Návod na zotročení lidí

 

Ostře sledovaný soud týkající se případu mrtvého George Floyda skončil. Případu, který stál u zrodu hnutí Black lives matter. Zasahující policista Derek Chauvin byl porotou uznán vinným z vraždy.

Připomeňme, že George Floyd zemřel poté, co se pod vlivem alkoholu a drog vzpouzel zatčení. Soud se týkal toho, zda vůči němu bylo použito přiměřené násilí, anebo zda zasahující policista použil násilí nepřiměřené, čímž Floyda „v nedbalosti“ zabil či dokonce zákeřně zavraždil. Či zda jej dokonce zavraždil z rasistických pohnutek, jak tvrdí příznivci hnutí Black lives matter.

Soud je tedy u konce, město Minneapolis se rozhodlo rodině George Floyda vyplatit jako vyrovnání civilní žaloby 27 milionů dolarů. A americký prezident Joe Biden se nechal slyšet, že prý Amerika tímto verdiktem udělala velký krok kupředu „v pochodu za spravedlnost“.

Má to ale háček. A ten háček nerezonuje jen v USA, ale i v Evropě, a vlastně se zprostředkovaně týká i naší domácí společnosti.

Potíž je v tom, že celá kauza vybízí k ukrutnému zjednodušení: Jste-li takzvaný „politický progresivec“, očekává se od vás víceméně automaticky, že budete nad rozhodnutím soudu a nad astronomickým odškodným pro rodinu George Floyda jásat. Jste-li politický konzervativec, čeká se naopak, že rozhodnutí soudu podrobíte zdrcující kritice. Aneb podle toho, jaký je váš politický názor, předpokládá se od vás také názor na to, zda konkrétní čin konkrétního policisty byl po technické stránce použitím přiměřené či nepřiměřené síly.

Jak je ovšem takové uvažování nebezpečné! Úplně se v něm ztrácí to, že pořád nevíme, zda byl, či nebyl spáchán trestný čin, zda byla, nebo nebyla nepřiměřeně použita síla. Víme, že George Floyd nebyl svatoušek. Ale nevíme, jaký byl akt Dereka Chauvina – soudu se totiž navzdory verdiktu nepodařilo veřejnost přesvědčit o své nezávislosti, abychom si mohli být jisti, že jeho nález je objektivní. A to je na celé záležitosti to nejhorší. V podstatě fyzikální zákonitosti – míra použité síly – jsou tu vykládány podle politického klíče.

A to je hlavní poselství celé kauzy. Totiž podařilo se v rozvinutých zemích obecně natolik zvýšit nedůvěru v justici a stát, že dneska už si nejsme jistí ani objektivitou soudů. Jestliže stát má pouhé tři skutečně ospravedlnitelné funkce – ochranu armádou před vnějším nepřítelem, ochranu policií před vnitřním nepřítelem a ochranu soudy před nedodržováním soukromých smluv – a jestliže stát tyhle funkce neplní, ale místo nich si vynucuje, aby jednotlivci posluhovali a výpalným zvaným daně financovali představitele státu zvané politici nebo úředníci, pak takový stát přestal být servisní organizací občanů a stal se naopak zdrojem násilí.

Jak se to ale mohlo přihodit, že lidé se nechali tak ochočit a na tuhle nečistou hru přistoupili? Prozradím vám teď malé tajemství socialistů. Víte, jak zničit svobodu a nastolit kolektivismus a teror? Zničte schopnost cítit štěstí. Zničte touhu. Šťastný člověk je svobodný člověk. Ale nešťastný člověk bez touhy, který si nechce nic nového koupit, nechce ničeho dosáhnout, nevidí žádné použití pro své vydělané peníze – takový člověk bez naděje vběhne do otevřené náruče socialisty sám.

Každý systém, který zotročil masy a vzal jim svobodu, vždy začal svou éru tím, že zničil štěstí lidí tím, že jim pod záminkou zdraví, bezpečnosti či jakési společenské zodpovědnosti znemožnil drobné slasti, ať už to bylo kouření, zpívání, návštěvy kadeřnictví, scházení se, těsný kontakt rodičů s dětmi, rychlá jízda, argentinské steaky nebo utrácení svých vlastních peněz…

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

 

Piráti ordinují nízké platy

 

Před pár dny Ivan Bartoš, kterému se dost často v poslední době připisuje role údajného budoucího premiéra, prohlásil, že chce prosazovat fixaci kurzu koruny na kurz eura.

Ekonomické diskuse mě vždycky bavily, když proti sobě stáli dva ekonomové. Když se dohadovali, jestli změna daní bude mít takový, nebo makový efekt, a argumentovali přitom výrazy jako mezní sklon k úsporám, Lafferova křivka, nebo multiplikační efekt.

Předstírání ekonomických diskusí mě nudilo, když na jedné straně stál ekonom a na druhé straně stál naivka, který blekotal, že se přeci musíme semknout.

A parodie na ekonomické diskuse mě odpuzují, když na jedné straně stojí naivka a na druhé straně ideolog, který pronáší bez znalosti elementárních ekonomických zákonitostí o těchto zákonitostech kategorické závěry.

Nelze bojovat rozumem a argumenty proti rozkydlým soudům vynášeným bez znalosti, příčiny a logiky. Nelze bojovat s pirátským (i jakýmkoliv jiným) lavírováním kolem eura.

V tomto případě je vidět, jak to piráti hrají na obě strany: Těm, kdo euro nechtějí, se chtějí zavděčit tím, že ho „jako“ zatím nepřijmeme, „jenom“ fixujeme kurz, což „přeci“ vůbec není přijetí eura. A těm, kdo euro chtějí, se zase chtějí zavděčit tím, že zafixujeme k euru kurz koruny, což ovšem ve své podstatě plně přijetí eura simuluje. Tedy - až na to, že stále musíme dělat devizové konverze.

Popravdě se neumím rozhodnout, zda se jedná o čirý populismus, anebo zda jde o ekonomické diletantství – protože zafixování kurzu je ze všech tří možností (přijmout, nepřijmout, fixovat) možnost nejhorší.

Nemá totiž žádné výhody – stejně je nutné měnu konvertovat. Ale současně má všechny nevýhody, které z eura plynou – totiž ztrátu konkurenceschopnosti, propisování inflace ze zahraničí, propisovaní všech extrémně negativních dopadů tisku peněz v eurozóně, nemožnost naší vlastní měnové politiky, nemožnost našeho vlastního nastavení úrokových sazeb.

 „Fixaci“ koruny na euro jsme tu už pár let měli – říkalo se jí intervenční režim. Ano, intervence nebyly ve své hluboké podstatě ničím moc jiným než právě fixací kurzu koruny na euro. Krom toho, že důsledkem intervencí bylo propálení ohromných miliard devizových rezerv, také tyhle intervence dost drtivě poškodily strukturu české ekonomiky. Právě od těch dob se datuje rašení skladů a všelijakých zahraničních montoven podél dálnic, které mají mizernou přidanou hodnotu a nabízí tudíž také nízké platy. V podstatě tyhle intervence znemožňující posílení naší koruny vytlačily český kapitál zahraničním, nahradily vysokopříjmové odborné profese spoustou nízkopříjmových nekvalifikovaných profesí. Piráti vám nyní ordinují totéž ještě houšť a větší kapky.

Ovšem nejjednodušší vysvětlení bývá to nejpravděpodobnější a oblíbeným teoriím spiknutí moc neholduju. Aneb jak pronesl jeden můj známý podnikatel: Idiotismus se prostě děje bez příčiny a plánu. A proto se kloním celkem jednoduše k tomu, že namísto populismu jde jen o pouhou ekonomickou nevzdělanost. Bohužel v tomhle případě mimořádně nebezpečnou.

 

 

Vítejte v centrálně řízené ekonomice

 

Vládám celého světa vznikl nový cíl, který dosud neměly. V rámci hospodářské politiky už nebudou bojovat hlavně za nízkou nezaměstnanost, ale také… za růst cen akcií!

Nějak se vám to nezdá? Tak považte, že zatímco dříve byly akcie jen záležitostí hrstky nejbohatších lidí, dnes jsou skrze penzijní fondy, do kterých jsou nahnány masy, záležitostí skoro všech.

Akcie jsou vedle hypotéky novým motorem konzumní ekonomiky. Propadem akcií se motor ekonomiky zadře, lidé přijdou o úspory v penzijních i jiných fondech, začnou víc šetřit a zaměstnavatelé propouštět. To si žádný politik nemůže dovolit. Čím déle bude zvrácená politika centrálních bank tisknoucích peníze pokračovat, tím to bude horší.

Málo lidí to ví, ale akcie začaly být důležité pro ovlivňování voličů v březnu 1988. Tehdy byla světová ekonomika ještě otřesená propadem akcií, který proběhl v říjnu 1987. Mluvilo se o Černém pondělí. Americký prezident Ronald Reagan tehdy hledal cestu, jak pomoct akciovým trhům, a vytvořil pracovní skupinu, které se dodnes říká “Plunge Protection team” (tedy něco jako „tým bránící propadu finančních trhů“).

O týmu se toho moc neví. Nedělá žádné veřejné záznamy z jednání. A tam, kde nejsou veřejné informace a jde o opravdu hodně peněz, tam je taky hodně spekulací. Jsou to takoví moderní zednáři finančních trhů. Jedna z mála veřejných informací je, že tým vedou americký ministr financí, šéf komise pro cenné papíry a šéf centrální banky.

Centrální banky jsou sice dneska oficiálně nezávislé na politice, realita je ovšem zcela jiná. Centrální banky opustily svůj prvotní cíl, kterým kdysi byla cenová stabilita a tedy nízká inflace. Nyní už otevřeně bojují za hospodářský růst a za akciové trhy. Někde to mají dané zákonem, někde to dělají z vlastní iniciativy, aby se zalíbily těm, kteří centrální bankéře jmenují do funkcí.

Ke změně došlo zhruba v době pádu Berlínské zdi a rozpadu bipolárního světa. Po celém světě do té doby řídili centrální banky přední ekonomové specializující se na bankovnictví a měnovou politiku.

Zhruba před třiceti lety ovšem dochází zprvu k nenápadné změně. Centrální banky začínají vést ekonomové, kteří už nejsou nejlepší pro povolání centrálního bankéře, ale jsou kamarádi politiků, kteří je do vedení bank nominují. Guvernéry centrálních bank tak už nejsou nejlepší ekonomové, ale stále jsou to dost dobří ekonomové.

To trvalo nějaký čas. Kvalita centrálních bankéřů jako expertů ale postupně klesala, aby se jednoho dne začal objevovat názor, že měnová politika není žádná věda a vlastně ji ani nemusí dělat ekonom. A vlastně to ani nemusí být kamarád politika - může to přeci rovnou být politik.

A tak se na post šéfky Evropské centrální banky (ECB) dostává Christine Lagardeová, která nikdy systematicky nestudovala ekonomii a nikdy nepracovala v bance. Její jedinou relevantní kvalifikací je, že byla francouzskou ministryní financí a následně šéfkou MMF. Díky tomu se najednou stala prezidentkou ECB. Dnes drží prst na tepu evropské ekonomiky a přitom kvůli tomu, že nemá ucelené základy ekonomie, nechápe ani dopady toho, co jí její poradci radí. Je ochotna podepsat i to, co by skutečný ekonom nikdy nepodepsal.

Už dokonce i velmi neutrální tisková agentura, jako je Reuters, otevřeně píše, že se pod vedením Christine Lagardeové ECB mění a místo ekonomických témat akcentuje témata společenská, jako je klimatická změna či genderová rovnost. Z apolitické, odborné ekonomické instituce se ECB stává institucí ryze politickou a vnucuje svou politickou agendu národním centrálním bankám, čímž ji šíří napříč kontinentem. Lagardeová je první člověk ve vedení ECB bez znalosti ekonomie, a její priority jsou proto jiné. Je to politik a byrokrat.

Lagardeová říká, že banka se prý musí změnit s tím, jak se změnila doba. Patrně se domnívá, že se změnou politiky se mění i ekonomie jako věda. Mění se se změnou politiky i fyzika či matematika? Ne? Tak proč by se měla měnit ekonomie jako věda? Jak si někdo s tak sulcovitými znalostmi monetární ekonomie může dovolit vyslovit tak kategorické soudy o pregnantní vědě? A ano, ekonomie kdysi byla pregnantní vědou – dnes převažující názor, že je to věda kecací a měkká, vám vnutili právě neekonomové jako Lagardeová, kteří o ní v realitě nic nevědí.

Proto ta zelená témata v měnové politice, která byla ještě před pár lety asi tak představitelná jako diskuse na půdě centrální banky o novém albu Gojira nebo silikonech Kylie Jenner. Mnozí zelení členové Evropského parlamentu si ale v chování Lagardové lebedí a plně ji podporují. Také samozřejmě nerozumí ekonomii.

Chování ECB je dnes na samé hraně zákona a už daleko za duchem zákona. Lépe řečeno - zákon nikdy s takovým chováním nepočítal. Současná měnová politika je zoufale zpolitizovaná. A tento trend politizace centrálních bank vidíme po celém světě. Proto i centrální banky mají růst akcií jako nový, zákonem nevyřčený cíl. Vliv centrální banky na ekonomiku je přitom nesrovnatelně větší než vliv vlády. A tak časem hrozí náramný průšvih. Kvůli centrálním bankám se tedy burzy zcela utrhly od fundamentů. Jen voliči to zatím nepochopili.

Tím, že se z růstu akcií stala „tajná“, veřejně nevyslovovaná politika, nevyslovovaná dokonce ani v samotné centrální bance, spíš jen mezi řádky tušená, odtrhly se burzy od makroekonomických fundamentů. To je z ekonomického pohledu šílené, nezdravé a dlouhodobě neudržitelné.

Tohle už dávno není kapitalismus. Tohle je už spíš variace na centrálně řízenou ekonomiku. Zkušenost ukazuje, že zatím nejdéle „fungovala“, tedy lépe řečeno živořila, v Sovětském svazu, a to zhruba 70 let. Jak dlouho to asi čeká dnešní Evropu?

 

Jsme o století zpět, lidstvo se nepoučilo

V historii vždy byla hospodářská politika intenzívně provázána se zájmy významných finančních skupin. Ty lobbysticky ovlivňovaly politiku a hospodářskou politiku tak, aby šla na ruku zájmům předních byznysmenů.

Nejinak je tomu i dnes. Tento vztah byl ovšem vždy dvousměrný. Jakmile si finanční skupiny vylobbovaly nějaký typ hospodářské politiky, došlo k ekonomickému ovlivnění mas lidí – ať už skrze míru nezaměstnanosti, inflaci, válku a podobně. To následně utvářelo společenskou náladu a poptávku po nějakém jiném typu politiky.

Ukažme si to na jednoduchém a notoricky známém příkladu. Během první světové války potřebovaly USA financovat své předpokládané budoucí válečné výdaje navýšením státního dluhu. To by však bylo pro USA s tehdejší „tvrdou“ měnou a danými úrokovými sazbami příliš drahé. A tak už v předtuše budoucího dluhového financování byla na konci roku 1913 založena instituce Fed – americká centrální banka.

O založení Fedu se tehdy silně zasazovaly některé konkrétní finanční skupiny, v jejich zájmu byl válečný obchod (například, ale nejen, se zbraněmi) a které tedy stály o vstup USA do války. Také čelní místa vedení Fedu byla obsazena zástupci těchto finančních skupin. Fed usiloval o inflaci nejen během válečných let hned po svém vzniku, ale i po skoro celá dvacátá léta.

Fed centralizoval bankovní rezervy a umožnil inflaci, která „změkčila“ dolar a zlevňovala americkému státu úvěrování. Už tehdy došlo v malém objemu k tisku peněz – Fed vydal takzvané „směnky zahraničního obchodu“, dnes by se řeklo něco jako státní pokladniční poukázky, a ty fungovaly částečně k monetizaci dluhu. (Správně si všímáte, že o zvýšení inflace se aktuálně v roce 2021 snaží opět nejen Fed, ale také Evropská centrální banka (ECB) – a opět je hlavním důvodem zlevnění dluhového financování státu.)

Peněžní expanze, kterou prováděl Fed od roku 1914 do roku 1929, navodila obrovský boom cen cenných papírů – akcií i dluhopisů. Kanálů tohoto nafouknutí cen v důsledku měnové expanze bylo víc. Zaprvé pumpovní peněz do oběhu peníze zlevňovalo, bylo proto snadné, respektive levné, nakupovat cenné papíry na úvěr. (Totéž se děje zhruba od roku 2001 dodnes.)

Zadruhé snadné úvěrování firem i podhodnocení dolaru dodaly umělou vzpruhu americkému průmyslu i bankovnictví. Masy tak snadno podlehly dojmu, že ceny akcií jsou správně nastavené, protože americké korporace mají před sebou zářnou budoucnost. (Také se totéž děje dnes.)

Dojem normality a dojem toho, že tisk peněz není nebezpečný, byl podporován i tím, že ve 20. letech 20. století řada zemí zažívala konjunkturu, protože po první světové válce se masy vrátily k větší spotřebě, a tím vzrostlo HDP. Spotřeba však byla zprvu opatrná a hodně se propisovala jen do cen cenných papírů (stejně jako dnes), takže i inflace se dlouho zdála pod kontrolou (jako dnes).

A konečně fenoménem dvacátých let bylo i to, že na trhu cenných papírů začali v rostoucí míře investovat i drobní, nevzdělaní investoři, kteří nechápali příčiny růstu cen cenných papírů. (To připomíná nejen dnešní akciové trhy, ale také zapojování důchodců do penzijních fondů a poptávku po altcoinech.)

Zkrátka krize z roku 1929 je daleko od toho, aby mohla být považována za selhání neregulovaného kapitalismu. V realitě hlavně ilustruje nebezpečí vládních intervencí do ekonomiky. Ekonomický kolaps přišel jako nutná korekce umělého růstu navozeného expanzívní monetární politikou centrální banky. Následné vládní zásahy po roce 1929, které se snažily krizi „léčit“, ve skutečnosti situaci ještě víc zhoršovaly. (Zářný příklad takových nekompetentních zásahů jsme viděli v roce 2020 během koronakrize, kdy státní intervence ekonomiku ještě víc vychylovaly z rovnováhy, a tedy situaci ještě zhoršovaly.)

Po prvotním zhroucení cen v roce 1929 burzy cenných papírů padaly dál a finanční krize se rychle přetavila do hospodářské krize. Ta následně oběhla celý svět a stala se nejhlubší světovou hospodářskou krizí až do roku 2008. Tváří v tvář růstu nezaměstnanosti si mnoho lidí začalo myslet, že kapitalismus skončil, že na vině je demokracie a že je nutno změnit společenský řád. Důsledkem byl nástup fašistů a komunistů v některých zemích. (I to můžeme pozorovat dnes. Stačí se mrknout na politické složení Evropského parlamentu, vyvlastňování bytů v Berlíně, či odpudivou vlnu nenávistných komentářů po smrti Petra Kellnera.)

Chybné řešení nerovnováh v některých zemích trvalo i po Velké depresi a typickým příkladem se stalo Německo 30. let. To nepochopilo, anebo pochopilo, ale populisticky nedbalo, že krize v roce 1929 se zrodila z tisku peněz, a tak své předlužení způsobené povinností platit reparace z 1. světové války „řešilo“ dalším vystupňováním tisku peněz a vyvoláním hyperinflace. Ta je dnes historiky považována za jednoznačně spojenou s nástupem Hitlera a vyprovokováním 2. světové války.

Sotva se z toho vylžeme, historie se zkrátka opakuje: Krize roku 2008 souvisela s tlakem na enormně nízké úrokové sazby, které vedly k nafouknutí cen cenných papírů a k nezdravé situaci na trhu zejména amerických hypoték. Hloubka krize 2008-2009 vyvolala společenskou poptávku po levicových řešeních a opět se objevily názory, že krize byla známkou selhávání kapitalismu. V realitě byla důsledkem státních zásahů do ekonomiky, které nesmyslně a kontraproduktivně snížily úrokové sazby a umožnily tak naakumulování paralelních nerovnováh v ekonomice. Jenomže dneska to státy buď natvrdle nechápou, anebo populisticky nedbají. A „řeší“ od té doby přetrvávající ekonomické nerovnováhy kvantem peněz ještě vyšším. Koronakrize tomu nasadila korunu.

Co z toho plyne pro budoucí politický systém, zda větší svoboda, či nesvoboda, zda větší ekonomická prosperita, nebo opak, si myslící čtenář již dokáže odvodit sám. A ten, který si to dosud neodvodil, zjevně místo myšlení používá pouze víru – ve stát a zázrak. A diskutovat s takovým blouznílkem je ztrátou času.