Jak COVIDEM lidi ovládnout a ochočit

Když chcete ovládnout lidi, donutit je poslouchat, případně vytřískat z nich peníze, strach funguje nejlíp. COVID-19 budiž toho nejlepším příkladem. Protože to, co se rozjelo kolem jeho testování, nelze nazvat jinak než skandál.

Abychom pochopili, proč mluvím o skandálu, nejprve je nutno vstřebat něco málo faktů. Především nyní jsou k dispozici dva, respektive tři druhy testů.

První typ testu provádějí laboratoře a test vyhledává přímo RNA koronaviru. Jedná se o takzvaný PCR test. Druhý typ testu hledá protilátky na koronavirus. A tyto protilátky je možno opět hledat v laboratoři, což je přesnější, ale nikoliv přesné, anebo takzvaným rychlotestem (což můžeme považovat za třetí možnost), kde je chybovat řádově ještě větší.

Důležité je toto: Každý test má odpovědět na úplně jinou otázku. PCR test má prokázat, zda PRÁVĚ NYNÍ koronavirus máte, vylučujete jej, a tedy můžete někoho nakazit. Tento test vám ale neřekne, zda se vám vytvořily protilátky, tedy ani to, zda se můžete nakazit opakovaně.

Naproti tomu test na protilátky má prokázat, zda váš imunitní systém už někdy virus potkal tak silně, že v něm nechal stopy. Neřekne vám ale, zda jste byli nemocní, či šlo jen o tichou infekci bez příznaků. Dokonce vám ani v případě, že nemáte protilátky, neřekne, zda jste virus potkali, protože třeba byla vaše virová nálož tak malá, nebo váš imunitní systém tak slabý, že se vám protilátky nevytvořily. A dokonce vám neřekne ani to, jestli máte případných protilátek dost na to, že vás napříště ochrání. A už vůbec vám neřekne, zda virus stále vylučujete, tedy zda jste nakažliví pro okolí. Neřekne vám tedy prakticky nic užitečného.

Pokud byste tedy chtěli vědět, zda jste nemoc prodělali, třeba i bezpříznakově, zda máte dost protilátek, a současně zda už nejste nakažliví, museli byste podstoupit testy oba – to se však nedělá.

Dobře, tak teď jsme tedy velmi zhruba teoreticky vybavení. Takže pojďme trochu počítat.

Jak ukázal „pokročilejší“ typ testování náhodného vzorku obyvatel v jižních Čechách, protilátky proti COVIDu má na konci května 2020 něco mezi 5-7 % obyvatel. V průměru tedy pro jednoduchost řekněme, že 6 % obyvatel ČR už nemoc mělo, a to tak silnou, že si na ni dokonce i vytvořili protilátky. V Praze to bude víc než těchto 6 %, na jižní Moravě to bude míň.

Nutno ovšem dodat, že drtivá většina z těchto 6 % obyvatel neměla vůbec žádné příznaky. Prostě nemoc přechodili, aniž by o ní věděli. Kdyby totiž všichni měli příznaky, za celou republiku by to bylo nějakých bajoko 600.000 viditelně nemocných lidí. V realitě se k 28. 5. 2020 oficiálně mluví o 9.103 infikovaných. Ke stejnému datu v ČR na COVID údajně zemřelo 317 osob. To znamená oficiální smrtnost – tedy procento zemřelých na COVID z těch, kteří jím onemocněli – ve výši 3,48 %. My už ale víme, že v realitě infikovaných není 9.103, nýbrž něco kolem 600.000. Neboli skutečná mortalita není 3,48 %, ale byla by 0,05 % - ovšem jen za předpokladu, že by údaj o počtu mrtvých byl správný.

My ovšem také moc dobře víme i to, že dokonce ani tento údaj o počtu mrtvých není správný. Ani sami lékaři se totiž netají tím, že mnoho úmrtí, která se do statistiky dostanou, jsou lidé, kteří zemřeli na jinou nemoc, pouze v jejich krvi byl zrovínka přítomen virus, ačkoliv se nestal příčinou jejich smrti. Sběr dat je ovšem nastaven tak, že – s trochou nadsázky – porazí-li vás auto a jste pozitivní na COVID, pak jste zemřeli na COVID. Realistický odhad tedy zní, že skutečná mortalita je zhruba poloviční – počítejme s údajem 0,025 %. To je dvaapůlkrát víc než u sezónní chřipky. Ale uznejte: To nikoho nedokáže postrašit tak, aby sám v lese nosil roušku a neprotestoval, že mu krachuje živnost. Proto tenhle údaj nikde nenajdete, byť je statisticky neokecatelný.

Nu dobře, pojďme ale dál, tohle ještě pořád není onen skandál. Tohle je totiž pouze vysvětlení, jak se onen skandál mohl zadařit. Skandálu by nebylo, kdyby nebylo strachu. A strachu by nebylo, kdyby lidé nevycházeli z mylné představy, že tři a půl člověka ze stovky nemocných zemře.

Potíž je v tom, že lidé se většinou mylně domnívají, že co řekne lékař, je svaté, a co prohlásí laborka, je ještě svatější. Jenomže takhle to nefunguje. Ani jeden z  uvedených testů nedává stoprocentně pravdivý výsledek. Dává výsledek jen s určitou mírou pravděpodobnosti. Obecně se dá říct, že spolehlivost testu výrazně ovlivňuje to, jak moc je nemoc rozvinutá. Můžeme si to zjednodušeně představit takhle: U PCR testu hledáme přítomnost RNA viru na sliznicích. A je rozdíl hledat suchou trávu v kupce sena a jehlu v kupce sena. Když hned jehlu nenajdeme, neznamená to, že tam není. Znamená to jen tolik, že jsme nehledali dost dlouho na to, abychom si mohli být jisti, zda tam jehla je. Neboli i když virus v těle je, nemusí ho být dost na to, aby byl hned nalezen.

Takže pokud vezmeme COVID-pozitivního človíčka (který ovšem nevykazuje žádné známky nákazy), chybovost PCR testu je 40 %. Ano, opakuji, 40 %. Neboli udělejte člověku, který má v sobě virus, vylučuje ho a je nakažlivý, stokrát za sebou stejný test. Čtyřicetkrát vám laboratoř řekne, že nakažlivý není, šedesátkrát vám řekne, že je. To už není daleko od padesát na padesát. Neboli hoďte si mincí, a budete vědět zhruba totéž.

Tento PCR test je ovšem pro některé skupiny lidí povinný. Tak kupříkladu ho musí podstupovat pendleři, kteří pracují v zahraničí. A teď to nejlepší: Tipněte si, kolik tento test stojí. Nu, tipujete-li, že hodně, máte pravdu. Podle laboratoře to vychází plus mínus kolem 3.000 Kč nebo 100 eur.

Takže si to shrňme. Máte zhruba šestiprocentní pravděpodobnost, že už máte nákazu za sebou, nemůžete se znovu nakazit ani nikoho infikovat. Vezmeme-li v úvahu, že nemoc je u nás, dejme tomu, od počátku února, a infekčnost trvá v průměru, dejme tomu, u jednoho člověka nějaké 3 týdny, máte asi 1,06% pravděpodobnost, že jste právě infekční. A stát vás svým nařízením donutí koupit si test za cenu 8,3 % průměrné hrubé měsíční mzdy, který vám jen s nepatrně větší pravděpodobností, než že vám při hodu mincí padne panna, řekne, zda vylučujete virus, který je dvaapůlkrát horší než sezónní chřipka. Tedy neřekne vám v podstatě nic.

Museli jste si zaplatit hodně velké peníze za informaci, která má prakticky nulovou hodnotu.

Většina lidí to ale celkem bez reptání udělá, protože „přeci“ 3,5 člověka ze sta na virus zemře, a „přeci“ když test řekne, že virus nemáte, tak ho nemáte…

Takhle se strachem oblbují lidé.

(Text byl napsán ve spolupráci a shodě s MUDr. Martinem Vavrušou, toho času provádějícího PCR testy na COVID-19)

Koronáč to rozsekl: Zaplaťpámbu za českou korunu

Českým Facebookem a dalšími sociálními sítěmi i médii se zhruba od roku 2019 šíří profesionálně zpracované grafy, které mají vyvolat dojem, jaká tragédie v ČR nastala tím, že ČR nepřijala euro stejně jako Slováci.

Grafy mají "odborně" kvantifikovat, jak jsme sami sebe podrazili tím, že máme korunu. Jeden z těchto propagačních grafů ukazuje, jak přijetí eura údajně akcelerovalo na Slovensku růst HDP. Graf ukazuje, že od chvíle, kdy Slováci přijali euro, až do roku 2019 rostla jejich ekonomika v průměru o 2,17 %, zatímco ta česká rostla jen o 1,34 %. Na první pohled z toho plyne, že euro Slovákům pomohlo. Někteří diskutující to pod příslušnými grafy jasně "pochopili" a v diskusi odpůrce eura označují za „eurolháře“.

Graf je navíc doplněn o statistiku objemu vývozu, která ukazuje, jak po zavedení eura vývoz ze Slovenska roste, takže má být evidentní, že právě díky euru Slováci vyváží víc.

Tak já vám, pěkně prosím, něco povím: Jest to naprosto profesionální, účelové a záměrné pokroucení dat. Podané natolik sugestivně a profesionálně, že dokáže zmást mnohého človíčka. Což je ostatně cílem. Takže teď zpátky do reality.

Tak zaprvé: Slovensko rostlo rychleji než Česko už před zavedením eura. Rozdíl v růstech ČR a Slovenska byl dokonce před zavedením eura vyšší než po jeho zavedení.  V letech 2000 až 2008 rostlo Slovensko v průměru o 5,7 %, zatímco ČR o 4,3 % a Polsko jen o 4,2 %. Po zavedení eura Slovensko zpomalilo, a zpomalilo víc než Česko. První „argument“ je chybný.

Zadruhé: Slovenský export nevzrostl kvůli euru, ale kvůli postavení několika automobilek. Díky nim vzrostla produkce aut na hlavu na Slovensku na nejvyšší úroveň na světě. O vzniku automobilek bylo přitom rozhodnuto ještě před zavedením eura. Automobilky nešly na Slovensko kvůli euru, ale kvůli tamní levné pracovní síle a vysoké nezaměstnanosti. Druhý „argument“ je chybný taky.

Pokud by někdo přesto považoval dané grafy za argument pro přijetí eura, vřele mu doporučuji přidat ještě graf polský. Průměrný růst Polska v letech 2009 až 2018 totiž činí 3,5 %, zatímco slovenský jen 2,3 %. Takže dovedeno do absurdna, mohli bychom říct: Česko platící korunou roste dlouhodobě pomaleji než Slovensko platící eurem, a to zase pomaleji než Polsko platící zlotým. Je-li tohle pro někoho argument ve prospěch eura proti koruně, měli bychom patrně přijmout zlotý, ne? Přesně k takové – zjevně přihlouplé - úvaze totiž „argument“ postavený na porovnání dvou grafů vede.

Ovšem férové je říct, že celá tahle hloupoučká debata o euru není vůbec ekonomická, je totiž celá zpolitizovaná a prolezlá lobbingem až na půdu. Velkou měrou ji přiživují některé neziskovky, které záměrně využívají matoucí „argumenty“. Zkrátka jakmile jde o euro, mnoho lidí přestává myslet a nechají se opít rohlíkem a emocemi.

Poslední týdny ovšem celou tuhle diskusi zásadně rozsekly – tedy minimálně pro toho, kdo je ochoten zapojit myšlení. Pandemie všechny dlouhodobé trendy a dlouhodobá srovnání smazala. Přišel startovní výstřel – a ukázalo se, jak si která ekonomika dokázala s tím maglajzem poradit. Už žádné story o tom, jak srovnáváme nesrovnatelné, nehrají roli. Přišel šok a ukázalo se. A jak si tedy poradili korunoví Češi versus euroví Slováci?

Česká korunová ekonomika v prvním kvartále meziročně poklesla o 2,2 %. Ta slovenská eurová poklesla o 3,9 %.

Český korunový průmysl v březnu reálně meziročně poklesl „jen“ o 10,8 %. Slovenský eurový průmysl ve stejném období propadnul o 19,6 %. Důvod? Ony slavné automobilky. Ano, ty automobilky, kvůli kterým Slovensko v grafu tak bravurně vyváželo, a které neměly nic společného s eurem.

Česká korunová nezaměstnanost v dubnu vzrostla na 3,4 %. Slovenská eurová nezaměstnanost ve stejné době vzrostla na 6,57 %.

A to „nejlepší“. Slovensku s jeho eurem, které mělo být „zárukou kvality“, v průběhu koronaviru musela ratingová agentura snížit rating, tedy hodnocení „kvality a spolehlivosti“. Česko s korunou – si rating drží.

Zaplaťpámbu za českou korunu. Kdybychom měli stejně agilní politiky jako na Slovensku a aktivisticky se hnali do eurozóny, neměli bychom v dobách těžkých měnu, která dokáže báječně a učebnicově oslabit přesně v tom okamžiku, když potřebujeme polštář. A která naopak dokáže stejně tak učebnicově posílit (tedy pokud se do ní zrovna nemontuje Česká národní banka), když naopak v dobách dobrých potřebujeme pravý opak, abychom rychleji doháněli západní země.

Právě teď, v dobách koronových, se ukazují císařovy nové šaty i nahost eura.

Českým Facebookem a dalšími sociálními sítěmi i médii se zhruba od roku 2019 šíří profesionálně zpracované grafy, které mají vyvolat dojem, jaká tragédie v ČR nastala tím, že ČR nepřijala euro stejně jako Slováci.

Grafy mají "odborně" kvantifikovat, jak jsme sami sebe podrazili tím, že máme korunu. Jeden z těchto propagačních grafů ukazuje, jak přijetí eura údajně akcelerovalo na Slovensku růst HDP. Graf ukazuje, že od chvíle, kdy Slováci přijali euro, až do roku 2019 rostla jejich ekonomika v průměru o 2,17 %, zatímco ta česká rostla jen o 1,34 %. Na první pohled z toho plyne, že euro Slovákům pomohlo. Někteří diskutující to pod příslušnými grafy jasně "pochopili" a v diskusi odpůrce eura označují za „eurolháře“.

Graf je navíc doplněn o statistiku objemu vývozu, která ukazuje, jak po zavedení eura vývoz ze Slovenska roste, takže má být evidentní, že právě díky euru Slováci vyváží víc.

Tak já vám, pěkně prosím, něco povím: Jest to naprosto profesionální, účelové a záměrné pokroucení dat. Podané natolik sugestivně a profesionálně, že dokáže zmást mnohého človíčka. Což je ostatně cílem. Takže teď zpátky do reality.

Tak zaprvé: Slovensko rostlo rychleji než Česko už před zavedením eura. Rozdíl v růstech ČR a Slovenska byl dokonce před zavedením eura vyšší než po jeho zavedení.  V letech 2000 až 2008 rostlo Slovensko v průměru o 5,7 %, zatímco ČR o 4,3 % a Polsko jen o 4,2 %. Po zavedení eura Slovensko zpomalilo, a zpomalilo víc než Česko. První „argument“ je chybný.

Zadruhé: Slovenský export nevzrostl kvůli euru, ale kvůli postavení několika automobilek. Díky nim vzrostla produkce aut na hlavu na Slovensku na nejvyšší úroveň na světě. O vzniku automobilek bylo přitom rozhodnuto ještě před zavedením eura. Automobilky nešly na Slovensko kvůli euru, ale kvůli tamní levné pracovní síle a vysoké nezaměstnanosti. Druhý „argument“ je chybný taky.

Pokud by někdo přesto považoval dané grafy za argument pro přijetí eura, vřele mu doporučuji přidat ještě graf polský. Průměrný růst Polska v letech 2009 až 2018 totiž činí 3,5 %, zatímco slovenský jen 2,3 %. Takže dovedeno do absurdna, mohli bychom říct: Česko platící korunou roste dlouhodobě pomaleji než Slovensko platící eurem, a to zase pomaleji než Polsko platící zlotým. Je-li tohle pro někoho argument ve prospěch eura proti koruně, měli bychom patrně přijmout zlotý, ne? Přesně k takové – zjevně přihlouplé - úvaze totiž „argument“ postavený na porovnání dvou grafů vede.

Ovšem férové je říct, že celá tahle hloupoučká debata o euru není vůbec ekonomická, je totiž celá zpolitizovaná a prolezlá lobbingem až na půdu. Velkou měrou ji přiživují některé neziskovky, které záměrně využívají matoucí „argumenty“. Zkrátka jakmile jde o euro, mnoho lidí přestává myslet a nechají se opít rohlíkem a emocemi.

Poslední týdny ovšem celou tuhle diskusi zásadně rozsekly – tedy minimálně pro toho, kdo je ochoten zapojit myšlení. Pandemie všechny dlouhodobé trendy a dlouhodobá srovnání smazala. Přišel startovní výstřel – a ukázalo se, jak si která ekonomika dokázala s tím maglajzem poradit. Už žádné story o tom, jak srovnáváme nesrovnatelné, nehrají roli. Přišel šok a ukázalo se. A jak si tedy poradili korunoví Češi versus euroví Slováci?

Česká korunová ekonomika v prvním kvartále meziročně poklesla o 2,2 %. Ta slovenská eurová poklesla o 3,9 %.

Český korunový průmysl v březnu reálně meziročně poklesl „jen“ o 10,8 %. Slovenský eurový průmysl ve stejném období propadnul o 19,6 %. Důvod? Ony slavné automobilky. Ano, ty automobilky, kvůli kterým Slovensko v grafu tak bravurně vyváželo, a které neměly nic společného s eurem.

Česká korunová nezaměstnanost v dubnu vzrostla na 3,4 %. Slovenská eurová nezaměstnanost ve stejné době vzrostla na 6,57 %.

A to „nejlepší“. Slovensku s jeho eurem, které mělo být „zárukou kvality“, v průběhu koronaviru musela ratingová agentura snížit rating, tedy hodnocení „kvality a spolehlivosti“. Česko s korunou – si rating drží.

Zaplaťpámbu za českou korunu. Kdybychom měli stejně agilní politiky jako na Slovensku a aktivisticky se hnali do eurozóny, neměli bychom v dobách těžkých měnu, která dokáže báječně a učebnicově oslabit přesně v tom okamžiku, když potřebujeme polštář. A která naopak dokáže stejně tak učebnicově posílit (tedy pokud se do ní zrovna nemontuje Česká národní banka), když naopak v dobách dobrých potřebujeme pravý opak, abychom rychleji doháněli západní země.

Právě teď, v dobách koronových, se ukazují císařovy nové šaty i nahost eura.

To jako že návrat k Rakousku-Uhersku?

Ministři zahraničí Rakouska a Česka a Slovenska údajně jednají o otevření hranic. Vzájemných hranic těchto tří zemí. Náměstek slovenského ministra Martin Klus to označil za mini Schengen.

Slovenský podnikatel maďarské národnosti zase hodlá představit společnou ligu Čechů, Slováků, Rakušanů a Maďarů. Vlastně taková rakousko-uherská liga.

To jako že snad vstává z mrtvých Rakousko-Uhersko…?

Možná to není taková bláznivost, jak to zní. Pandemie ukázala, že když jde do tuhého, nadnárodní řízení přestává fungovat. Ne že by fungovala řízení národní. Dře to. Ale pořád jde to ve srovnání s celou EU. Logicky. Protože košile bližší než kabát. A vlastní občan, který vás volí, pořád bližší než normovaný euroobčan, který vás jako evropského úředníka ani nevolí.

Brblám hodně na to, jak během posledních dvou měsíců pitomost z dílny vlády stíhá pitomost – ale je tu aspoň náznak pokusu řešit to, co je urgentní. Řešit to třeba neuměle a špatně, ale řešit. A nikoli řešit nesmrtelnost brouka v roce 2050 tak, jako se to děje na úrovni nadnárodní. Korona ukázala, že jakmile jde o život, neznají národní státy bratra. A matka nezná svých dětí.

Protože Evropa vážně netáhne za jeden provaz. Chybí společná idea i cíl. Jih je prostě po všech stránkách úplně jiný než sever. Vzpomeňme, jak EU nedokázala pomoct Itálii. Došlo to tak daleko, že se vedení EU nakonec muselo Itálii omluvit.

Korunu všemu nasadila Evropská komise, která se začala zle vozit po německém ústavním soudu, který si „troufnul“ popravdě nahlas vyslovit, že konání ECB je z pohledu německé ústavy částečně protiústavní. Evropská komise začala pobouřeně vyskakovat jak čertík z krabičky, že je rozhodnutí centrální úrovně nadřazené německému soudu. (To by tak hrálo, aby se dovolila otevřít stavidla dalším národním ústavním soudům, které by mohly začít nahlas vyslovovat pravdu a tím zpochybňovat společné evropské politiky.)

Najednou se ukazuje, že Evropu je nutné držet dohromady jako jeden celek víc bičem než cukrem. Její jednota začala být vynucovaná. Není v tom ale žádný nacionalismus, který je mnohým odpůrcům tužší integrace podsouván. (Nebo aspoň ne většinou.) To jen státy, které spolu nemají skoro nic společného, na sebe kašlou. A naopak státy, které si jsou historicky blízké, cítí potřebu otevřít své hranice a být spolu. Rakousko-Uhersko sice už neexistuje, ale svým způsobem žije v nás.

Nemusí se nám to líbit, ale jsme si podobní. Máme stejné kořeny. Můj první rakouský šéf měl české jméno. Zatímco Angličané nebo Skandinávci slaví Vánoce o hodně jinak než my, my v bývalém mocnářství je slavíme podobně. Máme obdobné uvažování. Žijeme stejným způsobem. Máme podobnou architekturu. Vídeň je kopií Prahy, jen chybí kopec s Hradem. Nebo je spíš Praha kopií Vídně, kde přebývá kopec nad řekou? To je fuk, výsledek je stejný. Ale dům z Kodaně nebo Amsterodamu byste do Prahy nepřesadili.

Rakousko-Uhersko ale bylo v mnohém EU podobné: Dostalo pod jednu střechu mnoho národů. Vytvořilo jeden trh, což mu dalo ekonomickou sílu. A podobně jako EU i ono si myslelo, že je velmocí, než pochopilo, že skutečná velmoc v Evropě už není. Mocnářství bylo stejně jako EU byrokratické a technologicky zaostávalo.

Před pár lety proběhl průzkum, v němž 20 % respondentů odpovědělo, že bylo chybou, že se Rakousko-Uhersko rozpadlo. 41 % dotazovaných v jiném průzkumu zase prohlásilo, že bychom se měli v jednom státě lépe. To ukazuje, jak mizí aura meziválečného Československa. Najednou vše vidíme střízlivěji a míň nacionalisticky.

Jistě, diskuse o obnově Rakouska-Uherska v původní podobě je fantasmagorická. Ostatně podobně, jako v roce 1992 nešlo udržet Československo, nešlo v roce 1918 udržet Rakousko-Uhersko. Společnost se moc posunula, monarchie se přežila. A přesto…

Přesto si nelze nevšimnout, že – minimálně některé – země z bývalé monarchie spolu dnes celkem ochotně flirtují. Co jiného je spolupráce zemí V4, než částečný překryv s Rakouskem-Uherskem? Co jiného je úvaha o mini Schengenu? Před nějakými 50 lety se musela zdát bláznivá představa, že válkou rozhádaná Evropa by jednou mohla vytvořit společnou měnu a společnou unii, v níž hlavní slovo bude mít poražené Německo. Vážně je tak bláznivá představa, že dějinami, jazykem i kulturou spojené země bývalé monarchie vytvoří za 30 let jinou společnou měnu a jinou unii?

 

Politici tak manipulují právo, až musí zasahovat soudy

Koronavirus odhalil mnoho věcí. Některé jsme tušili. Některé ne. Ukázal třeba, jak si politici přisvojují pravomoci, které nemají. Jak jsou ochotní dělat si z ekonomiky trhací kalendář.

Jak jsou u toho ještě ochotní se tvářit, že v červeném svetru vražděnou ekonomiku zachraňují. Hledají fantasmagorická řešení, obcházejí vlastní zákony, vyrábí právní chaos. Naštěstí existují soudy, které je zatím stále ještě - občas - dokážou klepnout přes prsty. Minulý týden jsme to viděli u nás – soud zasáhnul proti vládnímu nařízení. A tento týden soud zasáhnul i v Německu.

To, co se odehrálo v Německu, je mnohem významnější, než by se na první pohled mohlo zdát, i než tiskové agentury naznačují.

V Německu v úterý ústavní soudu rozhodl, že německá centrální banka Bundesbanka musí do tří měsíců přestat nakupovat státní dluhopisy v rámci dlouhotrvajícího stimulačního programu Evropské centrální banky (ECB). Tímto programem se ECB pokouší jednak „zachránit“ ekonomiku, jednak taky odvrátit druhou dluhovou krizi v řadě. Jenže německý Ústavní soud teď prohlásil, že je to protiústavní. (Jasně, že je. Jen slepec či politický ideolog to až dosud neviděl.)

To má ovšem pro celou eurozónu – a zprostředkovaně i pro nás – obrovské důsledky. Výkup dluhopisů, který provozuje ECB, drží eurozónu už léta nad vodou. Eurozóna roky měla záporné úrokové sazby. Tím maskovala probíhající hospodářskou krizi: Na papíře totiž roky opticky rostlo HDP („tak o jaké krizi to mluvíte, vy zlí Putinovi agenti?“). Současně díky tomu ale přežívaly a množily se zombie firmy, které by za normálních okolností dávno zkrachovaly (jejich zhruba 15% podíl byl neoddiskutovatelným atributem krizového vývoje). Nepropouštělo se sice, ale současně nerostla inflace a skoro ani ekonomika (Německo už loni v jednom kvartále klesalo).

Až koronakrize demaskovala tuto Potěmkinovu vesnici, kterou zdaleka nebyl ochoten vidět každý, protože nebylo příjemné si pravdu připustit. Nyní je ekonomika pod vodou. Teoreticky by potřebovala další pomoc. Soud dal ale ECB políček a správně vyjevil, že ECB zachraňuje ekonomiku v rozporu se zákony. To, co ECB provádí, je na hraně takzvané monetizace dluhu. Tedy na hraně tisku nekrytých peněz pro účely splácení nasekaných dluhů. A ano, to je přesně to ono, co předválečné Německo dovedlo k hyperinflaci. A ano, právě kvůli své historické zkušenosti bije Německo na poplach jako první.

Jenže krom Německa se nikomu nechce mejdan opustit a s výkupem dluhopisů přestat. Tak jasně - Německo na rozdíl od zbytku Evropy má zkušenosti s tím, jak umí být inflace krutá. Jednou již pomohla diktátorovi dostat se k moci. Jenomže jižním zemím to je jedno – jim tahle politika pomáhá přežít a nezbankrotovat.

Německý soud se bojí, že záchrana jihu Evropy neadekvátně zatíží Němce. „Skoro-monetizují“ se dluhy, které by bez pomoci centrální banky taky nemusely být splaceny. Němci zachraňují jih tím, že na sebe berou neúměrné riziko, které nemohou kontrolovat. Celé to ovšem ukázalo ještě jenu věc: Totiž jak je EU naprosto vachrlatá a stojí na třech hliněných nohách.

Takhle by totiž Evropský soudní dvůr v Lucemburku nejspíš nikdy nerozhodl. Takhle racionálně a ekonomicky pravdivě uvažují v Evropě jen národní státy. V Bruselu či Lucemburku se inflace, předlužení, maskování reality nikdo nebojí - armáda nikým nevolených úředníků se bojí jen o eurokorýtka. Ostatně, Soudní dvůr EU už skutečně koncem roku 2018 v trochu podobném procesu rozhodl, že program nákupů dluhopisů v souladu s právem EU je.

Rozhodnutí soudu v podobných případech mívá háčky. I v německém případě je háček. Soud řekl, že by výkup dluhopisů mohl pokračovat, pokud se prokáže jeho nutnost. Vskutku šalamounské. To je, jako že se vlk musí nažrat, ale koza musí zůstat celá. Nikdo neví, jak tuhle „nutnost“ definovat. Ať tak či onak, pochybnosti byly zasety.

A je tu další háček. Celý tenhle spor, v němž soud rozhodoval, řešil program výkupu dluhopisů z roku 2015! Jinými slovy, padl verdikt o tom, že centrální banka se v minulosti chovala nezákonně. Verdikt nemá nic společného s běsněním centrální banky po příchodu pandemie. A běsnění je slovo namístě – protože nově má centrální banka napumpovat do ekonomiky dalších 750 miliard eur. Evropa je totiž nemocná už chronicky a musí se „zachraňovat“ neustále.

Praktický výsledek soudního rozhodnutí je tedy podobný jako u nás: U nás se ukázalo, že zavření restaurací kvůli koronaviru bylo právně nekorektní, a přesto zůstávají zavřené. V eurozóně se ukázalo, že tisk peněz je nezákonný, nebezpečný a neúčinný – a pokračuje. A houšť. A větší kapky.

Soudy tedy ukazují, že se politici snaží ohýbat zákony, a už to nepěkně přehánějí. Nevládnou tak, jako to bylo kdysi v demokracii míněno. Nedodržují duch demokracie ani omylem. Národní vlády a soudy ještě jakž občas vidí, že na úrovni celé EU se dějí neblahé a právně zmanipulované věci, ale jsou moc slabé a neukřičí to. Ostatně Evropská komise v reakci na verdikt německého soudu prohlásila, že zákony EU jsou nadřazeny německé ústavě. A bylo vymalováno.

Takže vlastně tu proti sobě stojí dva koncepty: Na jedné straně je právní národní stát dodržující svou vlastní Ústavu a chránící své občany. Na druhé misce vah je evropská integrace. Integrátoři chtějí tisknout peníze a sypat je z vrtulníku. Národní státy mají strach, že je to zbraň hromadného ničení.

Spojit to nejde. Musíme si vybrat. Buď – anebo.

Chtěli jsme to nejlepší a dopadlo to jako vždycky

Viktoru Černomyrdinovi je připisováno mnoho výroků.  Od vtipných typu „mám přibližně dva syny“ až po kapku frustrující typu „měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždy.“  

Skoro bych řekla, že to je výstižný popis většiny současných evropských politiků. V posledních třiceti letech neustále budovali lepší zítřky, zachraňovali ty a ony, poskytovali sociální granty a programy - a dopadlo to jako vždy. Místo toho, aby střední třída rostla, podle dat Eurostatu se zmenšuje. Přibývá chudých i extra bohatých, ale střed mizí. Rozdíly ve společnosti se prohlubují.

V  ČR to zatím ještě nepozorujeme tolik, ale jinde v Evropě to je už markantní. Problémy západní Evropy demaskoval koronavirus. Zahraniční agentury informují, jak se vytvářejí dlouhé fronty v Paříži u míst s potravinovou pomocí. Lidí, kteří ji potřebují, přibývá. Na předměstích Paříže roste sociální napětí. Lidé mají hlad i strach, a to vlastně zatím ještě ani nepřišlo hromadné propouštění. Sud střelného prachu sociálního smíru už zase doutná. Francie přitom není ani chudý, ani zaostalý stát. A už vůbec to není stát s tvrdým kapitalismem. Naopak je to země, kde jsou socialisté velmi vlivní. Jenomže - právě tím to je.

Státní zásahy vytvořily megabohaté a megachudé. Současně taky zničily svobodný trh a zdecimovaly střední třídu. To platí prakticky o všech vyspělých zemích. Největší firmy světa jsou dnes bohatší a vlivnější než většina zemí. Zákazy spojené s koronavirem tento trend jen prohloubily: malí dostali stopku a velcí jedou dál.

Hezky to je vidět třeba v maloobchodu. Velké e-shopy prodávají bez přestávky a trhají v tržbách rekordy. Malé kamenné obchody čekají na pětadvacítku. Nůžky se opět víc rozevřely. Vzniká tu bohatá „digitální“ vrstva. Nejbohatší člověk světa už není ten, kdo něco vymyslel nebo vyrobil, ale člověk, který toho nejvíc přeprodal a přeposlal. A ne proto, že by to byl přirozený tržní vývoj, ale protože státní úředník rozhodnul o karanténě a jinak se prodávat nedalo. Směřujeme k jednomu velkému obchodu, který obslouží všechny zákazníky světa.

Stále větší oligopolizace se roztáčí i mimo maloobchod. A opět ne kvůli přirozenému tržnímu vývoji, ale kvůli úřednímu rozhodnutí. Velké firmy dostanou tučnou pomoc. Malé mají smůlu, protože nemají poradce, kteří by jim pomohli projít martyriem formulářů a úřadů. Automobilky si vydupou šrotovné. Hospodští tak maximálně čtvrtou sazbu DPH na pivo. Tři sazby s jedním otevřeným okénkem jsou evidentně málo.

Je to neuvěřitelný paradox: Socialisté chtěli a chtějí větší rovnost mezi lidmi. Ale výsledkem jejich zákazů, příkazů a regulací je pravý opak: že chudí stále víc chudnou a bohatí stále víc bohatnou. Pokud by toto chudnutí a bohatnutí kopírovalo také individuální schopnosti a zásluhy, fajn, žádný problém. Ale tohle rozevírání nůžek nekopíruje individuální schopnosti a zásluhy lidí a firem; kopíruje pouze to, kdo má schopnějšího lobbistu a ochotnějšího úředníka přihrát státní přerozdělování.

Podle Světového potravinového programu (WFP) spadajícího pod OSN dojde ve světě v důsledku pandemie k hladomoru. Počet lidí trpících hladem se může celosvětově až zdvojnásobit. A překvapivě hladovět nebude jen rozvíjející se svět. Státní zásahy ničily eurozónu už před pandemií. Průmyslu se nedařilo už koncem roku, ačkoli mu pomáhala Evropská centrální banka zápornými úrokovými sazbami. Teď ho úředníci dorazili. S příchodem viru vliv státu dál vzrostl. Úředník rozhoduje, kdo bude prodávat, kdo ne. Má moc jako už léta ne.

Vládní výdaje k HDP budou ve většině zemí světa asi nejvyšší od Druhé světové války. Vládní dluhy taktéž. Některé státy budou zralé na bankrot. A přes všechny tyto snahy dál poroste nerovnost ve společnosti. Bude to totiž v realitě právě kvůli těmto snahám. Lidí ze střední třídy bude zase míň. Celá snaha posledních desítek let přijde vniveč. Budou tu armády chudých voličů v předlužených státech. Evropský socialismus zase neuspěl. Kde asi soudruzi udělali chybku? Kolikrát se to ještě bude opakovat, že lidé pochopí, že nelze žít z cizích peněz?

A zatím u nás… Zatímco se s vážnou tváří diskutuje o tom, že stát zachrání protekční akcionáře a vstoupí do letecké společnosti, které se v minulosti musel zbavit, protože ji neuměl řídit, současně tentýž stát zavřel školy, čímž se mnoho dětí a samoživitelek dostalo do problémů. Samoživitelky evidentně nemají ty správné konexe. Ve jménu rovnosti bohatí zbohatnou a chudí zchudnou.

Evropský socialismus adorující dávky a přerozdělování je větší problém než virus sám. Armády úředníků nevyrobí lidem jídlo. Jenže, jak říkal Viktor Černomyrdin, „učitelé a lékaři chtějí jíst prakticky každý den!“ Přerozdělování ve jménu pomoci potřebným anihiluje ty, kteří jsou schopni něco vytvořit a chudé nasytit. Dávky „potřebným“ hlad neukončí, protože zdecimují ty, kdo jídlo tvoří. To jen konkurence dá lidem práci. Jen pot a práce dají lidem jídlo. Ne přerozdělování.

Už abychom si nabili ústa (a zase zmoudřeli)

Hele, taky jste to slyšeli, ne? Takovou tu fámu, že kapitalismus selhal. Že prý nějaká „neviditelná ruka trhu“ jsou jen kecy. Že prý se ekonomický svět hroutí, protože tržní systém nefunguje.

Takže jen abychom v tom měli pořádek: ekonomický svět se vážně svým specifickým způsobem hroutí. Hroutí se, protože levice celého světa popadla záchvatu socialistického šílenství.

Úroky jsou záporné. Cena ropy záporná. Byty se skoro nedají koupit. Ne, ani jedno nevyprodukoval "kapitalismus" či volný trh. Všechny tři zrůdnosti vyprodukovaly socialistické zásahy centrálních bank a vlád.

Záporné úroky vyprodukovaly centrální banky, které podlehly dojmu, že je v pořádku, když peníze, které musí většina lidí v potu vydělávat, mají zápornou hodnotu. Tedy když práce většiny lidí má zápornou hodnotu. Tedy když se pracovat nevyplácí.

Zápornou cenu ropy vyprodukovaly vlády, které nás zavřely do karantény kvůli nemoci, jejíž mediální obraz je na hony vzdálen realitě. Takže nesmíme cestovat. Takže není poptávka po ropě. Takže vytěženou ropu nikdo nechce. Takže ji není kam dávat, protože jen tak vylít na pole ji nelze. Takže ten, kdo ropu s nemalými náklady a námahou vyrve Zemi, musí platit za to, aby se jí zbavil a přiměl někoho jiného, aby ještě víc naplnil už teď přetékající zásobník.

Předražené ceny bytů vyprodukovaly centrální banky, které svými zápornými úroky zničily jakékoliv investiční příležitosti a přiměly k zadlužení a spekulacím s byty i lidi, kteří nemají pomalu ani na oběd.

Všechny tři nemorální zrůdnosti nadělají ještě mnohem víc zla, než většina lidí dnes dokáže dohlédnout.

Možná se vám zdá, že o nic nejde. No a co, tak věřitel platí dlužníkovi za to, že mu smí půjčit. Nemorální sice, ale dlužníkům to vyhovuje a věřitelé jsou takoví ti nechutní boháči, kteří mají na to, aby půjčovali, takže škoda každé rány, která padne vedle. Omyl. Až záporné úroky položí většině lidí jejich celoživotní úspory na důchod, pochopí to. Pochopí, že záporné úroky jim vzaly plody jejich celoživotní práce. A ze státního důchodu se budou moct tak leda pást. Až tohle pochopí, bude už pro ně pozdě.

Možná se vám zdá, že záporná cena americké WTI ropy a směšně nízká cena evropské Brent ropy je v cajku. Že je to fajn tankovat za hubičku. (Tedy bylo by, kdyby cena pohonných hmot nebyla nafouknutá daněmi.) Omyl. Záporná cena ropy položí Blízký východ, který z ropy žije. Až tamní lidé zchudnou, zradikalizují se. Že už jsou? Houbeles. Co to je skutečná radikalizace skutečných mas, uvidíme teprve, až se všichni zvednou a jako jeden člověk vtrhnou do Evropy. Až tohle většina pochopí, bude už na ochranu před rozpadem civilizace pozdě.

Možná se vám zdá, že drahé byty se dají vyvlastnit, nájmy se dají regulovat. Omyl. Čím víc budete těm, kdo byty mají, jejich majetky brát, tím menší budou mít motivaci je nabízet k nájmu a starat se o ně. Tím budou byty nedostupnější a dražší. Nedostupné byty položí bydlení u nás a zradikalizují našince.

Mohla bych pokračovat. Tisk nekrytých peněz. Dotace kradoucí těm, kdo táhnou svět na svých ramenou. Rozdávání dotací těm, kdo jen žijí z cizího. Dluh evropských zemí větší než řecký dluh v době, kdy Řecko uprostřed dluhové krize bankrotovalo. Záporné ceny elektřiny, když v Německu trochu víc zafouká. Zákaz dieselů ve městech, když koronakrize prokázala, že ani při nulové dopravě emise neklesají, takže likvidace automobilek živících evropský průmysl byla pouhou nenávistnou ideologií proti autům, nikoliv záchranou planety – potlačováním pohybu a radosti ze života ve jménu stagnace a úpadku.

Ale nebudu, je to zbytečné. Protože slepý nevidí, hluchý neslyší a socialista nemyslí. Ten si nejdřív musí nabít ústa. Až se restartujeme od nuly, bude zas dobře. Život si z úpadku vždycky najde cestičku.

 

Záchrana koronakrize, nebo zbraň hromadného ničení?

Poslyšte jeden mimořádně poučný příběh, ze kterého by vás mělo mrazit. Mně mrazí. Je to příběh vynalézavosti, stejně tak jako příběh nebetyčné tuposti.

V posledních dvanácti letech, přesněji řečeno od poslední krize v letech 2008 - 2009, měly světové ekonomiky nemalé množství problémů. Centrální banky na to reagovaly snahou tisknout peníze ostošest a vlády na to zase reagovaly snahou zadlužovat se ostošest. Ti i ti měli jediný cíl: Dostat do oběhu víc peněz a tím si koupit víc času před příchodem krize další. Jenomže fungovalo to pořád míň a míň a poslední dva roky už všude kolem nás byly vidět jasné známky toho, že tahle snaha narazila na své limity.

Zoufalost sociálních inženýrů tedy stále rostla. Ekonomika předávkovaná podpůrnými prostředky naopak stále neroste. I vzpomněl si někdo na skoro zapomenutý text nositele Nobelovy ceny za ekonomii Miltona Friedmana, který koncem šedesátých let přišel s fantasmagorickou myšlenkou, co by to asi s ekonomikou udělalo, pokud by byly na lidi „z helikoptéry“ rozhazovány peníze. Tím se teoreticky mezi lidi dostane hotovost, ta podpoří poptávku a útraty a ekonomika se znovu alespoň nakrátko nastartuje. Tedy – aspoň teoreticky (než se to všechno rozpustí pouze a jen ve zvýšené cenové hladině).

Zatímco jiné způsoby tisku peněz pumpují peníze do ekonomiky skrze banky a peníze tak zůstávají ve finančním sektoru, helikoptérové peníze jdou přímo k lidem. Helikoptérové peníze jsou tedy vyšší liga. Mnozí ekonomové je proto v rámci arzenálu zbraní centrálních bank nazývají zbraní hromadného ničení. Když jsou špatně použity, rozsekají ekonomiku na maděru. Doslova.

Že je tisk peněz mimořádně mocnou zbraní, se ví dávno. Nekontrolovaný tisk peněz vedoucí k inflaci a rozpadu britské ekonomiky chtěli za Druhé světové války využít už Němci, když přišli s Operací Bernhard. To je dosud největší známý případ padělání bankovek v historii.

Původním plánem operace bylo shodit na Británii falešné bankovky nerozeznatelné od originálu. Co vám to připomíná? Helikoptérové peníze? Bingo! Když Němci nevěděli jak Británii zlomit, rozhodli se jako poslední možnost pro použití vrtulníkových peněz. Mělo jít o zbraň, která by přebila všechny ostatní, pokud ty by selhaly…

Tenhle plán se nakonec neuskutečnil. Byl vlastně přímo za chodu změněn a librové bankovky byly použity hlavně pro financování německých tajných služeb. Většina padělků nakonec Říši nikdy neopustila a koncem války byla potopena v rakouském jezeře Toplitz. Bedny s padělanými britskými bankovkami byly z tohoto jezera vyloveny až v roce 1959.

Nicméně kdyby trvala válka déle, možná by bylo použito i této extra zákeřné ekonomické zbraně. Britové však tušili, že něco podobného Němci připravují, a tak pro tento případ také uvažovali o vydání nových bankovek s jinými bezpečnostními prvky. Nakonec to nebylo třeba.

Co je ale mimořádně zajímavé: Tajné archivy nakonec vyjevily, co dost možná bylo tím hlavním důvodem, proč tato děsivá zbraň, která měla britskou ekonomiku rozmetat napadrť, nakonec nebyla použita: Byl to strach, že by Britové udělali Německu to samé. A Německo si před válkou prošlo hyperinflací v důsledku tisku nekrytých peněz a vědělo, jak umí být krutá. Ostatně byla to právě tato hyperinflace, co kdysi usnadnilo Hitlerovi cestu k moci.

Možná si kladete otázku, proč dnes, v roce 2020 v době koronavirové, mluvím o studeném rakouském jezeru Toplitz a bednách plných válečných bankovek. Nu – mluvím o něm právě proto, že máme rok 2020 a dobu koronavirovou. Už to nejsou jen politici, už jsou to i mnozí „ekonomové“, kteří se zhlédli v myšlence vrtulníkových peněz. Takže aby v tom byl pořádek: Vždy, když vám někdo bude vykládat pohádky o tom, že ekonomiku lze nastartovat a peníze lze vytvořit bez práce, vzpomeňte si na ničivou válečnou zbraň poslední instance.