Chtěli jsme to nejlepší a dopadlo to jako vždycky

Viktoru Černomyrdinovi je připisováno mnoho výroků.  Od vtipných typu „mám přibližně dva syny“ až po kapku frustrující typu „měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždy.“  

Skoro bych řekla, že to je výstižný popis většiny současných evropských politiků. V posledních třiceti letech neustále budovali lepší zítřky, zachraňovali ty a ony, poskytovali sociální granty a programy - a dopadlo to jako vždy. Místo toho, aby střední třída rostla, podle dat Eurostatu se zmenšuje. Přibývá chudých i extra bohatých, ale střed mizí. Rozdíly ve společnosti se prohlubují.

V  ČR to zatím ještě nepozorujeme tolik, ale jinde v Evropě to je už markantní. Problémy západní Evropy demaskoval koronavirus. Zahraniční agentury informují, jak se vytvářejí dlouhé fronty v Paříži u míst s potravinovou pomocí. Lidí, kteří ji potřebují, přibývá. Na předměstích Paříže roste sociální napětí. Lidé mají hlad i strach, a to vlastně zatím ještě ani nepřišlo hromadné propouštění. Sud střelného prachu sociálního smíru už zase doutná. Francie přitom není ani chudý, ani zaostalý stát. A už vůbec to není stát s tvrdým kapitalismem. Naopak je to země, kde jsou socialisté velmi vlivní. Jenomže - právě tím to je.

Státní zásahy vytvořily megabohaté a megachudé. Současně taky zničily svobodný trh a zdecimovaly střední třídu. To platí prakticky o všech vyspělých zemích. Největší firmy světa jsou dnes bohatší a vlivnější než většina zemí. Zákazy spojené s koronavirem tento trend jen prohloubily: malí dostali stopku a velcí jedou dál.

Hezky to je vidět třeba v maloobchodu. Velké e-shopy prodávají bez přestávky a trhají v tržbách rekordy. Malé kamenné obchody čekají na pětadvacítku. Nůžky se opět víc rozevřely. Vzniká tu bohatá „digitální“ vrstva. Nejbohatší člověk světa už není ten, kdo něco vymyslel nebo vyrobil, ale člověk, který toho nejvíc přeprodal a přeposlal. A ne proto, že by to byl přirozený tržní vývoj, ale protože státní úředník rozhodnul o karanténě a jinak se prodávat nedalo. Směřujeme k jednomu velkému obchodu, který obslouží všechny zákazníky světa.

Stále větší oligopolizace se roztáčí i mimo maloobchod. A opět ne kvůli přirozenému tržnímu vývoji, ale kvůli úřednímu rozhodnutí. Velké firmy dostanou tučnou pomoc. Malé mají smůlu, protože nemají poradce, kteří by jim pomohli projít martyriem formulářů a úřadů. Automobilky si vydupou šrotovné. Hospodští tak maximálně čtvrtou sazbu DPH na pivo. Tři sazby s jedním otevřeným okénkem jsou evidentně málo.

Je to neuvěřitelný paradox: Socialisté chtěli a chtějí větší rovnost mezi lidmi. Ale výsledkem jejich zákazů, příkazů a regulací je pravý opak: že chudí stále víc chudnou a bohatí stále víc bohatnou. Pokud by toto chudnutí a bohatnutí kopírovalo také individuální schopnosti a zásluhy, fajn, žádný problém. Ale tohle rozevírání nůžek nekopíruje individuální schopnosti a zásluhy lidí a firem; kopíruje pouze to, kdo má schopnějšího lobbistu a ochotnějšího úředníka přihrát státní přerozdělování.

Podle Světového potravinového programu (WFP) spadajícího pod OSN dojde ve světě v důsledku pandemie k hladomoru. Počet lidí trpících hladem se může celosvětově až zdvojnásobit. A překvapivě hladovět nebude jen rozvíjející se svět. Státní zásahy ničily eurozónu už před pandemií. Průmyslu se nedařilo už koncem roku, ačkoli mu pomáhala Evropská centrální banka zápornými úrokovými sazbami. Teď ho úředníci dorazili. S příchodem viru vliv státu dál vzrostl. Úředník rozhoduje, kdo bude prodávat, kdo ne. Má moc jako už léta ne.

Vládní výdaje k HDP budou ve většině zemí světa asi nejvyšší od Druhé světové války. Vládní dluhy taktéž. Některé státy budou zralé na bankrot. A přes všechny tyto snahy dál poroste nerovnost ve společnosti. Bude to totiž v realitě právě kvůli těmto snahám. Lidí ze střední třídy bude zase míň. Celá snaha posledních desítek let přijde vniveč. Budou tu armády chudých voličů v předlužených státech. Evropský socialismus zase neuspěl. Kde asi soudruzi udělali chybku? Kolikrát se to ještě bude opakovat, že lidé pochopí, že nelze žít z cizích peněz?

A zatím u nás… Zatímco se s vážnou tváří diskutuje o tom, že stát zachrání protekční akcionáře a vstoupí do letecké společnosti, které se v minulosti musel zbavit, protože ji neuměl řídit, současně tentýž stát zavřel školy, čímž se mnoho dětí a samoživitelek dostalo do problémů. Samoživitelky evidentně nemají ty správné konexe. Ve jménu rovnosti bohatí zbohatnou a chudí zchudnou.

Evropský socialismus adorující dávky a přerozdělování je větší problém než virus sám. Armády úředníků nevyrobí lidem jídlo. Jenže, jak říkal Viktor Černomyrdin, „učitelé a lékaři chtějí jíst prakticky každý den!“ Přerozdělování ve jménu pomoci potřebným anihiluje ty, kteří jsou schopni něco vytvořit a chudé nasytit. Dávky „potřebným“ hlad neukončí, protože zdecimují ty, kdo jídlo tvoří. To jen konkurence dá lidem práci. Jen pot a práce dají lidem jídlo. Ne přerozdělování.

Už abychom si nabili ústa (a zase zmoudřeli)

Hele, taky jste to slyšeli, ne? Takovou tu fámu, že kapitalismus selhal. Že prý nějaká „neviditelná ruka trhu“ jsou jen kecy. Že prý se ekonomický svět hroutí, protože tržní systém nefunguje.

Takže jen abychom v tom měli pořádek: ekonomický svět se vážně svým specifickým způsobem hroutí. Hroutí se, protože levice celého světa popadla záchvatu socialistického šílenství.

Úroky jsou záporné. Cena ropy záporná. Byty se skoro nedají koupit. Ne, ani jedno nevyprodukoval "kapitalismus" či volný trh. Všechny tři zrůdnosti vyprodukovaly socialistické zásahy centrálních bank a vlád.

Záporné úroky vyprodukovaly centrální banky, které podlehly dojmu, že je v pořádku, když peníze, které musí většina lidí v potu vydělávat, mají zápornou hodnotu. Tedy když práce většiny lidí má zápornou hodnotu. Tedy když se pracovat nevyplácí.

Zápornou cenu ropy vyprodukovaly vlády, které nás zavřely do karantény kvůli nemoci, jejíž mediální obraz je na hony vzdálen realitě. Takže nesmíme cestovat. Takže není poptávka po ropě. Takže vytěženou ropu nikdo nechce. Takže ji není kam dávat, protože jen tak vylít na pole ji nelze. Takže ten, kdo ropu s nemalými náklady a námahou vyrve Zemi, musí platit za to, aby se jí zbavil a přiměl někoho jiného, aby ještě víc naplnil už teď přetékající zásobník.

Předražené ceny bytů vyprodukovaly centrální banky, které svými zápornými úroky zničily jakékoliv investiční příležitosti a přiměly k zadlužení a spekulacím s byty i lidi, kteří nemají pomalu ani na oběd.

Všechny tři nemorální zrůdnosti nadělají ještě mnohem víc zla, než většina lidí dnes dokáže dohlédnout.

Možná se vám zdá, že o nic nejde. No a co, tak věřitel platí dlužníkovi za to, že mu smí půjčit. Nemorální sice, ale dlužníkům to vyhovuje a věřitelé jsou takoví ti nechutní boháči, kteří mají na to, aby půjčovali, takže škoda každé rány, která padne vedle. Omyl. Až záporné úroky položí většině lidí jejich celoživotní úspory na důchod, pochopí to. Pochopí, že záporné úroky jim vzaly plody jejich celoživotní práce. A ze státního důchodu se budou moct tak leda pást. Až tohle pochopí, bude už pro ně pozdě.

Možná se vám zdá, že záporná cena americké WTI ropy a směšně nízká cena evropské Brent ropy je v cajku. Že je to fajn tankovat za hubičku. (Tedy bylo by, kdyby cena pohonných hmot nebyla nafouknutá daněmi.) Omyl. Záporná cena ropy položí Blízký východ, který z ropy žije. Až tamní lidé zchudnou, zradikalizují se. Že už jsou? Houbeles. Co to je skutečná radikalizace skutečných mas, uvidíme teprve, až se všichni zvednou a jako jeden člověk vtrhnou do Evropy. Až tohle většina pochopí, bude už na ochranu před rozpadem civilizace pozdě.

Možná se vám zdá, že drahé byty se dají vyvlastnit, nájmy se dají regulovat. Omyl. Čím víc budete těm, kdo byty mají, jejich majetky brát, tím menší budou mít motivaci je nabízet k nájmu a starat se o ně. Tím budou byty nedostupnější a dražší. Nedostupné byty položí bydlení u nás a zradikalizují našince.

Mohla bych pokračovat. Tisk nekrytých peněz. Dotace kradoucí těm, kdo táhnou svět na svých ramenou. Rozdávání dotací těm, kdo jen žijí z cizího. Dluh evropských zemí větší než řecký dluh v době, kdy Řecko uprostřed dluhové krize bankrotovalo. Záporné ceny elektřiny, když v Německu trochu víc zafouká. Zákaz dieselů ve městech, když koronakrize prokázala, že ani při nulové dopravě emise neklesají, takže likvidace automobilek živících evropský průmysl byla pouhou nenávistnou ideologií proti autům, nikoliv záchranou planety – potlačováním pohybu a radosti ze života ve jménu stagnace a úpadku.

Ale nebudu, je to zbytečné. Protože slepý nevidí, hluchý neslyší a socialista nemyslí. Ten si nejdřív musí nabít ústa. Až se restartujeme od nuly, bude zas dobře. Život si z úpadku vždycky najde cestičku.

 

Záchrana koronakrize, nebo zbraň hromadného ničení?

Poslyšte jeden mimořádně poučný příběh, ze kterého by vás mělo mrazit. Mně mrazí. Je to příběh vynalézavosti, stejně tak jako příběh nebetyčné tuposti.

V posledních dvanácti letech, přesněji řečeno od poslední krize v letech 2008 - 2009, měly světové ekonomiky nemalé množství problémů. Centrální banky na to reagovaly snahou tisknout peníze ostošest a vlády na to zase reagovaly snahou zadlužovat se ostošest. Ti i ti měli jediný cíl: Dostat do oběhu víc peněz a tím si koupit víc času před příchodem krize další. Jenomže fungovalo to pořád míň a míň a poslední dva roky už všude kolem nás byly vidět jasné známky toho, že tahle snaha narazila na své limity.

Zoufalost sociálních inženýrů tedy stále rostla. Ekonomika předávkovaná podpůrnými prostředky naopak stále neroste. I vzpomněl si někdo na skoro zapomenutý text nositele Nobelovy ceny za ekonomii Miltona Friedmana, který koncem šedesátých let přišel s fantasmagorickou myšlenkou, co by to asi s ekonomikou udělalo, pokud by byly na lidi „z helikoptéry“ rozhazovány peníze. Tím se teoreticky mezi lidi dostane hotovost, ta podpoří poptávku a útraty a ekonomika se znovu alespoň nakrátko nastartuje. Tedy – aspoň teoreticky (než se to všechno rozpustí pouze a jen ve zvýšené cenové hladině).

Zatímco jiné způsoby tisku peněz pumpují peníze do ekonomiky skrze banky a peníze tak zůstávají ve finančním sektoru, helikoptérové peníze jdou přímo k lidem. Helikoptérové peníze jsou tedy vyšší liga. Mnozí ekonomové je proto v rámci arzenálu zbraní centrálních bank nazývají zbraní hromadného ničení. Když jsou špatně použity, rozsekají ekonomiku na maděru. Doslova.

Že je tisk peněz mimořádně mocnou zbraní, se ví dávno. Nekontrolovaný tisk peněz vedoucí k inflaci a rozpadu britské ekonomiky chtěli za Druhé světové války využít už Němci, když přišli s Operací Bernhard. To je dosud největší známý případ padělání bankovek v historii.

Původním plánem operace bylo shodit na Británii falešné bankovky nerozeznatelné od originálu. Co vám to připomíná? Helikoptérové peníze? Bingo! Když Němci nevěděli jak Británii zlomit, rozhodli se jako poslední možnost pro použití vrtulníkových peněz. Mělo jít o zbraň, která by přebila všechny ostatní, pokud ty by selhaly…

Tenhle plán se nakonec neuskutečnil. Byl vlastně přímo za chodu změněn a librové bankovky byly použity hlavně pro financování německých tajných služeb. Většina padělků nakonec Říši nikdy neopustila a koncem války byla potopena v rakouském jezeře Toplitz. Bedny s padělanými britskými bankovkami byly z tohoto jezera vyloveny až v roce 1959.

Nicméně kdyby trvala válka déle, možná by bylo použito i této extra zákeřné ekonomické zbraně. Britové však tušili, že něco podobného Němci připravují, a tak pro tento případ také uvažovali o vydání nových bankovek s jinými bezpečnostními prvky. Nakonec to nebylo třeba.

Co je ale mimořádně zajímavé: Tajné archivy nakonec vyjevily, co dost možná bylo tím hlavním důvodem, proč tato děsivá zbraň, která měla britskou ekonomiku rozmetat napadrť, nakonec nebyla použita: Byl to strach, že by Britové udělali Německu to samé. A Německo si před válkou prošlo hyperinflací v důsledku tisku nekrytých peněz a vědělo, jak umí být krutá. Ostatně byla to právě tato hyperinflace, co kdysi usnadnilo Hitlerovi cestu k moci.

Možná si kladete otázku, proč dnes, v roce 2020 v době koronavirové, mluvím o studeném rakouském jezeru Toplitz a bednách plných válečných bankovek. Nu – mluvím o něm právě proto, že máme rok 2020 a dobu koronavirovou. Už to nejsou jen politici, už jsou to i mnozí „ekonomové“, kteří se zhlédli v myšlence vrtulníkových peněz. Takže aby v tom byl pořádek: Vždy, když vám někdo bude vykládat pohádky o tom, že ekonomiku lze nastartovat a peníze lze vytvořit bez práce, vzpomeňte si na ničivou válečnou zbraň poslední instance.

 

Až otevřou hospody…

Svět býval skvělý. Člověk zašel do kavárny, pokecal s kamarády a bylo mu báječně. Pak se nějak pokazil. Ozzy Osbourne to nedávno komentoval trefně: "Bejvaly časy, kdy jste mohli sežrat netopýra a nezpůsobit tím armageddon."

Něco na tom je. Já netopýry nemusím, ale těch hospod je mi líto. Nutně bych tam potřebovala poslat manžela, aby byl od něj doma klid. Jenže kam ho poslat, když je všude zavřeno a jen tak se to nezlepší? Když mu nalijí jen přes okénko, bude doma dřív, než přijede pošťák. Takže je bezpečnější, aby byl doma. A to je zase k nevydržení, když mu zrušili všechny přednášky.

Já vím, hodně lidí si myslí, že už se blíží konec karantény a bude dobře. Ale já si tím nejsem tak úplně jistá. Mnoho věcí se s koncem nouzového stavu a karantény vrátí do normálu, ale restaurace to nebudou.

Už se těším, až padnou všechny ty zákazy a příkazy. Už nám povolili nemít v autě roušku, už nemusí nosit roušku miminka, povolili nám jet na kole v přírodě bez roušky a jednou povolí nemít roušku i v restauraci. Jednou i úředník pochopí, že s rouškou se v restauraci špatně jí a pije.

Jenže strachy z dalších vln pandemie zůstanou. Řada lidí prostě bude nosit roušky i v době, kdy to nebude povinné. Pro jistotu si k roušce přidají i rukavice a do kapsy 100% líh jako dezinfekci, aby byli opravdu ochráněni. Strach nezná mezí a média lid vystresovala.

Jenže když budou chlapi sedět v hospodě s rouškou na puse a rukavicemi na rukách, asi velké tržby neudělají. Hospody budou trpět, i když už budou otevřené.

Visací zámek v písni Anarchie zpívá: "Já chtěl bych být hospodskej a točit pivo!" To já ne! Takovej hospodskej u nás nemá perspektivu. Úředníci postupně vracejí ekonomiku tam, kde byla před rokem 1989, a tak vymysleli, jak hospodským zakroutit krkem, aby se jim hůře podnikalo. Vymysleli třeba takzvaný stravenkový paušál, což bude pohroma pro hospody a restaurace, kam chodí lidé v poledne na obědy. Po paušálu tam už totiž chodit nebudou.

Proč? Protože doba je zlá! Poroste nezaměstnanost. Lidé budou mít hluboko do kapsy a budou šetřit. V tom je stravenkový paušál jen podpoří. Zaměstnavatelé se totiž budou moct rozhodnout, jestli budou dávat lidem stravenky jako dnes, nebo jim dají rovnou peníze na ruku. A co myslíte, že udělají lidé?

Vyberou si peníze na ruku. Tento týden vyšel průzkum agentury FOCUS, Marketing & Social Research na reprezentativním vzorku 2000 ekonomicky aktivních osob. A co myslíte, že lidé v průzkumu řekli, že by s 1500 Kč na ruku udělali? Šli by je projíst do restaurace za oběd jako dnes? Ne.

Lidé by chtěli 24 % peněz uspořit. Prostě by buď nejedli vůbec, nebo by se nějak ošidili. 15 % lidí by si místo oběda v restauraci koupilo něco v obchodu - něco typu houska s párkem nebo salámem. 14 % by použilo peníze na splácení úvěrů. 14 % by je použilo na dovolenou. A jen 6 % lidí by využilo peníze na oběd tak jako dřív. 4 % peněz by přitom podle průzkumu šlo na cigarety a alkohol. Jinými slovy, v hospodách a restauracích skončí mnohem míň peněz než dosud a stát by místo regulérního oběda podpořil to, od čeho kvůli zdravotním rizikům vysokými daněmi a odpudivými obrázky odrazuje.

Naopak dobře na tom budou prodejci a výrobci levných potravin. Vyrábět ve velkém housky, salámy či párky bude rozhodně lepší kšeft než točit pivo. Velké nadnárodní řetězce si nechají od všech poradců poradit, jak využít všech výhod, pak zisky odvedou do zahraničí a drobní čeští OSVČ se budou třást, zda dostanou ušmudlanou „pětadvacítku“.

Progresivní politici a ekonomové se dnes přehánějí v návrzích, jak nastartovat ekonomiku, kde rozdat jaké dotace z našich daní a kde jaké daně zvýšit, abychom se měli tak jako v době, kdy polívka z netopýra nevedla k zavření hranic. Přitom tehdy byl systém nastaven ještě rozumně. Chlapi chodili do práce a po práci do hospody. Tam probrali a teoreticky vyřešili všechny národohospodářské problémy a jim i jejich rodinám bylo dobře.

Teď poběží hladoví chlapi z práce domů, aby rychle něco zblajzli. Doma ale nic nebude, a tak budou nerudní na manželku i děti. Poté, co dospějí k závěru, že s tou osobou, co je jejich manželkou, už nemají co řešit, dorazí do hospody, kde bude ovšem zavřeno, protože vést podnik jen s večerní směnou se nikomu nevyplatí. A tak se zase vrátí pyskovat domů, kde nakonec vše skončí rozvodem.

Chlap, kterému se nevaří, je prostě k nevydržení. A podle průzkumu lidé bez stravenek nebo závodní jídelny chodí na oběd třikrát méně než lidé se stravenkami a jedí mnohem méně kvalitně.

Přitom stačí tak jednoduchou věc, jako jsou stravenky, nechat být, jak jsou. Programátoři často říkají, že co funguje, to neměň. Mají pravdu. U každého nového updatu se rozčílím. Bojím se, že u dveří zavřené hospody se rozčílí mnohem víc lidí, než když vám spadne aktualizovaná aplikace.

V době krize není třeba všechno staré rozkopat. Naopak některé věci je dobré nechat být. Když toho tolik nefunguje samo od sebe, nešťourat se navrch ještě v tom, co jakžtakž funguje. Držím palce všem hospodským. Budou to mít těžké. Lidé si otevřou pivko doma a pokecají s kámoši přes Zoom, ačkoli prý představuje bezpečnostní riziko. Bude to prostě levnější. Hospoda, kde budou muset přestat vařit, bude muset zdražit. Lidé prý chtějí tvrdý režim.

Restart země

Je to neskutečné, jak je lidstvo nepoučitelné. Posledních sto let to zkoušelo znovu a znovu. Socialismus tuhle a onde, tudy a jinudy. Vždycky se spálilo.

Každé malé děcko po jednom sáhnutí si na rozžhavenou plotýnku ví, že pálí, tedy se na ni nesahá. Lidstvo ne-e. Lidstvo si bude pálit prsty pořád až do zblbnutí.

Čím déle karanténa trvá, čím víc lidem docházejí peníze, čím déle musejí mít živnostníci zavřené své krámky – tím víc roste poptávka po socialistickém řešení. Za všechny to shrnul jeden pán, který na sociálních sítích zveřejnil veleúspěšný status s názvem „RESTART ČESKA“ a s jazykem typu „čau, lidi“. Gigantický počet komentářů i palců svědčil o tom, že se strefil do většinového vkusu. Což mě krapet děsí.

Zní to náramně chytlavě. Čím suverénněji se některé věci prezentují, čím míň toho o nich víme, čím víc emocí do nich vložíme – tím působí přesvědčivěji a chytlavěji. A když se vše prodá se správným, až náboženským zapálením, úspěch je zaručen. Náboženské vytržení má ovšem jeden zádrhel. Je založené na víře.  

Ekonomie jest však založena na datech, výpočtech a lidské psychologii. Nikoliv na víře. Pravá ekonomie chce vědět, nikoliv věřit. Tahle víra požaduje prosperitu bez práce, štěstí bez námahy a spravedlnost bez nerovnosti. Vědění ví, že ani jedno neexistuje.

Prý: „…Zrušte všechny staré exekuce. (…) Rozjetí exekutorské hydry je největší zločin našeho státu za posledních 20 let. Celkově musíme úplně změnit přístup k úvěrům. Zakázat šmejdské půjčky, reklamu na dluhy regulovat stejně jako reklamu na tabák…“

Víte, to je přesně jedna z těch věcí, co znějí pěkně. V podstatě zrušit exekutory. Jistě, jsou exekutoři lepší a exekutoři horší, o tom žádná. Taky ale žádná o tom, že exekutoři a exekuce jsou nutní. Jejich odstavení znamená znemožnit věřitelům dostat se ke svým nedobytným dluhům. Poskytne věřitel dluh, když ví, že nebude splacen? Neposkytne. Je naše společnost schopná přežít bez dluhů? Není. Chceme-li dluhy, potřebujeme věřitele. Chceme-li věřitele, potřebujeme exekutory. Bez jednoho není druhé a třetí. Zrušení exekucí znamená darovat dlužníkovi a ukrást věřiteli. Obdarovat toho, kdo to nezvládnul, z majetku toho, kdo to dosud zvládal. Že je dočasný kalamitní stav? Žádný kalamitní stav neospravedlňuje krádež. Ostatně ve výjimečném stavu jsou krádeže a rabování trestány ještě přísněji než jindy. Rabování znamená, že ten, kdo nemá, si vezme svévolně z majetku toho, kdo má. Zrušení exekucí dnes je tedy rabováním věřitelů dlužníky ve výjimečném stavu.

Prý: „…nazrál čas k tomu, aby bohatí platili vyšší daně (…) ve světě se to má tak, že bohatí bohatnou a ostatní spíš nic moc. Majetek a ekonomický vliv se koncentruje v rukou čím dál menšího množství osob…“

Víte – to, že bohatí stále bohatnou a chudí stále relativně k nim v posledních letech chudnou, není dáno „hamižností“ bohatých. Je to dáno právě oním socialistickým náboženstvím a vírou, že lze řídit společnost jako podnik. To díky téhle víře došlo ke snížení úrokových sazeb až na nulu. K oné zvrácenosti, kdy cena peněz je nula. A kvůli tomu, že peníze mají úrok nula, se stalo, že ceny cenných papírů i ceny realit zachvátila inflace. Jejich ceny se nafukují a chudší lidé na ně nedosáhnou. A bohatší bez svého přičinění bohatnou stále víc. Ale když bohatým zvýšíme daně, nikterak tím tuhle inflaci skutečných hodnot nezastavíme. Chudší stále nebudou mít kde bydlet, akcionáři budou mít stále dražší akcie. To jen těm, kteří stále ještě skutečně pracují a vytvářejí, ať už svýma rukama nebo svou hlavou, vezmeme motivaci pracovat. Oslabíme ty, kdo jako jediní hodnoty vytvářejí a společnost táhnou, a nakrmíme z toho lupu státní úředníky a ty, kteří nevytváří, ale žijí z dotací.

Prý: „…Stát mě v této krizi zklamal. (…) Chci stát, který primárně důvěřuje občanovi - protože tento měsíc se ukázalo, že český občan zaslouží víc důvěry než český stát! Stát, který vás nechá na pokoji!“

Ach, jaký to protimluv! Chci stát, který důvěřuje lidem – nechá lidi na pokoji – v krizi nezklame – a dostane víc daní. Cožpak to není zřejmé, že stát, který dostane víc peněz, naroste? A že čím větší stát bude, tím víc bude selhávat? Cožpak to není zřejmé, že roušky chyběly tak dlouho, dokud si na ně dělal monopol stát, a najednou jich bylo všude plno, když stát ustoupil, lidé se začali o sebe starat sami a šít si je doma? Cožpak to nevidíte, že voláte po tom, aby vás stát nechal na pokoji, a stejným dechem voláte po tom, aby reguloval, vstupoval do hry, danil a řídil? Cožpak to stát umí, být efektivní a věřit člověku? Stát je jen sumou jednotlivých státních úředníků, a každý státní úředník je především člověkem. A každému člověku jde v první řadě o vlastní prospěch – o vlastní plat. Cožpak státní úředník někdy může rozhodnout o tom, aby se stát zmenšil a nechal občany volně dýchat, když tím by se připravil o svůj vlastní plat, svou moc, své živobytí?

Prý: „…Mějme férovou a svobodnou společnost. Liberální země, ostrůvek svobody ve světě. (…)Totální rovnost…“

Uši mě bolí – mějme férovou společnost a totální rovnost. Ach jak jenom je možné, že to někdo neslyší? Že neslyší, že férovost a spravedlnost je přesným opakem rovnosti! Lidé si nejsou rovní. Lidé jsou různí, mají různé zásluhy – a za ně různé příjmy a různé bohatství.

Máme mít rovnost, tedy zničení spravedlnosti? Však proč ne. Je to nutné, abychom si nabili ústa a po sté první a z této chiméry procitli. Protože před spravedlností nakonec není úniku; nic nelze získat nezaslouženě. Je to jako zákon zachování energie. Budeme si hrát ještě chvíli tu hru, že můžeme být svobodní, spravedliví a rovní si současně – a dobře tak. Protože dokud si ta ústa v novém socialistickém pokusu znovu do krve neroztřískáme, nebudeme schopni skutečného restartu a osvobození.

Že to přijde a kyvadlo se zase vychýlí, nepochybuju.