Černá díra neziskovek

Znám ve svém okolí hned několik lidí, kteří v posledních třech letech zabalili své podnikání kvůli… „dohledu“ státu: Ten kvůli třem kontrolám, které za ním přišly v rychlém sledu za sebou, sice nic nenašly, ale řádně mu zpěnily krev.

Ta kvůli EET, protože si v létě prodávala nanuky v sousední vísce jen tak prckům pro radost, ale jakmile k tomu byl zapotřebí internet a chytrý telefon, už ji to v jejích pětasedmdesáti letech přestalo bavit.

A ten zas kvůli všemu najednou: kontrolám, EET, souhrnným hlášením, kontrolním hlášením… a poznámkách o živnostnících-parazitech.

Znám ve svém okolí taky hned několik lidí, kteří – slyší-li o těch prvních, kteří zabalili své drobné podnikání – se hned rozčílí doběla a začnou vykřikovat, že ti zloději zlodějští museli pěkně krást, když je větší kontrola přiměla s podnikáním skončit.

Tihle druzí lidé, vesměs s poněkud socialistickou mentalitou, kteří navíc nikdy sami podnikat ani nezkoušeli, nejsou sto pochopit, že nejste-li grázl, ale jste za něj neustále považováni, brzy vás to přestane bavit a raději se necháte zaměstnat. Tihle lidé, vesměs z města a poměrně mladého věku, nedokáží pochopit, že ta pětasedmdesátiletá babka raději sundá z buku na rozcestí ručně vyvedenou ceduli „NANUKY“, než by se učila, co je to ten internet.

Celé tohle řečeno ještě jinak: Státu se dokonale podařilo postavit proti sobě dvě skupiny lidí, kteří by principiálně proti sobě nic mít neměli: živnostníky a další drobné podnikatele, na které se už zase leckdo začíná dívat jako na „buržousty“, a notnou část „těch ostatních“, kteří mají socialismus tak nějak zažraný pod kůží. Že by to komukoliv z obyvatel pomohlo, se říct nedá; že by to pomohlo státu, se taktéž říct nedá.

Nedá se to říct, protože i samotné ministerstvo financí jen odhaduje, kolik tahle vyostřená buzerace státní kase přináší.  V roce 2017 podle něj EET přispěla k vyššímu inkasu DPH „kolem“ 5,2 miliard Kč. Ale jisté to není. Těžko se totiž dá oddělit efekt zavedení EET a efekt rekordního růstu ekonomiky. I bez EET by byl výběr DPH podstatně vyšší než o rok dřív. A existují konkurenční analýzy, které se domnívají, že celý vyšší výběr DPH byl dán jen hospodářským růstem a EET přinesla finanční efekt nula.

Takže tu máme stát, který efektivně zaklekává na drobné podnikání, ale vesměs z toho nikdo nic (alternativně „skoro nic“) nemá, tedy krom všeobecně mizerné nálady ve společnosti.

No a pak tu máme tentýž stát, který efektivně podporuje z veřejných peněz různé mimorozpočtové nadace, kterým se poněkud záhadně říká „neziskovky“ (jako by jim snad o peníze vůbec nešlo), ale vesměs z toho ani stát, ani drtivá většina obyvatel nic nemá – tedy krom oněch neziskovek samotných.

Český stát se tak vlastně chová jako pan Jekyll a Hyde v jednom. Likvidovat a podporovat. Brát veřejné peníze a dávat veřejné peníze. Rozpočet ani lid z toho sice ani v jenom případě nic či skoro nic nemají, ale v tom druhém případě z toho hodně mají ony neziskovky. Tedy – některé. Pochopitelně pokud jde o bohulibou neziskovku typu hasiči či hospic, většinou z toho taktéž nemají nic.

Protože boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě, tak jako zaklekává stát na živnostníky, občas taky zaklekne Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) na stát. I stalo se, že NKÚ přišel se zajímavou zprávou.

Zaprvé stát při poskytování dotací neziskovkám v letech 2016 až 2017 nevycházel z analýzy, jaké služby společnost skutečně potřebuje. (Rozumějme: peníze dostal ten, kdo si o ně řekl, nikoliv ten, kdo něco užitečného plánoval.)

Zadruhé NKÚ zjistil miliardové rozdíly v dostupných informacích o tom, kolik stát v letech 2015 a 2016 na dotacích vyplatil. (Rozumějme: stát má guláš v tom, kolik miliard komu věnuje. Přitom v letech 2016 a 2017 šlo o 26,26 miliard, evidence hapruje o 3,5 miliardy. Zato má stát díky EET dokonalý přehled o tom, kdo si kde a od koho koupil rohlík za korunu devadesát.)

Zatřetí v Radě vlády pro neziskovky, která o dotacích rozhodovala, bylo víc zástupců neziskovek než zástupců státu. (Rozumějme: Neziskovky mohly zásadně ovlivnit, kolik si přihrají.)

Začtvrté Úřad vlády průběžně nekontroluje, jak se daří díky dotacím plnit deklarované cíle neziskovek. (Rozumějme: nemáme analýzu, zda cíl potřebujeme, ani nevíme, zda cíl plníme, peníze ale dáme, o čemž necháme rozhodovat větší počet zástupců obdarovaných než darujících.)

Zapáté porušení podmínek dotace NKÚ zjistil u 10 ze 17 kontrolovaných neziskovek. (Rozumějme: kdyby se nezadařilo o pět či deset procent, člověk by to pochopil. Když je to vysoce nad polovinou případů, něco je prohnilého systémově.)

Zašesté a zasedmé jsem už líná psát, neb je to binec pořád na jedno brdo, který si každý může dohledat v případě zájmu sám ve zprávě NKÚ z tohoto týdne.

Celkem smůla je, že v roce 2016 u nás bylo dle ČSÚ téměř 121 tisíc neziskovek, ale dotaci dostalo „jen“ necelých 7 tisíc z nich. Rozumějme: Drtivá většina neziskovek nedostává nic a myslí to poctivě. Jenomže veřejnost slyší jen o průšvizích, alternativně o neziskovkách přes gendery či přes velice užitečné ocenění „sexistické prasátečko“, takže je pak nabroušená z jedné vody načisto na všechny.

Já bych měla takový návrh. Když se stát chová k živnostníkům jak ras a k neziskovkám jak andílek, měli bychom to krapet narovnat.

Buď bychom mohli zrušit buzeraci podnikatelů.

Nebo bychom mohli zrušit všechny dotace.

Ale nejlépe bychom mohli udělat obojí současně.

(Akorát by mě pak mrzelo, že cena sexistické prasátečko by pak nejspíš rychle zmizela ze světa, tudíž bych už nikdy nedostala šanci ji získat. A já se přitom tak snažím!)

Když revoluce začne požírat své děti

Z pohledu dějin to není vlastně zas až tak dlouho, co emigroval český zpěvák Waldemar Matuška z tehdejšího komunistického Československa. Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat: Matuška byl vzápětí v televizi a rozhlasu zakázán. Trapný pokus.

Někdo by mohl říct: Byla jiná doba. Komunistická doba. Tehdejší východní blok prostě měl nějakou ideologii a tu razil. Dneska už jsme jinde.

A já na to odpovídám: Vrací se podobná doba. Doba pokryteckého rádoby-liberalismu. Dnešní západní blok má prostě nějakou ideologii a tu razí. Vítejte zpátky.

Televizní společnost HBO přišla se čtyřhodinový „dokumentem“, který je postaven na výpovědi dvou dospělých, dnes zhruba třicetiletých mužů. Tito dva muži v „dokumentu“ tvrdí, že v dětství trávili mnoho času na ranči černošského zpěváka a tehdejší popové hvězdy Michaela Jacksona, kde byli hvězdou opakovaně sexuálně zneužíváni

Fanynkou Michaela Jacksona jsem nikdy nebyla, a když dneska slyším nějaký jeho song, většinou upřímně trpím podobně, jako kdyby fanoušek černé hudby z osmdesátých let byl donucen poslouchat moje trashmetalové orgie. Nicméně faktem je, že můj, řekněme, studijní zájem o Jacksona v posledních dnech silně vzrostl. „Dokument“ je totiž pozoruhodný hned z několika pohledů.

Zaprvé je namístě dát výraz „dokument“ do uvozovek. Pod pojmem dokument či dokumentární film se obyčejně míní objektivní zprostředkování všech dostupných informací o realitě. Nezdá se, že by dílko HBO tuhle definici splňovalo. Obsahuje především jednostranné výpovědi dvou pánů, kteří obviňují údajného sexuálního agresora. Obhájce a pohled z druhé strany chybí. Tohle by za spravedlivý proces nešlo označit ani omylem.

Zadruhé je silně podezřelé, že tito dva pánové mohli pobývat u popové hvězdy a evidentně o samotě tak dlouhý čas – a jejich rodičům to asi nijak nevadilo. Nějak si neumím představit, že své dítě budu pravidelně posouvat k nějaké celebritě, kterou sama neznám, a nemám ponětí, co se u ní s mým dítětem děje.

Zatřetí dokument nepřináší absolutně žádné nové zjištění: O Jacksonově pedofilii se veřejně spekulovalo poprvé už v roce 1983. Jenomže tehdy se celá věc „vyřešila“ mimosoudním vyrovnáním s rodinou, která zpěváka ze sexuálního obtěžování nařkla. A podobný scénář se pak opakoval ještě několikrát: Vždy se vzneslo obvinění, vždy se nějak urovnalo. Skutečné sexuální násilí proti vůli dítěte se nikdy nepodařilo prokázat.

Současně asi nebyl nikdo, kdo by si myslel, že Jackson je po této stránce naprosto a dokonale „normální“. (Ačkoliv jsem na velkých pochybách, zda slovo „normální“ mohu použít. S dnešními tuším asi 64 gendery a nesčetně uznávanými sexuálními preferencemi je již poněkud nenormální býti normální… nebo jak to ksakru vlastně říct?!)

Zkrátka každý soudný člověk vždy musel tušit, že Jackson zřejmě má nějaké psychické problémy, že se tyhle problémy nejspíš týkají i jeho sexuality a také že nejspíš nějak souvisejí i s absencí jeho showbyznysem ukradeného dětství. Neboli že vztah k dětem v tom asi hraje nějakou roli. Jenom nikdy nebylo prokázané, zda byl také agresorem, násilníkem a bestií, která dětem skutečně ubližuje. A vzhledem k tomu, že nic z toho se prokázat nikdy nepodařilo, ačkoliv pokusů o obvinění a následné vytřískání peněz z obviněného proběhlo víc, dalo se soudit, že zas až tak bestiální to zřejmě nebylo. Každopádně celá generace Jacksonových fanoušků s tímhle uspořádáním dokázala roky bez problémů žít.

A pak najednou cvak, přišla éra #metoo, neboli éra obviňování a likvidace nepohodlných lidí jen na základě prohlášení údajně poškozených, že se před desítkami let stali obětí násilí. Řada lidských životů a kariér už tímhle tvrzením byla zničena. Bez možnosti hájit se, bez možnosti postavit tvrzení proti tvrzení. V éře #metoo se naslouchá pouze obviněním, nikoliv obhajobám.

Protože ale deklarace žen o tom, jak jsou traumatizované tím, že se jim před třiceti lety nějaký muž podíval na kotník, se už poněkud okoukala, bylo nutno posunout věc dál. Takže co bychom tu měli nového a ještě neokoukaného? Aha, třeba obvinění z pedofilie. A nejlepší bude vyzkoušet si to rovnou na někom, kdo už je mrtvý a bránit se stejně nemůže.

I předložily se natěšené veřejnosti údajné šokující informace, které naše vědění o mrtvé popové hvězdě pousnuly přesně tam, kde bylo před celým „dokumentem“: Pořád víme stejné houby jako kdysi. Máme tu jen jednostranné tvrzení, proti kterému se už nikdo nemůže bránit a se kterým se nikdo nemůže mimosoudně vyrovnat. A veřejnost šílí a svou někdejší modlu pranýřuje, ačkoliv dneska je o ní známo přesně totéž, co před deseti či patnácti lety. Teď je ale hvězda hnusákem, takže se musí vymazat z dějin a její umění se musí zavrhnout. Knihy spálit. Sochy rozstřílet. Obrazy přemalovat. Prostě metoo.

A média odpovídají na společenskou poptávku po senzaci a zpěvák je rázem na blacklistu. Jako první se zákazem vysílat Jacksona přišla britská rozhlasová stanice BBC Radio 2 (to mě až tak moc netrápí, protože BBC Radio 2 vydrží déle než 20 vteřin poslouchat jen totální masochista) a po něm další kanadské, australské, novozélandské rozhlasové stanice, nebo producenti (v době pravěku ještě poměrně politicky nekorektního) amerického seriálu Simpsonovi. Český rozhlas je proti nim výkvětem konzervatismu, prý se jen „věcí bude zabývat“.

Celá tahle zdánlivě bezvýznamná kauza je ve skutečnosti obrovským symbolem: Vůbec nic nevypovídá o Jacksonovi. Nic nevypovídá o tom, zda byl nebo nebyl pedofil, a už vůbec ne o tom, zda byl nebo nebyl násilník a dopustil se zločinů. Natož o tom, jaké kvality dosahuje jeho umění. Vypovídá jen o jediném: o odporném pokrytectví dnešní „pokrokářské“ společnosti. Protože kdyby to nebylo pouhé pokrytectví, muselo by Národní divadlo přestat hrát Goethova Fausta, neb Goethe byl podle všeho nejspíš také na holčičky.

A nejlepší na tom je, že kdyby Jackson žil dneska, nejspíš by dokonale naplňoval obrázek toho, komu se dneska často říká „sluníčkář“ – že by už revoluce začínala požírat své vlastní děti?

Tak jako kdysi stačilo prstem ukázat na nepohodlného člověka a obvinit ho z čarodějnictví, aby byl vzápětí po nespravedlivém „procesu“, vedeném jen aby se neřeklo, upálen na hranici, tak dneska stačí ukázat prstem na kohokoliv a obvinit ho z rasismu, homofobie, sexuálního násilí, rusofilství, dezinformátorství – doplňte si dle libosti. A členství na blacklistu má zajištěné. Odporné pokrytectví, odporné novodobé „náboženství“.

Nový Napoleon už si zuby brousí

Francouzský prezident Emanuel Macron zveřejnil počátkem března v evropských denících svou vizi Evropy nazvanou „Za evropskou renesanci“. Je nutno francouzského prezidenta pochválit: Marketingově to fakt dává.

Je po dlouhé době prvním evropským politikem, který se snaží tvářit jako celoevropský. Po dlouhé době jako jediný komunikuje se všemi obyvateli Evropy, nejen se svými voliči. Jako jeden z mála taky má vůbec nějakou vizi odlišnou od ostatních. Většina politiků má jedinou vizi - vydržet ve funkci do příštích voleb. Tím ovšem poklona Macronovi za jeho marketingové schopnosti končí.

Rakouský kancléř Sebastian Kurz prohlásil, že mnohé návrhy francouzského prezidenta na reformu Evropské unie jsou utopické. No – asi tak nějak. A já přidávám: Když to tak vezmeme kolem a kolem, tenhle pán je navrch ještě celkem nebezpečný.

Nabízí se domněnka, že Macrona vedly k napsání textu hlavně dvě věci, které shodou okolností přicházejí ve stejnou dobu. Macron se bojí, aby blížící se volby do Evropského parlamentu neskončily podobně jako hlasování o brexitu. Totiž protievropsky. Volby a brexit jsou tím, čeho se Macron bojí. Ve svém textu ostatně taky hlásá, že je brexit slepou uličkou. (Jako by už dnes věděl, jak brexit dopadne. To netuší ani Britové, tak jak by to mohl vědět Francouz?) Rozčiluje se, že jsou tu strany destruující projekt jednotné Evropy, které krom rozbíjení nic nenabízejí.

Má to ovšem jednu drobnou chybičku. Macron vzal nejen brexit za špatnou stranu. Neměl by braxitem strašit - měl by se jím ponaučit. Neměl by zastrašovat - měl by raději vzít vítr z plachet těm, kteří mu rozdupali bábovičky. Vadí vám na Evropě to a to? OK, tak to pojďme změnit tak a tak, abyste z Evropy nechtěli utíkat. Abyste byli spokojenější.

A Macron? Ne, jen vyhrožuje, jak bez Evropy nelze fungovat. Mystifikuje a demagogicky žvaní jako jeho oponenti. Krásným příkladem je jeho věta: „Jak bychom odolávali krizím finančního kapitalismu bez eura, které dává sílu celé Unii?“ To jako fakt?! Kdyby měl Macron pravdu, že nelze odolávat „krizím finančního kapitalismu bez eura“, muselo by to znamenat, že Švýcarsko, Norsko, Dánsko, Švédsko a také celý východ EU zvládali krizi 2008-9 hůř než země s eurem. Opak je pravdou. Krizí nejvíc utrpěl jih Evropy, který má euro a právě euro je jeho problémem. A třeba Polsko, které euro nemá, nekleslo vůbec. (Dle údajů agentury Reuters měli Poláci nejslabší meziroční růst v 1. kvartále 2009, kdy rostli o 1,5 %.) Kde jsou elfové, aby bojovali proti fake news?

Macron ovšem správně pochopil, že Evropa spí a ztrácí pozici ve světě. Vyzývá proto ke změně. Chce jednotnou Evropu pod praporem tří ambicí: svoboda, ochrana a pokrok. To zní dobře. Až na to, že to připomíná známé „válka je mír“. Macronova představa svobody je na hony vzdálená mé představě. Navrhuje vytvořit Evropskou agenturu pro ochranu demokracie. A to je jako co? Já si nepředstavuji svobodu tak, že nad ní dohlíží agentura. Macron si ji představuje jako soubor zákazů. To je znásilnění svobody.

Další slovní atletika je Macronovo pojetí ochrany. Ochrana nespočívá v antikoncepci, jak by si někdo mohl myslet, ale v přehodnocení schengenského prostoru. Prý kdo se chce podílet na volném pohybu, musí plnit podmínku odpovědnosti a solidarity. Víc to sice nerozvíjí – ale neznamená to čistě náhodou obnovení myšlenky na kvóty na imigranty z Francie, Itálie a dalších koloniálních mocností na východ EU, kam imigranti dobrovolně nechtějí, a který dobrovolně nechce je…? Podezřelé slovo „solidarita“ tak skoro zní.

Asi nejvíc výživné je Macronovo pojetí „pokroku“. Respektive dokonale zvrácená je jeho myšlenka jednotné minimální evropské mzdy. Macron to sice možná zvládá marketingově, nikoliv však logicky. Co je logického na „jednotné mzdě“, ale „přizpůsobené situaci“ každé země? Mzda je buď jednotná, nebo přizpůsobená situaci. Jedno vylučuje druhé. Je to oxymóron. Minimální mzda je odrazem průměrné mzdy, a ta se v EU výrazně liší.

Podle dat Eurostatu má nejvyšší minimální mzdu Lucemburkso, kde jsou nad 2000 eury měsíčně. V Bulharsku ale jsou jen na 286 eurech měsíčně. I když upravíme mzdy paritou kupní síly, berou Bulhaři stále třikrát méně. Pokud by mělo mít Lucembursko bulharskou minimální mzdu, může ji rovnou zrušit coby almužnu. Pokud Bulharsko převezme minimální mzdu Lucemburska, může to rovnou zabalit, protože nízké mzdy jsou jedinou konkurenční výhodou Bulharska, a tu jim chce Macron vzít. Pokrok jako noha.

Evropě jsou ordinovány i jiné šílenosti. Zdá se, že Macron se inspiroval takzvaným Zeleným novým údělem silně rudo-zelené americké političky Alexandrie Ocasio-Cortezové (AOC). Mluví totiž o tom, že Evropa musí do roku 2050 přejít na bezuhlíkové technologie. Neboli auta už nebudou ani na naftu, ani na benzín, ani hybridy – i ty zakáže. A budeme mít další instituci - Evropskou banku pro klima.

To nám jistě „zásadně“ zlepší životní podmínky – ovšem jestli jste si kupříkladu mysleli, že se bude Macron zabývat i tím, aby byla kvalita potravin na východě EU stejná jako na západě, mýlíte se. To ho nezajímá. Můžeme být i nadále popelnicí Evropy. Zato musíme mít klima jako ústřední téma pro všechny. Opakuji – pro všechny. Míněno nejen pro všechny země. Ale i pro ty nejnepředstavitelnější instituce. Macron výslovně zmiňuje i centrální banku, která se musí o klima zajímat. Ten pán zjevně netuší, k čemu je centrální banka. Nejspíš se domnívá, že centrální banka je tou institucí, která jeho drahý ekologický záměr zaplatí tiskem peněz.

Macron taky očividně nepochopil své postavení ve světě. Chce uzavřít s Afrikou pakt budoucnosti. Jenže Afrika už jaksi není francouzská kolonie. Afrika je dnes kolonie Číny. Ale to nevadí, Macron nepochopil mnoho věcí.

Tak třeba vlastní obyvatelstvo vůči Macronovi vystoupilo jako žluté vesty kvůli tlaku na vyšší zdanění pohonných hmot. Tehdy Macron Francouze vybídl k přechodu na auta elektrická, když je pro ně víc zdaněný benzín drahý. Nepochopil, že když lidé nemají na dražší benzín, sotva mají na řádově ještě mnohem dražší elektrická auta. Nabídnout jako „řešení“ opuštění uhlíkových emisí je výsměch.

A tenhle pán na konec svého textu napíše: „Nemůžeme dovolit nacionalistům, kteří nenabízejí žádné řešení, aby využili zloby národů.“ Já tu zlobu ovšem celkem chápu. Pan Macron si možná myslí, že čím víc utáhne šrouby novou regulací, tím bude obyvatelstvo povolnější. Ale takhle to nefunguje. Jen uvolnění poměrů může snížit zlobu národů. Ti obávaní odpůrci evropské integrace mají Evropský parlament nadosah právě kvůli lidem jako Macron – kvůli lidem, kteří chtějí národy včetně toho našeho nejlépe vymazat a přetavit v jedinou zregulovanou, rovnostářskou, bezpohlavní a bezemisní hmotu.

Pošty je nutno rušit

Politici i pošťáci se začali bát: Média přišla se zprávou, že přichází tvrdá konkurence pro Českou poštu. Společnost Zásilkovna oznámila, že odstartuje doručování balíků nejen z e-shopů, ale i mezi fyzickými osobami navzájem.

Společnost plánuje, že se počet jejích výdejních míst bude koncem roku blížit počtu pošt. Neměla by to tedy být jen teoretická neviditelná konkurence, ale dravec. Lidé už se radují - mnoho z nás už ve  schránce našlo lísteček, že se pošta „pokoušela“ doručit balíček, ale zasilatel nebyl zastižen, zatímco vy jste dřepěli doma celý den. Nestačíte se divit – to nezná pošťák zvonek? Když se to stane jednou, říkáte si, že to bude omyl. Když se to stane dvakrát, tušíte, že je něco špatně.

Špatně je asi nastavení pošty jako firmy. Vlastně je s podivem, že tu máme od Rakouska-Uherska firmu, která funguje víceméně stále stejně. Dlouhodobě mi přitom chodí dopisů stále méně a méně.  A naopak mi chodí stále víc e-mailů. Papírový dopis je už překonaný podobně jako telegram. Jen tu chybí odvaha přiznat si to.

Čím míň dopisů ale chodí při zachování fixních nákladů pošty, tím dražší dopisy musí být. A čím jsou dražší, tím větší je poptávka po e-mailech. Začarovaný kruh. Až nutnost dalšího a dalšího zdražení dožene lidi k tomu, aby i ti poslední dopisy opustili a připustili, že tahle služba už nemá smysl. Ještě předtím ale uvidíme ohromné tanečky kolem toho, jak je pošta v malých obcích „nutná“.

A pak jsou tu vedle dopisů i balíky. Tedy naopak byznys s velkou budoucností. Podíl e-shopů na maloobchodu roste a poroste dál. Jednoho dne bude většina maloobchodu probíhat na internetu. Doba, kdy se po internetu kupovala jen bílá technika, je dávno pryč. Dnes se tu prodává prakticky vše od léků, přes potraviny až po auta.

Za rok se v ČR rozešle kolem 100 milionů balíků. Česká pošta z toho dosud ukousne kolem 40 % a Zásilkovna kolem 11 %. O zbytek se popere konkurence. Zásilkovna si nyní brousí zuby na mnohem větší podíl. Pokud opravdu výrazně navýší počet výdejních míst, investuje do reklamy a bude výrazně levnější než konkurence, není důvod nevěřit jejím plánům.

Pro zákazníka to znamená zlepšení; pro něj je konkurence vždy výhodou. Výsledkem by měla být v průměru nižší cena a vyšší kvalita služby. Na druhou stranu velké drama čekat taky nelze, protože prim bude hrát rozesílání balíčku z obchodů, nikoli mezi fyzickými osobami, kdy babička posílá vnoučatům sušené houby. Bude to podobné, jako když přišel na trh nový mobilní operátor. Dnes je situace sice mnohem lepší než před novým operátorem, přesto i dnes nadáváme na drahá data.

Firma na zelené louce to má ale snazší než kolos, který drtí stát takzvanou „univerzální službou“, neboli povinností mít pobočky i v malých vesničkách, kde to nedává ekonomicky smysl. Navíc služba nebyla léta pro zákazníka přívětivá.

Pamatuji si, jak jsem už dávno v roce 1999 vstoupila na poštu v Austrálii a byla v šoku, jak jinak než u nás vypadá. Bylo to něco mezi papírnictvím, trafikou a kavárnou, kde byla otevírací doba stejná jako ve všech obchodech kolem. Od té doby se změnilo mnoho, přišly zbrusu nové technologie – a přesto ani dnes česká pošta ani vzdáleně nevypadá jako ta australská před dvaceti lety.

Situace pošty začíná být alarmující. Loni skončila ve ztrátě, ztrátu očekává i letos. Po dohodě s ministerstvem financí bude moci krátkodobě čerpat peníze od státu. Pošta tvrdí, že její náklady na univerzální službu činí víc než miliardu, ale od státu dostává na tuto službu jen 500 milionů. Tedy dlouhodobě neudržitelný stav.

Na první pohled je jasné, že podnik má moc zaměstnanců, moc poboček, moc nákladů. Malé venkovské pobočky se prostě nemohou vyplácet. A i když se pošta snaží v malých obcích spojovat s jinými obchody, na úspory to nestačí. Vedení pošty je ve složité situaci. Nezávidím mu. Politici od pošty chtějí velkou službu za málo peněz. Zaměstnanci chtějí zvýšit mzdy. Od dubna tedy pošta přidá na mzdách 10 % a sníží počet manažerů o 15 %. Pokud to neudělá, zaměstnanci jí budou odcházet. Nízké platy znamenají mizerné zaměstnance a mizerní zaměstnanci znamenají mizerné služby.

Vše volá po privatizaci. Jenže jak, nebude-li zrušena povinná a současně ztrátová univerzální služba?! Celé je to o tom, že žádný politik nemá odvahu říct, že pošty budou jen ve městech. A řešení se bude dál odkládat.

Nabízí se myšlenka na rozdělení pošty na ztrátovou univerzální službu a komerčně úspěšnou zásilku balíků. Jenže tím se problému nezbavíme. Dnes je aspoň možné částečně dotovat ztrátu z komerčně úspěšné složky. Čím víc ziskových částí pošty zprivatizujeme, tím víc budeme muset ze státních peněz dotovat ztrátovou část. A jako celek poštu s povinností provozovat pobočku v každé díře nikdo soudný nekoupí.

Tak jako tak se odsouváním problému nezbavíme. Představa, že budou všude jezdit pošťáci, je překonaná. Svět bude mnohem víc digitální. Už se testují pro doručování zásilek drony, to je ale komplikované. Nikoli technicky, spíš legislativně. Samořiditelné drony by potřebovaly něco jako řízení letového provozu, zvláštní koridory letu a podobně. Další možností jsou samořiditelná vozítka či roboti, kteří přijedou až k vašemu mobilu. I to už se začíná ve světě rozjíždět. Pošta se tedy bude MUSET změnit.

Otázka není, zda to přijde. Otázkou je, zda tuhle změnu chceme neustále dotovat a stejně si přitom na poštu stěžovat. Politici vše zpolitizují, nic nevyřeší a daňový poplatník bude dál solit. Zdražování pošty se bude neustále vracet jako bumerang.

Ne, řešení není v poště. Řešení je v politicích, kteří budou muset přiznat, že si už víc nemůžeme dovolit mít poštu u každé kůlny.