Naši životní úroveň ničí zombíci

V poslední době jsou největší světové centrální banky, stejně jako Česká národní banka, pod drobnohledem ještě mnohem víc než obvykle. Důvod je prostý: Světová ekonomika zpomaluje, takže se k centrálním bankám upírají naděje, že tohle zpomalování třeba dokáží nějak zastavit. Třeba dalším snížením úrokových sazeb. A třeba tím dokáží zabránit recesi. (Přitom v USA je aktuální období bez recese prozatím nejdelší v jejich historii.)

V případě Evropské centrální banky (ECB) to má další obzvláště pikantní nádech. Už nyní má ECB záporné úrokové sazby a signalizuje, že je ochotna je snížit ještě víc do ještě většího záporu. Dříve zcela nepředstavitelný stav. ECB to zdůvodňuje to tím, že se jí nelíbí „nízká inflace“.

Problém je v tom, že to vůbec není pravda. Inflace tu je. A to obrovská. Ta inflace se ale neprojevuje ve spotřebitelských cenách (a ani nemůže, což by bylo na delší povídání), zato se projevuje v cenách cenných papírů a realit.

Proto je tak nedostupné bydlení – protože v jeho cenách se projevuje inflace, tedy růst cen. Proto se státy mohou tak snadno zadlužovat, protože v cenách jejich dluhopisů se projevuje inflace, tedy ceny dluhopisů rostou a jejich výnosy jsou záporné. Takže už samotná východiska, na kterých ECB staví, jsou zcela mylná.

Nabízí se tedy otázka, jak dlouho v tomto „omylu“ ECB setrvá: Budou tu záporné úroky už napořád? Jenomže to není ve své podstatě otázka ekonomická, ale politická. Pro ekonoma jsou totiž záporné úroky nepřijatelné. Politik je naopak vítá. Jenomže vzhledem k tomu, že do centrální banky byli namísto ekonomů najmenování politici, přestalo se jejich rozhodování řídit ekonomickou logikou, řídí se už jen politickou logikou.

A proč jsou pro ekonoma záporné úrokové sazby nepřijatelné? Nejen, že je nemravné, aby věřitel platil dlužníkovi, ale také jde o to, že díky přístupu k penězům uměle drží naživu takzvané zombie firmy: To jsou neživotaschopné firmy, které by za normálních okolností dávno zbankrotovaly, ale kvůli záporným úrokům centrální banky mají tak dostupné úvěrování, že existují dál. Přitom jsou neschopné, neefektivní, ekonomiku nikam neposouvají, jenomže současně odčerpávají lidi, výrobní zdroje, kapitál firmám schopným, které pak „nemají z čeho fungovat“. Takže záporné úroky vlastně berou schopným a dávají neschopným firmám. A proto celkově zpomalují ekonomiku, snižují tedy v konečném důsledku životní úroveň nám všem.

Protože zombie firmy nebankrotují, recese ne a ne přijít, a tedy ekonomika není schopna se od těch neefektivit očistit. Proto nemůže začít růst rychleji. Proto je odsouzena k mizernému růstu nebo stagnaci jako teď eurozóna a propadání se relativně k jiným zemím (jako Čína nebo USA). Další snížení úrokových sazeb sice nakrátko opět zabrání recesi, protože zombie firmy nezbankrotují, ale dlouhodobě to vyprodukuje ještě víc zombie firem, takže to ještě víc ekonomiku odsoudí k mizerné výkonnosti. Záporné úroky dlouhodobě ekonomiku zabíjejí.

Ekonom recesi vítá, protože díky krátké recesi je možné dosáhnout období vysokého růstu a celkově si polepšit. Bez ní se ocitneme v dlouhém období nijakého skomírání a ztrácení konkurenceschopnosti vůči zbytku světa. Ekonom to chápe jasně a nikdy by proto záporné úroky nedovolil. Socialistický politik v centrální bance nechápe, která bije.

O tomhle i dalších věcech se můžete dočíst v knize S androidkou v posteli (Šichtařová & Pikora), která vychází 11. 9. a kterou můžete už nyní objednávat ZDE: https://www.nextfinance.cz/knihy/

Když komunisté přebírají moc

Některé věci zdravý rozum vysvětlit neumí. Kdysi se říkalo, že komunisté musí vymřít a tím postupně zaniknou. Vypadalo to logicky. Všichni viděli, že jejich ideologie nefungovala u nás, v Sovětském svazu, v NDR, KLDR, na Kubě ani v Etiopii.

Když socialismus nefungoval nikde, drtivá většina soudných lidí chápala, že už ani nikdy fungovat nebude, protože nemůže. Jenomže komunisti a socialisti nevymřeli. Naše tehdejší logika selhala. A nejen že tu stále jsou – jsou zase silnější. Většina z nich si ale už dávno neříká komunisté. Říkají si zelení, piráti či jednoduše levicoví liberálové. Jejich ideologie má však v jádru stejné rysy, byť už v mnohem modernějším hávu.

Mladí komunisté v zelených či černých barvách už (většinou) nemluví o znárodňování, mluví „jen“ o zákazech a sdílení. Celkem logicky. Ekonomika dneška už není založená na zemědělství jako před 100 lety, ale na službách. Nemá proto smysl mluvit o kolektivizaci polí, má smysl mluvit o kolektivizace neboli sdílení služeb. Rozorávání remízků nahradily sdílné kolobrndy. Filozofie v pozadí je stejná.

Svoboda jim je cizí. Vlastní jim je komunita. Od slova komunita či komuna je i výraz komunismus. Nejde jim o jednotlivce. Ten má ustoupit celku. Individualita, různorodost názorů a vlastnictví se přežily. Nyní máme povoleno říkat do médií jen to jedno a budeme sdílet, ať chceme, či ne. Soudruzi to mají už vymyšlené.

Kdyby člověk nezažil svobodu devadesátých let, ani by nevěděl, jaké to je být volný. Voliči mladých komunistů netuší, o co přicházejí, svobodu nikdy nepoznali. A kdyby ji poznali, tyhle sněhové vločky by se pod ní hroutily. Proto ochotně kývou na nové zákazy.

Město Brusel už mluví o zákazech aut na spalovací motory a nikdo ani necekne. Už neplatí, jako že diesel je fuj, a hybrid je huj. Už je jedno, jestli máte malé, nebo velké emise. Tihle liberálové zakážou všechny emise v představě, že elektřina se vyrábí jen z čistých zdrojů. V představě, že emise ničí planetu oteplováním. (Mezi námi, kdyby se jednoho dne zcela hypoteticky ukázalo, že CO2 není příčinou oteplování, nýbrž oteplování je příčinou vyšší koncentrace CO2, vsadím krk, že by ve svém tažení proti autům neuhnuli ani o píď. Ta nenávist vůči autům coby symbolu majetku a nezávislosti má totiž mnohem hlubší kořeny. Našli by si jinou záminku.)

Před volbami do Evropského parlamentu snad všichni slibovali změnu a reformu. Já si pod slovem změna a reforma představuju míň diktátu, míň socialismu, víc svobody. Volby byly velký podvod. Už volba šéfa Evropské komise to ukázala. Mluvilo se o tzv. spitzenkandidátech, aby nakonec do čela komise usedl někdo, kdo spitzenkandidátem nebyl a koho mimo Německo skoro nikdo neznal. Zkrátka Německo a Francie se dohodly a Evropu si rozparcelovaly. A jestli jste volili někoho, kdo se v ČR tváří rádoby pravicově, stejně ve většině případech v EP podpořil levici.

Naši zástupci mě ale netrápí. Horší je, že aby Evropským parlamentem prošla Ursula von der Leyen, musela naslibovat hory doly právě novodobým komunistům. (Ostatně zrovna ji to zjevně moc přemáhání nestálo.) Slib von der Leyen, že Evropa bude do roku 2050 prvním uhlíkově neutrálním kontinentem na světě, byl ale zeleným stejně málo. Ani nechci domýšlet, co nás všechny tahle pitomost bude stát. Všichni si budou muset pořídit nabíječky, obnovitelné zdroje na střeše a vyhodit svá auta – a bude se taktně mlčet o tom, že baterie stejně ekologické nejsou.

Socialisty si zase von der Leyen chtěla naklonit slibem minimální mzdy po celé Evropě.  „Každý, kdo pracuje na plný úvazek, by měl mít právo i na minimální mzdu, která mu zajistí důstojný život. Vytvoříme k tomu potřebný rámec, samozřejmě s ohledem a respektem k rozdílným pracovním trhům,“ pronesla Ursula Von der Leyenová před europoslanci. To jsou mi divná práva. Asi nikdo neobviní echt-sociální Švédsko či Dánsko, že jsou asociální, ale právo na minimální mzdu nemají! Minimální mzda u nich prostě neexistuje. Donedávna neexistovala ani v Německu. Minimální mzda je zkrátka socialistický nesmysl. Zbytečnost, která jen komplikuje situaci na trhu práce. Nevytváří nová pracovní místa, ekonomika díky ní neroste rychleji, dokonce ani nezvyšuje spravedlnost.

Ani u nás nefunguje, jak by si socialisti představovali. Jsme celkem homogenní, a přesto máme velké rozdíly ve mzdách. V Praze jsme úplně jinde než v Karlových Varech. Není racionální, aby byla minimální mzda všude stejná. Průměrná mzda v Praze je 41 450 Kč a v Karlovarském kraji 28 385. Takže minimální mzda ve výši 13 350 Kč činí v Praze 32 % průměru a v karlovarském kraji 47 % průměru. Proč to tak úředník nastavil? Co je na tom spravedlivého? Celý tenhle koncept je postavený na hlavu.

A to přitom v EU máme mnohem dramatičtější rozdíly ve mzdách. V Rumunsku a Bulharsku berou zlomek toho co v Lucembursku. Právě proto je minimální mzda nesmyslná – jenže právě proto ji v Bruselu chtějí. Západ vidí, že východní Evropa má jedinou konkurenční zbraň - levnou práci. Proto pro nás chtějí dražší práci, aby se konkurence zbavili - aby nemuseli svou práci zlevnit. V Bruselu nebojují za naše, ale za své mzdy pod rouškou slov o minimální mzdě.

Ano, naše práce je směšně levná proti Německu nebo Bruselu. Ale ne, celoevropská minimální mzda to nespraví, právě naopak. Nezapomínejme, že koruna z nadhledu několika let dlouhodobě sílí a přibližuje nás Západu. Kdysi byl kurz hodně nad 30 korunami za euro. Kdyby nás soudruzi z centrální banky nezatížili intervencemi proti koruně, mohly být dnes naše mzdy přepočtené na eura mnohem vyšší. Intervence jsou klasickým příkladem, že je lepší socialisticky ekonomiku neřídit, ale důvěřovat trhu. Díky nesocialistickému trhu jsme mohli dneska mít už mzdy vyšší, kdyby mu v tom intervence nezabránily.

Mezi politiky se ale rozšířila bláhová myšlenka, že trh je špatný, zatímco regulace osvícených hlav je dobrá. A jsme zpět u komunistů, kteří měli centrálně plánovanou ekonomiku. Evropa k ní už zase směřuje. A tak jako východní blok kdysi kvůli socialismu slábl a slábl a nakonec se nechal uzbrojit, zhroutil se vlastní tíhou a slabostí ekonomiky a padl, tak taky socialistická EU sama sebe ničí, zpomaluje se a oslabuje svou ekonomiku. Až ji jako malinu slupne… Čína.

Vyšší daně – dražší bydlení!

Trh nemovitostí začíná být žhavým politickým tématem. Ceny nemovitostí v posledních letech tak výrazně vzrostly, že se pro lidi s průměrnými příjmy staly nedostupné. Platí to téměř po celé Evropě, platí to i pro Kanadu.

Takové rozšíření tohoto jevu vede leckoho k mylné představě, že prý „kapitalismus selhal“. Ale kdeže, je to mnohem prostší. Země, ve kterých je bydlení tak drahé, mají něco společného, a není to kapitalismus. Je to politika centrálních bank – zvrhle nízké či dokonce záporné úrokové sazby, zvrhle vysoký tisk peněz. To tyto atributy sociálního inženýringu selhaly. A dokud se příčiny neodstraní, lepší to nebude. Ale protože to socialista nikdy nepochopí, nechme příčiny příčinami a podívejme se na něco jiného: Totiž jak se to socialisté snaží v praxi „řešit“.

Se „zajímavým řešením“ přišel kanadský Vancouver. Zajímavým proto, že tenhle (pro mě odstrašující) „vzor“ láká mnoho evropských politiků. „Řešení“ spočívá v dani z prázdných domů. Vancouver má totiž velkou asijskou komunitu, která v něm značnou část roku nežije a má nemovitosti jen jako sezónní sídlo. Mnoho domů a bytů je proto dlouhodobě prázdných. Radnice tvrdí, že chce vrátit prázdné nemovitosti na trh, aby v nich mohli bydlet lidé, kteří ve městě žijí permanentně. Myslí si, že když bude na trhu víc bytů, budou levnější. To zní logicky, ne?

Takže co radnice vymyslela? Další povinnost. Daňový poplatník musí prokázat, že nemovitosti, které neslouží jako stálé bydliště, jsou k bydlení využívány někým jiným. Za nemovitost, která není víc než šest měsíců obývaná, zaplatí majitel 1 % odhadní ceny jako daň. Čistý výnos z daně má být určen na výstavbu dostupného bydlení.

Ale je to dobré řešení? Ekonom sice intuitivně ví, že ne, ale chce-li to prokázat, není to zase tak snadné, protože data z různých zdrojů se zásadně rozcházejí. Pro trh nemovitostí je totiž typické, že na rozdíl od rohlíků, jogurtů či benzínu je každá nemovitost jiná a těžko se hledá něco jako průměrná cena: Rozměrově stejný byt o ulici vedle je prostě už jiný byt a jeho cena může být dost odlišná. Navíc daň funguje teprve od roku 2017, takže má za sebou vlastně jen dvě inkasa. Hodně taky záleží na tom, co porovnáváme: zda mluvíme o celém městě, nebo jen centru. Zda mluvíme o všech nemovitostech, nebo jen o prodeji nových nemovitostí od developera. Proto je tak těžké data správně interpretovat.

Některé zdroje tudíž tvrdí, že počet volných nemovitostí vzrostl ve Vancouveru o 15 %. Jiné mluví o růstu počtu jen o 0,1 %. Jinými slovy, řada článků obsahuje o Vancouveru protichůdné informace, takže roste riziko, že mnozí se Vancouverem budou chtít inspirovat… A když nemůžeš věřit tomu, co se povídá, musíš spolehnout sám na sebe. A tak jsem si Vancouver proklepla sama přímo u zdroje:

Podívala jsem se na statistiku tamní realitní společnosti Zolo z července letošního roku. Z ní vyplývá, že průměrná cena prodaných nemovitostí i po zavedení daně dál rostla. V létě 2018 činila 1,2 mil. kanadských dolarů, koncem roku 2018 už byla u 1,4 milionu dolarů a v roce 2019 se zase trochu vrátila k cenám z léta 2018.  Meziročně je tedy cena prodaných nemovitostí nepatrně vyšší, připsala si 2,6 %.

Ale vypovídá vůbec průměrná cena prodaných nemovitostí o něčem? Vždyť třeba stačí prodat pár velkých luxusních sídel a průměrná cena uletí, ačkoli malý byt se prodává za stále stejné peníze… Musíme se tedy podívat na detailnější statistiku. A z ní jsou vidět obrovské rozdíly. Zatímco dvoupokojové byty zlevnily o 10 %, třípokojové naopak zdražily o 28 %. Zjednodušeně řečeno, daň tedy zlevňuje malé a zdražuje velké byty.

A jak je to s počtem prodaných bytů? Jejich počet v roce 2018 klesal, neboli daň nefungovala. V roce 2019 se situace otočila, počet nabízených nemovitostí sice zásadně roste, jenomže prodeje nikoliv. Prodejů se realizovalo zhruba stejně jako před rokem. Jinými slovy, daň sice nutí majitele byty prodat, ale kupců nepřibývá. Není pravdou, že by se k bytům dostávalo víc lidí, kvůli kterým byla daň zavedena!

A nedost na tom. Na Vancouver se navíc žene smršť žalob. Média probírají, že se s městem chtějí soudit čínští multimilionáři. Jeden z nich by měl například zaplatit daň ve výši 200 tisíc dolarů z nemovitosti, jejíž cena údajně přesahuje 20 milionů. Jenže Číňan tvrdí, že nemovitost nebyla prázdná celých šest měsíců. Jiný zase tvrdí, že nebyl v Kanadě a nemohl zaplatit… Město tedy místo očekávaného rozpočtu na novou výstavbu připravuje rozpočet na právní bitvu. Na dani tak zatím vydělávají právníci, nikoli chudáci.

Takže zas a znovu se ukazuje, jak naivní je představa, že když někdo něco vlastní a nepoužívá tak, jak se státu či městu líbí, hodné město ho daní „napraví“. Je to jen hra na to, že někdo má dost informací a schopností, aby přechytračil spontánní vývoj. Podle dat společnosti Zolo zatím Vancouver dokázal vybrat od majitelů nemovitostí desítky milionů dolarů, aby meziročně ceny bytů stále rostly. Nejsou dostupnější!

Neboli původní cíl daně: levnější byty, víc bydlících.

Skutečný výsledek daně: dražší byty, víc lidí se musí bytu zbavit, stejně bydlících – ale v bytech menších.

Ne, kanadská daň pro nás není žádnou inspirací. Kdo skutečně upřímně chce zlevnit byty a nehoní jen politické body, zamyslí se, jestli to náááhodou není divné, když je hlavní úroková sazba centrální banky nulová či dokonce záporná. Zamyslí se, jestli to je normální, když věřitel musí platit dlužníkovi za to, že mu „smí“ půjčit. Zamyslí se, jak u nás zafungovaly intervence… Ne, problém není v daních, v majitelích, ve spekulantech. Je v měnové politice a v její variaci na socialistické centrální plánování.

Zaplaťpámbu za každý den bez eura

Není to tak dávno, co jsme četli, že do EU vstoupilo Chorvatsko. Nyní čteme, že už započalo proces směrující k přijetí eura. Nejnovější člen EU tak v přijetí eura předběhne ČR, která je členem EU již 15 let.

Mnoho lidí to zvedá ze židle. Prý jsme prohráli další závod. Já myslím, že vyhráváme na celé čáře.

Tvrdit, že „Chorvati jsou rychlejší – tedy lepší“, je příliš naivní optika. V realitě je věc mnohem složitější. Nejde o to, kdo euro přijme dřív. Jde o to, kdo na tom vydělá a kdo prodělá.

V únoru publikovala agentura Reuters závěry studie německého Centra pro evropskou politiku. (Zrovna Němce bych nepodezírala, že budou principiálně na euro nadávat, když se jim hodně rentuje.) Němečtí ekonomové ve studii tvrdí, že zavedení eura mělo na různé země různý dopad. Někde se projevilo pozitivně, někde negativně. To nejspíš bude intuitivně očekávat každý, kdo není vysloveně euro-zaslepený. Studie se ovšem navrch ještě pokusila kvantifikovat, jak na euru lidé v jednotlivých zemích prodělali, či vydělali. A právě v tom je studie nová.

Studie tvrdí, že na zavedení eura nejvíc vydělalo Německo a Nizozemsko. (V tom se shodují se závěry, ke kterým jsme došli s Vladimírem Pikorou v knize Nahá pravda.) Ovšem navrch ještě číselně: Němci díky zavedení eura od roku 1999 v průměru kumulovaně zbohatli o 23 tisíc eur a Nizozemci o 21 tisíc.

A kdo naopak nejvíc prodělal? Možná čekáte, že Řecko. (Pokud jste neskočili na lep tvrzení, že Řecko na euru vydělalo, protože ho „zachránilo“ před bankrotem.) Ale chyba lávky. Řecko sice prodělalo, ale nejvíc prodělala Itálie! Ital v průměru přišel kumulovaně o neuvěřitelných 74 tisíc euro. A Francouz o 56 tisíc. (Ostatně i v tom se shodneme s našimi závěry: Francie do eurozóny nikdy neměla patřit, nemá na to.)

Studie navíc ukazuje, že výhodnost i nevýhodnost eura se pro tu kterou zemi v čase mění. Tak třeba Řecko na euru podle německých ekonomů nejprve vydělávalo, aby následně prodělávalo. Nic tedy není tak jednoduché, jak se může zdát na první pohled. O žádný závod národů v přijetí eura nejde. Jde – tedy mělo by jít - o chladnou ekonomickou kalkulaci.

Až sem to je pohled ekonomický. Jenže ekonomiku řídí politici, a ti mají pohled jiný. Nejspíš si přečetli průzkumy veřejného mínění a podle nich jednají. Podle průzkumu z letošního roku chce zavedení eura 52 % Chorvatů. 40 % je proti. Důvod? Patrně nedostatek informovanosti. Nedostatek pragmatického kalkulu. Přebytek emocí.

Je 52 % lidí v průzkumu dost pro tak závažnou věc jako zrušení domácí měny? Podle matematické logiky je. Ale Brexit chtělo v referendu také 52 % lidí a přitom dnes mnozí hulákají, že to je prý „málo“ a „mělo“ by být další referendum. A pokud odpůrci brexitu v druhém referendu nevyhrají, nejspíš budou chtít třetí a čtvrté a x-té. Tak dlouho, dokud 52 % nebude proti Brexitu. 52 % proti brexitu totiž podle nich má větší váhu než 52 % pro Brexit. Podle logiky těchto lidí jakékoliv číslo pro euro má větší váhu než stejné číslo proti.

Máme všechny důvody myslet si, že Chorvatsko vzhledem k charakteru své jižanské ekonomiky bude patřit k těm, které euro poškodí. Má totiž s touto skupinou zemí podobné atributy: vysoký dluh, nedisciplinovanost veřejných financí, úroveň HDP na osobu pod průměrem eurozóny… a tak dál. Ale kampaň se už rozjela.

Média píší, že když Chorvaté v příštím roce vstoupí do systému ERM II, mohli by přijmout euro už v roce 2022. Agentura Reuters uvádí, že to bude v roce 2023. A německá kancléřka Merkelová letos v květnu v Záhřebu zase mluvila o roce 2024. Chorvatsko ale ještě musí před přijetím eura splnit všechna Maastrichtská kritéria, hlavně snížit dluh. To bude největší práce. Podíl veřejného dluhu na HDP nesmí totiž překročit 60 % a chorvatský dluh aktuálně činí 76,4 %. Chorvaté přitom nejsou moc ambiciózní: Do konce roku 2021 se chce chorvatská vláda dostat jen na 65,4 %. To je málo. (Neboli ono to s tím přijímáním zase tak rychlé nebude.) A právě dluh je pro Chorvatsko koulí na noze, i bez eura s ním potřebuje něco dělat.

Česká vláda se zatím do přijetí eura nežene. Logicky. Dokud toho Češi o euru moc nevěděli, podporovali jeho přijetí. Většina ani netušila, že v referendu o vstupu do EU se vlastně hlasuje i o opuštění koruny. V roce 2001 tak bylo proti zavedení eura podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) jen 23 % lidí.

Během dluhové krize však lidé leccos pochopili. Najednou nechtěli platit řecké a italské dluhy. V roce 2011 se odpor k euru poprvé vyšplhal nad 70 % a tam už zůstal. Průzkum zveřejněný v květnu letošního roku říká, že euro nechce 75 % voličů. Politik, který by ho chtěl zavést, tak asi nechce být znovu zvolen.

Překvapivě velmi racionální (!) názor mají na zavedení eura odboráři, u kterých zrovna racionalitu často nechválím. V březnu 2018 citovala média Josefa Středulu: "Všechny země střední a východní Evropy, které přijaly euro, zatím nedosáhly temp svého růstu před vstupem do eurozóny. To by mělo být vážné varování i pro ČR. Vstup do eurozóny tedy není zárukou udržení nebo zrychlení tempa růstu." Mají pravdu. Lepší než sázet na zavedení eura je sázet na pomalé přibližování ekonomiky k Německu a posilování koruny. Koruna má a pravděpodobně i bude mít velmi dlouhodobou a velmi pozvolnou tendenci posilovat. Díky tomu bohatneme. (Tedy – pokud se třeba ČNB zrovna nerozhodne tři roky intervenovat…)

Nicméně jsou kolem nás lobbisté, kteří mají v zájmu vlastní kapsy zájem na zavedení eura co nejdřív. Ti sázejí na naivní emoce a tvrdí veřejnosti, že euro je puncem kvality. Podle mě je spíš pouze puncem dluhu:

Data Eurostatu tvrdí, že 18 členských zemí eurozóny mělo v roce 2008 dluh k HDP na úrovni 68,9 %. V roce 2018 to ale bylo už 85,3 %. Projevilo se totiž přesně to, o čem píšou němečtí ekonomové. Zavedení eura vedlo k tomu, že se k levnému úvěrování dostaly problémové země, které nikdo úvěrovat neměl. A úvěrování problémových zemí zase vedlo k tomu, že se země dluhově nejspořádanější mohly zadlužit za zápornými úroky a svůj už tak malý dluh bez práce dál snižovat. Výsledkem je, že dluh jihu Evropy roste, dluh Německa klesá.

Zatímco v roce 2008 činil dluh Itálie 102,4 %, v roce 2018 to bylo 132,2 %. I Francie je velký skokan. Z 68,8 % vyskočila kvůli přechodu k „socialismu“ až na 98,4 %. Naopak dluh Německa klesl z 65,2 % na 60,9 %. I Slovensko se díky euru chová jak utržené ze řetězu. V roce 2008 mělo dluh 28,5 %, o deset let později už 48,9 %! Právě rychlost růstu dluhu byla tím, co dohnalo Řecko – proč se mu euro nejprve rentovalo, pak krutě nevyplácelo.

Řecko je katastrofou samo o sobě. Ačkoli mu část dluhu byla odpuštěna, jeho dluh vzrostl raketově. V roce 2008 dlužilo 109,4 % HDP, o deset let později neuvěřitelných 181,1 %. Řecká dluhová krize nebyla vyřešena, pouze odsunuta. Přesto se stále najdou lidé, kteří omílají, že Řecko bylo zachráněno od bankrotu. Není to pravda. Podle původní definice už Řecko zbankrotovalo. A aby to nevypadalo tak trapně, začalo se řeckému bankrotu říkat „restrukturalizace“.

I my jsme kvůli populistické politice víc zadluženi, ale nedá se to srovnat se státy platícími eurem. ČR měla v roce 2008 dluh 28,3 % HDP, vloni 32,7 %. Dánsko vyskočilo z 33,3 % na 34,1 %, Švédsko je na tom podobně. Proti Slovensku je to jako nic.

Ne, eurozóna už není klubem bohatých, je to klub předlužených. S Chorvatskem jako novým členem to nebude lepší. Ostatně Chorvatsko má mnohem horší rating než my. Chorvatská ekonomika není na euro zralá. Bude to další Itálie. A Italové už pomaličku pošilhávají po vlastní paralelní měně. Dobře vidí, že euro je výhrou pro Německo, ne však pro ně. Ne však pro nás. Zaplaťpámbu za každý další den s korunou.