Když peníze jsou špinavé

 

Pamatujete si, jak se kvůli emisím a zelené politice nařídilo přimíchávání biopaliv do pohonných hmot? A jak tehdy panovala v podstatě celoevropská politická shoda, že je to tak „správně“?

A jak se pak od toho začalo zase tiše, bez velké publicity, ustupovat, protože se ukázalo, že to nadělá ekologicky víc škody než užitku?

Tak vězte, že v naší natvrdlé Evropě lze dokonce i do stejné řeky vstoupit dvakrát. Německo od 1. ledna 2021 začne vybírat miliardy na takzvané uhlíkové dani od těch, kteří – dle soudu německé vlády - svým způsobem života i podnikání nejvíc „zatěžují“ životní prostředí emisemi. Vybrané peníze pak budou přerozděleny na podporu investic do „bezemisních“ či „nízkoemisních“ technologií. Cílem má být, aby se Německo stalo do třiceti let klimaticky neutrální.

Jestliže kdysi u podpory biopaliv (minimálně mezi politiky) panovala shoda, že to tak je „správné“, tentokrát zase až tak velká shoda jako tehdy nepanuje na tom, že „bezemisní“ ekonomika je ekologicky dobrým nápadem. Tenhle nápad tlačí politici bez technického vzdělání. Prakticky všichni technicky vzdělaní odborníci včetně lidí z automobilek se shodují, že pokus o ryze elektrická auta je pitomost, že auta mají nejspíš budoucnost mnohem variabilnější než jen elektřina, velké naděje vkládají do vodíkového pohonu, který ovšem politici naprosto ignorují.

Tím vším chci říct, že představy politiků o tom, co je „správné“, co „ztěžuje prostředí“, jsou hloupé, nevzdělané, povrchní. Chytili se líbivého a politicky dobře znějícího konceptu. Ale rozumu v tom konceptu moc není. Politici umí jediné: Rozhodovat o přerozdělování hodnot, které nevytvořili, na projekty, které neumí uskutečnit, jen je umí přikázat. Přerozdělování bohatství má pro ně prioritu před tvorbou bohatství. Jenomže tím, že odejmou hodnoty těm, kdo je umí vytvořit, a přerozdělí je tam, kde je umí pouze utratit, nutně musejí soustavně snižovat schopnost ekonomiky tyto hodnoty generovat.

Evropa již spadla do socialismu, tohle již kapitalismus není. A jako každý socialismus, i tento zajde na neefektivitu, bude spolknut nějakým jiným, ekonomicky efektivnějším systémem. Asijským. A Asiaté si s (rádoby)ekologií moc vrásky dělat nebudou. Takže až ten náš neefektivní ekonomický systém, který jsme si sami svou hloupostí zničili, bude spolknut tím asijským, znovu se vrátíme k oné údajné neekologičnosti, v jejímž jménu jsme se předtím zničili. Jednoduché jak facka.

A ačkoli je to těžko představitelné, zelená politika začala ovlivňovat už i centrální banky a finanční trhy. Tedy to poslední místo, které by touhle ideologií mělo být zmrzačeno. Dřív se dluhopisy dělily na bonitní a prašivé. Bonitní byly spojeny s nízkým rizikem a nízkým výnosem. Prašivé byly rizikové a slibovaly potenciálně vysoký výnos, pokud jejich emitent ještě před splacením nezbankrotuje.

Dneska je všechno jinak. Dluhopisy se začaly dělit na čisté a špinavé. Čisté jsou ty, které financují údajně ekologické, bezemisní projekty. Špinavé jsou ty, které slouží k financování údajně neekologické výroby či výrobků přinášejících emise.

Ptáte se, jaký nesou které z nich výnos a jaké riziko? Ha, myslíte snad, že dneska taková „marginálie“ jako výnos či riziko ještě někoho zajímá? Dneska se hraje na emise či ne-emise. A pokud by to někdo náhodou nepoznal, víc sarkasticky už to říct neumím. Protože pochopitelně o peníze, výnos a riziko jde ve financích vždy v první řadě, a jakmile o ně přestane jít, nejsou to finance, nýbrž socialistická dystopie.

Prvním příkladem takového ekonomicky neracionálního jednání v Evropě je Evropská investiční banka, která hodlá zastavit financování nových energetických projektů závislých na fosilních palivech. Do tohoto záměru ale vstoupila krize z roku 2020, takže je ve hvězdách, zda banka bude na tomto plánu trvat.

Nicméně i nová šéfka ECB Ch. Lagardeová signalizuje, že se ECB bude tomuto tématu věnovat a rozlišovat čisté a špinavé dluhopisy. V září 2019 řekla v Evropském parlamentu: „Osobně si myslím, že každá instituce by měla riziko klimatických změn a ochranu životního prostředí řadit mezi klíčové body svého poslání.“

Tím se otevřel nový problém, totiž že by vedení banky podporující „neekologické“ investice mohlo být považováno za špatného hospodáře a podle toho by s ním soud mohl naložit. Bankéři tedy nebudou hodnoceni podle toho, jestli zhodnocují peníze, ale i podle toho, zda podporují politicky schválené projekty. Je ale správné, když banka rozhoduje nikoli podle zisku a rizika, ale podle politického zadání? A co když se politici po volbách vymění?

Ideologům se tak do řízení firem podařilo vložit nový pojem, a to klimatické riziko firmy. Vycházejí přitom z teorie, že zákazník údajně vyžaduje produkt příznivý klimatu. To se logicky projevuje i v novém marketingu a celkovém vymývání mozků moderní společnosti. Podle průzkumu pro německou veřejnoprávní televizi ARD si 63 % Němců myslí, že ochrana klimatu by měla mít přednost před hospodářským růstem.

Na druhou stranu je ale třeba upozornit, že ne všichni centrální bankéři sdílí názor, že tu jsou od toho, aby zachraňovali planetu před přehřátím. Proti se staví třeba šéf Deutsche Bundesbank Jens Weidmann. Podle něj je klima otázkou pro politiky a nikoli pro centrální bankéře, s čímž jednoznačně souhlasím. Ke kritice se přidávají i další bankéři, kteří tvrdí, že není jasné, co je a co není udržitelná politika. Jako příklad uvedl šéf Deutsche Bank Christian Sewing financování jaderné energie. Ta je u nás obvykle považována za zelenou, ale v Německu tomu tak není. Ukazuje se tak rozpor mezi fyzikou a ideologií, což rozhodně do bankovnictví nepatří.

Pro naše peníze se tak rýsuje další úskalí. Nejenže není kam investovat, protože rizika byla zamaskována a výnosy jsou extrémně nízké, nebo dokonce záporné, ale navíc ještě mnohé dosavadní investice budou ideologickou regulací znemožněny jako „špinavé“.

 

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

Znárodnění už probíhá

Všichni víme, že centrální banky i vlády se rozhodly „zachraňovat“ a dokopat k růstu ekonomiku tím, že do ní napumpují maximum peněz. Nefunguje to, zcela zjevně ne, nicméně to je teď věc jiná.

Pokud by to „jenom“ nefungovalo, ale nemělo by to současně žádné negativní vedlejší efekty, proč tomu věnovat pozornost, že? Jenomže ono to negativní efekty má. A je jich hodně.

Jedním z nich jsou extrémně nízké úrokové sazby, které vedou k předlužování domácností i firem. Druhým efektem, s tím spojeným, je zběsilý, vlastně inflační, růst cen nemovitostí i cenných papírů. Tedy také nedostupnost bydlení. Ještě dalším efektem je vytváření takzvaných zombie firem. A tak bychom mohli pokračovat.

To všechno a mnohé další jsou vesměs známé, dnes už celkem otevřeně zmiňované negativní vedlejší efekty politiky, které se dostalo označení „kvantitativní uvolňování“. Ale mezi všemi těmito vesměs už známými negativními jevy je jeden, kterému se dosud mnoho publicity ještě nedostalo…

Vedlejším efektem kvantitativního uvolňování je totiž i to, že pokud centrální banky skupují kromě dluhopisů i akcie, stávají se akcionáři soukromých podniků.

Jenomže stane-li se centrální banka coby státní instituce akcionářem dosud soukromého podniku, tak tím vlastně proběhne skryté znárodnění.

Příkladem je, co se v posledních letech dělo v Japonsku. Koncem roku 2017 se japonská centrální banka Bank of Japan stala hlavním akcionářem 55 firem z celkem 225 společností zahrnutých do akciového indexu Nikkei 225. Čtvrtina nejlepších japonských firem je tak de facto řízena centrální bankou, tedy státem. A to nemluvíme o těch, ve kterých není centrální banka akcionářem hlavním, ale „jen“ minoritním.

To už vskutku nemá daleko k centrálně řízené ekonomice. Centrální banka ovšem nikdy nemůže být dobrým majitelem podniku. Nevznikla za účelem podnikání, nemá žádnou vizi, jak s podnikem naložit. Dokonce jí ani o samotný podnik nejde. Je jí úplně jedno, jak podnik hospodaří, a to i v případě, že je podnik ve ztrátě. Je jí dokonce i jedno, jestli podnik, který vlastní, zbankrotuje! Centrální banka totiž nemá za úkol dosahovat zisku, nýbrž provádět monetární politiku. Centrální banka pouze a jen podnik koupila, protože chtěla nalít do ekonomiky hodně peněz.

Jenomže když majiteli nezáleží na majetku, nemůže se majetku dařit. Když se majetku – tedy podniku – nedaří, nemůže ekonomika vzkvétat. Když ekonomika nevzkvétá, nemohou vzkvétat ani životy jednotlivých lidí. Jak to, že to centrální bankéři nevidí, jest mi záhadou.

Kvantitativní uvolnění tak zcela vědomě a oficiálně do ekonomiky zavádí novou formu socialismu, v němž je soukromé vlastnictví nahrazeno vlastnictvím centrální banky. To je prakticky kolektivním státním vlastnictvím, protože centrální banka není soukromá. Není to tedy dřívější sovětský či čínský socialismus, ale je to úplně nová forma svého druhu, která však definici socialismu dokonale splňuje. A stejně jako sovětský socialismus je rovněž neefektivní.

Může někdo čekat, že v ekonomice, ve které probíhá skryté zestátňování, budou na klasickém finančním trhu nějaké rozumné investiční příležitosti? Nemůže. Může někdo čekat, že taková ekonomika bude šťastná, prosperující, svobodná? Nemůže.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

 

Dluh, který nám vláda vysekla, zaplatí každý

 Mluvit o Řecku se možná může zdát vzdálené. Nás přeci zajímá, jak se máme my tady a teď postarat o naše peníze. Tak proč do toho tahat Řecko? Ale všechno souvisí se vším.

Řecko by dost dobře mohlo být jakýmsi předobrazem toho, jak bychom taky mohli my sami dopadnout. Zvláště poté, co druhá z obou obřích hospodářských krizí, totiž ta aktuální v roce 2020, drtivě dopadla i na české veřejné finance. A to už by naši kapsu zajímalo hodně.

Řecko mělo vždy vysoký dluh a vždy mělo problémy s jeho splácením. Historické kořeny problému jdou několik staletí nazpět. V novodobé historii hospodařilo Řecko s permanentním deficitem od roku 1974 a od roku 1981 přesahoval roční deficit 3 % HDP.

Zadlužování Řecka mělo tak velké rozměry, že se po jeho vstupu do EU ukázalo, že Řecko svůj dluh před přijetím eura skrývalo a statisticky fixlovalo. Kdyby tak nečinilo, nikdy by se členem eurozóny nestalo.

Později se ukázalo, že podvody a manipulace s oficiálními statistikami byly běžné. Evropské úřady Řekům naletěly. Řecké úřady fixlovaly zásadní data o veřejných financích dlouhá léta. To se potom odráželo v uměle vyvolané důvěře na finančních trzích, kde je zvykem s daty pracovat a důvěřovat jim.

Když se na podvod přišlo, ukázalo se, že Řeky odhadovaný deficit v roce 2009 nečinil 6 až 8 % HDP, ale rovnou 12,7 % HDP. A po použití metod Eurostatu dokonce 15,1 % HDP. Jinými slovy, řecké problémy byly dvakrát horší, než Řekové světu tvrdili.

Členství v eurozóně otevřelo Řecku stavidla předlužení, protože si najednou mohlo půjčovat levněji. Banky a investoři vnímali Řecko v lepším světle, protože bylo v klubu rádobybohatých zemí používajících euro. A Řecko možnosti předlužit se s chutí využilo.

Velkou roli v tom sehrála i možnost čerpat evropské dotace a korupce s nimi spojená. Podle Transparency International vnímali lidé v Řecku korupci nejhůř (míněno nejvíc) z celé EU. Pro představu – v roce 2018 byla ČR podle indexu korupce na 38. místě, zatímco Řecko na 67. místě. V roce 2018 přitom Řecko mělo 45 bodů a v roce 2012 mělo bodů jen 36, tedy méně než třeba Libérie nebo Zambie. Evropské dotace udělaly z Řecka eldorádo zkorumpovaných politiků.

Šedá ekonomika bujela. Odhaduje se, že Řekové měli v roce 2012 ve švýcarských bankách kolem 20 miliard eur, z nichž jenom procento bylo zdaněno. V roce 2015 měli ale údajně Řekové ve Švýcarsku už 80 miliard eur. Logicky. Mnozí lidé si uměli náramně dobře představit, že se jim stane totéž, co se stalo na Kypru, totiž že jejich vklady v bankách budou zmrazeny a ke svým penězům se minimálně dočasně nedostanou.

V rámci eurozóny ovšem ztratilo Řecko možnost podhodnocení své měny, na což bylo zvyklé. Řecko se tak najednou stalo drahou zemí s nízkou produktivitou. To znamenalo, že bylo v ohromné nerovnováze. Mělo hluboký obchodní deficit a hluboký deficit veřejných financí. Bez vlastní měny se nabízelo jen jedno řešení, takzvaná vnitřní depreciace – tedy pokles cen, a to včetně ceny práce, tedy mezd.

My sice zatím neplatíme jako Řekové eurem – zatím – ale to neznamená, že se nám zadlužení nevrátí ve zlém. Jenom ten zpětný bumerang bude mít za pár let mírně odlišnou podobu. Nejpravděpodobnější kanál, skrze který se dluh u nás v průběhu let provalí, budou enormně nízké úrokové sazby v kombinaci s inflací, což povede ke znehodnocování úspor. A to i mnohaletých úspor nedobytně uzamčených třeba v penzijních fondech. Konkurenceschopnost a mzdy to nejspíš časem s vysokým veřejným dluhem odskáčou také.

Ponaučení? Je dvojí. Zaprvé když někdo neumí šetřit po staletí, asi se ze dne na den nezmění. Když se Evropa od zavedení eura potýká s dluhem, pomalým růstem a mizerným úročením, asi se to šmahem nezmění „jen“ proto, abychom dál nepřicházeli skrze nízké či záporné úroky o peníze. Evropské investiční podmínky se moc nezlepší. To my se musíme naučit je přechytračit.

A zadruhé radost z toho, že vláda dneska přidá kupříkladu důchodcům, a tím jen tak mimochodem vysekne slušnou sekyru, je naivní. O co víc na dluh přidá dneska, o to víc budeme všichni svorně v budoucnu dluhem potrestáni.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

Budou se rozdávat peníze. Dostane každý.

Všichni jsme si asi už všimli, že centrální banky „tisknou“ peníze jak o život. Někteří si navrch k tomu ještě všimli, že zejména v Evropě tyhle peníze prakticky nejsou ničím kryté.

Tomuto typu „tisku peněz“ se vznešeně a krapet kamuflovaně říká kvantitativní uvolňování. A většina lidí ví, že teoreticky čím víc vytištěných peněz, tím vyšší by měla být inflace. No jo – ale kde tedy ta inflace je?!

To, že s kvantitativním uvolněním příliš neroste spotřebitelská inflace (tedy nerostou například ceny potravin, ceny školních potřeb, nábytku apod.), je dáno tím, že peníze uvolněné do oběhu vlastně nekončí úplně všechny mezi lidmi, ale vrací se z větší části zpět do centrální banky. Každý si teď logicky položí otázku: A proč tedy centrální banka posílá do oběhu nové peníze, když je zase vzápětí stahuje, takže v oběhu z velké části ani nezůstávají? Odpověď zní: Protože tyto uvolněné (a zase stažené) peníze za sebou zanechávají stopu v podobě nižších úrokových sazeb napříč celou ekonomikou. A jsme u jádra pudla.

Teorie, na které centrální banka staví, totiž vychází z předpokladu, že za tyhle nízké úrokové sazby si pak někdo vezme úvěr. Že s nízkým úrokem si lidé vezmou úvěr ochotněji, než kdyby byly úroky vysoké. A tohle rádobyvysoké množství nově poskytnutých úvěrů by následně mělo roztáčet kolečka ekonomiky. Mělo by se víc investovat i nakupovat na dluh. Tolik teorie.

Tato teorie je ovšem mylná a nefunguje.

V Evropě se totiž tato politika v kýžených vyšších investicích a vyšší výrobě nikterak neprojevila. Zato se projevila někde úplně jinde – tam, kde o to nikdo nestál. Projevila se totiž ve spekulacích na ceny nemovitostí a akcií. To právě proto jsou ceny bydlení tak vysoké, právě proto ceny akcií rostou, ačkoli podniky mají mnohdy i ztráty. Inflace tu je – jen to není inflace v cenách zboží a služeb, ale je v cenách nemovitostí a cenných papírů.

Teď by samozřejmě bylo logické připustit si, že tato politika nefunguje. Že hospodářský růst nepřinesla; namísto toho jen zvýšila ceny nemovitostí a cenných papírů. Tedy bylo by namístě ji opustit. Opak se ale stal pravdou.

Zklamání, že kvantitativní uvolňování nefunguje, vedlo mnoho lidí k úvahám, že se pouze uvolnilo do oběhu málo peněz a úrokové sazby klesly ještě nedostatečně. Že je třeba dostat mezi lidi peněz víc. Samozřejmě je to nesmysl – pouze to nemovitosti ještě víc zdraží, aniž by to zrychlilo hospodářský růst. Ale současní tvůrci měnové politiky jsou, zdá se, příliš mentálně nepružní na to, aby si to přiznali.

A tak se někteří „ekonomové“ v centrálních bankách vrátili k oprášení myšlenek na takzvané vrtulníkové peníze. Prostě sypání peněz přímo lidem do kapes. Rozdávání vytištěných papírků.

Jakkoli se tato teorie může (správně) zdát naivní, centrální bankéři ji vážně nosí v hlavě. A bláznivostí už udělali mnoho. Po tom, co přinesl rok 2020, jsou nejspíš vrtulníkové peníze na spadnutí v různých koutech světa. A já si troufám tipnout, že eurozóna bude mezi prvními.

Zkrátka když je něco v hospodářské politice zjevně neracionální či hloupé, ještě to neznamená, že k tomu nedojde. Bohužel centrální banky už v posledních deseti letech prokázaly, že nikdy nekonají tak zle, aby nemohly konat ještě hůř.

Že pak ještě víc vzroste inflace cen bydlení, neboli bydlení bude ještě víc nedostupné – to už je věc jiná.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)