Národní hrdost, nebo idiotismus?

 

Určitě jste to zaznamenali: Sněmovna schválila, že od r. 2022 má být v prodejnách nad 400 metrů čtverečních 55 % vybraných potravin z české produkce.

Ministr zemědělství dokonce vyzval poslance, aby „byli trochu nacionalisty“, pokud jde o české potraviny.

Konstatuji, že politická reprezentace, která pro protěžování českých potravin hlasovala, mě hluboce zklamala. Jistě, populismus je populismus, takhle se ta hra zvaná politika hraje. Ale fakt je nutné dělat z voličů tupce a prodávat jim jako úspěch věc, která je přímočaře poškozuje?

Nacionalismus jsem nikdy nechápala. Vždy mi jaksi unikalo, k čemu by měl být dobrý. Mám být nacionalisticky hrdá na to, že jako idiot spotřebovávám dražší a méně kvalitní domácí výrobek, když bych si mohla koupit levnější a kvalitnější výrobek vyrobený o dvacet metrů dál za hraniční čárou? Jen dojmy a emoce namísto faktů a logiky.

Uniká mi, proč bych měla podporovat nějakého českého výrobce jen proto, že se omylem narodil na české straně hranic. Tím, že je Čech, je lepší člověk? A já budu lepší člověk, když podpořím někoho, kdo se narodil jako Čech, ačkoliv si tím třeba způsobím újmu v kvalitě i ceně, pokud jeho výrobek je horší a dražší než ten, který bych si svobodně vybrala, kdybych k tomu dostala šanci?

Víte, co tohle je? To je ta nejryzejší forma kolektivismu. Vyvyšování kolektivu, skupiny, nad individuální vlastnosti, schopnosti a kvality jednotlivce. Je to stejný kolektivismus jako rasismus – vyvyšování barvy nad individuální vlastnosti; jako genderismus – vyvyšování nějaké genderové menšiny nad individuální vlastnosti; nebo jako komunismus – vyvyšování nejchudších dělníků nad schopného podnikatele. Je to ryzí zlo.

Vždy jsem byla, jsem a budu loajální ke kvalitě a obsahu své peněženky – a proto budu nakupovat to, co považuji za kvalitní s cenou odpovídající dané úrovni kvality. Je mi úplně jedno, na které straně hranic takový výrobek nebo službu najdu. Budu se chovat jako obchodník – budu nabízet své peníze jen za to, za co mi stojí. Nepomohu nikomu předstírat, že náhodná příslušnost k nějakému kolektivu, třeba k nějakému národu, je osobní zásluhou, kterou bych měla oceňovat svými penězi.

A teď se zamyslete, kdo s takovým návrhem přišel a co ho asi motivovalo. Ne, blaho zákazníků to nebylo.

 

Rekordní množství záporných dluhopisů

 

Možná by se mohlo zdát, že hospodářská politika centrálních bank a vlád je stále extrémnější, tudíž dluhy nesoucí záporný úrok (neboli nesoucí ztrátu) jsou úplnou novinkou.

Kupodivu tomu tak ale není. Už v roce 2008 byly nerovnováhy v ekonomice tak obrovské, že už krátce po roce 2008 takové kuriozity jako státní dluhopisy vydávané s dopředu plánovanou ztrátou pro investora existovaly, i když v mnohem menším měřítku než dnes. Byly to právě další podobné nerovnováhy, které se podepsaly na vzniku tehdejší finanční krize. Jest totiž ekonomickou zákonitostí, že jakmile se začne nějaký kolektivista- regulátor vrtat v ekonomice, zvrtá, co může, vytvoří nerovnováhy – a tím začne ekonomika neochvějně směřovat k průšvihu. Ten se provalil na podzim 2008.

Od té doby se ovšem situace stává stále extrémnější.¹

Skutečného celoekonomického významu nabyly tyto zmíněné dluhopisy se záporným výnosem až v roce 2016, kdy jejich kumulovaná hodnota přesáhla 10 bilionů dolarů. V roce 2017 jejich hodnota mírně klesla, ale v roce 2018 začala zase růst a během roku 2019 se dostala na 17 bilionů dolarů. To je ohromné číslo. Je to skoro 75násobek českého HDP!

Ale přeložme si, co vlastně takový státní dluh se záporným úrokem znamená: Stát tu dávno není pro lidi. Lidi jsou tu pro stát, kterému půjčují se ztrátou! Rozhodnutím státního úředníka nazývaného centrální bankéř je tu najednou věřitel donucen žít proti své vůli pro stát coby svého dlužníka. Předpokládám, že namítnete, že věřitel takovému kanibalskému státu půjčovat nemusí – ale omyl, musí. Tím věřitelem jsou totiž třeba důchodci v penzijních fondech, kteří si v minulosti v dobré víře našetřili na důchod a nyní o své úspory na záporných úrocích nedobrovolně přicházejí, aniž by se mohli bránit.

Pravděpodobně si většina lidí myslí, že tyto dluhopisy vydávané se záporným výnosem jsou jen státní. Ale není tomu tak. Agentura Reuters spočítala, že ze všech eurových korporátních dluhopisů majících investiční rating jich počátkem září 2019 mělo 49,5 % výnos nižší, než je základní sazba ECB, která tou dobou činila minus 0,4 %.² Počátkem ledna téhož roku to přitom bylo jen 12 % všech korporátních eurových dluhopisů s investičním ratingem. Co si pod tím představit a jak to přeložit do srozumitelnějšího jazyka?

Vlastně tímto zvrhlým úročením pouštíme zdravým žilou a pumpujeme jejich krev – jejich peníze – do polovičních zdechlin v podobě zombie firem. To má být ta „spravedlnost“ nového věku?

Tohle vlastně jen ukazuje na problém zombie firem: Zadlužování firem za záporné úrokové sazby se rozjíždí ve velkém. Počet zombie firem roste a ještě poroste!

Nenormální situace na finančním trhu vede vlády k nenormálnímu chování. V dobách, kdy byly dluhopisy draze úročeny, snažily se vlády vydávat dluhopisy s krátkou splatností, aby nebyly půjčky vlády drahé. V době, kdy investor nemá co koupit, protože mu centrální banka vykupující cenné papíry „vyžere“ to nejlepší, je hladový a bere vše. Jakýkoli finanční odpad. Pro státy proto začalo být zajímavé zadlužovat se na dlouhé období. Proto se dnes stát může na sto let zadlužit za stejných podmínek, jako se kdysi zadlužoval na pět let. Nevěříte?

Tak třeba v září 2017 vydalo Rakousko stoletý (!) dluhopis v objemu 5,8 miliardy eur. Jeho výnos do splatnosti se počátkem srpna 2019 poprvé dostal pod 1 %. To jde proti zdravému rozumu. Korunu všemu nasadíme, když řekneme, že Rakousko dokonce ani nemá nejvyšší možný rating. Jinými slovy, teoreticky se lze na sto let zadlužit ještě levněji.

Podle teorie, na jejímž základě eurozóna vznikala, by měly být všechny dluhy všech členských zemí úročeny téměř stejně. Jenže tomu tak není – například rozdíl mezi dluhem německým a řeckým v létě 2019 činil 2,6 procentního bodu! To je moc. Jen to ukazuje, že trh vidí mezi dluhy jednotlivých států dramatické rozdíly. Což zase dokazuje, že dluhová krize není ani omylem vyřešena.

Situace na finančním trhu je stále extrémnější. Stále víc se daří maskovat riziko jednotlivých cenných papírů a jejich výnos je stále nižší, bez ohledu na vysoká rizika. Pokud si spoříte do jakéhokoliv penzijního fondu, vezměte na vědomí, že i vy jste „majitelem“ takového odpadu.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

[1] https://www.bloomberg.com/graphics/negative-yield-bonds/

2https://www.reuters.com/article/eurozone-bonds-negative/update-1-almost-half-of-top-quality-euro-corp-bonds-have-sub-zero-yields-tradeweb-idUSL5N25T26E

Daně nás dusí

 

Krize z let 2008–2009 se projevila i v přístupu Evropy k daním. A další krize, která začala v roce 2020, pak už všechno jenom dorazila.

Zatímco před první z obou krizí, tedy v roce 2007, činil v zemích EU poměr vybraných daní k HDP 39,2 %, po krizi systematicky rostl, takže v roce 2018 už činil 40,3 %. ^*)

V zemích eurozóny je to vidět ještě víc. Ze 40,1 % v roce 2007 vyskočil poměr vybraných daní k HDP na 41,7 % v roce 2018. Vysoké daně ale ekonomiku dusí. To se pak nemůžeme divit, že Evropa dlouhodobě moc neroste.

To, že má eurozóna vyšší zdanění ekonomiky než celá EU, je dáno tím, že některé země mimo eurozónu mají daně relativně nízké a vybírají jich málo. Třeba v Rumunsku činí inkaso daní k HDP jen 27,1 %. V roce 2007 to přitom bylo 29 %. Rumuni tedy po krizi snížili zdanění ekonomiky a šli tím proti proudu evropských socialistů.

Naopak v zemích, kde bují socialismus, daně rychle rostou. Ve Francii v roce 2007 činil příjem z daní 44,5 % HDP, aby v roce 2018 činil už 48,4 % HDP. V Belgii vyskočily daně ze 45,5 % na 47,2 %, daněna je tedy skoro polovina ekonomiky. To je vskutku nezdravé. Až příliš mnoho lidí má pak důvod daně neplatit a nemá také motivaci se snažit, protože jim stejně polovinu peněz stát vezme. Příliš vysoké daně ekonomiku jednoznačně brzdí.

Zajímavé je, že ačkoli má Francie tak vysoké daně, její vládní dluh stejně roste. Problém Francie tedy evidentně není v příjmech státního rozpočtu, ale ve štědrých výdajích, jelikož Francie si stále kromě socialismu hraje i na vojenskou velmoc, což ji finančně tíží.

Není přitom pravdou, že bohaté země mají vysoké daně, jak často tvrdí socialisté. Socialisté dokonce často stavějí logiku na hlavu tím, že se tváří, že vysoké daně jsou zdrojem prosperity.

Například ve Švýcarsku měli v roce 2007 ukazatel na 26,3 % a v roce 2018 ho mají jen na 28,1 % – a Švýcarsko je jistě bohatou a rozvinutou ekonomikou, kterou i Němci chtějí dohnat. Spíše je to tedy obráceně: vysoké daně každou ekonomiku dusí. Proto chudé ekonomiky nemají šanci vysoké daně zvládnout; chudá země s tak vysokým zdaněním, jaké vidíme třeba ve Skandinávii, by ekonomicky zkolabovala. Pouze bohatá země si může vysoké zdanění dovolit, protože ji to sice také ekonomicky ničí, ale ještě to se svým bohatstvím ustojí.

V České republice jsme vyskočili s podílem daní na HDP z 34,5 % na 36,2 %. Jsme tedy stále pod průměrem EU. Slovensko má ale menší státní ekonomiku, jelikož z 29,3 % vyskočilo jen na 34,3 %. Jasně se ale ukazuje, že Slováci s eurem mají procentuálně rychlejší růst daní než Češi bez eura. Slovenské daně vyskočily o pět procentních bodů a české o necelé dva. Slováci nás v daních nejspíš brzy předeženou.

Nepříjemným zjištěním tedy je, že ve většině zemí včetně nás se stát na úkor soukromého sektoru z dlouhodobého pohledu rozpíná. Zbývá tak stále méně soukromé ekonomiky, která je schopna uživit bobtnající ekonomiku státní. A nám zůstává v kapse procentuálně menší podíl z peněz, které si vyděláme.

A aby toho nebylo málo, daně jsou špatně nastaveny. Čím socialističtější politik, tím raději zdaňuje příjmy a majetek a méně ochotně zdaňuje spotřebu. Daně ze spotřeby jsou totiž „vidět“, což voliči nemají rádi. Daně z příjmů jsou pro jistou část zaměstnanců do značné míry „neviditelné“, protože necítí na vlastní kapse, že za ně jejich peníze odvádějí zaměstnavatelé. Daně z majetku jsou pak vůbec nejvíc nemorální daní, ale pro socialisty nejoblíbenější.

Stokoruna vybraná na dani z příjmu má ale úplně jiný dopad na ekonomiku než stejná stokoruna vybraná na dani z přidané hodnoty. Když budeme vědět, že velkou část příjmů, které si vyděláme, nám stát sebere, budeme mít slabší motivaci vydělávat. Prostě budeme k práci dost laxní. Pokud by nám naopak celý příjem zůstal a my bychom věděli, že zdaněná bude jen spotřeba, o to větší motivaci vydělávat budeme mít. Kolečka ekonomiky se budou točit mnohem lépe.

Pokud jde o strukturu daní, Evropa měla v roce 2018 nejvíc příjmů z produkce a dovozu. Tyto příjmy v EU tvořily 13,6 % veškerého inkasa daní. Druhou nejpodstatnější položkou bylo sociální pojištění, které činilo 13,3 % všech příjmů. Třetí nejvýraznější položkou bylo zdanění příjmů a majetku, tyto daně tvořily 13,2 % inkasa všech daní.

Eurozóna má ale jinou strukturu než celá EU. U eurozóny je největší položkou sociální pojištění, které činí 15,2 % příjmů. Druhou položkou je zdanění výroby a dovozu (13,3 %) a třetí nejdůležitější položkou je zdanění příjmů a majetku (13 %).

Pro ekonoma, který vidí, jak drahé je zaměstnávat lidi, je však zdanění práce, tedy příjmů z práce, celkem peklem. Čím bude kvůli daním práce dražší, tím víc budou roboti konkurovat lidem a vytlačovat je z trhu práce.

Nejhůř je na tom v tomto ohledu Dánsko, které daní příjmy a bohatství nejvíc (28,9 %). Rumunsko má mnohem zdravější strukturu daní, jelikož tento typ daní představuje jen 4,9 % inkasa všech daní. Českých 8 % je stále rozumných, podobně jako slovenských 7,3 %.

To už mnohem lepší daní, než je daň z příjmů a práce, je daň z přidané hodnoty. Nedemotivuje totiž od práce. Tady překvapivě vede Chorvatsko, které na DPH získává 13,5 % všech daňových příjmů. Českých 7,7 % je nad průměrem EU (7,1 %).

A nezdravé je i velké zdanění korporací. Příjem ze zdanění právnických osob činí 2,7 % celého inkasa daní v EU i eurozóně. Pro český rozpočet ale představuje 3,5 % všech příjmů. To je moc. V Německu činí ukazatel jen 2,9 %, v Rakousku 2,8 %, v Polsku 2,1 %, v Estonsku 2 % a v Lotyšsku jen 1,1 %.

Bohužel systém nastavení daní není ve většině evropských zemí příliš příznivý hospodářské prosperitě. To pak vytváří nepříjemnou spirálu: vysoké daně demotivující strukturou k práci – zpomalování růstu – větší dluh vlády – snaha vlády daně ještě víc zvýšit.

 

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

*) https://ec.europa.eu/eurostat/documents/2995521/10190755/2-30102019-AP-EN.pdf/68739572-f06a-51e4-3a5b-86e660a23376

Vzpoura proti rozumu

Varování: Vážení a milí čtenáři, je-li vaším koníčkem panikaření, nečtěte dál, neužili byste si ty správné grády. Pokud chcete slyšet, že za všechnu vaši osobní mizérii i mizérii světa může covid – sdělím vám, že nemůže.

Ovšem než tak učiním, poslyšte, co prohlásila slovutná ratingová agentura Moody’s v listopadu 2019.

Příští ekonomická recese měla mít v Evropě horší průběh než světová finanční krize v letech 2008–2009. Podle ratingové agentury Moody’s měla starý kontinent napříště čekat ještě výraznější epidemie neschopnosti splácet dluhy než v roce 2008. A to bývá, pěkně prosím, krize v letech 2008–2009 považována za největší od Velké deprese z roku 1928.

V době, kdy toto proroctví agentura Moody’s vyslovila, ještě nemohla lautr nic tušit o světové pandemii koronaviru COVID-19, o které se svět dozvěděl až o dva měsíce později. Byla tehdy se svým proroctvím – podobně jako já s podobným proroctvím – bílou vránou.

Když v lednu 2020 pandemie COVID-19 udeřila, začali se ekonomové, kteří předtím jedním dechem tvrdili, že žádná krize nehrozí, předhánět v tom, kdo přijde s horší prognózou. Najednou měl svět zpomalit svůj růst. O pár dnů později už neměl růst vůbec. O další pár dnů později už měl spadnout do recese. Pak se začalo mluvit přímo o krizi. Pak o nejhorší krizi za sto let…

Byla to tedy pandemie koronaviru, která dostala světovou ekonomiku do rozvratu? Pokud ano, jak tedy mohla agentura Moody’s už předtím, než o viru kdokoli cokoli věděl, čekat horší krizi než v roce 2008?

Co vlastně slovutná agentura tehdy řekla přesně? Agentura „upozornila“, že v roce 2019 bylo v Evropě dvojnásobné množství společností s nic moc dobrým ratingem B3- než před pouhými třemi lety. Konkrétně tímto hodnocením  B3- agentura označuje výrazně problematické rizikové investice. Neboli společnosti, které to mají potenciálně nahnuté. A Moody’s z toho celkem logicky vyvodila, že v průběhu příští recese lze očekávat mnohem větší výskyt nesplácení dluhů než v recesi předešlé. Neboli že příští recese – ať už přijde kdykoli – bude zapeklitější, než je obvyklé.

Pointa není v tom, že na to někdo v roce 2019 přišel. Ono totiž nebylo nikterak těžké tuhle Ameriku objevit; ležela nám tu přímo pod nosem. Já přesně tohle tvrdila už někdy od roku 2009. Tedy od okamžiku, kdy začalo být v průběhu krize z let 2008–2009 patrné, že evropské vlády začínají do ekonomiky silně zasahovat. Pointa je v tom, že to tolik lidí nevidělo tak dlouho. Že bylo stiženo takovou selektivní slepotou.

Připomíná to onu scénku ze staré české pohádky Obušku, z pytle ven!, kdy si hospodský střílí z potulného muzikanta, strčí mu prázdný talíř a předstírá, že je na něm jitrnice. A muzikant na jeho hru přistoupí a také se tváří, jak je ta jitrnice báječná. Přesně tak nám politici servírovali léta obrázek prosperující ekonomiky, ačkoli pravda byla někde úplně jinde – akorát že většina lidí jim to baštila a opravdu pod dojmem zdánlivě dobrých ekonomických statistik skutečně věřila, že prosperujeme.

Pandemii COVID-19 je dnes připisována vina na ekonomických trablech světa z roku 2020. To ale není přesné. Kdyby bývala byla světová ekonomika v předešlých letech dostatečně silná, pandemie by přišla, odešla, ekonomika by se s jistými ztrátami otřepala a šla dál. Jenomže tak tomu nebylo. Nebylo tomu tak proto, že jsme se vlastně z krize v roce 2008 nikdy úplně nezotavili. Jen jsme problémy zamaskovali, aby v roce 2020 opět vypluly na povrch. Proto to, co přišlo v roce 2020, bylo kvalitativně „jiné“ než normální recese.

Pandemie COVID-19 je vlastně velmi podobná pádu Lehman Brothers v roce 2008. O obojím se tvrdí, že to odstartovalo krizi. Jenomže v realitě jsme do krize směřovali jak v roce 2008, tak v roce 2020 – jen se obě události staly oním startovním výstřelem, který nastupující krizi demaskoval pro nejširší veřejnost.

Je pod svícnem největší tma? Zdálo se mnohým příjemnější vidět realitu přibarvenou dorůžova? Nedůvěřovali vlastnímu úsudku a nechávali se příliš ovlivnit propagandisticky vykreslovanými vizemi z médií? Všechno dohromady. To jen média a jistá část společnosti vykreslují stávající ekonomický vývoj velmi nešťastně a spíš než fakta k tomu používají ideologii.

Tak jako krize z let 2008–2009 měla své kořeny už někdy v pádu newyorských dvojčat v roce 2002, tak také vývoj v roce 2020 má kořeny mnohaleté. Papírově, statisticky, sice na první pohled Evropská unie neprocházela od roku 2008 do roku 2020 recesemi, ale současně jedině za cenu toho, že v mnoha zemích byly zavedeny záporné úrokové sazby, které lidem ukrajují jejich úspory přímo z bankovních účtů, jsou tištěny nekryté peníze, neuvěřitelným tempem rostou dluhy, ohromně zdražuje bydlení, ceny cenných papírů nemají nic společného s reálnou jejich hodnotou, neúnosně sílí přerozdělování ve společnosti.

V 90. letech jsme žili s představou, že hlavní dělicí čára ve společnosti se rýsuje mezi pravicí a levicí. Někdy po roce 2000 jsme si začali myslet, že hlavní dělicí čára je mezi konzervativci a liberály. Ale ne. Ani jedno není přesné. Hlavní dělicí čára po celou dobu existence člověčího druhu byla mezi těmi, kdo používají rozum jako nástroj své obživy, a těmi, kdy rozum odmítají a místo myšlení přijímají jakousi víru: Tvrdí, že pro to a ono „existuje konsensus“, proto je to pravda.

Problém je, že konsensus není argumentem vůbec pro nic. Kdysi byl konsenzus, že Země je placatá, pak že Slunce obíhá kolem Země, pak že průmyslově vyrobené mléko je pro dítě lepší než mateřské. Argumentem jsou měření, výpočty, logická zdůvodnění. Argumentem je použití rozumu; nikoliv politická doktrína.

V  ekonomické, psychické i etické krizi nejhorší za mnoho desetiletí je dnešní společnost nikoliv kvůli covidu; v krizi je společnost kvůli kolektivistické doktríně, která hlásá, že méně schopní lidé mají právo zneužívat lidi schopné a žít z jejich práce. Hlásá, že lidská bytost nemá právo existovat sama pro sebe, ale musí být obětována celku. To proto byla vypnuta ekonomika. To proto se začalo přerozdělovat. To proto záporné úroky. To proto tisk peněz. To proto dluhy. To proto znásilňování a vypínání schopných podnikatelů ve jménu živení flinků.

A tato doktrína mohla přebrat vládu jen proto, že kritické množství společnosti odmítlo používat rozum a začalo pouze přebírat názory jiných. Nechalo si vnutit víru, že schopný jednotlivec se musí obětovat pro neschopné: zavírat své obchody, svými daněmi živit lidi na kurzarbeitu i úředníky, rouškovat. „Nová“ označení sluníčkář či „dobroser“ vlastně jsou jen zmatené pokusy o pojmenování starého známého kolektivisty.

Ostatně proč myslíte, že klima-alarmisté, covid-alarmisté, genderisté či neomarxisté se tak nápadně často překrývají?

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)