Tak trochu návrat socíku

Piráti odstartovali svou volební kampaň. A hned od počátku nás nenechali na pochybách, jaké téma hodlají vařit

Sám šéf poslanců Pirátů Jakub Michálek prohlásil, že jeho strana bude usilovat o to, aby se snížily ceny bytů. Ceny jsou prý „astronomické“.  Doslova řekl: „Není přece možné, že když nová rodina hledá bydlení, aby platila za byt 3 +1, který si kupují, nebo pronajímají, nějakých padesát procent toho, co si vydělá.“

V jednom mají Piráti pravdu. Ceny opravdu jsou poněkud mimo rozumné mantinely, což dokazují čísla: Konkrétně se můžeme opřít o průzkum, který společně na konci roku 2016 roku prováděly společnosti Trigema, Skanska Reality a Central Group. Podle této studie měl v roce 2016 průměrný nový byt v Praze 71,6 m2 a jeho cena činila 4,8 milionu korun. Průměrný Pražan za něj utratil veškeré své příjmy za 11,5 roku. Průměrný obyvatel Bratislavy na tamní průměrný byt vydělal teoreticky za necelých devět let, Vídeňan za téměř 10 let, obyvatel Varšavy a Berlína už jen za 6,4 roku.

A dostupnost bydlení se nejen v Praze dál rychle zhoršuje. Ještě v roce 2015 Pražan splácel byt v průměru 10 let. V roce 2016 to bylo 11,5 roku. A loni už Pražané na byt o velikosti šedesát metrů2 potřebovali 12,4 průměrného čistého ročního platu. To troufnou už jen obyvatelé Londýňané a Pařížané. A letos jsme ještě výš.

Pravda, Praha je trochu (trochu hodně) jinde než zbytek republiky, nicméně ceny realit jsou hojně přepálené v celé zemi. Potud tedy Piráti správně vyhmátli správný problém. Tím by ovšem chvála asi tak končila.

Asi takhle: Kdyby to řekl kdokoliv jiný než Piráti, neměla bych pochyb, že jde o pokus o vrcholný populismus: Něco slíbíme, hlavně aby se to líbilo, musí to být pěkně „sociální“, samozřejmě víme, že s tím nic dělat nemůžeme, ale do voleb to znít pěkně. Piráty ovšem z populismu ani tak moc nepodezírám. Mají ve svém programu spoustu ne úplně populárních (a občas i docela sympatických) bodů, které zjevně myslí upřímně. Spíš je tedy podezírám jen… z naivity.

Proč z naivity? Protože jejich představa vágně připomíná představu, že poručíme větru, dešti. Prý ceny sníží. Aha. To jako, pěkně prosím, jak? Máme jako ceny regulovat? Máme zakázat alternativní využívání bytů třeba pro Airbnb? Máme zasáhnout do svobodného trhu? Ju? Tak já vám něco povím: Byla to právě regulace, právě zásahy do svobodného trhu, co vyhnalo ceny tam, kde jsou.

Hlavním viníkem je Česká národní banka a její touha regulovat kurz koruny. Kdyby bývala ČNB netoužila po víc než tři roky mít korunu slabší, než byla její přirozená tržní úroveň, nemusela by také držet nepřirozeně nízké úrokové sazby. Kdyby nebyly úrokové sazby skoro na nule, bylo by zajímavé mít peníze „normálně“ uložené v bance a lidé by nemuseli ve strachu ze znehodnocení úspor investovat do nemovitostí. Kdyby nebyly úrokové sazby nepřirozeně nízké, nebrali by si spekulativní hypotéky i div ne bezdomovci, kteří by je nikdy vzhledem ke své nízké serióznosti neměli dostat. Kdyby si nebralo spekulativní hypotéky tolik lidí s nejistými příjmy a kdyby nebyli lidé nuceni investovat do spekulativních hypoték namísto jiných druhů uložení peněz, nebyla by spekulativní poptávka po nemovitostech tak vysoká a jejich ceny by nebyly tak pekelně vysoko. Ano, byla to regulace – právě regulace – co ceny nafouklo.

Druhým velkým viníkem je fušerská byrokracie. Máme třístupňový povolovací proces při získávání stavebních povolení. Když už stavitel získá rozhodnutí o vlivu stavby na životní prostředí, postaví se před něj překážky v podobě získání územního rozhodnutí a stavební povolení. Lhůta pro získání všech povolení k menší stavbě činí v Česku průměrně 247 dní. V Evropě provázejí větší průtahy výstavbu už pouze v zemích jako Kypr, Moldávie a Slovensko! Praha je přitom kapitola sama pro sebe, na vydání stavebního povolení se u větších bytových projektů čeká tři až pět. Takže i druhý viník se jmenuje regulace.

Takže, vážení Piráti & spol., jestliže předražené bydlení je způsobené regulací a regulací, těžko ho asi vyřešíme regulací, že?

Co takhle odstranit příčinu problému a trochu to tu deregulovat? Abychom zase měli kde bydlet…

Nebezpečný socialistický experiment, jehož čas teprve přijde

V květnu si připomínáme jeden zvláštní milník: uplynuto už padesát let od okamžiku, kdy byl zavedený pětidenní pracovní týden. Do té doby se pracovalo i v sobotu.

A jak už to tak bývá, výročí se stalo „výbornou“ příležitostí k tomu, aby se ukrojilo další kolečko salámu a začalo se volat po dalším zkrácení pracovního týdne na pouhé čtyři dny. Dokonce se vyrojila i série článků, podle nichž údajně psychologové tvrdí, jak je pro lidi „nezdravé“ pracovat pět dnů v týdnu…

Cožpak o to, mně by to osobně docela vyhovovalo. Mezi námi, úplně nejvíc by mě bavilo, kdybychom si to obrátili: Dva dny pracovat, pět dnů se flákat - no kdo by to nebral? Ale nechť k A je řečeno i B.

Osobně si skutečně myslím, že k dalšímu zkrácení pracovního týdne ještě časem dojde. Ale současně si taky myslím, že to minimálně v našich končinách rozhodně nebude otázka nejbližších deseti let. Dá se však čekat, že v rozvinutých zemích, kde si v současnosti nebezpečně pohrávají s myšlenkami socialismu, takové pokusy budou co nevidět. Prvními vlaštovkami jsou už pokusy o zavedení nepodmíněného příjmu. Těmi zeměmi, kde se začne s dalším zkrácením pracovního týdne experimentovat, nejspíš bude Skandinávie.

K čemu to povede? Závěr může na první pohled vypadat fantasmagoricky. Ale jen na první pohled.

Řekněme, že hypoteticky u nás zítra zavedeme volný pátek. V tu chvíli dojde k prudkému poklesu produktivity a zpomalování hospodářského růstu. Můžete namítnout, že nemusí být hned tak zle, protože klíčové profese, jako jsou lékaři, piloti či policisté, samozřejmě budou o volný pátek v práci zrovna tak, jako jsou dnes v práci v neděli. A za ty ostatní, jako jsou dělníci u pásu, udělají práci roboty. To je i není pravda - tahle úvaha má totiž háček. Jakmile se stanoví, že jedna profese dostane stejně peněz za méně hodin v práci, automaticky se také stanoví stejné pravidlo pro všechny profese. Takže ti, kdo budou muset být v práci o volném pátku, tak vlastně budou dostávat příplatky stejně, jako když dneska pracují v neděli či ve státní svátek. A to už je jiná: Najednou to znamená, že prakticky pro každého v ekonomice platí „stejně peněz za méně práce“.  

To bude do značné míry nevratné, protože lidé se odnaučí pracovat a zleniví. Jakmile si zvyknou, že dostávají stejně peněz za méně práce (což si zvyknou hned), začnou pracovat méně skoro všichni, což nutně to musí vést ke snížení výkonnosti ekonomiky. Jenomže budou tu jiné země, které si svůj výkon tahle uměle snižovat rozhodně nebudou a porostou pořád dál. Budou to dynamické země jako třeba Čína.

A jestliže my zpomalíme a Čína poroste pořád dál? Pak nás samozřejmě ekonomicky předežene. A ekonomické předhonění znamená také riziko jakési ekonomické kolonizace. Nemusí jít o kolonizaci takovou, jakou jsme viděli v předminulém století – může jít o kolonizaci takovou, jaká se aktuálně odehrává třeba v Africe, která je opět Čínou ekonomicky kolonizována. A ekonomická kolonizace znamená i podřízenost kulturní.

Ano, může se to na první pohled zdát jako podivná a fantasmagorická souvislost, ale je to tak: Zkrátíme pracovní dobu – snížíme si produktivitu – necháme se ekonomicky předhonit jinými zeměmi – budeme jimi ekonomicky ovládnuti - bude nám do jisté míry vnucena i jejich kultura. Chceme to? Stojí nám takové ovládnutí za další den volna? To si musí každý odpovědět sám, odpověď pro každého jednotlivce jistě není černobílá.

Samozřejmě lze namítnout, že zavedení volné soboty před padesáti lety jsme také přežili a že zavedení volného pátku tedy jistě také přežijeme. A je to technicky vzato pravda – i třetí volný den lze zavést, ekonomika se nezhroutí. Akorát musíme vzít v úvahu pár věcí: Tak například tehdy před padesáti lety Evropa a Severní Amerika byly s přehledem nejrozvinutějšími oblastmi světa. Něco jako „předhonění“ Čínou, Ruskem, Arabskými Emiráty… nepřicházelo v úvahu, i kdyby už tehdy před padesáti lety byly zavedeny hned tři dny volna.

Čím víc robotizace, automatizace a digitalizace, tím snadněji se bude třetí volný den zavádět. Neboli musí k tomu nazrát čas. A to se ještě nestalo. Přesně naopak – u nás nám třetí průmyslová revoluce dost ujíždí. Namísto toho, abychom se snažili konkurovat technologií, snažíme se konkurovat levnou pracovní silou. (Mimochodem, hodně negativně k tomu přispělo i tříleté období intervencí ČNB.) A když někdo staví svou ekonomiku na levné pracovní síle, těžko může uvažovat o tom, že téhle levné pracovní síle dá další den volna. Takové úvahy si mohou dovolit země stavící svůj růst na technologii a digitalizaci, jako je třeba Německo.

Abychom si další volný den mohli dovolit, museli bychom zaprvé být technologicky mnohem dál a zadruhé by i přechod musel být plynulý. Tedy nejprve třeba jeden volný pátek do měsíce, později dva volné pátky… a tak dál. Zkrátka takové socialistické experimenty jsou v zemi, jako je ta naše, a při stávajícím mizerném stupni digitalizace velmi nebezpečné

Byrokracie nás zabije

Evropsko-americká civilizace je ve slušném loji, a jestli rychle nezatáhne za záchrannou brzdu, zajde na úbytě. Jedním z důvodů je odporná byrokracie.

Spousta lidí si myslí, že „byrokracie“ je jen přehnané heslo. Jenomže není.

Minulý týden mi z USA napsali, jestli mohou zveřejnit v jakési učebnici jeden můj článek z roku 2012. Odbyla jsem to mávnutím ruky a řekla jim, že ano.

Oni na to, že tak jednoduché to není, a poslali několikastránkový formulář na vyplnění. To už jsem soptila, protože jak já k tomu přijdu, že mám hodinu vyplňovat nějaký formulář v angličtině, když oni chtějí něco po mně, ne opačně? Ale OK, budu na ně hodná. Poslední řádek byl, jaký prý chci honorář. Vyplnila jsem si částku obvyklou v takových případech u nás.

Za tři dny mi odepsali, že částka je pro ně sice směšná, ale že si musím vyplnit další dva formuláře pro daňové účely. Zuřila jsem.

Při vyplňování se ukázalo, že formuláře, které mi poslali, byly chybné, vztahovaly se k rezidentům. I stáhla jsem si sama z webu správné dokumenty, každý cca o 5 stranách, vyplnila a odeslala je.

Za další tři dny přišly nové tři formuláře na vyplnění, tentokrát prý pro interní účely, každý o 3 až 8 stranách. A instrukce, jak vyplnit formuláře.

Ve formulářích musím vyplňovat ID pro daňové účely. Žádné ID nemám, protože nejsem rezident. Napsala jsem jim to.

Odpověděli mi, že to je divné, ale že tedy mohu o přidělení ID požádat.

Odpověděla jsem jim, že jim kašlu na jejich ID kvůli té směšné částce. A zeptala jsem se jich, zda to nemůžeme udělat jako v zahraničním obchodě: Já poskytnu službu (povolím jim přetisknout můj text v jejich učebnici), na to vystavím fakturu.

Oni na to, že to prý nejde, protože bla bla. Už nemám sílu těch několik stran vysvětlení číst. Odepsala jsem jim, že nemám čas na kraviny, ať se vykašlou na platbu, článek si přetisknou a dají mi s tím už pokoj.

Odepsali mi, že to nejde, protože jsem jim vyplnila na počátku formulář, ve kterém jim za směšný honorář dovoluji článek přetisknout. Tudíž mi musejí zaplatit.

Nic jim už neodepisuju, přestávám s nimi komunikovat, mám i důležité věci na práci. To oni něco chtěli, ne já, nechápu, proč bych měla dál ztrácet čas.

Výsledek: Já strávila už cca 3 hodiny marnými pokusy DOVOLIT jim, aby přetiskli můj text. Oni museli strávit minimálně stejně dlouhou dobu pokusy ZÍSKAT ODE MNE DOVOLENÍ. Naše normální práce stála. Americký stát z toho má houbeles, protože žádná platba neproběhne, tudíž ani žádná daň nebude zaplacena. Oni článek nezískali, protože za stávajících okolností stále nemají legální povolení. Já i oni se cítíme jako prevíti, protože jsme proti své vlastní vůli toho druhého vlastně vypekli. Úplně všichni máme čistou ztrátu, protože naše skutečná práce stála. Ale zaplnily se stohy papíru, které jsou na vyhození.