Ceny porostou

 

V poslední době se hodně mluví o inflaci. Reportéři na jedné české komerční televizi mají mezi sebou ve svém žargonu takové úsloví: bába Dymáková. Natočíme to pro bábu Dymákovou. Míněno: Tak jednoduše, aby tomu rozuměl každý ňouma.

No, a o rostoucí inflaci už slyšela i bába Dymáková. Roste množství lidí, kteří preventivně uvažují, jak svůj majetek před inflací ochránit. Není se jim co divit, když zprávy o rostoucí cenové hladině přicházejí z celého světa. Například přednedávnem přiletěla zpráva z USA, že meziroční růst spotřebitelských cen v USA v dubnu zrychlil na 4,2 procenta z březnových 2,6 procenta. Vzedmutá inflace se tak dostala na nejvyšší úroveň od září 2008. A to už je – minimálně na poměry posledních třiceti let – inflace celkem silná.

Jenže nejen američtí, ale i evropští centrální bankéři nás neustále přesvědčují, že inflace vlastně není vůůůůůůbec žádný problém. Prý je její zvýšené tempo jen dočasný fenomén. Skoro to vypadá, že centrální bankéři by o tom mohli a měli něco vědět, že? Centrální bankéři by přeci měli mít vzhledem ke své profesi mnohem víc informací a lepší vhled do vývoje ekonomiky než kdokoliv jiný. A přece i oni se mýlí. V tom lepším případě nevědomky. Vlastně je to přesně naopak: vývoj před ani jednou z obou hospodářských krizí neodhadli. Ani před rokem 2008, ani před rokem 2020.

Například redaktor Martin Veselovský se v roce 2008 v Radiožurnálu ptal tehdejšího viceguvernéra ČNB H. takto:

Martin Veselovský: „Proč bankovní rada dnes nejednala o úrokových sazbách?“

Centrální bankéř H.: „Z jednoho prostého důvodu: došli jsme k závěru, že k takové akci teď není důvod. Není důvod teď hýbat s úrokovými sazbami, zcela mimořádná situace vyžaduje zcela mimořádná opatření ve zcela mimořádný čas, ale to není situace České republiky a české měnové politiky v tuto chvíli.“

Podobně viceguvernér H. reagoval 30. října 2008 pro Českou televizi. Tehdy se redaktor ptal: „…Americký Fed včera snížil úrokové sazby o půl procentního bodu na prakticky nejnižší možnou úroveň. Vy jste se k tomu dnes neodhodlali…“

Viceguvernér: „Není tak mimořádná situace.“

Jinými slovy, centrální bankéři se stále snažili vyvolat dojem, že se ve světě nic podstatného neděje, a bagatelizovali situaci. Přitom už 10. listopadu 2008 bylo bábě Dymákové jasné, že banky mají velké problémy po celé Evropě a mohly by je mít i v ČR.

Vláda proto vydala tiskovou zprávu, v níž se snažila společnost uklidnit. Říkala: „Poskytování úvěrů pro podnikatelskou sféru a domácnosti v České republice není situací na světových trzích ohroženo.“

A už dne 26. prosince 2008 ministr financí M. Kalousek prohlašuje do médií: „Nemusíte být žádný mimořádný ekonom, abyste poznal, co nás čeká. (…) Bylo jasné, že se na nás něco žene.“ Stačilo tedy čtvrt roku a ministr financí měl jiný názor než v říjnu.

Anebo nikdo jiný názor neměl…?

Nešlo už jednoduše déle zatloukat realitu?

Dneska centrální bankéři i politici tvrdí – tak jako to v roce 2008 i 2020 tvrdili o hospodářském růstu – že se nic neděje. Realita je taková, že pokud by přiznali barvu a začali se otevřeně bát rychle sílících inflačních tlaků, těžko by centrální banky mohly dál udržovat úrokové sazby u nuly a masivně vykupovat státní dluh z trhu. Aneb těžko by šlo financovat rostoucí státní dluh!

Až vás tedy zase bude nějaký politik či centrální bankéř ubezpečovat, že všechno je v cajku a inflace vyšší nebude, vzpomeňte si, jak vás uklidňovali, když se svět řítil do recese…

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

 

Politická blbost, či úmysl?

 

Podle průzkumů veřejného mínění v posledních letech kolísá podíl lidí, kteří si nepřejí přijmout euro, mezi 60-82 procenty. Patrně proto, že lidé si euro nepřejí, politici o euru básní čím dál houšť.

A tak jsme se nově dozvěděli od koalice STAN a Pirátů, že se prý po volbách zasadí o „snížení schodků veřejných financí“, a to prý skrze prosazení vstupu ČR do Mechanismu směnných kursů II, tedy systému ERM II, což je v podstatě první krok v procesu přijímání eura. Jakpak to míní? Nu, prý by se tím snížil úrok českého veřejného dluhu, což by prý zase vedlo ke snížení zadlužení. 

Nápad příslušných vtipálků jest vážně revoluční a legrační. Někdo tu zjevně vůbec neví, co povídá. Tak mi tedy, pánové a dámy, piráti a pirátky, starostové a starostky, dovolte, abych vás vyvedla z omylu.

Jestlipak víte, kdy se začaly jednotlivým zemím eurozóny zhoršovat jejich veřejné finance? No já vím, že nevíte, protože kdybyste věděli, nemohli byste něco takového vyslovit. Tak tedy veřejné finance se začaly drtivé většině zemí (až na výjimky typu Německo) zhoršovat v okamžiku přijetí eura. A hádejte proč. No protože se tyhle země začaly snadněji dostávat k úvěrům. Takže se jim jednodušeji zadlužovalo. Nejzářnější případ jsou kolegové sousedé Slováci.

Zatímco ještě v roce 2008 kumulovaný deficit státních rozpočtů zemí eurozóny k HDP činil jen 2 %, v roce 2009 vyskočil na 6,4 %, aby v roce 2010 nabobtnal až na 6,9 %. Stimulační balíčky určené k nastartování ekonomiky byly přitom ještě na dnešní korona-měřítka relativně malé. V roce 2009 činily 1,1 % HDP a v roce 2010 dosahovaly 0,8 %.

V roce 2009 se o největší stimul ekonomiky pokusilo Španělsko, a to ve výši 2,3 % HDP. Následováno bylo Rakouskem s balíčkem ve výši 1,8 % HDP. V roce 2010 nejvíc pomáhalo ekonomice Německo s výdaji ve výši 1,9 % HDP, opět následované Rakouskem s 1,8 % HDP. Tady všude byly vidět pokusy o různé více či méně efektivní podpory typu šrotovné.

Zhoršení fiskální pozice vlád se brzy projevilo ve zhoršení ratingů jednotlivých vlád. Nejprve byl zhoršen rating Řecku, a to hned 14. ledna 2009. Doslova pár dní nato snížily agentury rating Španělsku a Portugalsku. Irsku padl rating „až“ v březnu 2009. Nejhorší byla situace v Irsku a Řecku, kde byl deficit po tři roky po sobě dvouciferný a neměl se k poklesu.

Schodky státních rozpočtů se brzy začaly zrcadlit ve vládním dluhu. Nejhorší situace byla v Irsku, kde z 24 % v roce 2007 vyskočil dluh na 120 % v roce 2012. Řecký dluh taky nebyl žádná hitparáda, ale tam to bylo tradiční a nikoho to nepřekvapovalo. Ze 103 % v roce 2007 se tamní dluh vyšplhal na 172 % v roce 2011.

Zatímco před krizí dluh vlád zemí eurozóny měřený jako procento HDP klesal k 66 %, v následujících letech prudce roste a v roce 2011 se již dostal na 88 % HDP.

Vysoký dluh brzy začal být problémem. Všichni rychle pochopili, že dluh roste tak prudce, že to je neudržitelné, a něco se musí změnit. Dluh se stal největším strašákem vlád.

A teď vám prozradím veřejné tajemství: ano, eurozóna má opravdu nižší úrokové sazby než my s korunou. A víte proč? Světovým vládám a centrálním bankám jde o to maximálně snížit úrokové sazby, aby se předlužené země dokázaly dál úvěrovat. Neboli aby si státy dokázaly dál půjčovat za uměle nízké úrokové sazby na svůj chod, aby zombie firmy dál mohly existovat a nebankrotovaly a podporovaly tak zdání hospodářského růstu.

Neboli ECB zachraňuje bizarně nízkými úrokovými sazbami před bankrotem předlužené země, protože jim tím umožňuje přístup k levným úvěrům, ke kterým by se jinak nedostaly. Znovu si to dejme do kontextu s naivňoučkým tvrzením pirátů a starostů, že podle nich nízké úroky sníží dluh. Jak vidno, pravý opak je pravdou – a ECB se tím dokonce vůbec netají. Čím nižší úroky, tím vyšší dluh.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

Levice proti lidem

(Skoro) všichni víme, že vlády i centrální banky pumpují pod tlakem peníze do ekonomiky. (Někteří) víme, že se do značné míry jedná o nekryté, tedy „vytištěné“ peníze.

A lidé pohybující se na kapitálovém trhu také vědí, že výsledkem této politiky poškozující banky byl logicky propad cen akcií bank. Říkám „byl“ – protože od začátku doby koronové je všechno vzhůru nohama a měřili bychom hrušky s jablky. Od roku 2007 do konce roku 2019 právě z důvodu „tisku peněz“ ztratil evropský bankovní index 84 %. Evropské banky obecně trpí nízkou ziskovostí a musí propouštět.

Šéf Deutsche Bank Christian Sewing a šéf UBS Sergio Ermotti už v září 2019 varovali Evropskou centrální banku (ECB) před dalším snížením úrokových sazeb. Sewing prohlásil, že další snížení úrokových sazeb ekonomice nepomůže, ale ublíží sociálnímu systému a úsporám lidí. Prý „situace je absurdní, když lidé nechtějí mít v bankách vklady“. Nedává snad smysl, co tito pánové říkají? A to vše bylo řečeno ještě před krizí roku 2020 (!). Tedy před krizí, která přinesla ještě mnohem absurdnější a extrémnější podmínky.

Aby lidé neměli záporné výnosy, tedy ztráty, musí podstupovat riziko, které by normálně nikdy nepodstoupili.  V podobné situaci jsou i banky. I ony musí dělat byznys, který by normálně dělat nechtěly, jinak by skončily ve ztrátě.

Zatímco ECB hlasy komerčních bank ignoruje, kupříkladu německá centrální banka Deutsche Bundesbank jim naslouchá a dává jim za pravdu. Nicméně v rámci eurozóny není schopna s názorem ECB nic dělat. Bundesbank hlasitě varuje před rostoucími riziky a kritizuje záporné úrokové sazby. Kdo by ale usoudil, že se ECB pod palbou takové kritiky chytla za hlavu, zmýlil by se. Zástupkyně Německa ve vedení ECB Isabel Schnabel zareagovala na kritiku tím, že poprosila své německé kolegy - ekonomy, aby nekritizovali ECB, protože tím údajně „velmi ohrožují euro“.

To je ovšem vrchol absurdna. Co si máme myslet o instituci, jejíž vedení se snaží umlčet kritiku, protože se bojí, že je euro tak vnitřně křehké, že kritiku centrální banky neunese? Odráží to stav EU, kde se přestává diskutovat a jakýkoliv jiný než oficiálně povolený názor je „závadný“.

A tady je důležité upozornit, že v ČR je zatím stále ještě situace trochu odlišná. Nemáme euro a českým bankám se dosud ve srovnání se západoevropskými celkem „daří“, a to navzdory hospodářské krizi a navzdory jejich klesajícím ziskům. A jak je to možné? Protože my dosud záporné úroky nemáme! Banky tedy nejsou tlačeny do riskantního chování, které je činí nebezpečnějšími a slabšími. A nemáme je, protože nejsme součástí eurozóny.

Pikantní na tom je, že mnohá česká média dlouhodobě situaci vůbec nechápou, jak o tom svědčí fakt, že časopis Respekt mohl už v roce 2019 vydat článek s opěvujícím nadpisem: Teď by euro přišlo vhod, ECB spouští stimulační opatření, hypotéky budou levnější. Ale ne v Česku. To, že data ukazují, že českým bankám se na rozdíl od bank eurozóny daří, autor nejspíš ani nevěděl; viděl věc jen politicky, nikoli ekonomicky. Byl patrně zaslepen touhou po euru za každou cenu.

Otázkou je, jak dlouho tento stav ještě vydrží. V bezpečí jsou české banky jen zdánlivě. Letošní první čtvrtletí bylo pro české banky ziskově nejhorším kvartálem od roku 2007, tedy od finanční krize. Meziročně se výsledky bank propadly téměř o třicet procent méně. A hádejte, jestli případné ztráty banky ponesou samy, anebo se zahojí na klientech?

Ale než se dáte do nadávání na ty zlé, ošklivé, chamtivé kapitalistické banky, zamyslete se. Nejsou čistě náhodou banky a jejich klienti obětí ideologie, která stojí za tiskem peněz? A tahle ideologie se jen tak nepřežene. Úrokové sazby dlouho zůstanou nízké. Přesto, že u nás patrně porostou nejdřív ze zemí EU (díky za to, že nejsme v eurozóně), stejně se na dlouhodobý normál jen tak nedostaneme. A kvůli tomu se banky stávají křehčí a zranitelnější.

Naivní by byl ten, kdo by bankám přál z jakési ideologické závisti něco špatného: Vzpomeňme, kam právě nezdravé bankovnictví vedlo v roce 2008… Zkrátka záporné úrokové sazby si vybírají svou daň na méně zdravých bankách, které se tak stávají méně bezpečnými i pro běžné střadatele.

A tak je to ostatně vždy: Každý neinformovaný levicový nápad motivovaný nenávistí k penězům a bohatým se nakonec vždy otočí proti běžným lidem.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Kapitalismus u konce?

V poslední době už prakticky není poptávka po racionálních argumentech. Naopak stoupá poptávka po dojmologii. Můžeme to říct i tak, že v celých dějinách proti sobě vždy stál rozum a víra, argumenty a pocity.

V některých obdobích víc převládalo jedno, v jiných to druhé. Teď jednoznačně převládá víra, dojmy, pocity.

Dlouho nás ve školách učili, že svět se dělí na pravici a levici. V posledních dvaceti letech se začalo ukazovat, že spíš než levice a pravice je to liberalismus a konzervatismus. A já půjdu ještě dál. Já tvrdím, že ani tohle není to naprosto klíčové dělení společnosti. Ta zcela zásadní dělicí čára ve společnosti je narýsovaná podle dvou možných myšlenkových schémat: racionální rozum versus iracionální víra (v cokoliv).

Zatímco věcná argumentace má myšlenkově blíž k individualismu a egoismu, víra a dojmologie má svým přístupem obecně blíž ke kolektivismu a altruismu. A tím se současně také vysvětluje, čím to, je dojmologie má aktuálně navrch.

Představa, že bude společnost za třicet let stejná jako dnes, je naivní. Může být jak víc svobodná, tak i víc spoutaná. Může mít víc demokracie i míň. Dějiny nelze lineárně projektovat, protože společnost má sklon vyvíjet se kyvadlově. A rychlost kyvadla se v čase mění. Jednotlivé zásadní změny tak nechodí každých dvacet let, ale často se změny dvaceti letům blíží.

Nyní jsou hrozbou doposud vyspělému světu kolektivisté. Ti v roce 2020 rozpoznali v covidu-19 příležitost k prosazení jejich ideologie, která by dřív byla v takové míře neprosaditelná. Už si neříkají komunisté či socialisté. Jména se změnila, tváře jsou jiné, ale myšlenky zůstávají stejné. Jádrem kolektivismu, co civilizace sahá, vždy bylo povyšování principu „potřebnosti“ a obětování nad princip spravedlnosti a dosahování vlastních zájmů jednotlivce.

Řada lidí nejen že nepochopila, že taková filozofie je v jádru zlem, ale dokonce se ani nepoučila, že ekonomicky nemá šanci na fungování. A proto stále sní o jakémsi socialismu s lidskou tváří. O svobodě a svobodném trhu a konkurenci názorů nesní. Stále věří v silného vůdce nebo politbyro, které vše řídí.

To je ohromné riziko pro vaše peníze. I staletími osvědčené investice se mohou dočasně (a slovo „dočasně“ musím zdůraznit) ukázat jako špatné. Příkladem může být znárodňování soukromých společností. Dnes se tomu říká kapitálový vstup do firmy, ale výsledek je stejný. Stát ovládne více či méně násilně významnou firmu a hraje si na podnikatele, ačkoli jím není a ačkoli stát firmy řídit neumí.

Stát nevznikl proto, aby podnikal a řídil firmy. Stát má jen tyto ospravedlnitelné funkce: Chránit své občany armádou před vnějším nepřítelem a chránit je před vnitřními zločinci policií a soudy. Nic víc. Vše ostatní je v rukou státu nikoliv jen zbytečně, ale hlavně nadbytečně. To až politika, korupce a zájmové skupiny vedly k tomu, že se stát pasoval do role manažera.

Globalizace byla označena za viníka rychlého šíření viru covid-19 a neschopnosti vlád rychle získat dost roušek a zdravotnického materiálu. V některých zemích hrozí i odklon od klasického tržního hospodářství.

Řada vlivných lidí mluví o tom, že musí skončit „akcionářský kapitalismus hledící jen na peníze“. Moderní ideologie už tvrdě vystupuje vůči nositelům Nobelovy ceny za ekonomii hájících kapitalismus. Když to přeženu, nedivila bych se, kdyby posmrtně dostal Nobelovu cenu ještě Marx. Nejen americké univerzity se posunuly neskutečně doleva. Na tom ale vlastně není nic až tak překvapivého, pokud si uvědomíme, že socialismus byl vždy teoretickou konstrukcí a ideologií intelektuálů, kteří tuto ideologii teprve implantovali masám – nikoliv opačně.

Nové politické strany se budou snažit trumfnout vládní populismus hledáním staronových kolektivistických cest, což v některých zemích a v některých oblastech vytvoří prostor pro přechod k čistokrevnému socialismu.

Počet podniků kontrolovaných vládou a lidí placených vládou poroste. Vynucování vůle státních úředníků a míra obětování jedinců kolektivu bude v ekonomice největší minimálně za třicet let a v některých zemích včetně USA bude nejspíš historicky rekordní.

Vládní dluhy budou taky rekordní. Mnoho vlád bude dlouhodobě čelit riziku dalšího snížení ratingu. Stále víc se bude mluvit o možnosti bankrotu některých zemí. Hrozí vznik domina, protože neschopnost jedné vlády splácet své závazky ovlivní i další vlády, a ty budou následně také čelit velkým problémům, ačkoli budou mít dluh třeba i nižší.

Ale nenechte se mýlit, tohle není depresivní text, jak z toho není úniku. Tohle je pouze a jenom konstatování reality – a existuje mnoho způsobů, jak si realitu naklonit. Přesněji řečeno – existuje mnoho zcela legálních paralelních světů. Od altcoinů, přes papírové peníze, fyzické investice či registraci v daňových rájích. Je to na rozhodnutí každého. Jde jen o jediné: Státu nevěřit.