O inflaci, která vám žere peníze, se zatlouká

 

Inflace zrychluje. To  je prostě konstatování. Můžeme ho doložit na číslech. Nejen u nás, ale prakticky v celé Evropě. No – lépe řečeno – vlastně v celém světě.

Chcete čísla? Tak třeba německý takzvaný harmonizovaný index spotřebitelských cen (HICP) podle zatím předběžných údajů v srpnu meziročně vzrostl o 3,4 procenta. O měsíc dřív byl meziročně vyšší o 3,1 %. Možná ještě horší zprávou ale je, že nejen že ceny rostou aktuálně, ale tento růst se zabudovává i do inflačních očekávání. To je dost zásadní zjištění. Očekávání spotřebitelské inflace v eurozóně v srpnu roste na 31,1 bodu z 30,0 bodů za červenec. A tady pozor – inflační očekávání mají značně sebenaplňující potenciál.

Co tím mám na mysli? Tenhle sebenaplňující potenciál je v ekonomii celkem známou věcí. Dobře představitelný je třeba v případě runů na banky. Představme si, že se z nějakého důvodu rozšíří na trhu fáma, že nějaká banka je zralá na bankrot. Co udělá prozíravý střadatel? Ihned poběží své úspory vybrat. Co na tom, že banka je naprosto zdravá a zisková? Většina lidí bude uvažovat tak, že na každém šprochu pravdy trochu a co kdyby náhodou…? Klienti tak vezmou banku útokem. Protože ale banky na svých pobočkách nemívají tolik hotovosti, velmi brzy přestanou být pobočky schopné vklady vyplácet. Začne se šířit nová zpráva, tentokrát už pravdivá, že banka zavírá pobočky, protože není schopna vyplácet klienty. Další se proto rychle začnou o své peníze hlásit. A tak i taková zcela nepravdivá fáma má potenciál zdravou banku zbourat.

Druhým dobrým příkladem je přivolávání recese. Jakmile se lidé začnou bát budoucnosti, klesne jejich důvěra v zářné zítřky, začnou šetřit, firmy začnou omezovat výrobu a preventivně propouštět – a hospodářské zpomalení skutečně přijde.

A přesně tak to funguje i u inflace. A jsme doma. Jakmile lidé začnou počítat s tím, že inflace se usadí v ekonomice na delší čas, nejen přechodně, podnikatelé začnou automaticky preventivně zdražovat, aby růst cen „předběhli“ a nebyli těmi posledními, kdo zdraží. A tím se předpoklad růstu cen začne naplňovat.

Centrální bankéři mají v popisu práce hlídat cenovou hladinu. Musejí se tedy postarat i o to, aby nerostla inflační očekávání. Oni tedy nemají moc na výběr – musejí říkat, že inflace globálně není důsledkem tisku peněz a že je jen přechodná. Pokud by totiž přiznali (co stejně musí dobře vědět), že jde o inflaci dlouhodobou, růst cen by kvůli zabudování inflačních očekávání ještě zrychlil. Takže pokud řekneme, že v eurozóně rostou inflační očekávání, v podstatě tím skoro automaticky mezi řádky také říkáme, že inflace se v eurozóně zabydluje asi jako dočasná okupační sovětská vojska.

Kde se ale tahle inflace na samém počátku vzala? Důvodů je víc, ale jeden přebíjí všechny ostatní: Vládám a centrálním bankám jde o to maximálně snížit úrokové sazby, aby se předlužená Evropa dokázala dál úvěrovat. Neboli aby si státy dokázaly dál půjčovat za uměle nízké úrokové sazby na svůj chod, aby zombie firmy dál mohly existovat a nebankrotovaly a podporovaly tak zdání hospodářského růstu.

V Evropě se ovšem tato politika nižších úrokových sazeb projevila coby vedlejší efekt ve spekulacích na ceny nemovitostí a akcií. To právě proto jsou ceny bydlení tak vysoké, právě proto ceny akcií rostou, ačkoli podniky mají mnohdy i ztráty. Inflace v eurozóně a v o něco menším měřítku i v celé EU existuje – jen to není inflace v cenách zboží a služeb, ale je v cenách nemovitostí a cenných papírů. Budu ji nazývat finanční a realitní inflace.

Všichni vědí, že inflace je nepřítelem úspor. Jedinou možností, jak se uchránit před inflací, je výrazně zvýšit úrokové sazby, aby tyto vysoké úroky inflaci víc než kompenzovaly.

V eurozóně aktuálně existuje enormně vysoká finanční a realitní inflace, ale úrokové sazby jsou záporné. Bohužel nejsme schopni říci, kolika procent tato finanční a realitní inflace dosahuje, protože statistický úřad nic takového nevykazuje. S jistotou však můžeme říci, že jde o hodnoty dvouciferné.

Inflace v cenách cenných papírů je pro střadatele ještě zákeřnější než „klasická“ inflace. Jakmile totiž uložíme peníze do nějaké investice, můžeme čekat, že její cena vzroste. To na první pohled vypadá lákavě, ale jen do chvíle, než si uvědomíme, že jde o cenovou bublinu. A každá cenová bublina v historii dříve či později splaskla.

Vlády, centrální banka ani statistici o finanční a realitní inflaci nehovoří, ačkoliv každý ji může vidět v cenách akciových indexů, v cenách dluhopisů i v cenách bydlení. Kdyby o ní totiž mluvili, jednak by přitahovali pozornost na fakt, že ji spískali, a druhak by vytvářeli inflační očekávání. A tak se bude zatloukat. Bude se zatloukat, že vám inflace bude požírat vaše peníze.

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (1. září 2021).

Rozkaz zní jasně: Vyrábějte zmetky

 

Znám jednu nástrojárnu. Před lety celkem velký a úspěšný podnik na severu Čech. Dneska už trochu zašlá, ne úplně nejmodernější firma a ne úplně nejnovější technologie, bez závratných zisků, nicméně stále mající svou stálou klientelu.

A stále obsluhující ten typ zákazníků, kteří nechtějí do většího města za lepšími a dražšími službami, na které by museli dlouho čekat.

A tak ta omšelá nástrojárna, se svými 20 let zastaralými, ale stále jakžtakž funkčními obráběcími stroji, tak nějak funguje, zaměstnává lidi a uspokojuje zákazníky.

Jednoho dne začnou poslední fungující obráběcí stroje vibrovat. Pravdou je, že se už sypou dlouho, vždy se nějaký kousek zalátoval a nějaký díl dokoupil a jelo se dál - až do další poruchy. Ale nyní je to jiné, stroj vibruje, je nepřesný a již nevyrobí jiný výrobek než zmetek. Sice nějak funguje, nelze přímo ukázat na jednu součástku, kterou by se dalo vyměnit, ale stroj už prostě není schopen vyrobit, co zákazníci poptávají. A majitel se musí rozhodnout, co si počne se svou firmou.

Střádal-li léta poctivě, může vzít své uspořené peníze a koupit nový soustruh. Zákazníci ten stroj uvítají. Ale uvítají ho i zaměstnanci, kteří jsou již ze starého stroje vyčerpaní a sami si přejí vyrábět hezké výrobky. Ano, nový stroj stojí hodně peněz, ale po dvaceti letech to není marnotratná investice.

Pokud majitel nebyl až tak dobrý hospodář, může si vzít úvěr a z budoucího zisku své firmy postupně nový soustruh splácet. Jistojistě budou chtít se strojem pracovat i noví zaměstnanci, takže firma přijme nové nástrojaře. I noví zákazníci si najdou cestu k lepším výrobkům. Stoupne obrat, stoupne zisk a nový stroj se vyplatí.

Anebo se majitel rozhodne, že už je starý, že za těch pár zákazníků a zaměstnanců se nová investice nevyplatí, a všem narovinu oznámí, že firmu zavírá.

To vše se na čistém trhu může přihodit.

Jinak tomu je, pokud se nejedná o trh čistý, ale o trh vyloženě socialismem zašpiněný. Takový, v jakém se nalézá české zdravotnictví. Místo jedné malé nástrojárny máme jednu malou rozpadlou nemocnici na severu Čech. Se starými laparoskopickými nástroji a monitory horko těžko provádí laparoskopické operace. Do břicha už téměř není vidět, operatér už téměř nevidí, co v břiše vlastně dělá. Výrobek začíná být zmetek a už nemůže s takovou kvalitou obsluhovat zákazníky. Až potud dobré. Normální ekonomický příběh.

Jenže tragédie začíná s faktem, že majitelem firmy je stát. Politické zadání velí, že se firma zavřít NESMÍ. Klienti tedy nesmí být puštěni do konkurenčního státního zařízení, které na tom mimochodem není o moc lépe a klienty nestíhá obsluhovat. Koupit novou věž také nemůže, protože ta už je v dotačním programu na rok 2022.

Pomineme perverzi, že stát na každou korunu, za kterou si kupuje dobro ve zdravotnictví, musel pracující lidi okrást minimálně o pět korun. Pomineme zlo, které předchází udělování dotací. Pomineme kličky, jak rychle kliknout na počítači tak, aby náš elektron doběhl na ministerstvo jako první a klinika dostala právo být na dotačním seznamu. Pomineme aparát úředníků, lobbistů, poradců a vyplňovačů nekonečných tabulek pracující v mezích zákona na plný úvazek pro blaho společnosti. Pomineme i vulgární výroky sociálně laděných ministrů o tom, že kliniky prý mají léčit a ne vydělávat, takže představa, že by si klinika na nové nástroje a kamery ušetřila sama, je absolutně iluzorní a klinika se stává obětí a prosebníkem zvrhlého dotačního průmyslu.  Pomineme, že kdo chce lepší nástroje, aby mohl nabízet lepší služby klientům, musí se pitvořit a ponižovat, natahovat ruce a kamarádit se s politiky, kteří se chtějí vyfotit před úspěchy jiných. Pomineme, že kdo chce léčit, nesmí vydělávat, ale musí se zaprodat špinavé hře o dotace, být součástí systémového plýtvání a přiblble se u toho usmívat, aby to málo, co ukápne, mohlo být konečně použito ve prospěch pacientů. Prostě to vezměme tak, že jsme tedy do toho hořkého jablka kousli a máme dotační titul, máme slíbené peníze a za rok a půl je snad budeme mít. A pak na nástroje ještě budeme muset vypsat výběrové řízení a další půlrok je soutěžit. Jenže…

Jenže dva roky jsou dlouhá doba.  Dlouhá doba zvláště pro utrpení s nemocným žlučníkem. Zavřít naše nástrojárna nechce, nový soustruh ale nemá. Ani naše nemocnice zavřít nechce, novou laparoskopickou věž ale nemá. Takže majitel dá jasný pokyn: vyrábějte zmetky, za stejnou cenu je nuťte klientům a tvařte se, že to jsou kvalitní výrobky. Když si klient bude stěžovat, nebo když ho náš výrobek poškodí, sveďte to na něj, že výrobek nesprávně používal, nedodržoval režim, je to statistická náhoda, je to běžná porucha daná něčím jiným než špatným výrobním postupem na nevyhovujícím soustruhu. A když dojde na nejhorší, pořád můžeme obvinit nástrojáře, že nekvalitně pracoval, pak ho propustit nebo zavřít za trest do vězení. Něco si prostě už vymyslete. Na propagandu majitel peníze má, protože je to stát. Stát si finance opatří, když potřebuje. Tím nejsprostějším způsobem.

Jenže postarší unavení nástrojáři, vždy tepaní na kvalitě výroby, takové zadání neumí emočně přijmout. Nejdřív odešli ti nejdravější a nejmladší, kteří se chtějí učit nové a moderní postupy. Co se chtějí zlepšovat a růst a dělat karieru a mít pocit dobře odvedené práce a spokojených klientů.

Pak začnou odcházet i ti méně draví, ale stále morální a zásadoví. Sice se jim nechce cestovat do jiné továrny, ale neumí si představit podepsat se pod špatný výrobek; nespalo by se jim dobře. Jiní zase raději půjdou do předčasného důchodu, i když na hezkém stroji by rádi ještě pár let pracovali. A ještě jiní, mladí, čerství absolventi, kteří tradičně postupně nahrazují ty důchodové, ti už pár let nepřicházejí vůbec. Proč začínat kariéru a učit se na tom nejhorším?

A tak továrna chřadne nejen technicky, nejen investičně, ale postupně ubývají i zkušení nástrojáři, kteří vědí, jak výrobek kvalitně vyrobit. Zůstávají jen ti zlomení, ti ochotní upustit od vyšších principů, nebo ti, kteří chtějí místním zákazníkům vyhovět za každou cenu a dát jim alespoň nějaký produkt, protože jinak by nedosáhli na produkt už vůbec žádný. Smutné panoptikum motivací, morálních postojů, úhlů pohledů.

„Nejde mít tržní zdravotnictví. Trh by se orientoval jen na ty bohaté a chudí by neměli nic. To jen stát se postará o všechny.“ Tak tohle do nás dennodenně hustí státní propaganda. Propaganda financovaná z těch peněz, které chybí v chřadnoucích klinikách na periferii bez kvalitních zaměstnanců. A tak se stát stará tak, že chudým i bohatým svorně vnucuje nekvalitní výrobky poškozující zdraví, vytváří frustrované a neochotné zaměstnance klinik a dělá si z pacientů rukojmí.

Každý politik před objektivy kamer vysvětlí, jak nový dotační titul konečně zachrání kliniku a jak vděčíme vládnoucí straně za to, že se stará o lidi. Chce se vám brečet radostí, jakého orwellovského dobra se vám dostalo. Vždyť on se nový soustruh nakonec i vážně koupí. Jen nový majitel nástrojárny nedomyslel, že až soustruh dorazí, kamery po té slávě zhasnou, vybalí ho z krabice a konečně zapojí do zásuvky – že už tu za ty dva roky nezbyde jediný kvalifikovaný nástrojař, který by ho uměl obsluhovat.

V tu chvíli vždy někdo budovatelsky a trochu dětinsky naivně vykřikne: „Ale vždyť přeci máme nejkvalitnější zdravotnictví na světě!!!“ Ano, dotyčný se patrně právě vrátil z Bolívie, Afganistanu, Čadu, nebo se probudil z padesátiletého kómatu. Jasně, že máme, vždyť koukněte, kolik jsme schopni vyrobit výrobků na tom starém soustruhu, vždyť ta cena výrobků je jedinečná! Na co ty moderní a drahé soustruhy na západě? Nám stačí ty naše. Ty levné. Ty pro všechny.

Jestli se vám dosud scénář o zavřené nástrojárně zdál smutný, teprve teď nastane to pravé peklo. Vlastně máte nefungující nástrojárnu, postavenou masivními investicemi z peněz nakradených od všech, a stále vám přede dveřmi stojí klienti, kteří se nikdy nedočkají jediného výrobku jen proto, že ho nemá kdo vyrobit. Nástrojáři už nechtějí vyrábět vůbec, nebo už jsou dávno v jiné firmě, nedej bože dokonce v jiné zemi, kde zatím „prosperita“ není vulgární slovo. Kde spokojený klient je víc než fotka politika stříhajícího pásku před prázdnou klinikou.

Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždy, povzdechnul si v minulosti komunistický pohlavár Viktor Černomyrdin.

Můžete trh zakázat, můžete podvádět a švindlovat, můžete lhát i slibovat, ale nikdy nepřelstíte realitu. Nelze porušit první termodynamický zákon trhu: Nikdy nevznikne něco z ničeho. Dotace nenahradí prosperitu. Propaganda nenahradí motivaci. Cena nenahradí kvalitu.

Brzy to začnou chápat i lidé na severu, kteří se těší na novou kliniku, čtou bombastické články v novinách – a zatím nic netuší o drtivé podinvestovanosti kliniky a exodu lékařů. Tenhle způsob zavření nástrojárny bude ten nejdražší.

 

Tento text napsali Ing. Markéta Šichtařová + mjr. MUDr. Martin Vavruša, primář chirurgie rumburské nemocnice, ředitel privátní ambulance Xyrix a vojenský chirurg v Afghánistánu, s atestacemi druhého stupně z chirurgie, urgentní medicíny a všeobecného praktického lékařství.

 

Kam emigrovat?

 

Nové kolo dělení světa dávno začalo. Čína zařadila do své sféry vlivu Afriku a bude časem pokračovat Evropou. Čínská sféra vlivu bude ale jiná, než jsme znali třeba od Velké Británie nebo USA.

Američané měli tendenci vnucovat světu třeba i silou svou verzi demokracie a svobody. Čína bude dělat to samé. Jen její pojetí světa bude diametrálně odlišné.

Náš region střední Evropy byl vždy nárazníkový. Chtěli ho ovládnout Frankové, Germáni, Rusové - a nejspíš totéž budou chtít i Číňané. Jejich vize ovládnutí bude ale mít podobu ekonomického využití. Nula ideologie, 100 % užitnosti. Růst velmocí bývá rychlý. Možná budeme ještě překvapeni.

Někdo si může říct, že tyto geopolitické věcí neovlivní a že se prostě stanou i bez něj – tak proč by o nich přemýšlel? Jistě, neovlivní je. Ale vzpomeňme si, jak Židé, kteří počátkem třicátých let dvacátého století jen přihlíželi tomu, co se kolem nich děje, se pak divili. A jiní Židé, kteří jen nepřihlíželi, ale vše včas prodali, zašili zlaté mince do kabátu a včas se vydali na cestu mimo Evropu, se zachránili. Proto je třeba sledovat i globální dění.

Je ale ještě vůbec kam emigrovat, kdyby „něco“?

Před sto lety bylo dost jasné, kam by měl člověk z Evropy emigrovat. Jasnou odpovědí byly USA. Dnes to jasné vůbec není. Svoboda v pravém slova smyslu je pošlapávána skoro všude. Už ani v USA nelze říkat, co si člověk myslí, aniž by se musel bát o práci.

Někdo namítne, že v mnoha zemích končí demokracie – s tím ale nesouhlasím. Demokracie je vláda většiny. I totalitární systém může být demokratický – pokud si ho většina přeje a diktátora dosadí… Bleskový postup Talibánu v Afghánistánu naznačuje, že Talibán musí mít značnou podporu u veřejnosti, i když samozřejmě ne stoprocentní – kdyby měl podporu malou, větší část obyvatel by se mu stavěla na odpor a jeho postup by nemohl být tak rychlý. Že Talibán zabíjí civilisty a že se nám to v Evropě nelíbí, je už věc jiná – v jistém slova smyslu i to musí zjevně mít podporu značné části obyvatel a tedy jakési pofiderní prvky „demokracie“.

Nehledejme tedy země demokratické, hledejme země svobodné a blízké našemu vnímání. V tomto smyslu to není tak dlouho, co se v případě potřeby pro emigraci ještě nabízela Británie nebo Austrálie. Jenže dneska už je Británie se svobodou stejně na štíru jako další západoevropské země. Nějak se mi na jazyk dere spojení „lidově demokratické socialistické západoevropské země“.

Afrika je sice krásná, jenomže je velmi pravděpodobné, že to, co přišlo v Jihoafrické republice, přijde časem na celém kontinentu. Rasismus „naruby“ je na vzestupu po celém kontinentu. A opět nejde o nic jiného než o tu nejprimitivnější formu kolektivismu.

Kolektivismus má v Evropě a v USA poněkud sofistikovanější podobu než v někdejším Sovětském svazu a víc než po vyniknutí jednotlivce majetkem jde po vyniknutí jednotlivce nezávislým myšlením: Majorita se má obětovat minoritě, místo samostatného myšlení a zpracování faktů máme věřit emotivním ideologiím: zelené, genderové, nebo třeba covidové.

V Africe společnost jako celek ještě tak daleko nedošla a vzestup kolektivismu se demonstruje svou nejprimitivnější formou, totiž rasismem. Kolektivismus je to ovšem krystalický. Staví na příslušnosti ke skupině (kde klíčem je barva pleti), ignoruje a popírá individuální povahové rysy jednotlivce. „Hodnota“ jednotlivce je v rasismu dána jeho příslušností ke skupině, nikoliv tím, zda je člověk dobrý či špatný, morální či nemorální.

Kolektivismus je tedy čisté zlo, ať má jakoukoliv podobu, ať zdůrazňuje jakkoliv definovanou skupinu nad jakoukoliv formou individuality. Jeho nejhlubší myšlenkovou podstatou je vždy obětování jednotlivce „veřejnému zájmu“ a „kolektivu“.

Kolektivistické šrouby se utahují. Protože se utahují v Evropě, ve většině zemí Ameriky i v Africe, dá se čekat, že postupný nárůst uvidíme i v Asii.

Postupným vyškrtáváním tak zůstává snad jen něco málo zemí Latinské Ameriky, ale ani tady to není velká sláva. „Západ“ jako by za každou cenu usiloval o to rozložit sám sebe. Příkopy ve společnosti jsou z globálního hlediska rekordní. Už to dávno není souboj chudých a bohatých, levice a pravice, ale jednoduše kolektivistů a individualistů.

Zbývá tak jen jediné: Útěk co nejvíc mimo státní systém, do virtuálního prostoru, ke kryptoměnám, zlatu, šedé a barterové ekonomice, společně s čekáním, až pnutí přesáhne únosnou míru, zhoubná filozofie se zhroutí svou vlastní vahou a přijde znovu nevyhnutelný restart.

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).

Spousta levičácké naděje

 

Média aktuálně řeší „velký průšvih“ ministryně Maláčové, která byla načapána u stolu, kde seděla s více než deseti lidmi. Ať se snažím, jak se snažím, tak docela nepobírám, v čem by ten její prohřešek měl spočívat.

To jako oním prohřeškem má být, že se chovala normálně a porušila nenormální vládní nařízení zralé na revizi psychiatrem? Okay, fajn, jak myslíte, klíďo píďo si počítejte počet lidí u stolu, je-li vám libo, proti gustu… a tak dál. Nechte se fascinovat počtem hostů u stolu; mě fascinuje věc jiná: Totiž hláška paní ministryně, které se následně po příslušném dýchánku dopustila na Twitteru: „Příjemný večer se spoustou mladé naděje z levičáckého twitteru.“

Levičácký Twitter, to je, oč tu běží. Chvíli mi trvalo, než jsem rozklíčovala, že „levičácký Twitter“ není míněn jako nadávka, nýbrž patrně má být seriózně míněným označením rádoby seriózní skupiny lidí. Tím by se ovšem leccos vysvětlovalo. Třeba i amatérství, s jakým se ministryně pustila do „řešení“ důchodů a sestavování své důchodové komise. Tak levičáckou komici jsme tu totiž dosud neměli.

Seznam jmen a profesí v komisi byl průšvih už na první pohled. Už jsem byla na mnoha ekonomických konferencích včetně těch zaměřených na důchodovou reformu, ale mnoho jmen z Komise jsem v životě neslyšela a o důchodech jsem od nich nic nečetla.

Opravdu aktivní v této oblasti byli za posledních deset let jen zhruba čtyři lidé z více než čtyřiceti členů Komise. Troufnu si tedy tvrdit, že minimálně 80 % členů komise o tomto tématu před založením Komise nic nevědělo. A taková skvadra hodlá rozhodovat o vašich důchodech a budoucnosti.

V rámci seznamu jmen jsou dva lidé bez akademického titulu a jeden pouze s titulem bakalář. To jsou ti nejlepší experti z nejlepších v celé zemi, kteří mají státu radit? Nic proti lidem bez formálního vzdělání a akademických titulů – většina světových miliardářů takové formální vzdělání vůbec nemá a svými miliardami dolarů své schopnosti prokázali jednoznačně. Ale tady se nebavíme o podnikání, ale o tom, že stát si má vybrat skutečné profíky v dané oblasti (když už do ní chce fušovat, což samo o sobě není žádné terno). A právě dosažené vzdělání a praxe v oboru jsou k tomu státu jediným rozumným použitelným klíčem pro výběr.

Namísto toho na seznamu jsou zástupci Gender Studies, o.p.s. či Česká ženská lobby, z.s. Ti něco vědí o důchodových reformách? Co to je za výsměch odbornosti? A kde je mužská lobby? Ne že by spravedlivost byla kompatibilní s rovností – ale když už tedy Komise byla plánovaná jako „rovná“, pak kde je ta rovnost, když v ní mají své lobbisty pouze ženy?

Seznam politiků, kteří zasedli do Komise, je také úsměvný. Člověk by čekal lidi, kteří jsou například v hospodářském a rozpočtovém výboru Poslanecké sněmovny, tedy dá se u nich předpokládat jakási obeznámenost s financemi i zájem. Čekal by třeba ekonomy a právníky.

Nu – namísto toho na seznamu lze najít například bývalého kandidáta na prezidenta MUDr. et Bc. Marka Hilšera, Ph.D. Jeho lékařské schopnosti posoudit neumím, protože ho blíže neznám; možná jsou výborné. Jeho atraktivitu coby ekonomického odborníka ale posoudit umím a konstatuji, že v otázce důchodů co nabídnout neměl. Proto ho také v zápisech z jednání rady nevidíme aktivního.

Některé strany nominovaly své poslance a senátory, ale později pochopily, že v odborné komisi nominovaní lidé nemají co říct, a tak nominaci změnily a poslance nahradily řadovým členem, který se tématikou dlouhodobě zabýval a věděl, o čem je řeč. To bylo rozumné. Bohužel většina stran to tak neudělala. O jejich zmatenosti pak svědčí jejich dotazy, které jsou zachycené v zápisech z jednání.

Že sestavení Komise není vyvážené ani odborně, ani politicky, bylo jasné hned na počátku. Komise táhla doleva jak komsomol. O jejím značném tíhnutí k socialismu v průměru za všechny její členy svědčí dotazy a hlavně odpovědi z dotazníku, se kterým se komise krátce po zahájení své činnosti vytasila na své členy:

Na dotaz "Považujete za spravedlivé, aby lidé pracující v náročných profesích odcházeli do důchodu dříve?" byly následující odpovědi: 26x ANO, 6x NE, 3x jiné. Všimněte si, že hned v úvodu své existence se ani tak jednoduché věci jako dotazník neúčastnili všichni členové komise. Aneb od začátku se na práci vybodli. Odpovídalo jen 35 lidí.

Byli za svou ne-práci placeni? Nikde se o tom nic veřejně neuvádí. Tedy nejspíš nebyli. V takovém světle ovšem jejich ne-práce dává hluboký smysl. Proč by se snažili, když z toho nic neměli? Aneb socialistické uvažování, že všichni jsme si rovni a že je „správné“, aby jedinec svou práci obětoval pro kolektiv, teď samo sebe střelilo do vlastní nohy a předvedlo, k čemu v praxi vede.

A máme tu další dotaz: "Domníváte se, že by mělo být zavedeno povinné spolufinancování doplňkového penzijního spoření zaměstnavateli, a to především u náročných profesí?" Odpovědi byly: 24x ANO, 8x NE, 3x jiné.

Moje odpověď by byla pochopitelně NE. Zaprvé tím, že problém s faktem, že v důchodovém systému není dost peněz, přehodíme na zaměstnavatele, vskutku tím víc peněz nevytvoříme.

Zadruhé výpalné od státu vymáhané na zaměstnavatelích, nejproduktivnějších lidech každé ekonomiky, je principiálně nepřípustnou krádeží a nátlakem: Netuším, jak by fakt, že zaměstnavateli prodražíme a ztížíme zaměstnávání jeho zaměstnanců, mohlo tyto zaměstnance učinit bohatší, tedy naspořit jim víc na důchod. Zaměstnavateli tím vzkážeme jediné: Dáme mu silnou motivaci zaměstnance propustit, případně jim snížit mzdu.

Další dotaz zní: "Jste pro postupné zvýšení minimálního pojistného OSVČ tak, aby jeho výše odpovídala po 40 letech placení pojistného důchodovému nároku alespoň ve výši (např.) 80 % průměrného starobního důchodu?" Odpovědi byly: 22x ANO, 9x NE, 4x jiné. Aneb jak potrestat lidi, kteří coby OSVČ od státu nic nechtějí, nečekají žádné zaměstnanecké výhody, nemohou si povětšinou dovolit ani být nemocní, aby jim nezkolabovala jejich živnost, touží po jediné věci: Aby jim stát šel z cesty a mohli se o sebe postarat sami. A tím se v očích komise tak strašlivě provinili, že je třeba je dodatečně zdanit.

A tak bychom mohli pokračovat. Komise se zkrátka hned na začátku shodla, že chce prosazovat socialistická řešení proti sprostým kapitalistům. Prostě taková „spousta levičácké naděje“.

Paraziti bývají často poměrně prozíraví, protože si hledí svého hostitele zachovat při životě, aby měli dál organismus k parazitování. Socialisté tak prozíraví nebývají. Ti si svého hostitele, který je živí, zničí docela.

Tento text cituje z knihy Do důchodu s plnou kapsou (září 2021)