Kurzarbeit je zločinný

 

Tento týden jsme se mohli dočíst o tom, že vláda přerušila mimořádné jednání o kurzarbeutu, protože se mezi sebou poněkud porafala tři ministerstva.

Prezentováno to bylo jako velký průšvih, neb „stát s kurzarbeitem spěchá“, takže jej převelice trápí, že se neschvaluje hladce. Jen pro připomenutí, systém vymysleli soudruzi v Německu a jde o zkrácení pracovní doby při „nedostatku“ práce. (Proč slovo si nedostatek zaslouží uvozovky, vyjevím záhy.) Zaměstnavatel v tomto systému platí mzdu za odpracovanou d
obu, stát zaměstnancům doplácí zbytek nebo aspoň část do plné mzdy.

Hm. Prý problém, že kurzarbeit nejde hladce. A víte co? Já tvrdím - navzdory všeobecnému opačnému přesvědčení – že na tomhle vynálezu není zbla dobrého. A hned z několika důvodů.

Tak především tímto způsobem se jen v lidech pěstuje veskrze socialistická, chybná, až zločinná představa, že mají nárok na něco za nic. V tomto případě nárok na peníze za to, že zůstanou doma a nebudou pracovat. Což není pravda. Ve vesmíru jaksi neplatí, že následek vznikne bez příčiny. Neboli hodnoty se nevyprodukují bez práce.

Zadruhé zločinná je tato logika i v jiném ohledu. Jasně se nabízí paralela s parazitem, který si zabíjí svého hostitele: Zdaníme lidi, kteří poctivě pracují. Tyto peníze stát formou výpalného zkonfiskuje. V dalším kroku stát vybídne firmy, aby se nezbavovaly lidí, pro které nemají práci. A v posledním kroku stát tyhle lidi, kteří sedí doma, zaplatí z peněz, které sebral těm, kdo pracují. Neboli platící lidé si nedobrovolně vydržují své nepracující. A tito nepracující nemají ani co by za nehet vlezlo nějaké motivace, aby si hledali jinou práci, ve které by mzdu dostávali za to, že opravdu pracují.

Zatřetí tímto způsobem se při životě uměle drží firmy, kterým se říká zombie: Tedy firmy přežívající jen díky státní podpoře nebo nepřirozeně nízkým úrokovým sazbám. Tyhle nesmyslně přežívající firmy v sobě vážou pracovní síly (toho času sedící na kurzarbeitu), takže chybí pracovní síla pro opravdu funkční, dynamické firmy, které by mohly ekonomiku táhnout. V podstatě se konzervuje archaická struktura ekonomiky. A proto je „nedostatek“ práce dost pofiderním výrazem.

Zombie firmy jsou obrovské zlo. Jedná se o firmy, které už dávno zbankrotovat měly, ale díky permanentní infuzi úvěrů se zápornými sazbami přežívají. Bank of America Merrill Lynch koncem roku 2019, tedy těsně před pandemií COVID-19 a novou krizí, odhadovala, že takových neživotaschopných firem je ve vyspělých ekonomikách kolem 13 %. Dnes jich bude – právě i díky kurzarbeitu – ještě víc. To kvůli nim se postupně se z evropské ekonomiky stává nefunkční, nekonkurenceschopný kolos typu bývalého RVHP. Tedy – ne že by zombíci vegetili jen v Evropě, ale je jich tu bezkonkurenčně procentuálně nejvíc.

Kvůli nim, kvůli jejich přežívání, kvůli umělému udržování lidí v neperspektivní práci a umělému udržování neperspektivních firem při skoro-životě, nemůže proběhnout „klasická“ krize, při níž podniky bankrotují, lidé jsou bez práce a státní pokladny bankrotují také. To je ostatně rovněž tím hlavním důvodem, proč stát k této politice přistupuje. Prostě chce, aby nikdo nebankrotoval.

Jenomže ekonomický systém potřebuje kontinuální přirozené ozdravování. Můžeme to přirovnat třeba k ekosystému: Jakmile z něj odstraníme přirozené predátory, ekosystém se vychýlí z rovnováhy a některé druhy se přemnoží. V případě ekosystému to většina lidí chápe. Chápe, že je nutné, aby v divočině žili vlci, protože jsou pro ekosystém nezbytní. V případě ekonomiky jde o nás samotné, a tak je těžší si tento fakt připustit. Ovšem i ekonomický systém potřebuje své „predátory“ a čas od času potřebuje krachující firmy. Pokud každou společnost v problémech vláda zachraňuje udělením dotací, bezúročného úvěru či kurzarbeitem, máme zaděláno na velký problém.

Na trhu tak nedochází k pročištění a přežívají slabé kusy, které nejsou schopny investovat a inovovat. Jen jsou stále zadluženější a zranitelnější, proto často samy žádají o regulaci svého odvětví, aby zabránily vzniku konkurence. Ekonomika tak nedokáže zvýšit svůj potenciál, nicméně brání inovativním podnikům v tom, aby převzaly otěže, protože kvalitní pracovní síla je vázaná v neperspektivních dinosaurech. To ostatně potvrzuje i studie Banky pro mezinárodní vyrovnání.

Často slýcháme provokativní otázku: „A které to jsou ty zombie firmy? Já žádnou neznám. Jmenujte nějakou!“ Tazatel si myslí, že tím ekonoma odzbrojí. Že když ekonom nebude umět žádnou zombie firmu jmenovat, bude to důkaz, že neexistují. Neboli důkaz, že regulace bezvadně funguje.

Chyba lávky. Dokud nezvýšíme úrokové sazby na normální úroveň, dokud nezrušíme kurzarbeit a neskončíme s dalším přerozdělováním peněz od schopných k neschopným či přímo lemplům, tyhle zombie firmy samozřejmě neodhalíme. Nemají na poštovní schránce vypálený cejch, aby byly pro každého snadno viditelné. Jakési podezření na zombie firmu může plynout snad jen z toho, že má dluh, a tento dluh neustále roluje – jeden dluh vytlouká novým. Ale ani to není nutně důkaz zombie firmy, to mohou dělat i firmy, které jsou na tom dobře. Jenom chtějí víc peněz na svůj rozvoj.

Tihle zombíci by se ukázali, teprve kdybychom zvýšili signální úrokové sazby centrální banky na nějakou v minulosti dlouhodobě normální úroveň – třeba dvě nebo tři procenta. A kdybychom zrušili všechny přihlouplé regulace trhu práce. Pak bychom viděli, kolik firem to není schopno ustát.

Bylo by to číslo dvojciferné.

Najednou by se ukázalo, jak velký parazitický organismus si hostitel živí.

A garantuju vám, že těm, kdo poctivě pracují a vydělávají, by se takové demaskování pravdy hrubě nelíbilo.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)