Veřejnoprávní novináři by se neměli vyjadřovat jako soukromé osoby

V Británii se uvažuje o tom, že novináři BBC budou mít zakázáno vyjadřovat se jako "soukromé osoby" k veřejným tématům (https://www.theguardian.com/media/2019/dec/21/bbc-could-restrict-journalists-twitter).

Už slyším ten ryk, kdyby čeští veřejnoprávní novináři měli zakázáno vyjadřovat na sociálních sítích své názory. Určitě bychom se dozvěděli něco o tom, že prý ti, kdo mají nejvíc plnou pusu svobody, ji chtějí omezovat a něco zakazovat… Jenomže poslyšte tohle:

Když jsem kdysi dávno pracovala v rakouské bance, nikdy jsem si nemohla dovolit říct třeba to, že guvernér centrální banky je idiot, protože centrální banka byla dohledovým orgánem naší banky. Prostě bych tím svého zaměstnavatele poškodila – a to jsem ctila. Nikdy jsem nemohla říct, že produkt, který banka nabízí klientům, je nevýhodný – tak jsem byla aspoň zticha, když už jsem ho nechválila. Loajalita k zaměstnavateli je součástí pracovního kontraktu. Protože mám prořízlou pusu a tohle mě nebavilo, odešla jsem – ale jako zaměstnanec bych nikdy neudělala nic, čím bych zaměstnavatele poškodila.

Kdyby dneska můj zaměstnanec psal na sociálních sítích něco, co by bylo proti filozofii mé společnosti, na minutu má padáka. Kdyby se soudce či vyšetřující policista vykecával na Facebooku o tom, kdo je podle jeho názoru viník, je to nejen na odvolání, ale ještě napřesústa.

A v úplně ve stejné logice zaměstnanec VEŘEJNOPRÁVNÍHO média, které MUSÍ být nestranné, nemá podle mého soudu nárok prezentovat veřejně svůj stranný názor na politiku ani jakákoliv jiná veřejná témata. Když se mu to nelíbí, nechť odejde do soukromého a stranného média. Zákaz vyjadřování veřejnoprávních novinářů není útokem na svobodu, ale právě naopak její ochranou a přiblížením se bodu nula – tak jako když soudce má zakázáno před vynesením rozsudku prezentovat své dojmy. A že to už upraveno je? Jenomže ono to nefunguje?! Takže je to zjevně upraveno nedostatečně!

A jestli se vám přesto nelíbí někomu něco zakazovat (mě taky ne) – položte si otázku: Jsou tedy veřejnoprávní média nutná? OK, zrušíme veřejnoprávní média a každý novinář si bude moct říkat, co se mu zachce – nemám s tím problém. Jakmile ale jednou začne stát něco regulovat, v tomto případě média tím, že si některá z nich přivlastnil, nutně to vyvolává celou kaskádu dalších regulací. Takže buď – anebo.

Pravda a láska z povinnosti

Vědoma si toho, že pro školní ústav, jehož chovancem jsou naše děti, bývám často Femme Terrible, mega šťoural a nepochopitelný prudič v jednom, rovnou předesílám, že tento rok se nás „to“ – pokud vím - netýká.

Ovšem jsou jiné školy, kterých se „to“ týká. A já se přistihla, že mě „to“ celkem irituje. I když by nemuselo, že. Koneckonců mě se „to“ přeci letos netýká nijak. Navíc „to“ jest celkem běžnou praxí, což by mohlo naznačovat, že přecitlivělost je na mé straně.

A přesto mám pocit, že „běžné“ není totéž co „správné“. A že „to“ dokonale symbolizuje posun v euroamerické kultuře posledních let, který je sice hyperkorektní, ale současně není v pořádku.

Jde o „to“, že poslední den před vánočními prázdninami se děti ve školách obyčejně neučí a mají jakousi vánoční besídku. (Fajn.) Dávají si vzájemně dárky. (Dobré.) A aby to žádnému dítěti nebylo líto, v některých třídách dostanou za úkol, že mají do školy víceméně dobrovolně-povinně přinést nějakou drobnost a losuje se, komu tenhle dárek připadne. A tak se může klidně přihodit, že Mařenka Nováková byla šikanována Pepíčkem Dvořáků, nejraději by mu jednu vlepila za ušiska, a místo toho mu musí podle losu dát dárek. Aby mu to nebylo líto.

A protože Mařenka je poslušná holčička, která chce být s paní učitelkou zadobře, přinese poslušně šikanátorovi Pepíčkovi pěkně zabalenou pohádkovou knížku, pro kterou Mařenčina máma den předem klusala do knihkupectví, aby jako splnili úkol, zatímco Mařenka od Pepíčka dostane jeden bonbon, na který se Pepíček nejprve vyčural a bohatýrsky si to nafotil na mobil. Splněno budou mít před paní učitelkou oba, jen Mařenka to znovu obrečí.

No dobře, možná že případ Mařenky, Pepíčka a počuraného bonbonu je kapku extrémní. 99,99 procent jiných losovaných a povinně věnovaných dárků má jistě civilnější nádech. Ale tak jako tak, jejich podstatou je vždy totéž: Děti se učí, že jejich pocity a spravedlnost nejsou vůbec důležité. „Důležité“ je být slušný, korektní a mít své spolužáky povinně rád. I když jsou to zrovna prevíti, že by o ně jeden bez oné slušnosti, korektnosti a povinnosti neopřel kolo.

Já dárky dávám tomu, na kom mi záleží. Tomu, komu chci udělat radost. Věřte tomu nebo ne, dárky dávám z čiré sobeckosti: Sobecky se totiž raduji z toho, že dělám radost přesně tomu, komu ji dělat chci.

Nic na světě pro mě neospravedlňuje sebeobětování mých hodnot ve jménu jakési korektnosti. Korektnost je jiný, společensky akceptovaný název pro lhaní: Lžeme si sami sobě, protože neříkáme, co si myslíme. Nutíme naše děti k autocenzuře a k předstírání, jak se všichni vespolek máme rádi, i když se zrovna rádi nemáme. Společnost, která nutí jednotlivce popřít jeho vlastní hodnoty a předstírat, že je správné mít rád prevíty a sebeobětovat jim své pocity, není spolčenost morálně na výši. Je to naopak společnost nesvobodná a nemorální.

To právě tady začíná domácí násilí, protože holčičky se učí držet pusu, když mají povinně projevovat náklonnost někomu, koho nesnášejí. Odsuzujeme domácí násilí, dokonce kvůli němu chce leckdo přijmout veskrze pofiderní a zbytečnou Istanbulskou úmluvu, a přitom tolerujeme, když školy děti učí, že mají být pěkně zticha a mít rády prevítky Pepíčky. 

Bylo mi jedním smířlivým oponentem řečeno, že prý je takové povinné dávání dárků dobrou průpravou pro budoucí zaměstnání, ve kterém také zaměstnanec leckdy musí vydýchat odpudivého šéfa, dokonce mu třeba i trochu podkuřovat. Nesouhlasím. Do školy chodíme, protože ze zákona musíme (pokud nám rodiče nejsou schopni třeba pořídit domácí výuku). Zaměstnancem jsme, protože chceme. Dobrovolně si vybíráme, pro koho a s kým budeme pracovat. Propastný to rozdíl.

Já budu raději své děti učit, že je fajn být s lidmi zadobře; ale když i přesto vůči nim nějaký spolužák pozvedne ruku a bude jim chtít dát facku, nemají se rozmýšlet a mají být rychlejší. Mají mu v sebeobraně nekorektně nandat, co se do něj vejde. A rozhodně tomu, koho nemají rádi, nemají dávat dárky, byť by na tom paní učitelka třeba trvala. Nemít rád sice není korektní, zato je to v některých případech správné.

Vlastně když nad tím tak přemýšlím, říkám si, že heslo „pravda a láska“ je principiálně nesmyslné. Občas je zkrátka pravda taková, že údajná láska je lží. Nelze milovat svého vraha. Já si vybrala jinou variantu: „pravda a logika“.

Další krok ke zrušení hotovosti v tichosti učiněn

Víte, čemu se říká protimluv? Spojením jako suchý déšť. Bezkorupční dotace. Sexy elektromobil. Cool gumáky. Svoboda v socáči. Nebo kryptoměna centrální banky.

Žijeme ovšem ve světě divů, ve kterém může existovat jednaosmdesát pohlaví, ve kterém vás děti mohou žalovat za to, že jste je počali, i ve kterém může centrální banka vydávat své kryptoměny.

Kryptoměna byla dosud celkem známkou punku. Dosud „rebelské“ kryptoměny totiž stále představují možnost, jak se vyhnout očím velkého bratra. Jak zařídit, aby vláda, berňák, centrální banka ani obecní drbna netušili, co, kdy a od koho nakupujete. Jenomže to státu notně leží v žaludku. Nejen proto, že – považte tu hrůzu – byste mohli nakupovat neseriózní letáky, na kterých se třeba píše, že premiér je, dejme tomu, osel. Ještě „horší“ z pohledu státu je, že s kryptoměnu se na státu stáváte do značné míry nezávislí. Rozumějme: Neokraditelní.

Jde o tohle: Pro centrální banky je obrovským lákadlem zrušení hotovosti. To jim totiž může umožnit podobné sociální experimenty, jako třeba záporné úrokové sazby, které já považuji za zcela nemorální krádež úspor. (Zrušte hotovost – napařte záporné úroky mínus 10 procent – a úspory na důchod jsou v kopru.) Ale lákadel je tu pro centrální banky ještě mnohem víc – záporné úroky jsou pro ně jen takovou třešinkou na dortu. Jenomže pokud jedete na kryptoměnách, centrální banka na vás tak snadno nemůže.

A protože centrální banka a vláda a finančák se vám z principu na kobylku dostat chtějí, začali špekulovat, jak to udělat, aby vám sebrali i kryptoměnu. A vyšpekulovali, že by vám místo „pravé“ kryptoměny mohli podstrčit jejich vlastní něco-jako-kryptoměnu. No ano, centrální banky už uvažují o zavedení své vlastní digitální měny, aby mohly ekonomiku ještě více kontrolovat. Americká i evropská centrální banka už začaly „studovat možnosti“, jak vlastní digitální měnu zavést. Číňané už od „studování“ přistoupili k činům. A ve Švédsku bude zavedena e-koruna, která se bude lišit od bezhotovostní švédské koruny a má mít mnohé rysy klasické kryptoměny.

Kryptoměny a digitální měny centrální banky nejsou totéž. Tak zaprvé ačkoliv mnozí obchodníci přijímají bitcoiny, kryptoměny nejsou „měnou“ v pravém slova smyslu; digitální měna centrální banky by ovšem oficiální, takzvanou fiat měnou byla. Jenomže pro většinu veřejnosti rozdíly splývají a lidé vidí spíš to, co je podobné. Třeba že kryptoměny i digitální měny centrální banky jsou bezhotovostní, založené na technologii blockchainu a jejich cena je ovlivňována jen trhem, nikoliv monetární politikou. Dost podobností na to, aby vaše babička neviděla mezi bitcoinem a digi-měnou ECB rozdíl. Jenže obojí je v důsledku jako oheň a voda.

Svým způsobem je touha centrálních bank ovládat ekonomiku pochopitelná – centrální banky přeci vznikly proto, aby mohly ekonomiku nějak ovlivňovat. U chirurga se také nedivíme, že požaduje, aby při operaci dostal do ruky skalpel, a nespokojí se s mokrým hadrem na utírání čela. Potíž to začne dělat, když chirurg ztratí ponětí o tom, pro kterou operaci ho klient vyhledal, a začne se rýpat i ve věcech, o které se ho nikdo neprosil. Když si zkrátka k operaci slepého střeva přihodí jen dle vlastního uvážení i přidání silikonů do poprsí a rhinoplastiku, takže dáma se po probuzení nestačí divit. A právě takhle nějak valná část centrálních bank ztratila ponětí o tom, kde je ta tenká linie, kterou by neměly překračovat.

Svět se zkrátka začal měnit na ekonomiku centrálně řízenou centrálními bankami, aniž by se jich o to majorita prosila. Jsou centrální banky, které prošly celý hospodářský cyklus se zápornými úroky, což se dosud nikdy v historii nestalo. Vykupují státní dluh a monetizují ho. Vykupují akcie, a tím zestátňují soukromý majetek. To rozhodně lze považovat za ovládání ekonomiky přes čáru. Dnes už víme, že máme štěstí, že dosud existuje hotovost, protože jen díky ní ECB nemůže snížit úroky ještě hlouběji pod nulu. Kdyby mohla, udělala by to.

Tahle možnost ještě víc ekonomiku znásilňovat sice vysvětluje tlak na zrušení hotovosti, ale pořád to nevysvětluje, proč centrální banky chtějí vydávat vlastních kryptoměny. Vždyť přeci za tím účelem by jim stačily jen „tradiční“ elektronické peníze, ne? Jedním z důvodů je pokus o vypálení rybníku „klasickým“ kryptoměnám typu bitcoin. Pokud někoho rajcuje myšlenka, že by vlastnil kryptoměnu, ale bitcoinu přeci jen tak docela nedůvěřuje, možná by mohl uvěřit kryptoměně emitované centrální bankou…? Že to jde zcela proti myšlence kryptoměn, totiž že kryptoměna je alternativou k státem kontrolované měně? No a co – to masy neřeší.

Víte, to máte podobné jako s módou. Vezměte si třeba takové martensky. Tedy boty značky Dr. Martens. První boty značky Dr. Martens se začaly prodávat v Británii 1. dubna 1960. Šlo o ikonický model „1460“ tmavě třešňové barvy, který se mimochodem prodává dodnes a jehož hrdým majitelem je krom jiného i můj drahý manžílek Pikora (a pokaždé, když si je nazuje, pak skuhrá, že má zase puchýře). Tyhle boty byly v šedesátých a sedmdesátých letech neodmyslitelně spjaté s jistými subkulturami. Zejména s punkery, později i s motorkáři, se skinheady a ještě později i s hudebním žánrem grunge. „Slušný člověk“ by si je neobul ani za nic. Jenomže v novém miléniu si martensky oblíbily všelijaké hvězdy a hvězdičky, které žijí z masovosti a s punkem nemají společného lautr nic. A tak se najednou mohlo přihodit, že v posledním kvartálu roku 2018 se zvýšila poptávka po martenskách o 110% v porovnání s rokem předchozím! Náboj se vytratil, z původně rebelských bot se stala masová móda.

Co to má společného s kryptoměnami? Všechno.

Pokud dosud „rebelské“ kryptoměny, které stále ještě představují možnost, jak se vyhnout očím velkého bratra, zkrotíme, vezmeme jim jejich rebelský náboj, v očích nejširší veřejnosti je „zlegalizujeme“, tahle široká veřejnost se přestane zajímat o bitcoiny či etherea a docela ochotně začne nakupovat kryptoměny poskytované a hlavně kontrolované centrální bankou. A centrální banka bude mít své ovečky už zase v hrsti. To už je pro centrální banku docela zajímavý důvod vydat svou vlastní kryptoměnu. A pak zrušit hotovost.

(V textu jsou použity úryvky z knihy Šichtařová & Pikora: S androidkou v posteli)

 

 

Politické neziskovky: skryté nebezpečí

Environmentalismus, genderismus, multikulturalismus, alarmismus… Hromada -ismů, které mají jedno společné: Ještě před dvaceti lety zněla jak z cizí planety, dneska hrozí ovládnout a překopat náš svět.

Některým lidem už nevoní nejpraktičtější forma vlády, totiž demokracie. Místo ní se vzhlédli v něčem, čemu začali říkat „liberální demokracie“, a co se v jejich pojetí vyznačuje tím, že hlasitá menšina uřve svůj názor na úkor většiny.

Na první pohled se to jeví jako technicky nemožné. Jak by mohla menšina uřvat většinu? Ale pohled na evropsko-americkou civilizaci ukazuje, že to nejen možné je, ale že se to dokonce i děje. Jistá část „progresívních menšin“ totiž vynalezla velmi efektivní nástroje, jak toho docílit.

Oblíbenými nástroji jsou citové vydírání („když naši loď s ilegálními imigranty nepustíte do přístavu, umřou hlady“), strašení („když budete létat, kvůli CO2 se uškvaříme“), vyhrožování („How dare you?!“), či třeba vzbuzování pocitů provinilosti („historicky jsme kolonialisté a musíme se vykoupit pozitivní diskriminací“). A aby takový nátlak dobře fungoval, musí být organizovaný. Podobně jako jeden zaměstnanec si prosadí málo, proto se sdružuje do odborů, podobně jako jeden podnik si prosadí na vládě málo, protože se sdružuje do komor a najímají si lobbyisty, tak taky jeden progresívní liberál si prosadí málo, a tak se zakládají… politické neziskovky.

Politická neziskovka je něco zcela jiného než „prostá“ neziskovka. To právě politické neziskovky jsou výkonným nástrojem k tomu, aby se vláda většiny změnila ve vládu menšin. A aby si to ona většina, dostatečně postrašená a cítící se provinile, dokonce ještě zaplatila ze svých vlastních daní. Protože nenechme se mýlit, politické neziskovky čerpají peníze z našich daní. A o to tu běží.

Protože jsem byla politickým hnutím Trikolora požádána o vypracování makroekonomické části jejího programu, na otázku politických neziskovek jsem nutně musela v rámci téhle práce narazit. I ukázalo se vzápětí, že v českém prostředí legislativa označení „politická nezisková organizace“ vlastně ani  nezná, takže jsou tyto organizace poměrně slušně zakamuflované mezi ostatními neziskovkami, které mají k těm politickým na hony daleko. To se však dá poměrně snadno napravit. Není totiž zase tak těžké politickou neziskovku definovat^*).

Chcete příklady? Tady jsou: Evropské hodnoty, Člověk v tísni, Prague Pride, Alternativa 50+, Open Society Fund Praha, Agentura pro sociální začleňování, IQ Roma servis, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Transitions, Sdružení pro integraci a migraci, Fond NNO a další.

Vnímám velmi nelibě, že z veřejných peněz je prostřednictvím politických neziskovek placena propagace ideologií. Považuji to za nebezpečí pro systém zastupitelské demokracie. Propagovaná témata totiž mají nápadně často – troufám si říct téměř vždy - charakter neomarxistických, progresivistických či alespoň krajně liberálních témat, jako jsou podpora „pozitivní diskriminace“ LGBT, podpora imigrace a multikulturalismu, témata označovaná jako „gender“, environmentalismus a podobně.

Sami si z daní platíme umělé vnucování progresivistických témat české společnosti za cenu vytěsňování témat jiných. Voliči tolerují vynakládání veřejných peněz tímto způsobem v domnění, že jde o „správnou“ agendu, a nevědomky tak financují změnu demokracie v „liberální demokracii“, tedy vládu většiny ve vládu menšin. Voliči si mnohdy neuvědomují, že nevolené politické neziskovky tím získávají značný vliv na ovlivňování veřejného mínění, na umělé vytváření témat ve společnosti, a tedy zprostředkovaně i na výsledky voleb.

Navíc tyto neziskovky tím, že využívají veřejné peníze, vytváří zdání, že jednají ve veřejném zájmu; v realitě ovšem o žádný veřejný zájem nejde. Aby totiž nějakou činnost bylo možné označit za veřejný zájem, musela by se na něm společnost shodnout ve volbách, tedy podporou politických stran, které téma prosazují. V realitě však politické neziskovky pouze uměle vytvářejí za použití píárových postupů a veřejných peněz dojem, že na jejich -ismu existuje celospolečenská shoda.

Další nebezpečí politických neziskovek spočívá v tom, že jsou mnohdy financovány ze zahraničí, čímž cizí státní občané, cizí komerční společnosti i cizí vlády prosazují cizí zájmy na české půdě, aniž by ovšem toto prosazování cizích zájmů bylo vystaveno domácí politické soutěži. Příklad? Třeba nadace Open Society Fund Praha coby součást mezinárodní sítě nadací Open Society Foundations, kterou založil americký investor G. Soros a která ve více než 70 zemích světa aktivně podporuje progresivistická témata – aniž by se o to voliči ve volbách prosili. Nevidím důvod, proč bychom se měli nechat korumpovat výměnou za to, že u nás dovolíme propagovat cizí ideologie a zájmy.

Ze všech těchto důvodů chci zákaz financování politických neziskovek z veřejných peněz a ze zahraničních zdrojů. Chci STOP Norským fondům, chci stop politickým projektům z rozpočtů EU, a to i mimo neziskovky!

Je mi jasné, že o stávající neziskovky se bude pokoušet psotník, až si tohle přečtou. Budou argumentovat veřejnou potřebností. Jenomže já nemám nic proti tomu, aby veřejné peníze dostal třeba domov důchodců, u něhož se drtivá většina společnosti shodne, že si přeje jeho existenci. Nemám dokonce ani nic proti tomu, aby soukromé organizace obhajovaly různé politické postoje. Ať si Milion chvilek dál sbírá příspěvky od soukromých dárců. Odmítám ale, aby politické neziskovky získávaly peníze z daní, peníze od cizích vlád či od cizích občanů bez volebního práva u nás. Kdo u nás nevolí, nemá co ovlivňovat chod českého státu!

 

------------------------

*) Pojem „politické neziskovky“ lze definovat jako právnické osoby splňující současně tato kritéria:

-          jsou založené jako soukromoprávní instituce

-          mají právní formu spolky a pobočné spolky, nebo nadace a nadační fondy, nebo obecně prospěšné společnosti

-          mají funkce tzv. advokační nebo filantropické.

 

 

 

 

 

Penzijní fondy už dokamuflovaly

Jak zajímavé sledovat média u nás a v zahraničí. Obvykle to funguje tak, že pokud se nejedná o nějakou vyloženě klíčovou zprávu, většinu témat přebíráme s jednodenním zpožděním.

Některá témata se k nám vůbec nedostanou. A jiná jsou naopak tématem jen u nás. A právě takovým tématem byl nedávný sjezd jedné z nejmenších parlamentních stran u nás. Té, která si dala za cíl rychle přijmout euro. A ejhle, v tu ránu se jí podařilo vyrobit staronové téma.

Najednou snad všechna média referovala o tom, že je třeba diskutovat o přechodu na novou měnu.

To je velký mediální úspěch, o tom žádná. Z netématu se podařilo udělat velké téma. Z letošního průzkumu plyne, že 75 % lidí si euro nepřeje. Přechod na euro si přeje jen 20 % lidí. Neboli této hlučné menšině se podařilo své téma opět vrátit do diskuse, ačkoli v demokratické společnosti bez přívlastků by takové téma bylo vzhledem k nízké podpoře tak okrajové, že by se o něm mluvilo… také jen okrajově.

Takže zatímco u nás se už po milionté diskutovalo, zda přijmout většinou společnosti nechtěné euro, ve světě bouřila jiná témata. Témata, o kterých u nás slyšel jen málokdo, a přitom s přijetím eura souvisí jako máloco.

Zkrátka většina Čechů sice má na euro nějaký názor, přitom ale vůbec nemají informace, na kterých by si takový názor mohli udělat – většina Čechů totiž z médií zřejmě vůbec nezachytila, jak v eurozóně roste kritika eura a Evropské centrální banky (ECB).

Kritika roste především ze strany německé centrální banky a obecně německých ekonomů. Došlo to dokonce tak daleko, že nová zástupkyně Německa ve vedení ECB poprosila německé ekonomy, aby už nekritizovali ECB a její politiku, protože to prý euru „vážně ubližuje“. Jako asi takhle: Je to kapku absurdní, pokud se vedení ECB snaží umlčet kritiku, protože se bojí, že měna je tak vnitřně křehká, že kritiku neunese…

Kritika přitom směřuje k záporným eurovým úrokovým sazbám. Jedno německé médium přirovnává bývalého šéfa ECB, který s nimi přišel, k hraběti Drákulovi, který vysává úspory. Ekonomové správně poukazují na to, že ECB sice snížila své sazby na rekordně nízké hodnoty, ale ekonomika přesto spadla na dosah recese, které se Německo (nejspíš) o desetinku procentního bodu vyhýbá. A co když Německo upadne do recese skutečně? Půjdou snad úrokové sazby k mínus deseti procentům? Ukládal by pak ještě někdo peníze do bank?

Takže tedy politika ECB nefunguje. Někteří ekonomové tvrdí, že řešením je to, co bylo léta považováno za teoretický konstrukt, neboli co já označuju za fantasmagorii. Tedy helikoptérové peníze. Kdysi totiž nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman napsal, že až jednou nebude politika centrálních bank fungovat, začnou shazovat peníze z helikoptéry mezi lidi. To, co donedávna byla šílenost, je už v ECB teoreticky zpracováváno. Ostatně záporné úrokové sazby byly donedávna oxymóronem taky.

To ale není všechno. Většina těch, kteří u nás mají tak jasno o euru, také jaksi přehlédli, že podle německé centrální banky se s eurem zvyšují rizika pro německý finanční systém. Důvodem jsou opět záporné úrokové sazby ECB. Kvůli nim klesají bankám zisky a jsou zranitelnější. Záporné sazby totiž nutí banky, aby hledali kladné výnosy. Ty jsou ovšem aktuálně spojené jen s velmi rizikovými investicemi. Banky jsou proto – aby neměly ztrátu – uměle donucené podstoupit vysoké riziko. Na totéž ukazuje prstem i ratingová agentura Moody’s - tvrdí, že do 12 až 18 měsíců dojde k oslabení německého bankovního sektoru.

Další obětí eura jsou penzijní fondy. Ty mají se zápornými úrokovými sazbami hodně těžký život. Se zápornými výnosy, jak se dnes pěkně říká (natvrdo přeloženo: se ztrátami) totiž jejich zakladatelé nepočítali. Záporné výnosy jaksi nejsou slučitelné s logikou investování.

Tyhle záporné výnosy jsou umožněné jen pitoreskní politikou ECB. Zahraniční média na rozdíl od českých proto intenzivně rozebírají zprávu, že nizozemské penzijní fondy budou nejspíš snižovat vyplácené důchody, a to přesto, že jsou považovány za jedny z nejlepších na světě. Nizozemské úřady proto zvažují změnu regulace fondů: Tedy vymění bezpečnost fondů za velmi riskantní a aspoň nějaké výnosy. Navíc úřady zvýší odchodový věk do důchodu, aby byl první pilíř důchodového systému s těmito ztrátami fondů ufinancovatelný. (A to čeští milovníci eura řekli, že euro vedlo ke zvýšení věku pro odchod do důchodu a ke snížení důchodů?)

Pro penzijní fondy je klíčová důvěra v systém. Ta je tímto narušena. Mnozí lidé chápou záporné úrokové sazby jako signál, že nemají na důchod šetřit, protože kdo šetří, má se zápornými eurovými úrokovými sazbami ztrátu. Raději všechny peníze hned utratí a nejlépe se ještě zadluží. Což jest důchodové zabezpečení jak noha.

No a pak tu máme vládní dluh eurozóny. A ten je macatý. U nás se média tváří, že je dluhová krize vyřešená. Což není pravda. O tom svědčí to, že euroval (ESM), tedy záchranný fond eurozóny, bude znovu reformován. Italská média a politici ovšem bijí na poplach, že reforma může zhoršit postavení italských státních dluhopisů. ESM totiž bude snáze refinancovat státní dluhy, ale teoreticky taky dluhy škrtat. Ano, škrtání dluhů je opět na stole.  Logicky kdyby nehrozilo, tak by nebylo potřeba ESM reformovat. Italský dluh je astronomický a nikdo neví, co s ním.

Proč o tom česká média mlčí? Proč a jak máme „diskutovat“ o euru, když běžný občan nemá z běžných médií dost informací? To pak není diskuse, to je monolog lobbistů. A kdybychom tyhle informace dostatečně rozebrané v médiích měli, vsadím se, že euro má ještě nižší podporu než oněch 20 %.

Problémy eurozóny nejsou vyřešené. Jsou jen překryté biliony eur a zápornými úrokovými sazbami. A přes to všechno patří eurozóna k nejpomaleji rostoucím částem vyspělého světa. Eurozóna není klubem bohatých, ale klubem předlužených, kteří to za každou cenu zkoušejí kamuflovat. Penzijní fondy v eurozóně ale už dokamuflovaly.

Tak o čem že tu ještě pořád diskutujeme…?

 

NATO je mrtvé, jsme sami

Mám jednu výhodu. Nejsem politik. Tudíž nemusím kroužit kolem horké kaše a předstírat, jak je studená. Mohu si dovolit říct, co si myslím. Ne tak francouzský prezident. Tedy aspoň dle mínění mnohých.

Když si francouzský prezident pustil pusu na špacír ohledně Severoatlantické aliance, která je prý podle něj ve stádiu mozkové smrti, na mnoho politiků to mělo vliv jak rudý hadr na býka. Prý jsou to slova „nebezpečná“. Nu – možná i nebezpečná jsou. Ale jak se s Macronem obyčejně neshodnu ani na tom, jestli je právě listopad či prosinec, v tomhle případě má pravdu. Byť jeho pohnutky k takovým soudům nejspíš nejsou moc šlechetné.

Macron si už delší dobu zkouší hrát na nového Napoleona. Teď, když se mu v rámci EU z cesty sami a dobrovolně odklízejí Britové, vidí své šance na získání politického, kulturního i ekonomického vlivu nad většinou kontinentu. K tomu se mu ovšem vůbec nehodí, aby Evropa byla začleněna do nějakých širších struktur. Rozbití NATO by mu náramně vyhovovalo. Jenomže ať už jsou pohnutky francouzského prezidenta jakkoliv osobní, případně velkopanské, v jednom má recht:

NATO už nefunguje. Aktuálně nás nikdo nechrání. Pravda je totiž taková, že NATO mělo smysl, když existovala Varšavská smlouva. Dvě světové zóny, dvě vojenská uskupení, jedna železná opona. Jedna se vymezovala proti druhé. Když se východní blok sesypal, padl NATU úhlavní nepřítel. A kde není společný nepřítel, tam není společné spojenectví.

Dobře to bylo vidět, když Donald Trump veřejně hodil některé členské země NATO přes palubu ještě předtím, než se stal prezidentem. Při své kampani prohlásil, že bude-li on prezidentem, NATO nemusí automaticky přijít napadenému spojenci na pomoc. Na mysli měl zejména Pobaltí. Jenomže na bezpodmínečné pomoci celé aliance jejímu napadenému členovi NATO stojí. Pokud nejsilnější hráč NATO, tedy USA, veřejně řekne, že závazky plynoucí z členství v NATO nemíní dodržovat, existuje pak ještě nějaké NATO?

A pak tu máme Turecko. Má ohromnou armádu, teoreticky je spojencem USA, v Sýrii a Iráku jsme však viděli, že to s nějakým spojenectvím nebude zase tak horké. Turci jsou pravděpodobně jako jediný člen NATO ochotni USA vzdorovat. Zároveň s tím jsou ale také ochotni třeba bránit sobě blízké Ujgury v Číně. Na planetě se najde jen málo zemí, které se dokáží Číně tak ostře postavit jako Turecko. Turecko se totiž jako velmoc skutečně cítí. A kdyby mělo ještě jaderné zbraně, muselo by být považováno za významného globálního hráče. A Turecko se aktuálně bratříčkuje víc s Ruskem než s EU nebo s USA.

Pokud by měla Evropa dnes říct, koho by se měla bát nejvíc nebo proti komu by se měla vymezovat, pak by musela jmenovat především Turecko, arabskou část Blízkého Východu, ze vzdálenějších zemí Čínu. Ne snad že by nás Turecko nebo země Blízkého Východu napadli vojensky. Ale například jejich hranice jaksi prosakují… a do Evropy se hrnou lidé, kteří by se hrnout neměli. A mají se k nám hrnout lidé organizovaně v rámci armády, nebo neorganizovaně každý sám za sebe? Je v konečném důsledku takový rozdíl? Jsou následná změna kultury a vynucování cizích pravidel v obou případech tak odlišné? Obrana hranic, jako obrana hranic.

Jenomže vymezit se proti těmhle horkým oblastem si Evropa nějak netroufá. Nebo z ideologických důvodů nechce. A tak se raději bude dál crcat s udržováním dojmu, že NATO je životaschopné, a že se v rámci NATO musíme vymezovat především proti Rusku.

Vymezování se proti Rusku jako proti největšímu nepříteli je povedená Potěmkinova vesnice. Tedy ne že by Rusko bylo takový svatoušek – jenomže dneska už je příliš slabé na to, aby si z něj Západ mohl dělat nepřítele číslo jedna. Rusko má jen ropu, jejíž význam klesá, a armádu, která má tu největší slávu už za sebou.

V roce 2017 měly největší výdaje na obranu USA: 610 mld. USD. To je 35 % globálních výdajů na obranu. Druhé nejvyšší výdaje měla Čína, přesto s 228 mld. USD za USA výrazně zaostává. Pro mnohé bude překvapením, že globální trojkou je Saúdská Arábie. Tu v roce 2017 stála obrana 69 mld. USD. Rusko je až čtvrté s pouhými 66 mld. USD. Rusko má tak zjednodušeně řečeno desetkrát nižší výdaje na obranu než USA!

Zkrátka evropští politici i evropská veřejnost, zejména pak u nás, jsou poněkud zastydlí v osmdesátých letech ve studené válce mezi USA a Ruskem. Stále řeší, kdo je a není ruský agent. Jenže Rusko je už jen stínem a parodií té původní velmoci. Studená válka skutečně stále existuje – ale Evropa dosud jaksi nepochopila, že tato nová studená válka má už nové aktéry: Totiž USA a Čínu. České vnucování se Číně, cesty českých politiků do Číny a škemrání o čínské investice u nás tedy v tomto světle působí nejen mimořádně naivně, ale také nebezpečně.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

Výročí největšího českého průšvihu

                                                                                                                          

Častý je názor, že největším problémem polistopadového vývoje byla forma privatizace. Někdo zase největší problém vidí v pozdější oligarchizaci české ekonomiky.

Kdybych já měla říct, co považuju za největší chybu hospodářské politiky za posledních 30 let, byly by to intervence. A vysvětlím vám proč.

intervence na oslabení koruny spustila ČNB před více než šesti lety, 7. listopadu 2013. Pro jejich spuštění se vyslovili čtyři ze sedmi členů bankovní rady a intervence trvaly až do dubna 2017. Jak už tomu u ryze ekonomických záležitostí bývá, každý Franta z hospody Na růžku byl chytrý jak rádio a měl na intervence názor na úrovni rady baby Vomáčkové z veřejných záchodků na Hlavní ulici, jak provádět neurochirurgický úkon. Takže například v médiích se – ve snaze popsat intervence dostatečně lidově – pro ně rozšířilo označení „zdražování“. A nejčastější dobová výtka tehdy zněla, že centrální banka „ubližuje“ veřejnosti tím, že intervencemi „zdražuje zboží“.

To bylo jaksi dost mimo mísu; pokus o lidové zjednodušení vytvořil paskvil. Dnes už samozřejmě víme, že přínos intervencí ke spotřebitelské inflaci v té podobě, jak ji vidíme na pultech, dohromady nestál za řeč. Z údajů ČSÚ vyplývá, že v listopadu 2013 po zahájení intervencí vzrostly spotřebitelské ceny proti říjnu o 0,8 procenta, v prosinci dosáhl meziměsíční růst 2,7 procenta. (Kdybych se kapku snažila, určitě bych ještě našla na internetu dobové karikatury mé maličkosti, které se pokoušely zesměšnit mé tvrzení, že mezi výraz „intervence“ a „zdražení“ rovnítko nepatří. Holt kdo se směje naposledy… a tak dál.)

Když se tedy veřejnost během pár měsíců přesvědčila, že s tím „zdražováním“ to nebude zas tak horké, zklidnila hormony. Valná část podniků dokonce začala intervence chválit, protože přinesly nebývalou stabilitu kurzu, která byla zejména exportérům milá. Jenže – zase to bylo mimo mísu. Zase to byl jen povrchní soud od boku. Tenhle omyl se ovšem vyvracelo už hůř, protože argumenty z řad podniků přeci jen působily poněkud sofistikovaněji. A navíc guvernér dostal v mezinárodních vodách i „ocenění“ za to, jak prý byly intervence bravurně zvládnuté – a z „mezinárodní ceny“ si přeci každý musí kecnout na zadek, že. To je asi, jako když terorista Arafat dostává Nobelovu cenu za mír, z toho taky jeden upadne na zadek. Nechť si to každý přebere, v jakém smyslu chce. 

Od prvopočátku jsem byla proti intervencím, ovšem z úplně jiných důvodů, než které tehdy zněly v tisku. Nicméně tehdy, na jejich počátku, si málokdo uměl představit, jak dalekosáhlé důsledky budu mít. Sotvakdo si totiž uměl představit, jak neuvěřitelně dlouho budou trvat. Dnes, s dostatečně velkým časovým odstupem, už každý, kdo netrká hlavu do písku, může tyhle důsledky vidět.

Od roku 2008 není hospodářská růst v celé Evropě žádný zázrak a centrální banky se s tím snaží něco provést. Velmi moderní (a dle mého úplně pomatená) monetární teorie žije v představě, že jedním z hlavních důvodů nízkého hospodářského růstu je nízká inflace. Zjednodušeně kdyby inflace byla větší, ekonomika by rostla rychleji. (Nesouhlasím, ale budiž.) A tak se centrální banky snaží inflaci zvýšit. ECB tak činí prostřednictvím záporných úrokových sazeb a tiskem nových peněz. ČNB na totéž šla poněkud sofistikovaněji, a to právě intervencemi. Důsledek obojího byl ovšem srovnatelný: Víc levných, míněno nízkoúročených, peněz v oběhu. A to je právě jádru pudla a zdroj všech problémů. Důsledky byly a stále jsou následující:

1.       Ekonomice se dostávalo podpory k růstu v době, kdy už rostla. Tudíž růst se přepálil. Podniky nebyly schopné najít zaměstnance, loni už často nebyly schopni uplatit jejich rostoucí nároky na mzdy.

2.       Navzdory papírovému růstu firmám klesala ziskovost, protože nebyli lidé a mzdové nároky byly neúměrné.

3.       Firmy byly levnou korunou donuceny konkurovat nikoliv kvalitou, nýbrž cenou. ČR se tedy naučila orientovat nikoliv na technologicky pokročilé výroby s vysokou přidanou hodnotou, ale na jednoduché levné výroby s vysokým podílem manuální práce, pro které se vžilo hanlivé označení „montovny“.

4.       Ekonomika založená na skladech a montovnách je víc ohrožená jednak čtvrtou průmyslovou revolucí, jednak případnou recesí. V takové ekonomice se podniky spíš zbavují lidí při prvních potížích.

5.       Extrémně nízké úrokové sazby coby přímý důsledek intervencí vedou k tomu, že není kam investovat, protože žádná investice dostatečně nenese. Pokud investice není extrémně riziková, dokonce je její výnos plně požrán inflací. Naspořené peníze se tedy lidem ztrácejí.

6.       Tyto extrémně nízké úrokové sazby zlikvidovaly penzijní systém a dopředu odepsaly jakékoliv pokusy o penzijní reformu. Nelze totiž spořit na důchod, když inflace naspořené peníze požírá rychleji, než se zhodnocují. Penzijní fondy svým klientům přinášejí ztrátu.

7.       Extrémně nízké úroky coby rub intervencí nabízejí jedinou možnou rozumně výnosnou investici: Koupi nemovitosti na směšně levnou hypotéku. Právě ceny nemovitostí tak zdražily, že dneska si může byt dovolit míň lidí než před intervencemi.

8.       Umělé oslabení koruny přilákalo hafo zahraničních spekulantů, kteří začali u nás výhodně skupovat nemovitosti, a tím ještě přispěli k růstu jejich cen.

9.       Růst cen nemovitostí coby důsledek intervencí vedl ke zdražení nájemného, protože nájemné je jen určitým procentem ceny nemovitosti. I nájemní bydlení se tedy stalo mnohem méně dostupné.

10.    Nesmyslně nízké úroky oslabují solventnost bank (ačkoliv u nás jsme na tom po této stránce pořád ještě dobře ve srovnání s eurozónou a jejími zápornými úroky). Slabé banky, které by potenciálně mohly padat jako kdysi v 90. letech, je to poslední, co můžeme chtít.

11.    Nenormálně nízké úrokové sazby vedly i u nás ke vzniku takzvaných zombie firem (i když v menším měřítku než v eurozóně, kdy jsou úrokové sazby ještě nižší): Tyto zombie firmy přežívají jen na neustálé transfuzi levných provozních úvěrů, protože fungují tak neefektivně a s tak malými zisky, že bez permanentního vytloukání levného úvěru jiným levným úvěrem by zkrachovaly.

12.    Zombie firmy nasávají část pracovní síly i kapitálu, které pak chybí jinde. Takže je mnohem těžší založit novou inovativní firmu, protože prostě nemůže sehnat ani lidi, ani finance na rozjezd. Obojí totiž spolykaly zombie firmy.

13.    Protože je těžší založit novou inovativní firmu, zato přežívají staré, neefektivní zombie firmy, ekonomika se přestává modernizovat. Papírově sice vykazuje růst, ale v realitě čím dál víc zaostává. Podobně jako když východní blok kdysi sice papírově plnil pětiletku, ale jeho zboží bylo ve srovnání s americkým pro smích, ačkoliv USA čas od času na rozdíl od východního bloku postihla recese.

Možná máte dojem, že přece nemůže být tak zle. Že není možné, aby za tohle všechno intervence mohly. Takový pocit je logický. Je to proto, že jste se patrně stali obětí klamu, při kterém je kvantita zaměňována za kvalitu. Papírově vykázaný růst je snadné zaměnit za kvalitu růstu. Je to jako v onom příběhu rozbitého okna:

Když vám sousedův vejlupek rozfláká míčem okno, musíte ho vyměnit. Statistik si poznamená, že vaše domácnost vydala tolik a tolik peněz, a tím vaše domácí ekonomika vzrostla. Že nejste bohatší ani o fous, je číslům šumafuk. A tak když všude kolem čteme, jak se naše ekonomika má skvěle, jak rosteme, vždy si vzpomeňte na rozbité okno. Kvalita a zlepšení není jen o číselném růstu nebo o počtu zaměstnaných lidí.

Intervence českou ekonomiku krutě vychýlily od rovnováhy a kvality. Pokud dnes stále navzdory všemu doháníme průměr eurozóny, není to proto, že bychom byli takoví borci, ale proto, že eurozóna s její ECB, eurem a zápornými úrokovými sazbami je ještě nesrovnatelně větším patlalem než my.

A ponaučení? Intervence, které korunu prakticky přišpendlily na téměř neměnný kurz k euru, nám vlastně pár let simulovaly stav, jaké by to bylo, kdybychom přijali euro. Od intervencí byla cesta zpět, ačkoliv se z nich vzpamatováváme dosud. Od eura cesty prakticky není.

Zkrocená energie dává kreativitu

Nezkrácený přepis DRUHÉ TŘETINY rozhovoru pro Žena a život:

6. Na focení Ženy roku jste se svěřila, že nemáte zkušenosti s porody v nemocnicích, protože jste rodila doma. Co Vás k tomu rozhodnutí přivedlo?
To je dost složité téma. K tomu, aby se dalo správně uchopit, je nutný větší prostor. Při pokusu shrnout tohle téma do jedné věty nutně musí vzniknout naprosto nesmyslná zkratka. Ostatně myslím, že právě taková mediální zkratkovitost je odpovědná za to, že veřejnost disponuje velmi zkreslenými (pseudo)informacemi o tom, jak probíhá odborně asistovaný porod mimo medicínské zařízení. Na veřejnost se pak dostávají jen mediálně zajímavé a poměrně divoké kauzy, které dál podporují vytváření divokých představ o lesanách rodících o samotě a zbytečně podstupující velká rizika.  

Takže to řekněme prostě tak, že ne náhodou většinu žen rodících s asistencí mimo zdravotnické zařízení tvoří vysokoškolačky, nápadně často a pro většinu lidí překvapivě i lékařky (!), které se o porodnickou problematiku intenzívně zajímají a ke svému rozhodnutí dojdou na základě získaných informací. Informací – tedy nikoliv dojmů z médií.
7. Jste i v jiných případech nakloněna alternativám, např. v medicíně?

Nejsem alternativní. Alespoň ne v tom slova smyslu, jak si to většina lidí představuje. Žádná ezoterika, žádné batikování, žádné upřednostňování homeopatie před posledními poznatky vědy. Můj život řídí chladný kalkul pokud možno oproštěný od emocí. Dokonce si troufám říct, že jsem víc pragmaticky a racionálně založená než většina ostatních lidí. Patrně vám to bude znít jako oxymóron, pokud jste se hlouběji nezabývala porodnictvím u nás, ale právě proto jsem své děti přivedla na svět doma.

8. Kde při své mateřské vytíženosti a práce pro vlastní firmu berete ještě čas, energii a chuť na psaní blogu nedejbože knih?

Mno… teď tak úplně nevím, co odpovědět. Určité množství „životní energie“ je vám tak nějak dáno do vínku, aniž by to byla vaše zásluha. Někdo je od rána do večera jak leklá ryba, někdo zase v sobě má zuřivou energii, kterou spíš potřebuje někde vybít. Psaní je kreativní. Proto skýtá skvělou příležitost, jak se vybít. Prostě mě to baví.

9. Na knihách často spolupracujete se svým manželem, Vladimírem Pikorou. Jak probíhá dělba práce v procesu psaní mezi manželi?

Zhruba tak, že jeden napíše stránku a v ní si neodpustí rýpnout do druhého. Druhý si ji po první přečte, vytočí se, a napíše mu repliku. Jakmile si toho všimne první, potají se hihňá, jak toho druhého doběhnul, a připíše k tomu odpověď – a než se rozkoukáte, najednou je před vámi kapitola o tom, kam ten dnešní svět směřuje, ani nevíte jak. Přesně takhle živelně jsme napsali knihu S androidkou v posteli, která vychází právě v těchto dnech.