Dluh, který nám vláda vysekla, zaplatí každý

 Mluvit o Řecku se možná může zdát vzdálené. Nás přeci zajímá, jak se máme my tady a teď postarat o naše peníze. Tak proč do toho tahat Řecko? Ale všechno souvisí se vším.

Řecko by dost dobře mohlo být jakýmsi předobrazem toho, jak bychom taky mohli my sami dopadnout. Zvláště poté, co druhá z obou obřích hospodářských krizí, totiž ta aktuální v roce 2020, drtivě dopadla i na české veřejné finance. A to už by naši kapsu zajímalo hodně.

Řecko mělo vždy vysoký dluh a vždy mělo problémy s jeho splácením. Historické kořeny problému jdou několik staletí nazpět. V novodobé historii hospodařilo Řecko s permanentním deficitem od roku 1974 a od roku 1981 přesahoval roční deficit 3 % HDP.

Zadlužování Řecka mělo tak velké rozměry, že se po jeho vstupu do EU ukázalo, že Řecko svůj dluh před přijetím eura skrývalo a statisticky fixlovalo. Kdyby tak nečinilo, nikdy by se členem eurozóny nestalo.

Později se ukázalo, že podvody a manipulace s oficiálními statistikami byly běžné. Evropské úřady Řekům naletěly. Řecké úřady fixlovaly zásadní data o veřejných financích dlouhá léta. To se potom odráželo v uměle vyvolané důvěře na finančních trzích, kde je zvykem s daty pracovat a důvěřovat jim.

Když se na podvod přišlo, ukázalo se, že Řeky odhadovaný deficit v roce 2009 nečinil 6 až 8 % HDP, ale rovnou 12,7 % HDP. A po použití metod Eurostatu dokonce 15,1 % HDP. Jinými slovy, řecké problémy byly dvakrát horší, než Řekové světu tvrdili.

Členství v eurozóně otevřelo Řecku stavidla předlužení, protože si najednou mohlo půjčovat levněji. Banky a investoři vnímali Řecko v lepším světle, protože bylo v klubu rádobybohatých zemí používajících euro. A Řecko možnosti předlužit se s chutí využilo.

Velkou roli v tom sehrála i možnost čerpat evropské dotace a korupce s nimi spojená. Podle Transparency International vnímali lidé v Řecku korupci nejhůř (míněno nejvíc) z celé EU. Pro představu – v roce 2018 byla ČR podle indexu korupce na 38. místě, zatímco Řecko na 67. místě. V roce 2018 přitom Řecko mělo 45 bodů a v roce 2012 mělo bodů jen 36, tedy méně než třeba Libérie nebo Zambie. Evropské dotace udělaly z Řecka eldorádo zkorumpovaných politiků.

Šedá ekonomika bujela. Odhaduje se, že Řekové měli v roce 2012 ve švýcarských bankách kolem 20 miliard eur, z nichž jenom procento bylo zdaněno. V roce 2015 měli ale údajně Řekové ve Švýcarsku už 80 miliard eur. Logicky. Mnozí lidé si uměli náramně dobře představit, že se jim stane totéž, co se stalo na Kypru, totiž že jejich vklady v bankách budou zmrazeny a ke svým penězům se minimálně dočasně nedostanou.

V rámci eurozóny ovšem ztratilo Řecko možnost podhodnocení své měny, na což bylo zvyklé. Řecko se tak najednou stalo drahou zemí s nízkou produktivitou. To znamenalo, že bylo v ohromné nerovnováze. Mělo hluboký obchodní deficit a hluboký deficit veřejných financí. Bez vlastní měny se nabízelo jen jedno řešení, takzvaná vnitřní depreciace – tedy pokles cen, a to včetně ceny práce, tedy mezd.

My sice zatím neplatíme jako Řekové eurem – zatím – ale to neznamená, že se nám zadlužení nevrátí ve zlém. Jenom ten zpětný bumerang bude mít za pár let mírně odlišnou podobu. Nejpravděpodobnější kanál, skrze který se dluh u nás v průběhu let provalí, budou enormně nízké úrokové sazby v kombinaci s inflací, což povede ke znehodnocování úspor. A to i mnohaletých úspor nedobytně uzamčených třeba v penzijních fondech. Konkurenceschopnost a mzdy to nejspíš časem s vysokým veřejným dluhem odskáčou také.

Ponaučení? Je dvojí. Zaprvé když někdo neumí šetřit po staletí, asi se ze dne na den nezmění. Když se Evropa od zavedení eura potýká s dluhem, pomalým růstem a mizerným úročením, asi se to šmahem nezmění „jen“ proto, abychom dál nepřicházeli skrze nízké či záporné úroky o peníze. Evropské investiční podmínky se moc nezlepší. To my se musíme naučit je přechytračit.

A zadruhé radost z toho, že vláda dneska přidá kupříkladu důchodcům, a tím jen tak mimochodem vysekne slušnou sekyru, je naivní. O co víc na dluh přidá dneska, o to víc budeme všichni svorně v budoucnu dluhem potrestáni.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

Budou se rozdávat peníze. Dostane každý.

Všichni jsme si asi už všimli, že centrální banky „tisknou“ peníze jak o život. Někteří si navrch k tomu ještě všimli, že zejména v Evropě tyhle peníze prakticky nejsou ničím kryté.

Tomuto typu „tisku peněz“ se vznešeně a krapet kamuflovaně říká kvantitativní uvolňování. A většina lidí ví, že teoreticky čím víc vytištěných peněz, tím vyšší by měla být inflace. No jo – ale kde tedy ta inflace je?!

To, že s kvantitativním uvolněním příliš neroste spotřebitelská inflace (tedy nerostou například ceny potravin, ceny školních potřeb, nábytku apod.), je dáno tím, že peníze uvolněné do oběhu vlastně nekončí úplně všechny mezi lidmi, ale vrací se z větší části zpět do centrální banky. Každý si teď logicky položí otázku: A proč tedy centrální banka posílá do oběhu nové peníze, když je zase vzápětí stahuje, takže v oběhu z velké části ani nezůstávají? Odpověď zní: Protože tyto uvolněné (a zase stažené) peníze za sebou zanechávají stopu v podobě nižších úrokových sazeb napříč celou ekonomikou. A jsme u jádra pudla.

Teorie, na které centrální banka staví, totiž vychází z předpokladu, že za tyhle nízké úrokové sazby si pak někdo vezme úvěr. Že s nízkým úrokem si lidé vezmou úvěr ochotněji, než kdyby byly úroky vysoké. A tohle rádobyvysoké množství nově poskytnutých úvěrů by následně mělo roztáčet kolečka ekonomiky. Mělo by se víc investovat i nakupovat na dluh. Tolik teorie.

Tato teorie je ovšem mylná a nefunguje.

V Evropě se totiž tato politika v kýžených vyšších investicích a vyšší výrobě nikterak neprojevila. Zato se projevila někde úplně jinde – tam, kde o to nikdo nestál. Projevila se totiž ve spekulacích na ceny nemovitostí a akcií. To právě proto jsou ceny bydlení tak vysoké, právě proto ceny akcií rostou, ačkoli podniky mají mnohdy i ztráty. Inflace tu je – jen to není inflace v cenách zboží a služeb, ale je v cenách nemovitostí a cenných papírů.

Teď by samozřejmě bylo logické připustit si, že tato politika nefunguje. Že hospodářský růst nepřinesla; namísto toho jen zvýšila ceny nemovitostí a cenných papírů. Tedy bylo by namístě ji opustit. Opak se ale stal pravdou.

Zklamání, že kvantitativní uvolňování nefunguje, vedlo mnoho lidí k úvahám, že se pouze uvolnilo do oběhu málo peněz a úrokové sazby klesly ještě nedostatečně. Že je třeba dostat mezi lidi peněz víc. Samozřejmě je to nesmysl – pouze to nemovitosti ještě víc zdraží, aniž by to zrychlilo hospodářský růst. Ale současní tvůrci měnové politiky jsou, zdá se, příliš mentálně nepružní na to, aby si to přiznali.

A tak se někteří „ekonomové“ v centrálních bankách vrátili k oprášení myšlenek na takzvané vrtulníkové peníze. Prostě sypání peněz přímo lidem do kapes. Rozdávání vytištěných papírků.

Jakkoli se tato teorie může (správně) zdát naivní, centrální bankéři ji vážně nosí v hlavě. A bláznivostí už udělali mnoho. Po tom, co přinesl rok 2020, jsou nejspíš vrtulníkové peníze na spadnutí v různých koutech světa. A já si troufám tipnout, že eurozóna bude mezi prvními.

Zkrátka když je něco v hospodářské politice zjevně neracionální či hloupé, ještě to neznamená, že k tomu nedojde. Bohužel centrální banky už v posledních deseti letech prokázaly, že nikdy nekonají tak zle, aby nemohly konat ještě hůř.

Že pak ještě víc vzroste inflace cen bydlení, neboli bydlení bude ještě víc nedostupné – to už je věc jiná.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

 

 

Chystá se frontální útok na vaše peníze

Mám pro vás jednu zprávu, která se vám asi… No, i když raději posuďte sami. Takže: V současném světě neexistují opravdu bezpečné a výnosné investice. Bezpečné investice jsou totiž ztrátové.

Koupíte si třeba „super-bezpečný“ německý státní dluhopis. Držíte ho deset let do splatnosti. A na konci – máte ztrátu. Německý stát vám vrátí míň peněz, než kolik vám milostivě „dovolil“, byste mu na počátku půjčili. Tak vypadají záporné výnosy v praxi. Že tím máte ztrátu nominálně, je jasné. Natož když do toho ještě započítáme inflaci.

To lidé nechtějí. Logicky. Tlačí proto na politiky, aby to „nějak“ vyřešili.

A němečtí levicoví politici už „řešení“ mají. Objevují se myšlenky, že by lidé mohli investovat do takzvaných klimatických dluhopisů, které by stát uměle úročil kladně. Jednoduše by jejich výnosy byly dotované. Žijeme totiž v době klimaticko-hysterické. A ekologicko-hysterické. Že je to finančně nereálné, autoři „řešení“ neřeší. Že na to Evropa nikdy mít nebude, je šumafuk – peníze si přece moderně natiskneme.

Možná si říkáte, že když jste byli celí život zvyklí na to, že dlužník platí věřiteli, asi jde jen o dočasnou záležitost. Nu – jest to záležitost dočasná asi jako pobyt přátelských okupačních vojsk Varšavské smlouvy na našem území. Do doby ekologicko-hysterické totiž vpadla doba corono-megahysterická. Alarmisté si žádali „řešení“. A vlády a centrální banky s „řešením“ přišly: Ještě víc snížíme úrokové sazby a natiskneme ještě víc peněz. Že tohle řešení nic neřeší, je šumák, hlavně že to před lidem vypadá, že něco děláme, a někteří z nás politiků a centrálních bankéřů tomu dokonce i věří.

Šance na zvýšení úrokových sazeb ECB je po událostech roku 2020 minimální. Politici naopak budou tlačit na úrokové sazby ještě nižší a ještě nižší. Země, které nemají tak rozvinutý systém penzijních fondů jako třeba Nizozemsko, v tom dlouho neuvidí ohrožení – nebudou si uvědomovat, jak moc je to likvidační kupříkladu pro penzijní systém. Neekonomové ve vedení ECB s tím také nebudou mít problém.

Všichni ale pochopí, že se zápornými sazbami nebude nikdo ukládat peníze do bank. To je velmi srozumitelné i pro neekonoma. Všichni také pochopí, že banka bez vkladů nemůže půjčovat, ekonomika bez úvěrů nemůže růst a vlastně ani základně fungovat. Tradiční fungování banky jako instituce přijímající vklady a poskytující úvěry je v ohrožení. Paradoxně čím víc centrální banka tlačí peníze do ekonomiky, tím méně v ní peněz nakonec je!

Pokud by teoreticky centrální banka snížila své úrokové sazby třeba na minus 10 %, budou mít podobné úrokové sazby na vklady i klienti. Nikdo ale nebude ochoten podepsat bance to, že mu může každý rok vzít desetinu jeho peněz. Bude se chovat logicky a peníze si raději nechá doma pod matrací. Tam se mu sice nezhodnotí, ale také o ně nepřijde.

Aby mohla centrální banka tento problém obejít, potřebuje domácnosti zbavit možnosti nechat si peníze doma pod polštářem. Odtud se objevuje myšlenka, že bude zrušena hotovost. V tu chvíli budou existovat peníze pouze v elektronické podobě. Pak vskutku nebude problém vás donutit mít je v bance – protože kde jinde můžete mít elektronické peníze? – a také nebude problém vás ročně zkasírovat třeba o 10 procent vašich úspor.

Tím se dostáváme do světa, který si neumíme dobře představit, podobně jako si kdysi bankéři nedokázali představit peníze, jež by nebyly kryty zlatem. Ekonomika, v níž by nebyly bankovky, by byla dost jiná. A vůbec ne jen v tom, že neplatíme hotovostí. Jde spíš o to, že i jen teoretická možnost hotovostí platit vytváří velmi účinnou hráz proti škodlivým experimentům centrálních bank, jako jsou třeba hluboce záporné úroky.

Byl by to skok proti světu, kde se platilo občas kartou a občas hotově. Existovaly by v ní úplně nové transmisní mechanismy a nemovitostem by to otevřelo dveře k ještě většímu zdražení. Společnost by byla ještě víc rozdělena.

Dřív než v Evropě to bude zavedeno v Číně. Tam jsou dnes technologicky i totalitárně dál. V Číně však nepoužijí digitální státní měnu kvůli záporným úrokovým sazbám, ale kvůli dohledatelnosti všech plateb a dozoru státu nad obyvatelstvem. Tento dohled bude bez hotovosti dokonalý. Velký bratr uvidí všechny příjmy i výdaje. Jeho dozoru se nikdo nevyhne. A veřejnosti to bude „vysvětleno“ jako boj s neplacením daní a financováním terorismu.

Jsem přesvědčená, že to je jasné ohrožení demokracie. V Rakousku se proto mluví o tom, že by právo na hotovost mělo být zakotveno v ústavě. Jde o reakci na to, že ECB už připravuje dokumenty směřující k přechodu na takovou digitální měnu. U nás zatím samozřejmě skutek utek – u nás se tak maximálně řeší, že máme otevřenou jen jedinou putyku v zemi, a to tu na Vyšehradě. Že by někdo řešil v Ústavě fakt, že se v ECB tiše připravuje frontální útok na vaše peníze, to je v našem rybníčku sotva představitelné.  

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

Jak z covidu vytřískat popularitu

Představte si hypermoderní nemocnici postavenou za účelem boje s nebezpečnou nákazou. Každý prostor postavený s myšlenkou zabránit úniku viru. Všechno zařízení v nerezu.

Několik samostatných vzduchotechnických jednotek s výkonnými filtry, aby se virus nemohl šířit mezi různými prostorami nemocnice. Speciální obleky vyvinuté pro boj s nákazou; žádné podomácku šité hadříčky přes ústa. Hermeticky uzavíratelné dveře zabraňující vynesení viru vně betonový monolit nemocnice.

Zařízení i jeho materiálu za miliardy tleská sama americká armáda. Aby ne, když supernemocnice provozovaná armádou patří k nejmodernějším zařízením svého druhu v Evropě. Škoda, že má jednu drobnou vadu na kráse. Její zakonzervované vybavení a materiál za miliardy pomalu a v tichosti prochází… Vyčleněný personál nemá po většinu času co na práci. A pro Centrum biologické ochrany Těchonín – protože to je název onoho hypermoderního antivirového centra – se horko těžko hledá náplň.

Trochu to sice dře, ale aby to nevypadalo tak úplně trapně, alespoň se jako „uplatnění“ těchonínské nemocnice vymyslí výcvik pro vojenské lékaře a „karanténa“ pro vojáky vracející se z vojenských misí. Není sice tak docela jasné, proč by se vojáci sloužící kupříkladu v Afghánistánu měli vrátit nakažení jakousi ebolou nebo alespoň malárií, ale bude to vypadat dobře, když je na nějaký čas zavřeme do karantény v Těchoníně a budeme se tvářit, že supernemocnice má aspoň něco na práci.

Protože ale přeci vojenská těchonínská nemocnice nepojede na plný výkon, ještě to tak, odběry vojákům v „jako-karanténě“ přijede udělat zcela normální a řadový personál z Ústřední vojenské nemocnice v Praze, který si „nebezpečný biologický materiál“ zase odveze s sebou do Prahy. (Přeci ten nebezpečný a potenciálně zavirovaný materiál nenecháme v centru biologické ochrany, které by něco muselo dělat, že.) A tak miliardová investice dál chátrá, daleko od pražských kaváren a objektivů médií, zapomenutá v Orlických horách.

A pak přijde pro Těchonín pravé boží požehnání a šance, jak ospravedlnit svou miliardovou existenci. Zemí se začne šířit nebezpečná nákaza, o které média zprvu sveřepě tvrdí, že její smrtnost je dvouciferná (i když je již prokázán opak), a kvůli jejíž nebezpečnosti se vláda rozhodne paralyzovat celou ekonomiku, zavřít lidi do karantén, vyhlásit výjimečný stav (vlastně pardon, nově se tomu říká nouzový stav), vyhlásit zákaz nočního vycházení a uvrhnout zemi do nejhlubší recese, kterou kdy naměřila. Konečně se Těchonín může ukázat v celé své oslnivé hi-tech velkoleposti a předvést, jak jsme na boj s virem připraveni. Pokud by se snad nedostávalo personálu, stáhneme do Těchonína všechny lékaře z vojenských nemocnic či praporních obvazišť – a protože s vysokou pravděpodobností všichni z nich Těchonínem v rámci svého výcviku už prošli, budou tu jako doma.

Ale počkat, Těchonín je vlastně v Orlických horách, že? Není to trochu daleko od pražských kaváren a objektivů médií? Co když si nikdo nevšimne, jak to má vláda perfektně ošéfované?! To by tak hrálo!

Kdepak, musíme vymyslet něco akčnějšího. Něco, na co bude dokonale vidět. Co si budou moci novináři i kolemjdoucí dennodenně fotit. Něco, co budeme moci uvést mohutnou tiskovou konferencí a lesem kamer. Co takhle třeba provizorní polní nemocnice v Praze?

Pravda, i tohle má jakési mušky na kráse. Jednak těchonínská supernemocnice bude dál stát a její přístroje budou procházet… (Ale kdo z veřejnosti o její existenci vlastně ví a bude se ptát?)

Druhák polní nemocnice je… prostě polní nemocnice. Polní. V zabydlených pražských Letňanech. Nikoliv hi-tech antivirová ochrana. Plech. Plachty. (Ale kdo z veřejnosti, která běžně nosí plandající se roušku pod nosem v domnění, že to jest ochranou před šířením smrtelného viru, se bude ptát, zdali je oddělenými klimatizacemi a podtlakovými dveřmi zabezpečeno, že vir nebude z polní nemocnice vynesen do Prahy?)

A pak tu taky máme onu hypotézu, proč v některých italských městech zemřelo tolik lidí. Dnes už víme, že čím větší virová nálož, tím těžší průběh covidu-19. Logická hypotéza tedy zní: Čím víc lidí covidem infikovaných navezeme do jednoho společného nemocničního prostoru, tím víc se vzájemně infikují, tím víc jim roste virová nálož – a tím víc se jim zhoršuje průběh nemoci. A to je přesně to, co se stalo v některých italských městech: Mnoho infikovaných lidí navezených do velkých hal. A následné „nevysvětlitelné“ umírání… Není čistě náhodou obrovská ratejna letňanské polní nemocnice reklamou na italský scénář? (Ale kdo z veřejnosti tuhle hypotézu zná a bude se ptát, jak se v polní nemocnici podaří zabránit zvyšování virové nálože?)

Cožpak ale všechny tyhle mouchy a mušky jsou podstatné, když se vláda může blýsknout svou akčností? Podstatné je přeci jenom to, že při příležitosti otevření Letňan se může předvést sám Andrej Babiš, před objektivy mu bude hrát kompars šéf polní nemocnice se svou slušivou vojenskou uniformou a všemi podplukovnickými frčkami, to vypadá před kamerami náramně fotogenicky, cvak – cvak, ještě úsměv, a máme pár těch politických bodů zase v kapse.

Že se lidé na jaře skládali na ventilátory a šili svépomocí velmi-velmi provizorní antivirovou ochranu, zatímco antivirové hi-tech zařízení za miliardy je zakonzervováno a pomalu zastarává? Že navezení covid-pacientů do obrovské společné haly polní nemocnice je může dokonce poškodit, zatímco jejich vzájemná izolace v Těchoníně by jim naopak byla ku prospěchu? To je přeci ve světle toho báječného politického píárka zcela vedlejší.

Tento text byl napsán ve spolupráci s mjr. MUDr. Martinem Vavrušou, lékařem testujícím na COVID-19, disponujícím atestacemi z urgentní medicíny a chirurgie, účastníkem vojenských misí a obeznámeným z vlastní zkušenosti s CBO Těchonín. (O obvyklé nadávky se protentokrát solidárně podělíme – vřelé díky za ně předem.)