Hotovostní peníze dávají svobodu

 

Všichni víme, že štěstí si za peníze nekoupíme. Ne všichni ale víme, že si za ně do značné míry koupíme svobodu. S nimi je život volnější.

Zato to většinou dobře chápou lidé, kteří mají pocit, že svět je třeba regulovat a řídit někým osvíceným, kdo je nadřazený ostatním. To je jeden z hlavních důvodů, proč je v posledních letech takový tlak proti hotovosti.

Jakmile probíhají všechny platby on-line, vzniká digitální stopa. Tím lze nejen bránit kriminální činnosti nebo neplacení daní (což je ještě pochopitelný požadavek), ale také tím lze odstřihnout od peněz nepohodlné lidi (což už je něco pro Velkého bratra).

Své o tom ví britský aktivista, který je znám tím, že jako samozvaný novinář či lépe řečeno youtuber informoval o soudu s pákistánským gangem, který znásilňoval nezletilé dívky. Youtuber, pro mnohé velmi kontroverzní osoba, si tím získal ve virtuálním prostoru velkou pozornost a popularitu. I tu pozitivní, i tu negativní.

A jednoho krásného dne společnost PayPal zajišťující internetové platby oznámila, že youtuberovi už nebude dál zpracovávat jeho platby.

„Jenom se jim nelíbí můj názor a chtějí mě umlčet,“ řekl youtuber.

PayPal kontroval slovy: „Neprovádíme taková rozhodnutí lehkovážně a tvrdě pracujeme na tom, abychom byli při kontrole účtů PayPal pečliví a spravedliví. Dosažení nezbytné rovnováhy mezi podporou svobodného projevu a otevřeným dialogem a ochranou principů tolerance, rozmanitosti a respektu vůči všem lidem je výzva, se kterou v současné době zápasí mnoho firem.“ Čili krom záplavy slov neřekl vlastně nic.

Nechť si každý rozhodne sám, zda youtuber dělá dobrou práci, či zda je jen populistou-křiklounem, který nerespektuje rozhodnutí soudu; to není předmětem mého zkoumání. Podívejme se na to ale z jiné stránky: Soukromá firma uznávající jisté nové kolektivistické hodnoty se rozhodla, že se stane soudcem, a jinou soukromou osobu, která měla jiný názor a uznávala jiné hodnoty, totiž individualistické, prostě odstřihla od peněz. To by se jí nikdy nepovedlo, kdyby peníze měly svou původní hotovostní podobu. A neřešme, jestli osoba A odstřihne osobu B, nebo B odstřihne A, a za jaký názor – jde o princip, o to, že to nyní už je technicky možné.

To samé vidí i jiní aktivisté a politické strany s nepohodlným názorem. Je vidět ohromný tlak na veškerý monitoring majetku a plateb v ekonomice. A čím méně demokratická země, tím větší tlak na zrušení hotovosti, protože tím lépe se lidé a hlavně političtí odpůrci dostávají pod kontrolu.

Dokonalý monitoring s používáním hotovosti není možný. Velký bratr přitom má v ruce jeden úžasný nástroj, který v kombinaci s bezhotovostními penězi dělá divy. A tím jsou takzvaná velká data. Ta půjde tak zpracovat, že díky nim stát dokáže plánovat vaše finanční výdaje za vás. A když se odchýlíte, budete zralí na fyzickou kontrolu, protože je něco divně.

Zatímco Indie bude expertem na kontrolu nad veškerými platbami, my v Česku budeme nejspíš expertem na buzeraci a dohled. EET byla jen začátkem. Nějakou variantu na EET mají jen v málo zemích světa, takže tady jsme už „napřed“. Covidový pas a aplikace na sledování pohybu kvůli epidemii jsou pokračováním.

Konec hotovosti je dobrý nejen pro diktátora, ale i pro centrální banku, a to nejen v případě, že se rozhodne pro záporné úrokové sazby. Centrální banka s pouze bezhotovostními penězi totiž může ekonomiku líp ovlivňovat. Příkladem může být Řecko či Kypr. Jakmile to vypadalo, že jih Evropy zbankrotuje, uvalily tamní autority regulaci na vklady. Měli jste v bankách peníze, ale vybrat jste si mohli jen malinko. Báli jste se, že o peníze přijedete, ale museli jste je tam nechat a čekat, zda banka padne, nebo ji stát zachrání.

To bylo období, kdy se lidé snažili utéct s majetkem z Řecka. A víte, jak to dopadlo? Když to nebylo možné klasickou cestou, pomohly inovace ve finančnictví. Právě tehdy zažil bitcoin svůj první dramatický růst. Lidé opouštěli standardní ekonomiku skrze kryptoměny. Ty jim daly svobodu. Ale jen dočasně. Pak si toho totiž centrální banky všimly a začaly se zcela vážně zabývat konceptem, jak to udělat, aby v případě nutnosti zabránily propojení mezi klasickými bezhotovostními penězi a kryptoměnami – jak zkrátka zakázat transfery peněz do kryptoměn. Dneska už takové mechanismy jsou „pro případ nutnosti“ připravené.

Vedle toho také rostl zájem o to, co je v historii prověřené: o zlato. Zlato vždy jede, když se objeví jakákoliv nejistota a strach. A pokud skutečně vstupujeme do politicky rozbouřené dějinné epochy, jak se mnozí domnívají, zlato ještě má před sebou velkou budoucnost. Vůbec bych se nedivila, kdyby podivné hokus-pokusy některých centrálních bank vedly k tomu, že některé ceny budou v některých obdobích a v některých ekonomikách opět vyjadřovány ve zlatě podobně jako v minulosti!

Dostáváme se tak do paradoxní situace. Čím víc bude ekonomika digitalizovaná, tím víc si budou lidé uvědomovat, jak velkou hodnotu mají reálná aktiva.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: S androidkou v posteli

 

Mzdová nerovnost mužů a žen je přirozená

 

Neuplyne měsíc, aby se v médiích nerozvířila ta či ona kauza, kdy nějaký politik či organizace vyzývají k „narovnání diskriminace mezi platy mužů a žen“. 

I u nás si v březnu vláda předsevzala projednat „strategii rovnosti mužů a žen do roku 2030". Asi už má lockdown vyřešený a nemá nic dalšího na práci. Nu – kupříkladu zpráva z poloviny října 2018 jí v jednom ohledu dává za pravdu. Prý vskutku mezi ženami a muži probíhá diskriminace: tehdy se totiž ukázalo, že umělá inteligence zabudovaná v náborovém systému americké společnosti Amazon „nemá ráda“ ženy, což – nepřekvapivě – způsobilo skandál.

Umělá inteligence se totiž naučila, že muži lépe vyhovují požadavkům společnosti. Za některá slova v životopise strhávala body. Nejhorší bylo, když žena uvedla, že vyhrála ženský pohár v šachu. Feministky tím dostaly nabito v argumentaci, proč je svět nespravedlivý a machistický. K „A“ už ale nebylo mediálně řečeno „B“.

Je vysoce pravděpodobné, že kdyby zcela stejná umělá inteligence nebyla nasazena v náborovém systému Amazonu, nýbrž v náborovém systému porodních asistentek, sociálních pracovnic či letušek, muži by si nejspíš ani neškrtli, a to ještě drtivěji, než jak byly „diskriminovány“ ženy u Amazonu. Ale pochybuji, že to by vzbudilo rozruch. Taktéž si nejsem docela jistá, zda by se ženy bouřily, pokud by umělá inteligence při náboru kanadských dřevorubců preferovala muže.

Mzdová nerovnost mužů a žen je totiž přirozená. Neplatí však u všech profesí stejně, někde je převrácena naruby. Například některé segmenty hereček a modelek jsou mnohem lépe honorovány než muži. Nevím o tom, že by se těchto mužů někdo zastával. Bere se to jako přirozený vývoj.

Také jsem se ještě nesetkala s tím, že by nějaká firma Šichtařce řekla, že pro ni nemůže přednášet, protože je žena, zato manžel se už mnohokrát dozvěděl, že je chlap a o chlapy nestojí. Dokud se gendery tolik neřešily, ani mě nenapadlo se nad tím pozastavit, brala jsem to jako fakt; ovšem v posledních letech mě to vždycky trkne, protože není lepšího důkazu, že převládající pohled na údajnou diskriminaci žen to má občas krapet popletené.

Faktem je, že to, že jsem baba, se už několikrát stalo „kvalifikací“ k tomu, aby po mně někdo něco chtěl (na poli businessu). Typicky přednášky nebo pozvání do různých médií. Má vrozená exemplární lenost mi vždy velela pokusit se místo sebe nastrčit kolegu či manžela; ale bylo mi řečeno, že „potřebují ženskou“. A nepochybuji, že jsou profese, kde by to fungovalo zase obráceně, jenom jsem se s nimi zatím míjela.

Z ekonomického pohledu a z pohledu sakumprásk celé ekonomiky je totiž „nerovnost“ mužů a žen logický nesmysl. Pokud by ženy nabízely stejný výsledek za méně peněz, nikdo by muže nezaměstnal. Koupíte si snad kuchyňského robota, který je ve všech ohledech stejný jako jeho konkurence, vypadá stejně dobře, má stejnou výdrž, pouze je dražší? Ne? A tím jsme si už vlastně odpověděli, jak je to na trhu práce.

To, že má žena stejné vzdělání jako muž, ještě neznamená, že si z pohledu zaměstnavatele zaslouží stejnou odměnu. Ani dva muži se stejným vzděláním nemají obvykle stejnou mzdu. Někdy se stane, že i člověk s nižším vzděláním přináší vyšší přidanou hodnotu pro zaměstnavatele. Tak to prostě je. A pokud je například stejně vzdělaná žena ochotná strávit v práci třeba míň přesčasových hodin než muž, pak přináší zaměstnavateli menší hodnotu, takže si z jeho pohledu zaslouží menší plat.

Nicméně krajní feministky, odbory a obecně levice to řeší jako téma. Ve stejnou dobu, kdy bouchla zpráva o výběru zaměstnanců v Amazonu, bouchla i zpráva v BBC, podle které mezi zaměstnanci pobírajícími více než 150 tisíc liber ročně (tedy zhruba 4,4 mil. Kč) byly dvě třetiny mužů.

Logicky se nabízí otázka, jestli dvě třetiny nejvyšších postů neobsadili muži. Pak se nabízí otázka, jestli vůdčí pozice není pro muže přirozeně typická už od pravěku. To nabízí protiotázku, zda se to již nepřekonalo. Data totiž říkají, že když se seřadí mzdy v BBC od nejvyšší po nejnižší a zabodne se prst doprostřed mezi muže a ženy, je mzda mužů o 9,3 % vyšší než u žen.

Teprve hlubší analýza dat BBC však ukázala, že je chybou vše interpretovat jako diskriminaci žen. I řada mužů měla nižší mzdu než jejich kolegové na stejné pozici a stejného pohlaví.

Umělá inteligence je „kupodivu“ velmi chytrá a na rozdíl od většiny lidí umí statistiku. Překvapivě právě to v hyperkorektní době může být jejím problémem. Je totiž až příliš pravdomluvná:

Umělou inteligenci proto jako poradní nástroj vypnuli u některých amerických soudů, když se ukázalo, že na základě zkušeností z minula a znalosti pravděpodobnosti dopředu předpokládala větší recidivu u černochů než u bělochů.

Ne každá pravda se prostě smí říkat nahlas, byť je podložená statisticky. A tohle hyperkorektní manipulování statistiky se zatím umělá inteligence nenaučila.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: S androidkou v posteli

 

 

 

64. pohlaví v občance je lidským právem!

 

Většina lidí stále nějak žije v iluzi, že socialismus je doménou východní bývalé, nikoliv západní budoucí Evropy. Chyba lávky.

Tahle iluze se možná zrodila ze setrvačnosti. Řada lidí ještě pořád v duchu žije někdy v devadesátých letech, kdy tohle platilo. Lidem, kteří na tuhle vějičku věří, ale unikla jedna podstatná věc:

Socialismus – pro mnohé překvapivě – nikdy nebyl doménou mas a „pracujících lidí“. Socialismus se zrodil v hlavách intelektuálů. Nejčastěji lidí, kteří své bohatství zdědili, a tak se o něj nikdy nemuseli zasloužit. Nemuseli si ho vážit. Pouze ho během života promrhali. Socialismus dál přežívá v hlavách univerzitních profesorů, kteří místo toho, aby naše děti učili, jak s minimálními náklady vyrobit energii či jak vyléčit vzácné nemoci, místo toho, aby je učili fakta a logiku, místo toho, aby je učili zákonitosti techniky a matematiky, učí je, že lidé jsou si rovni a všichni si zaslouží stejné zacházení a stejnou životní úroveň.

Lžou jim. Protože lidé si nejsou rovni a princip potřebnosti je zrůdný. Lidé jsou každý jiný a rovnost je přímým opakem spravedlnosti. Potřeb má každý nepočítaně, a čím je dotyčný línější a neschopnější, tím má potřeb víc, protože si na živobytí vydělat neumí. Neschopnost neboli potřeba se v socialismu stává „zásluhou“.

Socialismus nemá „jen“ podobu oné touhy po majetkové rovnosti, jakou si nejvíc pamatujeme z období před rokem 1989. Socialismus je ve skutečnosti touhou po jakékoliv rovnosti – neschopný má být postaven na stejný piedestal se schopným, výtečný umělec má být snížen na úroveň nevkusného braku, vyhulený obézní flink nestarající se o své zdraví má dostat stejnou péči jako asketický sportovec držící se silou své vůle v kondici. Ženy mají skrze kvóty dostat stejný počet manažerských pozic jako muži. Většiny se mají přizpůsobit menšinám, protože všichni musí být stejní. A požadavek na stejnost je v socialismu považován za lidské právo.

A tak se mohlo přihodit, že Evropský parlament vyzval Evropskou komisi, aby do poloviny roku přišla s návrhem směrnice, která by zajistila, že firmy z EU nebudou odebírat zboží a služby od dodavatelů, co nedodržují údajná lidská práva, využívají nucenou práci nebo poškozují životní prostředí. Kdo by tyto požadavky nesplnil, zaplatil by vysokou pokutu. Pirátská europoslankyně Markéta Gregorová prohlásila, že „politika tímto krokem znovu získá kontrolu nad finančními zájmy a vrátí odpovědnost globálním společnostem“.

Nechme stranou, že politika nemá co kontrolovat finanční zájmy. Jakmile se politika začne se svou ideologií hrabat do finančních zájmů, je z toho průšvih jako hrom. Od pirátů, kteří jsou ještě o fous kolektivističtější než dnešní komunisté, takový omyl nepřekvapí. Zarážející ovšem je, že jiné strany ještě neřvou na poplach. Že pro stromy nevidí les. Že jim snad vůbec nedochází, která bije.

Tak jo, odmítneme odebírat zboží od výrobců, co podle evropských měřítek nedodržují „lidská práva“ ve třetích zemích. Co je podle evropských měřítek takovým údajným lidským právem? Požadavek na stejnost. Co je takovým požadavkem? Tak třeba uznávání 64. pohlaví, rovný počet žen a mužů ve vedení firem bez ohledu na to, kdo firmu vede líp, nebo požadavek na „bezuhlíkový život“. Vážně jsou tohle lidská práva? A vážně i občané třetích zemí o tahle pseudopráva stojí?

A co se asi stane, když těmto lidem – ve snaze vymoci pro ně dodržování našeho evropského pojetí lidských práv – odmítneme odebírat jejich zboží? Co když neodebereme banány z banánových republik, protože na jejich plantážích pracovalo víc mužů než žen a ženy doma kojily děcka a vařily obědy? Stane se to, že chudí lidé přijdou o obchod, o jediný zdroj své obživy, tedy ještě víc zchudnou. Nu, to jsme jim vážně bombasticky pomohli.

A sobě tím „pomůžeme“ taky – protože to, co neodebereme levně ve třetích zemích, budeme muset odebrat draze v zemích, které projdou ideologickou socialistickou prověrkou.

Jen jediná věc mě na tom hlupáctví těší. Čím hloupěji se budeme chovat, čím víc socialismu budeme provozovat, tím dřív se systém vlastní katarzí zhroutí.

 

 

Politici hrají ruletu se zdravím

V uplynulých dnech se lehce rozvířily vody kolem bizarního výběrového řízení pro orgány řídící krajské nemocnice v Olomouckém kraji.

Výběrové řízení vypsala koalice Pirátů a Starostů, která v Olomouckém kraji vládne. Jedná se konkrétně o obsazení představenstva akciové společnosti Nemocnice Olomouckého kraje, jejímž jediným akcionářem je právě Olomoucký kraj. Potud vše „dobré“ - pokud kraj je akcionářem a kraji vládne koalice Pirátů a Starostů, pak je samozřejmé, že právě tato koalice vypisuje výběrové řízení. Taktně ponechávám stranou, že coby antibolševikovi se mi už tady ježí vlasy, co má co obec, kraj či celý stát vlastnit jakoukoliv akciovou společnost. Skutečný bizár je schovaný ještě někde jinde.

Výběrové řízení bylo totiž pojato poněkud svérázně. Koalice požaduje v inzerátu hledajícím členy představenstva Nemocnice Olomouckého kraje „názorovou shodu“ s programem koalice. A požadavek to není jen tak nějaký symbolický. V celkovém hodnocení má toto kritérium váhu 15 procent. Tedy – v případě, že těmto vahám věříme. Protože jest nám známo, jak podobná výběrová řízení probíhají. Rozhodně se nehraje na to, že pokud bude kandidát finanční guru a borec v jakýchkoliv jiných oblastech, ale tváří v tvář Pirátům prohlásí něco ve smyslu: „…a neomarxisty nemám rád“, bude snad mít šanci uspět. Prostě to berme jako fakt, že řízením nemocnic má být pověřena osoba, která funkci vyfasuje jako politickou trafiku, a která Pirátům a Starostům půjde na ruku.

Možná vám takový požadavek přijde úsměvný. Možná vám dokonce přijde i přirozený. Možná si říkáte, že když někdo vládne kraji a kraj vládne nemocnici, je „normální“ požadovat, aby si „vládce“ s podřízeným rozuměl krom jiného politicky. No – a mě to děsí. Protože ve skutečnosti na tom úsměvného, přirozeného a normálního není vůbec nic:

Od politiků se nedá čekat racionální podnikatelský duch; kdyby politici uměli podnikat a vydělávat peníze, podnikali by a vydělávali by peníze a nenechávali by se živit z výpalného vybraného na daních od lidí, kteří tohle umí. Jenomže v určitém bodě končí legrace.  

Pokud bych totiž musela být hospitalizována v takové nemocnici, která je řízena ryzím politikem, nikoliv primárně manažerem s manažerskými zkušenostmi, nebyla bych úplně ve své kůži. A to z důvodu velmi racionální úvahy:

Pokud kritériem pro výběr vrcholového manažera nejsou jeho podnikatelské schopnosti, ale politická (v tomto případě konkrétně nemarxistická) příslušnost, pak je zřejmé, že také nemocnice bude řízena nikoliv manažersky efektivně, ale politicky. A to nutně musí mít dopady do jejího hospodaření.

Sami si odpovězte na otázku: Kdo je schopen zabezpečit lepší služby, zajistit sofistikovanější přístroje, zaplatit lepší lékaře? Nemocnice, která pod dobrým manažerem vydělává peníze a může si tedy dovolit lepší lékaře, lepší technologie, modernější přístroje platit? Anebo nemocnice, která peníze nemá, protože je řízena nikoliv manažersky, ale ideologicky, a musí proto šetřit, kde se dá?

Kdo poskytne kvalitnější medicínskou péči? Ten, kdo má peníze na vybavení operačního sálu? Nebo ten, kdo peníze nemá? A peníze na vybavení operačního sálu bude mít spíš dobrý manažer, anebo spíš politik, jehož „kvalifikací“ je znalost ideologie?

Ne, tohle vážně není legrace. Tohle je hazard se zdravím zrovna tak jako s veřejnými penězi.