakákoliv jiná veřejná témata. Když se mu to nelíbí, nechť odejde do soukromého a stranného média. Zákaz vyjadřování veřejnoprávních novinářů není útokem na svobodu, ale právě naopak její ochranou a přiblížením se bodu nula – tak jako když soudce má zakázáno před vynesením rozsudku prezentovat své dojmy. A že to už upraveno je? Jenomže ono to nefunguje?! Takže je to zjevně upraveno nedostatečně!

A jestli se vám přesto nelíbí někomu něco zakazovat (mě taky ne) – položte si otázku: Jsou tedy veřejnoprávní média nutná? OK, zrušíme veřejnoprávní média a každý novinář si bude moct říkat, co se mu zachce – nemám s tím problém. Jakmile ale jednou začne stát něco regulovat, v tomto případě média tím, že si některá z nich přivlastnil, nutně to vyvolává celou kaskádu dalších regulací. Takže buď – anebo.

Pravda a láska z povinnosti

Vědoma si toho, že pro školní ústav, jehož chovancem jsou naše děti, bývám často Femme Terrible, mega šťoural a nepochopitelný prudič v jednom, rovnou předesílám, že tento rok se nás „to“ – pokud vím - netýká.

Ovšem jsou jiné školy, kterých se „to“ týká. A já se přistihla, že mě „to“ celkem irituje. I když by nemuselo, že. Koneckonců mě se „to“ přeci letos netýká nijak. Navíc „to“ jest celkem běžnou praxí, což by mohlo naznačovat, že přecitlivělost je na mé straně.

A přesto mám pocit, že „běžné“ není totéž co „správné“. A že „to“ dokonale symbolizuje posun v euroamerické kultuře posledních let, který je sice hyperkorektní, ale současně není v pořádku.

Jde o „to“, že poslední den před vánočními prázdninami se děti ve školách obyčejně neučí a mají jakousi vánoční besídku. (Fajn.) Dávají si vzájemně dárky. (Dobré.) A aby to žádnému dítěti nebylo líto, v některých třídách dostanou za úkol, že mají do školy víceméně dobrovolně-povinně přinést nějakou drobnost a losuje se, komu tenhle dárek připadne. A tak se může klidně přihodit, že Mařenka Nováková byla šikanována Pepíčkem Dvořáků, nejraději by mu jednu vlepila za ušiska, a místo toho mu musí podle losu dát dárek. Aby mu to nebylo líto.

A protože Mařenka je poslušná holčička, která chce být s paní učitelkou zadobře, přinese poslušně šikanátorovi Pepíčkovi pěkně zabalenou pohádkovou knížku, pro kterou Mařenčina máma den předem klusala do knihkupectví, aby jako splnili úkol, zatímco Mařenka od Pepíčka dostane jeden bonbon, na který se Pepíček nejprve vyčural a bohatýrsky si to nafotil na mobil. Splněno budou mít před paní učitelkou oba, jen Mařenka to znovu obrečí.

No dobře, možná že případ Mařenky, Pepíčka a počuraného bonbonu je kapku extrémní. 99,99 procent jiných losovaných a povinně věnovaných dárků má jistě civilnější nádech. Ale tak jako tak, jejich podstatou je vždy totéž: Děti se učí, že jejich pocity a spravedlnost nejsou vůbec důležité. „Důležité“ je být slušný, korektní a mít své spolužáky povinně rád. I když jsou to zrovna prevíti, že by o ně jeden bez oné slušnosti, korektnosti a povinnosti neopřel kolo.

Já dárky dávám tomu, na kom mi záleží. Tomu, komu chci udělat radost. Věřte tomu nebo ne, dárky dávám z čiré sobeckosti: Sobecky se totiž raduji z toho, že dělám radost přesně tomu, komu ji dělat chci.

Nic na světě pro mě neospravedlňuje sebeobětování mých hodnot ve jménu jakési korektnosti. Korektnost je jiný, společensky akceptovaný název pro lhaní: Lžeme si sami sobě, protože neříkáme, co si myslíme. Nutíme naše děti k autocenzuře a k předstírání, jak se všichni vespolek máme rádi, i když se zrovna rádi nemáme. Společnost, která nutí jednotlivce popřít jeho vlastní hodnoty a předstírat, že je správné mít rád prevíty a sebeobětovat jim své pocity, není spolčenost morálně na výši. Je to naopak společnost nesvobodná a nemorální.

To právě tady začíná domácí násilí, protože holčičky se učí držet pusu, když mají povinně projevovat náklonnost někomu, koho nesnášejí. Odsuzujeme domácí násilí, dokonce kvůli němu chce leckdo přijmout veskrze pofiderní a zbytečnou Istanbulskou úmluvu, a přitom tolerujeme, když školy děti učí, že mají být pěkně zticha a mít rády prevítky Pepíčky. 

Bylo mi jedním smířlivým oponentem řečeno, že prý je takové povinné dávání dárků dobrou průpravou pro budoucí zaměstnání, ve kterém také zaměstnanec leckdy musí vydýchat odpudivého šéfa, dokonce mu třeba i trochu podkuřovat. Nesouhlasím. Do školy chodíme, protože ze zákona musíme (pokud nám rodiče nejsou schopni třeba pořídit domácí výuku). Zaměstnancem jsme, protože chceme. Dobrovolně si vybíráme, pro koho a s kým budeme pracovat. Propastný to rozdíl.

Já budu raději své děti učit, že je fajn být s lidmi zadobře; ale když i přesto vůči nim nějaký spolužák pozvedne ruku a bude jim chtít dát facku, nemají se rozmýšlet a mají být rychlejší. Mají mu v sebeobraně nekorektně nandat, co se do něj vejde. A rozhodně tomu, koho nemají rádi, nemají dávat dárky, byť by na tom paní učitelka třeba trvala. Nemít rád sice není korektní, zato je to v některých případech správné.

Vlastně když nad tím tak přemýšlím, říkám si, že heslo „pravda a láska“ je principiálně nesmyslné. Občas je zkrátka pravda taková, že údajná láska je lží. Nelze milovat svého vraha. Já si vybrala jinou variantu: „pravda a logika“.

Další krok ke zrušení hotovosti v tichosti učiněn

Víte, čemu se říká protimluv? Spojením jako suchý déšť. Bezkorupční dotace. Sexy elektromobil. Cool gumáky. Svoboda v socáči. Nebo kryptoměna centrální banky.

Žijeme ovšem ve světě divů, ve kterém může existovat jednaosmdesát pohlaví, ve kterém vás děti mohou žalovat za to, že jste je počali, i ve kterém může centrální banka vydávat své kryptoměny.

Kryptoměna byla dosud celkem známkou punku. Dosud „rebelské“ kryptoměny totiž stále představují možnost, jak se vyhnout očím velkého bratra. Jak zařídit, aby vláda, berňák, centrální banka ani obecní drbna netušili, co, kdy a od koho nakupujete. Jenomže to státu notně leží v žaludku. Nejen proto, že – považte tu hrůzu – byste mohli nakupovat neseriózní letáky, na kterých se třeba píše, že premiér je, dejme tomu, osel. Ještě „horší“ z pohledu státu je, že s kryptoměnu se na státu stáváte do značné míry nezávislí. Rozumějme: Neokraditelní.

Jde o tohle: Pro centrální banky je obrovským lákadlem zrušení hotovosti. To jim totiž může umožnit podobné sociální experimenty, jako třeba záporné úrokové sazby, které já považuji za zcela nemorální krádež úspor. (Zrušte hotovost – napařte záporné úroky mínus 10 procent – a úspory na důchod jsou v kopru.) Ale lákadel je tu pro centrální banky ještě mnohem víc – záporné úroky jsou pro ně jen takovou třešinkou na dortu. Jenomže pokud jedete na kryptoměnách, centrální banka na vás tak snadno nemůže.

A protože centrální banka a vláda a finančák se vám z principu na kobylku dostat chtějí, začali špekulovat, jak to udělat, aby vám sebrali i kryptoměnu. A vyšpekulovali, že by vám místo „pravé“ kryptoměny mohli podstrčit jejich vlastní něco-jako-kryptoměnu. No ano, centrální banky už uvažují o zavedení své vlastní digitální měny, aby mohly ekonomiku ještě více kontrolovat. Americká i evropská centrální banka už začaly „studovat možnosti“, jak vlastní digitální měnu zavést. Číňané už od „studování“ přistoupili k činům. A ve Švédsku bude zavedena e-koruna, která se bude lišit od bezhotovostní švédské koruny a má mít mnohé rysy klasické kryptoměny.

Kryptoměny a digitální měny centrální banky nejsou totéž. Tak zaprvé ačkoliv mnozí obchodníci přijímají bitcoiny, kryptoměny nejsou „měnou“ v pravém slova smyslu; digitální měna centrální banky by ovšem oficiální, takzvanou fiat měnou byla. Jenomže pro většinu veřejnosti rozdíly splývají a lidé vidí spíš to, co je podobné. Třeba že kryptoměny i digitální měny centrální banky jsou bezhotovostní, založené na technologii blockchainu a jejich cena je ovlivňována jen trhem, nikoliv monetární politikou. Dost podobností na to, aby vaše babička neviděla mezi bitcoinem a digi-měnou ECB rozdíl. Jenže obojí je v důsledku jako oheň a voda.

Svým způsobem je touha centrálních bank ovládat ekonomiku pochopitelná – centrální banky přeci vznikly proto, aby mohly ekonomiku nějak ovlivňovat. U chirurga se také nedivíme, že požaduje, aby při operaci dostal do ruky skalpel, a nespokojí se s mokrým hadrem na utírání čela. Potíž to začne dělat, když chirurg ztratí ponětí o tom, pro kterou operaci ho klient vyhledal, a začne se rýpat i ve věcech, o které se ho nikdo neprosil. Když si zkrátka k operaci slepého střeva přihodí jen dle vlastního uvážení i přidání silikonů do poprsí a rhinoplastiku, takže dáma se po probuzení nestačí divit. A právě takhle nějak valná část centrálních bank ztratila ponětí o tom, kde je ta tenká linie, kterou by neměly překračovat.

Svět se zkrátka začal měnit na ekonomiku centrálně řízenou centrálními bankami, aniž by se jich o to majorita prosila. Jsou centrální banky, které prošly celý hospodářský cyklus se zápornými úroky, což se dosud nikdy v historii nestalo. Vykupují státní dluh a monetizují ho. Vykupují akcie, a tím zestátňují soukromý majetek. To rozhodně lze považovat za ovládání ekonomiky přes čáru. Dnes už víme, že máme štěstí, že dosud existuje hotovost, protože jen díky ní ECB nemůže snížit úroky ještě hlouběji pod nulu. Kdyby mohla, udělala by to.

Tahle možnost ještě víc ekonomiku znásilňovat sice vysvětluje tlak na zrušení hotovosti, ale pořád to nevysvětluje, proč centrální banky chtějí vydávat vlastních kryptoměny. Vždyť přeci za tím účelem by jim stačily jen „tradiční“ elektronické peníze, ne? Jedním z důvodů je pokus o vypálení rybníku „klasickým“ kryptoměnám typu bitcoin. Pokud někoho rajcuje myšlenka, že by vlastnil kryptoměnu, ale bitcoinu přeci jen tak docela nedůvěřuje, možná by mohl uvěřit kryptoměně emitované centrální bankou…? Že to jde zcela proti myšlence kryptoměn, totiž že kryptoměna je alternativou k státem kontrolované měně? No a co – to masy neřeší.

Víte, to máte podobné jako s módou. Vezměte si třeba takové martensky. Tedy boty značky Dr. Martens. První boty značky Dr. Martens se začaly prodávat v Británii 1. dubna 1960. Šlo o ikonický model „1460“ tmavě třešňové barvy, který se mimochodem prodává dodnes a jehož hrdým majitelem je krom jiného i můj drahý manžílek Pikora (a pokaždé, když si je nazuje, pak skuhrá, že má zase puchýře). Tyhle boty byly v šedesátých a sedmdesátých letech neodmyslitelně spjaté s jistými subkulturami. Zejména s punkery, později i s motorkáři, se skinheady a ještě později i s hudebním žánrem grunge. „Slušný člověk“ by si je neobul ani za nic. Jenomže v novém miléniu si martensky oblíbily všelijaké hvězdy a hvězdičky, které žijí z masovosti a s punkem nemají společného lautr nic. A tak se najednou mohlo přihodit, že v posledním kvartálu roku 2018 se zvýšila poptávka po martenskách o 110% v porovnání s rokem předchozím! Náboj se vytratil, z původně rebelských bot se stala masová móda.

Co to má společného s kryptoměnami? Všechno.

Pokud dosud „rebelské“ kryptoměny, které stále ještě představují možnost, jak se vyhnout očím velkého bratra, zkrotíme, vezmeme jim jejich rebelský náboj, v očích nejširší veřejnosti je „zlegalizujeme“, tahle široká veřejnost se přestane zajímat o bitcoiny či etherea a docela ochotně začne nakupovat kryptoměny poskytované a hlavně kontrolované centrální bankou. A centrální banka bude mít své ovečky už zase v hrsti. To už je pro centrální banku docela zajímavý důvod vydat svou vlastní kryptoměnu. A pak zrušit hotovost.

(V textu jsou použity úryvky z knihy Šichtařová & Pikora: S androidkou v posteli)

 

 

Politické neziskovky: skryté nebezpečí

Environmentalismus, genderismus, multikulturalismus, alarmismus… Hromada -ismů, které mají jedno společné: Ještě před dvaceti lety zněla jak z cizí planety, dneska hrozí ovládnout a překopat náš svět.

Některým lidem už nevoní nejpraktičtější forma vlády, totiž demokracie. Místo ní se vzhlédli v něčem, čemu začali říkat „liberální demokracie“, a co se v jejich pojetí vyznačuje tím, že hlasitá menšina uřve svůj názor na úkor většiny.

Na první pohled se to jeví jako technicky nemožné. Jak by mohla menšina uřvat většinu? Ale pohled na evropsko-americkou civilizaci ukazuje, že to nejen možné je, ale že se to dokonce i děje. Jistá část „progresívních menšin“ totiž vynalezla velmi efektivní nástroje, jak toho docílit.

Oblíbenými nástroji jsou citové vydírání („když naši loď s ilegálními imigranty nepustíte do přístavu, umřou hlady“), strašení („když budete létat, kvůli CO2 se uškvaříme“), vyhrožování („How dare you?!“), či třeba vzbuzování pocitů provinilosti („historicky jsme kolonialisté a musíme se vykoupit pozitivní diskriminací“). A aby takový nátlak dobře fungoval, musí být organizovaný. Podobně jako jeden zaměstnanec si prosadí málo, proto se sdružuje do odborů, podobně jako jeden podnik si prosadí na vládě málo, protože se sdružuje do komor a najímají si lobbyisty, tak taky jeden progresívní liberál si prosadí málo, a tak se zakládají… politické neziskovky.

Politická neziskovka je něco zcela jiného než „prostá“ neziskovka. To právě politické neziskovky jsou výkonným nástrojem k tomu, aby se vláda většiny změnila ve vládu menšin. A aby si to ona většina, dostatečně postrašená a cítící se provinile, dokonce ještě zaplatila ze svých vlastních daní. Protože nenechme se mýlit, politické neziskovky čerpají peníze z našich daní. A o to tu běží.

Protože jsem byla politickým hnutím Trikolora požádána o vypracování makroekonomické části jejího programu, na otázku politických neziskovek jsem nutně musela v rámci téhle práce narazit. I ukázalo se vzápětí, že v českém prostředí legislativa označení „politická nezisková organizace“ vlastně ani  nezná, takže jsou tyto organizace poměrně slušně zakamuflované mezi ostatními neziskovkami, které mají k těm politickým na hony daleko. To se však dá poměrně snadno napravit. Není totiž zase tak těžké politickou neziskovku definovat^*).

Chcete příklady? Tady jsou: Evropské hodnoty, Člověk v tísni, Prague Pride, Alternativa 50+, Open Society Fund Praha, Agentura pro sociální začleňování, IQ Roma servis, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Transitions, Sdružení pro integraci a migraci, Fond NNO a další.

Vnímám velmi nelibě, že z veřejných peněz je prostřednictvím politických neziskovek placena propagace ideologií. Považuji to za nebezpečí pro systém zastupitelské demokracie. Propagovaná témata totiž mají nápadně často – troufám si říct téměř vždy - charakter neomarxistických, progresivistických či alespoň krajně liberálních témat, jako jsou podpora „pozitivní diskriminace“ LGBT, podpora imigrace a multikulturalismu, témata označovaná jako „gender“, environmentalismus a podobně.

Sami si z daní platíme umělé vnucování progresivistických témat české společnosti za cenu vytěsňování témat jiných. Voliči tolerují vynakládání veřejných peněz tímto způsobem v domnění, že jde o „správnou“ agendu, a nevědomky tak financují změnu demokracie v „liberální demokracii“, tedy vládu většiny ve vládu menšin. Voliči si mnohdy neuvědomují, že nevolené politické neziskovky tím získávají značný vliv na ovlivňování veřejného mínění, na umělé vytváření témat ve společnosti, a tedy zprostředkovaně i na výsledky voleb.

Navíc tyto neziskovky tím, že využívají veřejné peníze, vytváří zdání, že jednají ve veřejném zájmu; v realitě ovšem o žádný veřejný zájem nejde. Aby totiž nějakou činnost bylo možné označit za veřejný zájem, musela by se na něm společnost shodnout ve volbách, tedy podporou politických stran, které téma prosazují. V realitě však politické neziskovky pouze uměle vytvářejí za použití píárových postupů a veřejných peněz dojem, že na jejich -ismu existuje celospolečenská shoda.

Další nebezpečí politických neziskovek spočívá v tom, že jsou mnohdy financovány ze zahraničí, čímž cizí státní občané, cizí komerční společnosti i cizí vlády prosazují cizí zájmy na české půdě, aniž by ovšem toto prosazování cizích zájmů bylo vystaveno domácí politické soutěži. Příklad? Třeba nadace Open Society Fund Praha coby součást mezinárodní sítě nadací Open Society Foundations, kterou založil americký investor G. Soros a která ve více než 70 zemích světa aktivně podporuje progresivistická témata – aniž by se o to voliči ve volbách prosili. Nevidím důvod, proč bychom se měli nechat korumpovat výměnou za to, že u nás dovolíme propagovat cizí ideologie a zájmy.

Ze všech těchto důvodů chci zákaz financování politických neziskovek z veřejných peněz a ze zahraničních zdrojů. Chci STOP Norským fondům, chci stop politickým projektům z rozpočtů EU, a to i mimo neziskovky!

Je mi jasné, že o stávající neziskovky se bude pokoušet psotník, až si tohle přečtou. Budou argumentovat veřejnou potřebností. Jenomže já nemám nic proti tomu, aby veřejné peníze dostal třeba domov důchodců, u něhož se drtivá většina společnosti shodne, že si přeje jeho existenci. Nemám dokonce ani nic proti tomu, aby soukromé organizace obhajovaly různé politické postoje. Ať si Milion chvilek dál sbírá příspěvky od soukromých dárců. Odmítám ale, aby politické neziskovky získávaly peníze z daní, peníze od cizích vlád či od cizích občanů bez volebního práva u nás. Kdo u nás nevolí, nemá co ovlivňovat chod českého státu!

 

------------------------

*) Pojem „politické neziskovky“ lze definovat jako právnické osoby splňující současně tato kritéria:

-          jsou založené jako soukromoprávní instituce

-          mají právní formu spolky a pobočné spolky, nebo nadace a nadační fondy, nebo obecně prospěšné společnosti

-          mají funkce tzv. advokační nebo filantropické.