Pojďme zrušit právní stát!

Před pár dny pobavila řadu škodolibých Čechů zajímavá zprávička: Mnoho Němců se v předešlých letech finančně zaručilo za imigranty – a teď došlo na placení. A ručitelé se nestačí divit. A rozčilovat.

Popravdě, ačkoliv uznávám, že to ode mne není ani trochu hezké, přiznám se, že mně také zahrál kolem rtů lehký pobavený úsměv. Je to totiž bizár jak vystřižený z hollywoodské parodie. Bizarní není to, že ručitelé musí platit za předmět své záruky – tak to jaksi u záruk bývá. Bizarní je to, jakým způsobem byla demaskována jejich naivita.

Ale popořádku. Z bombastických titulků se mohlo zdát, že „problém se zárukami“ dosahuje obřích rozměrů. Při troše zkoumání se však ukáže, že problém se týká „jen“ zhruba 700 Němců, což na počet celkového německého obyvatelstva je jako nic. V žádném případě tak nejde o „poučení“ či „procitnutí“ zásadní masy obyvatel. Ale i tak případ nepostrádá na zajímavosti.

Věc se táhne až celkem hluboko do minulosti, totiž do roku 2013. Tehdy Německo ustanovilo státní program, který umožňoval scelování syrských rodin. Něco analogického kdysi probíhalo i u scelování tureckých rodin, ačkoliv první turečtí gastarbeiteři byli do Německa vpuštěni jen kvůli nedostatku pracovních sil a předpokládal se jejich návrat do Turecka. Pak se to ale nějak zvrtlo… Podobně jako tentokrát. Syřané již žijící v Německu směli přivést své rodiny do země pod podmínkou, že poskytnou státu důkaz o dostatečných příjmech či majetku na hrazení stravy a ubytování.

Z českého pohledu zcela jistě šlo o nabídku velmi velkorysou. Čechům a Slovákům, kteří před rokem 1989 emigrovali na západ, se přeci nedostávalo výzvy: „Přiveďte si i zbytek rodiny, stačí, když ho uživíte.“

Jenomže ne všichni Syřané žijící v Německu, kteří chtěli přivést zbytek své rodiny, měli dost peněz, aby se za rodinu mohli zaručit. A v tu chvíli nastupují na scénu dobrosrdeční Němci. Někteří se zkrátka ochotně nabídli, zatoužili učinit dobrý skutek, a za nově příchozí se sami zaručili.

Co na tom, že netušili, za koho ručí?

Ca na tom, že mnozí sami měli daleko do úst?

Co na tom, že se ručitelé neobtěžovali dobře si prověřit podmínky ručitelství?

To přeci dokážeme! Dobré skutky být musí! Dobrými skutky se dá báječně koupit dobrý pocit.

No a pak to přišlo. Úřady práce začaly rozesílat výzvy, aby ručitelé splnili podmínky, ke kterým se upsali, a zaplatili. V některých případech vymáhané částky dosahují v přepočtu až několika milionů korun. A stále naskakují o úroky z prodlení. A ručitelé se začali náramně divit a protestoval. Jak po nich zlý stát může chtít platit, když přeci nevěděli, za koho ručí? Jak by mohli platit, když sami mají daleko do úst? Jak by mohli platit, když přeci nevěděli, co podepisují, a nikdo jim zavčasu neřekl, že by mohli za imigranty platit dokonce i poté, co už získají azyl?

Pravdou je, že kolem vymáhání plateb existuje i dneska dost nejasností. Není docela jasné – a aktuálně o tom rozhoduje soud – zda náhodou nebyly podmínky programu změněny až dodatečně během jeho platnosti, takže ručitelé se možná skutečně podepsali pod poněkud jiné podmínky, než jaké jsou na nich teď vymáhány. Ale ať tak či onak, jasné naopak je, že všichni tihle dobří ručitelé prokázali nebývalou míru finanční negramotnosti hraničící až s finančním analfabetismem.

Cožpak když si nějaký neznámý člověk z ulice vezme hypotéku a požádá mě, abych mu za jeho úvěr ručila, bude snad někdo očekávat, že bych měla podepsat? Měla bych ručit za někoho, koho neznám? A proč? Pokud dotyčného neznám, pak nejen že nemám důvod věřit, že svůj dluh splatí, ale dokonce nemám ani důvod věřit, že jakoukoliv pomoc skutečně potřebuje či zaslouží si.

Cožpak ručitelem se může stát někdo, kdo sám nemá z čeho zaplatit? Tihle naivní lidé svým podpisem prokázali jediné: Financovat migraci z daní „nebolí“, protože platby za migranty plynoucí z veřejných peněz nejsou vidět. Jakmile by stejnou částku, která plyne z daní jednotlivce na sociální dary pro imigranty, měl dotyčný zaplatit přímo ze své kapsy a nikoliv skrze daně, najednou by se začal setsakra cukat, protože by byl zbaven své fiskální iluze a viděl by, na co konkrétně jeho peníze a v jaké částce plynou.

A cožpak je normální podepisovat smlouvu, které nerozumím? Samotný soud konstatoval, že cizinecké úřady ve věci garancí pochybily, když neposkytly ručitelům veškeré poradenství a řádně je neproškolily ohledně podstupovaných rizik. Jenomže je to skutečně vina úřadu, když se nezeptá: „A opravdu víte, milý pane, co to podepisujete?“ Není větší vina na straně onoho milého pána, když se vůbec nezajímá o obsah textu, pod nějž vlípne svůj autogram? Není to prostě jen důkazem toho, že naivní občánci dlouhodobě zlehčovali souvislosti migrace a měli dojem, že jich se to přeci netýká, všechno to nepříjemné kolem přeci zařídí anonymní stát?

Podepíšu – učiním dobrý skutek a koupím si dobrý pocit. Imigrant selže a bude potřebovat peníze – a stát to za mě zaplatí. Já jsem už udělal své dobré gesto, tak by přeci bylo nemorální po mně ještě chtít peníze! Takové bylo patrně tradiční uvažování většiny těchto vypečených ručitelů.

Za všechny to shrnul jeden ze Syřanů, jehož agentury citovaly: „Kdyby moje rodina přišla s pomocí pašeráků přes balkánskou trasu, tak bych neměl potíže. Ale protože jsem si vybral oficiální cestu, měl bych platit," zlobil se. No ano – jistě, že by měl platit. Právě to totiž definuje onen rozdíl mezi nelegálním a legálním překročením hranic! Legalita stojí peníze – právě proto se jí tolik lidí snaží vyhnout! Co je na tom komu nejasného?

Ti, kdo se nyní vztekají, že stát jedná „absurdně“, když vymáhá naplnění smlouvy, alternativně že Německo „už není právním státem“, ve skutečnosti nejsou zase tak úsměvní. Jsou to ve skutečnosti velmi nebezpečná individua. Na normu totiž požadují povýšit to, že smlouvy nebudou dodržovány. A jestli něco vystihuje stav, kdy stát přestává být právním státem, pak je to situace, kdy nedodržuje své vlastní zákony a smlouvy. Ano, tito lidé, kteří si chtěli koupit svým podpisem lepší pocit, ve skutečnosti chtějí zrušení právního státu.

Může mi těchto lidí být líto, že nepobrali víc rozumu. Ale není mi líto, že mají nyní nést následky svých činů. Nést odpovědnost za své jednání je správné a žádoucí. A je to to, co dnešním levicovým liberálům chybí.

Takový malý babišovský mýtus

Už druhý týden cloumá Českou republikou aféra kolem Andreje Babiše, jeho dětí, konání či nekonání policie, konání či nekonání státních zástupců a další a další střípky dokreslující celou tu bizarnost.

Neb nejsem Brouk Pytlík, nic z toho není „můj byznys“, takže nehodlám ani jedním vážným slůvkem tuhle klauniádu komentovat. To nechť si komentuje policie, psychiatrie, státní zástupci, soudy, politici… a ti a oni, kdo to mají v popisu práce. (Glosování alá lidový humor do toho nepočítám, na to si vyhrazuji právo i nadále.) Nicméně jedna věc s tím související náramně spadá do mého ranku.

Agentura Median totiž briskně po vypuknutí aféry provedla průzkum, který hodnotí vnímání osobnosti Andreje Babiše veřejností. Asi moc nepřekvapí, že většina lidí má pocit, že v osobě premiéra dochází ke střetu zájmů, zrovna tak nepřekvapí třeba to, že nejpozitivněji Babiše hodnotí voliči ANO a levice. Logicky. Vždyť to jsou jeho voliči! A tak dál a dál. Ale přeci jen jedna věc trochu překvapí. Jakkoliv mám sklony v duchu demokracie vždy hájit většinový názor, tady si troufnu drze prohlásit, že značná část respondentů se hluboce mýlí. Tenhle omyl je totiž snadno věcně prokazatelný:

Více než polovina respondentů totiž souhlasila s tvrzením, že premiér zlepšil výběr daní a zlepšil ekonomickou situaci Česka.

A já tvrdím: Nezlepšil ani jedno, ani druhé.

Výběr daní je u nás přímo symbolizován zavedením EET. A budete překvapeni: I měsíce po jejím startu stále ještě nikdo neví, kolik peněz do státní pokladny EET přinesla. I samotné ministerstvo financí částku jen odhaduje (!). V roce 2017 podle něj EET přispěla k vyššímu inkasu DPH „kolem“ 5,2 miliard Kč. Ale jisté to není. Jak je to možné?

Není totiž vůbec snadné oddělit efekt zavedení EET a efekt rekordního růstu ekonomiky. I bez EET by byl výběr DPH podstatně vyšší než o rok dřív jen kvůli vyšší spotřebě domácností. Maloobchodní tržby v roce 2017 rostly o 6,1 %. Naivka by si mohl myslet, že to je právě v důsledku EET, jelikož lidé začali dosud tajené a nezdaněné tržby hlásit celé. Jenže není to pravda. A že to není pravda, je jasné třeba už jen z toho, že i v první polovině roku 2018 rostly tržby o 6 %. A EET v tom nehrála vůbec žádnou roli, protože už byla dávno v běhu; roli v tom hrály pouze a jen vyšší příjmy domácností. Ostatně tržby rostly ze stejného důvodu i v okolních ekonomikách, a to bez EET.

Kdo ví, zda ministerstvo financí vůbec odhaduje správně, a ne jako slepec s bazukou při snaze trefit vrabce, jako tomu je pravidelně při sestavování rozpočtu. Ale pokud se ministerstvo nemýlí, pak 5 mld. Kč je zatraceně málo. Celkové příjmy státního rozpočtu totiž činily obrovských 1 274 mld. Kč. Necelá 4 promile příjmů rozpočtu. Takové plivnutí do moře. A je to více než negativně vykompenzováno přijetím dalších státních zaměstnanců, o které byrokracie nabobtnala. Když vezmu v úvahu, že během jediné vlády jich přibylo 40 tisíc, vkrádá se myšlenka hraničící s jistotou, že těchto – údajně díky EET – vybraných 5 miliard se vyhodilo oknem.

A tvrzení, že premiér zlepšil ekonomickou situaci Česka? Tomu by se dalo věřit jedině tehdy, pokud bychom si mysleli, že pan premiér dokázal pozvednout celý globální růst! Že pomohl Číně, Americe, celé Evropské unii… Pitomost? Jistě že. Jenomže právě v tom to vězí: Česká ekonomika roste PROTO, protože roste ekonomika globální. Kdyby globální ekonomika byla v recesi (třeba tak jako byla v recesi v roce 2009), byli bychom v recesi také. Ale mezi námi, zas takoví borci, abychom se dokázali ekonomicky pohybovat přesně opačně než celý svět, tedy fakt nejsme. Světový růst se prostě přenesl i k nám, s jeho vychladnutím zase odejde. (Tedy… on už odchází. Už jsme za vrcholem.)

Souhlasit by se dalo s jedním: Totiž že česká ekonomika roste ještě rychleji než třeba celek EU. Tedy přeci jenom jsme na tom ještě „lépe“ než průměr. A může za to premiér? Nemůže. Kdo za to tedy může? Může za to Česká národní banka. A máme za to Českou národní banku chválit? Nemáme. Nemáme ji chválit ani trochu, protože Česká národní banka přitopila svými intervencemi a prakticky nulovými úrokovými sazbami pod kotlem přesně v okamžik, kdy česká ekonomika ožívala už spontánně sama od sebe. Takže růst ještě vybičovala a ekonomiku přehřála. No a dneska kotel zchlazuje přesně v okamžik, kdy už ekonomika sama od sebe spontánně brzdí. Neboli recese, která z toho nutně v logice hospodářského cyklu musí přijít, bude ještě hlubší, tužší a nepříjemnější, než jaká by byla, kdyby se do toho centrální banka vůbec nemíchala. Na to, co teď kdekdo chválí coby „skvělý hospodářský růst“, budeme do roka nadávat jako špačkové, protože si to vychutnáme ažaž.

Jen taková řečnická filozofická otázka: Docela by mě zajímalo, když teď lidé děkují premiérovi za přehřátou ekonomiku, jestli taky za dva roky mu budou nadávat s tím, že způsobil recesi…? Osobně myslím, že ne, jakkoliv z logiky věci obojí musí mít stejného viníka. Něco mi ale říká, že premiérovi skvělí píáristé  to nějak okecají.

Levice se definitivně pomátla

Den co den přicházejí bizarnější a bizarnější zprávy o výrocích, myšlenkách a chování mladých levicových politiků. Zdá se, že to je globální trend, kdy se aktivisté předhánějí ve své hlouposti a neschopnosti.

Co mám na mysli tou hloupostí? Pikantní byla například zpráva, že do americké Sněmovny reprezentantů byla zvolená 29letá demokratka Alexandria Ocasiová-Cortezová. A svět šokovala hned dvakrát. Zaprvé se stala nejmladší ženou zvolenou do Sněmovny. Potud dobré. Zadruhé šokovala tím, že nemá na nájem a toužebně čeká na svůj první plat z Kongresu. Což může mít jen dvě vysvětlení. Buď pokus o levicové píárko, které moc nefunguje vzhledem k tomu, jak drahým oblečením se paní chlubí. Nebo neumí dojít do banky pro přiměřený úvěr na tři měsíce, který by beze sporu dostala a vzápětí splatila, když má už dopředu zabezpečený příjem.

Zkrátka znovu se tím potvrdilo, že aktivisté jsou pro politiky průšvih jak Brno i se Šalingradem. Slečna sice tvrdí, že se nemá za co stydět, ale pro mě má - ukázala, že neumí řídit vlastní rozpočet, a přitom chce rozhodovat o státním rozpočtu a veřejných financích. Ve své budoucí práci bude řešit částky, které si evidentně neumí ani představit, což nemůže skončit dobře. Je příkladem toho, jak levicoví aktivisté zapomněli, co znamená slovo spořit, případně rozumně se úvěrovat a následně splácet. Místo toho, aby si našetřila peníze, případně si je slušně půjčila a splatila, napsala o svém „problému“ na sociální sítě a nechala problém vyřešit svou komunitu. Té se jí zželelo a začala političce posílat peníze. Politička se tak nechává bez skrupulí živit. Čeká v koutku, až jí někdo pomůže, a stěžuje si na svůj původ. Ten ale evidentně nemůže být zase tak likvidační, když jí vynesl křeslo v Kongresu. Děti chudých rodičů se dělí na ty, které se snaží, chodí na brigády, studují, podnikají, a na ty, které čekají, až se na ně usměje štěstí, případně se vymlouvají na etnický původ.

Spojené státy mají astronomický veřejný dluh, který jen tak neklesne. Navíc je evidentně povedou jelita, která nemají základní finanční gramotnost a počítají s tím, že je vždy někdo zachrání. Živě si tak umím představit, jak budou jednou v budoucnu Spojené státy žádat o pomoc Mezinárodní měnový fond podobně jako Řecko a Argentina, pokud se takový druh finančně negramotných aktivistů v Kongresu jednoho dne pomnoží.

V Kongresu chce prý slečna řešit vysoké nájmy. No potěš koště. Bude nájmy regulovat? Bude je dotovat? Tak či onak, evidentně nechápe, že v tržní ekonomice nemůže za nájem zákonodárce, ale centrální banka. Centrální banky mnoha zemí světa v posledních letech pumpovaly do ekonomiky neuvěřitelné množství peněz. Ty se přelily do rekordních cen akcií a nemovitostí. Nájem je přitom jen určitým procentem ceny nemovitosti, které chce majitel jako výnos. Proto čím je cena nemovitosti vyšší, tím je nájem dražší. Centrální banka tedy může za vysoké nájmy, a za to, jak se chová centrální banka, zase může prezident, protože ten obvykle volí vedení centrální banky. Nemůže za ně zákonodárce. Zákonodárce je tedy nemůže ani „vyřešit“.

Dřívější levice měla alespoň vzdělané vůdce. Karel Marx byl sice z morálního hlediska opovrženíhodný týpek, ale nebyl žádný hlupák. Jeho Kapitál by nedokázal napsat každý, ačkoli je v něm řada logických chyb. Slečna Ocasiová-Cortezová  zatím prokázala jen to, že neumí hospodařit. Nebojím se ale o ni: Už pochopila, jak žít z cizích peněz a vydávat to za cnost. To vynáší, takže se neztratí.

Jenomže slečna Ocasiová-Cortezová je jen jedním z prototypů ekonomicky nevzdělaných levicových aktivistů. V Německu také vymysleli srovnatelnou pitomost. Generální sekretář německé sociální demokracie Lars Klingbeil přišel s originální myšlenkou. Lidé podle něj budou mít nárok každý dvanáctý rok nechodit do práce a budou za to dostávat peníze. Konkrétně by šlo o 1000 eur čistého (tedy cca 26 tisíc korun). K tomu by dovolenkářům stát ještě platil sociální a zdravotní pojištění. Prý to je alternativa k takzvanému nepodmíněnému základnímu příjmu, který ve strachu z průmyslové revoluce 4.0 nabízejí jiné levicové strany.

Klingbeil k tomu prohlásil: „Jsem stoprocentně přesvědčen o tom, že sociální demokracie může být pro lidi znovu atraktivní, když se jasně profiluje a bude přinášet nové myšlenky.“ Přeloženo: Sociální demokracie chápe, že se přežila a nemá co nabídnout, a tak zkouší jít víc a víc doleva, až její program začíná splývat s komunismem.

Tradiční sociálnědemokratický program totiž už vyzobaly jiné populistické strany. Nejen v Německu, ale v celé Evropě. „Populistické“ v tomto smyslu neznamená „populismus“ takový, jak ho chápou média, totiž odmítání EU a imigrantů, nýbrž „populistické“ zde znamená přesvědčit nějakou vějičkou masy, že jsme pro ně potřební, nechat se zvolit a pak žít z jejich peněz. Takže levice se začala v rámci tohoto tažení tvářit, že peníze rostou na stromech. Téměř všechny vyspělé státy už mají ohromný dluh, globální dluh se za pouhých 18 posledních let ztrojnásobil (!) a noví extrémní levičáci chtějí rychlost zadlužení ještě zvýšit. To nemůže skončit dobře. Na všech úřadech práce dobře vědí, jaký je problém dostat zpět na trh práce člověka, který léta nepracoval: Takový člověk ztrácí motivaci, ztrácí pracovní návyky, přestává být zaměstnatelným a stává se dlouhodobě nezaměstnaným.

Představa, že čtvrtá průmyslová revoluce zruší práci, je krutě naivní. Práce bude i s rozvojem robotizace, zrovna jako byla po první, druhé a třetí průmyslové revoluci. Jen se změní její forma. Vzniknou nové profese a staré zaniknou, podobně jako zanikly pradleny a přadleny. Vymýšlet kvůli tomu pohádku o pečených holubech do huby je nejen podvodné, ale hlavně nebezpečné. Co myslíte, že udělá Afrika, až se o téhle pohádce dozví? To nám pak vypukne imigrační krize, že ta předchozí byla proti ní jen nevinnou legráckou.

 

 

Jak se to multikulturalismu nepovedlo

Je to celkem známá poučka: Čím víc se tlačí na pilu, tím spíš se pila zakousne. Může to mít tisíc a jednu variantu v běžném životě, ale většinou to platí beze zbytku.

Tak třeba čím víc tvrdý rodič tlačí na svého domácího puberťáka, aby přestal chlastat a začal se učit, tím spíš puberťák zrebeluje, pošle tatíka do háje a odejde z domova.

Čím častěji bude Pikora ukřivděně vandrovat do Šichtařky, že na něj údajně „blbě kouká“, tím si může být jistější, že se na něj ženuška „blbě koukat“ teprve začne, aby konečně poznal, co to znamená, a nedevalvoval ten výraz.

Čím agilněji a otravněji se bude průměrný zaměstnanec dožadovat u šéfa den co den zvýšení platu, tím dřív šéfovi dojde trpělivost a namísto zvýšení platu otravného zaměstnance vyrazí.

Ale funguje to i velice věcně a matematicky. Tak třeba čím drtivěji v amerických prezidentských volbách vyhraje, dejme tomu, republikán, tím drtivěji obyčejně po dvou letech převezmou Sněmovnu reprezentantů demokraté. Anebo přesně obráceně. Prostá statistika. Čím agresívněji prosazovaná politika A, tím větší proti ní odpor a následné vítězství politiky B.

Dějinné kyvadlo funguje spolehlivě. Buď se houpe jen trochu od umírněnosti k umírněnosti, anebo se zhoupne pořádně ode zdi ke zdi.

A čím agresívněji bude víceméně umírněné a v zásadě jakžtakž tolerantní obyvatelstvo osočováno z xenofobie a rasismu, placenými kampaněmi přeškolováno na multikulturno a cílenou politikou bude míseno s přistěhovalci, tím spolehlivěji se jeho křehká tolerantnost vytratí a rasismus vzplane jako požár.

Je to univerzální psychologické pravidlo, které rozumný chápe a respektuje, sociální inženýr ignoruje a vědomě dráždí hada bosou nohou.

Dobře si pamatuju, že už někdy v roce 2014 jsem na tomhle prostoru použila v souvislosti s vizí migrace a multikulturalismu stejnou větu: Čím víc se tlačí na pilu, tím spíš se pila zakousne. Psala jsem, že přílišný tlak na integraci k integraci rozhodně nepovede, ale vyústí v pravý opak: Vzplane nenávist namířená vedle nových imigrantů také vůči do té doby dobře integrovaným menšinám, které desítky let víceméně bezproblémově žijí s majoritou. Odskáčou to třeba Vietnamci, Romové a další menšiny, vůči nimž majorita už dlouhý čas neprojevovala žádnou viditelnou zášť. A přijdou k tomu jak slepí k houslím, aniž by změnili své chování. To majorita se změní – pod vlivem tlaku na multikulturno se pila zadře a dosud skrytá či jen malá nenávist se začne projevovat viditelně a agresívně. To proto je multikulti náboženství špatné – nedělá lidi lepší, ale horší.

Tohle bylo v roce 2014.

A na konci roku 2018 přišla taková nenápadná zprávička z Německa.

Lipská univerzita vypracovala studii aktuálního rozložení nálad v německé společnosti. Ukázalo se, že víc než čtvrtina Němců by si buď vysloveně přála, nebo alespoň by přímo neodmítla, aby země měla autoritářského vůdce. 11 procent Němců je přesvědčeno, že jsou přirozeně nadřazeni jiným národům, dalších 20 a půl procent na tuto otázku nemá jasný názor a nikterak se proti tvrzení o přirozené nadřazenosti nevymezuje.  60 procent Němců je přesvědčeno, že Romové mají „přirozené“ sklony ke kriminalitě. (V překladu: Mají to tak nějak v genech.)

A tak bychom mohli pokračovat. Roste počet lidí, kteří jsou přesvědčeni, že historici falešně zveličují zločiny nacismu. (V překladu: nacismus nebyl až tak špatný.) A tak dál a dál. Skoro všechny sledované kategorie nesnášenlivosti, rasismu a touhy po omezení demokracie rostou.

A on někdo čekal u jedné z kulturně nejobohacenějších zemí Evropy něco jiného? Někdo čekal cokoliv jiného než růst nesnášenlivosti u země, která je ve světové špičce v tlaku na politickou korektnost, multikulturalismus a cenzuru? Někdo čekal něco jiného u Němců, kteří v historii vždy vynikali prvotřídním sklonem k extremismu na obě strany? Někdo čekal cokoliv jiného u země, která své odezdikezdivectví prokazuje třeba tím, že zplodila druhou světovou válku, a současně dneska odhaluje sochy Marxovi?

Ale jo, někdo něco jiného skutečně čekal. Nárůst tolerance slepě čekali všichni apoštolové multikulturalismu. Ten typ lidí, kteří zakládají hate-free kampaně, a náramně se diví, že jejich výsledkem není tolerance, nýbrž odpor. Něco jiného čekal ten typ sociálních inženýrů, kteří nikdy nepochopili, že když se moc tlačí na pilu, špalek se nepřeřízne rychleji, ale pila se naopak zahltí.

Snad jediná jakžtakž pozitivní tendence na tom je, že za poslední dva roky se v Německu mírně zmenšila nevraživost vůči Židům. Přitom v dalších zemích, třeba ve Francii či Británii, je antisemitismus na vzestupu. Ani to ale není zas až tak psychologicky překvapivé. V případě Židů se totiž na pilu v Německu v poslední době netlačilo. Přesvědčovací kampaně a tlak na integraci se týkaly hlavně přistěhovalců a barvy pleti. Takže podle zákona akce a reakce bylo výsostně logické, že odpor se zvedne hlavně právě proti přistěhovalcům a tmavým lidem.

Ale že bychom si to měli nějak lakovat a myslet si, že my, Češi, jsme za vodou, to bych neřekla. Připomeňme si, že 11 procent našich sousedů si myslí, že jsou nadřazeni jiným národům. Neboli že tak nějak přirozeně a logicky my jsme podřízení. To je od sousedů velmi milé. Jistě nám to vztahy a naši pozici v Evropské unii vylepší.

Naši milí domácí multikulturalisté pak „jistě“ pochopí, že tohle se jim tak trochu nepovedlo. Ne že by to mysleli zle. Přeci jenom chtěli, abychom se všichni tak nějak měli vespolek rádi, že. Ale provedení zkaňhali. Jestli ono to nebude tím, že když sociální inženýr začne opravovat evolucí vytvořený přirozený řád věcí, zkaňhá to jaksi z principu věci vždy.

 

 

Nevěřte, že důchody porostou

Znáte ten večerníček o Dorotce? Papoušek jí vysvětloval, jak nebezpečné jsou sirky. Ale Dorotka si myslela, že je chytřejší než papoušek, a tak dlouho si se sirkami hrála, až začal dům hořet.

Pohled na naše politiky dost Dorotku připomíná. Jsou mistři světa, všechno umí a všemu rozumí. Dokud nepřijde průšvih.

Jeden takový průšvih tento týden naznačila Národní rozpočtová rada. Zveřejnila projekci, jak se budou vyvíjet veřejné finance za předpokladu, že by stávající zákony platily i v příštích letech. Projekce přinesla nelichotivý závěr: Za padesát let bychom měli mít dluh k hrubému domácímu produktu (HDP) vyšší, než ho má dnes předlužené Řecko. Zatímco řecký dluh dnes činí 180 % HDP, náš dluh by měl činit 230 % HDP.

Za vše přitom může stávající důchodový systém. Podle demografické projekce se totiž prodlouží průměrná délka dožití. Počet lidí nad 65 let proto proti dnešku vyskočí o 60 %. To je tak moc, že na starobní důchody by musel stát vynakládat každý rok 12,9 % HDP.

Předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová k tomu uvedla: „Je před námi asi patnáct dobrých let, kdy bude důchodový systém vyrovnaný, případně dokonce i v mírném přebytku. Problém začne v momentě, kdy půjdou do důchodu ročníky sedmdesátých let.“

Kolik ekonomů to už politikům říkalo? Nesčetně. Jak dlouho už to ekonomové politikům říkali? Co mi paměť sahá. A politici co? Nic.

Jedna vláda se sice pokusila silou protlačit cosi, co nazývala reformou, ovšem nad oním cosi (v podobě povinného spoření do penzijních fondů) nepanovala celospolečenská shoda. Následující vláda reformu torpédovala, čímž akorát všem ukázala, že u nás žádná reforma nikdy nebude, protože politici se dohodnout nechtějí a jen se předhánějí, kdo koho víc urazí.

Aby bylo jasno: Problém s budoucími důchody je známý DLOUHDOBĚ. Například už v roce 2011 jsme na toto téma společně s Vladimírem Pikorou vysvětlovali, že jsou jen tři možnosti řešení:

a)       Zvýšit daně,

b)       zvýšit věk odchodu do důchodu, nebo

c)       snížit důchody.

Anebo kombinace všeho. Dnes, po dlouhých sedmi letech, se pořád plácáme v tom samém a rozpočtová rada stejnou myšlenku oprašuje. Ačkoli žádné z těchto řešení není příjemné, jiné neexistuje. Jenomže místo toho, aby se politici na něčem shodli, jen přemýšlí, proč to nejde.

Logický argument je, že nelze donekonečna zvyšovat věk odchodu do důchodu, protože lidé na práci už fyzicky nemají. To je pravda. Jenomže taky je pravda, že na celém světě probíhá čtvrtá průmyslová revoluce, trh práce se mění a manuální práce ubývá. V Japonsku už mají roboty, kteří pomáhají starším lidem držet tělo a přidávají jim sílu do paží a nohou, což jim umožnuje déle zůstat pohybliví. Stejný trend postihne celou planetu. Robotizace zvýší produktivitu.

Řada lidí se tváří, jako že nechápe, že samotným zdrojem problému je fakt, že se rodí málo dětí. Děti jsou řešením, nikoli jakékoliv finanční produkty, jak se nám politici snažili namluvit. S nízkou porodností se problém jen prohloubí. Mnozí zoufalci vidí řešení v dovozu imigrantů s dětmi. Což je řešení jen na papíře, protože jak známo, aktuální typ migrace nevede k zapojování většího podílu pracovních sil a kumulaci větších úspor, ale naopak vede k rostoucímu zatěžování sociálního systému.

Řada lidí si zase myslí, že podporovat domácí rodiny a domácí porodnost by bylo drahé, protože by to znamenalo zvýšit přídavky na děti a další dávky. Nesmysl. Rodinu je potřeba podpořit hlavně ne-finančně, aby si někdo nedělal z dětí business. Tak například školství se dnes sice tváří, že je zdarma, ale vzpomeňte si, o kolik peněz si škola řekne v září. Stát taky neřeší, jak rodiče skloubí práci a rodinu. Družina zavírá v 17:00, a to, že se mnohde pracuje déle, nikoho nezajímá. Jsou to drobnosti, ale když se to všechno posčítá, nedivím se, že se rodí tak málo dětí.

Dopady stávající politiky za pár let pocítíme. Ačkoli před volbami se důchody budou ještě zvedat (!), časem naopak budou muset klesnout. Rozpočtová rada očekává, že průměrný důchod poklesne v současných cenách ze stávajících 12 tisíc k 9 tisícům.

Mezitím ale ČNB nechala (kombinací nesmyslných intervencí a extra nízkých úrokových sazeb v nevhodnou chvíli) vyletět ceny nemovitostí tak vysoko, že musí růst i nájmy. Důchodci s průměrným důchodem žijící v nájemním bytě si ho nebudou moci ve větších městech dovolit. Města pro ně budou moc drahá. Podobně jako v Dubaji najednou zjistíme, že důchodci ve městě už nežijí. Ve městech budou do sedření pracovat jen pilné včeličky. To chceme?

Patrně ne. Co s tím? Čekat, až to stát „nějak“ vyřeší? Ne. Řešení je až překvapivě jednoduché:  Jen ignorant si dnes nešetří SÁM, protože na stát se spolehnout nemůže. Stát dokáže vymyslet leda tak nové lejstro, nikoliv to, jak naspořit peníze z ničeho a bez vlastní snahy.  

Jenomže ekonomika se u nás – hlavně zásluhou dlouhodobých intervencí - změnila na montovnu. Montovna má nízkou produktivitu práce. Má proto také nízké mzdy. A z nízkých mezd toho moc naspořit nelze, ani když se jeden snaží. (Ale pořád je aspoň nějaká individuální snaha o úspory lepší než pasivní čekání, až zahřmí.)

Tak tedy nikdo nic neřeší, jen ekonomové včetně Národní rozpočtové rady vlády bijí na poplach. Nikdo nic neřeší proto, že politici vědí, že žádné příjemné řešení neexistuje. Exploze důchodů postupně doběhne celý moderní svět. Nedávno museli důchody řešit v Rusku – dokonce už i tam (!) pochopili, že líbivá řešení neexistují. Ihned po reformě logicky rekordně poklesla popularita Vladimíra Putina. Dokonce ani tenhle guru davů nedokázal uchlácholit své příznivce. Když vám sáhnou do peněženky, tak to ani propaganda nespraví. A tak logicky všichni populisté řešení odkládají, když odpuzující ruský příklad vidí.

Vědí totiž, že exploze přijde až za oněch patnáct let, o kterých mluví Národní rozpočtová vláda. Tou dobou už ale ve vládě nebudou. Kupříkladu premiér na zprávu Národní rozpočtové rady reagoval na Twitteru slovy: „Dělat prognózu vývoje veřejných financí na 50 let dopředu? Naprosté sci-fi. A k tomu neseriózní. Rozpočtová rada by měla veřejnosti prezentovat své závěry pouze jako odborný názor, ne jako daný fakt a děsit tím lidi. Česku se daří, jsme dokonce jedni z nejlepších v Evropě!“

Chybělo mi tam jen, že to celý je kampaň. Premiér ukázal, že nechápe rozdíl mezi slovy projekce a prognóza. Rada zase velmi správně ukázala, kam se dostaneme, pokud nebudeme 50 let nic dělat.

Je pochopitelné, že se politikům závěry Rady nelíbí. Neměli by ale Radu kritizovat. Měli by se řídit jejími závěry. Rada třeba logicky kritizuje, že na rok 2019 počítá vláda s růstem ekonomiky a zároveň s deficitem 40 mld. Kč. Tak odpovědná politika nevypadá.