Důchody ve ztrátě

Už v listopadu 2019 vyšel ve Finacial Times článek s názvem "Jejich dům je v plamenech: penzijní krize zasáhla svět“. Něco jako globální penzijní krize je přitom v Česku neznámé téma.

Přitom je to globálně důležité téma. Krize penzijních fondů nenastala jen v Evropě, ale všude ve vyspělém světě.

U nás se sice roky mluvilo o české důchodové reformě, ale nepamatuji si, že by se ve větším měřítku mluvilo o globálních souvislostech. Navíc když se mluví o problémech penzí, mluví se obvykle pouze o stárnutí populace a experti z televize se tváří, jako že v cizině to už vyřešili a jen ti hloupí Češi jsou zase sto let za opicemi.

Jenže ve světě je situace daleko komplikovanější a květnatější. V (dosud ještě) vyspělém světě je problém s tím, že jsou rekordně nízké nebo dokonce záporné úrokové sazby. Podle agentury Bloomberg přesáhla v létě 2020 globální hodnota dluhopisů se záporným výnosem 16 bilionů dolarů. To je tak velká částka, že si ji skoro nikdo neumí ani představit. A o tom byl právě článek ve Financial Times.

Popisuje 77letého Nizozemce Jan-Pieter Jansena, kterému penzijní fond nečekaně poslal dopis o záměru snížit mu důchod o 10 %. Jansen se tím během okamžiku dostal do finanční tísně. Celý život řádně spořil a najednou nezaviněně bude mít během vteřiny nižší důchod.

Jak je to možné? Je to podvod? Vysvětlení je prosté: situace na finančních trzích se vyvíjela nepříznivě. No uznejte, je snad záporná úroková sazba centrální banky normální? Záporná úroková sazba znamená, že někomu půjčíte peníze a místo toho, aby vám on za půjčku zaplatil odměnu, zaplatíte vy jemu za to, že jste mu „směli“ půjčit. Přijde to někomu v souladu se zdravým rozumem a kapitalismem? A to takovou politiku provozuje ECB řadu let.

Podobně jako pan Jansen jsou na tom i miliony dalších lidí, a to nejen v Evropě, protože podobné nesmysly zvané kvantitativní uvolňování zkoušejí i jinde ve světě. Světová ekonomika má dlouhodobě problémy a jen je maskuje. Mluví se o zombie firmách, které jen díky záporným úrokovým sazbám ještě nezbankrotovaly.

Velké firmy najednou nemají ve světě peníze na podporu penzijních fondů svých zaměstnanců. Samy mají dluhy a mizerný rating, ačkoli se jedná o celosvětově známé firmy. Problém bobtná od Japonska, přes Rusko a USA, až po Brazílii.

Místo ztráty se mluví o záporném zhodnocení fondů.  Podle dat OECD byly záporné reálné výnosy v roce 2018 zcela běžné ve 20 z 25 sledovaných zemí OECD. Mimo vyspělé země (nečleny OECD) byl tento vývoj vzácnější. Záporné výnosy byly jen u 11 z 26 zemí. Překvapivě podle těchto dat nemělo v roce 2018 největší problém Nizozemsko, ale Polsko a Hongkong. České fondy měly reálný výnos mínus 1,6 %, nizozemské mínus 3,1 %, belgické mínus 6,5 % a polské stejně jako hongkongské mínus 11,6 %. To je tak velká ztráta, až to je podezřelé. Naopak slušné reálné výnosy měli v Austrálii, kde bylo kladné zhodnocení 5,9 %. V rámci Evropy stojí za zmínku Dánsko s +1,9 %

Ještě před deseti lety byl svět jakž takž normální. Dnes jsou s minimálním rizikem kladné výnosy nedosažitelné. Politika záporných úrokových sazeb žene penzijní fondy do rizika. Ty ho ale současně podle regulace mnoha zemí nesmí podstupovat. Dostávají se tím do svízelné situace, kdy musí investovat jinak než dřív. Někde nakupují akcie, někde nemovitosti. Už jen čekám, kdy začnou nakupovat certifikáty na pozemky na Marsu. Zkrátka hledají se alternativní investice. Často i velmi alternativní.

Přehnané vydávání vládních dluhopisů se dříve či později vládám vymstí, protože časem už nebudou fondy na jejich dluhopisy zvědavé. Předlužené vlády přijdou o věřitele a budou se divit, že jim už nikdo nechce půjčit. Začnou šetřit nebo škrtat dluhy? To by bylo moc racionální. Politik je byrokrat. Prostě upraví regulaci tak, že budou fondy povinně státní dluhopisy nakupovat. Fakt, že to nebude dobré ani pro fondy, ani pro budoucí důchodce, nebudou politici řešit.

COVID-19 výnosnost (nejen) penzijních fondů v roce 2020 ještě zhoršil ve srovnání s dobou, kdy zmíněný článek ve Finacial Times vyšel. A všichni se tváří, jako že to je OK. Můžete prý být ještě rádi, že jste mohli třeba takovému městu Berlínu půjčit - jenže vy máte čistou ztrátu. A to je problém penzijních fondů, které byly postaveny na myšlence, že budou bezpečně půjčovat vládám, a tím zhodnocovat peníze střadatelů.

Ještě máte chuť na penzijní fond?

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).

Progresívně-levicová teorie selhává, lidé přichází o peníze

 

Aktuálním tématem globálních finančních trhů číslo jedna je inflace. Není divu. Americká inflace je aktuálně nejvyšší od roku 2008!

Pro připomenutí: v ekonomice je obyčejně kladeno rovnítko mezi nízkými úrokovými sazbami a vysokou inflací a naopak. Není to sice ani trochu přesné, ale většina lidí uvažuje tímto způsobem. Přesněji: zvýšení úrokových sazeb je považováno za „lék“ snižující inflaci, snížení úrokových sazeb je zase většinou považováno za prostředek ke zvýšení inflace. (Dodejme, že tyto mechanismy zdaleka neplatí tak jednoduše a bezchybně, jak se většinou uvádí.)

Každopádně vloni americká centrální banka signalizovala, že úrokové sazby nezvedne alespoň tři roky. Centrální bankéři tvrdili, že budou tolerovat dočasně vyšší inflaci, a díky tomu zásadně pomohou trhu práce. Jenže čerstvá makroekonomická data je zaskočila. Meziroční inflace měřená indexem spotřebitelských cen totiž přinesla obří skok. Z dubnových 4,2 % vyskočila na květnových 5,0 %. Cílem centrální banky jsou přitom 2 %. Americká nezaměstnanost zatím klesá, ale nikoli tak dramaticky, jak dramaticky roste inflace. A pokud by centrální banka chtěla sestřelit nezaměstnanost tam, kde byla před coviem, bude muset inflace ještě výrazně vyskočit. Jenže chce někdo inflaci kolem třeba 8 %? Tam byla naposledy v roce 1982.

I ta stávající je přitom nejvyšší od roku 2008. Nejsme u normálních hodnot ani omylem. A inflace stále roste. A centrální bankéři odmítají zvýšit úroky. Pokud ovšem brzo nezvýší úrokové sazby, vygenerují nový problém. Inflace požere lidem úspory. Lidé si přitom na inflaci už odvykli. Zvykli si na to, že když potřebovali ušetřit, koupili čínské zboží. Jenže to v mnoha případech už není levné a v mnoha případech je i vyprodané. Čína najednou drží prst na tepu americké a vlastně i globální inflace. Když Čína nedodá čipy, jednoduše nebudou.

Tohle je naprosto klíčové téma, má ovšem daleko hlubší přesah než „jen“ inflace (jako by snad inflace byla málo), ale většina lidí nedohlédne hloubky problému. Víc než o „obyčejnou inflaci“ totiž jde o selhávání politiky vlád a centrálních bank, a pokud bychom šli ještě dál, tak jde o důsledek selhávání kolektivisticko-progresívní ideologie, která velí zachovat plnou zaměstnanost, maskovat recesi, tisknout peníze a zadlužovat se.

Centrální banky, zvláště ECB, v minulosti intenzívně bojovaly za vyšší inflaci. Teď už se ovšem dávno o vybičování inflace nesnaží. Teď se hlavně pokouší o něco, co by do jejích cílů, které jsou ustanoveny v takzvaném institucionálním rámci Evropské unie, vůbec patřit nemělo – totiž o umožnění předluženým vládám, aby se dál zadlužovaly a levně prodávaly své dluhopisy. Aby se kupříkladu předlužená Itálie nebo Francie mohly dál zadlužovat, sype ECB peníze do oběhu, a inflace roste jako vedlejší důsledek toho, že v oběhu je příliš mnoho peněz na příliš málo zboží.

Mimochodem, zboží by bylo v oběhu třeba i víc a bylo by levnější, ale nedostatek základních surovin, čipů i dalších komponentů vede k tomu, že výrobní podniky nemohou vyrábět, jak by mohly, kdyby vlády pandemickými opatřeními nepoškodily ekonomiku a nevychýlily ji ještě víc z rovnováhy. A všelijaké pandemické programy zase udržely zaměstnanost i v krizi tak vysoko, že podniky byly donuceny držet či ještě zvyšovat mzdy i další náklady, takže se jejich zboží a služby ještě víc prodražují.

Za normální situace by se každá centrální banka už chystala zvyšovat své úrokové sazby, aby inflaci tlumila. Ne tak ECB, která by tím předlužené země potopila. Inflace tedy bude dál akcelerovat. ECB sice předpokládá, že se jedná jen o dočasně zvýšenou inflaci, ale mám podezření, že se jedná spíš o přání než realitu. Spíš o politickou proklamaci než ekonomický odhad.

Jedním ze signálů, který dost polopaticky naznačuje, že zvýšená evropská inflace není jen přechodná, jak ECB tvrdí, je třeba fakt, že komerční banky sosají likviditu od Evropské centrální banky čím dál víc. Tyto peníze banky musí rozpůjčovat svým klientům. Pokud by je samy investovaly na finančním trhu třeba do akcií, musely by z nich platit vyšší úrok. Klienti bank si ovšem úvěry velmi rádi vezmou. Že by to ovšem zvýšilo hospodářský růst, jak ECB čeká, o tom si můžeme nechat jenom zdát. Klienti za úvěry spíš nakoupí nemovitosti, takže akorát vyženou ceny ještě výš. A současně se tím v eurozóně opakuje nechvalně známý stav z období před rokem 2008: Totiž poskytování hypoték každému za pozdrav včetně negativního dopadu na zdraví bilancí bank.

 

Vládní i opoziční populismus nezná mezí

 

Už koncem července 2020 premiér Andrej Babiš navrhl zvýšení valorizace důchodů o 60 korun. Spoluvládní ČSSD v tom viděla příležitost.

Příležitost, jak voličům ukázat, že dokáže brát peníze z cizího a rozdávat je tam, kde nebyly vytvořeny, ještě víc než koaliční ANO. A tak navrhla zvýšení důchodů hned o 400 korun nad valorizaci. Jenže to by mohlo vyfouknout premiérovi v blížících se volbách hlasy důchodců, a tak dorovnal a jak v pokeru navýšil rovnou na 500 korun nad valorizaci.

Ministryně financí následně sázky na volební výhru umocnila dalším přihozením, když prohlásila, že by důchodci mohli na Vánoce 2020 dostat ještě navíc něco přes 1000 korun. Ministryně Maláčová se zřejmě lekla, že by ji mohlo ANO v robinhoodovském tažení trumfnout, a tak přichází s tím, že ONA, nikoli ANO, předloží návrh na jednorázový mimořádný důchodový bonus ve výši 6000 korun, které familiárně označila za rouškovné.

Namísto rouškovné by se víc hodil název úplatek - ČSSD se těsně před volbami v roce 2021 jen potřebovala udržet ve voličských preferencích nad 5 % a uplácela své potenciální voliče za jejich vlastní peníze. Nic nového v politické praxi.

Připomíná to boj římského císaře Commoda se senátem o to, kdo lidu platí chléb a hry a koho má lid milovat. Asi není překvapivé, že podle mnoha historiků právě za vlády císaře Commoda začal dlouhodobý úpadek Římské říše. Dějiny se zkrátka stále opakují. Bohužel z makroekonomického pohledu je to velmi nezodpovědné. A z pohledu pokroucení politické filozofie je to mimořádně neetické.

Premiér v roce 2020 prohlásil, že důchodci během koronavirové krize prožívali stres, takže si „zaslouží“ jednorázový příspěvek podobně jako OSVČ. Ministr Havlíček zase ve stejné době prohlásil, že je nutné uvědomit si, že každý segment ekonomiky byl nějakou formou podpořen, proto „je férové podpořit i důchodce“.

Ano, důchodci byli jistě ve stresu, když měli svou vlastní otvírací dobu v obchodech. Byli jistě ve stresu, když se jim otevírací doba v obchodech ještě navíc posouvala, aby držela vystrašené stařečky ve střehu. Ano, asi každý by důchodcům přál, aby mohli mít důchody větší.

A je stres důchodců srovnatelný se situací, kdy celé segmenty podnikatelů byly ve stejné době zrušeny vědecky nepodloženým rozhodnutím vlády? Má být stres jedné skupiny klíčem, podle kterého mají být sebrány peníze těm, kdo je produkují, a rozdány těm, kdo je neprodukují, ale bojí se? Nemá. Ale pro vládu je. Vláda ovšem taktéž hodnoty neprodukuje; taktéž je placena těmi, kdo pracují, a které likviduje.

Odhlédnuto od spravedlnosti a etiky a postaveno čistě účetně: Důchodový systém je už teď v deficitu a důchodcům na rozdíl od jiných lidí nepřestaly v době covidového vypnutí ekonomiky v roce 2020 chodit důchody. Naproti tomu třeba OSVČ přestaly chodit tržby. Nebo slyšel někdo o tom, že by důchodový systém během vypnutí ekonomiky totálně zkolaboval jako kupříkladu turistický ruch?

Opozice v době, o které se bavíme, promeškala příležitost dát o sobě vědět a těmto nespravedlnostem se postavit. Maximálně se tak zmohla na to, aby ve svých prohlášeních proti sobě stavěla údajně hloupou starší generaci volící vládu a údajně chytřejší mladou generaci, která bude důchody starší generaci platit.

Už se ani neřeší tak zásadní věci jako kde na vyšší důchody vzít. A vyšší důchody přitom nebudou stát „jen pár“ miliard. Ministr Havlíček na to konto do televize koncem roku 2020 jen řekl: „Ve výši schodku rozpočtu je tato částka ustojitelná.“ Jinými slovy, schodek státního rozpočtu je tak astronomický, že si může vláda z peněz, které jí nepatří, koupit cokoli a kohokoli. Komu konkrétně se peníze vezmou, nevíme, prostě se zadlužíme.

Bohužel výhled není dobrý. Národní rozpočtová rada vlády v závěru roku 2020 konstatovala, že nadstandardní zvýšení důchodů a zrušení konceptu takzvané superhrubé mzdy ohrožují bez úpravy ostatních parametrů střednědobou i dlouhodobou udržitelnost veřejných financí.

Ale koho to zajímá? Průměrný volič o existenci nějaké Rady ani neví a vláda ji ignoruje. Místo toho vláda v roce 2020 s velkým mediálním humbukem zřídila jiné rady, které taky neposlouchá. Posloužily jako marketing stejně jako při velké krizi v roce 2008.

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).

 

Stát selhal

 

Krize roku 2008 hodně souvisela s tlakem na enormně nízké úrokové sazby, které vedly k nafouknutí cen cenných papírů a k nezdravé situaci na trhu zejména amerických hypoték.

Hloubka krize 2008-2009 vyvolala společenskou poptávku po levicových řešeních a objevily se názory, že krize byla známkou selhávání kapitalismu. V realitě ovšem byla důsledkem státních zásahů do ekonomiky, které nesmyslně a kontraproduktivně snížily úrokové sazby a umožnily tak naakumulování paralelních nerovnováh v ekonomice.

V rámci této společenské poptávky po levicových řešeních se výrazně změnilo ekonomické paradigma mnoha lidí. Zjednodušeně lze tvrdit, že došlo k výraznému odklonu od individualismu směrem ke kolektivismu. A to je v ekonomické teorii reprezentováno výrazným rozšířením takzvané moderní monetární teorie.

Moderní monetární teorie má některé shodné rysy s marxistickou teorií nadhodnoty (nelze mezi ně rozhodně klást rovnítko, ale některé myšlenkové konstrukce skutečně jsou srovnatelné). Tato teorie ovládla zejména centrální banky, což zase bylo umožněno tím, že do bankovních rad centrálních bank přestali být dosazování zkušení bankéři a teoretici monetární hospodářské politiky a začali sem být jmenováni právníci či vysloužilí politici. To umožnilo, že tato moderní monetární teorie začala být aplikována v reálném životě.

V důsledku toho po roce 2008 dochází ve zvýšené míře k uplatňování politických teorií v hospodářské praxi. Praktickým důsledkem toho je pak kvantitativní uvolňování, případně uplatňování zelených (a jiných politických) teorií centrálními bankami.

Důsledkem těchto hospodářských politik centrálních bank je historicky bezprecedentní nafouknutí cenové bubliny u cenných papírů, vznik zombie firem, zdražení realit a zestátňování (dané výkupem soukromých aktiv centrálními bankami). Neboli řečeno obecně: Do roku 2021 došlo k naakumulování ještě řádově mnohem větších paralelních nerovnováh a cenových bublin než v roce 2008.

Takzvaná „koronakrize“ nastartovaná v roce 2020 začínala již v roce 2019, kdy ještě o covidu téměř nikdo nic nevěděl. Pandemie pak jen tuto krizi akcelerovala a prohloubila. Stala se dokonalou záminkou, jak ještě vystupňovat státní zásahy do ekonomiky. Došlo tedy k ještě většímu zvýraznění nerovnováh, které již byly naakumulovány před rokem 2020.

Už před rokem 2020 jsme tu měli tyto nerovnováhy způsobené kvantitativním uvolňováním motivovaným moderní monetární teorií:

-       Prudké zvýšení takzvané peněžní zásoby,

-       Vytvoření bubliny cen akcií,

-       Vytvoření bubliny cen dluhopisů,

-       Vytvoření bubliny cen realit,

-     Vytvoření kvanta takzvaných zombie firem, tedy neefektivních skořápek žijících z dotací a neprodukujících reálné hodnoty,

-       Prudké zvýšení zadlužení států, firem i domácností,

-       Nastartování vědomé monetizace státních dluhů v eurozóně.

Klasická hospodářská krize vede k odstranění nerovnováh v ekonomice. Takzvaná „koronakrize“ ovšem žádnou z výše uvedených nerovnováh neodstranila, naopak každou z nich ještě víc natlakovala. Koronakrize se tedy sice projevila statisticky poklesem HDP, neprojevila se však ekonomicky katarzí ekonomického prostředí. Podhoubí pro prasknutí výše uvedených nerovnováh se ještě víc rozrostlo.

A jakou podobu má prasknutí jednotlivých výše uvedených nerovnováh?

-       Zvýšení peněžní zásoby: snížení reálné hodnoty peněžní zásoby skrze inflaci,

-       Bublina cen akcií: propad cen akcií,

-       Bublina cen dluhopisů: Propad cen dluhopisů, alias růst výnosů dluhopisů,

-       Bublina cen realit: Reality jsou málo cenově pružné směrem dolů, zde spíš mluvme o podržení jejich hodnoty,

-       Existence zombie firem: bankrot části těchto firem, snížení konkurenceschopnosti celé ekonomické zóny,

-       Zadlužení států, firem i domácností: nárůst inflace, bankroty některých subjektů, škrtání dluhů, které zničí majetek věřitelů (například důchodců v penzijních fondech).

-       Monetizaci státních dluhů v eurozóně: inflace.

A už jsme doma. Kdyby si tedy někdo kladl řečnickou otázku, co že ty ceny tak blázní a rostou, mohu mu dát velmi neřečnickou a konkrétní odpověď: To jenom představitelé státu, ať už na židlích ve vládě nebo v centrální bance, okleštili kapitalismus a předvedli, proč jeho regulace fungovat nemůže.

 

(Tento text cituje pasáže z podkladových materiálů připravených pro webinář pro spol. Bondster  https://www.youtube.com/watch?v=a5b2spKxdik )