EU zrušila právní státy

 

Svou dluhovou krizi se Evropa hned na počátku rozhodla řešit vznikem dočasných institucí s názvem Evropský nástroj finanční stability (EFSF) a Evropský mechanismus finanční stabilizace (EFSM).

Jakmile se ukázalo, že krize bude chronická a potrvá léta, vyměnila Evropská unie EFSM za ESM – Evropský stabilizační mechanismus (European Stability Mechanism). To je záchranný fond finanční pomoci pro země platící eurem. ESM začal fungovat k 15. říjnu 2012. Jenomže - ESM přinášel hned od svého vzniku politické problémy.

Na Slovensku kvůli němu padla vláda a v ČR odmítal prezident podepsat změnu Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), která vznik ESM umožnila. Zatímco Senát ČR odsouhlasil ratifikaci v dubnu 2012 a Poslanecká sněmovna v červnu 2012, prezidentský podpis musel čekat na nového prezidenta až do dubna 2013.

Pozor, důležité upozornění: Tento fond má sloužit na záchranu zemí platících eurem – ovšem za jeho peníze ručí všechny země EU! Tedy i my bez eura. Bude-li se nějaká země chovat nezodpovědně, my její dluhy zaplatíme také a nemůžeme se proti tomu jakkoli bránit.

ESM vznikl na záchranu bankrotujících států. V roce 2020 měl kapitál v hodnotě 80 mld. eur a k tomu se ještě vlády zavázaly poskytnout v případě potřeby fondu dalších 622 mld. eur. Kumulovaná palebná síla fondu tak činí 702 mld. eur.

Myšlenkou fondu je, že jako právnická osoba s aktivy v hodnotě 80 mld. eur si může na trhu levně půjčovat a peníze obratem poslat té které bankrotující vládě. Tím byl obejit právní problém: Jednotlivé vlády by si totiž neměly vzájemně půjčovat za účelem vyhnutí se bankrotu, protože ve prospěch cizí země ohrožují svou zemi a riskují ve prospěch cizích občanů peníze vlastních občanů.

Fintou fondu je, že na rozdíl od vlád může přímo vykupovat státní dluh bankrotující země. Může tedy nakoupit i to, co by nikdo střízlivý nikdy nenakoupil. Jinými slovy, ESM je trojský kůň, který v případě potřeby umožní monetizovat státní dluh. A to je pochopitelně po desetiletí zakázaná praktika. Teď ji ovšem EU „elegantně“ obešla.

Postupem času, jak se různí evropští politici nechávali slyšet, že další krize Evropě nehrozí, začali mnozí přemýšlet nad tím, že fond ESM se už překonal. Proto byla v létě 2019 dohodnuta jeho reforma. Modernizovaný fond by měl mít ještě víc pravomocí při záchraně předlužených vlád!

No – a pak, tedy v době, kdy tolik sílily hlasy, že „další krize přeci nehrozí“, přišel rok 2020. Kdo by to byl čekal…? (V realitě měl takový průšvih čekat každý.)

Proč je dobré vědět, že v EU existuje fond, který účelově obchází právo? Protože právní stát je takový stát, který ctí své vlastní zákony. EU sice technicky vzato vlastní pravidla dodržuje, ale jejich duch obchází. Je tedy naivní spoléhat na to, že zákon je pro stát nepřekročitelný.

A zákon je tím snadněji pro stát překročitelný, čím víc vyděsí své vlastní občany a čím silnější záminku si uměle vyrobí, proč vlastní zákon nedodržovat. Covid takovou záminku pro hokej s veřejnými penězi poskytnul dokonale.

Poslanecká sněmovna schválila pro letošní rok navýšení schodku státního rozpočtu z 320 miliard korun na půl bilionu. „Je to novela, která rozhodne, jestli vyjdeme z krize silní, nebo zvolíme cestu krachu, chudoby a nejistoty. Potřebujeme dát do ekonomiky peníze,“ burcovala ještě před hlasováním ministryně financí Alena Schillerová.

Paní ministryně má v jedné věci pravdu: Je to novela, která rozhodne, jestli vyjdeme z krize silní, nebo zvolíme cestu krachu, chudoby a nejistoty. Jenom je to přesně opačně. Nezadlužit se znamená zůstat silní. Zadlužit se znamená cestu budoucí chudoby.  Reakce většiny vlád světa na koronavirus byla v oblasti veřejných financí podobná: Výsledkem je ohromný nárůst globální dluhu, ať už ho počítáme jakoukoli metodikou.

MMF původně počítal s tím, že globální dluh vyskočí v roce 2020 z 83,5 % globálního hrubého domácího produktu (HDP) v roce 2019 na 84 %. Nicméně koronavirus utrhl vládní výdaje ze řetězu. Globální veřejný dluh na konci loňského roku dosáhl 97,6 % hrubého domácího produktu. Vlády v boji s covid-19 utratily 301 bilionů Kč. MMF přitom očekává, že koncem roku 2021 bude dluh už na 99,5 % HDP. To je extrémně nezdravý trend. Planeta se blíží svému předlužení. Už to není jen problém pár států.

ČR má nyní sice stále ještě dobrý rating, nicméně už i vládní data počítají s tím, že kdyby vyskočily úrokové sazby, hrozí v roce 2023, že budeme místo loňských 40 mld. Kč vydávat ročně na dluhovou službu přes 74 mld. Kč. To jsou peníze, které bychom mohli věnovat každý rok na výstavbu dálnic, které jsou u nás katastrofální. Místo toho jimi budeme krmit spekulanty. Ale nedost na tom.

Problémem do budoucna je, že vedení EU zneužilo situaci, kdy lidé propadli panice, a pod rouškou pandemie prosadilo plán Next Generation EU, jehož součástí jsou společné dluhy členských zemí EU a jednou i společné daně. Vedení EU se tak podařilo prosadit to, o čem se dlouho mluvilo a nikdo neměl odvahu a sílu to realizovat. To právě takhle se obchází vůle jednotlivých národních států.

ČR tak na sebe do budoucna přebírá riziko splácení cizích dluhů, které navíc nejsou určené na skutečný boj s koronavirem, jak se tvrdí, ale na prosazení zelených cílů a zabránění dalšímu „brexitu“.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

Dlužníci si dělají z věřitelů šprťouchlata

 

Evropská komise na podzim roku 2018 bojovala s Itálií kvůli rozpočtu. Zdál se jí až moc schodkový. Itálie sice nakonec rozpočet mírně upravila, ale i tak byl deficit značný.

Mezi Bruselem a Římem tak došlo k celkem velké roztržce.

Brusel vyhrožoval pokutou. Řím zase vyhrožoval, že by Itálie mohla opustit eurozónu. Navíc celkem správně poukazoval na to, že v pozadí roztržky nestojí rozpočet, ale protiimigrační politika Říma, která se lišila od přístupu Paříže i Bruselu. Brusel proto netlačil za rozpočet na Paříž, ačkoli její deficit k HDP byl ještě hlubší než u Říma. Ukázalo se tedy, že „dohledová“ instituce nesleduje ani tak moc rozpočet a fiskální disciplínu, ale spíš to, jak moc ta která země politicky zlobí.

O rok později, v roce 2019, se situace opakovala. V listopadu 2019 Evropská komise varovala, že návrhy rozpočtů Itálie a Francie riskují porušení pravidel EU o dluhu a snižování deficitů.^[1] Tentokrát byla však situace o to horší, že zemí, které mohou porušit pravidla, bylo víc a bylo mezi nimi i Slovensko. Evropská komise proto tentokrát nejednala tak akčně jako v roce 2018, kdy šla proti italské vládě.

A jestli dohledový orgán nezvládl ošéfovat přílišný dluh, je celkem jasné, že by nezvládl ukočírovat ani inflaci. Teď narážím na myšlenku, se kterou mimochodem taky leckdo přišel, totiž že by inflace „požrala“ dluh.

Tato myšlenka není ničím novým ani převratným. I to už tu bylo. Bohužel hyperinflace, která měla požrat dluhy, přišla do meziválečného Německa a možná, že právě ona měla velký podíl na tom, že se k moci dostal Hitler.

Není náhodou, že se klíčové centrální banky světa snaží držet meziroční spotřebitelskou inflaci těsně pod 2 %. Vysoká inflace sice ekonomiku zbaví dopadů předlužení, ale vytvoří zase jiné problémy. Bojovat s vysokou inflací není vůbec snadné! Inflace určitě není dobrým řešením.

Dnes už je zřejmé, že se zadlužování v Evropě stalo chronickým problémem. Po krizi v roce 2020 se žádný dluh nejeví jako „dost velký“ a politici, a dokonce i velká část ekonomů se tváří, jako by dluh byl jen číslem a nemusel se platit.

To, že země mající dluh nad 60 % HDP by měly usilovat o jeho snížení pod tuto hladinu, sice všichni vědí, ale nikdo nedbá.

Pro klasického ekonoma připadá v úvahu jen jediné řešení zadlužení: rozpočtová disciplína. To je však přesně to, co Evropa odmítá. A protože přemíra dluhů je kořenem toho, proč jsou dnes tak bizarně nízké úrokové sazby, a ty jsou zase důvodem, proč je dnes tak těžké rozumně spravovat své peníze, nelze očekávat, že by se situace v dohledné době zlepšila.

Nemá smysl popírat realitu a nalhávat si, že tyto dluhy může Evropa ustát. Dluhová krize se vrátí. A s ní se ještě zhorší podmínky pro ukládání peněz.

 

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

---

[1] https://www.reuters.com/article/us-eurozone-budgets-commission/eu-worried-about-france-and-italys-budgets-but-doesnt-ask-for-changes-idUSKBN1XU1CF

Pojďme okrást střadatele

 

Problémem Evropy – a to Evropy v širším slova smyslu než jen eurozóny – není euro jako takové. Euro není prvoplánově chybným projektem. Problémem je měnová politika v eurozóně.

Problémem je to, že euro přijaly i země, které ho přijímat neměly, protože se do eurozóny hnaly nikoli z racionálních, nýbrž z prestižních a politických důvodů.

To, že euro přijaly země, které ho přijímat neměly, jako typicky Řecko, Portugalsko či Itálie, pak vedlo k tomu, že tyto země začaly mít díky spojení krize plus euro problémy. A politická samolibost pak zase vedla k tomu, že eurozóna odmítla tyto země z eurozóny pustit či vyhodit a začala je za každou cenu zachraňovat.

Tyto slabší země se sice podařilo v eurozóně udržet, ale za cenu toho, že náklady na toto udržení platí občané Evropy v záporných či extrémně nízkých úrokových sazbách.

My sice součástí eurozóny nejsme, ale týká se nás to skoro jako bychom byli. Kvůli ekonomické propojenosti si totiž u nás nemůžeme dovolit provádět měnovou politiku diametrálně odlišnou od té v eurozóně. Vlastně můžeme říct, že neblahé spojení krize plus euro kvůli geografické blízkosti eurozóny podstatně zhoršilo podmínky pro investování i u nás.

Nová válka Severu proti Jihu je v plném proudu. Nestřílí se v ní, ale mentálně jsou v ní lidé rozděleni skoro stejně jako kdysi. A vede se v Evropě. Dluhová krize totiž odkryla, že Evropa není rozdělena jen ekonomicky, ale právě i mentálně.

Jih Evropy má docela jiné priority než sever. Sever má pocit, že Jih si jen užívá života, zatímco on musí pracovat a šetřit. Přístup k šetření a splácení dluhů je prostě na Severu a Jihu dlouhodobě dost odlišný. Výsledkem je, že se cítí ukřivděni oba – Sever i Jih. Německo pomohlo Řecku a necítí vděk. Místo vděku malují někteří Řekové kancléřku Merkelovou jako karikaturu nového „vůdce“ Evropy v negativním slova smyslu.

To se začalo projevovat i v myšlení politiků a ekonomů. V létě roku 2015 se nechal populární francouzský levicový ekonom Thomas Piketty slyšet v německém deníku Die Zeit, že Německo nikdy neplatilo dluhy, a že tedy nemá žádné právo nyní školit Řecko, co by mělo dělat, aby dluhy splatilo. Tvrdí, že Německu byly odpouštěny dluhy z první i druhé světové války, a dokonce i z války prusko-francouzské (1870–1871). Připomíná dluhovou smlouvu z Londýna z roku 1953, v níž bylo 60 % německého zahraničního dluhu škrtnuto a zbytek restrukturalizován.

Levicový Piketty tvrdí, že prý existují čtyři řešení, jak se zbavit velkého dluhu: Zaprvé dodržovat sto let přísnou fiskální disciplínu a postupně splácet věřitelům, čímž ekonomika podváže svůj růst a poroste zbytečně pomalu. Nebo zadruhé bude uměle vytvořena inflace, která dluh požere. Nebo zatřetí vznikne zvláštní daň pro bohaté, která dluhy splatí. Anebo začtvrté se řecký dluh škrtne. Piketty na základě těchto „argumentů“ navrhl, aby se v Evropě konala konference, na níž bude dluh předlužených zemí škrtnut.

Ponechme stranou, že je to čistě účelová a nerozumná argumentace. Tak třeba vytvoření tak vysoké daně pro bohaté, že by z ní šlo závratný řecký dluh splatit, by okamžitě vedlo k přesunu jejich majetků mimo Řecko. A jakmile by Řecko ztratilo své průmyslové a investiční kapitány, bylo by na kolenou. Tito lidé, kteří vytvářejí pracovní místa a puls hospodářství, totiž bez řecké ekonomiky dokážou přežít kdekoli jinde. Řecko bez nich ale přežít nemůže… Což ostatně platí kdekoli na světě: Podnikatel dokáže podnikat, i když jeho zaměstnanec dá výpověď; zaměstnanec obyčejně začít podnikat nedokáže. Hostitelský organismus bez parazita přežít může; parazit bez hostitelského organismu ne. Bohatí dokážou přežít i bez státu; státní rozpočet bez bohatých nikoli. Ale vraťme se k myšlení evropských ekonomických a politických špiček.

Škrtnutí dluhu je okradením lidí, kteří v dobré víře investovali do státních dluhopisů a tomu kterému státu půjčili. Levicoví politici rádi šermují „sociální spravedlností“; když ale přijde na činy, neváhají běžné občany obrat o jejich úspory uložené třeba do penzijních fondů, které investovaly do „škrtnutých“ dluhopisů.

K nesplacení může dojít jen za zcela výjimečných okolností, kam spadá právě třeba válka. Nespadá do nich však neochota, neschopnost nebo lenost platit. Škrt dluhu vždy někdo zaplatí. Kdo by ho platil v případě Řecka?

Dluh přešel ze soukromých bank z velké části na Německo, Francii a Itálii. Zaplatili by ho tedy daňoví poplatníci těchto zemí. Dál přešel na ECB. Ta by vytiskla nové peníze a tím ho splatila. Výsledkem by ale byla inflace, která by okradla všechny lidi na planetě, kteří drží eura. Ještě dalším věřitelem je MMF. Škrt by tak zaplatily všechny členské země MMF, včetně třeba Etiopie či Bangladéše. Tyto země však asi těžko mohou za řecký dluh a sotva někdo může říct, že je morální od tak chudých zemí chtít, aby Řecko dotovaly.

Zkrátka odpuštění dluhů někomu, kdo svou nezodpovědností dosáhl stavu, ve kterém má problémy splácet, by bylo morálním hazardem. Další a další vlády by chtěly oddlužit stejným způsobem, aby mohly povolit stavidla populismu a utrácení cizích peněz.

Zkrátka škrtnout dlužníkovi dluh znamená okrást věřitele. To ani politik nezamluví. V Evropě se o těchto praktikách ovšem zcela vážně uvažuje.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

Řeči o euru jsou holou zbytečností

 

ČR se k přijetí eura zavázala už vstupem do EU. Bohužel to vypadá, že většina voličů to tehdy ani nevěděla. To je prostě obecným znakem referenda, že voliči mají v průměru méně informací, než by měli mít.

Diskuse tedy není euro ano, či ne. Diskuse je o tom kdy. To, že jsme se zavázali euro jednou přijmout, totiž vůbec neříká kdy. Když se podíváme na výsledky posledních voleb, vidíme, že strany, které nemají přijetí eura jako svou prioritu, mají jasnou většinu. Jinými slovy, volič rychlé přijetí eura nechce a politici mu ho většinou ani nenabízejí.

Vznikla už celá řada ekonomických studií, které ukazují, že přijetí eura není pro většinu zemí výhrou. Analýzy potvrzují, že na euru vydělalo Německo, zatímco jih Evropy prodělal. Věc tedy rozhodně není černobílá.

O mourovaté kočce můžeme sotva tvrdit, že je černá, nebo bílá. Přesto právě toho se mnozí lidé v případě eura dopouštějí. Není totiž pravdou, že všem ekonomikám pomohlo, nebo že všem ublížilo. Je to komplikovanější a pravda je někde uprostřed. Každý, kdo paušalizuje a tvrdí, že euro je buď dobře, nebo špatně, dělá chybu.

Na zavedení eura vydělalo Německo. Němečtí ekonomové to kvantifikovali na 23 116 eur na hlavu. Výrazně vydělalo také Nizozemsko, a to 21 003 eur na hlavu. Naopak na zavedení výrazně prodělala Itálie, a to 73 605 eur na hlavu, a Francie o 55 996 eur na hlavu. Studie navíc ukazuje, že pozitivní a negativní dopad eura se v čase měnil. Například Řecko nejprve na euru vydělávalo a až později prodělávalo.

Jednotná měna přináší ekonomice pozitiva i negativa. Mezi jednoznačná pozitiva patří to, že společná měna pomáhá zemím větším zapojením do zahraničního obchodu uvnitř Evropské unie. S jednou měnou není nutná konverze národních měn, což snižuje náklady exportérů a usnadňuje plánování. Nemluvě o snadnějším cestování.

S tím souvisí další argument. Logicky se nabízí myšlenka, že zavedení eura musí vést k většímu zapojení do vnitroevropského obchodu a k větší integraci do jednotného trhu. Jenže tvrdá data studie Americké obchodní komory v EU ukazují, že ČR je v Indexu integrace země na jednotný trh už nyní jednou z nejvíc integrovaných ekonomik. Na jednotném trhu jsou víc integrovány jen Malta a Lucembursko. Co víc bychom mohli čekat? Jsme v míře zapojení do zahraničního obchodu i před Slovenskem, které má euro a které by jako malá otevřená ekonomika teoreticky mělo být ještě před námi. Jednoduše řečeno: My se už v zapojení do jednotného trhu nemáme kam dál posouvat. Euro na tom nic nezmění. Je zbytečné.

A pak tu máme nevýhody eura.

Hlavní nevýhodou společné měny je ztráta domácí měnové politiky. Evropa je velmi nehomogenní. Některé části Evropy mají vysokou nezaměstnanost, jiné nízkou. To samé platí o inflaci. Jednotná měnová politika pak nemůže vyhovovat všem.

Například vysoké úrokové sazby pomáhají tam, kde je vysoká inflace, a škodí tam, kde je inflace nízká. A naopak. Hledá se jakýsi průměr, který nakonec nevyhovuje nikomu. Optimální by proto bylo, kdyby si byly ekonomiky velmi podobné, aby potřebovaly všude stejnou měnovou politiku – to ale nejsou.

Jedny úrokové sazby pro všechny jsou stejně nevyhovující jako jedno číslo bot pro celou armádu. Někomu číslo vyhovuje, pro někoho je velké, pro někoho zas malé a boty ho tlačí. Optimální by bylo, aby měli všichni stejně velkou nohu, což nejenže v realitě nemají, ale ani jim to nenadiktujete.

S vlastní měnou má centrální banka možnost samostatně reagovat na nepříznivý vnější vývoj, nemusí se přizpůsobovat jedné velikosti erární boty.

Navíc tržní kurz měny působí jako automatický tlumič. Jakmile přijde nepříznivá situace, kurz oslabí, čímž dá ekonomice polštář a ztlumí náraz. Jakmile naopak ekonomika roste příliš rychle, kurz posílí, čímž naopak zabrání ekonomickému přehřátí. Nezaměstnanost neporoste tak rychle, jako by rostla bez plovoucího kurzu, protože slabší kurz domácí měny dokáže víc tlumit pokles příjmů exportérů. Ekonomika má díky plovoucímu kurzu tendenci směřovat do rovnováhy, neprožívat tak hluboké recese ani se tak moc nepřehřívat.

Samozřejmě tato samoopravná reakce ekonomiky neproběhne vždy tak učebnicově. Jeden příklad za všechny: k téhle vzorové reakci nedošlo u nás třeba v roce 2013. Důvodem ale nebyla nějaká chyba koruny – bylo to způsobeno chybou hospodářské politiky vlády. ČR totiž přistoupila v tu absolutně nejhorší dobu ke zvýšení daní, a proto jsme si vyvolali druhou a naprosto zbytečnou recesi, kterou okolní země neprošly.

V rámci objektivity se sluší dodat, že jistým argumentem proti ponechání si koruny je nyní jakási kvalitativní změna politiky ČNB. Zatímco dřív byla pro nás centrální banka s vlastní měnou zárukou racionálního přístupu, po intervencích ČNB proti koruně v roce 2014 si to už nemyslím. ČNB podle mne Českou republiku poškodila. Slabší kurz koruny vzal ekonomice bič, který nad ní léta byl. Tím, že koruna kvůli intervencím přestala posilovat, jak pro ni bylo před krizí typické, ekonomika se postupně měnila na sklad a montovnu s nízkou přidanou hodnotou. Trh práce už nehledal inženýry, ale lidi se základním vzděláním. To podvázalo možnosti budoucího růstu.

Pikantní na tom je, že zavedení intervencí přineslo guvernérovi ČNB ocenění, aby jeho následovníkovi přineslo zrušení intervencí tu samou cenu… Říkáme-li však, že argumentem proti ponechání si koruny je kvalitativní změna politiky ČNB, musím dodat, že politiku ECB považuji za ještě řádově mnohem hůř zvládnutou, takže navzdory zhoršení kvality ČNB stále ECB předčí.

Asi největším rizikem přijetí eura ovšem je, že bychom jednou mohli platit jihoevropské dluhy, které by na nás byly převedeny. Dluhová krize nebyla vyřešena, byla jen překryta neskutečným množstvím peněz a zametena pod koberec. Řecko má dnes vyšší dluh k HDP než v době, kdy byl jeho dluh už považován za neúnosný. A to už přitom bylo Řecku 100 mld. eur dluhu škrtnuto.

Dokud budou Řecko a Itálie součástí eurozóny, není pro ČR euro zajímavé. I bez eura se přibližujeme k Německu a máme rekordně nízkou nezaměstnanost. Anebo dost možná se Německu přibližujeme a máme nízkou nezaměstnanost právě proto, že jsme bez eura.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)