Druhá vlna bude, i kdyby na chleba nebylo

 

Bude druhá vlna? Nebude? Jasně, že bude. Ovšem nemá to nic společného s epidemiologickou situací a už vůbec ne s nebezpečností viru. Ostatně to bylo specifikum covidu od počátku – realita se rozcházela s mediálním obrazem.

Jakmile se začaly v Evropě vypínat ekonomiky, prakticky okamžitě se také začalo mluvit o nějaké „záchraně“. V pojetí leaderů EU měla spočívat ve zvětšení role státu, zmenšení soukromého sektoru a větším zadlužení. Od března vývoj nezadržitelně směřoval k summitu zemí EU, který se nakonec uskutečnil v polovině července.

Výsledky summitu jsou pro veřejnost prezentovány jako boj s koronavirem a záchrana pokoronavirové ekonomiky. V realitě však nejde o nic jiného než o zástěrku pro fakt, že se znovu zuby nehty tlačí na udržení eura v předluženém jižním křídlu eurozóny. Summit místo aby ekonomickou situaci zlepšil, naopak výrazně zhoršil fiskální pozici EU. Rozumějme – toho, kdo byl zadlužený až po uši, zadlužil ještě víc. Tak záchrana nevypadá. Eurozóna je zkrátka až příliš odhodlaná udržet všechny stávající země ve své náruči, to je celé.

Summit ukázal ještě jednu skutečnost. Koronavirus se kromě zástěrky pro záchranu předluženého jihu Evropy také stal zástěrkou pro přijetí „zelených“ politik. Však také už vysloveně komicky působí například to, že se účastnické země zavázaly, že nově odsouhlasený vysoký rozpočet pomůže naplňovat třeba nový poplatek z nerecyklovaných plastů… Který to pochopitelně nevytrhne.

Koronavirem je a bude vysvětlována zostřená „zelená“ politika. Ta bude prezentována jako posun na vyšší úroveň ekonomiky, jako nezbytná součást zvýšení konkurenceschopnosti, nutná oběť v zájmu obnovy po epidemii. Ve skutečnosti všechna opatření vedou k pravému opaku: Ke zmenšení evropského průmyslu na nižší produkční úroveň, snížení evropské konkurenceschopnosti (protože průmysl nebude motivován ziskem, nýbrž ideologií, což je opak konkurenceschopnosti) a ke zvýšení nákladů a snížení ziskovosti (což zdecimuje část i těch podniků, které přežily administrativní vypnutí ekonomiky).

Natvrdo řečeno: I kdyby epidemiologicky druhá vlna nepřišla, eurozóna či EU si ji (nebo jinou zástěrku) bude muset vymyslet, aby mohla v příštím roce dál dotovat své jižní křídlo a hrát si své rádoby-zelené ideologie.

Podívejme se na situaci optikou evropských leaderů, kteří vědí, že bude třeba rozdávat jihu další peníze vygenerované na severu a bude nutné k tomu vymyslet nějaký legitimně se tvářící důvod. Celkem logicky pak tito leadeři využijí situace, aby druhou vlnu řádně rozmázli a tento „legitimní“ důvod si dopředu připravili.

Jsme svědky typické salámové metody. Mnohé regulace, rozpočtové výdaje a schodky by byly pro veřejnost těžko akceptovatelné, kdyby nebyly uvaleny v době vysokého stresu a strachu o život. Jakmile se ovšem jednou společnost mentálně zadaptuje na rozšíření veřejného sektoru na úkor soukromého, již tento stav akceptuje a uzavírá se tím na dlouhý čas cesta zpět.

Protože čím větší rozpočtový schodek, tím větší prostor pro dotace, přerozdělování a nákup politických hlasů, logicky je v zájmu politiků působit s co největším rozpočtovým schodkem (a proti zájmu ekonomiky jako celku). Proto politické vedení země bude toužit opakovat vysoké rozpočtové schodky i v dalších obdobích.

Společnost již bude smířená s tím, že země hospodaří s extrémním schodkem veřejných financí a probíhá v ní extrémní přerozdělování, protože tabu již jednou padlo. A málokdo z ekonomických laiků dokáže dohlédnout dlouhodobé důsledky tohoto jednání, když krátkodobě budou mít lidé pocit, že „jsme to přežili“.

Přesto by společnost pravděpodobně požadovala alespoň částečné snížení rozpočtového schodku v dalších letech. Podobně jako v případě udržení jihu Evropy v eurozóně, i u nás platí, že se musí vytvořit umělá záminka pro tak velké rozpínání státního sektoru. Jediným mechanismem, jak k tomu připravit půdu, je vytvoření kombinace strachu a postupného posouvání měřítek.

Zde je také vysvětlení, proč český stát poskytuje pouze poměrně chaotické celkové údaje o počtu nakažených, ale neposkytuje údaje typu počet nově nakažených na počet nově testovaných, počet mrtvých nikoliv s virem v krvi, nýbrž na virus, procento těžkých případů nově nakažených versus procento těžkých případů jiného typu nově zachycených respiračních onemocnění, a tak dál.  Kdyby totiž tyto údaje byly otevřeně poskytovány, naprosto by se změnil mediální obraz nákazy, takže by nebylo možné první ani druhou vlnu použít jako zástěrku pro drastické navýšení objemu veřejného sektoru.

Druhá vlna tedy bude, i kdyby hypoteticky nepřišla epidemiologicky. Druhá vlna musí být vytvořena politicky z důvodů finančních potřeb (nejen) české vlády. A aby tato záminka splnila svou funkci, musí být provázena určitým množstvím regulací, zvláště navenek viditelnými symboly bez vypínání ekonomiky. Tedy roušky, povinné udržování rozestupů, rušení veřejných akcí a podobně.

Už jiná věc je, že to všechno jsou jen divadelní rekvizity.

Jak socialisticky zdražit byty

Často slýchám, že koronavirus byl k něčemu dobrý. Lidé se prý „chytili za nos“, alternativně prý se „vrátili k rozumu“. Hm. Nesouhlasím. Lidé se za nos nechytili vůbec. Jen co jim otrnulo, pokračují v ještě větších blbostech.

Vloni jsme pozorovali šílenosti na německém nemovitostním trhu, kde zmrazili nájemné. Letos pozorujeme šílenosti navrch ještě ve Španělsku. V Barceloně si totiž myslí, že našli recept na krizi bydlení. Mají zákon, který umožnuje neobývané byty vyvlastnit za polovinu tržní ceny. Evropských zemí, které překračují nepřekročitelná tabu, přibývá.

Město si od toho slibuje, že údajně poklesnou ceny nájmů, protože majitelé budou donuceni rychle byt pronajmout. A ti, kdo to nestihnou, pomohou městu k levným bytům. Město tak vyvlastněné byty pronajme rodinám s nízkými příjmy. Do budoucna by přitom soudruzi zákon rádi ještě novelizovali tak, aby stačilo, že je byt jen šest měsíců neobýván, a bylo by možné ho hned vyvlastnit.

Radní nicméně přiznávají, že se jim do vyvlastnění ani moc nechce. Kdyby totiž byty vlastnili, museli by se o ně taky starat. A to je práce. A práci nemá žádný soudruh v lásce. Proto se ostatně taky stal soudruhem. Radní by byli nejraději, kdyby majitelé bytů hned byt pronajali pod tržním nájemným.

Skoro se tak zdá, že se Barceloně podařilo chytře vymyslet jak zajistit bydlení pro všechny. Podobně se kdysi uvažovalo i u nás. To když soudruzi komunisté přišli s myšlenkou nadměrných metrů a stěhovali lidem do jejich bytů další rodiny. Skoro ze dne na den taky všichni bydleli. A jen idiot věří, že to fungovalo.

Očekávaný pokles nájmů bude v Barceloně jen dočasný. Ano, krátkodobě budou muset všichni levně pronajímat, i když nechtějí. A dlouhodobě? Dlouhodobě do takových podmínek nikdo nové byty nepostaví. Nebude mít motivaci. Takže počet bytů neporoste. Když je bytů pořád míň, nájemné může dlouhodobě jen růst. Bydlení bude dražší, horší a přesto hůř dostupné. A spokojený nebude nikdo. Ani soudruh na radnici, kterému bude spíláno, že byty pořád nejsou.

Tím to ale nekončí. Socialistická zlodějina má aktuálně zelenou po celé Evropě. Pokud projde státem posvěcená krádež bytu za nesmyslně nízkou cenu, brzo se objeví další „progresivní“ návrhy. Že by třeba zelení přišli s tím, jak je neekologické, aby měla každá rodina svou vlastní pračku, myčku či sušičku? Že by měli vše povinně sdílet, aby sousedé či třeba ulice nemuseli stejné vybavení vůbec nakupovat? Vždyť by pak nebylo nutno tolik vyrábět a emitovat uhlík…

Nezdá se vám to? Tak si zvykejte; soukromé vlastnictví je v očích soudobých soudruhů nejen odporné, ale taky neekologické. Všichni by podle nich měli ve své komuně všechno sdílet.

Předpokládám, že předpokládáte, že maluji čerta a Španělsko je extrém. No – není. Něco v podobném duchu se už žene i na nás. ČSSD připravila návrh zákona, podle kterého by obce měly od developera dostat 25 procent bytů pro své účely za nákladové ceny. Socialisté si od toho údajně slibují pokles cen bytů.

Především je to zrůdnost jdoucí proti lidské přirozenosti. Aby developer podnikal, potřebuje určitou ziskovost projektu. Kdyby ziskovost byla příliš nízká, podnikal by s něčím jiným, kde by měl vyšší návratnost investice. Pokud developer může marži realizovat jen na třech čtvrtinách bytů, musí byty zdražit, aby vykompenzoval to, že na čtvrtině bytů nic nevydělá. Byty tedy v rozporu s očekáváním socialistů zdraží. Ne nadarmo se říká, že žádný socialista nepochopil ekonomii. Jakmile ji totiž jednou pochopí, už není socialistou.

ČSSD tvrdí, že se u zákona inspirovala na západě. Tomu bohužel věřím. A právě toho se bojím. Neomarxisté dneska neřádí na východě, ale na západě. Zvěrstva z Berlína známe už z loňska, teď přichází na řadu zvěrstva v Barceloně. A další města a země budou následovat. Nedostatek čehokoliv ještě nikdy žádný soudruh nevyřešil tím, že ono něco někomu ukradl. Trochu mě ale děsí, že k rozumu se lidstvo většinou vrací teprve až jako k poslední možnosti, když všechny předešlé idiocie selhaly.

Rozšíří se eurozóna o Burkinu Faso?

Když jsem byla dítě, vykládalo se, že jednoho dne prý nebudou války, všichni Evropané se spojí a budou žít v jednom státě, kde bude jak v pohádce. Pochopitelně to znamenalo, že všichni taky budou mít jedny peníze.

Čím jsem byla starší, tím víc bylo jasné, že to je jen sen. Války budou vždy. A mít v celé Evropě jen jeden stát a jedny peníze taky není reálné.

Nicméně mnoho lidí stále pohádce věří. Jejich sen je opět blíž, když Chorvaté a Bulhaři udělali další nezbytný krok k tomu, aby zrušili své měny a nahradili je eurem. Vstoupili do takzvaného systému ERM II, v němž musí setrvat nejméně dva roky. Pak začíná proces přechodu na novou měnu, takže teoreticky mohou země přijmout euro už v roce 2023.

Mnoha fandům unifikace možná ukápla i slzička dojetí a závisti. V době kolem našeho vstupu do EU se mluvilo o tom, že euro přijmeme už v roce 2007. Pak se mluvilo o roku 2010. Vláda měla řadu termínů. A potom se otočila nálada ve společnosti, změnily se vlády a termíny přijetí eura se raději přestaly stanovovat, protože začalo být směšné, jak se stále odsouvají.

Zatímco kdysi chtěli lidé euro co nejdřív, s příchodem dluhové krize v Řecku otočili a o euro ztratila značná část z nich zájem. Pochopili, že do hořícího domu se stěhuje jen blázen a že i s naší korunou se máme dobře.

Když Slováci přijali euro, posloužili jako příklad, že euro není žádnou výhrou. Ačkoli mají Slováci euro, stále odházejí za prací do Čech. A to platí eurem už řadu let. Kdyby bylo euro zázračnou pilulkou, odcházeli by Češi na Slovensko, nikoliv naopak.

Chorvaté vstoupili do EU mnohem později než Češi, přesto nejspíš přijmou euro už deset let po svém vstupu. Když si vzpomenu na válku na Balkáně v devadesátých letech, je to pro ně svým způsobem úspěch.

Pro eurozónu to ale žádné vítězství není. Stále se rozrůstá o chudší a chudší země. A to není dobře. Už mnoho let před vznikem eura ekonomové věděli (a jeden z nich dostal i Nobelovu cenu), že měnová unie funguje tím lépe, čím jsou si státy podobnější. Není problém mít jednu měnu v Rakousku, Německu a Beneluxu. Je to ale problém, když k nim přidáte ekonomikou s naprosto odlišnou úrovní. A to je problém zejména Bulharska. Je to příliš chudá země.

Nejvíc do očí bijící je bulharský hrubý domácí produkt (HDP) přepočtený na hlavu. Zatímco v eurozóně byl v roce 2019 podle Eurostatu 31 280 eur, v Bulharsku jen 6 800 eur. Tady o podobnosti nelze vůbec mluvit. Pro zajímavost: Lucembursko má HDP na hlavu 83 640 eur. Někdo může říct, že Lucembursko je specifická ekonomika a extrém. Dobře, tak pojďme na Balkán: Slovinský HDP na hlavu činí 20 490 eur. Víc to nemusíme rozebírat. Jestli chce eurozóna pokračovat v rozšiřování, tak může třeba pokračovat u zemí rovníkové Afriky. Možná tam budou mít lidé také pocit, že jsou konečně v klubu bohatých.

Eurozóna opravdu bývala vnímána jako klub bohatých. Ale jen do doby, než se ukázalo, jak je předlužený její jih. Bohužel se stávající epidemií a přemrštěnými opatřeními proti ní dluh eurozóny dál poroste. Itálie letos nebude daleko od zadlužení, které u Řecka bylo považováno za neudržitelné. Tehdy vznikl euroval, aby hájil jednotnou měnu. Byl to velký krok, se kterým se předtím nepočítalo. Euro mělo žít bez valu jako dolar. Dokonce kvůli eurovalu padla i slovenská vláda, když jedna z koaličních stran nechtěla pomáhat papírově bohatšímu Řecku s placením dluhů.

Dluh je také jedním z hlavních argumentů, proč nevstupovat do eurozóny. Evropská dluhová krize totiž nebyla nikdy vyřešena. Dluh byl jen zameten pod koberec a přestalo se o něm mluvit. Proto se nyní politici opět musí scházet, aby řešili, jak to udělat, aby se Evropa mohla dál zadlužovat a nevypadalo to tak trapně. Proto musí vzniknout nové záchranné instituce. Proto se ale také bohaté Německo nebrání rozšíření eurozóny o chudé země. Do hry je totiž třeba vtáhnout co nejvíc států: Všichni budou společně pomáhat a ručit. V banku bude ještě víc peněz než kdy dřív.

Mnozí fanouškové eura taky chápou rozšíření eurozóny jako rozšíření „zóny míru“. Domnívají se třeba, že když Pobaltí přešlo na eura, už se nemusí bát Ruska, protože podle nich společná měna zastaví tanky. V této logice chápou rozšíření eurozóny jako pojistku i před další válkou na Balkáně.

To je dost naivní. Na Balkáně to už dávno doutná. Sice se tam neválčí, ale v srdcích zůstává velká nenávist. Kosovo není vyřešeno a mnozí se stále bojí myšlenky Velké Albánie. Tento problém se ještě vrátí - a je jedno, jakou měnou se na Balkáně bude platit.

Často se mě lidé ptají, zda mají Češi euro přijmout. A teď, po přijetí eura v Chorvatsku, jich asi bude ještě víc. Mohla bych vyjmenovávat mnoho argumentů, proč bychom euro přijímat neměli. Mohla bych jmenovat studie, které ukazují, které země na euru vydělaly a které prodělaly. Ale nebudu.

Během těch necelých dvaceti let, co u nás euro zleva zprava diskutujeme, se z něho pro mnoho lidí stalo náboženství. Diskusi už jen předstírají. O přechodu na jiné náboženství se přeci nediskutuje. Už neposlouchají, už jen vysílají. Kdo ještě nemá na euro názor, nejspíš ho už mít ani nebude. Nebudu tedy nikoho přesvědčovat.

Některá sdružení a neziskovky stále vedou zbytečnou bitvu a snaží se někoho zlomit. Vzhledem k tomu, jak pěkné grafiky a zavádějící argumenty prezentují na sociálních sítích, nepochybuju, že si platí dobré agentury. Jejich lobbisté ale selhávají. S Čechy nic nesvedli. Podle eurobarometru je 60 % Čechů proti zavedení eura.

Když se ale podíváme na jiné průzkumy, třeba na CVVM, tak podle něj euro nechce hned 75 % lidí. Oba průzkumy přitom proběhly v dubnu 2019. To je celkem velký rozdíl. A přesto je výsledek „stejný“: Prostě drtivá většina lidí euro nechce. A malá menšina (podle CVVM 20 %) to nechce pochopit a vyrábí manévry.

Euro pro ČR není užitečné, ale Chorvatům a Bulharům držím palce. Ještě nemají vyhráno. Teď to teprve začne být zajímavé. Vzpomeňte na Slovensko, kde se šuškalo, kdo na euru vydělal, když prý mu byl údajně na jachtě v Monaku prozrazen kurz, za který proběhne finální přechod z koruny na euro. A Balkán je znám korupcí…

 

 

Konec kapitalismu?

Už jste slyšeli tu fámu, že kapitalismus nefunguje a je třeba ho změnit? Já ji v posledních týdnech slyším snad každý den. Co se stalo, že si najednou lidé myslí, že dosud nejvyšší vývojový stupeň společnosti přestal fungovat?

Myslím, že téměř nic nepřichází náhodou a z čistého nebe. Skoro všechno ve společnosti zraje. A v posledních měsících a letech zraje touha po změně společenského uspořádání. Někteří lidé dokonce mluví o revoluci.

Už letos v lednu se v Davosu mluvilo o tom, jak jsou prý lidé s kapitalismem nespokojení. Vše se hlavně neslo na vlně boje za ochranu klimatu. Kapitalismus byl podle mnoha lidí žábou na prameni. Jenže problém je ještě hlubší. Už předtím ve Francii povstaly žluté vesty. A ty prvotně povstaly právě kvůli tomu, že jim boj se změnou klimatu zdražil pohonné hmoty.

Jinými slovy, už dlouho existují jakési barikády ve společnosti a na obou stranách panuje velká nespokojenost. Jedni chtějí radikálně bojovat za klima všemi prostředky včetně zdražení a zákazů dopravy, druzí nechtějí. Jedni křičí „black lives matter“ a stejným dechem dodávají „špinavé Židé“, druzí nekřičí, nýbrž konstatují „all lives matter“. Jedni boří sochy velikánů, kteří postavili naši civilizaci a umožnili těm, kdo sochy kácí, aby neměli hlad, zato měli svobodu beztrestně říct, že se jim sochy nelíbí. Druzí pohoršeně mlčí.

Často to je prezentováno jako souboj konzervativců a liberálů, který nahradil boj levice a pravice. Ale možná to je ještě složitější. Možná to je spíš mezigenerační souboj těch, kteří zažili nedostatek, a těch, kteří o nedostatku jen četli na internetu. Svět bez internetu už nepoznali. Je pro ně samozřejmostí. Pro starší generaci, která ještě zažila telefonní budky, samozřejmost není, podobně jako samozřejmostí není mít co jíst.

Zejména v Americe se najednou objevilo dost mladých lidí, kteří bez většího úsilí vybudovali velké firmy a zbohatli. Třicetiletí dolaroví multimilionáři začali měnit svět. Bez větších problémů jsou ochotni kývnout na socialistické nesmysly. Svět korporací se tím začal měnit. Najednou není hlavním cílem zisk pro akcionáře, nýbrž „celospolečenské blaho“. Tím je pro jedny to, že finančně přispívají na hnutí Black Lives Matter, pro další zase to, že mažou na svých sítích příspěvky, v nichž není vzýván jejich světonázor jako jediný správný.

Z korporací se stávají aktivisté. Pro mnoho korporací i jednotlivců se hospodářský růst přežil. Najednou usilují nikoliv o blahobyt, ale o zastavení (nezastavitelných) klimatických změn. V Německu byl prováděn průzkum: 80 % Němců se domnívá, že z hospodářského růstu nic nemají. Nemají ekonomické vzdělání ani logické myšlení; nechápou, že bez růstu by neměli ani svůj mobil, ani sdílenou elektrickou koloběžku.

Nepochopili, že bez růstu nebudou peníze na lepší a ekologičtější technologie. Nepochopili, že to díky růstu a technologiím se v posledních letech zlepšilo životní prostředí. Nepochopili, že bez růstu a technologií, které růst přináší, by živořili na úrovni střední Afriky s jejím rasismem naruby, s jejím nedostatkem potravin, s její katastrofální ekologií. A jejich představa, že bez růstu bude svět bezpečnější, není jen hloupá; je přímo nebezpečná. Každá civilizace, která nerostla, byla násilně pohlcena jinou. Tou, která rostla, tedy byla silnější. Tou, která vzývala jiné ideály. A rozhodně to nebyly ideály zákazu dopravy, regulace množení se a opovrhování penězi.

A eko-hipsteři už dorazili i do centrálních bank a svou radikalizací nás ženou někam, kde světová ekonomika ani samotný kapitalismus nikdy nebyly. Už před koronou předstírala Evropa růst tím, že nastavila ECB záporné úrokové sazby, což je pro kapitalismus asi tak přirozené jako záporná gravitace. A s příchodem korony začalo šílené pumpování peněz do ekonomiky. Ke škodě planety jde na rozdíl od záporných úrokových sazeb už o globální jev, neb levice se v poslední době pomátla celosvětově.

Aktiva hlavních centrálních bank světa v poměru k HDP dosáhla nových rekordů. Podle dat agentury Bloomberg dosahovala bilance ECB v roce 2014 zhruba 20 % HDP eurozóny, dnes je to 50 %. Japonská centrální banka byla kolem 50 %, teď je už skoro na 120 %. V Británii to bylo kolem 17 %, dnes jsou u 30 %. Eko-hipsteři v centrálních bankách, kteří skoro nezavadili o ekonomii, se tváří, že tisk peněz nezná limity.

S dluhy to je stejné. Jsou na nových rekordech nejen u vlád, ale i u korporací, a aktivisté v korporacích i centrálních bankách se tváří, že to nevadí. Že prý novou přírodu si nevytisknou, ale peníze ano.

Krachujícím podnikům je pomáháno za každou cenu. Bankrot je zakázaný, a tak se některé podniky znárodňují. To je ovšem moc okaté, a tak se politicky korektně mluví o vstupu státu do podniku. Když není vstup státu možný, pomůže centrální banka výkupem dluhopisů, které by nikdo střízlivý nechtěl. Výkup dluhu státem je jen jiná forma nenásilného znárodnění.

V ekonomice tak roste počet firem, které přežívají jen díky ultra levnému financování. S normálními úrokovými sazbami by nepřežily. Všechny problémy jsou opticky skryty a zameteny pod koberec. Rozhodně ale nejsou vyřešeny a rostou. To následně podkopává dlouhodobý růst. Ekonomika ztrácí hnací motor jak za socialismu, protože se nevyrábí to, co chce trh, ale to, co chtějí aktivisté. Normální trh už dávno neexistuje.

Strach euroatlantické civilizace z bankrotů a jejich odsouvání a maskování jednou vybublá v obří problém – v problém totálního kolapsu konkurenceschopnosti. Po roce 1948 byl u nás socialismus nastolen zprudka, teď přichází plíživě – ale jeho podstata je stejná. A tak jako socialistická ekonomika funěla na záda západnímu kapitalismu, tak taky budoucí socialistický západ bude jednoho dne funět na záda zemím, kterými dneska opovrhuje: třeba Číně s jejími a nám tolik cizími hodnotami.

Progresivisté na to vždy reagují slovy, že to je jen strašení. Není. Evropa bývala velmocí a kvůli zhýčkaným levicovým aktivistům, kteří si neváží peněz a růstu, se stále víc propadá. Jen málo regionů planety roste dlouhodobě pomaleji. Evropský sestup byl už zahájen. Teď už si jen můžeme hodit eurem, která civilizace západní Evropu spolkne jako první.

Zachráníme se my, Evropa střední?

Rouško-klima-gender náboženství

V poslední době kam se hnu, tam se moje myšlenky obrací ke známému a děsivému „myšímu experimentu“. Jen pro připomenutí:

John B. Calhoun (1917-1995) byl americký behaviorální vědec známý pro svá studia hustoty obyvatelstva a jeho vlivu na chování lidí. A protože jaksi není dáno v rámci jednoho vědeckého života zachytit a vymodelovat chování několika generací lidí, své experimenty prováděl na myších. Z toho, co v 60. a 70. letech minulého století zjistil, mrazí. Podle všeho příliš dokonalý život zabíjí.

Vědec zavřel nebohé hlodavce do klece, kde jim poskytl vše, po čem taková myš může toužit: neomezené množství potravin i vody, zákaz vstupu jejich přirozených nepřátel, optimální teplotu, veterinární dohled a tak dál a dál.

Když to hodně zkrátím: Zpočátku šlo všechno dobře. Jen co myši pochopily, že se ocitly v Edenu, začaly se oddávat sexuálním radovánkám a množit se a množit. Jenomže pak to vzalo podivný obrat. Z ničeho nic se myši začaly množit méně. Starší přestaly být v podmínkách hojnosti ochotné obětovat trochu svého pohodlí mladým, a mladí zase byli nezocelení jakoukoliv nepohodou, takže chování okolí je doslova psychicky zlomilo.

Namísto toho, aby se mladá generace snažila zapadnout do prostředí a najít si v myší hierarchii své místo, stala se z nich podivná individua, která ve volné přírodě nenacházíme. Žili jakoby odtržení od reality, neuměli se o sebe postarat, zato se uměli dokonale postarat o svůj vzhled. Čeho jim přebývalo na tělesném vzhledu, toho se jim ale nedostávalo na IQ. Samci přestávali bojovat o území, chránit samice a dokonce se i pářit. Byli pro celou myší kolonii vlastně… k ničemu. Zbytečné existence.

A pak myši začaly umírat bez zjevné příčiny – evidentně v důsledku jakési psychické nepohody, ačkoliv fakticky měly vše, co mohly chtít. 1780 dnů od zahájení experimentu zemřela poslední myš.

Je tu snad ještě někdo, kdo nevidí paralelu se současným světem? Když dáme lidem zdánlivě vše, co mohou mít, když se o ně postaráme tak, že se o sebe nemusí starat sami, jejich společenství začíná nezadržitelně degenerovat. Civilizace se začíná hroutit.

Ne, nehodlám vykládat o hlodavcích. Pointa je jinde: Čím dokonalejší materiální životní podmínky, tím víc problémů si myši vymýšlely tam, kde nebyly. Tak jako lidé rozvinutého světa dnes. Nikdy nebyl svět tak materiálně bohatý. Nikdy nebyl život snadnější. A nikdy nebylo tolik psychické nepohody a nesmyslných fobií tam, kde jsou totálně přebytečné. Vyčarované ze vzduchoprázdna.

Víte, co mají společného klimaalarmismus, #metoo, fanatický genderismus, a rouškování?

Mají společné to, že všechno dohromady to jsou přebytečné a fanatické víry, které nejen že k životu nepotřebujeme, ale které v realitě životu ubližují a které mohly vzniknout jedině v rozežranosti z příliš snadného života.

Klimaalermismus vychází z naivní představy, že člověk může změnit klimatické změny. Namísto toho, aby člověk čelil nepohodě, přijmul realitu a změnám se přizpůsobil, chce pohnout vesmírem a kriminalizováním hovězích steaků chce snížit intenzitu slunečního záření, které zvyšuje teplotu všech planet ve sluneční soustavě.

Hnutí #metoo vychází z naivní představy, že ženy nemusí dávat mužům najevo, že se jim nějaké chování nelíbí, nýbrž že muž jim uvidí do hlavy a odhadne, kdy se jeho flirt stává nepříjemným, aniž by mu žena cokoliv naznačila.

Fanatický genderismus vychází z naivní představy, že všichni jsme stejní, že mužský i ženský mozek fungují stejně, že žena má navzdory svým hormonálním výkyvům stejné předpoklady k práci rozvážného manažera jako muž, a že testosteronem nadupaný muž má stejné předpoklady k práci ošetřovatelky jako žena. Ano, jsou tací muži a takové ženy. Ale jeden aby je hledal lupou. Genderismus popírá biologickou realitu.

Rouškování a udavačství vůči těm, kteří odmítali hrát hru a značkovat se symbolem roušky, vychází z naivní představy, že umolousaný kus hadru přes obličej je schopen nahradit náš imunitní systém. Namísto toho, aby člověk čelil realitě a akceptoval fakt, že jen a pouze náš zdravý životní styl udrží v chodu naši imunitu a jen a pouze naše imunita nás uchrání před smrtí, vymýšlí si kompulzívní jednání, které ho má údajně zachránit.

Protože ano, tohle všechno není nic jiného než systém obsesí, tedy mučivého strachu z věcí, které za strach nestojí, a kompulzí, tedy nutkavého chování, které mají tyhle mučivé nesmyslné obsese zmírnit. Bojím se viru – schovám si obličej do kusu hadru – a uleví se mi, protože začnu věřit, že navzdory své obezitě, nulovému pohybu a každodennímu stresu si mě vir nenajde. Pošlu svůj ojetý diesel do centrální Afriky a místo něj si koupím elektrokolobrndu – a uleví se mi, protože začnu věřit, že se kvůli tomu na planetě Zemi neupeču.

Bylo by to politováníhodné a měla bych vůči lidem postiženým tak silnými obsesemi moře pochopení a soucitu – kdyby ovšem nebyli tak agresívní a nedecimovali svými obsesemi i život můj. Jejich svoboda cítit obsese a bojovat s nimi svými kompulzemi končí tam, kde začíná moje svoboda žít můj život bez obsesí a odporu k realitě.