Chvála sobců

V roce 2019 jsem napsala slova, která si nyní dovolím vypůjčit, protože na ně často vzpomínám. Neměnila bych na nich ani písmenko, pouze bych změnila mluvnický čas. V knize jsem psala, že následující věci se stanou. Nyní můžeme říct, že je právě prožíváme:

„…ekonomika je doslova globálně v ukrutné nerovnováze. A proč příští krizi označujeme jako globální technokratická krize? No protože byla a bude globální, to dá rozum. Oběhne celou Zemi. A proč technokratická? Protože ji způsobí technokraté ve vedoucích pozicích státu. Technokraté se socialistickou mentalitou, kteří hluboce věří, že dokáží ekonomiku kočírovat. Že jejich rozhodnutí o davu je kvalitnější a lepší než milion svobodných voleb milionů jednotlivců o sobě. Že neviditelná ruka trhu je přežitkem.

Systematické chybování těchto technokratů se socialistickou mentalitou hluboce vychýlilo globální ekonomiku z rovnováhy. Dnes sice můžeme říci, že je před námi technokratická krize, ale dál už těch jistot moc není: Nevíme přesně, kdy přijde. Nevíme ani, jaké další šílené politiky během ní politici vymyslí a uskuteční. Tudíž taky nevíme, jak po jejím skončení bude svět vypadat. Zato pár věcí víme, či spíš můžeme tušit s vysokou mírou pravděpodobnosti. Tak například tušíme, že v jejím průběhu zažijeme divoké experimenty v hospodářské politice. A ačkoliv nevíme, jak přesně bude svět po jejím odeznění vypadat, můžeme předpokládat, že opět bude po ekonomické stránce vypadat o hodně jinak - socialističtěji. A pak ještě víme jedno, a to s celkem vysokou jistotou:

Jestliže první vlna globální technokratické krize akcelerovala čtvrtou průmyslovou revoluci, pak druhá vlna velmi pravděpodobně akceleruje další technologický skok: Totiž masové rozšiřování umělé inteligence…“

Poznáváte v tom, co jsem kdysi nazvala technokratickou krizí, to, co vlády světa v roce 2020 začaly označovat jako „koronaopatření“? A z toho všeho je také zřejmé, jaké „novinky“ můžeme v časech po roce 2020 nebo 2021 čekat. Čeká nás novinek celá řada:

Zmíněné technologické změny na sebe vzaly podobu home office, distanční výuky, ještě masovějšího použití internetu i umělé inteligence. A vedle nich se objevily o ony „divoké experimenty v hospodářské politice“: ještě větší riziko ultra záporných úrokových sazeb. Riziko vrtulníkových peněz. Riziko série státních bankrotů. Riziko zvyšování daní a vzniku úplně nových daní. Riziko zmrazení peněz v bankách jako před pár lety na Kypru. Čeká nás celkem jistě tvrdá regulace či úplný zákaz některých výdělečných aktivit, jako je třeba AirBnB.

A můžeme jít ještě dál. Roste riziko zásadních geopolitických změn, kdy už USA nebudou globální jedničkou. Roste riziko zásadních politických změn v Evropě - levice bude ještě mnohem víc než dosud tíhnout ke kolektivismu až neomarxismu. Roste riziko „kulturní revoluce“ spojené se soubojem generací. Roste riziko znárodnění některých údajně „strategických“ firem. Riziko konfiskace majetku třeba v podobě tažení proti kryptoměnám. Riziko politicky odůvodněné změny územních plánů. Riziko zákazu prodeje a převodu půdy. Riziko inflace. A dokonce roste v mnoha oblastech i riziko války, ať už občanské, nebo mezinárodní.

Zkrátka řečeno ještě jinak: dojde k opuštění posledních zbytků kapitalismu. Stát, jeho úředníci i média budou stále víc hlásat, že ti, kdo podnikají, vyrábějí, nabízejí služby, starají se sami o sebe, že ti, kdo namísto chránění zdraví druhých chrání především zdraví své, ti, kdo upřednostňují rozum a informace nad emocemi a vírou – že to jsou sobci a jsou nebezpečím pro kolektiv. A přitom bez jejich „sobecké“ existence a bez jejich schopnosti vytvářet bohatství by státní úředníci pomřeli hlady, protože samotné nekryté natištěné papírky označované za peníze by je nenakrmily.

Tento text cituje z knihy Do důchodu s plnou kapsou (září 2021)

Dejte si pozor na euro!

 

Už mnohokrát jsem na tomto místě ukazovala, jak to veřejné finance mají nahnuté. Ještě nikdy nebyl svět tak předlužen jako dnes. Asi každý chápe, že po uši předlužený dlužník, který vám slibuje hory doly, není moc důvěryhodný.

Neboli – předlužené státy slibující vám hory v důchodu, nejsou moc důvěryhodným partnerem.

Katastrofální stav veřejných financí je ovšem jen věc jedna z mnoha, vůči kterým bychom měli být navýsost obezřetní. Vedle toho je tu věc ještě další, která je neméně varovná.

Veřejné finance aneb fiskální politika spadají pod pravomoci vlády. Protiváhou k vládě by měla být centrální banka a její monetární politika. Původně byl systém nastaven tak, že vláda a centrální banka se držely svým způsobem v šachu; centrální banka byla nezávislá a nedovolovala vládě moc velké alotrie. To ovšem už dávno neplatí, centrální banky už nejsou obsazovány ekonomy, ale slouží jako trafiky pro politiky, kteří jsou svým kolegům na ruku. Kdysi byl ze zatraceně dobrých důvodů tabuizován tisk nekrytých peněz a monetizace veřejného dluhu; dnes se přesně tohle děje.

V rámci své profese se setkávám s řadou finančních příběhů našich klientů firemních i osobních. A o jeden příběh se s vámi chci podělit, ačkoliv jej budu anonymizovat. Tento příběh je poučný pro pochopení motivace jednání mnoha subjektů.

Jde o příběh větší výrobní, dobře etablované společnosti s výborným mediálním obrazem. Tato společnost, lépe řečeno její majitel, došla k názoru, že i v okamžiku, kdy statisticky vzato začne ekonomika opět růst a recese způsobená uzavírkami ekonomiky během pandemie covidu bude u konce, likvidita dané společnosti nebude v bezpečí. Společnost disponuje dostatečnou zásobou likvidity na několik měsíců provozu, obchoduje se zahraničím. Má proto na bankovních účtech koruny i eura. Přesto se obává, že by mohlo dojít k mnoha neblahým věcem:

Třeba k prudké inflaci. K prudkému znehodnocení eura. K další nečekané uzavírce ekonomiky, a tedy nutnosti sáhnout na rezervy. K blíže nespecifikované zvůli vlády, která by mohla například nečekaně změnit daně, uchýlit se k zestátňování či jinak nabourat tržní prostředí. K uvalení záporných úroků, které by likviditu na bankovních účtech znehodnotily. A tak dál a dál.

Ze všech těchto důvodů daná společnost došla k názoru, že není zcela bez rizika mít likviditu pouze v eurech a korunách, a také že není zcela bez rizika mít bezhotovostní peníze.

Řešení, které tato společnost zvolila, je vysoce preventivní a já podotýkám, že na něj lze hledět jako na, jistým způsobem extrémní. Přesto mu nemohu upřít logiku v tom smyslu, že pokud daná společnost vysoce preferuje bezpečnost před výnosem, pak se skutečně jedná o mimořádně bezpečnostní krok.

Zkrátka společnost si vzala za výhodných podmínek, tedy při stávajících bezprecedentně nízkých úrokových sazbách, úvěr pro ještě větší posílení likvidity. Peníze směnila na dolary, bezhotovostní dolary konvertovala do hotovosti a hotovost uložila do bankovního sejfu.

Znovu zdůrazňuji, že jde o poněkud extrémní opatrnost, kterou rozhodně nelze doporučit každému plošně; přesto v tomto jednání nelze nevidět jistou logiku. Zejména nedůvěra vůči budoucímu dlouhodobému osudu eura nepostrádá racionalitu. I já se domnívám, že není příliš bezpečné většinu hotovosti uložit do eur, respektive bezhotovostně…

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).

Jsme národ zločinců

 

Nevinným nelze dost dobře vládnout. Necítí se dost provinile na to, aby se nechali sekýrovat. Navíc stát vládnout ani neumí. Stát ale umí dokonale jednu věc: Trestat ty, kdo poruší zákon.

Stačí vymyslet pár zákonů, vyhlášek, nařízení, které nelze dodržovat, ani vymáhat, a hned máte národ zločinců, kteří se cítí provinile. A takovým už vládnout lze. A čím víc provinilců, tím líp se jim vládne. Stačí si jen obstarat dostatek pachatelů.

A tak stát začne vymýšlet, co všechno ještě postavit mimo zákon, až už přestane být normální žití legální, protože nikdo už nedokáže žádný zákon neporušit a neprovinit se.

Jedním z nejlepších triků, jak postavit bezúhonného člověka mimo zákon, je učinit právo nepředvídatelné a samo vůči sobě v rozporu. Vymyslet taková dvě nařízení či zákazy, kdy splněním jednoho nutně porušíte druhé. S tím si neporadí sebeposlušnější občánek a provinilého zločince tak máme zajištěného. Příklad?

Abychom do toho netahali nic jako politický názor, nechme daně daněmi či elektroauta elektroauty a podívejme se na zdánlivě ryze odbornou záležitost. Před pár dny jsem se setkala se zářným příkladem, kdy A popírá B a B popírá A.

Pokud lékař pracující dejme tomu u záchranné služby odmítne ošetřit dítě a posoudit jeho zdravotní stav, může se třeba stavět na hlavu, nevymluví se žádným způsobem ze svého provinění: dítě ošetřit prostě musí. Pokud stejný lékař dotázaný na posouzení zdravotního stavu dítěte chce vydat potvrzení, že dítě je zdravé, může se taky třeba stavět na hlavu – udělat to nesmí. A to navzdory tomu, že třeba disponuje několika atestacemi, které mu toto posouzení zdravotního stavu dovolují. Příslušné potvrzení totiž smí vydat pouze registrující lékař. Tedy – nelze to udělat v ČR. Například v akurátním Německu to samozřejmě jde.

Že lékař s dostatečnou odborností nesmí odmítnout dítě ošetřit? Jistě. Přesto svůj názor na dítě napsat nesmí. Že dva dobří lékaři s dostatečnou odborností musí mít názor stejný? Jistě. Přesto v jednom případě jeden z nich svůj názor poskytnout smí, ve druhém nesmí.

Své o tom vědí rodiče sedmiletého chlapečka, který po roce covidových zákazů chtěl konečně začít žít normálně a vyrazit na dětský tábor. Už jen provozování takového tábora je celkem hrdinstvím, protože čelit nájezdům hygieniků, kterým vzrostlo v covidových měsících sebevědomí do nebe, jest pouze pro duše otrlé.

Protože příslušný pediatr byl toho času nedostupný (ostatně nedostatek pediatrů je v ČR kvůli přeregulovanému trhu známá věc), rodiče netušící ničeho zlého šli na věc jinak. Ostatně nechtěl se po nich žádný  soudní posudek, ke kterému by byla potřebné jakési speciální kulaté razítko, jen banální potvrzení: dítě je zdravé, nemá na táboře žádná omezení. A kdo by takovou věc měl vědět lépe, než sám rodič – lékař s dostatečnou odborností, který byl od narození s dítětem u každičkého lékařského vyšetření a zná stav svého dítěte nejlíp ze všech osob na světě.

A ten – sice tušící mnohého zlého od státu, ale netušíc zrovna v tomto případě, protože spíš než státní byrokracii vždy zkoumal zdraví svých dospělých i dětských pacientů – svůj názor rád sdělil. Provozovatelé tábora – taktéž netušící ničeho zlého od kohokoliv – teď čelí šikaně hygieny, že se dopustili přestupku s pokutou až 300 tisíc tím, že přijali na tábor zdravého kluka s lékařským vyjádřením poskytnutým dostatečně odborným lékařem perfektně se zdravím kluka obeznámeným.

Rodiče dodali to nejobjektivnější možné potvrzení, provozovatel tábora ho převzal. Všichni udělali podle svého vědomí a svědomí to nejlepší, co mohli. Před státem jsou teď zločinci – protože stát postavil své zákony tak, že splněním jednoho paragrafu je nutno porušit jiný. Kvůli jeho vzdělání stát tohoto otce - lékaře postavil do role, kdy odmítnout ošetřit jakékoli cizí nemocné dítě by bylo trestným činem zanedbání péče, ale potvrdit zdraví svého vlastního dítěte znamená přestupek pro provozovatele tábora.

Jeden pohled na věc je, že všichni dotyční měli být opatrnější a místo své práce měli studovat zákony. Druhý pohled na věc je, že zákony mají být pro ochranu lidí, nikoliv šikanu lidí. Že právo má být konsistentní a předvídatelné.

Pokud už je právní systém nekonzistentní a nepředvídatelný, jsou to především logicky uvažující odborníci, kteří v minulosti věděli vždy včas, kdy přimhouřit nad nesmyslným úředním šimlem oko. Ostatně tak to donedávna dělali i hygienici a zcela logicky posudek odborného lékařem uznávali. Jenomže vlivem pandemie se hygienici emancipovali do takové míry, že nyní má každý úředník hygieny de facto bianco šek na jakoukoli šikanu.

Jistá paní inženýrka hygienička, která kontrolu dotyčného dětského tábora prováděla, sice poctivě počítala metry dvou koupelen a počet umyvadel na dítě, bohužel se ale do samotných umyváren neobtěžovala zajít podívat. Ještě před nějakými dvaceti lety kupodivu hygienu zajímala především hygiena. Dnes hygiena po nájezdu této emancipované paní inženýrky vyhrožuje pokutou 300 tisíc korun provozovateli tábora, která má o 0,3 perfektně hygienicky čistých umyvadel na dítě méně, než uvádí vyhláška, a ubytovává zdravé dítě s odborným posudkem od odborného lékaře. Tomu říkám technofašismus.

S covidem se společnost fašizuje. Hygienické stanice nabyly nad lidmi neomezenou moc. Nikoliv však novým zákonem, ale změnou vnímání. Vystrašení lidé se neodvažují protestovat. Máme tu přeci ten covid. Omezování občanských i ekonomických svobod se neustále vymlouvá na jakési údajně vznešené cíle. Ať už je to údajný boj s chudobou, Zelený úděl nebo jakákoliv jiná uměle vytvořená záminka. A teď má mocenská elita nový krásný nástroj k mrzačení svobody - údajný boj s infekcí. Absolutní moc hygieny a úředníků už vybublala v neuvěřitelných a logicky neobhajitelných bizarnostech typu povinné nošení respirátoru osamělým člověkem na osamělé ulici.  

Celý uplynulý rok většina společnosti mlčí a plní, co je státem uloženo, ačkoliv bylo již soudní mocí konstatováno, že řada opatření byla nezákonná. Lidé se bojí, že někdo nahlas vysloví, co všichni vědí: Že je to pouhá šikana. Že někdo poruší fazónu a vykřikne, že císař je nahý. Jak málo stačí, aby se celý překomplikovaný systém sesypal jak domeček z karet. Stačilo by jen, aby většina lidí pojmenovala nahlas pravou podstatu. V téhle šikaně nejde o zdraví lidí; v ní jde o moc a snadné vládnutí.

Tento text byl napsán v odborné spolupráci s mjr. MUDr. Martinem Vavrušou, primářem chirurgie rumburské nemocnice, ředitelem privátní ambulance Xyrix a vojenským chirurgem v Afghánistánu, s atestacemi druhého stupně z chirurgie, urgentní medicíny a všeobecného praktického lékařství.

 

Pyramidová hra

Na hospodářskou politiku eurozóny se vlastně můžeme dívat jako na klasický systém pyramidové hry. To je hra, která funguje tak dlouho, dokud se do ní zapojuje stále víc hráčů, respektive je do ní pumpováno stále víc peněz.

Definičním znakem pyramidové hry, že její základna se nemůže rozšiřovat donekonečna a v určitý okamžik narazí. Buď na omezené množství populace, nebo omezený objem peněz v oběhu, nebo jednoduše je narušena důvěra subjektů, které by se dál mohly zapojovat.

Systém, ve kterém eurozóna pumpuje do oběhu stále další peníze, aby mohla financovat stále rostoucí veřejný dluh, a přitom vytisknuté peníze kryje právě tímto veřejným dluhem, je typickou pyramidovou hrou. Všimněme si – veřejný dluh je financován penězi, které jsou kryté vykoupeným veřejným dluhem. Neboli ztratila se hmatatelná hodnota.

V tom je nebetyčný rozdíl proti USA. USA jsou také enormně zadluženou ekonomikou. V tomto smyslu se jedná o riskantní zónu a dolar je do jisté míry ohroženou měnou. ALE dolar má mnohem lepší krytí než euro.

Celý eurový monetární systém je jen chimérou, krytí nemá naprosto žádnou s výjimkou důvěry subjektů – a tato důvěra je podporována takovými kroky jako odsouhlasení Fondu obnovy. Veřejnost, která je v monetárních otázkách dezorientována, chápe Fond obnovy jako záchranu a obnovu. Neuvědomuje si, že se jedná jen o formu přerozdělení a snížení konkurenceschopnosti, aniž by tento projekt poskytoval eurovému monetárnímu systému jakékoliv krytí hodnotou.

USA na rozdíl od eurozóny mají lépe krytý dolar. Požívají vyšší důvěru v dolar - i kdyby jen takovými symboly jako zlatý poklad a jiné, což sice nemá valný monetární význam, ale důvěru subjektů v dolarový monetární systém to významně zvyšuje ve srovnání s eurozónou.

Jejich veřejný dluh v podobě státních dluhopisů nakupují dobrovolně cizí subjekty, protože tyto subjekty věří, že bude splacen. Veřejný dluh eurozóny kupuje vynuceně ECB právě proto, že ví, že jinak by byly nesplatitelné.

USA mají mnohem menší podíl zombie firem, což je dáno dlouhodobě zdravější úrokovou politikou.

A v neposlední řadě USA mají dlouhou historii dolaru, což hraje zásadní roli pro důvěru v monetární systém.

Naproti tomu eurozóna vytvořila monetární pyramidový systém, kdy veřejný dluh samofinancuje tiskem peněz, které jsou kryté takto financovaným veřejným dluhem. Nemá historii, tedy ani důvěru. Má dvouciferný podíl zombie firem. Dobrovolně si podrývá svou konkurenceschopnost zelenou politikou, sociální politikou, rostoucím přerozdělováním.

Eurozóna se dostala do bodu, kdy se nemůže vymanit z politiky ničivých záporných úrokových sazeb, protože by tím způsobila kolaps velké části ekonomických subjektů a hlavně celých jižních států.

Tento pyramidový systém z podstaty věci musí narazit. Protože ale nikdy v historii nebyl vyzkoušen v tomto rozsahu a v této podobě, tedy skrze kvantitativní uvolňování v monetární politice, nemáme precedens, abychom mohli říct, jak dlouho může vydržet funkční.

Nemáme dokonce ani precedens, abychom mohli říct, jak tento náraz bude vypadat. Kdyby se jednalo o klasický tisk peněz a monetizaci veřejného dluhu, důsledek by byl jasný: spotřebitelská hyperinflace. Kvantitativní uvolňování ale má důsledky jiné: prozatím se projevuje finanční a realitní inflací.

Můžeme jen odhadovat, že možnou podobou tohoto nárazu nemusí být klasicky státní bankrot celé zóny (to je dokonce u obrovské eurozóny vysoce nepravděpodobné!), ale daleko spíš může tento náraz mít podobu velmi dlouhodobé, chronické ztráty konkurenceschopnosti po vzoru východního sovětského bloku. EU se bude pomalu transformovat do RVHP verze 2.0.

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).

 

 

 

Kapitalismus předluženého spekulanta

Vzhledem k tomu, že „nové“ peníze natisknuté centrální bankou dnes nekončí u širokých mas, ale u spekulantů, kteří si je půjčují za rekordně nízké úrokové sazby a nakupují za ně akcie, akcie „logicky“ rostou.

Je to ale podivná logika – akcie nerostou proto, že by se akciovým společnostem dařilo, ale proto, že jsou ceny akcií hnány výš specifickým druhem finanční inflace.

Stávající model rádoby-kapitalismu tak oslavuje bohatého spekulanta, který je zadlužen až po uši, ale vlastně vůbec bohatý není, jen kolem něj vzniklo pozlátko uměle nafouknuté akciové bubliny. A opovrhuje obezřetným investorem, který promyšleně vkládá své peníze do zdravých společností, jejichž podnikatelskému záměru důvěřuje.

Rozdíl mezi lidmi vlastnícími a nevlastnícími akcie rychle roste a vytváří rekordní propast, která nemůže vydržet navěky.

To navíc podporuje řada centrálních bank tím, že samy mají rekordní portfolio akcií. Příkladem může být švýcarská centrální banka. Ta dlouhodobě brání švýcarskému franku v posílení, prodává frank a nakupuje dolary. Neví, co s rekordním množstvím dolarů, a tak ve velkém nakupuje akcie amerických technologických firem, jako jsou Alphabet, Amazon, Apple, Facebook a Microsoft.

Tyto technologické akcie díky tomu dosáhly rekordních hodnot a jejich cena je vyšší než hodnota všech německých akcií dohromady. To vskutku není normální pro firmy, které mají krátkou historii. Víc než stoleté firmy jako Daimler či Siemens nedokáží držet krok, ačkoli vůbec nejsou špatné. Jinými slovy, na akciových trzích je jednoznačná cenová bublina. Spekulanti už zapomněli, co je na trzích normální a udržitelné.

Tuhle cenovou akciovou bublinu navíc podporují i státy tím, že se za každou cenu snaží zabránit bankrotům firem, které by za normálních okolností pročistily trh. Roste proto počet takzvaných zombie firem, které tu už dávno být neměly a žijí jen díky rekordně nízkým úrokovým sazbám. S koronakrizí v roce 2020 zombie firem rychle přibylo. V rámci 3000 největších veřejně obchodovaných amerických společností jich koncem roku 2020 bylo už 20 %.

Když je nejhůř, státy do bankrotujícího podniku vstoupí a za peníze, které sebraly na daních schopným podnikatelům, odkoupí to, co už mělo být dávno mrtvé. Kupují se akcie firem i dluhopisy firem. Schopní jsou tak na daních trestáni, peníze dostávají ti, kdo jsou údajně „potřební“. Údajná potřebnost je vyvyšována nad spravedlnost.

Vzniká tak falešná poptávka po cenných papírech. Vše se děje v rámci takzvaného „veřejného zájmu“ a udržení co nejvyšší zaměstnanosti. Vedlejším benefitem pro vládu je pak taky udržení si hlasů voličů. Politici si tak hlasy voličů kupují na dluh.

Firmy i státy tak v prostředí rekordně nízkých úrokových sazeb rolují dluh, na který se jak sněhová koule nabaluje dluh další. Ekonomika si pod sebou podřezává větev. Ztrácí efektivitu, ztrácí spravedlnost, ztrácí jakékoliv morální principy, ztrácí motivaci.

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).

 

 

Důchody ve ztrátě

Už v listopadu 2019 vyšel ve Finacial Times článek s názvem "Jejich dům je v plamenech: penzijní krize zasáhla svět“. Něco jako globální penzijní krize je přitom v Česku neznámé téma.

Přitom je to globálně důležité téma. Krize penzijních fondů nenastala jen v Evropě, ale všude ve vyspělém světě.

U nás se sice roky mluvilo o české důchodové reformě, ale nepamatuji si, že by se ve větším měřítku mluvilo o globálních souvislostech. Navíc když se mluví o problémech penzí, mluví se obvykle pouze o stárnutí populace a experti z televize se tváří, jako že v cizině to už vyřešili a jen ti hloupí Češi jsou zase sto let za opicemi.

Jenže ve světě je situace daleko komplikovanější a květnatější. V (dosud ještě) vyspělém světě je problém s tím, že jsou rekordně nízké nebo dokonce záporné úrokové sazby. Podle agentury Bloomberg přesáhla v létě 2020 globální hodnota dluhopisů se záporným výnosem 16 bilionů dolarů. To je tak velká částka, že si ji skoro nikdo neumí ani představit. A o tom byl právě článek ve Financial Times.

Popisuje 77letého Nizozemce Jan-Pieter Jansena, kterému penzijní fond nečekaně poslal dopis o záměru snížit mu důchod o 10 %. Jansen se tím během okamžiku dostal do finanční tísně. Celý život řádně spořil a najednou nezaviněně bude mít během vteřiny nižší důchod.

Jak je to možné? Je to podvod? Vysvětlení je prosté: situace na finančních trzích se vyvíjela nepříznivě. No uznejte, je snad záporná úroková sazba centrální banky normální? Záporná úroková sazba znamená, že někomu půjčíte peníze a místo toho, aby vám on za půjčku zaplatil odměnu, zaplatíte vy jemu za to, že jste mu „směli“ půjčit. Přijde to někomu v souladu se zdravým rozumem a kapitalismem? A to takovou politiku provozuje ECB řadu let.

Podobně jako pan Jansen jsou na tom i miliony dalších lidí, a to nejen v Evropě, protože podobné nesmysly zvané kvantitativní uvolňování zkoušejí i jinde ve světě. Světová ekonomika má dlouhodobě problémy a jen je maskuje. Mluví se o zombie firmách, které jen díky záporným úrokovým sazbám ještě nezbankrotovaly.

Velké firmy najednou nemají ve světě peníze na podporu penzijních fondů svých zaměstnanců. Samy mají dluhy a mizerný rating, ačkoli se jedná o celosvětově známé firmy. Problém bobtná od Japonska, přes Rusko a USA, až po Brazílii.

Místo ztráty se mluví o záporném zhodnocení fondů.  Podle dat OECD byly záporné reálné výnosy v roce 2018 zcela běžné ve 20 z 25 sledovaných zemí OECD. Mimo vyspělé země (nečleny OECD) byl tento vývoj vzácnější. Záporné výnosy byly jen u 11 z 26 zemí. Překvapivě podle těchto dat nemělo v roce 2018 největší problém Nizozemsko, ale Polsko a Hongkong. České fondy měly reálný výnos mínus 1,6 %, nizozemské mínus 3,1 %, belgické mínus 6,5 % a polské stejně jako hongkongské mínus 11,6 %. To je tak velká ztráta, až to je podezřelé. Naopak slušné reálné výnosy měli v Austrálii, kde bylo kladné zhodnocení 5,9 %. V rámci Evropy stojí za zmínku Dánsko s +1,9 %

Ještě před deseti lety byl svět jakž takž normální. Dnes jsou s minimálním rizikem kladné výnosy nedosažitelné. Politika záporných úrokových sazeb žene penzijní fondy do rizika. Ty ho ale současně podle regulace mnoha zemí nesmí podstupovat. Dostávají se tím do svízelné situace, kdy musí investovat jinak než dřív. Někde nakupují akcie, někde nemovitosti. Už jen čekám, kdy začnou nakupovat certifikáty na pozemky na Marsu. Zkrátka hledají se alternativní investice. Často i velmi alternativní.

Přehnané vydávání vládních dluhopisů se dříve či později vládám vymstí, protože časem už nebudou fondy na jejich dluhopisy zvědavé. Předlužené vlády přijdou o věřitele a budou se divit, že jim už nikdo nechce půjčit. Začnou šetřit nebo škrtat dluhy? To by bylo moc racionální. Politik je byrokrat. Prostě upraví regulaci tak, že budou fondy povinně státní dluhopisy nakupovat. Fakt, že to nebude dobré ani pro fondy, ani pro budoucí důchodce, nebudou politici řešit.

COVID-19 výnosnost (nejen) penzijních fondů v roce 2020 ještě zhoršil ve srovnání s dobou, kdy zmíněný článek ve Finacial Times vyšel. A všichni se tváří, jako že to je OK. Můžete prý být ještě rádi, že jste mohli třeba takovému městu Berlínu půjčit - jenže vy máte čistou ztrátu. A to je problém penzijních fondů, které byly postaveny na myšlence, že budou bezpečně půjčovat vládám, a tím zhodnocovat peníze střadatelů.

Ještě máte chuť na penzijní fond?

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).