Nějak tu v poslední
době máme jednu zahraniční jobovku za druhou. Nejprve značně předimenzované GDPR.
Teď zas Istanbulská úmluva.
Jde o
mezinárodní smlouvu Rady Evropy z roku 2011, kterou Česká republika podepsala
před dvěma lety a v příštích týdnech by ji měl ratifikovat také náš parlament.
Správně by se měla nazývat „Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí
na ženách a domácímu násilí.“
Na první pohled
se nejedná o nic špatného. Domácí násilí může chválit jen naprostý idiot.
Problémem je, že když čtete mezi řádky smlouvy, pochopíte, že to je něco asi
tak nevinného jako Lisabonská smlouva. Lisabonská smlouva přitom nenápadně
otočila kormidlem směřování celé evropské integrace, když umožnila vnutit
národním státům i věci, které vzbuzovaly jejich odpor – a právě od jejího
schválení značně vzrostlo pnutí a ve střední Evropě i protievropské nálady.
Podobný skrytý
potenciál má Istanbulská úmluva. Ona totiž sice je o boji proti násilí, ale
vedle toho je také o boji proti stávajícímu světu, který se dělí na muže a
ženy. Policajta rovných podmínek mají přitom dělat státem placené neziskovky.
Je to vlastně skvělý byznys pro genderové fanatiky. Nic víc, nic míň.
Ze 47 zemí
jich smlouvu dosud neratifikovalo jedenáct. A podobně jako u kvót na imigranty opět
zlobí ty samé, které „nechápou ty pravé liberální hodnoty“. Zatím jsme totiž neratifikovali
třeba my, Maďaři nebo Slováci. Ti šli asi nejdál: v únoru hodili smlouvu
pod stůl a nic ratifikovat ani nebudou.
Premiér Robert
Fico tehdy prohlásil, že text dokumentu zbytečně zpochybňuje přirozené (míněno
biologické) rozdíly mezi muži a ženami, tyto přirozené rozdíly nazývá stereotypy
a vydává je za kořeny domácího násilí. Tak jak se s Robertem Ficem moc často
neshodnu, po přečtení smlouvy mám z dokumentu pocit stejný.
Řada věcí je
v dokumentu určitě správná. Jenomže jsou zhola zbytečné. Nepotřebujeme
zákon na vycházení a zapadání Slunce. A taky nepotřebujeme nové zákony, které
by bojovaly proti domácímu násilí. My už je máme. A obecně platí, že čím méně
zákonů, tím lépe.
Úmluva dráždí
kdekoho z rozdílných vrstev. Dráždí kupříkladu české katolické biskupy,
kteří 13. května vydali kvůli Úmluvě pastýřský list, ve kterém kritizují
rozmělňování přirozené identity pohlaví. Úmluva leze na nervy velké řádce mužů.
Logicky. Je totiž skrytým útokem na muže. Bude všude protlačovat ženy, a to
silou. Úmluva leze na nervy i mnohým ženám. Daniela Kovářová nedávno napsala,
že Úmluva zavede povinné vzdělávání chlapců a mužů v otázkách té správné
genderové role. Nařídí padesátiprocentní zastoupení mužů a žen ve všech
orgánech, organizacích, spolcích, sportovních klubech, kulturních a jiných (i
soukromých) institucích. Má pravdu.
V Jižní Africe
mají zákony, které tlačí do všech funkcí černochy, bělochům hrozí vyvlastňování
půdy a už se otevřeně hovoří o rasismu vůči bílým. Rasismus se tak otočil o 180
stupňů z jednoho zla do jiného, a přece stejného zla. V rozvinutém
světě se zase původní nerovnoprávné postavení žen převrátilo v odsuzování
a likvidaci mužů bez soudu v důsledku klidně i vylhaných nařčení
z údajného sexuálního obtěžování.
Prý
potřebujeme ženy v politice. Mluví se i o kvótách na kandidátky v politice.
O kvótách ve vedení firem. Jsem žena a uráží mě to. Podsouvá to totiž dojem,
jako bych bez kvót nemohla nic dokázat. Já se nikdy v životě
s útlakem kvůli pohlaví nesetkala – nikdy. Přesně naopak. Často se mi
stává, že mě někdo přemlouvá, abych přijala tu a tu zakázku, šla přednášet tam
a tam, a když odmítnu s tím, že už nestíhám a nabídnu místo sebe manžela
nebo kolegu, zadavatel zakázky otráveně ohrne nos s tím, že chtěl ženu. Což lze ovšem považovat za
diskriminaci mužů.
Ženy
nepotřebují kvóty. Nejsou v politice nikoli proto, že by potřebovali
pomoci. Nejsou v politice proto, že mají důležitější věci na práci. Zrušení
diskriminace není to, že někdo chce zakázku zadat ženě. Zrušení diskriminace je
to, že zadavateli je jedno, kdo jeho
zakázku přijme – zda žena či muž. Že to prostě neřeší a bere toho nejlepšího.
Hana
Stelzerová, která stojí v čele České ženské lobby, se zlobí, že kritici obsah Úmluvy
dezinterpretují a straší veřejnost. Já si to nemyslím. Kritici jen vidí za roh.
Například u nás jsme zatím nezažili tak absurdní případy #metoo jako
v Americe. U nás se to jako většina věcí zvrhlo do jakési švejkovské
parodie. Teď ale na totéž bude zákon. Článek 40 Úmluvy jasně tlačí státy
k tomu, aby vše, co je dnes v Americe stíhané, bylo v Evropě
stíhané stejně.
Každý
racionální člověk dojde k závěru, že tyto americké kauzy vztahy mužů a žen
nezlepšují, ale zhoršují. To se projevuje tím, že se muži bojí oslovit ženy a
roste počet lidí, kteří nemají rodinu a děti. Úmluva je útokem na rodinu. Nebo
snad někdo může demografickými statistikami mé tvrzení vyvrátit?!
Když si
přečtete Úmluvu, pochopíte, proč v zemích, které úmluvu ratifikovali, mluví
u manželů o jasném (tedy nejlépe písemném) souhlasu před každým sexem.
Švédský právní řád tak zná například termín znásilnění z nedbalosti. Když
se tedy manželé pohádají, může žena chtít, aby šel manžel až na čtyři roky do
vězení, protože mu nedala souhlas se sexem. A když žena nebude mít souhlas na
papíře, bude se muži těžko vyvracet nevinna, i kdyby byl nevinen milionkrát. Smysl
a význam manželství tak opět torpédujeme. Nemůžeme se divit, že počet sezdaných
klesá. Ratifikace Úmluvy je jen další skládačkou do puzzle nového světa, v němž
smyslem je zbořit vše, co stojí na evolucí vytvořených základech.
Článek 66 Úmluvy
zase mluví o vzniku Expertní skupiny pro potírání násilí vůči ženám a domácího
násilí. To až moc připomíná inkvizice a pálení čarodějnic naruby. Zkrátka
budeme mít zákonem zřízený orgán, který z býčků udělá voly. Už název
skupiny mluví o násilí na ženách. Ono snad nemůže existovat násilí na mužích? Tahle
genderová ideologie pod rouškou falešné rovnosti ve skutečnosti původní
podřízené postavení žen obrací do další diskriminace naruby.
Zdá se vám
přitažené za vlasy, že vám jednou přijde ložnici zkontrolovat pouliční výbor
aktivistek? Brzo nebude! Orwell jim napsal návod.
Žádné komentáře:
Okomentovat