Vyhoďte Francii z EU

Dámy a pánové, neuvěřitelné se stalo skutečností! Já asi prvně v životě souhlasím s francouzským prezidentem Macronem! Macron totiž prohlásil, že potížisté v otázce migrace by měli být vyraženi ze Schengenského prostoru. Má recht!

Konkrétně to Macron prohlásil na summitu v Salcburku. Rozčiloval se: „Země, které odmítají rozšíření Frontexu nebo solidaritu, opustí Schengen!“

Myslím, že je to naprosto báječná myšlenka. Koneckonců všem by se notně ulevilo. Asi takhle: Veřejný dluh Francie dost prudce roste. Zatímco ještě v roce 2008 byl „jen“ 68 procent HDP, v roce loňském to už bylo 97 procent HDP a letos to bude ještě víc. A jak víme, nekontrolovaný nárůst veřejného dluhu vede k dost mizerným koncům, takové Řecko Evropě zavařilo slušně, že. A to bylo Řecko prťous proti Francii. Takže prudký nárůst dluhu tak velké země, nota bene ještě ve stejné době, kdy třeba Německu se veřejný dluh naopak daří snižovat, nevěstí nic dobrého. Potenciální potíže made in France na obzoru.

Solidární Francie taky zrovna dvakrát není. Koneckonců opakovaně zcela nesolidárně vyzývala k všelijakým typům sankcí a jiných zlomyslností vůči středoevropským zemím za to, že mají na různé věci jiný názor. A naposledy proti nim i hlasovala – to když drtivá většina francouzských europoslanců zvedla ruku pro sankce proti Maďarsku.

No a v otázce migrace je Francie potížista očividně, protože její schengenská hranice zejména ze strany pobřeží je děravá jak cedník. Respektive v podstatě neexistuje. Čili já myslím, že to je báječný nápad tohoto francouzského potížistu ze Schengenu, potažmo z celé EU, vyhodit.

Úplně marný není ani další Macronův nápad: „Země, které nechtějí silnější Evropu, si už nesáhnou na strukturální fondy,“ prohlásil také. Bravo! Myslím, že Francie, která se permanentně naváží do středoevropských zemí a tím jednotlivé státy rozeštvává, soudržnost jednotlivých národů dost oslabuje. Také francouzský socialismus a chronická záliba ve stávkování kdykoliv, proti komukoliv a proti čemukoliv, ekonomickou efektivitu Evropy dost podrývají. Což Evropu oslabuje.

A když se mrkneme na mapku konkurenceschopnosti jednotlivých regionů eurozóny podle Evropské komise, dělicí čára vede přibližně po hranici zemí Francie / Belgie – (Švýcarsko) – Itálie / Rakousko. Co je na jih a západ od této hranice, je vesměs pod průměrem. Co je na sever a východ, je v konkurenceschopnosti většinou nad průměrem, a to dokonce včetně středních Čech. (To platí, jen pokud uvažujeme staré členské státy, které měly před nováčky dost značný ekonomický náskok.) Jinými slovy, Francie stahuje konkurenceschopnost eurozóny dolů, neboli Evropu oslabuje. Tudíž mi připadne jako docela dobrý názor, že do téhle černé francouzské díry nemá moc smysl sypat evropské strukturální peníze.

Jenom připouštím, že mě poněkud mate další Macronova větička: totiž že prý „rozpory v EU vytvářejí ty státy, které milují Evropu, jež umožňuje čerpat peníze ze strukturálních fondů (…), ale zároveň (…) hlasitě opakují, že nehodlají přijmout ani jednoho migranta.“ Až dosud to vypadalo, že Macron mluví o své vlastní Francii, když navrhoval vyhazov a odstřihnutí od evropských peněz pro zemi, která je potížistická, hází vidle do migrační politiky a oslabuje kontinent.

Jenomže jakmile zmiňuje země, které „nehodlají přijmout ani jednoho migranta“, zase to vypadá spíš na čtveřici Česko – Slovensko – Maďarsko – Polsko. Že by tím snad myslel nás…?! No ale v takovém případě taky dobře: Pokud chce Macron zatípnout dotace pro Česko a tenhle husarský kousek se povede, taky se na něj nebudu zlobit. Konečně by nás někdo toho břímě dotací konečně zbavil!

Škola základ stádnosti

Vždycky jsem měla osypky ze začátku školního roku. Poslední týden prázdnin stál za starou bačkoru. Jako dítě jsem si myslela, že až budu věku vyššího než školou povinného, „syndromu posledního prázdninového týdne“ se zbavím.

Chvíli to lepší bylo. A pak se to vrátilo jak bumerang, když do školy začaly chodit moje děti. Císařskokrálovský dril a disciplína totiž nezačínají jen dětem, ale i jejich rodičům.

Velkoryse pominu každoroční shánění veskrze zbytečných obalů na sešity. Pominu i vyplňování mraku formulářů, které prý mají cosi společného s GDPR (já v nich sice moc souvislosti s GDPR nenacházím, ale budiž). Mnohem horší je, že vidím, jak jsou děti unavené.

Prvňáček si chodí po návratu ze školy na chvilku zdřímnout. Ale nejvíc unavená je naše dvanáctiletá dcera. V sedmé třídě má dvakrát týdně odpolední vyučování a jednou týdně nultou hodinu od sedmi ráno. Pochopitelně po odpoledním vyučování, ze kterého se vrací po čtvrté odpoledne, má úkoly a přípravu na další den. A další den následuje nultá hodina. A odpočinout si pak má kdy?

Není to přitom žádná extra škola. Je to ta nejobyčejnější základka. Zdá se vám to normální a správné? Mně ne. Děti se v ní neučí se žádnou raketovou fyziku. Prozatím jsou u „banalit“ typu měkké a tvrdé i/y. A v dějepise do zhloupnutí memorují, jaké máme historické prameny, ale stěží dají dohromady, kdy vzniklo Československo. A na tohle „potřebují“ celý den.

Kdysi jsem zkoušela udělat stojku. Moc mi to nešlo. Tak jsem to zkoušela pořád a pořád. Za chvíli už jsem neměla sílu. A ačkoli jsem se maximálně snažila, nešlo to. Druhý den ráno jsem to zkusila znovu. A šlo to hned na první pokus. Stačilo odpočinout si. Co z toho plyne? Že když děti přetížíme, víc je toho nenaučíme. Stávající základka dá dětem málo, protože jsou neustále přetížení a neschopní vstřebat informace. Nemají už kapacitu učit se doma. Nejsou ale přetížení objemem znalostí – ve skutečnosti se toho učí velmi „málo“. Jsou přetížení dlouhým časem zbytečně a neproduktivně stráveným v lavici. Co hůř, ony se ani nenaučí, jak se učit.

K čemu to vede? Naučí se, že je třeba neustále tlačit na výkon. Pod slovem výkon si ale nepředstavují výsledek, nýbrž jen čas něčemu věnovaný bez ohledu na výsledek. Až tito lidé přijdou prvně do práce, budou si myslet, jak tvrdě makají, když si to v práci odsedí. Přijde jim normální sedět v práci, koukat Facebook a Instagram a nemít výsledky. Vždyť přeci makají, sedí v práci. Tak jako seděli ve škole.

A proč děti ve škole sedí zbytečně? Protože čas strávený ve škole promrhají projektovými dny, kde si hrají na prolézačkách. Nebo třídnickými hodinami, kde se řeší potíže s inkludovanými žáky. Nebo ústním zkoušením, při němž 29 dětí z 30 kouká z okna a čeká, až třicáté něco odblekotá u tabule, aniž by mu ostatní věnovali pozornost. Děti se prostě učí být neproduktivní.

Aby toho nebylo málo, škola coby instituce si myslí, že bude děti vychovávat místo rodičů. Bere si tudíž na bedra to, co v minulosti škole nepříslušelo. Ohromné úsilí věnuje třeba tomu, aby děti naučila plavat nebo lyžovat. Obvykle ale tyhle hromadné a povinné kurzy plavání nikoho moc nenaučí. Pak jedou děti s rodiči na dovolenou k nějaké louži, a ejhle, během tří dnů umí plavat bravurně. Škola takovými aktivitami, které patří rodinám, jen ztrácí čas.

Ke zlepšení by stačilo celkem málo: zkrátit výuku, neučit se memorovat nepodstatné hlouposti, škola by neměla suplovat rodinu, děti by se měly víc učit doma a výuka by měla být efektivnější. Tedy místo hodinového psaní poznámek ručně do sešitů by si dítě mohlo za minutu stáhnout poznámky ze školního serveru. Hodina ušetřená denně!

České školství ale vlastně vůbec nezaznamenalo, že se na nás žene pohroma jménem čtvrtá průmyslová revoluce. Oficiální prognóza zní, že kvůli zavádění robotů a umělé inteligence bude muset 40 % zaměstnanců opustit svou profesi, nebo zásadním způsobem změnit její náplň. Tak jako skončily pradleny a přadleny, skončí prodavačky, řidiči, ale i vysoce kvalifikované profese jako část právníků. Lidé budou vystaveni konkurenci robotů a obstojí jen ti, kteří budou umět s roboty spolupracovat. Nebo ti, kteří budou umět něco víc než roboti: Tedy budou kreativní, budou mít kritické myšlení, budou umět vyjednávat či někoho motivovat.

Právě tyhle budoucí schopnosti a dovednosti ale stávající školství zadupává. Dítě, které je kreativní, je považované za zlobivé. Dítě, které má kritické myšlení, je drzé. A tak můžeme jít dál. Nakonec zjistíme, že za každou budoucností požadovanou vlastnost dítě ve škole získá jen poznámku. Je to tím, že mnozí učitelé stále nezaznamenali posun technologií. Stejně jako za předešlé generace mnozí učitelé vyžadují linkovat okraje sešitu. A skoro všichni nutí děti psát si poznámky v ruce. Ano, víme, že to rozvíjí jemnou motoriku a že to má jistý vliv na rozvoj mozku. A taky víme, že to v sedmé třídě už setsakra zdržuje a že o jemnou motoriku se postarají roboti. Linkování sešitů v osmé třídě se jeví asi jako používání logaritmického pravítka a telegrafu.

Císařskokrálovské školství zkrátka vždy bazírovalo na disciplíně. Z řádně zpracovaných žáčků pak byli dobří a poslušní vojáci ochotní do zblbnutí cídit boty. To, že nebyli samostatní a nemysleli, bylo pro armádu výhodou.

Důvod zmizel, školství ale zůstalo. Ve stávajícím školství se dítě naučí, že je žádoucí zabít jakoukoliv kreativitu. Že není podstatné, jak si umí poradit s informacemi, ale je podstatné, aby si školu odsedělo a zapadlo do linek na okraji sešitu. Ze škol tak odcházejí sice do budoucna nepoužitelní, zato ale poslušní blbečci.

 

 

Prožrané daně

Ministerstvo financí opakovaně – už roky, a to bez ohledu na stranu, která mu zrovna vládne – podléhá nebezpečné iluzi. Má dojem, že jak se ekonomice dařilo letos, tak se jí taky bude dařit v roce příštím. To má ale jisté ponuré následky.

Jestliže totiž špatně odhadneme ekonomickou kondici v příštím roce, logicky taky nutně musíme špatně odhadnout, kolik vybereme na daních a dalších odvodech státu. Stejně jako musíme špatně odhadnout, kolik z rozpočtu naopak vyplatíme. Jestliže hospodářský růst nadhodnotíme, pak se budeme mylně domnívat, že do rozpočtu přiteče víc peněz a odteče z něj míň peněz, než jaká bude realita. A obráceně.

Samozřejmě, že křišťálovou kouli nikdo v ruce nemá. Profesionální ekonomičtí analytici sice mají nějaké nástroje a dovednosti (ehm, tedy spíš by měli mít), jak ekonomický růst odhadovat, ale co si budeme povídat – i ti se mohou zmýlit. I proto, že stačí třeba nějaký teroristický útok typu 11. září, burzy se začnou hroutit a všechny dosavadní odhady mohou jít z minuty na minutu do háje.

A protože si tedy musíme být vědomi naší omylnosti a musíme vědět, že nelze na setinku přesně odhadnout, jak se nám bude ekonomicky dařit, měli bychom se chovat tak, aby to nebyla žádná katastrofa, když se trochu spleteme.

Asi takhle: Každý normální člověk se snaží nějak vyjít s výplatou. Je-li aspoň trochu rozumný, nedá si opulentní večeři v Ritzu hned ten den, kdy výplatu nafasuje, aby pak po zbytek měsíce přežíval na vybírání popelnic. Spíš to udělá obráceně: Když nevím, co mě čeká, po výplatě budu utrácet jen opatrně, a když už to fakt musí být, rozšoupnu se den před výplatou novou z toho, co mi zbylo. Anebo ještě lépe, rozšoupnu se z toho, co mi zbylo, jen trochu, a něco málo ušetřím do dalšího měsíce pro Strejčka Příhodu.

V případě státu by se taková opatrnost projevovala zhruba tak, že stát bude automaticky vycházet z toho, že ekonomice se dařit bude spíš míň než víc. A pokud se náhodou „splete“ a bude se nám dařit dobře, to „nejhorší“, co se nám může přihodit, bude, že nám v rozpočtu zůstane na konci roku víc peněz, než jsme si mysleli. A ty pak můžeme použít na něco bohulibého. Třeba na důchodovou reformu, abychom se za pár let v důchodu nemuseli prohrabovat v těch popelnicích. No – a to je přesně to, co český stát chronicky nedělá.

Přesněji řečeno, on to dělá už roky přesně naruby. A úúúúplně nááááhodou je stát vždy tím optimističtější ve svém výhledu, čím blíž jsou volby. Čímpak to asi bude, že.

Nejinak je tomu i u připravovaného rozpočtu na rok 2019. To ostatně není jen můj názor. Stejný názor mělo i šest z osmi nezávislých ekonomů Výboru pro rozpočtové prognózy. Ti zbývající dva se zdrželi hlasování. Takže:

Zaprvé myslet si, že ekonomika poroste, a k tomu vyseknout schodek 40 miliard korun, je jemně řečeno žití si nad poměry.

Zadruhé všechno nasvědčuje tomu, že i kdyby se snad ekonomice dařilo tak, jak ministerstvo odhaduje, do rozpočtu se vybere míň peněz, než kolik se v připravovaném rozpočtu tvrdí.

Zatřetí všechno nasvědčuje tomu, že ekonomice se bude dařit mnohem míň, než jak si ministerstvo myslí, což by opět znamenalo, že do rozpočtu se vybere míň peněz, a to i kdyby si ministerstvo výdaje správně spočítalo.

Začtvrté nejen že rozpočet počítá s podezřele velkými příjmy; on počítá i s podezřele velkými výdaji. Jen za prvních sedm měsíců letošního roku výdaje státu činily 712 miliard korun, což je meziroční nárůst o 9,9 %! A příští rok stát plánuje utrácet ještě víc.

Tohle utrácení by se dalo pochopit, kdyby ekonomika skomírala a stát se musel například postarat o nezaměstnané. Ale nezaměstnanost u nás (aspoň papírově) prakticky „neexistuje“, přesněji počet volných míst je větší než počet volných lidí. A stát si myslí, že dařit se nám bude i napřesrok. Tak kam zatraceně chce stát tyhle peníze nasypat, když něco velkolepého typu penzijní reforma se rozhodně nechystá?

Můžeme to ukázat i na číslech. Tak například zatímco v roce 2009 směřovalo na investice 11,4 % výdajů státního rozpočtu, loni představovaly investice jen 6,4 %. Stát tedy utrácí čím dál víc, ale nově postavených dálnic, nakoupeného vybavení pro armádu či třeba počinů k vyřešení důchodové reformy je za ním vidět čím dál míň.

Kde to všechno mizí? Jsou peníze projedené na efekt před volbami.

A co na to profi kritik...?

Být recenzentem je zatraceně těžká práce. Představte si, že milujete jazz, ale z redakce vás pošlo na metalový koncert, abyste o něm napsali recenzi. Tušíte, že to "asi bylo dobré",  ostatně publikum šílí, ale ne a nemůžete se přimět, aby se vám to líbilo. Jak taková recenze asi pak může vypadat? Jak se oprostit od subjektivních dojmů?

Už delší čas se na profesionální umělecké kritiky dívám jako na dost svérázný úkaz. Někdy mám dokonce dojem, že dobré umělecké dílko se nepozná podle "převládajících celkem dobrých kritik" - to bývá často zárukou nezájmu veřejnosti. Naopak se  kvalita často pozná podle velmi vyhrocených a zcela protichůdných kritik vzbuzujících oba typy emocí - to bývá často zárukou originality a zářezu do historie.

A úplně nejraději mám "kritiky" nikoliv od profíků, ale naopak od lidí, kteří si "dobrovolně" knihu přečetli (film shlédli, koncert poslechli...) a dojmy je vyprovokovaly k tomu, aby sami cítili potřebu něco napsat. Ti si totiž nemusí na nic hrát a do ničeho se nutit...

Profi recenze se zatím ještě neurodila žádná, ale mé oblíbené non-profi recenze už máme - týden po vydání knihy Ukradený syn! - hned tři!

 

Ing. Hana Lipovská,

ekonomka působící na katedře ekonomie Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity:

"Všechny knížky, které napsala Markéta Šichtařová, jsem vždycky kupovala okamžitě po vyjití. Některé už v předpremiéře.

Tento týden jsem proto pozdě k ránu dočetla její nový kus - Ukradeného syna.

Kdyby to byl thriller, zavrtěla bych nad některými částmi hlavou - že jsou za čarou, že je to přepjaté, nereálné, příliš bondovské, zkrátka dobré pro hollywoodský trhák, ale ne pro českého čtenáře ;).

Copak by mohla být ve výspě demokracie, blahobytu a svobody držená Češka v blázinci, jen aby se jejímu švýcarskému manžílkovi podařilo zbavit ji svéprávnosti a ukrást jí syna?

Copak by se naše velvyslanectví mohlo vykašlat na českého občana v nouzi a předhazovat mu, že když je ve ŠVÝCARSKÉM blázinci, tak asi je vážně blázen, jakkoli jinak jedná jako normální člověk?

Copak si nemohl autor béčkového thrilleru vymyslet lepší zápletku než únik hrdinky ze Švýcarska spolu s druhým dítětem takřka na hranici legálnosti, a to za pomoci (považte) europoslance?

A vůbec, když už jsme u té hlavní hrdinky, není snad zvykem líčit v podobných limonádkách hrdiny jako stroprocentní klaďasy bez jediné poskvrnky?  Nezbláznil se autor, když sama hrdinka tu a tam připouští, že v životě občas přešlápla?

Nač si tady kdo hraje??

Inu, nikdo na nic. Ukradený syn - třikrát bohužel - není béčkový thriller. Je to naše realita. Realita Evropy 21. století. Taková kauza dětí Michálkových, akorát asi tak šestkrát horší.

Při čtení jsem se přistihla, že se stydím za naše - dnes vlastně neexistující - zamini. Každý ekonom ví, že stát má být malý a takřka neviditelný. Každý ouředník vyjmenuje tisíc a jeden důvod, proč stát přece musí být silný. Jeden za všechny: kdo by bez státu chránil nebohé občany (rozuměj: proti nim samotným)?

Tož, v kauze ukradeného syna máme slabou stranu, českou ženskou, která ochranu státu potřebovala - a na kterou se stát srdečně vykašlal.

Marketa Sichtarova šílený příběh nejen fantasticky sepsala, ale především poctivě prověřila. Kdyby člověk šel jen tak s paní R. na kafe před přečtením knihy, dost možná by jejímu vyprávění nevěřil. Spisek bohužel předkládá kompletní důkazy, kterým nelze nevěřit, nelze je vyvracet.

Troufám si říct, že celý příběh mohll napsat jenom ekonom. Seskládat střípky materiálů do nosného pravdivého obrazu, to může udělat jen člověk navyklý analytickému myšlení a zároveň člověk zvyklý stát v menšině (jak se ve financích říká: kupovat, když je na ulicích krev).

Troufám si říct, že celý příběh mohla napsat jedině žena, protože asi jen žena plně pochopí bolest jiné mámi, které ukradli dítě.

Troufám si říct, že celý příběh mohla napsat jenom Marketa Sichtarova.

Jako šrajbr snad jen v koutku duše žárlím, že jsem to nenapsala já ;).

Smekám tedy před autorkou, i když jednu velkou, zásadní výtku mám. Té knížce, tomu hollywoodskému trháku českého střihu, totiž chybí happy end.

Ten ovšem nemohla napsat ani ona, ani sama hlavní hrdinka. Tak trochu se bojím, že jej budeme muset napsat my - tlakem na Švajc, tlakem na naše zastupitele.

Držím paní R., jejím dětem a nám všem pěsti, ať se toho happy endu brzy dočkáme. Teprve pak může Marketa Sichtarova začít psát scénář a vybírat šaty na předávání Oscarů."

Prof. MUDr. Cyril Höschl DrSc. FRCPsych.,
psychiatr a vysokoškolský pedagog, přednosta Psychiatrické kliniky 3. LF UK v Praze a ředitel Národního ústavu duševního zdraví:

"Příběh Renáty Rolle, převyprávěný v první osobě Markétou Šichtařovou, je pozoruhodný z několika hledisek.

Po stránce literární jde o vyprávění v Ich-formě „prosté ženy“, čemuž odpovídá styl i neokázalá jednoduchost jazyka. V tomto ohledu nelze nevzpomenout románu Zdeny Salivarové – Škvorecké Honzlová nebo zpovědi matky čtyř dětí „Krev mé krve“ od Heleny Carlisle. Čtenář však přece jen za textem cítí přidanou hodnotu autorky, jež se stylistickými zásahy, které by patrně napadly každého absolventa alespoň základního kurzu tvůrčího psaní, snaží zvýšit napětí a dodat tak celému příběhu na čtivosti v očích současného publika. Dlužno podotknout, že to se jí zhusta podařilo a citlivé nastříhání látky a poznámky jako „ale o tom bude ještě zmínka“ činí příběh napínavým až do posledního slova. Forma koresponduje s očividnou snahou autorky potlačit v sobě roli soudkyně, která se v každém záběru automaticky nabízí, a poskytnout co možná objektivní obraz, o jehož etických i faktických aspektech má čtenář rozhodnout sám. Na to, do jaké míry se tento záměr vydařil, budou jistě různé názory, zejména z různých zájmových skupin. Jinak budou vnímat příběh rodiče malých dětí, jinak sociální pracovníci, jinak psychiatři a jinak jejich pacienti či příbuzní pacientů.

               Z pohledu existenciálního se čtenář tohoto příběhu nemůže zbavit intenzivního prožitku absurdity kafkovského světa, v němž hlavní hrdinka v sobě spojuje jak zeměměřiče K. z Kafkova Zámku, či Josefa K. z Procesu, tak i brouka Řehoře z Proměny, jež rovněž nezapře autobiografické obrysy. Prožitků hluboké absurdity a nespravedlnosti, jež snad ani nemůže být pravda, se čtenář nezbaví během četby ani na okamžik, a to ani v případě, že o naprosté absenci viny ze strany hlavní hrdinky na jejím osudu, má jisté pochybnosti.

               Příběhem nejdotčenější je asi pohled psychiatrický. Černobílé vidění světa, které již dávno vytyčilo hranice mezi zneužíváním psychiatrie v bývalém Sovětském svazu a některých jeho satelitech a „laskavou a uživatelsky přátelskou medicínou“ na Západě, bylo opakovaně narušováno stigmatizujícím obrazem západní psychiatrie jednak umělci (román Kena Keseye Přelet přes kukaččí hnízdo, fenomenálně zfilmovaný Milošem Formanem), či sociology a filosofy (Michel Foucault) nebo dokonce psychiatry, resp. antipsychiatry (Thomas Szasz). Čím dál tím víc se ukazovalo, že péče o duševně nemocné jako lékařský obor si s sebou z hluboké minulosti přináší stigma kustodiálních zařízení, vybudovaných zejména proto, aby uklidila nepohodlné a rušivé jedince za obzor „spořádané společnosti“. Psychiatrie byla historicky do značné míry vnímána jako služka vládnoucí politické garnitury k odklízení nepohodlných jedinců. Čím autoritativnější režim byl, tím ideologičtější a političtější podbarvení tato role měla, avšak zneužití psychiatrie se v tomto smyslu nevyhnulo ani víceméně demokratickým či otevřeným společnostem.

Někteří kritici psychiatrických praktik druhé poloviny 20. století byli však toho názoru, že porušování individuálních lidských práv s využitím psychiatrických detencí není ani tak vinou sadistického personálu (i když psychopatičtí jedinci se najdou v každé profesi), ani zlého úmyslu, ba dokonce ani nedostatečné kvalifikace či nevzdělanosti psychiatrů a ošetřovatelů či ošetřovatelek, nýbrž důsledkem jakési systémové chyby, jež vzniká automaticky jako emergentní jev ve velkých hospitalizačních zařízeních, kde je koncentrováno větší množství duševně narušených jedinců a jejich ošetřovatelů. Takto např. interpretuje výsledky svého slavného průzkumu i David Rosenhan (Rosenhan D. On beeing sane in insane places, Science, 1973,19.1., 179:250-258). Šlo o experiment, jehož 8 účastníků, mezi nimiž byl i autor studie, bylo pod cizími jmény hospitalizováno ve 12 amerických psychiatrických nemocnicích v různých státech USA s tím, že při přijetí tvrdili, že slyší hlasy, které jim říkají divné věci (ty byly záměrně vybrány tak, aby nekorespondovaly s žádnou známou psychiatrickou diagnózou). Poté, co byli přijati, měli za úkol tvrdit, že jsou zcela zdrávi a že žádné hlasy už neslyší.

Tito pseudopacienti byli ve skutečnosti instruovaní zdraví dobrovolníci, mezi kterými byli 3 psychologové, dětský lékař, psychiatr, malíř a žena v domácnosti. Tři z nich byly ženy. Personál nevěděl, že jde o „herce“. Navzdory naprosté absenci příznaků byla průměrná doba hospitalizace 19 dní a pohybovala se od 1 týdne do 52 dnů. V 11 případech byli propuštěni s diagnózou schizofrenie, v jednom případě s diagnózou bipolární poruchy (maniodepresivity). Jimi dokumentovaná zkušenost obsahuje navíc i jejich pozorování psychiatrických zařízení zevnitř. Poměrně konsistentním byl např. postřeh, že čím výše je člen personálu postaven v hierarchii dominance, tím méně přijde do styku s pacienty.

Další zajímavou zkušeností bylo, že jediní, kdož pochybovali o skutečné povaze jejich onemocnění, byli spolupacienti. Ti jako první rozpoznali, že by mohlo jít buď o podvodníky, nebo o „kontrolory“, nasazené do nemocnice zvenčí. Personál žádné takové podezření nepojal. Je pravda, že pseudopacienti nebyli ve skutečnosti příliš podrobně vyšetřeni, ale toto selhání vypovídá spíše o tradici uvnitř velkých psychiatrických nemocnic, než o nedostatku příležitosti. Selhání ze strany psychiatrů detekovat zdravého člověka v průběhu hospitalizace může být způsobeno mj. tím, že lékaři jsou silně v zajetí statistické chyby druhého typu, tj. mají sklon vidět ve zdravé osobě nemocného (falešně pozitivní závěr, nadneseně charakterizovaný výrokem „zdravý člověk je pouze nedostatečně vyšetřený pacient“). 

Opakem je statistická chyba prvního typu, tj. vidět v nemocném člověku zdravého, ke které tíhnou zejména antipsychiatři a kritici medicínského modelu psychiatrie. Objektivně řečeno je ovšem daleko nebezpečnější chybně diagnostikovat nemoc, tj. nevidět ji tam, kde je, než zdraví. Co platí pro medicínu, neplatí však tak úplně pro psychiatrii. Na rozdíl od tělesných onemocnění, která jsou sice nepříjemná, někdy i fatální, ale postiženým a jejich rodinám nepřinášejí zpravidla větší ostudu, jsou duševní poruchy spojeny s psychologickým a sociálním stigmatem, jež statistické zkreslení chybou prvního typu u pacientů ještě dále posouvá. Připočteme-li k tomu navíc skutečnost, že na rozdíl od Rosenhanových pseudopacientů Renata Rolle během své hospitalizace předvedla, ať už z jakýchkoli důvodů, chování, jež není slučitelné s představou plného duševního zdraví (pokus o sebevraždu, kouření jedné cigarety za druhou, poruchy v komunikaci, emoční lapsy aj.), je na katastrofální nedorozumění ohledně oprávněnosti psychiatrizace jejího případu zaděláno.

               Výše uvedené tři pohledy nemění nic na tom, že příběh Renaty Rolle je důležitým a pozoruhodným mementem současné doby, jež by nemělo být oslyšeno, zejména ne ve světle celospolečenských snah o rehabilitaci, destigmatizaci a transformaci psychiatrie, jež z výzkumného pohledu sice v posledních dekádách těží z obrovského pokroku, ke kterému došlo zásluhou nových metod v neurovědách, ale co do kvality rolí, jež v celém procesu sehrávají pacienti, ošetřující personál, lékaři, příbuzní pacientů, sociální pracovníci a laická veřejnost, zůstává za technologickým vývojem viditelně pozadu.

Knihu Markéty Šichtařové lze vřele doporučit každému, koho osud duševně nemocných a jejich rodin nenechává lhostejným, a také těm, kteří ze svých pozic mohou jakkoli ovlivnit byrokratické mašinerie rozhodující o osudech lidí, rozdělených či neúplných rodin, a předcházet tak zraňováním dětských duší, jež zakládají vršení dalších psychiatrických problémů v budoucnosti. Příběh je navíc autentickou, poučenou a napínavou výpovědí, která nepochybně osloví i nejširší čtenářskou obec."

 Markéta Čermáková, čtenářka přispívající do DatabazeKnih.cz:

 

"Právě jsem dočetla a ještě se klepu. Jsem vyděšená, protože nejde o fikci a přitom si nedovedu představit, jak tohle celé mohla Renata vůbec přežít. Kdybych moh...la její bolest rozdělit mezi deset lidí, pořád by toho na jednoho bylo víc, než lze normálně unést.

Je rok 2018 a mnoho z nás se domnívá, že žijeme v civilizované společnosti a stát nás chrání. S naivní důvěrou akceptujeme množství zásahů do našich svobod, výměnou za zajištěné bezpečí. Tváříme se, že před zákonem jsou si všichni rovni.

Jenže na případech, jako je tenhle, se ukazuje jakému týrání může být lidská bytost v moderním světě vystavena. Je neuvěřitelné, kolik lidí se na tom muselo aktivně podílet, kolik jich to tolerovalo aniž by projevili jen špetku soucitu. Kolik selhání institucí a jejich pracovníků jsme ochotni akceptovat?

Jak moc nás to vůbec zajímá, dokud se v obdobné situaci neocitneme sami? Máte chuť radši přivřít oči a ani se do příběhu nezačíst, abyste nemuseli čelit faktu, že o tom víte? Znám dost lidí s tímto přístupem. Každý z nás, kdo nezasáhne či alespoň nepromluví, když vidí že je pácháno bezpráví, pomáhá budovat tuhle realitu ve které společně žijeme všichni. A žít ve světě, kde milující mámě seberou dítě, je tragické.

Renata má můj obdiv. Ani náhodou bych neměla tolik sil, jako ona. Patří jí obrovská úcta, že to nevzdala, že žije. Že se za sebe a svou rodinu postavila a měla odvahu vyprávět svůj příběh. Markétě Šichtařové děkuji, že má v sobě dost empatie a rozumu a dokázala vypátrat a věcně popsat utrpení, které Renata zažila. Ta kniha je moc důležitá. Musíme vědět, že se tyto věci dějí. Že se mohou stát nám. A že bychom to neměli nechat být jen proto, že jsme ještě nepřišli na řadu."

 

A pěstuju si... růže

V srpnu mě oslovil časopis Madam Business a spáchal se mnou rozhovor. Rozhovor již vyšel. Tady je jeho přepis.

 

1. Jak se podniká ženě, která je matkou pěti dětí, investorkou, ředitelkou, známou osobností?

Celkem dobře, děkuji za optání (úsměv). Spíš to řeknu jinak: Neumím si představit jiný „způsob obživy“, než podnikání. Baví mě to.

 

2. Váš management času je asi sám o sobě přirozeně propracovaný. V čem je princip toho, že stihnete vše, co je potřeba?

Na to se mne lidé ptají často, ale nikdy moc nevím, co odpovědět. Nějak mi není jasné, co je na tom tak záhadného. Snad jen to, že jsem se naučila rozlišovat podstatné od nepodstatného a důsledně delegovat úkoly.

 

3. S manželem přitom píšete knížky, veřejně vystupujete, doma vaříte navíc s ohledem na nutnost cíleného stravování s ohledem na snášenlivost některých potravin dětí i svého chotě...

Ano. To všechno je pravda. Asi nejvíc času denně mi zabere to vaření. Naštěstí jsem se naučila brát bezlepkové a bezlaktózové vaření jako svého druhu koníček, takže namísto toho, abych se na něj dívala jako na ztrátu času, se na něj dívám raději jako na relaxaci.

 4. Kdy spíte? Kdy ráno vstáváte?

 

Vstávám tak kolem 6 30. A faktem je, že poslední rok a půl toho moc nenaspím, protože můj poslední chlapeček je dost noční pták. Předešlé děti v noci spinkaly, ten poslední, roční, se ale často ve dvě v noci probudí a jde si prostě hrát. Takže musím vstávat s ním, aby nevzbudil celý dům. No a usíná v době, kdy já bych už musela normálně vstávat.

 

5. Máte k ruce hospodyni, uklízečku, pomocnici?

V pravém slova smyslu hospodyni nebo pomocnici ne. Dvakrát týdně mi přejde paní uklidit. Dětem samozřejmě padají od rukou drobky, kudy chodí… A to ani nemluvím o našich psech a kočkách.

 

6. Jak nahlížíte na kondici české ekonomiky v souvislostech Evropské unie a budoucnosti svých dětí? Mají v Evropě šanci uspět a uživit se?

 

Otázkou je, jestli Evropská unie ještě bude v té době, kdy mé děti budou dospělé, existovat ve stejné podobě, v jaké existuje dneska. Tedy já nepochybuji, že existovat bude, ale její forma může být pro naše dnešní chápání dost překvapivá. Vždyť ještě před pěti roky si málokdo uměl představit, že by EU opustila Británie, jeden z jejích pilířů. A dnes je to faktem.

 

To, jak se mé děti budou schopné uživit, není ani tak moc závislé na budoucí podobě Evropy, jako spíš na tom, nakolik chytí dech se čtvrtou průmyslovou revolucí. Do budoucna se o sebe bude umět postarat ten, kdo bude kreativní a pružný, ochotný měnit obory a stále se něco učit. Ne ten, kdo bude mít nabiflované znalosti. A v tomhle ohledu se snažím děti vychovat. Vede to k občasným konfliktům s klasickým školským systémem.

 

7. Ostatně – zasvěcujete své následníky trůnu do businessu?

Na to jsou jednak ještě malé, jednak ani nepředpokládám, že by někdo z nich pokračoval v tom, co dělám já a manžel. A pokud ano, bude to příjemné překvapení, ale rozhodně to neberu jako jejich úkol. Děti se už odmala profilují dost specificky. Jedno dítě zajímá showbyznys, druhé fyzika, třetí ulítává na hudbě… a čtvrtý a pátý zatím sotva mluví, takže kdo ví?

 

8. V jakém kontextu je dnes možné předvídat vývoj našeho průmyslu, služeb, cestovního ruchu?

 Vývoj naší ekonomiky je stoprocentně ve vleku globální ekonomiky. Jsme příliš malí na to, abychom mohli říct, že naše ekonomika si žije svým vlastním životem. Když globální ekonomika roste, roste i ta naše. Když globální ekonomika klesá, obvykle klesá i naše. Jediné, co my můžeme ovlivnit, je síla tohoto trendu. Kupříkladu současnost je toho velmi dobrým příkladem:

 

Globální ekonomika rostla během posledních let, takže rostla i ekonomika česká, jenomže vzhledem k tomu, že ČNB po více než tři roky intervenovala vůči české koruně, „podařilo“ se jí navrch k tomu českou ekonomiku přehřát. Tudíž rostla rychleji, než by tomu bylo bez intervencí. Důsledkem toho je, že až bude svět v dalších kvartálech zpomalovat, my se opět budeme propadat víc, než bychom museli. Zkrátka naše centrální banka dohnala náš hospodářský cyklus ve srovnání s tím globálních do absurdních extrémů v obou směrech.

 Co úžasného a velmi pozitivního můžeme v českém hospodářství najít?

 

Vzdělaná pracovní síla, pracovitost a jistý druh invence, jakýsi „švejkismus“, kdy jsme schopni si z mála vydobýt hodně. Řekla bych, že povaha našich lidí nás předurčuje k tomu, že bychom snad neměli ani v méně příznivých dobách dopadnout jako třeba řecké hospodářství…

 

10. Mají dobré vyhlídky ti, kteří se rozhodnou třeba ve svých 55 letech začít podnikat? V čem spatřujete největší úskalí? V tom, co by mohli nabídnout, nebo ve financování, IT gramotnosti, práci s informacemi, konzervativnějšímu pohledu?

Není důvod, aby člověk nezačal podnikat i ve vyšším věku. Úskalí je tu jen jediné: Čím je člověk mladší, tím má obyčejně méně závazků, tudíž si může dovolit víc riskovat. A jistá míra riskování je většinou při podnikání potřebná. Starší lidé bývají už opatrnější, v některých případech i ustrašenější, a to je při startu podnikání jistá brzda.

 

11. Nálady ve společnosti se odvíjejí od mnoha faktorů. Mladí lidé nechtějí práci, kariéře ani penězům obětovat vše jako jejich rodiče. Více se zajímají o své zdraví, celkový životní styl, život na pohodu. Přáli by si žít, ne se utrápit. Je to logické?

Na to jsou dva úhly pohledu. Z jednoho úhlu pohledu je to normální, protože mladí lidé bývají poněkud lehkomyslnější, takže taky nemají nad sebou takový bič hned vydělávat peníze. Potud dobré.

Horší je, nám vyrostla celá generace takzvaných sběhových vloček. Tato generace nejen, že nechce hned vydělávat a chce se bavit, ale hlavně – a to je mnohem horší – ztratila odolnost. Byla vychována v přepychu, hojnosti, pod permanentní ochranou státu či rodičů, a tak přestala být schopná spoléhat sama na sebe, na své schopnosti, není schopná nést sebemenší nepohodu. A to je problém.

Ale opět musíme rozlišovat. Tak třeba když pozoruju své starší děti, jak nebrečí ve srovnání s vrstevníky, když si rozbijí koleno, jak jsou schopné si třeba uvařit, když nejsem doma a tak dál, říkám si, že to možná není o generaci jako celku, ale spíš o jedincích.

 

12. Nepredikuje to tak trochu i vyčerpanost globálního businessu a jeho negativního dopadu na cokoli, co děláme? Není to směrovka k návratu podnikání více na lokální úrovni? Impuls společenské odpovědnosti nebo k zamyšlení se nad světovou udržitelností?

 

Mezi námi, vždycky, když jsme shora, proti vůli neviditelné ruky trhu, začali jako lidstvo vymýšlet cosi o „společenské zodpovědnosti“, byl z toho průšvih: Biopaliva, od kterých jsme zase v tichosti museli zašít rychle ustupovat, protože se ukázala méně ekologická než jejich předchůdci, veskrze nefunkční klimatické dohody, anebo kampaně #metoo zcela ignorující presumpci neviny… Takže já tyhle řeči o společenské odpovědnosti nemám ráda, jelikož se ekonomicky ukazuje, že společensky nejvíc odpovědné je nechat trh fungovat.

 

Ale máte pravdu, že poněkud překvapivě v rámci čtvrté průmyslové revoluce vše směřuje znovu k lokalizaci. Je to tím, že nová technologie lokalizaci umožnila. Za dvacet let budeme mít podle různých indicií lokalizovanější ekonomiku než dneska. 

 

13. Zejména mladší generace vidí někdy nesmysl v tom, že mnohé firmy vyrábějí to, co skoro nikdo nepotřebuje, střet průmyslu se zdravým rozumem, rozpor v nahlížení lidí na rizika z nadvýroby, potřebnosti či nepotřebnosti věcí k životnímu komfortu...

 

Nemůžu souhlasit s tvrzením, že firmy vyrábějí to, co nikdo nepotřebuje. Firmy, pokud prosperují, vyrábějí pouze to, co někdo „potřebuje“, jinak by jejich výrobky nikdo nekupoval, tedy tyto firmy by nepřežily. Že toto „potřebování“ ve skutečnosti je spíš „chtění“, je už jiná věc. Protože co, technicky vzato, skutečně potřebujeme? Něco málo jídla a oblečení. Bydlet můžeme v jeskyni, spát můžeme na zemi, chodit můžeme bosí… Není to spíš tak, že určitou míru luxusu spíš CHCEME, než POTŘEBUJEME? A pozastavuje se někdo nad tím, že nechceme chodit bosí a chceme boty, i když to není v pravém slova smyslu potřebné? Nepozastavuje. Takže bychom se taky neměli pozastavovat nad tím, že někdo jiný chce dvacet různých krytů na mobil, i když bez nich se dá žít. Svým způsobem v tom není rozdíl proti „potřebě“ bot. Obojí nepotřebujeme, jen chceme. Pokud si budeme hrát na soudce, co je potřebné a co ne, co máme a co nemáme vyrábět, už jsme zpět kdesi u marxismu leninismu.

 

14. Pojmy jako světová udržitelnost, společenská odpovědnost začínají hýbat světem, někdy jako proklamace, jindy jako osa, která podle mnohých lidí cílí přesně. Není to, svým způsobem, utopie? Nebo je to začátek evoluce, která promění i některé principy businessu a umožní planetě přežít?

Je to novodobé náboženství. A myslím, že je to současně taky slepá vývojová větev. Planeta přežije, o to péči nemám. Spíš mám obavy o to, abychom ji nezničili tím, že jí budeme v rámci tohoto nového náboženství diktovat, jak to přežití má udělat. Planeta je chytřejší než my.

 

Typický příklad? Zákaz plastových brček v Evropě. Svět se topí v plastech, a to je špatně. A naše novodobé (a hloupé) náboženství nám velí zakázat v Evropě plastová brčka. K čemu to povede? Budeme do Evropy vozit přes půl planety recyklovatelný bambus a pálit přitom letecké palivo. Vsadím se, že až se za deset let od zákazu podíváme zpět, zjistíme, že menší ekologickou stopu jsme za sebou nechávali v době před zákazem.

 

Abychom si rozuměli: když se tak dívám po svém okolí, všímám si, že málokdo se chová tak ekologicky jako já. Neboli ekologie mě hodně zajímá. A to, že nadávám na ekology, není proto, že bych nesouhlasila s jejich cílem, ale proto, že si myslím, že se tohoto cíle snaží dosáhnout chybnou, nepromyšlenou cestou. Regulace totiž vede ke zcela kontraproduktivním důsledkům.

 

15. Ostatně -  máte zahradu a také něco pěstujete? Třeba bylinky, salát, okurky?

Mám. A pěstuju si… růže. A chováme včely. Ale ne proto, že bych podléhala hysterii, že včely vymírají, ale prostě proto, že nám víc chutná vlastní med a děti na něj nemají alergii na rozdíl od medu kupovaného. A to je právě ta správná motivace – motivace neviditelnou rukou trhu. Nikoliv motivace příkazem a zákazem.

Když vaše noční můra se zhmotní a ukradnou vám dítě

Možná jste zaznamenali kauzu, která před dvěma třemi týdny prošuměla českým prostorem. Šlo pedofila, jinak ovšem elitního psychiatra pracující pro norskou sociální službu Barnavernet.

To je ona nechvalně proslulá sociálka, která odebírá fungujícím biologickým rodinám děti na základě smyšlených obvinění. A dotyčný pedofil byl osobou, která mohla o odebrání rozhodovat.

Na první pohled by se mohlo zdát, že případ je dost daleko od Česka. Ale není. Týká se nás minimálně ve dvou rovinách. Zaprvé odebrání dětí se týká i českých a slovenských rodin, které udělaly tu chybu, že z neznalosti se usadily v Norsku. Připomeňme známé kauzy Evy Michalákové a slovenské rodiny Ladických.

Zadruhé Norsko svou filozofii ničení rodin vehementně vyváží do světa. Tak jako v souvislosti s některými zeměmi se s despektem mluví o „vývozu demokracie“, v případě Norska bychom mohli mluvit o „vývozu antirodinné politiky“. Konkrétně to Norsko ve spojení s dalšími zeměmi (Island, Lichtenštejnsko) praktikuje skrze takzvané norské fondy, které jsou velmi aktivní i u nás. Za poskytnuté dotace pak pochopitelně chce něco zpět – tedy příklon o oné antirodinné filozofii.

V souvislosti s aktivním šířením nové liberálně levicové doktríny se jako o infante terrible často mluví o G. Sorosovi. Jenomže to není přesné; respektive Soros v tom zdaleka není sám. Zatímco Soros si z této doktríny vzal zejména promíchávání národností a migraci, Norsko se angažuje zejména v genderových a (anti)rodinných tématech. A opakuji: Je velmi aktivní i u nás. Nese to s sebou již jisté plody:

„…Přivolaná ochranka mi nasadila pouta a zavedla mě do podzemní chodby. Bylo to poprvé, co jsem se o existenci podzemních chodeb v Marsens dozvěděla. Pouta na rukách, ochranka vedle mne, chodba bez oken a tuny hlíny nad mou hlavou – to byl koktejl, díky němuž jsem se začala doslova zalykat hrůzou. Dodnes mě obrázek té podzemní chodby a fantazijní představy, co se v ní může odehrávat se zcela bezmocnými pacienty, budí ze spaní…“

Asi sotva uhádnete, kam tento děsivý úryvek zařadit. Povím vám tedy skutečný, dosud málo známý příběh:

Na počátku byla zcela zdravá žena, která v životě měla jen trochu smůlu: Na setkání s násilím, na partnery. Pak se do toho vložil rádoby „vyspělý stát“. Žena byla víc než rok na základě vykonstruovaných obvinění držena proti své vůli v blázinci. Byla falešně prohlášena za psychicky nemocnou a nadopována léky, až skutečně byla téměř připravena o rozum a dohnána k sebevraždě. Při životě ji držela jen myšlenka na syna, který na ni čeká venku. A když nakonec byl podvod odhalen a žena musela být propuštěna, zaplatila cenu nejvyšší: zkorumpované úřady jí v době, kdy byla na základě podvodu zavřená v psychiatrické léčebně, odebraly dítě…

Známý český psychiatr Cyril Höschl se o tomto příběhu vyjádřil tak, že čtenář se nemůže zbavit intenzivního prožitku absurdity kafkovského světa. Jeden novinář o něm zase mluví jako o příběhu plném přímo hollywoodských zvratů. A úryvek je z biografické knihy Ukradený syn, která jej podrobně dokumentuje.

Až potud se vše zdá vcelku jasné. Většina lidí, která se s příběhem seznámí, jej bude vnímat jako výpověď o nekompetentnosti úředníků u nás i v zahraničí, o střetu kultur, o bezpráví. A proto pro mě bylo doslova šokem, když jsem si uvědomila, že i tak nepolitický příběh je vlastně v pozadí silně zpolitizován.

K příběhu, který jsem si v duchu pokřtila „Ukradený syn“, jsem se totiž dostala oklikou, a to skrze mediálně poměrně známý příběh Evy Michalákové. Já se přitom jen šťastnou shodou okolností osobně znala s lidmi, kteří se v něm usilovně angažovali a Evě Michalákové pomáhali. Díky tomu jsem s úžasem sledovala, jak se kauza rozběhla po dvou různých kolejích.

Na jedné straně byli lidé, kteří byli osobně ve styku s Evou Michalákovou, znali její kauzu do detailů, byli otřeseni a snažili se jí nezištně pomoci například po právní stránce. Na druhé straně byla určitá (menší) skupina novinářů, kteří se kauzy chytili z úplně opačné strany a začali o ní šířit nepravdy. Kdybych byla prostým čtenářem jejich článků, Michalákovou bych nutně musela odsoudit a získala bych dojem, že si odebrání dětí zasloužila. Jenomže já měla informace z druhé strany a věděla jsem, že realita je jiná. A co víc, věděla jsem dokonce, které konkrétní a snadno odhalitelné logické chyby ti kteří novináři při interpretaci některých dokumentů udělali, čím se nechali napálit.

A kdyby jen to. Úplně stejně se nechali napálit i někteří politici. I o tom jsem měla informace z první ruky. Stalo se to tak, že jsem se jednou přátelsky bavila s jedním vrcholovým politikem. A nedalo mi to, abych – když už byla ekonomická témata probraná – se ho nezeptala: „A proč vlastně vy, případně vaše vládní strana, úplně ignorujete případ ukradených ‚norských‘ dětí?“ Odpověď byla míněná upřímně a dobrosrdečně a o to víc mě dostala. Zněla: „Ale my se tím přeci chtěli zabývat. A proto jsme se taky zeptali ministryně práce, co o tom případu ví. A ona nás varovala, že se na to máme vykašlat, protože prý viděla spis a jsou v něm hrozné věci. Prý by za takových okolností byly děti odebrány i u nás.“

Jenomže já měla dost přesné informace o tom, že to není pravda. Ministryně totiž spis v realitě vůbec číst nemohla a o případu skoro nic nevěděla. Nechala se podle všeho napálit úplně stejně jako jistá část novinářů – za údajný „spis“ totiž považovala výplody Barnavernetu. (Vysvětlení, že se „jen“ nechala napálit a „nepoznala“, že nečte skutečný spis, je ještě to přívětivější; kdyby tomu tak nebylo, museli bychom to považovat za vědomou snahu zamést kauzu pod koberec nejspíš ve snaze nepopudit si norské fondy.)

Hluboce mnou otřáslo zjištění, jak natolik nepolitická věc, jako je boj o ukradené děti, může být zpolitizována. Právě v tenhle okamžik jsem se přitom opět jen náhodou dostala k novému případu, který byl případu Michalákových v jistých rysech podobný, a rozhodla se o něm napsat knihu „Ukradený syn“. Jenomže – tím to nemělo skončit. V průběhu psaní a prohledávání dokumentace totiž můj úžas dál rostl. Zas a znovu se ukazovalo, jak je celá věc skrytě zpolitizovaná. Vlastně se ukazovalo, že jednotlivé role v tomto případě byly sehrány nikoliv podle toho, jaká kdo znal fakta, ale v podstatě podle politické příslušnosti. Případ totiž ukazuje naprosto fatální selhání toho, co jsme si v ekonomii navykli označovat „stát blahobytu“.

V této kauze, které se mimochodem přihodila Češce ve Švýcarsku, totiž došlo k neuvěřitelnému selhání celého systému rozvinutého státu. Jedna instituce opisovala od druhé (Snad z pohodlnosti? Z přesvědčení?) a ačkoliv bylo poměrně snadné ověřit si informace, žádná z institucí tak neučinila. Selhala tedy policie, selhali lékaři, oslovené neziskové organizace, soudy, fatálně selhala sociálka. Příběh má nakonec ten nejneuvěřitelnější možný konec, který je jen „polovičním happy-endem“: Žena dokázala za pomoci českého europoslance Zdechovského uprchnout (už to samo o sobě je dost fantaskní) a tím ze svých dvou dětí zachránila aspoň jedno.

Tenhle příběh v sobě ovšem nese obrovské memento a pro mě osobně skandální zjištění. Už delší čas nelze nevidět, že společnost je ostře rozpolcená. Na jedné straně je tu multikulturalismus, neomarxismus, pozitivní diskriminace menšin, rostoucí rasismus vůči bělochům, militantní feminismus, pokus o rozmetání národních států i rodinných vazeb. Na druhé straně tu je uznávání národů, uznávání rodin, uznávání osobní zodpovědnosti. A tyhle dva koncepty jsou stále víc nesmiřitelné a právě v kauzách, jako jsou kluci Michalákovi anebo Ukradený syn, se dokonale vybarvily.

V průběhu rozplétání příběhu mi došlo, že v jádru všeho jde vlastně o to, že část lidí má strach, že kdyby se náhodou ukázalo, že právo je na straně rodičů a jejich dětí, vlastně by to byl přímý útok na celé současné liberálně levicové náboženství. Proti tomu stojí lidé, kteří se snaží rodičům pomoci a v širších souvislostech se vlastně snaží zabránit příchodu tohoto „pokrokářského levicového liberalismu“ i k nám. Tady už jsou úplně přehlíženy argumenty a fakta, protože jako každé náboženství, ani levicový liberalismus fakta ke své víře nepotřebuje. A v osobách některých zejména sociálně demokratických politiků toto nové náboženství strká jak Jezinky prsty až k nám.

Je budoucnost Evropy křesťanská či islámská?

Byla jsem dotázána do jedné tiskoviny, zda podle mne buducnost Evropy je křesťanská či islámská. Zde je moje odpověď:

Domnívám se, že nelze narýsovat nějakou ostrou hranici mezi tím, jestli Evropa je křesťanská, islámská, či případně ještě jiná (nabízí se třeba myšlenka na antické či židovské kulturní odkazy, či případně ateismus). Jednoduše proto, že už dnes v Evropě existují enklávy, které jsou téměř výlučně muslimské, a to dlouhodobě, nikoliv v důsledku novodobé migrační vlny. Takové enklávy jsou dlouhodobě v Albánii, v Makedonii, Černé hoře a podobně. Evropa tedy nikdy v novodobé historii nebyla a tím spíš ani nikdy nebude zcela nábožensky či kulturně jednotná.

Spor, který vykrystalizoval v poslední době, tedy není ani tak o tom, zda bude či má být Evropa nábožensky multikulturní (právě jsme konstatovali, že to již je), jako spíš o to, zda tento multikulturalismus má být geograficky oddělený, či zda mají být lidé různého vyznání a národností v masivním měřítku promíchaní. Aktuální velmi silná doktrína multikulturalismu prosazuje právě ono geografické promíchání různých náboženství a národností.

Coby ekonom nemám ráda normativní přístup k faktům („mělo by se…“). Bližší mi je pozitivní pohled na informace („z toho a toho plyne to a to…“). Formuluju tedy odpověď tímto víceméně pozitivním způsobem i nyní: Oporou nám může být historická zkušenost. Domnívám se, že historické pokusy o násilné, administrativně zorganizované, případně rychlé promíchání obyvatel vedlo v drtivé většině případů k růstu napětí, v krajním případě až k občanským nepokojům a válkám. Nikoliv tedy ke zmírnění rizika válečných konfliktů, jak často zastánci multikulturalismu argumentují.

Příklady můžeme hledat od stalinovského Sovětského svazu, přes severní Irsko, až po dnešní Balkán a válku v bývalé Jugoslávii. Z tohoto pohledu se mi tedy doktrína multikulturalismu ve smyslu geografického a rychlého promíchání etnik a náboženství jeví jako velmi riskantní.

Osobně si dovolím spekulovat, že právě rostoucí napětí v zemích, které čelí největšímu náporu imigrace, povede postupem času ke změně volebních preferencí – jako se to prozatím ukázalo kupříkladu v Itálii, v Rakousku nebo v Maďarsku (z pohledu roku 2018). A to zase následně povede v delším období k uzavření hranic pro imigraci.

Můj soukromý tip zní, že Evropa během několika desítek let nebude multikulturní, nýbrž ostrůvkovitě rozdělená na poměrně uzavřené enklávy, kterých bude mnohem větší počet než dnes. Přitom v „nárazníkových pásmech“ lze počítat s napjatými vztahy.