O našem důchodu rozhodují genderové neziskovky

Tak to tady „dlouho“ nebylo. Už jsem se vcelku ztratila v tom, kolikátá reforma reformy reformy reformy to má být tentokrát.

Měli jsme tu nejprve návrh povinného spoření ve fondech.

Pak jsme si to rozmysleli a přišli s nepovinným třetím pilířem.

Pak jsme to všechno zase zrušili.

Měli jsme tu Bezděkovu komisi.

Měli jsme tu další komise.

…A teď tu máme komisi „pro spravedlivé důchody“. Slavně ji tento týden představila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová.

„Spravedlivé důchody“? Někdy snad cílem jakékoliv vlády bylo mít důchody nespravedlivé? Ale nechme stranou, že obskurní označení se snaží takovou myšlenku podsunout. Jsou tu i obskurnější věci.

Komise a její složení vychází z programového prohlášení vlády a záštitu nad ní má Ministerstvo práce a sociálních věcí. V programovém prohlášení se uvádí, že cílem je „plošné zabezpečení na principu solidarity“ a „posílení zásluhovosti“. Solidarita znamená, že těm, kdo mají víc, něco vezmeme a dáme těm, kdo mají míň. Tedy solidarita znamená tlak na (větší či menší) rovnost. A zásluhovost znamená, že ti, kdo si víc zaslouží, víc dostanou. Zásluhovost tedy znamená nerovnost. To je dost slušný oxymóron typu suchý déšť, chladivý oheň či ohlušující ticho. Ale musí se nechat, že pro toho, kdo nad významem těch odborně znějících slov moc nepřemýšlí, to zní dobře.

Když jsem na Twitteru na tuhle zmatenost upozornila s tím, že ji podepisuje paní Maláčová, paní ministryně se briskně ohradila, že to ona ne (že si „zase vymýšlím“), že to se píše v programovém prohlášení. Jsem zmatena. To jako že „to ne jenom já, ale to my všichni“? Anebo tomu mám rozumět tak, že paní ministryně představuje a zaštiťuje komisi, s jejímiž cíli vůůůbec nesouhlasí…? Ale budiž.

Komise má – pokud jsem se nepřepočítala – 44 členů a X dalších „zástupců“. Takový slušně přeplněný autobus. Tedy přesně tolik, aby se nikdy nemohla na ničem dohodnout. Ovšem ta pravá divočina začne až ve chvíli, kdy si posvítíme na její členy. Že členové komise se rekrutují ze zástupců jednotlivých parlamentních stran, je ještě navýsost logické. Že jsou tu univerzity, je snad ještě logičtější.

Proč ale třeba Český statistický úřad? Odpověď na první dobrou by mohla znít, protože má k dispozici demografickou prognózu. Fajn, tak co třeba ji prostě převzít? Nápadně to připomíná generování práce pro práci, aby hodně lidí jako-pracovalo, ale nic z toho nebylo.

A proč Česká ženská lobby? Když už vyváženost a solidarita, kde tam máme nějakou mužskou lobby?

A proč probůh Gender Studies? Co má co samozvaná nevládní nezisková organizace mluvit do toho, kolik dostanu zaplaceno v důchodu (když stejně i bez ní vím, že nedostanu skoro nic, co si sama nenašetřím)? To jako když teď máme ty fluidní gendery, tak třeba nám zástupkyně Gender Studies poradí, že si takový fluidní jedinec bude platit na důchod jako muž a pak v rámci „genderového narovnání“ se na důchod rozhodne býti ženou a dostane víc?

A to opravdu vláda necítí, že je to vrcholně nemravné tahat do diskuse o důchodech, tedy o nás všech, JAKOUKOLIV neziskovku, jejímž definičním znakem je, že je nevolená a tedy zcela samozvaná, reprezentující jen své vlastní zájmy? To už by snad mělo víc logiky, aby do věci mluvil Český hydrometeorologický ústav, protože financování důchodů sice stejně jako Gender Studies rozumí jako koza petrželi, ale aspoň funguje pod křídly státu!

A jak by tedy měl důchodový systém vypadat?

Na to, aby se provedla reforma založená na dalších pilířích, je už pozdě. Na to stát už svou šanci prokaučoval, když nejprve zavedl nepovedenou reformu dle Nečasovy vlády a pak ji zase zrušil. Navíc původní představy ekonomů, že reforma by měla být založena na povinném fondovém spoření, se překonaly v okamžiku, kdy po poslední velké krizi z let 2008-2009 globální ekonomika změnila svůj charakter: Přišly takové šílenosti jako záporné úrokové sazby, v jejich důsledku ohromné přehřátí cen cenných papírů i realit, či doslova toxické státní dluhopisy jihoevropských zemí, jejichž cena je udržována pouze uměle centrální bankou. A tato bezcenná a nadhodnocená aktiva se samozřejmě ocitají v penzijních fondech. S touto prudkou změnou globálního ekonomického prostředí už není možné doporučit fondové spoření.

Dnes už je možná jen parametrická změna průběžného systému, kdy stávající aktivní generace financuje generaci starší. Časem celkem jistě dojde ke zvýšení věku pro odchod do důchodu, zvýšení odvodů i snížení vyplácených dávek a vůbec nikomu se to nebude líbit. Ale peníze na nic jiného nebudou.

Protože tyto změny budou probíhat dlouhodobě, třeba dvě desetiletí, pravděpodobně se na to lidé přirozeně sami zadaptují. Takže si začnou na důchod sami spořit bez ohledu na stát. Nakupovat tu byt, tu zlato, tu nějaký ten fond. A zatímco budeme mít dvě stě padesátou šestou komisi genderových „odborníků“, důchody se tak nějak za pár desetiletí vyřeší „zespodu“ samy…

Církevní restituce: dvojitá krádež

Tak se nám zase jako bumerang vrátil letitý spor o církevní restituce. Zatímco se všemi krom německých kolaborantů se stát restitucemi v rámci narovnání křivd komunismu vyrovnal, s církví se to nějak nedaří.

Čím to? Nejspíš tím, že komunistům se podařilo vyrobit progresivní ateistickou společnost, která je vůči církvím neobyčejně nabroušená.

Což je v podstatě v pořádku v tom smyslu, že každý má právo být nabroušený, na co a na koho chce. Sympatie se nedají vynutit. Sympatie prostě buď jsou, nebo nejsou. A dokonce se přiznám, že já také vždy měla vůči církvi coby instituci či „firmě“ rezervovaný vztah, protože já zkrátka principiálně vždy měla rezervovaný postoj k jakékoliv organizaci, která by mi mohla organizovat život (od školních jídelen, přes církev, až po vstup do jakékoliv politické strany).

Jenomže to je jen jedna strana mince. A teď vám řeknu dvě zdánlivě nesouvisející věci.

„Nemusíte ho mít rádi, může se vám hnusit, ale pokud mate rádi svou zemi, pak budete ctít její zákon a svobodu slova a dáte mu jeho práva…“ – zhruba takhle by se dalo volně parafrázovat hlavní poselství kdysi kultovního filmu Lid versus Larry Flint. Poselství, které by si měl každý dobře zapsat za uši.

A ještě něco: Každý zloděj, násilník a vrah má u soudu právo na svého obhájce, protože to odděluje právní stát od neprávního. Můžeme zločinci opovrhovat, ale pokud nemáme klesnout na stejnou úroveň, spravedlivost procesu a obhajoba obžalované strany musí být zaručena.

Možná už tušíte, kam mířím.

Není relevantní to, zda velké části silně ateistické české společnosti je či není církev sympatická. Relevantní je pouze a jen to, že stát se za všech okolností musí chovat podle svých vlastních pravidel a respektovat fakta, což jest jakousi definicí právního státu. Tolik k emotivní stránce věci. A teď ona fakta:

Už se zdálo, že i církvi bude komunisty ukradený majetek vrácen. A co vráceno nebude (protože některý majetek již byl zničen, neexistuje, či změnil podobu tak, že je nevratný), za to bude církev finančně odškodněna. Jenže komunisté se opět vrací k moci.

Ten, kdo byl komunista a ještě lépe estébák, jako by dnes měl volňásek do první ligy. Je to vlastně skvělý předpoklad k dobré funkci ve státní správě. (Někdejší atmosféra kolem lustračního zákona se tak nějak zamluvila a vysublimovala.) Nejednou bývalé aparátčíky člověk vidí všude kolem. Už se nestydí, vylezli z děr, jsou na koni. Jsou ve vládě, jsou v dozorčích radách státních podniků, a tím každý den ovlivňují naše životy. Jsou znovu ctihodnými občany, kteří chtějí určovat, co je a co není morální. Opravdu morální lidé se často v téhle atmosféře jen bojí říct nahlas, jak těmito reinkarnovanými postavami opovrhují.

Když komunisté podpořili vznik stávající vlády, řekli jasně, že podmínkou podpory kabinetu je zdanění finanční náhrady církvím. Tím bylo rozhodnuto a nejede přes to vlak. Pro zdanění hlasovalo 106 poslanců z řad KSČM, ANO, ČSSD a SPD. Komunisté tvrdí, že se údajně jedná o „příjem“ a příjmy je prý normální a morální danit.

Nyní směřuje zákon do Senátu -  tam nejspíš narazí, vrátí se do Sněmovny, bude znovu Sněmovnou potvrzen a pak ho opozice pošle k Ústavnímu soudu. Pro soud to bude nepříjemný oříšek, protože zdaněním restitučních náhrad by stát nejspíš porušil dohodu, kterou s církvemi uzavřel. A jak víme, právní stát musí dodržovat své vlastní zákony a dohody. Na druhou stranu politický tlak, aby zákon prošel, bude jistě ohromný.

Jenomže celé je to od základů naprosto špatně. Tvrzení komunistů, že se jedná o příjem církví, je zvrácené. Takové veskrze komunistické. Jak by se komunista tvářil, kdyby mu zloděj ukradl mobil, používal ho, poškrábal ho, obouchal ho. Komunista by ale přesto měl štěstí, policie by za čas zloděje chytila a našemu okradenému komunistovi mobil vrátila. Jenomže ten by z ceny mobilu musel zaplatit 19% daň, protože vrácení mobilu by bylo označeno za jeho příjem. To přece není příjem! To je jen vrácení do původního stavu. Náprava zločinu. Šlechta z restitucí neplatila daň, sedláci z restitucí polí neplatili daň, restituce nikdy nebyly a nemohly být označeny za příjem – tak proč nejednou teď…?

A je to ještě horší. V téhle naší analogii, aby byla věcně správná, navíc byl mobil komunistovi ukraden proto, že ho nechal na státem hlídaném parkovišti, stát selhal a sám státem placený hlídač mobil čmajznul. Policie pak mobil sice našla, ale dlouho se zdráhala ho pravému majiteli vrátit. A pak stát, který kradl, vrácení zdanil. Pro mě je to krádež státu napodruhé.

Sněmovna se samozřejmě veze na vlně čirého populismu, protože dobře ví, že v ateistické společnosti by řada lidí nejraději církvím nedala nic. Existují na to průzkumy veřejného mínění. Proto populisté vědí, že když církvím něco ukradnou podruhé, volič je nepotrestá. Řada lidí se domnívá, že i církev sama svůj majetek po Bílé hoře ukradla, tak byly dějiny léta vykládány dějepisáři. Jenomže analogicky by se dalo hledět i na šlechtu – a jak víme, ta je naopak v osobě jistých politiků adorována. Pokud byl šlechtě vrácen celý majetek bez zdanění, pokud v jejím případě se mluvilo o „nápravě krádeže“ a nikoliv o „příjmu“, pak musíme v rámci rovného zacházení aplikovat stejný pohled i na církve. Sympatie či nesympatie části veřejnosti zde nesmí hrát roli. To je pak jen ohýbání zákona, jak se to zrovna hodí.

Nerozumím tomu, že ti, kdo právní stát dnes ohýbají, nemají strach, že příště bude opět ohnut a použit proti nim samým. Rozvolnění pravidel nakonec poškodí úplně každého. S náboženstvím to nemá vůbec nic společného.

Navíc to, že stát vrátí církvím ukradený majetek, neznamená, že by byli ostatní Češi o něco okradeni. Z pohledu běžného občana jen církevní majetek změní správce. Majitelem přestane být někdo, kdo se o majetek starat neumí a nechává ho chátrat, a stane se jím někdo, kdo se o něj starat chce. To je celé. Jediné, co komunisté s tímto majetkem dokázali, bylo, že zpustnul. Až do té míry, že se v některých případech nedá vrátit a musí místo něho být zaplacena finanční náhrada… A středeční hlasováním jen potvrdilo, že jsou soudruzi zase u moci a znovu jako kdysi říkají, že krást se smí, jen se to musí umět. A další strany jim zdatně přizvukují.

 

Správnej chlap je ženská

Značka Gillette, která nabízí svým zákazníkům vše, co souvisí s holením, by asi nikdy neupoutala mou pozornost, neb vousy mi jaksi neraší, kdyby nezveřejnila velmi zvláštní reklamní klip. V něm se postavila proti něčemu, co nazývá „toxická maskulinita“.

V klipu ukazuje mužům, jak odporní ve svém „tradičním“ chování jsou a jak by se měli chovat správně. Někdo tvrdí, že klip není o vykleštění mužů, ale je proti násilí. To je podle mého soudu jen povrchní pohled. Ano, násilí je v klipu ostrakizováno. Ale vedle toho další podprahové vjemy jsou při bedlivém pozorování jasné: za násilí je považováno v podstatě jakékoliv chování muže, které má co do činění s testosteronem. A hlavně to sexuální. 

Gillette na svých stránkách tvrdí, že značka jako ona ovlivňuje kulturu, má tedy společenskou odpovědnost změnit muže k lepšímu. No pardon, ale to si Gillette hodně fandí. Jako běžný – byť velký – maloobchodní prodejce serepetiček na holení nemá s kulturou nic společného, jde jen a pouze o komerci. A tady trochu nepovedenou.

Tak zaprvé firma svým klipem silně nahrála všem těm, kteří dnes hlasitěji než kdy dřív tvrdí, jaká jsou muži nechutná a nebezpečná monstra. Někdo těm lidem říká feministky, podle mě ale s feminismem, jak ho vnímám já, má tenhle postoj společného asi jako lachtan s Marťanem.

Zadruhé tvrdím, že žádná firma se nemá tvářit jako soudce a ani v rámci komerční reklamy rozhodovat, jaké chování je a není vhodné. Považuji to za velmi nadřazené chování firmy, která vlastně ukazuje, že si neváží mnoha (možná i většiny) svých zákazníků. Když chci žiletku – chci žiletku, ne politickou agitku.

Takových lidí, jako jsem já, je evidentně víc. Proto ve světě briskně vzniklo rychle rostoucí hnutí #boycottgillette, které doporučuje mužům bojkotovat tuto značku. Ostatně i já navrhla svému muži to samé. Pryč s Gillette z našeho domu – už pro ten dobrý pocit, že se vážně ve svém dospělém věku nenechám nikým znovu vychovávat; převychovat mě se nepodařilo ani větším esům než Gillette.

Když chce být firma tak oduševnělá a velmi spravedlivá, proč nepíská rovinu? Proč také nemluví o toxické feminitě? Bojí se toho druhu žen, které rozpoutaly #metoo, hnutí absolutně pošlapávající presumpci neviny? Bojí se jich proto, že jsou na rozdíl od mužů víceméně organizované? Kopnout si do mužů je v době #metoo mnohem snazší, ba přímo módní.

Marketingový ředitel Gillette pro severní Ameriku Pankaj Bhalla tvrdí, že už nemůže dál tolerovat staré rčení „jsou to jen kluci“ Prosazuje iniciativu „pozitivní a zdravé verze toho, co to znamená být mužem“. Prý začíná nová éra maskulinity. Kurník, jestli za maskulinitu je považováno to, co reklama zobrazuje, totiž že navoněná bezpohlavní bytost se bojí ohlédnout po ženě, pak ženskost bude patrně vypadat jak Schwarzenegger s chlupatýma haxnama, jinak si to neumím představit.

Jak si vůbec firma může myslet, že bude někoho vychovávat? Na výchovu lidstvo vymyslelo rodiče. Ne firmy. Firmy vznikly od toho, aby generovaly zisk. Nebuďme naivní a nemysleme si, že to firma s nějakou „společenskou odpovědností“ myslí vážně – celý reklamní spot samozřejmě vznikl kvůli tomu, aby vydělával peníze. Za vším je vždy třeba v pozadí hledat peníze, alternativně moc. Firma pochopitelně pouze chce být vidět, proto zvolila téma, o kterém dopředu tušila, že bude kontroverzní a zviditelní ji. Už tím, že o spotu lidé mluví, mluví o značce. To je cílem. A mnozí lidé si myslí, že i špatná reklama je reklama.

V jednom se ale Gillette přepočítala. Firma evidentně spekulovala na to, že kontroverzní téma jí v součtu vynese body. Zatím to ale vypadá… že náladu ve společnosti přečetla dost chybně a utnula se:

Firma se snaží cílit na mladou generaci, jenže mladá generace se přestává holit. Všichni chtějí vypadat jak kanadští dřevorubci. Pěstěný vous, napomádované vlasy, kvalitní pedikúra a manikúra. Vedle toho chce firma také oslovit část starších klientů, u kterých se domnívá, že už jsou lapeni, protože jsou letitými zákazníky. No – v tomhle případě bych se zase moc nedivila, kdyby to dopadlo jak s Playboyem.

Ten si také myslel, že se svět změnil a už nemusí dávat do časopisu fotky nahých holek. Houbeles. To jen Playboy sedl na lep faktu, že malá, ale ukřičená skupina genderistů je hodně vidět, a proto vzbuzuje dojem, že asexuálnost je dneska plošně v módě. Velmi brzy časopis s hořkou pachutí na patru pochopil, jak moc se mýlil.

Kreativní ředitel Playboye Cooper Hefner po roce bez dívek uznal, že odstranit nahotu bylo chybou. Prostě to nefungovalo, prodeje šly rapidně dolů. (No kdo by to byl řekl, že?) A prohlásil: „Nahota pro nás nikdy nebyla problém, protože nahota není problém. Dnes si bereme zpátky naší identitu a hlásíme se k tomu, čím doopravdy jsme.“ Aha. Pokorně se vrátíme k tomu, co nám vydělává a snad i odvrátí bankrot.

Myslím, že Gillette bude muset jednoho dne udělat to samé: zarostlí dřevorubci, ani napomádované sněhové vločky, kterým vousy nerostou, jim tržby nezvýší. Ti, kdo se pravidelně holí, jsou spíš konzervativní. To znamená, že vidí rozdíl mezi mužem a ženou, chápou jejich rozdílné chování, nevadí jim se po pěkné babě ohlédnout a neuznávají potřebu to měnit.

Pro mě to je jen další důkaz, jak údajné elity žijí v jiném světě než prostí smrtelníci. Myslí si, že tím, že mužům vynadají, že jsou muži, získají nové zákazníky. Podobně si elity v Británii myslely, že lidé chápou, jak úžasná je EU. Aby vzali „hloupým křiklounům“ vítr z plachet, dali jim volbu, zda chtějí vystoupit z EU. Spoléhali na to, že těchto „hloupých křiklounů“ je menšina. A ejhle - protože žijí v jiném světě, nestačili se divit, že většina lidí v referendu chtěla něco jiného než údajná elita.

Ne, že mužství není toxické. Kdybychom to připustili, budeme jednou pálit pánský vercajk jako zakázané knihy - a to by byla celkem škoda, řekla bych. Rozdíly mezi mužem a ženou jsou normální, žádoucí a je dobře je oslavovat, protože bez nich by planeta vymřela. Správnej chlap není ženská. Klíďo píďo se vzdám autorských práv na tuhle větu, pokud si ji bude chtít vzít za své marketingové heslo konkurent Gillette.

 

Rychle se zadlužte, ČSSD to za vás zaplatí

ČSSD padají preference, a tak přemýšlí, jak to udělat, aby se jí vrátili voliči. Minulý týden proto přišla s myšlenkou za všechny prachy. Doslova.

Prý lidem by měly být odpuštěny dluhy do sto tisíc korun. Bohulibý cíl mající pomoci lidem z dluhové pasti je však slušnou fantasmagorií. Tedy pardon, vlastně serióznějším výrazivem bychom to měli pojmenovat jako „populismus“. Podobný populismus, jako když poslanec Juchelka prohlásí, že lidem se slevy na jízdném líbí. Ale jo, technicky vzato souhlas, komu by se sleva nelíbila? Kdyby se rozdávala nová auta zdarma, taky se to bude líbit, a dost možná dokonce i některým zeleným, kteří z toho odzelenají. Až budou zdarma rozdávat Babišovy párky, vezmou si je dokonce i někteří vegani, a to nejen pro jejich složení, ale třeba i proto, že je obratem se sousedem vyšmelí za nějakou jinou poživatinu. Lehký problém nastane teprve až tehdy, když se optáte, kdo to zaplatí.

Zatímco slovo „zdarma“ mají lidé rádi, slovo „placení“ rádi nemají. Poslanec Juchelka říká, že zatím na to peníze jsou. Ale ju, technicky vzato „jsou“. Ti, kdo v životě veřejnou dopravou nejeli, zaplatili daně, ze kterých stát jízdenku zaplatí těm, kdo chtějí jezdit zdarma. U dluhové amnestie to bude podobné - ale komplikovanější.

ČSSD sice už zveřejnila svůj záměr odpustit dluh, už ale nedodala žádné detaily. Jen testuje, co na to volební preference. Takže nevíme, zda oddlužení podobně jako u vlaků zadotuje stát, nebo jestli to zaplatí věřitel. (A pochybuju, že až sem to už domyslela i ČSSD.)

Jestli zaplacení dluhu ČSSD nechá na věřitele, už se může těšit na pěkné arbitráže. Už vidím, jak se hlásí zahraniční podnikatelé, že jejich nebankovního poskytovatele půjček český stát okradl. A stát arbitráže prohraje. Takž je zaplatí i s úroky daňový poplatník.

Jestli zaplacení dluhu ČSSD nechá rovnou na nás, daňové poplatníky, asi se na žádné arbitráže těšit nemusí, protože daňoví poplatníci na sobě obyčejně nechají dříví štípat. Ovšem nějak mi uniká pointa, proč bych já, vždy velmi obezřetný člověk a ještě obezřetnější dlužník, měla sponzorovat lidi, kteří nepřemýšleli a bezhlavě se zadlužili. Mám dotovat chlápka, co jen rád hrál automaty?

Jasně, někdo se mohl předlužit shodou nešťastných náhod. A někomu to zase bylo úplně jedno a zadlužil se z blbosti. Šmahem nelze nikoho ani odsuzovat, ani mu pomáhat.

Podle ČSSD jsou prý na vině lichváři. Bojovat s lichvou je určitě správné - ale ne z mé peněženky. Proč chodí lidé k lichváři? Protože jim banka nepůjčí. A proč jim banka nepůjčí? Protože je u nich vysoké riziko nesplacení. To je pro racionálně uvažujícího člověka zpráva, že se v takovém případě už nemá dál zadlužovat. Na vině tedy nejsou ani tak lichváři – kde je po nich poptávka, tam se vždy objeví i nabídka. Vina je hlavně ve finanční gramotnosti a v tom, že finančně negramotní lidé lichvu vyhledávají. Jenomže zakázat blbost jaksi nejde.

Kdyby lidé finanční gramotnost měli, nikdo by se mimo banku, rodinu či seriózní splátkovou společnost nezadlužoval. Za lichvu a finanční negramotnost tak nakonec nejvíc mohou ti, kdo určují školní osnovy. Finanční gramotnost se sice na základních školách už „učí“, ale spíš jen teoreticky na papíře. V praxi žádná celá, nula nula nic. O tom jsme se přesvědčili před nedávnem, když jsme s Pikorou vydali knížku pohádek finanční gramotnosti Zlatý poklad – v 95 procentech námi navštívených škol se děti s žádnou výukou finanční gramotnosti vůbec nesetkaly.

Tak si tak říkám, že jestli už chce být ČSSD tak hodná a platit za někoho dluhy, nechť nejprve zaplatí dluhy dědicům advokáta Altnera. (Nebo už byl snad splacen zaplacen?)

Další ze strany ČSSD nezodpovězenou otázkou je, do jaké výše by měl být dlužníkům dluh odpuštěn. ČSSD mluví o částce 100 tisíc Kč. Proč zrovna tak hezky kulaté číslo? Bude se vyjímat na předvolebních billboardech lépe než 50 tisíc? Někdo může argumentovat, že 100 tisíc je vlastně „o ničem“, a má pravdu - většina lidí totiž má mnohem větší dluhy. A pokud zase ČSSD chce někoho vytáhnout z nesplatitelné dluhové pasti, tak 100 tisíc je jen o trochu víc než trojnásobek průměrné mzdy. Jinými slovy, tato částka je splatitelná „relativně“ dobře. Takže taková částka pomůže jen tomu, kdo pomoc zase tolik nepotřebuje; ten, kdo má opravdu problémy a dluží skutečně nesplatitelný milion, se může jít klouzat.

Údajně by byly dluhy odpuštěny téměř u 900 tisíc lidí. Tak si to pronásobme. Při odpuštění dluhu do sto tisíc by stát zaplatit za dlužníky až 90 mld. Kč. Někteří lidé ale tak velké dluhy nemají, takže skutečná částka by nakonec byla třeba poloviční. To je skoro jako výdaje na českou armádu za rok. Jiným i slovy, i částka „pouhých“ sto tisíc by byla pro rozpočet obrovskou peckou, a přitom by toho pro opravdu lapené dlužníky moc nevyřešila. Celé to je tedy jen ekonomicky totálně nesmyslná bouře ve sklenici vody, která má přilákat voliče.

Politici se prostě začali domnívat, že volič je totální hlupák, který si nechá nakukat sebevětší ekonomickou pitomost. Ani se nedivím, jak prudce ČSSD ztrácí voliče, když jimi tolik opovrhuje.

Nejsem liberál.

Protože v poslední době často slyším námitky typu “jak tohle může říct liberál?” a podobně, stále víc cítím potřebu sebedefinovat svou filozofii a “víru”, kterou žiju. 

Kdybych se narodila před 100 lety, mohla bych se jednoznačně označit za klasického liberála. Od té doby se ale tento výraz dramaticky posunul, takže dneska už liberál nejsem.

Kdybychom psali letopočet o 30 let nižší, mohla bych se označit za libertariána. Od té doby se ale tento výraz silně posunul směrem k anarchismu, takže libertarián tak, jak jej dnes mnoho lidí chápe, už taky nejsem.

Co tedy jsem? Bojím se, že dnes pro to neexistuje všeobecně akceptovaný jednoslovný název, protože newspeak vsechny dřívější jasné názvy významově posunul. Musim se tedy definovat víceslovně.

Jsem pro absolutní svobodu slova. 

Jsem pro důsledné vymáhání vlastnických práv.

Jsem pro uznání několika málo za žádných okolností nepřekročitelných, tzv. přirozených práv: život, integrita těla, nedotknutelnost majetku - z nich se dá logickou dedukcí odvodit komplexní právní systém.

Jsem pro uznání faktu, že lidé nejsou stejní.

Jsem pro uznání faktu, že konání lidí žene potřeba předávat své geny dál, tudíž blaho budoucí generace má větší váhu než blaho minulé generace.

Z toho automaticky výrokovou logikou vyplývá:

Nejsem multikulturalista.

Nejsem pro regulaci nad rámec přirozených práv.
Nejsem pro zavádění jiných než přirozených práv do právního řádu, protože jejich důsledná ochrana dokáže definovat řešení prakticky jakékoliv situace.

A to je celé. Vše, co jsem kdy napsala, řekla, co sama žiju, je postaveno na těchto prostých principech. Je to pro mě něco jako stav nula, ground zero, který lidstvo nemůže vylepšit, jedině zaneřádit.

Protože dnešní newspeak tomuto stavu nula sebral název, pojmenovala jsem si ho pro sebe #free4ever.