Americké volby: Blbý a blbější se perou

Zdánlivý hlad po levných penězích vedl v posledních letech k oprášení tzv. moderní měnové teorie. Ta navzdory svému označení „moderní“ existuje již desítky let, ale hlavním proudem ekonomie byla vždy z dobrých důvodů přehlížena jako fantaskní.

Na rozdíl od „staré“ či „klasické“ měnové teorie vychází moderní teorie z toho, že stát, který si půjčuje ve vlastní měně a současně je dostatečně velkou ekonomikou typu USA či Británie, nemůže zbankrotovat, protože si vždy vytiskne tolik peněz, kolik bude potřebovat. Stát podle teorie nemá získávat peníze z daní, ale z tisku peněz. Tím prý bude stále dostávat ekonomiku do bodu plné zaměstnanosti. Prostě vychází se z předpokladu, že stát má zákonný monopol na peníze.

Teorie vychází z toho, že daně jsou nutné vlastně „jen“ k tomu, aby obyvatelstvo poptávalo vládní měnu. Autoři evidentně chápou, že taková měna, která je tištěna jak na běžícím pásu bez dostatečného krytí, nebude populární. A tak donutíme obyvatelstvo k tomu, aby používalo tuto měnu a nepřešlo třeba na švýcarské franky právě tím, že po něm budeme chtít placení daní.

Tato podivná teorie vychází také z toho, že vytištěné peníze budou mít nulové úrokové sazby. Teorie sice připouští inflaci, ale strach z hyperinflace odmítá. Dál teorie také vychází z práva na práci. Stát v ní vystupuje jako poslední možný zaměstnavatel. Zjednodušeně řečeno, když uchazeč nedostane nikde práci, u státu ji dostane vždy.

Tolik tedy zběsilost zvaná moderní měnová teorie ve zkratce.

Dá se to říci i tak, že (zejména) Američané s moderní měnovou teorií objevují to, co východní Evropa už dávno zažila coby důsledek ruské bolševické revoluce a definitivně zavrhla jako nefunkční paskvil v roce 1989.

Předpokládám, že po přečtení těchto řádků si řeknete, že to je naprostý nesmysl a že nechápete, proč o něčem takovém mluvit. Nu – tak vězte, že tato teorie se stala v roce 2019 velmi populární a začali se na ni odkazovat mnozí politici po celém světě. Tato teorie totiž „odpovídá“ na problémy současného světa. Nabízí levici údajné řešení. A po tom, co přinesl rok 2020, se zdá pravděpodobné, že v dalších letech s ní bude koketovat politiků pořád víc.

A co je horší – také podle této fantaskní teorie začínají politici skutečně jednat. Už koncem roku 2018 byl v Americe představen plán nazvaný Zelený nový úděl (Green New Deal). Nejvíc ho prosazovala mladá hvězda amerických demokratů Alexandria Ocasio-Cortezová (označovaná často jen zkratkou AOC), o níž mnozí její fanoušci mluvili jako o budoucí prezidentce USA. Plán počítal s ohromnými investicemi, díky nimž údajně americká ekonomika opustí fosilní paliva a dramaticky sníží emise. A samozřejmě vycházel z moderní měnové teorie.

Pro ekonomy není zdaleka tak zajímavé, jak plán údajně sníží teplotu planety (nechme stranou, že z toho nevěřím jedinému slovu), ale kde na to chce vzít, protože tento pokus by byl samozřejmě extrémně drahý. Jakmile dostala AOC tuto otázku, přešla ihned v protiútok s tím, že Američané museli vynaložit biliony dolarů na zbytečné válčení a na daňové škrty pro bohaté, takže náklady na Zelený nový úděl už jsou proti tomu jako nic.

Pikantní na tom je, že když se ve stejné době dělal průzkum mezi předními americkými ekonomy, ani jeden z nich nepovažoval základy teorie za správné. A já dodávám, že ji považuju za extrémně nebezpečný paskvil, který by v krátké době přivedl každou zemi do rozvratu podobného tomu, jaký zažila kolem roku 2018 třeba Venezuela.

Co je to ale proti tomu, že teorii zastávají klíčoví lidé amerických demokratů a podporují ji už i někteří z jejich poradců? Co je to proti tomu, že zvítězí-li v amerických prezidentských volbách Joe Biden, Amerika tuhle medicínu nejspíš alespoň z menší části okusí?

No jo, ale je ekonomická medicína Bidenova rivala Trumpa vyznávajícího obchodního války o mnoho lepší?

Pámbu chraň Ameriku a s ní nás všechny. Protože touhle extremistickou levicovou ekonomickou utopií už se infikoval i Brusel. Evropská komise začala koketovat s hospodářskou politikou motivovanou nikoli ekonomickou efektivností, nýbrž rádoby zelenou agendou, již v roce 2019, tedy před krizí. A teď, jen co Brusel trochu přešla covidová horečka, zachvátila ho druhá vlna horečky zelené a „moderně-monetární“.

Celý eurový monetární systém, ve kterém od letoška eurozóna jede, je jen chimérou. Evropská centrální banka pumpuje do oběhu stále další peníze, aby mohla financovat stále rostoucí veřejný dluh, a přitom vytisknuté peníze kryje právě tímto veřejným dluhem, který vykupuje. Dluh je financován penězi, které jsou kryté dluhem. Typická pyramidová hra.

Tak co, holenkové, kdo si vsadí na euro?

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

 

Vítejte v covidovém RVHP

 

Výraz oxymóron či protimluv označuje něco, co nedává logický smysl: suchý déšť, částečné těhotenství, sladká sůl, horký mráz.

Ještě donedávna mezi takové protimluvy patřily i záporné úrokové sazby nebo záporná cena peněz. Peníze v neprůstřelné logice klasického ekonoma nemohou mít zápornou hodnotu. Většina lidí pracuje proto, aby si prací vydělala peníze, za které si chce něco koupit.

Pokud jsou úroky jako cena peněz záporné, pak to znamená, že peníze mají zápornou hodnotu. Mají-li peníze zápornou hodnotu, znamená to, že práce má zápornou hodnotu. Má-li práce zápornou hodnotu, pak se nevyplatí pracovat. Nevyplatí-li se pracovat a nevyplatí-li se mít peníze, pak to znamená, že se nevyplatí si za tyhle peníze něco kupovat… neboli nevyplatí se kupovat si nezbytné věci potřebné k přežití? Podivné úvahy, že? Dostaneme se pak k tomu, že život snad má zápornou hodnotu…?

Jak by mohl! Ale v pokroucené logice centrálních bankéřů, v jejichž myšlení je možné, aby peníze měly zápornou hodnotu, to patrně možné je.

Vzpomeňme slov bývalého guvernéra americké centrální banky Alana Greenspana: „Pro výnosy amerických dluhopisů neexistuje žádná bariéra… Nula neznamená nic víc než jen číslo.“ Jak v dnešní době pravdivé! A důvodem je monetární politika Evropské centrální banky, která je zase motivována především snahou vyřešit dluhovou krizi a podržet v eurozóně jižní státy.

Kdyby tedy země nebyly sdruženy v eurozóně, nepomáhala by jim hromadně Evropská centrální banka, tudíž bychom v zemích jako Německo nečelili záporným úrokovým sazbám. A kdyby nebyly úroky tak nízké u sousedů, vypadala by jinak i situace u nás.

V poslední době říkám, že není do čeho investovat. Akcie i dluhopisy jsou drahé a v globální ekonomice panují značná rizika a nejistoty. Pokud pak porovnáme rizika a výnosy, nevidíme mnoho zajímavých investic.

A zdá se, že podobně to vidí více lidí. „Potěšilo“ mě, když jsem se dočetla, co píše médii opěvovaný Warren Buffett svým akcionářům: „Doufáme, že v nadcházejících letech přesuneme velkou část naší nadbytečné likvidity do podniků, které bude Berkshire trvale vlastnit.“ Jinými slovy, i podle Buffetta je vše drahé, a proto bude raději velebit to, co už má.

Svět se vskutku (nejen) po finanční stránce zbláznil. V USA měli až do začátku roku 2020 nejdelší konjunkturu v historii a mysleli si, že díky státním zásahům a sociálnímu inženýrství bude konjunktura ještě dlouho pokračovat a snad nikdy nepřijde recese. A pak byli náramně překvapeni, že recese, která přišla, byla obrovská. (Tak se alespoň řeklo, že za ni může pandemie, ačkoli ta ji jen trochu urychlila.)

V Evropě na počátku roku 2020, ještě před rozšířením pandemie, už v některých ekonomikách recese byla, a přesto nás představitelé eurozóny i EU přesvědčovali, že Evropě recese nehrozí, jen takové docela maličké dočasné zpomalení. Do toho jsme na počátku roku 2020 mohli pozorovat rekordně nízkou nezaměstnanost v USA, v Německu i v ČR, což je vždy poslední fáze konjunktury. A skoro nikdo se nevzrušoval a blížící se tsunami neviděl.

Ceny nemovitostí jsou v roce 2020 rekordní a cena peněz nebyla v dějinách lidstva nikdy nižší, protože výrazně záporné úrokové sazby jsou výmyslem stávající garnitury. Svět není normální. Na mnoha frontách čelíme nepřirozeným nerovnováhám. Má v tomto prostředí ještě smysl spořit a investovat?

Lidé jsou z toho často velmi frustrovaní. Přesněji řečeno - nejen z toho, že se prudce zvýšila rizika pro jejich osobní finance, pro jejich zaměstnání, pro jejich podnikání. Ale i obecně jsou stresováni covidovou hysterií. Prof. Höschl pro časopis Reflex tento týden uvádí, kolikanásobně se od počátku roku zvýšily různé druhy psychických poruch. Příčiny jsou zjevně v kombinaci všech výše uvedených faktorů. A tak je naprosto logické položit si otázku: Kdo za to může, že jsou lidé vystaveni takovému stresu? A protože jsem ekonom, pak se musím ptát: Kdo za to může, že ekonomika a úspory dostávají takový zásah?

Porovnali jsme s mými kolegy statistiky za několik měsíců, z různých oblastí ekonomiky a z různých zemí. A závěry mají poměrně trpkou pachuť. Na základě dat totiž můžeme konstatovat:

1. Čím tvrdší epidemiologická opatření stát přijal na počátku roku, tím vyšší byly ekonomické ztráty na počátku roku.

2. Čím tvrdší epidemiologická opatření stát přijal na počátku roku, tím vzniklo ve společnosti nižší promoření a imunizace.

3. Čím byla nižší imunizace společnosti na začátku roku, tím silnější musí být (a taky je) druhá vlna nákazy.

4. Čím silnější je druhá vlna nákazy, tím větší je následná spontánní uzávěrka ekonomiky (nemocní lidé prostě nepracují).

5. A čím vyšší je dnes spontánní uzávěrka ekonomiky, tím větší jsou a budou ekonomické ztráty při druhé vlně.

Neboli když těchto pět bodů spojíme dohromady – a to je vážně libové zjištění - čím vyšší ekonomické ztráty stát na počátku způsobil svou administrativní regulací, tím vyšší spontánní ztráty zažijeme nyní při druhé vlně.

Čím víc - tím víc. Čím víc se do ekonomiky šťourá – tím hůř se všichni vespolek máme. Ano, skutečně se nacházíme v historicky unikátní době. Před rokem 1989 jsme zažili lecjaké ekonomické šílenosti, ale například ještě nikdy lidstvo nemělo zkušenost se zápornými úroky. Výraz záporné úroky byl dokonce považován za protimluv asi jako záporný čas. Vítejte v RVHP 2.0.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

Překvapivý důsledek covidu: roste nerovnost ve společnosti

 

Až se jednou budeme dívat zpět na koronový rok 2020, budeme docházet k překvapivým závěrům. Najednou uvidíme souvislosti mezi věcmi, které teď, nazíráno z nitra krabice, nejsou tak docela přímočaře vidět.

Tak třeba je tu jeden neuvěřitelný paradox. Proč se vlády snaží zasahovat do ekonomiky? Protože většinou volají po nějaké podobě „sociální spravedlnosti a větší rovnosti“. Ponechme stranou, že oba výrazy – totiž spravedlnost a rovnost – jsou vůči sobě v protikladu. Rovnost není spravedlivá a spravedlnost se projevuje nerovností. Vezměme si z toho ovšem onu „rovnost“. Že nevidíte žádnou souvislost s koronáčem? Nu – vydržte chvilku.

Jestliže vlády víc zasahují do ekonomiky proto, aby zjednaly větší rovnost, dalo by se očekávat, že tedy výsledkem jejich snahy bude rovnost. Není tomu tak. Je tomu přesně naopak. Neboli tyto zásahy do ekonomiky dokonce paradoxně vedou k opačnému výsledku, než po jakém regulátoři toužili. Dá se to velmi snadno prokázat.

Různé průzkumy ukazují, jak se v čase mění struktura příjmů celé společnosti napříč různými zeměmi. Zatímco hodně lidí se domnívá, že sílí nižší třída, data v realitě říkají, že ta víceméně stagnuje. Její příjmy v roce 1970 tvořily 10 % příjmů v ekonomice a v roce 2015 to bylo 9 %.

Kdo chudne, je třída střední. Tedy právě ta, kterou by vlády chtěly mít nejsilnější. Její příjmy v roce 1970 tvořily 62 % všech příjmů v ekonomice, aby v roce 2015 klesly na 43 %. Naopak bohatne vyšší třída. Její příjmy vyskočily z 29 % celé ekonomiky v roce 1970 na 49 % v roce 2015.

A proč chudne střední třída? Je to dáno tím, že se kvůli sypání peněz do ekonomiky – neboli takzvanému kvantitativnímu uvolňování - dramaticky zvyšují ceny nemovitostí a nájmy. To rozevírá nůžky mezi těmi, kteří bydlí ve svém, a těmi, kteří bydlí v nájmu. Sociální nerovnost ve společnosti tím roste. Došlo to tak daleko, že to kritizují dokonce i pravicoví politici.

No – a jestli se nerovnost ve společnosti zvyšuje skrze sypání peněz do ekonomiky, ať už centrálními bankami, které je tisknou, nebo vládami, které si je půjčují, najednou začíná být souvislost s koronáčem víc než zřejmá. Čím vlády omlouvají, že se „musely“ letos tolik zadlužit? Čím centrální banky vysvětlují, že „musí“ zvýšit sypání peněz do oběhu? Bingo, koronáčem. 

Jenomže růst napětí ve společnosti, kde se rozevírají nůžky mezi chudšími a bohatšími, není nijak žádoucí. Povede – a už vede – k rostoucím levicovým náladám a nesmyslným nápadům na další a další vše zhoršující regulace. Od vyvlastňování neobsazených bytů, přes regulaci ceny nájmů, boj proti Airb’n’b, až po rostoucí boj proti autům. Což bude nůžky opět víc rozevírat.

Rovnost či nerovnost ve společnosti měří tzv. Gini koeficient. Čím víc se blíží nule, tím je společnost víc rovnostářská. Teoretická a v praxi nedosažitelná hodnota jedna naopak znamená, že vše je vlastněno jen jediným jedincem a společnost rovnostářská není.

Data Eurostatu ukazují, že v ČR jsme podle Gini koeficientu za posledních devět let víc rovnostářští. Jen málo zemí má nižší index; pod námi bylo v roce 2018 z evropských zemí pouze Slovinsko. Naopak nejvyšší nerovnost byla v Bulharsku, a to opravdu hodně velká. To jsou ale z evropského pohledu svou velikostí okrajové země.

Jiným způsobem, jak se můžeme podívat na nerovnost ve společnosti, je změřit podíl majetku 10 % nejbohatších lidí na veškerém majetku společnosti. Podle dat OECD z roku 2017 v zemích OECD 10 % nejbohatších lidí vlastní 24,6 % ekonomiky. V ČR je tento ukazatel na 21,2 %. Na Slovensku je to jen 19,1 %, čímž se dostává pod slovinských 19,7 %. Slovensko je touto optikou nejvíc rovnostářkou vyspělou ekonomikou na světě. I na Slovensku je totiž obvyklé bydlet ve svém. To v Německu jsou na 23,2 %. Mimo EU je ale nerovnost výrazně vyšší. V USA vlastní nejbohatší lidé 28,5 % ekonomiky, v Indii 38,1 % a v Jižní Africe 48,1 %.

Velkou nerovnost většina lidí nevítá. Málokoho těší, když potkává na ulicích žebráky. Situace České republiky je tedy v mezinárodním porovnání celkem dobrá. Opravdu těžko se hledají důvody k opuštění této země, ačkoli mnoho věcí můžeme kritizovat. Máme dokonce nižší nerovnost než bohaté a veskrze socialistickou mentalitou nasáklé Norsko.

Nicméně je dost možné, že tyto časy skončí. Ceny nemovitostí a drahé nájmy rozdělí společnost na ty, kteří bydlí ve svém, a na ty, kteří bydlí v cizím. Ti, kteří budou platit drahé nájmy, budou relativně k ostatním chudnout a nůžky ve společnosti se rozevřou.

Sekundárním problémem vysokého nájemného je, že se lidé bouří a podporují extrémní politiky. Příkladem může být Berlín, kde ceny během posledních let prudce skočily nahoru. Většina Němců přitom žije v nájemních bytech a najednou nezvykle trpí. Levice proto už volá po zastropování nájmů, a to dokonce pod úrovní, která je v Praze.

Jenomže takové zastropování a další regulace nájemného bude situaci jenom zhoršovat a byty učiní ještě víc nedostupnými. Poroste černý trh s nimi, byty budou chátrat, developerům se nevyplatí stavět nové… Zkrátka čím víc budeme roztáčet kaskádu regulací, tím hůř bude v realitě bydlení dostupné.

Plyne z toho jediné: Centrální banky a vlády v koronahysterii způsobily situaci, kdy jsou byty stále víc nedostatkovým, respektive drahým zbožím – a není na obzoru rychlá změna.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

Kurzarbeit je zločinný

 

Tento týden jsme se mohli dočíst o tom, že vláda přerušila mimořádné jednání o kurzarbeutu, protože se mezi sebou poněkud porafala tři ministerstva.

Prezentováno to bylo jako velký průšvih, neb „stát s kurzarbeitem spěchá“, takže jej převelice trápí, že se neschvaluje hladce. Jen pro připomenutí, systém vymysleli soudruzi v Německu a jde o zkrácení pracovní doby při „nedostatku“ práce. (Proč slovo si nedostatek zaslouží uvozovky, vyjevím záhy.) Zaměstnavatel v tomto systému platí mzdu za odpracovanou d
obu, stát zaměstnancům doplácí zbytek nebo aspoň část do plné mzdy.

Hm. Prý problém, že kurzarbeit nejde hladce. A víte co? Já tvrdím - navzdory všeobecnému opačnému přesvědčení – že na tomhle vynálezu není zbla dobrého. A hned z několika důvodů.

Tak především tímto způsobem se jen v lidech pěstuje veskrze socialistická, chybná, až zločinná představa, že mají nárok na něco za nic. V tomto případě nárok na peníze za to, že zůstanou doma a nebudou pracovat. Což není pravda. Ve vesmíru jaksi neplatí, že následek vznikne bez příčiny. Neboli hodnoty se nevyprodukují bez práce.

Zadruhé zločinná je tato logika i v jiném ohledu. Jasně se nabízí paralela s parazitem, který si zabíjí svého hostitele: Zdaníme lidi, kteří poctivě pracují. Tyto peníze stát formou výpalného zkonfiskuje. V dalším kroku stát vybídne firmy, aby se nezbavovaly lidí, pro které nemají práci. A v posledním kroku stát tyhle lidi, kteří sedí doma, zaplatí z peněz, které sebral těm, kdo pracují. Neboli platící lidé si nedobrovolně vydržují své nepracující. A tito nepracující nemají ani co by za nehet vlezlo nějaké motivace, aby si hledali jinou práci, ve které by mzdu dostávali za to, že opravdu pracují.

Zatřetí tímto způsobem se při životě uměle drží firmy, kterým se říká zombie: Tedy firmy přežívající jen díky státní podpoře nebo nepřirozeně nízkým úrokovým sazbám. Tyhle nesmyslně přežívající firmy v sobě vážou pracovní síly (toho času sedící na kurzarbeitu), takže chybí pracovní síla pro opravdu funkční, dynamické firmy, které by mohly ekonomiku táhnout. V podstatě se konzervuje archaická struktura ekonomiky. A proto je „nedostatek“ práce dost pofiderním výrazem.

Zombie firmy jsou obrovské zlo. Jedná se o firmy, které už dávno zbankrotovat měly, ale díky permanentní infuzi úvěrů se zápornými sazbami přežívají. Bank of America Merrill Lynch koncem roku 2019, tedy těsně před pandemií COVID-19 a novou krizí, odhadovala, že takových neživotaschopných firem je ve vyspělých ekonomikách kolem 13 %. Dnes jich bude – právě i díky kurzarbeitu – ještě víc. To kvůli nim se postupně se z evropské ekonomiky stává nefunkční, nekonkurenceschopný kolos typu bývalého RVHP. Tedy – ne že by zombíci vegetili jen v Evropě, ale je jich tu bezkonkurenčně procentuálně nejvíc.

Kvůli nim, kvůli jejich přežívání, kvůli umělému udržování lidí v neperspektivní práci a umělému udržování neperspektivních firem při skoro-životě, nemůže proběhnout „klasická“ krize, při níž podniky bankrotují, lidé jsou bez práce a státní pokladny bankrotují také. To je ostatně rovněž tím hlavním důvodem, proč stát k této politice přistupuje. Prostě chce, aby nikdo nebankrotoval.

Jenomže ekonomický systém potřebuje kontinuální přirozené ozdravování. Můžeme to přirovnat třeba k ekosystému: Jakmile z něj odstraníme přirozené predátory, ekosystém se vychýlí z rovnováhy a některé druhy se přemnoží. V případě ekosystému to většina lidí chápe. Chápe, že je nutné, aby v divočině žili vlci, protože jsou pro ekosystém nezbytní. V případě ekonomiky jde o nás samotné, a tak je těžší si tento fakt připustit. Ovšem i ekonomický systém potřebuje své „predátory“ a čas od času potřebuje krachující firmy. Pokud každou společnost v problémech vláda zachraňuje udělením dotací, bezúročného úvěru či kurzarbeitem, máme zaděláno na velký problém.

Na trhu tak nedochází k pročištění a přežívají slabé kusy, které nejsou schopny investovat a inovovat. Jen jsou stále zadluženější a zranitelnější, proto často samy žádají o regulaci svého odvětví, aby zabránily vzniku konkurence. Ekonomika tak nedokáže zvýšit svůj potenciál, nicméně brání inovativním podnikům v tom, aby převzaly otěže, protože kvalitní pracovní síla je vázaná v neperspektivních dinosaurech. To ostatně potvrzuje i studie Banky pro mezinárodní vyrovnání.

Často slýcháme provokativní otázku: „A které to jsou ty zombie firmy? Já žádnou neznám. Jmenujte nějakou!“ Tazatel si myslí, že tím ekonoma odzbrojí. Že když ekonom nebude umět žádnou zombie firmu jmenovat, bude to důkaz, že neexistují. Neboli důkaz, že regulace bezvadně funguje.

Chyba lávky. Dokud nezvýšíme úrokové sazby na normální úroveň, dokud nezrušíme kurzarbeit a neskončíme s dalším přerozdělováním peněz od schopných k neschopným či přímo lemplům, tyhle zombie firmy samozřejmě neodhalíme. Nemají na poštovní schránce vypálený cejch, aby byly pro každého snadno viditelné. Jakési podezření na zombie firmu může plynout snad jen z toho, že má dluh, a tento dluh neustále roluje – jeden dluh vytlouká novým. Ale ani to není nutně důkaz zombie firmy, to mohou dělat i firmy, které jsou na tom dobře. Jenom chtějí víc peněz na svůj rozvoj.

Tihle zombíci by se ukázali, teprve kdybychom zvýšili signální úrokové sazby centrální banky na nějakou v minulosti dlouhodobě normální úroveň – třeba dvě nebo tři procenta. A kdybychom zrušili všechny přihlouplé regulace trhu práce. Pak bychom viděli, kolik firem to není schopno ustát.

Bylo by to číslo dvojciferné.

Najednou by se ukázalo, jak velký parazitický organismus si hostitel živí.

A garantuju vám, že těm, kdo poctivě pracují a vydělávají, by se takové demaskování pravdy hrubě nelíbilo.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)