Je to jen něco málo přes
rok, co zemřel Tomáš Ježek, a už aby se v hrobě obracel. Všichni si ho
jistě pamatují, jak počátkem devadesátých let spravoval Fond národního majetku.
Byl jedním z těch, kteří dali privatizaci svou tvář.
Také díky němu jsme přešli
na tržní ekonomiku se všemi jejími krásami i nedostatky. Určitě si nikdy
nepředstavoval, že jím spravovaný majetek bude jednou projeden a vyměněn za
návrat k socialismu.
Zprivatizoval se ohromný
majetek. Dnes hodně lidí tvrdí, že to šlo jinak a lépe. Já si tím nejsem jistá.
Teoreticky a s dnešními vědomostmi jistě ano. Ale tehdy, při tehdejším
politickém klimatu, při tehdejších zkušenostech, při tehdejší dezorientovanosti
značné části lidí, co se to kolem nich děje – sotva. Spíš myslím, že chybám se
vzhledem k nulovým zkušenostem kohokoli s transformací centrálně
plánované ekonomiky na tržní nešlo vyhnout. Rozhodně totiž nelze říci, že by
někde jinde privatizovali lépe. Dělali to sice jinak, způsobů bylo mnoho, ale
nakonec z většího nadhledu lze říct, že tyto různé cesty překvapivě vedly
ke stejnému cíli. Všechny země V4 se nakonec proměnily v tržní ekonomiky a
žádná se dramaticky nevymyká. Dokonalá privatizace, která se zavděčí všem, prostě
neexistuje. Stejně jako dokonalá důchodová reforma neexistuje. A nemá smysl ji
za to kritizovat.
Co je důležité pro dnešek:
Nakonec jsme transformací přeci jen úspěšně prošli a po všech stránkách se
blížíme průměru EU. A co víc, ještě k tomu nám zůstal nemalý majetek našetřený
z příjmů z privatizace. O něm se původně mluvilo jako o zdroji financování
důchodové reformy.
Už před desítkami let byla
známa demografická projekce a vědělo se, že jednoho dne bude moc důchodců a
málo pracujících. Už tehdy bylo jasné, že stávající model důchodů, kdy
pracující generace živí generaci v důchodu, je neudržitelná. Příliš málo
lidí by mělo živit příliš mnoho lidí.
Jenže politici byli lační
peněz a postupně vymýšleli, jak se k nim dostat. Začali proto účelově
vázat výnosy z privatizace. Pokud se jednalo o krytí schodku penzijního účtu,
šlo nad tím mávnout rukou, protože to tak jako tak s důchody nějak souviselo.
Když přišli politici
s tím, že budou privatizační výnosy vázané na likvidaci ekologických škod,
bylo to horší. Příliš to otevíralo dveře zneužití peněz, protože ekologické zakázky
lze snadno nadhodnotit a privatizační výnosy vytunelovat. Ale stále to bylo jakžtakž
pochopitelné, protože ekologii řešit musíme.
Když ale stávající vláda
přišla s tím, že nebude výnosy na nic vázat a prostě je prožere pod
heslem: „Peníze nesmí zahálet!“, bylo to už totálně za čárou.
Není to nic jiného než
kupování dnešních hlasů voličů za cenu okradení budoucích dětí. Nevázat výnosy
z majetku našich předků na nic je nehorázné vyjídání budoucnosti. Vláda
nemá vůbec žádnou vizi budoucnosti, která přesahuje její volební období.
Vláda Petra Nečase
připravila důchodovou reformu. Byla to velmi špatná reforma, ale byl to aspoň
nějaký pokus. Přišla následující vláda a reformu potopila. Tomu bych rozuměla,
kdyby přišla s lepší variantou. Vzhledem k tomu, že Nečasova reforma
byla vskutku katastrofální, s něčím lepším přijít šlo. Jenže to se nestalo.
Neobjevilo se žádné řešení. Důchodová bomba stále tiká.
Demografové varují, že délka
života se bude prodlužovat a Čechů bude ubývat. Pesimistická varianta výhledu
mluví o tom, že na konci století bude žít v ČR jen 7,4 milionu lidí. Další
varianty počítají s imigrací, která bude bránit vylidnění. Otázkou je, zda
to je ta lepší varianta, protože víme, že aktuální typ migrace příliš nevede
k posílení zásobárny pracovních sil, spíš posiluje řady příjemců
sociálních dávek.
Pro důchodový systém to tudíž
v obou případech bude nepřekonatelná zátěž. Důchody bude ještě nutné řešit. Jedno i dvě volební období ještě vydrží.
Možná i tři. Ale jakmile začnou chodit Husákovy děti do důchodu, systém je
neunese.
Babišova vláda tak před
sebou problém valí a nabaluje ho jak sněhovou kouli. A k tomu ještě vyjedením
rezerv budoucím vládám řešení komplikuje. Vláda nezodpovědně hodlá vybrakovat rezervy,
falešně očekává zrychlení ekonomiky, a navrch plánuje deficit rozpočtu ve výši
40 mld. Kč, o kterém je už dneska jisté, že bude překročen. Po ní ať přijde
potopa. To nemůže skončit jinak než zadlužováním státu na vyplácení důchodů,
což opět není dlouhodobé řešení, protože po určitém čase musí takový život na
dluh skončit řeckou cestou.
Žádné komentáře:
Okomentovat