Virus porazíme!

V roce 2020 údajně umřelo na virus a s virem HIV 680 000 až 1 000 000 lidí. Čelíme už zhruba čtyřicet let zdrcující pandemii a nedaří se nám ji zastavit.

Výzkumu nemoci AIDS způsobené přenosem viru HIV se věnuje celá řada expertních týmů na celém světě. Rozvinutý AIDS je nemocí, kterou při stávající úrovni vědy doposud nelze úplně vyléčit, je tedy stoprocentně fatální (pokud dříve nezemře pacient s rozvinutým AIDS z jiného důvodu).

Peníze investované do výzkumu však přinášejí plody ve formě mnohých studií, které shodně prokazují jeden fakt: Obřízka u mužů snižuje riziko přenosu až o 60 %.*) Některé z těchto studií dokonce docházejí k závěru, že ochranný účinek obřízky je ještě větší; podle týmu australských vědců, kteří ve své metaanalýze analyzovali výsledky čtyřiceti studií, je dokonce u obřezaných mužů pravděpodobnost přenosu až osmkrát nižší.**)

To jsou naprosto přesvědčivá čísla, která prokazují buď srovnatelný (v případě 60% ochrany), nebo dokonce vyšší (v případě osmkrát vyšší ochrany) ochranný účinek než u… například některých očkování proti nemocem, jejich letalita se odhaduje na 0,25 %.

***

Ministryně zdravotnictví Bohumila Kadeřábková vydává jasné stanovisko:

„Do roka musíme obřezat 60 procent mužů a do dvou let musíme mít 99,9 obřezanců. Víme, že je to značný zásah do lidské integrity, ale děláme to ve prospěch lidstva, děláme to v rámci boje s virem HIV. Pokud lid nebude chtít spolupracovat, použijeme nátlak, jedná se o veřejné dobro.“

Blogerské duo Vavruša & Šichtařová sepisují text s názvem „Stát se uchyluje k nepřípustnému násilí“, v němž tvrdí, že kvalitní vědecká data byla opět zneužita v nesmyslné politické interpretaci. Pro některé skupiny obyvatel má obřízka možná smysl, ale plošné, nucené a násilné obřezání populace považují za nepřípustné.

Etatisté okamžitě po zveřejnění tohoto článku přiřazují autory k sektě roláčkářů.

Diskuze na iDNES:

-          Tonda Hňup:  Paní Šichtářová by měla zůstat u ekonomiky, evidentně ví o HIV a o předkožkách úplné h*** a zase se zbytečně ztrapňuje.

-          Jarka Vocásková:  Paní Šichtařová, vaše texty jsem vždy strašně ráááda četla, ale tady jste mne strááášně zklamala, jak tohle jako žena vůbec můžete napsat? Copak netušíte, jaké martyrium jsme si my ženy musely protrpět s roláčkama? Strašně jste mne zklamala a už vás nikdy nebudu číst, sbohem.

-          Jarda Vadný:  Klasická hromada blábolů, ani jsem to nedočetl, stačil mi jen nadpis, píšete jen samé chujoviny.

-          Josef Hloubavý:  Aha! Asi paní Inženýrka zapomněla na veledůležitý fakt, že pokud zpomalíme infekci o 60 procent, tak umožníme léčbu na infekčních odděleních i pacientům s hepatitis C a jinými chorobami a navíc uvolníme místo na dermatovenerologii, ha! To je „náhodička“, že taková věc jí tam vypadla, že?

-          Michal Pozor: Tak jako obřízka je prostě otázka občanské disciplíny, tady nikdo nebude spekulovat, jestli kůže, nebo bezkůže, stát prostě zavelí a předkožka musí dolů, to by taky byla anarchie, kdyby si chodil každej s rolákem, jak se mu zachce. Děláte to pro ostatní, takže nebuďte sobci a fik fik. Neposlouchejte tu bláznivou ženskou!

-          Michaela Přesná:  Asi vám nedochází, že když dosáhneme 99 % proobřezanosti populace, zastavíme epidemii AIDS. Jak by vám bylo, kdyby váš bratr umřel na AIDS na jipce jen kvůli jednomu roláčkovi? Kdyby se to týkalo vaší rodiny, dívali byste se na to úplně jinak!

-          Petr Štouravý: Píšete o svobodě, ale vůbec vám nedochází, že svoboda jednoho naráží na hranice svobody druhého! Jak k tomu lidi přijdou, když roláčkáři budou dál roznášet virus a pak na to nějaký imunitně oslabený obřezaný umře? Tohle vám asi nedošlo, co?

-          Jarda Borec: A toto prosím dostalo doktorandský titul?  Další důkaz, že titul z medicíny dnes může dostat i úplný pablb na základě dojmů. Veřejné zdraví je něco úplně jiného než soukromé zdraví a rebelie proti systému fakt není namístě!

-          Norbert Vykuk:  Vůbec nechápete, že tím nahráváte sektě. Pokud se totiž nenecháte obřezat, bude se vám na předkožce množit velké množství baktérií a virů, tím zvýšíte svoji virulenci, tím nakazíte více lidí, bude vyšší koncentrace HIV v populaci, tím více se nakazí i obřezaní a tím bude těžší průběh AIDS, tím umře více afrických dětí, tím se budou více rodit chudokrevní. Tyhle souvislosti vám vůbec nedocházejí, takže byste si měla laskavě doplnit vzdělání a nechat to radši na odborníky, kteří se tomu naplno věnují.

-          Jan Křivda: Tohle je fakt hrůza, já vím, že na léčení lidí nemusí bejt pan doktor žádný velký logik, ale aspoň by mohl pochopit riziko zahlcenosti JIP lidmi umírajícími na AIDS, kteří by tam nemuseli skončit, kdyby se obřezali, a tím by nezabírali lůžka člověku, který třeba naboural, a to musí vláda řídit, to nejde nechat na lidech.

***

Věda konstatovala, že virus HIV se přenáší pohlavním stykem, krví a krevními deriváty, infikovanou jehlou, během porodu a mateřským mlékem. Jedinou stoprocentní ochranou před virem HIV a následným propuknutím nemoci AIDS je zdržení se tohoto rizikového jednání.

Vzhledem k tomu, že cesty přenosu skrze transfuze s přítomností viru jsou již ve zdravotnictví podchyceny a zabránit přenosu z matky na dítě již ve většině případů umíme, hlavní roli v šíření viru dnes hraje cílené rozhodnutí jednotlivce nenakazit se, tedy zejména zdržení se nechráněného pohlavního styku s HIV pozitivní osobou a vyvarování se sdílení použitých jehel. Konstatujeme, že toto individuální rozhodnutí jedince nenakazit se je jedinou spolehlivou ochranou, jak se nákaze vyhnout, bez ohledu na míru proobřezanosti populace.

Anebo bez ohledu na míru její proočkovanosti, až jednou věda vakcínu proti HIV nalezne.

 

*) https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/2037074-obrizka-muze-podle-vedcu-pomoci-v-boji-proti-hiv-ale-jak-k-ni-muze-primet

**) https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/obrizka-snizuje-riziko-nakazy-virem-hiv/9588

P.S. Pokusili jsme si vzpomenout na typově největší klišé a nelogičnosti, které se dnes vyskytují prakticky pod každým textem na téma Covid-19. Jistě vás ale napadnou další. Prosíme, napište nám je do komentářů, ať je máme všechny pěkně pohromadě!

 

Autoři textu jsou prim. MUDr. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová.

Covidový účet poroste

 

Je to super, že máme stát, který řídí veřejný život, jako třeba pandemie, finance, zelená politika… Přiznejme si, že kritika není namístě, protože stát má přeci své odborníky! Kdo jsme my, abychom stát kritizovali a s těmito odborníky polemizovali?

A tak, jak stát kvalitně řídí epidemii, má na to své odborníky a nutí lidem očkování přes jejich vůli, protože co stát dělá, dobře dělá, tak také kvalitně řídí finance. Má na to odborníky, zasekl sekyru jak hovězí, protože ví, že taková sekyra nás z pandemie vytáhne. Měl k tomu dost dobrý důvod. No posuďte sami:

Člověk a jeho zdraví jsou totiž majetkem kolektivu, rozhodl se stát, a proto musel konat. Ve veřejném zájmu, tedy v zájmu kolektivu, začal bránit kolektivní majetek, tedy zdraví jednotlivce, a uvalil mnohačetná protiepidemická opatření.

To ale není jen tak, zavřít národ doma. Podniky nepodnikají, živnostníci neživnostníkují, děti hloupnou, antivaxeři řvou, a do toho volby. Nic moc kombinace. A tak tedy stát začal rozdávat peníze, aby byl klid, protože jak víme, neúplatnost neexistuje, pouze některé úplatky jsou příliš malé.

A tak se stalo, že pod dohledem našich předních státních odborníků hospodaření státního rozpočtu skončilo na konci října deficitem ve výši 335,0 mld. Kč. Před rokem tento schodek činil 274 mld. Kč. A ještě větší grády měla doprovodná tisková zpráva ministerstva financí. Píše se v ní:

„…Omezená ekonomická aktivita na počátku roku, prohlubovaná snížením zdanění práce, kapitálu či majetku (…) se negativně promítá do inkasa daňových příjmu státního rozpočtu. Spolu s podporou státu zasaženým odvětvím ekonomiky (…) se jedná o hlavní příčiny meziročního propadu hospodaření státního rozpočtu o 61,0 mld. Kč za 10 měsíců roku…“

Neradi se uchylujeme k silným slovům. Ostatně k cnostem finančníků i lékařů patří i střídmost při vyjadřování. Ještě větší cností finančníků i lékařů jest ovšem naprostá serióznost při podávání informací klientům. A to nás bohužel nutí poněkud expresívnější výrazy použít. Musíme tedy konstatovat, že dané výroky z tiskového prohlášení by potěšily mistra propagandy.

Takže fakta. Ministerstvo říká: „…Omezená ekonomická aktivita na počátku roku (…) se negativně promítá do inkasa daňových příjmu…“ Neboli podsouvá dojem, že kvůli propadu ekonomiky propadly příjmy státu. Ani jedno z toho ovšem není pravda. Realita: Za leden až říjen loni stát vybral 1178,8 miliard, letos vybral 1203,4 miliard. Vybral tedy více. Dále HDP meziročně ve všech kvartálech loňského roku padal, letos k poklesu došlo jen v prvním čtvrtletí, dál už HDP roste. Ekonomická aktivita je tedy letos pro státní rozpočet výrazně příznivější než loni a stát také skutečně vybral více peněz než loni. A přitom hospodařil hůře.

Nemůže tedy být pravdou ani tvrzení, že (podsouvaný) propad příjmů je „hlavní příčinou meziročního propadu hospodaření“. Správně by měl stát říct, že chtěl vybrat ještě víc, než vybral, což se mu nemohlo podařit, protože vycházel z naprosto nerealistických předpokladů o zářném vzkvétání ekonomiky. Skutečná příčina fiaska ovšem tkví v mnohem vyšších než plánovaných výdajích – prostě letos byly volby.

Mohlo by se zdát, že je zbytečné rozebírat hospodaření státu, neb by nás víc mělo zajímat hospodaření našeho vlastního podniku nebo domácnosti. Jenomže tahle anatomie lži a demaskování diletantského hospodaření ukazuje, jak stát přistupuje ke svým zaměstnavatelům; totiž k lidem. Covidem se dá omluvit vše. Strach z covidu je argumentem pro všechno. Covid je zaklínadlo, esová karta, která přebije jakýkoliv věcný argument. Bez ohledu na fakta, logiku, přírodní zákony.

Ano, česká ekonomika se beze sporu v uplynulých dvou letech po několik kvartálů nacházela v recesi. Ano, beze sporu je taková recese náporem na veřejné finance. Ne, nevedlo se nám letos hůř než loni. Ne, covid ani recese nejsou důvodem, proč nás vláda všechny letos zadlužila tolik. Ne, tyhle na dluh vyházené peníze nerozpumpují hospodářský růst, pouze ještě víc sníží efektivitu a náš potenciál.

V prvním kvartále 2020 veřejný dluh ČR k HDP dosahoval 32,4 %. V prvním kvartále 2021 už to bylo 44,1 % HDP. Přitom průmysl je už zase v poklesu. Na trhu práce chybí lidé. Zdravotní pojišťovny mají kvůli nastaveným opatřením pořád méně peněz, takže méně peněz zbývá na léčbu méně cool diagnóz než covid. Kvůli inflaci, která se zkraje příštího roku nejspíš přiblíží sedmi procentům, se peníze v penzijních fondech budou reálně znehodnocovat, důchodci budou přicházet o své úspory. Vlastní bydlení už průměrnému smrtelníkovi není dostupné dávno. Nejen, že čekáme na běžné výrobky v pořadnících, ale už zase se pomalu začíná recyklovat pojem více než třicet let pozapomenutý: Zmetkovost.

Je to státním penězům navzdory? Ne, je to kvůli státním penězům. Čím více peněz si stát uzurpuje, tím více se stát nafukuje na úkor sektoru soukromého. Soukromý sektor musí živit pořád větší stát – až to v jednu chvíli už více táhnout nemůže a propadáme se do zmetkovité šedi RVHP 2.0. Není to kvůli covidu. Je to kvůli ideologii kolektivismu, která se pod strachem z covidu implantuje do hlav mnohem snadněji.

Takže suma sumárum, já myslím, že je to moc fajn, že stát je na finance takový odborník, můžeme být alespoň v klidu a důvěřovat mu, že stejně bravurně zvládne i covid včetně očkování. Pokud odborníci na covid studovali na podobných školách jako ti na veřejné finance, nějak se nedivím, že nám stát očkování nutí šmahem všem a národ šikanuje.

Fanatičtí kolektivisté to samozřejmě státu sežerou i s navijákem, protože fanatický kolektivista nikdy nebude přemýšlet kriticky. Nebude vlastně vůbec přemýšlet. Bude pouze dělat, co se mu shora nařídí. A když se mu řekne: očkuj!, bude očkovat. Bez ohledu na to, jestli to pro něj má, či nemá užitek. Bez ohledu na to, jestli to je, nebo není stejný blábol jako tisková zpráva o státním rozpočtu.

Autory tohoto textu jsou Markéta Šichtařová a MUDr. Martin Vavruša

Neočkovaní bez přístupu do zdravotnictví

 

Člověk je unikátní strukturovaná bytost. Každý člověk si přeje žít trochu jinak, líbí se mu jiné věci, chutnají mu jiná jídla, voní mu jiné vůně.

Každý díky svému vědomí poznává realitu kolem sebe. Někdy úspěšně, někdy méně. Každý má ale právo mýlit se nebo si přát věci, které připadají ostatním hloupé, zbytečné, legrační či nepochopitelné. Aby to celé nebylo jen jalové teoretizování, má to konkrétní implikace v našem profesním životě ve zdravotnictví. Dám příklad.

Přijde pacient s Hodkinovým lymfomem. My lékaři pacientovi poradíme chemoterapii jako statisticky neúspěšnější strategii přežití. Pacient nám klade dotazy typu: jak dlouho bude žít bez chemoterapie, co přijde, jak se bude cítit pod chemoterapií, jestli je to tutovka, že se vyléčí, co konkrétně ho bude trápit. My lékaři se mu snažíme podle principů takzvané evidence based medicine podat pokud možno nejpravdivější informaci bez emocí a příkras. Předem dáváme najevo, že ať bude jeho rozhodnutí jakékoli, jsme tu, abychom mu pomáhali, a budeme stát na jeho straně. Nebudeme ho soudit.

Pokud pacient položí otázku, kterou dle EBM nejsme schopni odpovědět, upřímně říkáme: Tohle nevíme. Tak třeba: „Když půjdu na chemoterapii za dva měsíce, zhorší mi to výhledy? Já totiž musím ještě pomáhat nemocné ženě a s chemoterapií bych na to neměl sílu.“ Možná jo, možná ne, přesně takhle to nikdo neměřil. Nevíme.

Miluji otázku: „Pane doktore, umřu?“ Už jsem se naučil bez emocí vypálit odpověď: „Ano! Tohle jediné vám můžu slíbit.“ Chvíli pozoruji ten šok v obličeji pacienta až do chvíle, kdy mu povětšinou dojde, že se bavíme na úrovni výrokové logiky. Radím všem, aby tuhle konstantu přijali, ten okamžik někdy nastane a vždy je lepší být smířen. Já sám se už nějakou dobou potýkám se svou smrtelností a snažím se žít s pocitem, že to někdy skončí.

Zkusí to tedy jinak: „Pane doktore, zemřu na tuhle diagnosu?“ (Každý umře na diagnózu I 46.0, nebo I46.9 – záleží na tom, kdo má zrovna službu, ale to jim nevykládám.) Opatrně říkávám: „Pravděpodobně ne. Myslím, že zrovna vy umřete v devadesáti při souloži se šťavnatou čtyřicítkou.“ Pak se chvíli smějeme, odlehčí to atmosféru, což sex ostatně odlehčí vždy, a já ještě dodám: „Já už si pro smrt vybral rakovinu prostaty -  znáte to, mladí erotici, staří prostatici“. Tím useknu té hydře strachu hlavu. A nakonec ale každý dostane víceméně kvalitní informace a o svém osudu si svobodně rozhodne sám.

Za posledních padesát let došlo v medicíně k jisté změně paradigmatu. Už se nesnažíme o maximální kvantitu jako ukazatel úspěšnosti léčby. Tedy například držet roky na ventilátoru v bolestech totálně zbědovaného pacienta s infaustní prognózou a bez šance na zlepšení. Ale naopak se více přikláníme ke kvalitě života. Věřte mi, to peklo na konci se do života nepočítá. Počítá se to, když pacient s neoperovatelnou rakovinou žaludku a břichem prorostlým metastázemi po úspěšném výkonu, kdy mu udělám ze žaludku umělý vývod do pytlíku, aby se měl kudy žaludek vyprázdnit, se slastí slíže vanilkovou zmrzlinu a šťastně mi oznámí, že po tomhle strašně toužil. Tohle se sakra moc počítá.  Stejně tady do půl roku nebude, ale ta zmrzka se počítá do kvality.

Když tuhle práci děláte dost dlouho, časem umíte potlačit své vlastní nastavení a načítáte znova a znova paradigmata právě toho klienta, za kterého v danou chvíli kopete. Odnaučíte se přemýšlet nad tím, co je hloupé a co chytré; uvažujete jen nad tím, co mu udělá dobře a co ne.

A pak tu jsou zdraví lidé, kteří se rozhodnou udělat opravdu nezdravé rozhodnutí. A nemluvíme o nuancích. Mluvíme o morbidně obézních, co jim hnijí nohy zaživa, selhávají ledviny a nemohou dýchat. Mluvíme o alkoholicích s pankreatitidami, polyneuropatiemi, až alkoholickou demencí, o agresivních uživatelích všech možných drog páchajících ohavnosti na sobě, svých bližních, na dětech.

Tady je těžké nesoudit, neodsuzovat. Spoustu z nich nikdo nezachrání a u spousty z nich už se o to ani snažit nebudu, protože vím, že moje snaha vyjde vniveč, pokud to nebude chtít především ten pacient. Dříve či později si začnete klást otázku, proč se tohle děje. Pokud si chcete zachovat vnitřní integritu, přijmete to jako další fakt, další axiom života, jako tu smrt. Někdo se možná uchýlí k berličkám typu zlý alkohol, zlé drogy, pojďme to lidem zakázat a tím jim pomoci. Vím, nabízí se to. Ale oni to vzali dobrovolně. Byli informováni, o co jde. S touto logikou bychom museli myšlenku dotáhnout až do hodně vykloubeného rozměru: Zlý bůček, zlé nože, zlé automobily, zlá elektřina, zlý penis… Pojďme to všechno zakázat.

Jako krásný příklad, kam tahle touha po všeobecném dobru vede, můžeme uvést prohibici v USA od roku 1919 do roku 1933. Záměr byl jasný: Alkohol jako lidstvo nepotřebujeme, neexistuje ani jeden objektivní benefit alkoholu, pokud není použit jako desinfekce na ruce nebo nosič jiného léčiva. Zcela objektivně by bez alkoholu byla populace zdravější, žila by déle a kvalitnější život. Tohle nikdo na světě nemůže popřít. Není nic logičtějšího než alkohol úplně zakázat, potlačit, vymýtit.

Jenže… ono to nefunguje. Zase se pohybujeme v rovině nějakého inteligentního designéra, který rozhodnutím shora stanoví, co je pro lidstvo dobře. Aniž by si kdy promluvil s jediným člověkem, předjímá, že lidstvo chce žít co nejdéle, a tak mu zakáže alkohol, protože to prokazatelně vede k prodloužení průměrného života. Ten bůh, vůdce, nebo inteligentní seriózní úředník prostě ví, co lidstvo chce, protože je to asi to, co chce sám úředník. Pokud bych měl odpovědět na otázku, co lidstvo chce, musel bych se dopustit pleonasmu: Lidstvo chce přesně to, co lidstvo chce. Protože každý ze sedmi miliard lidí chce něco trochu jiného a jakýkoli pokus o uniformní řešení vždy poškodí nějakou skupinu lidí. A tak jsme opět snahou o dobro způsobili jatka: vraždy, korupci, vězení, mučení, jen abychom zabránili prodeji a výrobě alkoholu, drog a jiných zlých věcí, které lidem ubližují.

Co když lidé nechtějí žit co nejdéle? Někdo možná jo, jiný možná zase ne. Co když pro někoho má větší užitek si dát skleničku alkoholu večer se svým partnerem při svíčkách? Někdo si zase rád dá s kamarády jointa. Co když u toho se lidi cítí šťastní? Co když jde o kvalitu, jako u pána s vanilkovou zmrzlinou? Když to končí někde v jehlách u popelnic, nutno se ptát: „Člověče, je to fakt to, co sis přál? Doufám, že ano, protože sis to vybral.“ Ale pokud respektujeme kvalitu života a svobodnou vůli u našich pacientů, jsem toho názoru, že takový přístup bychom měli mít ke všem lidem na planetě. Každý sám volí svůj užitek.

Hranice našeho užitku a svobody vymezuje jen svoboda ostatních. Tady se fakt nemusíte vysilovat, vy filutové, a psát mi, jak alkoholici a feťáci kradou, aby měli na drogu. Jsou lidé, kteří kradou i bez drog, a vy je dokonce s úsměvem volíte, protože mají lepší PR než ti ubodaní feťáci u popelnic. Každopádně všem, kteří se cítí ohrožení někým jiným, kdo jim v noci leze na zahradu, doporučuji: pusťte psy nebo střílejte. Tady je hranice mezi jedním a druhým jasně vymezena.

Jsem znaven argumenty dobromilných etatistů, kteří vymýšlejí hypotézy typu: Kdo se nechá očkovat, zvýší si imunitu, tím pádem si sníží virulenci, tím se sníží virová nálož, tím se nakazí míň lidí, tím se zvolí lepší prezident, slunce bude svítit o 5 minut déle a zmenší se inflace. Jsou to stejné bláboly jako argumenty antivaxerů, že nás stát chce očipovat, že jde o podplacený byznys, musí se prodat nakoupené vakcíny nebo že ve vakcínách je schovaná imunitní časovaná bomba, která se projeví v budoucnu nějakým autoimunitním onemocněním.

Jako lékař se neustále řídím motem: co jsme opakovaně, jasně a objektivně několikrát nezměřili, to prostě nevíme. Můžeme se domnívat, můžeme extrapolovat, můžeme v logice používat Ockhamovu břitvu - ale nevíme. Stavět řetězce náhodných událostí do nějakého kauzálního vztahu je demence typu chemtrails.

A pokud nevíme, jak přesně neočkovaní škodí ostatním, jediný možný závěr je, že neočkovaní neškodí nikomu nijak, a to přesně tak dlouho, než to někdo z vás jasně a průkazně změří. Pokud si člověk s lymfomem může dovolit odmítnout chemoterapii, ačkoliv si tím zkrátí život, když si můžete dát večer skleničku se svou holkou či klukem, a tím balancujete na hraně alkoholismu, když si dáte bůček nebo hranolky večer u telky a zaděláváte si na diabetes, pak každý na téhle planetě má právo si svobodně rozhodnout, zda se nechá očkovat.

Všem odporným rádoby-diktátorům, kteří tvrdí, že neočkovaným nebude umožněn přístup do zdravotnictví a že si za to mohou sami, vzkazuji, že jsem velmi rozzlobený a že tím otvírají Pandořinu skříňku. Dávejte si pozor, abyste to nebyli právě vy, kdo po oslavě s vaší babičkou, když se trochu napijete a rozbijete si hlavu, neskončili na pohotovosti, kde bude sedět militantní lékař zaměřený proti alkoholu. Sakra vám to dá sežrat, že jste to právě vy, kdo si za rozbitou hlavu může a kdo si ošetření musí zaplatit.

Dávejte si pozor, vy všichni obézní, až budete řvát bolestí na pohotovosti, až vám potečou bércové vředy, aby vám místo analgetik lékař nezačal vykládat, že žraním bůčku si za to můžete sami, a tedy nemáte nárok na ošetření. Na každého z vás najdu nějaké malé tajemství, čím si úmyslně a dobrovolně škodíte, třeba vy, kuřáci, poznáváte se?

Matematicky je možná pravda, že pokud proočkujeme 99,9 % populace, minimalizujeme počet úmrtí na covid na nejmenší dosažitelnou úroveň. (A možná to taky pravda není, nevíme.) Ale ať už to pravda je, či není, je to jako s prohibicí. Ačkoliv prohibice je teoreticky způsobem, jak lidem prodloužit život ochranou před alkoholem, většina lidí volí jinak – protože suma jednotlivých lidských štěstí z pití je větší než suma jednotlivých lidských štěstí z prodloužených životů v prohibici.

Zlým vyhrožováním neočkovaným se dostaneme do pekel. Každý pacient je klient. Každý má své hříchy a paradigma. A my jeho rozhodnutí musíme respektovat. I rozhodnutí o (ne)očkování.

Autoři textu jsou prim. MUDr. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová.

Největší hřích neočkovaných

 

Malý Benito se prohání po kopcích a lesích v okolí městečka Predappio. Když tu se s fascinací zahledí na mravence. Jsou tak organizovaní, tak pilní, tak nádherní.

Každý jedinec je jako malá součástka v ohromném dokonalém stroji, ozubené kolečko, které dává smysl dalšímu ozubenému kolečku hned vedle, aby v geniální organizaci plnili vyšší plán společenstva. Jaký dokonalý celek. Pocit z tohoto odpoledne si pamatoval celý život. Vše pro celek, vše s celkem a nic proti celku. Ach, jak jsou ti mravenci dokonalí. Kéž by se to naučili i lidé.

Avšak takový mravenec nemá vyšší signální soustavu, nemá sebeuvědomění, nemá emoce, nemá strach, nemá sny, vášně a noční můry. Nezná lásku, nezná cit. Takový mravenec nemá pud sebezáchovy. Mladý Benito nikdy nestudoval biologii ani antropologii, ale stal se politikem. Celý život si nesl sen o silném celku a nicotné hodnotě jednotlivce. V dospělosti mohl své delirium sdílet se svými kolegy z celého světa, měl tam nějakého Gruzínce a Rakušana s knírkem. Všichni byli pro celek schopni obětovat statisíce životů a považovali to za absolutní samozřejmost. Lidé se rodí, lidé umírají, celek zůstává.

Ale ona se špatně roubuje hruška na borovici. Ať to zkoušíte, jak chcete, máte pořád jednotlivce s jeho emocemi, vášněmi a tužbami. Předělat ho na mravence je vážně obtížné. Musíte mít silnou propagandu, hustit to do dětí už odmalička pod tlakem, jako se do malých muslimů pod tlakem hustí súra. A ty, co i přes to všechno uniknou pasti vaší propagandy a dále touží po osobních svobodách, musíte znásilňovat, ponižovat, mučit a zabíjet. Ostatní třeba podlehnou strachu, když už ne ideologii. A máte to krásné dílo. Máte stát. Máte říši. Máte impérium, které umí dělat velké věci.

***

Nás libertariánů je málo, jsme něco jako sekta Fa-lun kung v Číně. Svou duševní integritu odvozujeme od vnitřního pocitu svobody a respektu ke všem ostatním svobodným jedincům. A zatímco Fa-lun kungové spíše meditují, libertariáni se věnují ekonomice nebo podnikají. Do ničeho se agresivně nevměšujeme, nikoho nenapadáme, ale přesto vyvoláváme ve státních strukturách značnou nevoli. V Číně se zabírá, mučí a nelegálně odebírají orgány. V Česku se libertariánům zatím jen nadává, plive se na ně, obviňují se ze všemožných zvěrstev. Třeba že znevažují „ veřejný zájem“.

Ono je to s tím veřejným zájmem dost ošemetné, přátelé. Vzhledem k tomu, že každá bytost si přeje něco trochu jiného, je třeba silného vůdce nebo silné vůdčí skupiny, která všem ostatním tak nějak vysvětlí, co si to vlastně všichni přejeme. Třeba v Orwellově Farmě zvířat si všechna zvířátka strašně moc přála větrný mlýn, mlýn byl ve veřejném zájmu.

A jeden z veřejných zájmů je i veřejné zdraví. Zdraví je náramně silný motiv, má téměř náboženský rozměr, jak jde o zdraví, už nejde pomalu oponovat, kolektivisté všech barev se dostávají do hysterického transu a diskuse se nepřipouští, jde proboha o zdraví!!! Ale nenechte se mýlit, veřejné zdraví není nějaká suma zdraví jednotlivců, pche – ani náhodou, to je panečku věcička o mnoho vychytanější.

Představte si, že někdo ohrožuje celek nějakou strašnou nemocí a vy ho ostrakizujete, abyste ochránili život ostatních. Na jednu misku vah dáváte zdraví či život jednoho, na druhou misku zdraví či životy ostatních. Třeba si představte, že by vypukla nedejbože nějaká strašlivá epidemie z Číny a jedinou cestou, jak zachránit civilizaci a vymýtit epidemii, by bylo všechny jedince naočkovat, i kdybyste u toho některé měli zabít. Hrozné dilema, že?

Ale uf, můžete si vydechnout. Takovou epidemii tu nemáme. Máme tu úplně jinou epidemii. Naše epidemie se rychle šíří, zabíjí staré, nemocné a obézní kuřáky s diabetem. I napadne vás: budeme tedy diskriminovat obézní kuřáky s diabetem. Jenomže, víte, obézní kuřáci s diabetem jsou zrovna chráněná skupina, ty diskriminovat nemůžeme. Ale dobrá zpráva: máme očkování! To očkování může pomoci obézním kuřákům s diabetem, zvedne jim šanci na přežití v případě nakažení virem a opravdu to funguje, hurááá, čísla to dokládají.

Tady si libertarián oddechne, usměje se a řekne si: to je skvělé, že máme takové vymoženosti jako očkování, jsem fakt strašně rád za všechny obézní kuřáky s diabetem, že mají tuhle možnost, šanci a volbu.

Jenže do hry vstoupí fanaticky zmanipulovaný kolektivista a etatista, v jehož duši křičí malý Benito: Jaká volba? Když celek, tak všichni! Bude to povinnost pro všechny, protože všichni jste majetek státu. Nikdo tady nebude mýrnix týrnix ohrožovat svoje zdraví.

Ti hloupější etatisté budou vtipnější;  místo despotismu se pokoušejí tak nějak naivně a neinformovaně moralizovat:  Víte, když bude proočkovanost, porazíme zlý virus, skončí epidemie, nastane mír na zemi, duha, jednorožci a samé sociální jistoty. Strašně se zlobí, když jim řeknete: Ne, bohužel, tohle vakcína neumí, virus nevymýtí, pardon, takhle to nefunguje. Žádná kolektivní imunita neexistuje, zrovna tak jako třeba u influenzy neexistuje, je to mýtus, tenhle druh viru cirkuluje dál a hledá slabé jedince, aby je zabil.

Jak to řeknete, jste zlý antivaxer, který má svou nezodpovědnou rétorikou na svědomí milióny životů. Nebýt jedinců, jako jste vy, už mohlo být po všem, ale vy neustále hloupě rebelujete, a tím to kazíte všem ostatním.

Do toho ti nejnaivnější a nejzatvrzelejší, zvyklí dělat, co se jim řekne v televizi, vytáhnou eso z rukávu: Pche, kdyby lidi odmítali očkování proti neštovicím, tak bychom je nikdy nevymýtili! A když jim odpovíte: „Očkování je super, proč jste se nenechal očkovat na hepatitis C?“, nepochopí pointu vtipu.

Očkování není jeden fenomén. U každé infekce funguje trochu jinak. Očkování na hepatitis C bohužel nefunguje. Stejně tak jako nefunguje na borélie. Na hepatitis A a B zase funguje skvěle. A díky za očkování proti tetanu a vzteklině!  Očkování proti influenze budiž, u někoho a někdy protektivně účinkuje, ale epidemie chřipky i tak budou chodit dál a patří to k životu. A hádej, hádej, hádači, kampak patří koronáč? A nezapomeň, koronáč není chřipečka!

Kdo nechce vakcínu, je nepřítel celku. Vakcinovaní sice mohou onemocnět, mohou virus šířit, mohou umřít, ale jsou to nevakcinovaní, kdo jsou ti zlí. Čím tedy vlastně ohrožují celek? Chci to vědět! Co dělají tak strašného ostatním? (Chvíli ticha.) Ehm… moc umírají. Plní nemocnice. Zabírají lůžka.  Jo - a vlastně ještě zahlcují systém. (A ani slovo o obézních diabeticích kuřácích, kteří mají právo nemocnět, umírat, plnit lůžka, zahlcovat zdravotní systém – protože oni si přeci platí sociální a zdravotní pojištění, pro ně tu systém přeci je.)

Takže největší hřích neočkovaných je ten, že ohrožují pouze sami sebe. A to je prohřešek, protože lidé patří státu. Protože stát rozhodne, kdy a kde se budou rodit, co budou jíst, jak se budou modlit, za koho budou bojovat, koho budou milovat, jak a kde budou umírat. Kdyby o tom rozhodoval jedinec samostatně, to by byl nepořádek. Jedinec neznamená nic. Jen říše a impéria umí dělat velké věci! Třeba dluhy a války.

Autory textu jsou MUDr. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová