Nesmyslné argumenty pro euro

Českým Facebookem a dalšími sociálními sítěmi i médii se zhruba od roku 2019 šíří profesionálně zpracované grafy, které mají vyvolat dojem, jaká tragédie v ČR nastala v důsledku toho, že Češi na rozdíl od Slováků nepřijali euro.

Grafy mají „odborně“ kvantifikovat, jak jsme sami sebe podrazili tím, že máme korunu.

Co znamená „odborná kvantifikace“ v rukou ideologa si můžeme v poslední době názorně každý den užívat v podobě „kvantifikování“ počtu nakažených, mrtvých či vyléčených covidem. Že čísla matlají do sebe výsledky vzájemně nekompatibilních testů, ani to, že testy nejsou 100% průkazné, ba ani to, že některá čísla jsou krutě podhodnocená, protože ne každý držitel mozku cítí potřebu dát své viróze jméno a nechat se některým z neprůkazných testů otestovat – co na tom? Čím větší hromada čísel, aby se v nich prase vyznalo, tím líp se odůvodňuje ekonomická sebevražda, kterou tu prozatím pácháme. Asi tolik k „použití“ propagační statistiky.

A úplně stejně je tomu i v případě eura. Jeden z těchto euro-propagačních grafů ukazuje, jak přijetí eura údajně akcelerovalo na Slovensku růst HDP. Graf ukazuje, že od chvíle, kdy Slováci přijali euro, rostou v průměru o 2,17 %, zatímco Češi jen o 1,34 %. Na první pohled z toho plyne, že euro Slovákům pomohlo. Někteří diskutující to jasně „pochopili“ a v diskusi odpůrce eura označují za „eurolháře“.

Graf je navíc doplněn statistikou objemu vývozu, která ukazuje, jak po zavedení eura vývoz ze Slovenska roste, takže má být evidentní, že právě díky euru Slováci vyvážejí víc.

Jenže to je naprosto demagogické a nejspíš i záměrné pokroucení dat. Kdybychom měli férově popsat realitu, musíme říct, že Slovensko rostlo rychleji než Česko už před zavedením eura. Rozdíl v růstech ČR a Slovenska byl dokonce před zavedením eura vyšší než po jeho zavedení*).   V letech 2000 až 2008 rostlo Slovensko v průměru o 5,7 %, zatímco ČR o 4,3 % a Polsko jen o 4,2 %. Takže první „argument“ je chybný.

Druhý argument je také chybný: Slovenský export nevzrostl kvůli zavedení eura, ale kvůli postavení několika automobilek. Díky nim vzrostla produkce aut na hlavu na Slovensku nad úroveň ČR. Dokonce se od toho okamžiku na Slovensku produkuje nejvíc aut na hlavu na obyvatele. O vzniku automobilek bylo přitom rozhodnuto ještě před zavedením eura a tyto automobilky dopředu plánovaly vyrábět pro export. Automobilky nešly na Slovensko kvůli euru, ale kvůli tamní levné pracovní síle a vysoké nezaměstnanosti.

To, že Slovensko roste dlouhodobě rychleji než Česko, je dáno tím, že roste z nižšího základu. Je zkrátka chudší. I ČR roste dlouhodoběji rychleji než Německo – protože ČR je chudší než Německo. Euro s tím nemá nic společného.

Pokud by někdo přesto považoval dané grafy za argument pro přijetí eura, vřele mu doporučuji nahradit český graf polským. Kdybychom totiž porovnali data Polska a Slovenska, bylo by vidět, že Poláci bez eura za evropské krize rostli, zatímco Slováci s eurem padali; v této logice to tedy naopak vypadá, že euro Slovensku ublížilo.

A kdybychom to dovedli do absurdna, mohli bychom říct: Pokud je pro někoho argumentem ve prospěch eura to, že Slovensko platící eurem roste rychleji než ČR, a pokud víme, že Polsko roste se zlotým ještě rychleji než Slovensko s eurem, neměli bychom přijímat euro, ale zlotý. Přesně k takové – zjevně přihlouplé – úvaze by totiž „argument“ postavený na porovnání dvou grafů vývoje HDP v ČR a na Slovensku vedl. Průměrný růst Polska v letech 2009 až 2018 totiž činí 3,5 %, zatímco slovenský průměr činí jen 2,3 %!

Ovšem férové by bylo říct, že celá tato debata o euru není vůbec ekonomická. Euro ovlivnilo data o HDP nebo vývozu jen marginálně. Celá debata o euru je zpolitizovaná.

Velkou měrou ji přiživují některé neziskovky a někteří exportéři. Využívají k tomu i matoucí argumenty. Například web Moje Evropa se odkazuje na průzkum, který si nechal zpracovat od agentury MEDIAN; podle něj si 62 % Čechů myslí, že by jim euro usnadnilo cestování. Na základě toho pak tvrdí, že Češi s eurem váhají, jako by snad nechtěli bohatnout. Ano, manipulativně použijí i slovo „bohatnout“.

To ovšem skutečně manipuluje: Je vlastně překvapivé, že jen 62 % lidí si myslí, že by jim euro usnadnilo cestování. Myslím, že je jasné, že bez konverze měn je cestování snazší. To ovšem automaticky neznamená, že se euro vyplatí. Celá manipulace je navíc umocněna tím, že v průzkumech drtivá většina lidí nechce, aby ČR euro přijala. Zavedení eura a snazší cestování s eurem jsou dvě rozdílné věci. Je to na úrovni tvrzení, že díky euru se Slováci dostanou v hokeji na olympiádu.

Co z toho plyne? Čas od času se i mistr vědec utne – a já mám silné podezření, že se utnul tehdy, když lidský druh pojmenovat Homo sapiens sapiens. Člověk moudrý? Jak je možno nazvat tvora moudrým či rozumným, když se dobrovolně používání rozumu vzdává? A jakmile jde (nejen) o euro, až příliš mnoho lidí myslet přestává a dopouští se neospravedlnitelného činu: přenechává vládu nad svým rozumem druhým a rozhoduje se přijmout nepodložené výroky za fakta.

Místo slova „euro“ si doplňte libovolně výrazy jiné: EU, nepodmíněný příjem, covid, roušky, manipulátor, sociální odpovědnost, CO2, klima…

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

*) https://data.worldbank.org/indicator/ny.gdp.mktp.kd.zg).   

 

 

Svět sevřela pandemie blbosti

 

Není to asi žádné objevení Ameriky, ale přesto konstatuju: Před krizí 2008 jsme byli někde úplně jinde.

Kde? Jednoduše se dá říct: Tehdy se ještě spořilo, šetřilo a investovalo dobře. Tehdy jsme se ještě pohybovali v normalitě. Nikdo nemohl mít pocit, že tvůrci hospodářské politiky svými rozhodnutími berou lidem úspory.

Česká republika už má za sebou oslavu třiceti let od listopadové revoluce v roce 1989. Dost dlouhá doba na to, abychom mohli hodnotit.

První léta se nesla v duchu transformace centrálně plánové ekonomiky na ekonomiku tržní. V duchu přechodu z totality v bezbřehou svobodu. Bylo to období, které budou historici ještě léta zkoumat. Bylo to ovšem období specifické a svým způsobem neopakovatelné.

Tedy ne že by bylo možno evropskou ekonomiku té doby přirovnat zrovna k mladému vranému hřebci; ale dejme tomu, že oplácaná kobyla by to být mohla.

Pro současné ekonomy je proto zajímavější vývoj Evropy jen v posledních dvaceti letech – to už je období standardnější, které má smysl zkoumat s tím, že nám může přinést inspiraci (nebo naopak varování) pro dnešek. A zejména ekonoma zaujmou roky 2008 až 2010. Tedy období, kdy se celý svět otřásl hospodářskou krizí.

Na Západě se dnes mnoho lidí domnívá, že změny, které krize přinesla, jsou pro současnou společnost důležitější než pád Berlínské zdi. Berlínská zeď ovlivnila hlavně střední Evropu. Krize z let 2008–2009 ovšem ovlivnila celou euroatlantickou civilizaci a pravděpodobně nás bude ovlivňovat dál.

Najednou přestala být méně podstatná levicová či pravicová orientace. Namísto toho se svět začal dělit na liberální a konzervativní. A to všechno zvýraznily právě roky 2008 až 2010. Zejména s Evropou notně zamávaly.

Dnes, tedy v roce 2020, jsme ve srovnání s rokem dejme tomu 2007 jinde především mentálně. Možná jste to taky slyšeli: takovou tu fámu, že kapitalismus selhal. Že prý nějaká „neviditelná ruka trhu“ jsou jen kecy. Že prý se ekonomický svět hroutí, protože tržní systém nefunguje.

Takže jen abychom v tom měli pořádek: ekonomický svět se vážně svým specifickým způsobem hroutí. Hroutí se, protože levice celého světa propadla záchvatu socialistického šílenství.

Úroky jsou záporné. Cena ropy byla v roce 2020 záporná. Byty se skoro nedají koupit. Ne, ani jedno nevyprodukoval „kapitalismus“ či volný trh. Všechny tři zrůdnosti vyprodukovaly socialistické zásahy centrálních bank a vlád.

Záporné úroky vyprodukovaly centrální banky, které podlehly dojmu, že je v pořádku, když peníze, které musí většina lidí v potu tváře vydělávat, mají zápornou hodnotu. Tedy když práce většiny lidí má zápornou hodnotu. Tedy když se pracovat nevyplácí.

Zápornou cenu ropy vyprodukovaly vlády, které nás zavřely do karantény kvůli nemoci, jejíž mediální obraz byl na hony vzdálen realitě. Takže se nesmělo cestovat. Takže nebyla poptávka po ropě. Takže vytěženou ropu nikdo nechtěl. Takže ji nebylo kam dávat, protože jen tak vylít na pole ji nelze. Takže ten, kdo ropu s nemalými náklady a námahou vyrval zemi, musel platit za to, aby se jí zbavil a přiměl někoho jiného, aby ještě víc naplnil už tak přetékající zásobník.

Předražené ceny bytů vyprodukovaly centrální banky, které svými zápornými úroky zničily jakékoli investiční příležitosti a přiměly k zadlužení a spekulacím s byty i lidi, kteří nemají pomalu ani na oběd.

Všechny tyhle nemorální zrůdnosti nadělají ještě mnohem víc zla, než většina lidí dnes dokáže dohlédnout.

Možná se vám zdá, že o nic nejde. No a co, tak věřitel platí dlužníkovi za to, že mu smí půjčit. Nemorální sice, ale dlužníkům to vyhovuje a věřitelé jsou takoví ti nechutní boháči, kteří mají na to, aby půjčovali, takže škoda každé rány, která padne vedle. Omyl. Až záporné úroky položí většině lidí jejich celoživotní úspory na důchod, pochopí to. Pochopí, že záporné úroky jim vzaly plody jejich celoživotní práce. A ze státního důchodu se budou moci tak leda pást. Až tohle pochopí, bude už pro ně pozdě.

Možná se vám zdá, že drahé byty se dají vyvlastnit, nájmy se dají regulovat. Omyl. Čím víc budete těm, kdo byty mají, jejich majetky brát, tím menší budou mít motivaci je nabízet k nájmu a starat se o ně. Tím budou byty nedostupnější a dražší. Nedostupné byty položí bydlení u nás a zradikalizují našince.

Mohli bychom pokračovat. Tisk nekrytých peněz. Dotace kradoucí těm, kdo táhnou svět na svých ramenou. Rozdávání dotací těm, kdo jen žijí z cizího. Dluh evropských zemí větší než řecký dluh v době, kdy Řecko uprostřed dluhové krize bankrotovalo. Záporné ceny elektřiny, když v Německu trochu víc zafouká. Zákaz dieselů ve městech, ačkoli koronakrize v roce 2020 prokázala, že i při nulové dopravě emise škodlivého oxidu dusičitého zůstaly stejné, takže likvidace automobilek živících evropský průmysl byla pouhou nenávistnou ideologií proti autům, nikoli záchranou planety – potlačováním pohybu a radosti ze života ve jménu stagnace a úpadku.

Ale nebudeme pokračovat, je to zbytečné. Protože slepý nevidí, hluchý neslyší a ideolog nemyslí. Ten si nejdřív musí nabít ústa.

Až se restartujeme od nuly, bude zas dobře. Život si vždycky najde cestičku a zvítězí nad úpadkem. Ale ti, kdo takový restart ustojí, rozhodně nebudou ti, kdo budou pasivně sedět doma a čekat, jak se o ně stát postará. To, co je dosud před námi, stejně tak jako budoucí restart, ustojí ti, kdo se spolehnou na sebe a svůj úsudek. Ti, kteří jsou zvyklí sami tvořit, sami myslet, sami se o sebe starat, nespoléhat na „systém“.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

Obrání schopných ve jménu lempla

 

Když vznikala eurozóna, ekonomové se domnívali, že všechny země budou dodržovat určitá pravidla. Nebudou se nadměrně zadlužovat, nebudou fixlovat své účetnictví.

Vlastně se tak nějak věřilo, že eurozóna bude dobrovolně ctít princip táhnutí za jeden konec provazu.

Teorie je věc hezká, zejména nachází-li se na papíře. Kde ovšem není soudce, tam také není pořádku. Vlastně je to až s podivem, že ekonomové uvěřili tak naivní myšlence, jako že nikdo si nezkusí hrát na černého pasažéra. Psychologie a teorie her celkem jasně ukazují, že čím víc účastníků do nějakého projektu namočíme, tím víc roste pravděpodobnost, že dřív či později se někomu vyplatí začít žít na úkor druhých.

Dokud se věřilo, že všechny země se v eurozóně budou chovat slušně a spořádaně, věřilo se také, že všechny vlády budou coby dlužníci stejně důvěryhodné, tedy budou si také půjčovat na svůj chod za stejný úrok. Chyba lávky. Hříšníci jako Řecko, Portugalsko, Španělsko či Itálie velice rychle ukázali, že v eurozóně si jsou sice všichni papírově rovní, ale v realitě jsou si některé země rovnější a podobnější. A jiní jsou – rozpočtoví flinkové.

Skutečnost, že teorie se ukázala jako chybná a každá vláda si musela půjčovat za jinak vysoký úrok, přivedla řadu politiků a jejich ekonomických poradců na myšlenku, že vzniknou společné evropské dluhopisy. Tím se příznaky nemoci eurozóny na oko odstraní. Nemoc sice zůstane, ale nebude možné ji měřit.

Připomíná to zprávu, která vyšla v dubnu 2020, kdy svět začala svírat pandemie COVID-19. Tehdy zpravodajské agentury přinesly fotky z centrální Afriky, kde se místní lidé tak báli nákazy, že začali v nemocnici demolovat testovací centrum podle logiky žádný test – žádná nemoc. Společné evropské dluhopisy mají stejnou funkci: nebudou příznaky, tedy se můžeme tvářit, že není ani dluhová nemoc.

Myšlenka byla taková, že vznikne evropské ministerstvo financí, které bude centrálně pro jednotlivé státy vydávat dluhopisy. Peníze z aukcí pak předá jednotlivým vládám. Tím pádem nepůjde konkrétní dluhopis spojit s konkrétní zemí. Integrace Evropy pokročí do nové úrovně.

Tuto myšlenku dlouhodobě tlačí jih Evropy spolu s Francií. Logicky. Tyto země totiž mají s dluhem největší problém a půjčují si draze. A to se jim nelíbí; ony chtějí hodně utrácet a přitom si půjčovat levně.

Bránilo se jí ale Německo, protože chápalo, že zatímco ono bude šetřit, Jih si bude užívat pozitiv společného dluhopisu a bude víc rozhazovat. Německo si tak kvůli společnému dluhopisu bude půjčovat dráž, než by muselo, ačkoli je finančně disciplinované. Bude prostě Jihu platit jeho mejdan.

Společný dluhopis by měl totiž nést jakýsi vážený průměr výnosů všech státních dluhopisů eurozóny. Německo by najednou nemělo záporné výnosy jako dnes, ale mírně kladné. Řecko by najednou mělo téměř nulové úrokové sazby a mohlo by se vrátit k rychlému zadlužování. Německo by tím zároveň ztratilo bič na jih Evropy. Kromě Německa, Rakouska a Nizozemska by asi šetřil málokdo. Nastalo by to, co nastalo na Slovensku po přijetí eura: tedy bezuzdné zadlužování napříč celou Evropou.

Dlouho i tohle vypadalo jako jen bohapustá teorie, která nemůže projít. Až skutečnost šílenou teorii překonala.

Forma společného financování byla odbouchnuta pod rouškou korony letos v létě. Ovšem nikoliv pro eurozónu, ale pro Evropskou unii. Fakt, že my, kteří jsme dosud nepřijali euro, budeme technicky vzato platit dluhy Řecka, Itálie i dalších, které byly vyseknuty kvůli euru, se stal realitou.

Znamená to, že nasekané dluhy málo zodpovědných vlád platí i občané s vládou zodpovědnou. Náklady na jejich rozhazovačnost se rozlévají po celé EU. Je to jen další dílek do skládačky ukazující, že situace pro střadatele se neotáčí k lepšímu, a je tedy nutno dobře přemýšlet, jak se investičně zachovat. Ještě jsme ani euro nemuseli přijmout, a už jsme za něj trestáni.

V pozadí je odporná, pokroucená filozofie, podle které mají peníze dostat ti, kteří je „potřebují“, od těch, kteří je mají. Neboli kapsy si budou mastit flinkové a zacvaknout to mají schopní. A EU nám tuhle zhoubu káže s tónem jakési údajné morální nadřazenosti. Je to přesně ta odporná ideologie, která je jádrem každého zla zvaného kolektivismus.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)