Počet zobrazení stránky

čtvrtek 20. prosince 2018

Vláda už projedla i majetek předků


Je to jen něco málo přes rok, co zemřel Tomáš Ježek, a už aby se v hrobě obracel. Všichni si ho jistě pamatují, jak počátkem devadesátých let spravoval Fond národního majetku. Byl jedním z těch, kteří dali privatizaci svou tvář.

Také díky němu jsme přešli na tržní ekonomiku se všemi jejími krásami i nedostatky. Určitě si nikdy nepředstavoval, že jím spravovaný majetek bude jednou projeden a vyměněn za návrat k socialismu.

Zprivatizoval se ohromný majetek. Dnes hodně lidí tvrdí, že to šlo jinak a lépe. Já si tím nejsem jistá. Teoreticky a s dnešními vědomostmi jistě ano. Ale tehdy, při tehdejším politickém klimatu, při tehdejších zkušenostech, při tehdejší dezorientovanosti značné části lidí, co se to kolem nich děje – sotva. Spíš myslím, že chybám se vzhledem k nulovým zkušenostem kohokoli s transformací centrálně plánované ekonomiky na tržní nešlo vyhnout. Rozhodně totiž nelze říci, že by někde jinde privatizovali lépe. Dělali to sice jinak, způsobů bylo mnoho, ale nakonec z většího nadhledu lze říct, že tyto různé cesty překvapivě vedly ke stejnému cíli. Všechny země V4 se nakonec proměnily v tržní ekonomiky a žádná se dramaticky nevymyká. Dokonalá privatizace, která se zavděčí všem, prostě neexistuje. Stejně jako dokonalá důchodová reforma neexistuje. A nemá smysl ji za to kritizovat.

Co je důležité pro dnešek: Nakonec jsme transformací přeci jen úspěšně prošli a po všech stránkách se blížíme průměru EU. A co víc, ještě k tomu nám zůstal nemalý majetek našetřený z příjmů z privatizace. O něm se původně mluvilo jako o zdroji financování důchodové reformy.

Už před desítkami let byla známa demografická projekce a vědělo se, že jednoho dne bude moc důchodců a málo pracujících. Už tehdy bylo jasné, že stávající model důchodů, kdy pracující generace živí generaci v důchodu, je neudržitelná. Příliš málo lidí by mělo živit příliš mnoho lidí.

Jenže politici byli lační peněz a postupně vymýšleli, jak se k nim dostat. Začali proto účelově vázat výnosy z privatizace. Pokud se jednalo o krytí schodku penzijního účtu, šlo nad tím mávnout rukou, protože to tak jako tak s důchody nějak souviselo.

Když přišli politici s tím, že budou privatizační výnosy vázané na likvidaci ekologických škod, bylo to horší. Příliš to otevíralo dveře zneužití peněz, protože ekologické zakázky lze snadno nadhodnotit a privatizační výnosy vytunelovat. Ale stále to bylo jakžtakž pochopitelné, protože ekologii řešit musíme.

Když ale stávající vláda přišla s tím, že nebude výnosy na nic vázat a prostě je prožere pod heslem: „Peníze nesmí zahálet!“, bylo to už totálně za čárou.

Není to nic jiného než kupování dnešních hlasů voličů za cenu okradení budoucích dětí. Nevázat výnosy z majetku našich předků na nic je nehorázné vyjídání budoucnosti. Vláda nemá vůbec žádnou vizi budoucnosti, která přesahuje její volební období.

Vláda Petra Nečase připravila důchodovou reformu. Byla to velmi špatná reforma, ale byl to aspoň nějaký pokus. Přišla následující vláda a reformu potopila. Tomu bych rozuměla, kdyby přišla s lepší variantou. Vzhledem k tomu, že Nečasova reforma byla vskutku katastrofální, s něčím lepším přijít šlo. Jenže to se nestalo. Neobjevilo se žádné řešení. Důchodová bomba stále tiká.

Demografové varují, že délka života se bude prodlužovat a Čechů bude ubývat. Pesimistická varianta výhledu mluví o tom, že na konci století bude žít v ČR jen 7,4 milionu lidí. Další varianty počítají s imigrací, která bude bránit vylidnění. Otázkou je, zda to je ta lepší varianta, protože víme, že aktuální typ migrace příliš nevede k posílení zásobárny pracovních sil, spíš posiluje řady příjemců sociálních dávek.  

Pro důchodový systém to tudíž v obou případech bude nepřekonatelná zátěž. Důchody bude ještě nutné řešit. Jedno i dvě volební období ještě vydrží. Možná i tři. Ale jakmile začnou chodit Husákovy děti do důchodu, systém je neunese.

Babišova vláda tak před sebou problém valí a nabaluje ho jak sněhovou kouli. A k tomu ještě vyjedením rezerv budoucím vládám řešení komplikuje. Vláda nezodpovědně hodlá vybrakovat rezervy, falešně očekává zrychlení ekonomiky, a navrch plánuje deficit rozpočtu ve výši 40 mld. Kč, o kterém je už dneska jisté, že bude překročen. Po ní ať přijde potopa. To nemůže skončit jinak než zadlužováním státu na vyplácení důchodů, což opět není dlouhodobé řešení, protože po určitém čase musí takový život na dluh skončit řeckou cestou.

čtvrtek 13. prosince 2018

Občas stát taky nezaklekne



Poslední týden muselo premiéru Andreji Babišovi zvonit v uších permanentně. Nejprve se Evropský soud pro lidská práva odmítnul vůbec zabývat (pro „nepřijatelnost“) Babišovým tvrzením, že není estébák.

Pak o něm jednala Evropská komise.

A do třetice Evropský parlament.

To už je obstojná sbírka evropských institucí. Český premiér se tak v Evropě stává slušnou celebritou. Evropskou komisi a Parlament ale nezajímalo, zda je Babiš Bureš či Nebureš, ale to, jestli náhodou nezneužívá svého postavení.

Právníci Evropské komise nakonec dospěli k závěru, že Babiš podle nich stále profituje z činnosti Agrofertu, ačkoli jej převedl do svěřenského fondu. Argumentují tím, že jako premiér má zásadní vliv na rozhodování spojené s využíváním peněz přicházejících z evropského rozpočtu, a proto by podle nich prý Agrofert neměl mít nárok na podporu z evropských fondů. Jinými slovy, evropští právníci jsou toho názoru, že Babiš je podle pravidel platných od léta stále ve střetu zájmů, a to bez ohledu na svěřenský fond. Evropský parlament došel ke stejnému závěru, který ještě navrch korunoval schválením usnesení vyzývajícího Komisi, aby zakročila.

Celkem očekávatelně premiér střet zájmů popírá. Argumentuje závěrem analýzy českého ministerstva spravedlnosti, podle kterého je prý vše v cajku. A navíc prohlásil, že česká vláda je v kontaktu s Evropskou komisí a věc s ní řeší. Tolik stručný popis situace. Což ovšem není to, co hodlám komentovat.

Coby ekonom vskutku neaspiruji na to, že rozštípnu něco, na čem si armáda českých právníků už nějaký ten čas láme zuby. (Mají evropské instituce pravdu? Nemají pravdu? Je to střet zájmů? Není? Jak ty zatracené předpisy vlastně vykládat?)

Coby ekonom ale vidím něco docela jiného.

České ministerstvo spravedlnosti prý provedlo analýzu. Česká vláda „věc řeší s Komisí“. Takových státem zaměstnaných právníků. Tolik věnovaného času těchto státních zaměstnanců. Tak drazí právníci jsou. Jejich hodinová sazba je pro člověka s průměrným příjmem astronomická. Jejich honoráře platí daňoví poplatníci.

Příjemcem dotací je přitom soukromý podnik Agrofert. To znamená v logice evropských právníků sám Andrej Babiš. Kdyby Agrofert neměl s Babišem nic společného, byl by patrně už dávno prodán. On je ale ve svěřenském fondu. Fyzická osoba tak v konečném důsledku získává dotace. Právníky fyzické osobě platí stát. Právníky, kteří aktuálně nemakají pro veřejný zájem, pro zájem daňových poplatníků. Makají za veřejné peníze na vysekání soukromé osoby.

To se pak najednou jeden přestává divit, jak je to možné, že tak rychle roste armáda státních úředníků. No jo no, když připravují podobné analýzy v soukromém zájmu?

A že český premiér není žádnou soukromou osobou, nýbrž osobou veřejnou? Ale houbeles, v tomto sporu vystupuje skutečně coby soukromá osoba: Žádné ministerstvo totiž takovou analýzu nepotřebuje pro žádné řízení, v němž by figurovalo jako jedna ze stran. Vláda žádné takové analýzy nepotřebuje pro žádný spor, ve kterém by vystupovala jako rozhodující orgán. Analýza patrně nemá sloužit k plnění žádného z úkolů vlády. K čemu tedy slouží? K „ochránění investic“ soukromé osoby.

Nevím o žádném předpisu, na základě kterého by měl jakýkoliv veřejný orgán povinnost za soukromou osobu takovou analýzu dělat a šetřit jeho kapsu. Z toho plyne, že jediný, kdo by měl analýzu platit, kdo by měl zaměstnat soukromé právníky a využít jejich soukromý čas, je soukromý investor Andrej Babiš.

Co kdyby ještě náhodou nějakého šťouru napadlo, že by se na to měl mrknout Nejvyšší kontrolní úřad kvůli nejasnému používání veřejných peněz ve velmi nejasném veřejném zájmu…? To se pak jeden nemůže divit, že právníci si marně lámou hlavu nad „výkladem střetu zájmů“ a ne a ne se v něm zorientovat, když se dosud nezorientovali ani v tom, že by se celé to jejich analyzování taky dalo vykládat dosti kontroverzně…

Asi takhle: Stát je v poslední době velmi rychlý, když má na někoho zakleknout. Přijal za svou presumpci viny: Vlastě vychází z předpokladu, že každý podnikatel je gauner, který se vyhýbá placení daní. A pokud náhodou gauner není, pak má povinnost to státu dokázat.

A pak tady máme premiéra, u kterého stát přijal presumpci neviny. Automaticky vychází z předpokladu, že musí velmi dobře majetkově situované soukromé osobě za veřejné peníze pomoci při ochraně jeho investic a jeho dotací (daně nechte rovnou stranou).

A že se ty dotace pěkně množí. Zatímco v roce 2011 koštovaly lehce přes 600 milionů, vloni to bylo už přes 2,1 miliardy. Na dani z příjmu však zaplatil Agrofert jen 739 milionů korun. Dotace jsou tak skoro třikrát vyšší než daně. Tak jestli tohle není dvojí metr, pak už nevím, čemu se tak říká.

 



čtvrtek 6. prosince 2018

Kdybys ses neučil tak dobře, nemusels bejt nezaměstnanej


Jako by to byly dva světy.

Na jedné straně v novinách, televizi, na konferencích zaměstnavatelů, znějí jen a jen nářky na to, jak moc zoufale chybí lidé. Nedostává se pracovní síly.

Podniky by rády produkovaly víc, ale nemohou, protože zaměstnance nemohou sehnat, kdyby se na hlavu postavily. Jako sci-fi působí fakt, že před 5 lety se o jedno pracovní místo pralo v průměru přes 14 lidí, zatímco dneska se o jedno místo uchází jen 0,7 člověka! Volných míst je víc než volných lidí, a to jsou přitom ještě mnozí „volní lidé“ technicky vzato nezaměstnatelní, protože se na úřadech práce hlásí jen fiktivně, alternativně jsou už nezaměstnaní tak dlouho, že ztratili schopnost do práce docházet. Skutečný nedostatek volných lidí je tedy ještě mnohem horší, než by se ze suché statistiky mohlo zdát.

A pak je tu druhý svět. Lidé, kteří mají chuť pracovat. Lidé, kteří mají vysokou kvalifikaci. A přeci o práci nemohou zavadit. Tak jako paní, která mi napsala před pár dny email:

„…s tezí, že pracovní síla chybí, nesouhlasím. Od září 2012 si hledám práci. Mohu posílat CV o závod a inzerenti se neobtěžují ani odpovědět. Po roce na úřadu práce jsem odešla do naspořeného předdůchodu. Mluvím anglicky, mám ŘP skupiny C, průkaz na VZV. Pracovala jsem celý život na letišti, byla jsem IATA certifikovaným školitelem přepravy nebezpečného zboží s certifikáty z Ženevy…“

…a tak dál a dál. Zkrátka paní má evidentně vysokou kvalifikaci. Práci se snaží hledat. A takových lidí mě v poslední době oslovilo víc. Mnozí z nich byli bývalí vysoce postavení manažeři s několika vysokoškolskými tituly. A přesto – nic. Proč?!

Protože právě proto – těmto vysoce kvalifikovaným lidem se nedaří práci najít nikoliv NAVZDORY jejich vzdělání, ale KVŮLI jejich vzdělání.

Onen první svět, který hlásí nedostatek pracantů, totiž o odborníky a vzdělané lidi nestojí. Tenhle svět hledá pomocné řidiče, skladníky - ještěrkáře posunující ještěrkou bedny zleva doprava a zprava doleva, kopáče výkopů na stavbách, nejlépe pak nemyslící panáčky stojící u pásu a překládající polotovar z jednoho pásu na druhý. Tenhle svět hledá levné lidi bez vzdělání, kteří se spokojí s velmi nízkou mzdou a které je tak strašně snadné nahradit jen o trochu dražším robotem.

Zato o lidi, kteří mají vysokou specializaci, odbornost, umí samostatně rozhodovat, umí řídit ostatní, umí nést odpovědnost – o ty zájem není. A protože tihle lidé bývají víceméně samostatní, dost často mají i z předchozího netriviálního zaměstnání jakés takés úspory, často se ani nehlásí na úřadech práce. Zkoušejí více či méně úspěšně živnostničit, žijí z úspor, odchází do důchodu, nebo třeba se rozhodnou, že s prací seknou úplně a zůstanou doma starat se o děti či vnoučata – vždyť tím mohou být také užiteční. Ve statistikách pak vůbec nefigurují.

Papírově tak máme přímo extrémně nízkou nezaměstnanosti. V říjnu dokonce míra nezaměstnanosti poklesla na pouhých 2,8 %. Co by za to jinde v Evropě dali! Jenomže skutečná, fyzická, nepapírová míra nezaměstnanosti je u nás mnohem vyšší. Ta je ovšem také statisticky nezměřitelná – jak přesně spočítat vzdělané lidi, kteří na práci prostě rezignovali a už si ji ani nehledají, protože mají pocit, že to nemá smysl? Najednou už to nevypadá tak vábně jako na papíře.

Jak ale mohly vedle sebe vzniknout takové dva paralelní světy?

Statisíce lidí byly vytlačeny z trhu, ale málokdo to chce vidět. Namísto toho se poplácáváme po ramenou, jak jsme dobří, jak naše ekonomika jede, jak se jí daří. Ano, daří se jí. Jenomže jaké je ta ekonomika, které se daří? Je to ekonomika, která si žádá nekvalifikované a laciné lidi a o vzdělané odborníky nemá dostatečný zájem. Čím levnější a čím méně kvalifikovaní, tím žádanější. Jak se říká takové ekonomice? Vžil se pro ni trochu hanlivý název montovna.

Mnoho lidí nadzvedává za židle tvrzení, že česká ekonomika se během posledních let víc než dřív začala chovat jako montovna, ale nadzvedává je to hlavně proto, že to slyšet nechtějí, ne proto, že by to nebyla pravda. Když si ale před tím budeme zacpávat uši a zavírat oči, jaksi tím samotný fakt nezmizí.

Proč ale během posledních pěti let česká ekonomika zvýraznila svůj charakter montovny? A tím se dostáváme k jádru pudla. Odpověď je až děsivě prostá a děsivě překvapivá: Je to důsledek hloupých, víc než tříletých intervencí České národní banky na oslabení české koruny. Zdánlivě dvě nesouvisející věci – slabá koruna a montovna – ale v realitě jsou to propojené nádoby.

Slabá koruna zlevnila české výrobky a českou práci. Nasála k nám tedy výroby a investory, kteří chtěli především konkurovat nízkou cenou. Kdo chce prodávat levně, musí rezignovat na kvalitu, na technologie, na odbornost. Čím déle byla koruna oslabována a čím byla levnější, tím víc byly podniky podporovány v tom, aby se víc a víc soustředily na konkurenci nízkou cenu. Aby se specializovaly na nekvalifikované a špatně placené práce.

Během těch tří čtyř let u nás jak houby po dešti vyrašily podél dálnic sklady, které zaměstnaly armádu špatně placených a málo kvalifikovaných skladníků. A ekonomika skladů a montoven byla na světě. A jede dobře – to je fakt. Až na to, že to není něco, na co bychom mohli být zas až tak hrdí, něco, na čem by se dala stavět budoucnost. Sklady umíme – drahé švýcarské hodinky už hůř. Montovny umíme – drahé kvalitní léky hůř.

Pěkně se nám ty intervence vymstily. Ekonomiku sice na okamžik rozpumpovaly tak, až ji přehřály - ale současně na dlouhé roky dopředu ji naopak paradoxně zbrzdily, protože technologicky zastarala. Krátkodobý kvalt vykoupený dlouhodobým zaostáním.

A ještě něco vám povím. Během značné části celé té doby intervencí byl kurz koruny téměř přilepený k jedné hodnotě. Prakticky vlastně simuloval, jak by se naší ekonomice žilo, kdybychom platili eurem, tedy neměnným kurzem. Dá se to tedy říct i jinak:

Zhruba tři roky „skoro-eura“.

Papírově na chvíli růst jak blázen.

A prakticky na roky zaostání ekonomiky a místo pokroku evoluční krok zpět.

Tak si, všichni ti, kdo tolik toužíte po euru z čistě emotivních důvodů, nyní své emotivní pohnutky srovnejte s těmito fakty. Klíďo píďo si mi nadávejte (jako každému, kdo se o euro otře) do ruských švábů, jsem si dávno zvykla, ale zkuste své nadávky tentokrát taky doplnit o nějaká fakta, která by věcně ekonomicky vyvrátila mé tvrzení: intervence - fixní kurz – montovny – dlouhodobé ekonomické zaostání.