Máme nejlepší zdravotnictví na světě (jen zabíjí lidi)

 

Začíná mi víkendová služba. V pátek ráno jsem začal, v pondělí kolem 15:00 budu končit. V pátek jsem měl jako primář chirurgického oddělení operační den, zvládl jsem pět operací a trvalo to asi do 15:30.

Ambulance chirurgie zavírá v 15:00 stejně tak, jako prostě zavřou úřady. A pokud máte problém, přijďte další den. Sejdu na pohotovost a tam sedí sedm lidí, kteří přišli po 15:00. Po celodenním operování jsem už dost unaven. Bylo by lepší, aby na službu přišel nějaký můj kolega, ale nikdo už tuhle práci, v těchto podmínkách a za tuhle výplatu dělat nechce. Zbyli jsme dva. A ani my už dlouho nevydržíme.

Nechci se ale litovat, chci to všechno vyřešit. Beru prvního a ptám se, co pro něj můžu udělat. Odpovídá, že jde na převaz. Říkám, že plánované převazy se dělají v pracovní době a že to není důvod jít na pohotovost. Následující sérii odpovědí slýchávám neustále dokola:

Neměl jsem se jak dostat do nemocnice. (Ale do obchodu se dostanete nakoupit si.) Nevěděl jsem, v kolik zavíráte. (Ano, teď už to ví, tak jako se to dozví z cedulky na dveřích banky, že přišel pozdě.) Vždyť je to jedno, ne? Stejně jste tady, tak proč to neuděláte a máte kolem toho tolik keců? Já jsem nechtěl čekat, ale nebojte, já zaplatím, tady máte ten váš regulační poplatek 90 korun. (A hází to jako vašnosta psovi.) Nestihl jsem to dřív. (Co jste dnes dělal? – Nic. Odpočíval jsem. - Aha.)

***

Mám fakt štěstí, když jeden ze sedmi čekajících na emergency sem vážně patří. Jako třeba ten, kterého přivezla záchranka. Tady to máte, řekla a utekla. Spadl ze čtyř metrů, zlomil si obratel, uhodil se do hlavy. Záchranka řekla, že polytrauma by to bylo, až kdyby spadl z výšky větší ještě o metr.

Naše CT našlo zlomeniny na páteři, ale traumacentrum pacienta nechce. V Ústí říkají: „To asi bude dobrý, nechte to odležet a uvidíme.“ Volám kolegovi z nemocnice v Liberci. Říká: „Hele, Martine, už nám ty polámaný lidi fakt neposílej, nechceme je, máme hodně práce a padáme na hubu, tak je posílej jinam.“ Asi má pocit, že si je svévolně vytvářím.

Neumím pro mladíka najít zařízení, které se věnuje zlomeninám páteře. Volám naštvaně na dispečink záchranky, že tím, že zraněného zavezli do nemocnice, která nemá traumacentrum, spondylochirurga a traumatologa, jen jednoho všeobecného chirurga, tomu mladíkovi udělali medvědí službu a mohli ho stejně tak zavést do cukrárny, vyšlo by to nastejno. „No jo, 4 metry jsou 4 metry, to nic není, není to polytrauma a my si to můžeme zavézt, kam chceme.“

Záchranka má taky hodně práce a každá příležitost někde někoho vysadit je super. Pak už to není jejich problém. Už hodinu telefonuji po všech čertech a hledám zařízení schopné ošetřit zlomenou páteř a ta paní v čekárně, co si před týdnem špatně odstranila klíště a dnes večer v osm hodin si ve sprše všimla mikroskopické černé tečky, začíná být nervózní. Už čeká skoro hodinu, a přitom se chtěla koukat s manželem na film. Však taky když přišla na řadu, preventivně nás všechny seřvala.

***

V noci už jen běžný provoz, policie s opilým a zdrogovaným řidičem, pár opilců s řeznými ranami na hlavě a pár holek, co je někdo jen šťouchnul, ale oni si to s ním vyřídí přes právníky a teď v půl třetí v noci nutně potřebují zápis od lékaře, že mají levou tvář lehce narudlejší než tu pravou. Když ve zprávě nestojí, že mají rozlámanou polovinu skeletu obličeje a minimálně čtyři krvácení do mozku, jsou agresivní, že jsme naprd lékaři a že neplníme tu hippopotamovu přísahu. Nebo hypokritovu? No každopádně jsme na něco přísahali, takže máme dělat, co si řeknou a kdy si řeknou.

Zlomenou páteř ukládám do postele, do toho telefonuje rodina, proboha co s ním bude a jak se to léčí. Odpovídám popravdě: „Nevím, zlomená páteř není můj obor a lékaři, kteří to mají na starost, nemají čas, nemají lůžka, nemají kapacitu.“ Zase jsme porušili hypochondrovu přísahu. Ten den už asi pošesté. „Ale vy jste lékař, vy to musíte umět!“

Jasně, musím umět všechno od mykóz nehtů, až po transplantaci srdce, klidně mi přineste srdce a pacienta a já to namontuji, vždyť jsem přeci přísahal na hypotalamus, že budu transplantovat srdce. Všichni pacienti se posadí na chirurgickou ambulanci, a buď vám vysvětlí, že nemají problém zaplatit moji práci a klidně mi dají 90 korun (moje práce tedy asi stojí 90 korun?), nebo že se pojistili, takže jim to klíště o půlnoci musím nutně vytáhnout já. Paní si na klíště přeci nedosáhne. Dovezl ji soused. Ten by tam dosáhl. No jo, jenže soused neskládal přísahu a já jo, a tudíž mám držet labia (horní i dolní) a pracovat, protože si platí pojištění. A nemá problém si zaplatit 90 korun. Tady je máte.

Kolem třetí hodiny si jdu lehnout, a když mám štěstí, už nepřijede ani feťák, ani bojovník, ani hysterka, ani klíště.

***

Druhý den přiveze záchranka pána. Zvrací, je žlutý, bolesti v epigastriu. Zprávu čtu asi čtyřikrát, protože se mi špatně po 3 hodinách spánku zaostřuje. Musí mi to vysvětlit několikrát, sestry už říkají, že začínám být pomalejší a začínám dělat první chyby. Pletu si třeba složky pacientů nebo dávkování léků, ale je to v pořádku, sestry mne hlídají. Všechny chyby odstraní. Teda skoro všechny. Nic se nemůže stát. Teda skoro nic.

Čtu pomalu papíry a nevěřím. Onkologický pacient, léčen na onkologii v Liberci, zkoušeli chemoterapii, ale tumor moc nereagoval. Tak se to nepovedlo. Škoda. Nashle. Doporučení: Zajeďte si za praktikem, on vás bude paliativně léčit a pošle vás někam, kde paliativní léčbu umí.  Ptám se: „Byl jste u praktika?“ Nene, on tam je jen ve čtvrtky. A jen dvě hodiny. A setra mi vzkázala, že nemá čas.

„A proč si nenajdete jiného praktika?“ Žádní tady nejsou, a ti, co za něco stojí, už nikoho neberou.

„A jak dlouho jste už doma bez kontaktu s lékařem?“ Už měsíc.

„A to vás neviděl ani jednou?“ Ne.

Řešení: Záchrankou v sobotu na chirurgickou ambulanci. Nezapomeňte: přísaha, 90 korun a umíte i transplantace. Mimochodem, doporučení „praktik + paliativní koncept“ v překladu znamená: dejte mu morfin, ať usne, a ať už hlavně nechodí k nám na onkologii, my na tyhle nemáme čas, lůžka ani kapacitu.

Takže co s tím. No, praktik tam je jen ve čtvrtek a jen dvě hodiny, takže ho asi mám uspat navěky já na chirurgii. Jasně, chápu. Žádný problém, položím ho vedle zlomené páteře a zaléčím, morfin přece máme. Plné skříně. Pak se ve mně přeci jen probudí ta hibernační přísaha a řeknu si: Ale co když ještě nemusí umřít teď hned, co když stačí zadrénovat žlučové cesty a má ještě několik měsíců před sebou? Pošlu ho na sono podjaterní krajiny a koukneme se, jak to vypadá v dutém systému. Volám laborantce na radiologii. Dnes má sloužící radiolog volno, odpovídá.

„Aha, a kdo ho zastupuje?“ Nikdo. „Takže tady není nikdo? Internista, Radiolog, prostě nikdo?“ Ne, nikdo. Jen vy. (To jako já.)

Tahle nemocnice je jedna Potěmkinova vesnice, spousta prázdných místností a uprostřed sedí jeden lékař, který má přísahu, bere 90 korun od pacienta a oplývá multioborovými schopnostmi. Ano, už mi to dochází, v kterém jiném státě a zdravotnictví máte takového superlékaře, který od zlomených páteří, přes rakovinu žlučových cest, až po palpitace srdce léčí všechno sám, tři dny v kuse ve spánkové deprivaci, a stačí ho umlčet větou: „Platím si přeci zdravotní pojistku“? Tohle opravdu musí být nejlepší model na světě. Víte, kolik by Američané vyházeli peněz na mzdy, kdyby měli plný špitál lékařů? A víte, kolik jsme my ušetřili? A přitom bude všem pomoženo, nikoho z našich pojištěnců nenecháme umřít na ulici. Kdepak, tohle ti zlí kapitalisti neumí.

Dobrá tedy, nemáme radiologa, ale morfin jo, tak co už.

***

Už jedu 48 hodin v kuse. Bolí mne hlava. Musím dělat vizity na oddělení. Píšu hlouposti, časté překlepy, opět si pletu pacienty. Než dodělám vizitu, mám tržnou ránu na pohotovosti. Sestra volá: „Máte tady šití!“ Jdu šít.

Běžně když přicházím k pacientovi, vždy se usměji, pozdravím, zjistím, jak se to stalo, jaké bere léky a jaké má alergie. Jako zombie se připlazím k pacientovi a něco zamručím. Jdu rovnou k ráně, ten člověk okolo ní mě teď nezajímá. Bojuji o svůj vlastní život, splnit úkol a nezhynout u toho, na politessy není prostor. Sestra vidí můj stav a začne dělat práci za mne: „Máte na něco alergie? Platné očkování proti tetanu? Jak se to stalo? Zahýbejte prstem. Kdo je Váš praktický lékař? Aha, jen v úterý od dvou a jen tři hodiny.“ Chápu. Jiný není. Jasně. „Berete něco na srážení krve?“

Já tupě poslouchám zvuky kolem a beru si sterilní rukavice. Pak vezmu nesterilní stříkačku. Zavrčím a vše vyhodím. Beru si nové sterilní rukavice. Už mě opouští i zajetý dril antisepse a asepse. Ztrácím reflexy, které jsem 17 let v chirurgii získával. Ránu umrtvím.

Obvykle říkám: „Bacha, teď to jen maličko píchne, ale nebojte, pak už nic cítit nebudete a my to krásně spravíme.“ Nemám sílu to říct a bodnu. Sestra přibíhá a říká: „Malinko to píchne…“ Pozdě. Pacient už jen řve: „JAUUUUU!!!“

Ten zvuk mě mobilizuje a komunikuji. Říkám - nebojte, bude líp. On na to: „Líp už bylo“. Moudře pokyvuji, mluví mi z duše. Došiju a jdu dodělat vizitu. Do toho volají příbuzní žlutého pána: „A co teď s ním jako bude?“

Říkám polopravdy: „Teď ho budeme léčit…“ Kdybych jim měl ještě plakat, zhroutím se tam. Nemůžu si to tak brát, musím mít profesionální odstup. Nejsem to já, kdo za to všechno může, je to systém, v němž každý s klíštětem vytaženým od primáře v neděli o půlnoci šíří mýtus o nejlepším zdravotnictví, a ten systém pomalu zabíjí lidi. Úplně hloupě se vystřílí peníze na banální výkony v první linii. A když přijdou diagnózy, které zaslouží plné nasazení, nejsou zdroje, nejsou lidi, není čas.

***

Zase volají sestry z emergency : Problém, musíte přijít.

Ten opilec, sestra ho zná, je ze stejné vesnice, už 20 let pije první ligu, někde se opil, uklouznul a odřel se na lokti. Haleluja, přivezli ho sem ke mně, já ho zrentgenoval, ošetřil, 90 korun neměl, nevadí, prostě napíšeme, že nemá, vše jsme mu zavázali, pofoukali a dali léky na bolest.

Polévá mě horko z pomyšlení, že v USA by nebyl ošetřen. Hrozný systém. Tam bych tedy rozhodně být nechtěl. Leda že bych měl platnou pojistku a zlomenou páteř nebo rakovinu žlučových cest a potřeboval komplexní paliativní přístup, to bych tam s tou platnou pojistkou být chtěl. Teda pardon vlastně, tak ještě jednou, hrozný systém, tam bych tedy být nechtěl, umírají tam lidi na ulici.

Jenže problém je jinde. Pán chce sanitu. Jak jako sanitu…?  Pán se vzteká, sakra, dovezli mě sem, nemám peníze, nemám mobil, nemám nic, jak se asi dostanu domů? Prostě mne domů odvezte sanitou!!! Příbuzní? Nemám. Kamarádi? Nemám. Známí? Nemám. Taxíkem jet nemůžete? Nemám peníze. Ani 90 káčé nezaplatil. Co jste dnes vypil? Osm piv, láhev vína a nějaký zelený. A to jste vzal kde? Koupil, ne asi. A kde jste na to vzal peníze? Nevím, ale už nemám ani floka, takže chci sanitu domů.

Mám dvě možnosti. Buď ho uložit vedle žlutého pána a zlomené páteře a z peněz veřejného pojistného systému mu zařídit hotelové služby, nebo mu z peněz všech pojištěnců zaplatit sanitu zpět. Sakra drahé taxi. A já taxi zařizovat nechci. Peníze máme na léčbu nemocných, ne na vození opilých. Chvíli se hádám se všemi, pak se mi probouzí bolest za očima a závratě, a rezignuji. Máme skvělý systém, ne jako ti zlí Američané, dostane ještě taxíka s plnou posádkou domů a já budu mít dřív klid.

Ještě pár feťáků, dvě klíšťata, a bude pondělí. Už vidím světlo na konci tunelu. Asi mám teplotu. Je mi blbě. V pondělí mám operační den. Jsem zvědavý, kolik lidí by si mi dobrovolně lehlo pod skalpel, kdyby věděli, v jakém jsem stavu.

Přichází pondělí a sestry už vědí, že na mě nemají mluvit. Jsem schopen jen skřeků a reakcí na otázky typu JO / NE. Na složitá souvětí reaguji chybovou hláškou: ERROR - restart systému. Ráno přijíždí náš exprimář, pán v letech, výborný člověk s tuhým kořínkem. Bude mu osmdesát. Ale je svěží. Se zlomenou páteří ani rakovinou mi ale pomoct neumí, je to břišní chirurg jako já.

Tak dáme zase morfin, ne?

***

Služba v pondělí ve tři odpoledne končí a je mi všechno jedno. Jsem tak přetažený, že ani spát nemohu. Jedu domů osobním autem. Žádné taxi. Kličkuju po silnici jako postřelený králík. Slyším kvičení brzd a agresivní troubení. Zase nějaký trouba. Aha, tamten trouba. Právě mu hubuje trouba, co mu nedal přednost zprava. Když přežiju cestu domů, třeba se vyspím. Ale neraduj se, v úterý v 7 zase začíná vizita u pojištěnců.

***

Fakt u pojištěnců? Ale tohle přeci nemá s pojištěním nic společného! Jmenuje se to pojistka, ale je to prachsprostá daň!

Všichni platíme nějaký podíl z platu, bez ohledu na naše chování a bez ohledu na naše rizika. A pak všichni čerpáme naplno, protože máme zdánlivě předplaceno. Konzumují se nesmyslně nesmyslné služby, které by nikdo nikdy nepoptával, kdyby byly za tržní cenu. Lidé nemají zábrany čerpat služby ze systému na maximum a regulační poplatky neregulují vůbec nic, protože jsou levnější než krabička cigaret. Lidé bez uzardění vyhledávají nesmyslné služby, kdy se jim zachce, bez ohledu na jejich cenu, efektivitu a dostupnost. Zajdou si třikrát na rentgen, protože je zadara, nechají se léčit o půlnoci, nechají se vozit záchrankou jako taxíkem.

Celý systém tím ztrácí miliardy a je v mínusu. A politici se chtějí zase blýsknout, a tak koupí tady nesmyslného robota, který není nikde potřeba, nebo tady magnetickou rezonanci do malé vesnické nemocnice, v níž chybí personál, který by rezonanci uměl obsluhovat a odečíst. Zdroje se nesmyslně vylijí a pak zase nalijí ještě víc nesmyslně na projekty, které nikdy nedostihnou pacienta a nikomu nepomohou. A u toho samozřejmě všudypřítomné obligatorní úplatky.

A víte, co mě na tom ničí nejvíc? Ta propaganda okolo. Všude krouží armády bezmozků a opakují naučené věty: Tržní zdravotnictví by bylo moc drahé a nedostupné pro chudé. Ježíši, proč? Pojistky umí chránit i ty nejchudší před požárem, povodní, katastrofou. Cožpak rakovina není katastrofa? Léčba stojí hodně peněz, ale měli bychom na ni. Nikdy bychom nevystříleli peníze na takové hlouposti jako klíšťata, a kdo by chtěl vyndat klíště o půlnoci namísto ráno, zaplatil by tržní cenu, klidně třeba 5000 korun. Proč by ne. Zbylo by dost na nemocné. Místo tahání klíšťat primářem o půlnoci bychom léčili rakoviny.

Jenomže říct tohle nahlas znamená být za zlořáda, který chce nechat umírat lidi na ulici, jako v těch zlých USA. Lidé jsou na to citliví. Propaganda jim zamlžila mozky. Mají svá dogmata. Raději budeme říkat, že máme nejlepší zdravotnictví na světě, jen sem tam dojde k nějakému problému. Koneckonců pacienti to takhle chtějí slyšet.

Autor textu: MUDr. Martin Vavruša ve spolupráci s Markétou Šichtařovou

České polosocialistické zdravotnické peklo

Vy jste si někdy mysleli, že bez kapitalismu může existovat prosperita? Že bez kapitalismu je možné zajistit fungující služby chudým? Že bez kapitalismu může fungovat vyspělé zdravotnictví? Tak tedy já tvrdím, že nemůže. Kapitalismus je podmínkou prosperity.

Když jsem byl v Afghánistánu, jednu věc jsem v téhle zemi paradoxů pochopil v jasných barvách. Afganistán je úžasná Petriho miska na zkoumání různých socioekonomických souvislostí. A já měl unikátní příležitost nahlédnout pod pokličku zdravotnictví právě v této zemi ztýrané válkou plnou lidí bez našich návyků, disciplíny a kompetencí. Státní zdravotnictví tam prakticky neexistuje. Možná proto, že tam prakticky neexistuje stát.

Ale nedělám si iluze, státní řešení čehokoli, kdykoli a kdekoli je zaručeně to nejhorší a nejdražší. Takže i Afgánci přišli na to, že i když nemají zdravotnictví, mohli by mít ministerstvo zdravotnictví, aby to neexistující něco dobře regulovalo. Rozuměj: korumpovalo.

Američané v rámci svého konceptu „nech je namlsat, zbohatnout, zlenivět a oni přestanou válčit“, nainvestovalo miliardy i do zdravotnictví. Postavili v Kábulu veliké, 7patrové prosklené budovy za dolary. Sklo a beton, rovné linie na pouštní cestě z prachu a písku působili trochu jako sci-fi. Jeden z mnoha projektů byla slavná transfuzní stanice. Vím o něm dost, protože se v celém projektu angažoval můj tehdejší šéf, Němec a odborník přes laboratorní techniku Christian Diering.

Christian vyspecifikoval Afgháncům lednice na krevní deriváty, ale ti na ministerstvu byli nějak chytřejší než odborník na laboratoře. Zjistili, že lednice lze koupit za desetinu ceny. Devět desetin se kamsi ztratilo a koupily se domácí ledničky z Indie. Pak se rozjelo transfuzní centrum. Krevní deriváty ležely v lednicích na zeleninu, které máte doma. Za další týden již přicházely první žloutenky a první selhání různých orgánů. A tak si ministerstvo povolalo Christiana na audit. Jak já pak slyšel Němce nadávat, to neuslyšíte už nikdy. Na problém přišel. Potíž je v tom, že laboratorní lednice, které mělo ministerstvo koupit, jsou tak drahé, protože mají pohonnou jednotku mimo chladící prostor, a tedy uvnitř nejsou žádné vibrace. Domácí chladnička se neustále trochu klepe, což nevadí vaši brokolici, ale krvinkám to už vadí, takže se rozpadnou. A Afghánci nejen že nepoznali hemolytickou krev, nejen že jim na to kompetence nestačily, oni dokonce hemolytickou krev podali desítkám pacientů.

Na naší klinice jsme dělali malou, ale celkem čistou medicínu. Nelhali jsme, říkali jsme pravdu, používali originální německé léky. Sice jsme obcházeli všechna možná ministerská nařízení, ale základem vždy bylo bezpečí pacientů a „především neuškodit“. Zatímco stát reguluje v zájmu bezpečí všechno, ale de facto škodí, kde se dá.

Někdy jsme museli poslat pacienta na CT do místní francouzské nemocnice s afghánským personálem. Měli sice drahé francouzské stroje, ale už po několika měsících jsme přišli na to, že se nevyplácí jim kohokoli posílat. CT stroj měli a asi ho i občas zapnuli. Jenomže neustále nám přicházel stejný popis vytištěný ve Wordu. Pořád jeden stejný nález u všech pacientů. Pustili mašinu, udělali obrázky, vytiskli popis z počítače. Nikdy neměli radiologa, který by rozuměl anatomii, patologii a který by CT uměl odborně popsat. No a co, že? Po čase pak jaksi CT přestalo i fungovat, protože neměli ani techniky, kteří by stroj uměli servisovat. A pak kvůli několika drobným součástkám vyřadili celý milionový stroj úplně. Přišli totiž na to, že aby mohli tisknout popis z Wordu, vlastně ten stroj ani nepotřebují zapínat.

Stroje a mašiny za desítky miliónu stály nefunkční v budovách ze skla uprostřed pouště. Po čase budovy přestaly svítit, protože Afgánci v nich nebudou měnit žárovky. A pak už se jen hromadily odpadky a nemocní se začali vracet do hliněných budov k šamanům.

Tam si uvědomíte ten zmar. Medicína je jako živý organismus skládající se ze spousty malých a drobných součástí. Nelze ji nakoupit v zahraničí a přivést v kontejneru. Buduje se generace. Třeba takový chirurg, i největší odborník a specialista, je úplně ztracen bez anesteziologa a radiologa. A anesteziolog a radiolog zase potřebují techniku. A technika potřebuje techniky. A to vše potřebuje IT a elektřinu. A všichni se musejí vzdělávat ve školách.  Jeden obyčejný rentgen znamená, že musí fungovat celá infrastruktura od základní školy až po university. Nejde to koupit, nejde to dovézt a nejde to postavit za rok. Tohle umí jen kapitalismus a milión drobných vztahů a dobrovolných dohod, které přináší užitek všem.

Už slyším, jak brouci Pytlíci zase mudrují, že privátní zdravotnictví je moc drahé a není pro všechny. Vždy se musím usmívat, jak dotyčný dohlédne jen do první zatáčky, ale nechápe systém jako celek. Nejde o to, kdo je majitel kliniky v socialistickém zdravotnictví; jde o to, jak funguje kapitalismus jako systém. Jak se shromažďují peníze na provoz zdravotnictví a jak se rozdělují.

Pokud úředník rozhodne, že v Ústí nad Labem mohou být dva Da Vinci Roboti za desítky miliónů, ale v Rumburku nebude fungovat interní oddělení, je to jako epizoda ze seriálu Nedostatek dámských vložek II. Další selhání centrálního plánování v praxi. Ne, opravdu nám nechybí jedna drahá klinika na estetické operace poprsí v privátních rukou. Nám chybí především trh, který na rozdíl od úředníka rozklíčuje, co potřebuje 10 miliónů občanů.

Ano, česká společnost je bohatá a sofistikovaná, není to hloupý Afganistán, kde se nemocným lidem podává šlehaná krev a nefunguje nic. Mnohé tu už funguje, sice špatně a dráž, než jak by stejné peníze alokoval trh, ale stále se máme líp; u nás se už krade chytře. Ale kde vznikla ona pověra, že je privátní zdravotnictví drahé?

Víte, privátní zdravotnictví stejně jako privátní školství musíte platit dvakrát. Jednou vás okrade stát na povinném pojištění a podruhé si platíte kvalitní službu. Kdyby stát neokrádal občany vůbec a nechal jim svobodný výběr o pojištění i o privátních klinikách, dá se věřit, že efektivnější alokace peněz by vedla k celkovému poklesu nákladů.

Ding ding, socialistům zvoní alarm: jasně, a jako v USA by chudáci umírali na silnici. Jenomže to, že je zdravotnictví víceméně tržní, nevylučuje nutně nějakou solidární politiku. Příkladem je Singapur, kde si stát pronajímá od soukromého sektoru kapacity, aby se postaral o slabší. Trik je v tom, že trh se postará o efektivní, moderní a levné zdravotnictví, a stát už si jen pronajme jeho segment pro nejchudší. Ale jak stát začne kupovat ledničky nebo roboty, začíná katastrofa a umírají lidé.

Trh vážně nejde obelhat ani přelstít. A ani o lidech to není. Sebelepší a nejhodnější úředník na světě nedokáže plánovat potřebné přístroje a zaměstnance a služby ve zdravotnictví tak jako stovky a tisíce malých podnikatelů motivovaných ziskem. Afganistán je krásný pokus o stát; laboratoř toho, jak centrální plánování tragicky naráží na všech frontách. Jak korupce a diletantismus jsou nedílnou součástí všech státních struktur. A vždy to úporně napravují drobní lidé v tržním prostředí a socialisté je za to nenávidí, protože dokola ukazují impotenci jejich ideologie v plné nahotě.

Ani nemocnici v Rumburku by nezachránil soukromý majitel. Taky si to Penta, Agel, EUC a ostatní dobře spočítali, žádný z nich ji nechtěl ani zadarmo. V regulovaném zdravotnictví nelze dosáhnout zisku. A ztráta znamená, že se věci budou dělat špatně a nakonec to zaplatí daňový poplatník. Tady už socialista zase namítá: bez regulací se nebudou dodržovat pravidla, pacienti nedostanou správnou dávku léku, nebudou je hlídat vzdělané sestry, ozáří se velkou dávkou záření, protože nebudou limity! A víte, že pravidla se nedodržují ani teď? Je veřejným tajemstvím, že se ve zdravotnictví už 20 let nedodržuje Zákoník práce. Zatímco kamioňák si musí dát po 4 hodinách pauzu a po 9 hodinách musí povinně několik hodin stát, v Česku je běžné, že lékař pracuje 80 hodin kuse! Jak je možné, že v systému plném pravidel, které nás „chrání“, aby bylo zdravotnictví bezpečné a pro všechny, stát ve svých nemocnicích nedodržuje vlastní pravidla?

Nakonec i ten socialismus měl jisté kouzlo: Vzdělalo se tolik lékařů, kolik politbyro rozhodlo. Lékaři dostali umístěnky do nemocnic, kde chyběli. Vše rozkazem. Nikde nechyběli. A systém fungoval líp než ten dnešní. Tedy pokud jste taky ochotni akceptovat mučírny STB ve sklepě, střelbu do živého na hranicích, popravy disidentů, selekci nepohodlných a zákaz studia nevhodným, technologické zaostávání a propadávání do středověku. A pokud víme, že polosocialismus nefunguje a socialismus funguje jen chvíli a za cenu poprav, násilí a totální izolace, jediné řešení je kapitalismus.

Pokud zdravotnictví zruinujeme – a my ho ruinujeme již několik let - nepůjde jednou dotací nebo investicí opět vybudovat. Tak jako nejde koupit zdravotnictví v Afganistánu za americké dolary.  Nepůjde dovézt nové stroje, nové lékaře z Ukrajiny a Bangladéše, nové sestry z Rumunska. Nic proti cizincům, pokud máte skvěle fungující stroj, cizinci se skvěle začlení, naučí se a splynou se standardem. Pokud ale nemáte standard, pokud nemáte systém, pokud nemáte fungující celek, skupina dovezených cizinců ho ze dne na den nevytvoří. Jak zpřetrháte jemná vlákna vazeb mezi technologickými podniky, vzděláváním, nemocnicemi a ambulantními specialisty, budete je obtížně vytvářet.

Můžete postavit v Rumburku novou nemocnici za miliardy korun, můžete dovézt 20 ukrajinských lékařů a 100 ukrajinských sester, dát jim kurzy češtiny a doučovat je lege artis medicínu - ale myslíte, že to vytvoří fungující zdravotnictví? Myslíte, že škody napáchané chybnou alokací zdrojů, jako například kupování nekonečně drahých a nepoužívaných robotů, které stojí někde ve sklepě v Ústí nad Labem, a ignorování drobných každodenních investic do fungující nemocnice v Rumburku lze jako mávnutím proutku vyřešit jednou investicí? V Afganistánu to zkusili. Zkusili vytvořit fungující zdravotnictví rozhodnutím shora. A fakt to dopadlo hrozně. Já u toho byl. Tohle není cesta. Ani v Kábulu. Ani v Česku. Nefunguje to.

Myslíte, že řešením je neustále ve volbách volit ty, kteří slíbí větší dotaci do totálně rozklíženého systému? Myslíte, že politici zařídí nemocnice nebo zdravotnictví? Ti stejní politici, kteří kupují ledničky šlehající krev? A už vás někdy napadlo volit politika, který by řekl: deregulujme? Nechme lékaře léčit, firmy investovat, nemocnice vydělávat, přestaňme je danit, přestaňme je regulovat. A do týdne je tu investor, co nabídne novou nemocnici tam, kde chybí, jen proto, že je to díra na trhu.

Nějak máme k takovým řešením nedůvěru. Protože privátní zdravotnictví je „přeci“ moc drahé, protože stát „přeci“ myslí na ty nejchudší a v USA umírají lidé na ulici. Jenomže je to jinak. Výhoda kapitalismu tkví v tom, že bez emocí a ideologie se stara o směnu, využití a rozdělení zdrojů a o prosperitu. Je kompatibilní s jakoukoli kulturou. Tak, jak to stát nikde z principu věci nemůže dokázat.

Autoři tohoto textu jsou MUDr. Prim. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová

 

Lidé chtějí okovy

 

Myslíte, že v Afghánistánu se odehrála tragédie, kterou nešlo předvídat, a která je pro tamní obyvatele děsivá? Kdepak. Vítězné tažení Talibánu je jen zrcadlem toho, že tamní lidé nejsou zase tak moc proti.

Bylo to v letech 2009 a 2014, kdy mne osud dovedl do Afgánistánu. Do země, o které se donedávna nemluvilo, ze školy si ji nepamatujete a dlouho by vás zaboha nenapadlo, že budete vědět, jak se tam jmenuje hlavní město.

Poprvé jsem se strašně těšil jako mladý lékař na misi PRT do Afgánského Lógaru. PRT znamená, že pomáháme a stavíme novou civilizaci; ale já si v uniformě užíval spíš hru na vojáčky a prožíval údernou sílu aliančních vojsk. Ne – neřeším, kdo udělal jaké politické rozhodnutí, jestli jsme tam být měli, nebo ne, jestli bojujeme proti terorismu, nebo jsme spíše okupanti. Nerelativizuju ani terorismus, ani mezinárodní politiku. Bylo to prosté: měl jsem uniformu, byl jsem mladý, nadšený do všeho a neměl strach z ničeho. Ani z Talibánu.

Z naší základny SHANK jsem koukal na vysoké hory Pamíru (nebo Hindukúše? V tom aby se v tom jeden vyznal). A nemohl jsem pochopit ohromný rozměr té země. Nejen geograficky, ale i spirituálně. To víte, jsem prostý kluk z Krkonoš a nejvyšší hora pro mne vždy byla a bude Sněžka. Toužil jsem se těch hor dotknout, přiblížit se jim nebo nad nimi letět v paraglidovém kluzáku a splynout s nimi. A letět v Chinooku nebo Black-hawku bylo taky cool a mělo to co do sebe. Jediné, co mne neustále svíralo, byl plot.

Ten plot nás chránil. Koneckonců občas nás ostřelovali podivní lidé podivnými raketami, aniž by o nás cokoli věděli. My o nich taky věděli málo. Nás to moc netrápilo, protože se stejně většinou netrefili. A než se stihli naučit trefovat, Američané jim tam cosi hodili a oni se už nikdy neozvali. Po čase to zase přišli zkusit jiní, stejně marní.

Ale jo, nastaly i tragédie. Naše kluky, kteří tam zůstali anebo tam nechali končetinu, si pamatuji dodnes. Pořád to budou naši kamarádi. Nepřišli válčit, přišli bránit Afgánce (i sebe) před těmi zlými. Možná to celé někdo pochopil jinak – ale ti jednotliví kluci nepřišli škodit. Chtěli jsme být prostě chlapi, co se nebojí těžké práce, aby nás naše děti jednou obdivovali a ženy milovaly.

Když jsem odlétal, něco mi chybělo. Pořád jsem neměl těch hor dost, nemohl jsem se jimi dosytit. V roce 2014 jsem zahlédl v německém lékařském časopise inzerát, že DK německá klinika hledá lékaře do Kábulu. A já věděl, že je to místo pro mne. Sice mne nevybrali, nebyl jsem ani první náhradník... Ale ti dva přede mnou to vzdali, když se dozvěděli, jaké jsou podmínky. Já jsem se dozvěděl, že pojedu, asi 3 týdny před odletem.

Přistávám na letišti v Kábulu, ano – na TOM letišti - a už z dálky fixuju typa v košili držícího moji fotku, kterou se snažil přikládat k obličeji každého cizince, aby mne identifikoval. Jmenoval se Ibrahim. Naložil mě do taxíku a odvezl. A já netušil, kam mě veze. Nikdo se se mnou nebavil. Dovezli mne do obrněného baráku s ozbrojenci s kalašnikovy před vraty, který byl něco jako hotel. Lámanou angličtinou mi vysvětlil, že se vyspím a že pojedu na kliniku.

Následující den jsem poznal šéfa. Kliniku. Spolupracovníky. A hlavně - Afgánce. Takové veselé děti. Upřímní, bezprostřední - ale taky nedisciplinovaní, v mnoha ohledech nekompetentní, zmítaní dětinskými vášněmi, závistmi i touhami. Není nic horšího než zlé dítě, i když ho milujete. Ta kultura je živelná a nepřipomíná nic z toho, co známe v Evropě.

A já je léčil. Ne - ne, žádná humanitární mise. Ale privátní klinika pro privátní klientelu. Kontakt s Evropským lékařem stál 100 dolarů a další léky a zákroky si platili sami hotově. Krom kontraktorů pracujících pro USA k nám chodila i bohatší afgánská třída. Vedle bizarností jako těhotné ženy dodržující ramadán, které nejedly a nepily desítky hodin a pak kolabovaly, aby manžel mohl zaplatit několik stovek dolarů za to, že jim český lékař v německé klinice lámanou perštinou vysvětlil, že korán vlastně umožnuje, aby těhotná žena pila, jsem viděl i onemocnění v takových stádiích, jaká na fakultách v Praze už neuvidíte.

Zkusíte si léčit souběh mononukleózy a malárie u mexického archeologa. Podíváte se na rentgen plic s aktivními tuberkulózními kavernami, a snímek není z archivu sterého 150 let, ale je právě vyvolán a zobrazuje člověka stojícího před vámi a občas kašle. Vlastně i krev. A trochu chřadne. Vlastně hodně.

Pak se hádáte s vousáčem, který chce ty modré léky, ne ty červené, a ty bílé už vůbec ne, ale jen ty hranaté, protože ty kulaté nefungují; ví to, protože kulaté měl jeho bratranec. Nerozumí ničemu, nechápe nic, neví nic, ale zaplatil 200 dolarů a může si sakra nadiktovat, jaký tvar a barvu by měly mít léky, které si koupí. Velké děti.

Náš šéf, Christian, který vypadal jako dvojče frontmena ze skupiny Scooter, neustále lamentoval, že Afgánci nemají mentální kapacitu přepsat jednu excelovskou tabulku tak, aby v 10 řádcích neudělali dvě chyby a pak ji ještě špatně neuložili. Musel do administrativy přijmout zaměstnance z Indie. No ano, čtyřicet miliónů Afgánců, většina z nich hledajících práci, ale na přepsání tabulky musíte dovézt úředníky z Indie. Není to žádná „genetická vada“ - jen prostě nechodili do školy. Víte, když prostě od sedmi let života po dalších zhruba dvacet let sedíte v lavicích a nepříjemná ženština vás neustále nutí soustředit se na téma bez ohledu na to, jestli vás baví, nebo ne, nechá to na vás stopy. Například si umíte překontrolovat deset čísel nebo si zapamatovat instrukci na pět minut.

Afgánským bojovníkům jsme někdy říkali kosmonauti. Nic ve zlém. Ve snaze připravit nástražnou výbušnou past se často sami vystřelili do vesmíru. A tak jako děti dohánějí své nekompetence krutostí, i Afgánci umí být krutí. Historky, jak milující otec své 16leté dcery, o které jeden soused druhému sousedovi řekl, že údajně byla viděna při rozhovoru s 17letým Karimem, přišel v hanbě domů, bez zaváhání vzal pistoli a svou dceru zastřelil, nás šokovaly každým dnem. Jak silná to musela být hanba a jak slabé stačí důkazy. Ti lidi jsou krutí na ženy, na psy, na slabší, na jiné. Nejsou krutí jen na okupanty. Možná ani nejsou krutí; možná je to tak prostě normální, možná jen my jsme moc citliví. Nevím.

Léčil jsem ženy, které jsem nesměl vidět a slyšet.

Léčil jsem ženu, která neměla chuť na sex, a starší autoritativní manžel se rozhodl tu nemocnou ženu nechat léčit na drahé klinice. Měl jsem sto chutí mu říct, že kdyby se k evropské ženě choval jako k dobytku, taky by neměla chuť na sex, a že to my v Evropě neléčíme. Ale radši jsem se opatrně zeptal, jestli má lepší zkušenosti s hranatýma, nebo kulatýma práškama, a jaká je jeho oblíbená barva.

Jedna naše sestřička byla dva roky vdaná a šťastná. Měla úžasného manžela, otec s matkou jí ho vybrali a ona to přijala pokorně. A časem se do něj dokonce i zamilovala. A on se o ni staral hezky a nikdy ji nebil. I do práce směla chodit. Krásný příběh. Jednou mi vysvětlila, že mladí lidé jsou nerozumní a nedělají dobrá rozhodnutí a je dobře, že jim moudří rodiče se svými zkušenostmi vyberou někoho, kdo se k nim nejlépe hodí. Tak jako když jí vybrali jejího skvělého manžela. Slovo svoboda tam nemá rozměr. A při pomyšlení na moje vlastní mladická rozhodnutí se mi argumentovalo dost obtížně.

A pak ty písničky... Takové skoro-indické, uhalekané, s těmi divnými vlnivými tóny, jedna jak druhá. Jedna sestřička mi pouštěla už třetí a říkala: a tahle se mi taky strašně líbí! A já přemýšlel, jestli si ze mne dělá ošklivou legraci a pouští mi pořád tu jednu dokola, nebo jsou vážně odlišné.

A našel jsem si i kamarády. Třeba Quaise, Ziu, Teplýho Bilala. Bilal se oženil se, tak asi teplej nebyl, ale rozhodně to byl ten nejvykroucenejší Afgánec, jakého jsem znal, a musel jsem se pořád smát těm jeho kroutivým pohybům. Jednou jsme s kluky seděli... a najednou nastal TEN moment. Vytáhli koberečky a modlili se. Bylo mi trochu trapně, sakra, co bych měl vlastně dělat? Hlavně nesmím koukat na Bilala, jestli se začnu smát těm vlnivým pohybům, kamarády si neudělám. A Allah, který všechno vidí, snad snahu vykrouceného Bilala ocení a nepotrestá polovinu Kábulu nějakým hrozným výbuchem za vlnivou modlitbu. Byli fajn, jen by asi moc nepobrali český humor. Sarkasmus jsem je učil asi čtyři měsíce. A stejně ho nepobrali.

Domodlili jsme se a šli jsme do centra Kábulu na kebab. Jasně, je to turecké jídlo, ale Kábul je přeci multikulti metropole. Chtěl jsem SIMku, tak jsem si ji na tržnici koupil. A Zia, trochu poďobaný Zilvar z chudobince, mi ji nainstaloval do telefonu; musel vyťukat kód, potom jiný kód, potom nastavení formou série jiných šesti kódů. Oni zase nebyli tak marní, když šlo o technologie. Jenže Zia je už dneska někde v Holandsku a pracuje pro jakousi firmu.

Včera jsem psal Azitě, naší hazarské sestřičce, jak se mají kluci. Varovali mě, ať se s ní nebavím o islámu, že by mi vykládala blbosti, prej hodná holka, ale pomatená. (Oni totiž Hazarové, Afgánci s asijskými rysy, jsou Ismali větev šíitů, zatímco Tádžikové i Paštuni jsou sunnité, takže je „jasné“, že by Azita vykládala nesmysly.) Všichni jsou pryč, odpověděla. Bilal se ženou je snad v USA. Qais je v Německu. Zia je v Holandsku. Další jsou ve Švédsku. Jen chudák Azita zůstala. Vždy byla tak neprůbojná. Vrchol její rebelie byl, že si pár centů z výplaty odložila stranou. Zbytek musela dávat svému nemocnému otci. Občas ji za nějaký prohřešek zbil, ale jinak ji miloval, ona to věděla a cítila. Nemá peníze, nemá vízum, nemá pas, nemá šanci.

A teď je tam Talibán. A je tam prý doma.

Lidé ho rádi nemají, ale v zásadě nejsou tak nějak moc proti. Nejsou zase tolik proti na to, aby cokoli dělali. Mají jiné starosti, nemají peníze, zanadávají si, ale ty jejich každodenní starosti jsou větší. A hlavně víme, že Talibán ukončil války mudžahedínů, takže „nějaký přínos“ vlastně měl. Však to známe i od nás. Taky nemáme rádi estébáky a zloděje. Ale v zásadě je volíme. A pak nadáváme. A vlastně tak nějak estébáky a zloděje tolerujeme. A hlavně víme, že u nás nové hnutí odstranilo Kalouskovu krutovládu, a to se taky nějak počítá a „nějaký přínos“ to vlastně má, že…

Tak tedy Afghánistán je zase v loji. A taky tam zůstane. Protože to tak velké části obyvatel vlastně… vyhovuje.

Autoři tohoto textu jsou MUDr. Prim. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová