A co na to profi kritik...?

Být recenzentem je zatraceně těžká práce. Představte si, že milujete jazz, ale z redakce vás pošlo na metalový koncert, abyste o něm napsali recenzi. Tušíte, že to "asi bylo dobré",  ostatně publikum šílí, ale ne a nemůžete se přimět, aby se vám to líbilo. Jak taková recenze asi pak může vypadat? Jak se oprostit od subjektivních dojmů?

Už delší čas se na profesionální umělecké kritiky dívám jako na dost svérázný úkaz. Někdy mám dokonce dojem, že dobré umělecké dílko se nepozná podle "převládajících celkem dobrých kritik" - to bývá často zárukou nezájmu veřejnosti. Naopak se  kvalita často pozná podle velmi vyhrocených a zcela protichůdných kritik vzbuzujících oba typy emocí - to bývá často zárukou originality a zářezu do historie.

A úplně nejraději mám "kritiky" nikoliv od profíků, ale naopak od lidí, kteří si "dobrovolně" knihu přečetli (film shlédli, koncert poslechli...) a dojmy je vyprovokovaly k tomu, aby sami cítili potřebu něco napsat. Ti si totiž nemusí na nic hrát a do ničeho se nutit...

Profi recenze se zatím ještě neurodila žádná, ale mé oblíbené non-profi recenze už máme - týden po vydání knihy Ukradený syn! - hned tři!

 

Ing. Hana Lipovská,

ekonomka působící na katedře ekonomie Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity:

"Všechny knížky, které napsala Markéta Šichtařová, jsem vždycky kupovala okamžitě po vyjití. Některé už v předpremiéře.

Tento týden jsem proto pozdě k ránu dočetla její nový kus - Ukradeného syna.

Kdyby to byl thriller, zavrtěla bych nad některými částmi hlavou - že jsou za čarou, že je to přepjaté, nereálné, příliš bondovské, zkrátka dobré pro hollywoodský trhák, ale ne pro českého čtenáře ;).

Copak by mohla být ve výspě demokracie, blahobytu a svobody držená Češka v blázinci, jen aby se jejímu švýcarskému manžílkovi podařilo zbavit ji svéprávnosti a ukrást jí syna?

Copak by se naše velvyslanectví mohlo vykašlat na českého občana v nouzi a předhazovat mu, že když je ve ŠVÝCARSKÉM blázinci, tak asi je vážně blázen, jakkoli jinak jedná jako normální člověk?

Copak si nemohl autor béčkového thrilleru vymyslet lepší zápletku než únik hrdinky ze Švýcarska spolu s druhým dítětem takřka na hranici legálnosti, a to za pomoci (považte) europoslance?

A vůbec, když už jsme u té hlavní hrdinky, není snad zvykem líčit v podobných limonádkách hrdiny jako stroprocentní klaďasy bez jediné poskvrnky?  Nezbláznil se autor, když sama hrdinka tu a tam připouští, že v životě občas přešlápla?

Nač si tady kdo hraje??

Inu, nikdo na nic. Ukradený syn - třikrát bohužel - není béčkový thriller. Je to naše realita. Realita Evropy 21. století. Taková kauza dětí Michálkových, akorát asi tak šestkrát horší.

Při čtení jsem se přistihla, že se stydím za naše - dnes vlastně neexistující - zamini. Každý ekonom ví, že stát má být malý a takřka neviditelný. Každý ouředník vyjmenuje tisíc a jeden důvod, proč stát přece musí být silný. Jeden za všechny: kdo by bez státu chránil nebohé občany (rozuměj: proti nim samotným)?

Tož, v kauze ukradeného syna máme slabou stranu, českou ženskou, která ochranu státu potřebovala - a na kterou se stát srdečně vykašlal.

Marketa Sichtarova šílený příběh nejen fantasticky sepsala, ale především poctivě prověřila. Kdyby člověk šel jen tak s paní R. na kafe před přečtením knihy, dost možná by jejímu vyprávění nevěřil. Spisek bohužel předkládá kompletní důkazy, kterým nelze nevěřit, nelze je vyvracet.

Troufám si říct, že celý příběh mohll napsat jenom ekonom. Seskládat střípky materiálů do nosného pravdivého obrazu, to může udělat jen člověk navyklý analytickému myšlení a zároveň člověk zvyklý stát v menšině (jak se ve financích říká: kupovat, když je na ulicích krev).

Troufám si říct, že celý příběh mohla napsat jedině žena, protože asi jen žena plně pochopí bolest jiné mámi, které ukradli dítě.

Troufám si říct, že celý příběh mohla napsat jenom Marketa Sichtarova.

Jako šrajbr snad jen v koutku duše žárlím, že jsem to nenapsala já ;).

Smekám tedy před autorkou, i když jednu velkou, zásadní výtku mám. Té knížce, tomu hollywoodskému trháku českého střihu, totiž chybí happy end.

Ten ovšem nemohla napsat ani ona, ani sama hlavní hrdinka. Tak trochu se bojím, že jej budeme muset napsat my - tlakem na Švajc, tlakem na naše zastupitele.

Držím paní R., jejím dětem a nám všem pěsti, ať se toho happy endu brzy dočkáme. Teprve pak může Marketa Sichtarova začít psát scénář a vybírat šaty na předávání Oscarů."

Prof. MUDr. Cyril Höschl DrSc. FRCPsych.,
psychiatr a vysokoškolský pedagog, přednosta Psychiatrické kliniky 3. LF UK v Praze a ředitel Národního ústavu duševního zdraví:

"Příběh Renáty Rolle, převyprávěný v první osobě Markétou Šichtařovou, je pozoruhodný z několika hledisek.

Po stránce literární jde o vyprávění v Ich-formě „prosté ženy“, čemuž odpovídá styl i neokázalá jednoduchost jazyka. V tomto ohledu nelze nevzpomenout románu Zdeny Salivarové – Škvorecké Honzlová nebo zpovědi matky čtyř dětí „Krev mé krve“ od Heleny Carlisle. Čtenář však přece jen za textem cítí přidanou hodnotu autorky, jež se stylistickými zásahy, které by patrně napadly každého absolventa alespoň základního kurzu tvůrčího psaní, snaží zvýšit napětí a dodat tak celému příběhu na čtivosti v očích současného publika. Dlužno podotknout, že to se jí zhusta podařilo a citlivé nastříhání látky a poznámky jako „ale o tom bude ještě zmínka“ činí příběh napínavým až do posledního slova. Forma koresponduje s očividnou snahou autorky potlačit v sobě roli soudkyně, která se v každém záběru automaticky nabízí, a poskytnout co možná objektivní obraz, o jehož etických i faktických aspektech má čtenář rozhodnout sám. Na to, do jaké míry se tento záměr vydařil, budou jistě různé názory, zejména z různých zájmových skupin. Jinak budou vnímat příběh rodiče malých dětí, jinak sociální pracovníci, jinak psychiatři a jinak jejich pacienti či příbuzní pacientů.

               Z pohledu existenciálního se čtenář tohoto příběhu nemůže zbavit intenzivního prožitku absurdity kafkovského světa, v němž hlavní hrdinka v sobě spojuje jak zeměměřiče K. z Kafkova Zámku, či Josefa K. z Procesu, tak i brouka Řehoře z Proměny, jež rovněž nezapře autobiografické obrysy. Prožitků hluboké absurdity a nespravedlnosti, jež snad ani nemůže být pravda, se čtenář nezbaví během četby ani na okamžik, a to ani v případě, že o naprosté absenci viny ze strany hlavní hrdinky na jejím osudu, má jisté pochybnosti.

               Příběhem nejdotčenější je asi pohled psychiatrický. Černobílé vidění světa, které již dávno vytyčilo hranice mezi zneužíváním psychiatrie v bývalém Sovětském svazu a některých jeho satelitech a „laskavou a uživatelsky přátelskou medicínou“ na Západě, bylo opakovaně narušováno stigmatizujícím obrazem západní psychiatrie jednak umělci (román Kena Keseye Přelet přes kukaččí hnízdo, fenomenálně zfilmovaný Milošem Formanem), či sociology a filosofy (Michel Foucault) nebo dokonce psychiatry, resp. antipsychiatry (Thomas Szasz). Čím dál tím víc se ukazovalo, že péče o duševně nemocné jako lékařský obor si s sebou z hluboké minulosti přináší stigma kustodiálních zařízení, vybudovaných zejména proto, aby uklidila nepohodlné a rušivé jedince za obzor „spořádané společnosti“. Psychiatrie byla historicky do značné míry vnímána jako služka vládnoucí politické garnitury k odklízení nepohodlných jedinců. Čím autoritativnější režim byl, tím ideologičtější a političtější podbarvení tato role měla, avšak zneužití psychiatrie se v tomto smyslu nevyhnulo ani víceméně demokratickým či otevřeným společnostem.

Někteří kritici psychiatrických praktik druhé poloviny 20. století byli však toho názoru, že porušování individuálních lidských práv s využitím psychiatrických detencí není ani tak vinou sadistického personálu (i když psychopatičtí jedinci se najdou v každé profesi), ani zlého úmyslu, ba dokonce ani nedostatečné kvalifikace či nevzdělanosti psychiatrů a ošetřovatelů či ošetřovatelek, nýbrž důsledkem jakési systémové chyby, jež vzniká automaticky jako emergentní jev ve velkých hospitalizačních zařízeních, kde je koncentrováno větší množství duševně narušených jedinců a jejich ošetřovatelů. Takto např. interpretuje výsledky svého slavného průzkumu i David Rosenhan (Rosenhan D. On beeing sane in insane places, Science, 1973,19.1., 179:250-258). Šlo o experiment, jehož 8 účastníků, mezi nimiž byl i autor studie, bylo pod cizími jmény hospitalizováno ve 12 amerických psychiatrických nemocnicích v různých státech USA s tím, že při přijetí tvrdili, že slyší hlasy, které jim říkají divné věci (ty byly záměrně vybrány tak, aby nekorespondovaly s žádnou známou psychiatrickou diagnózou). Poté, co byli přijati, měli za úkol tvrdit, že jsou zcela zdrávi a že žádné hlasy už neslyší.

Tito pseudopacienti byli ve skutečnosti instruovaní zdraví dobrovolníci, mezi kterými byli 3 psychologové, dětský lékař, psychiatr, malíř a žena v domácnosti. Tři z nich byly ženy. Personál nevěděl, že jde o „herce“. Navzdory naprosté absenci příznaků byla průměrná doba hospitalizace 19 dní a pohybovala se od 1 týdne do 52 dnů. V 11 případech byli propuštěni s diagnózou schizofrenie, v jednom případě s diagnózou bipolární poruchy (maniodepresivity). Jimi dokumentovaná zkušenost obsahuje navíc i jejich pozorování psychiatrických zařízení zevnitř. Poměrně konsistentním byl např. postřeh, že čím výše je člen personálu postaven v hierarchii dominance, tím méně přijde do styku s pacienty.

Další zajímavou zkušeností bylo, že jediní, kdož pochybovali o skutečné povaze jejich onemocnění, byli spolupacienti. Ti jako první rozpoznali, že by mohlo jít buď o podvodníky, nebo o „kontrolory“, nasazené do nemocnice zvenčí. Personál žádné takové podezření nepojal. Je pravda, že pseudopacienti nebyli ve skutečnosti příliš podrobně vyšetřeni, ale toto selhání vypovídá spíše o tradici uvnitř velkých psychiatrických nemocnic, než o nedostatku příležitosti. Selhání ze strany psychiatrů detekovat zdravého člověka v průběhu hospitalizace může být způsobeno mj. tím, že lékaři jsou silně v zajetí statistické chyby druhého typu, tj. mají sklon vidět ve zdravé osobě nemocného (falešně pozitivní závěr, nadneseně charakterizovaný výrokem „zdravý člověk je pouze nedostatečně vyšetřený pacient“). 

Opakem je statistická chyba prvního typu, tj. vidět v nemocném člověku zdravého, ke které tíhnou zejména antipsychiatři a kritici medicínského modelu psychiatrie. Objektivně řečeno je ovšem daleko nebezpečnější chybně diagnostikovat nemoc, tj. nevidět ji tam, kde je, než zdraví. Co platí pro medicínu, neplatí však tak úplně pro psychiatrii. Na rozdíl od tělesných onemocnění, která jsou sice nepříjemná, někdy i fatální, ale postiženým a jejich rodinám nepřinášejí zpravidla větší ostudu, jsou duševní poruchy spojeny s psychologickým a sociálním stigmatem, jež statistické zkreslení chybou prvního typu u pacientů ještě dále posouvá. Připočteme-li k tomu navíc skutečnost, že na rozdíl od Rosenhanových pseudopacientů Renata Rolle během své hospitalizace předvedla, ať už z jakýchkoli důvodů, chování, jež není slučitelné s představou plného duševního zdraví (pokus o sebevraždu, kouření jedné cigarety za druhou, poruchy v komunikaci, emoční lapsy aj.), je na katastrofální nedorozumění ohledně oprávněnosti psychiatrizace jejího případu zaděláno.

               Výše uvedené tři pohledy nemění nic na tom, že příběh Renaty Rolle je důležitým a pozoruhodným mementem současné doby, jež by nemělo být oslyšeno, zejména ne ve světle celospolečenských snah o rehabilitaci, destigmatizaci a transformaci psychiatrie, jež z výzkumného pohledu sice v posledních dekádách těží z obrovského pokroku, ke kterému došlo zásluhou nových metod v neurovědách, ale co do kvality rolí, jež v celém procesu sehrávají pacienti, ošetřující personál, lékaři, příbuzní pacientů, sociální pracovníci a laická veřejnost, zůstává za technologickým vývojem viditelně pozadu.

Knihu Markéty Šichtařové lze vřele doporučit každému, koho osud duševně nemocných a jejich rodin nenechává lhostejným, a také těm, kteří ze svých pozic mohou jakkoli ovlivnit byrokratické mašinerie rozhodující o osudech lidí, rozdělených či neúplných rodin, a předcházet tak zraňováním dětských duší, jež zakládají vršení dalších psychiatrických problémů v budoucnosti. Příběh je navíc autentickou, poučenou a napínavou výpovědí, která nepochybně osloví i nejširší čtenářskou obec."

 Markéta Čermáková, čtenářka přispívající do DatabazeKnih.cz:

 

"Právě jsem dočetla a ještě se klepu. Jsem vyděšená, protože nejde o fikci a přitom si nedovedu představit, jak tohle celé mohla Renata vůbec přežít. Kdybych moh...la její bolest rozdělit mezi deset lidí, pořád by toho na jednoho bylo víc, než lze normálně unést.

Je rok 2018 a mnoho z nás se domnívá, že žijeme v civilizované společnosti a stát nás chrání. S naivní důvěrou akceptujeme množství zásahů do našich svobod, výměnou za zajištěné bezpečí. Tváříme se, že před zákonem jsou si všichni rovni.

Jenže na případech, jako je tenhle, se ukazuje jakému týrání může být lidská bytost v moderním světě vystavena. Je neuvěřitelné, kolik lidí se na tom muselo aktivně podílet, kolik jich to tolerovalo aniž by projevili jen špetku soucitu. Kolik selhání institucí a jejich pracovníků jsme ochotni akceptovat?

Jak moc nás to vůbec zajímá, dokud se v obdobné situaci neocitneme sami? Máte chuť radši přivřít oči a ani se do příběhu nezačíst, abyste nemuseli čelit faktu, že o tom víte? Znám dost lidí s tímto přístupem. Každý z nás, kdo nezasáhne či alespoň nepromluví, když vidí že je pácháno bezpráví, pomáhá budovat tuhle realitu ve které společně žijeme všichni. A žít ve světě, kde milující mámě seberou dítě, je tragické.

Renata má můj obdiv. Ani náhodou bych neměla tolik sil, jako ona. Patří jí obrovská úcta, že to nevzdala, že žije. Že se za sebe a svou rodinu postavila a měla odvahu vyprávět svůj příběh. Markétě Šichtařové děkuji, že má v sobě dost empatie a rozumu a dokázala vypátrat a věcně popsat utrpení, které Renata zažila. Ta kniha je moc důležitá. Musíme vědět, že se tyto věci dějí. Že se mohou stát nám. A že bychom to neměli nechat být jen proto, že jsme ještě nepřišli na řadu."