Jak to stíháte se 6 dětmi?

21. 10. vyšel v ONADnes článek o vícedětných matkách. Článek byl napsán na základě rozhovorů se třemi mámami. Rozhovor jako takový otištěn nebyl, byl zkrácen a přepsán do článku ve třetí osobě. Celý přepis mého původního rozhovoru je zde:
 

V kolika letech jste měla první dítě, v jakém jsou věkovém rozestupu?

 

Vždy jsem si přála mít první dítě před třicítkou, zdálo se mi to jako taková psychologická hranice, za kterou bych neměla první dítě z biologických důvodů oddalovat. To se mi podařilo o tři měsíce splnit. A pak následovaly tak po dvou nebo třech letech.

 

Měla jste v plánu mít tolik dětí? Budete jich chtít třeba ještě víc?

 

Ne, nikdy jsem takový plán neměla! Když mi bylo, řekněme, pětadvacet a měla jsem horečku a děsivé noční můry, zdálo se mi, že mám dítě… Mít jich tolik bylo pro mě nemyslitelné.  No a nakonec jich mám šest. Víc už jich ale rozhodně neplánuju, to by to musela být vyloženě nějaká „nehoda“.

 

Jak to tak přišlo?

 

První dítě bylo tak skvělé, že jsme zatoužili mít další. A pak další. A ještě další… prostě žádný plán to nebyl. Vždy to přicházelo tak, že jsme v danou chvíli další dítě chtěli. A nechali věcem volný průběh. Žádná snaha, žádný plán, žádné zábrany.

 

Jak často se lidé diví, že máte tolik dětí?

 

Prakticky pořád. Jakmile přijdeme někam, kde nás neznají, vidím povytažené obočí a údiv v očích.

 

Jaké jsou jejich reakce? Plus jaké reakce nemáte ráda nebo vás naopak rozesmějí? (Mně se jedna paní ptala, jestli jsem psychicky v pořádku, nemyslela to zle, že bych byla vadná, jen že mám víc dětí, ale že to musí být psycho:-)

 

Nejčastější otázkou je „Jak to stíháte?“ To se mne ptá skoro každý. Přesto jsem se pořád ještě nějak nenaučila, jak na to odpovědět. Vždycky znovu mě ta otázka přivede do rozpaků., protože to za žádný speciální výkon nepovažuju. Ale spolehlivě mě to vždy znovu a znovu pobaví.

 

Pozorovala jste třeba s nárůstem počtu dětí úbytek přátel nebo pozvání na návštěvu?

 

Nevšimla jsem si velké změny. Já jsem poměrně introvertní člověk, což se projevuje v tom, že si své blízké přátele dobře vybírám. Tedy takové přátele, kteří by byli ochotní pozvat mě na návštěvu stejně jako já je. Tak asi i proto se počet návštěv nijak zvlášť nezměnil. Spíš se změnilo to, že se s kamarády už tolik nepotkáváme u nich doma, kam máme občas problém se vejít, ale spíš venku.

 

Co považujete za největší klad velké rodiny?

 

Nikdy nejste sám, pořád vám někdo ukazuje, že vás má rád.

 

Co považujete za největší negativa?

 

Samozřejmě je to pracovně náročné, musíte všechny děti uživit, musíte se neustále otáčet… ale to je podružné ve srovnání s tím, kolik štěstí vám to přináší.

 

Co je pro vás v rodinném životě nejtěžší?

 

Určitě sehnat hlídání. Když si chci s manželem někam večer vyjít, už považuju za automatické, že to nejmenší děťátko beru s sebou, ale pro ty starší potřebuju sehnat hlídání. Ostatně jednoduché to není ani během dne, když potřebuju vyřídit nějakou pracovní schůzku.

 

Máte nějaký recept na to, jak to psychicky všechno v klidu zvládnout?

 

Jasně – musíte si poskládat priority. Ujasnit si, co je důležité a co počká. Potom vás nerozhodí, že některé věci stojí, že je nestíháte. Taky si musíte ujasnit, že se nelze věnovat všem dětem současně. Musíte se chvíli věnovat jednomu a ty ostatní ignorovat, potom se zase přesunout ke druhému. Kdybyste se pokoušela věnovat pozornost všem najednou, rozskočí se vám hlava.

 

Jak zvládáte prakticky starost o domácnost s dětmi a prací? Jak to kloubíte? Pomáhá Vám manžel, rodiče, paní na hlídání, paní na úklid, nebo je všechno na Vás?

 

Manžel zařizuje většinu nákupů a různé venkovní práce, jako je třeba sekání zahrady. Jinak doma, pokud jde o ty klasické „domácí práce“, toho moc nedělá. Já mám paní na úklid, dělá některé práce. Mně osobně nejvíc času zabere vaření. No a pak musejí samozřejmě pomáhat děti. Vyndávají nákup z tašek, uklízí nádobí, krmí zvířata a tak dál. Každý má svou roli.

 

Co jste se při péči o tak velkou rodinu postupně naučila?

 

Naučila jsem se rozpoznat, co je důležité. Neteče krev? O nic nejde. Řeším třeba úrazy jen od zlomenin výš. Taky jsem se naučila si vždy, za všech okolností, najít denně aspoň čtvrt hodinky pro sebe – v zájmu zachování zdravých nervů.

 

Je něco, co jste například řešila u prvního dítěte a pak už jste se tomu s každým dalším jen smála?

 

Já nikdy nebyla taková ta extrémně, přehnaně starostlivá máma, která je věčně v čekárně u doktora. Nad spoustou věcí jsem mávla rukou. Ale myslím, že jsem se naučila mnoho detailů. Třeba poznat, proč pláče miminko, jak ho utišit, i když jiní lidé nerozumí, co mu je, a tak dál.

 

Platí i v mateřství, že praxe dělá mistra, nebo je něco, co Vás nějakým dalším dítětem ještě překvapilo?  (Ptám se, protože já si po třetím porodu připadala jak zkušená pohodová máma, jenže děcko mělo naprosto jinou povahu než ostatní a nefungovalo na něj absolutně nic...)

 

Rozhodně to platí – mám pocit, že se ze svých vlastních chyb stále učím. Těmi chybami mám na mysli třeba to, že jsem u prvního dítěte mnoha věcem nerozuměla, neuměla odhadnout, jaký manévr zabere, když dítě je neklidné, plačtivé, rozzlobené…

 

Jaké schopnosti jste si v rodinným životem osvojila, vytříbila? (Myslím tím například logistické dovednosti, flexibilitu, multi-tasking, schopnost soustředit se, když na Vás mluví víc lidí na jednou?)

 

To všechno, co jmenujete. Ale hlavně jsem už mistr v tom umět zavřít oči, uši, a soustředit se jen na jednu věc bez ohledu na bengál kolem. A taky jsem mnohem větší střelec. Tomuto rozhovoru s vámi například věnuju jen pár minut, odpovídám na první dobrou a už se k němu nebudu vracet – nebudu si klást otázky, jestli jsem něco odpověděla špatně, nepřesně. Prostě to vystřelím a konec. Na pochybování není čas. Jsou další tisíce věcí, které musíte řešit.

 

Vypracovala jste si nějaký výchovný styl, který vám v takovém počtu funguje?  Bodovací tabulky, rozvrh úkolů, že si například děti pomáhají navzájem apod.?

 

Nic takového. Ale faktem je, že si připadám i doma jako klasický manažer. Neustále rozděluju úkoly. Ty uděláš to, ty udělej tohle… Děti prostě musí pomáhat a musí vědět, že neexistuje se na své povinnosti vykašlat, protože pokud jeden z nich třeba nedá nádobí do myšky, večer není z čeho večeřet.

 

V kolik hodin začíná a končí váš den a jak váš běžný den vypadá?

 

Můj pracovní den začíná v 7 30 a končí kolem 16 30. Během této pracovní doby ale ještě musím uvařit oběd. Po práci se pak věnuju dětem. Ale ne tak, že bych věnovala pozornost jen jim, ale spíš tak, že třeba dělám něco na zahradě, nebo vařím, a ony jsou se mnou, povídáme si, pomáhají mi. Prostě fungujeme tak nějak společně.

 

Kdy zvládáte pracovat a ještě psát knihy?

 

Knihy jsou v podstatě součástí mé práce. Mnoho textů, které se objevují v knihách, jsou v podstatě výstupem mé práce, protože se věnuju pracovně ekonomickým analýzám. Tudíž to se nedá od sebe příliš oddělovat.

 

Máte představu, jak dlouhý máte spánkový deficit? Kolik hodin denně Vám stačí spát?

 

Vlastně nevím. Už několik let jsem totiž nespala v kuse. Neustále nějaké dítě kojím, tudíž se za noc mnohokrát probouzím. Proto ani netuším, kolik hodin opravdu čistého času prospím. Vydržím ale v noci hodiny a hodiny snít s otevřenýma očima.

 

Kde jste vždy znovu nabrala sílu na další těhotenství, porod? 

 

Porod pro mě žádnou zvláštní zátěží nikdy nebyl, ale ta poslední třetina těhotenství, ta ano. Jenomže vždycky, když jsem měla tříměsíční miminko, jsem se přistihla, jak jsem si říkala: „Ty mi tak rychle rosteš! Asi budu muset brzy zase mít nějaké maličké!“

 

Jak to zvládáte zdravotně a fyzicky? Máte třeba v důsledku mnoha těhotenství nějaké zdravotní problémy?

 

Žádné problémy nemám, akorát jeden: Intenzívní kojení vede občas k jisté vitamínové a minerálové vyčerpanosti, takže beru různé potravinové doplňky. Taky hodně piju kokosovou vodu, to se mi osvědčilo na dodávání iontů. Bez těchto opatřeních bych se cítila unavená.

 

Nebála jste se třeba s každým dalším dítětem víc o to, aby bylo všechno v pořádku?

 

Čím jsem byla starší, tím větší jsem měla obavy z vrozených vad. A právě to je taky důvod, proč jsem už s plozením potomků skončila – už to nechci riskovat.

 

Cítíte se někdy naprosto vyčerpaná? Jak často? Co Vás třeba nejvíc drtí?

 

Teď už ani moc ne. Měla jsem ale jedno období v životě, kdy jsem byla smrtelně vyčerpaná. Ale dokázala jsem se z toho dostat. Hodně mi při tom pomohla hudba. Té jsem asi vděčná za to, že jsem to vyčerpání přežila.

 

Která období v mateřství považujete za nejvíc vyčerpávající? Když byly třeba první děti malé? Nebo naopak když jsou starší?

 

Obtížný byl souběh, kdy prvnímu dítěti byly dva roky a druhé bylo maličké. Obě mě intenzívně potřebovaly a samy si ještě nemohly hrát. Pak už to bylo vždy jen lepší. Šes dětí různého věku je v tomto ohledu méně náročné než dvě malé.

 

Máte někdy čas na sebe? Jak ho využíváte?

 

Vždy si alespoň chvíli udělám. Buď se hrabu na záhonech, nebo si čtu, nebo chatuju s nějakým kamarádem, nebo brnkám do kytary… ale každý den si pár minut pro sebe uzurpuju.

 

Máte někdy čas na děti jednotlivě?

 

V podstatě vždy. Věnuju se jim především jednotlivě, protože mít pohromadě na pokec třináctiletou slečnu a dvouletého chlapečka, to není nic moc.

 

Máte někdy čas na samotného partnera? Jak se vám daří udržovat vztah? Nežárlí/lil na Váš čas věnovaný dětem?

 

A no tak kdybych neměla, asi bychom tolik dětí neměli, že… J Oba máme home office, takže spolu vlastně trávíme dost času. Pořád spolu mluvíme, i o banalitách. A manžel není žádný idiot, aby žárlil na to, že mám miminko permanentně na klíně!

 

Kolikrát za dobu, co máte děti, jste byla někde úplně sama nebo s kamarádkami bez nich na víc jak tři dny?

 

Úplně sama snad nikdy, vždy mám aspoň to nejmenší děťátko s sebou. Ostatně je kojené, tak to ani jinak moc nejde.

 

Jste v rodině zastupitelná?

 

Popravdě, myslím, že ne. Ale ne že by mi to vyhovovalo. Ale prostě to tak je. Každý máme svou roli. Na druhou stranu, já bych taky nemohla stoprocentně zastoupit manžela.

 

Jak často se vám pletou jména dětí?

 

Skoro pořád! Není pro mě problém říct dceři z roztržitosti Alberte!

 

Jaké aktivity u svých dětí podporujete?

 

Ty, co si samy vyberou. Dcera třeba má ráda divadlo, jeden syn astronomii, druhý zas kytaru… a tomu odpovídají i jejich kroužky.

 

Vyrábíte si vlastní kalendář, kde byste měla přehled o všech aktivitách a pod?

 

Mám pracovní kalendář v outlooku. Bez něj jsem jak bez hlavy.

 

Jak se dá zvládnout finančně starost o tolik dětí? Máte nějak pravidla, co se kupuje, co vůbec, na čem se šetří a na čem naopak ne?

 

Mám filozofii, že bohatství se negeneruje tím, že šetříte, ale tím, že vyděláváte. Proto se snažím dělat dobře svůj byznys J Ale jinak samozřejmě děti mají své limity, vědí, že nemohou dostat vše, co by se jim líbilo.

 

Narážíte na to, že skupinové slevy s takovým množstvím dětí nepočítají?  Nechají Vás projít, nebo musíte za straší platit extra?

 

Rodina se u nás často počítá jako dva dospělí a dvě děti. Takže nějaké rodinné vstupné je pro nás často fraškou.

 

Kde a jak bydlíte?  Museli jste se třeba kvůli nedostatku místa stěhovat?

 

Bydlíme v rodinném době a máme vekou zahradu. Zejména na ní nedám dopustit, je úžasné mít pro děti tu možnost. To nám ohromně zlepšuje situaci.

 

Pěstujete si třeba vlastní zeleninu, pečete chleba?

 

Ne, na to moc nejsem. Chleba peču občas kvůli tomu, že děti mají po manželovi celiakii a bezlepkovou dietu. Ale na zeleninu trpělivost a čas fakt nemám. Ale máme starý sad, a ten produkuje hromadu ovoce.

 

Kolik času Vám zabere denně příprava jídla?

 

Hodně. Právě kvůli té bezlepkové dietě vařím třikrát denně ze zcela základních surovin, žádné polotovary u nás neexistují. Ale raději to na čas neměřím. Ostatně dá se při tom dělat i mnoho dalších věcí – třeba uspávat a kojit miminko v šátku, dohlížet na psaní domácích úkolů – to vše zvládnete při vaření.

 

Chodíte někdy do restaurací, nebo to nehrozí?

 

Nehrozí, respektive jen na dovolené. Mimo dovolenou k tomu tak nějak nemáme motivaci. Pro nás je komfortnější uvařit si doma. Nechci si zas tak moc fandit, ale protože jsem napsala bezlepkovou kuchařku, vaření je pro mě poměrně příjemná a snad i zvládnutá činnost.

 

Chodí děti do školy? Uvažovala jste o domácím vzdělávání?

 

O domácím vzdělávání jsem ani neuvažovala. I když beru argumenty, kteří pro něj mnozí mají. Hodně na nich je.

 

Jezdíte na dovolené? Jak se na ně přesouváte?

 

Jezdíme a jezdíme autem. Létám s dětmi dost nerada, je to pro mě velmi nekomfortní. Takže raději jezdíme větším autem.

 

Co pro vás znamená skutečnou dovolenou v rámci všedních dnů?

 

Co je pro mě dovolenou…? No – dovolená! Předpokládám, že to myslíte tak, že si dovolenou asi nemohu užít. Ale to rozhodně ne, já si jí užívám královsky. Je přeci strašlivý rozdíl, jestli pracuju nebo nepracuju. Že k tomu mám i děti? To je věc jiná.

 

Jaké domácí spotřebiče považujete za neocenitelné?

 

Pračku a myčku. Bez nich bych byla naprosto paralyzovaná.

 

Kolikrát týdně perete?

 

Peru pořád. Doslovně. Taky máme pračky dvě. A obě běží téměř permanentně. Je neuvěřitelné, kolik špinavého oblečení dokáže čest dětí vygenerovat!

Ženy diskriminovány nejsou

Zpráva, která se tento týden v českých médiích objevila, mne poněkud znejistila. Firma Procter & Gamble odstraní z obalu hygienických potřeb Always symbol Venuše používaný pro označení ženy.

Firma tím reaguje na požadavky aktivistů z řad lidí s „odlišnou genderovou identitou“, například transsexuálů. Podle těchto aktivistů prý „…ne všichni menstruující jsou ženy, a ne všechny ženy menstruují“. Uvedený symbol prý může transsexuálům způsobovat „nepříjemné pocity“. Se zprávou přišel server CNN a další světová média ji briskně převzala.

Má nejistota se týkala optimálního postupu: Měla bych nyní pokrokářsky-liberálně manželovi nakoupit vložky, když jsem se dozvěděla, že ne všichni menstruující jsou ženy? Nebo mám zpátečnicky-konzervativně po Gillette zbojkotovat i Always, když jsem se dozvěděla, že vykazuje nulové procento rozumu?

Žiju v přesvědčení, že rozum je tím, co svět žene dál, co nás posunulo ze stromů k výrobě raketoplánů, co nás od zaříkání felčarů posunulo k antibiotikům. Značná část dnešního světa, zdá se, moje přesvědčení nesdílí. Od rozumových schopností a racionality se čím dál víc obrací k emotivním ideologiím.

Ideologiím, které zpochybňují vše, co pro mě je dané a bezpodmínečné. Tak třeba bezpodmínečná nedotknutelnost soukromého vlastnictví by už neměla platit - Berlín hodlá regulovat nájmy, a tím vám jako majitelům bytů nastavit podmínky, za jakých smíte se svým majetkem nakládat. Rozdělení lidí na muže, ženy, případně ty, kteří se sice narodili jako muži či ženy, ale nejsou se svým tělem spokojení, by už nemělo platit – doktrína genderismu staví pocity nad fyzickou podobu těla a zavádí genderů nespočet.

Naivní by byl, kdo by si myslel, že genderové šílenství zachvátilo jen západní svět. Už dorazilo v plné síle i k nám. Mohla se o tom přesvědčit jedna firma z Rožnova pod Radhoštěm, která v reklamním zpravodaji 6. srpna zveřejnila inzerát s nabídkou zaměstnání, který zněl: „Volná pozice: Všeobecná a finanční účetní.“ Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj usoudil, že z textu vyplývá, že firma hledá pouze ženu, což je diskriminace mužů, a tak udělil firmě pokutu deset tisíc korun.

Zdá se tedy, že i český trh práce odstartoval v rámci genderové modly velké změny. Ostatně mnoho lidí dlouhodobě tvrdí, že prý muži a ženy mají rozdílné odměňování a ženy jsou prý platově diskriminovány… Zdánlivě k tomu mají důkazy. Už v říjnu 2018 se provalilo, že umělá inteligence zabudovaná v náborovém systému americké společnosti Amazon „nemá ráda“ ženy, což – nepřekvapivě – způsobilo skandál. Umělá inteligence se totiž naučila, že muži lépe vyhovují požadavkům společnosti. Za některá slova v životopise strhávala body. Nejhorší bylo, když žena uvedla, že vyhrála ženský pohár v šachu. Feministky tím dostaly nabito v argumentaci, proč je svět nespravedlivý a machistický. 

K „A“ už ale nebylo mediálně řečeno „B“. Je vysoce pravděpodobné, že kdyby umělá inteligence nebyla nasazena v náborovém systému Amazonu, nýbrž v náborovém systému porodních asistentek, sociálních pracovnic či letušek, muži by si nejspíš neškrtli, a to ještě drtivěji, než jak byly „diskriminovány“ ženy u Amazonu. Ale pochybuji, že to by vzbudilo rozruch. Taktéž si nejsem docela jistá, zda by se ženy bouřily, pokud by umělá inteligence při náboru kanadských dřevorubců preferovala muže.

Mzdová nerovnost mužů a žen je totiž přirozená. Neplatí však u všech profesí stejně, někde je převrácena naruby. Například některé segmenty hereček a modelek jsou lépe honorovány než muži. Nevím o tom, že by se těchto mužů někdo zastával. Bere se to jako přirozený vývoj.

Umělá inteligence je „kupodivu“ velmi chytrá a na rozdíl od většiny lidí umí statistiku. Překvapivě právě to v hyperkorektní době může být jejím problémem. Je totiž až příliš pravdomluvná: Umělou inteligenci proto jako poradní nástroj vypnuli u některých amerických soudů, když se ukázalo, že na základě zkušeností z minula a znalosti pravděpodobnosti dopředu předpokládala větší recidivu u černochů než u bělochů. Ne každý statistický jev se prostě sluší komentovat nahlas, byť je podložený statisticky. A tohle hyperkorektní manipulování statistiky se zatím umělá inteligence nenaučila.

Faktem je, že to, že jsem ženská, se už několikrát stalo „kvalifikací“ k tomu, aby po mně někdo něco na poli businessu chtěl. Typicky přednášky nebo pozvání do různých médií. Má vrozená exemplární lenost mi vždy velela pokusit se místo sebe nastrčit kolegu či manžela; ale bylo mi řečeno, že „potřebují ženskou“. A nepochybuji, že jsou profese, kde by to fungovalo zase obráceně, jenom jsem se s nimi zatím míjela.

Z ekonomického pohledu je totiž „nerovnost“ mužů a žen logický nesmysl. Pokud by ženy nabízely stejný výsledek za méně peněz, nikdo by muže nezaměstnal. Koupíte si snad kuchyňského robota, který je ve všech ohledech stejný jako jeho konkurence, vypadá stejně dobře, má stejnou výdrž, pouze je dražší? Ne? A tím jsme si už vlastně odpověděli, jak je to na trhu práce.

To, že má žena stejné vzdělání jako muž, ještě neznamená, že si z pohledu zaměstnavatele zaslouží stejnou odměnu. Ani dva muži se stejným vzděláním nemají obvykle stejnou mzdu. Někdy se stane, že i člověk s nižším vzděláním přináší vyšší přidanou hodnotu pro zaměstnavatele. Tak to prostě je. A pokud je například stejně vzdělaná žena ochotná strávit v práci třeba míň přesčasových hodin než muž, pak přináší zaměstnavateli menší hodnotu, takže si z jeho pohledu zaslouží menší plat.

Ne, ženy jako pohlaví diskriminovány nejsou. Nebo přesněji řečeno – pokud v některých jednotlivých případech jsou, pak v jiných jednotlivých případech jsou diskriminováni zase muži, takže těžiště se nevychyluje. Diskriminována je však drtivá většina lidí na úkor té menšiny, která se rozhodla udělat si z genderových témat byznys. Která se rozhodla na zbytečná a umělá témata, po kterých by normálně neštěkl pes, čerpat veřejné peníze, které odvedli na daních a předtím vydělali svou produktivní prací podnikatelé, živnostníci i zaměstnanci.

 

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

 

Kde asi soudruzi dělají s eurem chybu?

V posledních dnech jsem si mnohokrát vzpomněla na okřídlenou hlášku: Kde asi soudruzi udělali chybu? To když hned z několika různých pikantních míst přišla kritika hospodářské politiky eurozóny.

Ozvala se v uplynulých dnech Deutsche Bank, která by – coby svým způsobem „podřízená“ Evropské centrální banky – měla držet ústa. Ozval se šéf Erste Group. Ozvala se kritika z vlastních řad od jednotlivých centrálních bankéřů. Už v minulosti se ozvali sami „zakladatelé“ či myšlenkoví otci eura. Pusu na špacír si pustil německý tisk, jindy velmi loajální „evropským hodnotám“. Ti všichni čím dál víc rebelují… v podstatě proti euru. Ačkoliv většinou volí diplomatičtější slovník a místo o euru mluví o špatné měnové politice. Což jest ovšem jen vznešenější název prakticky pro totéž.

Leckterému našinci to jistě nedává smysl. Vždyť to pořád slyšíme: Že je škoda, že už taky nemáme euro. Že včera bylo na jeho přijetí pozdě. Hm. Takže já vám řeknu jiný příběh.

Během posledních deseti let používaly centrální banky všeliké podivuhodné a ještě podivuhodnější experimenty k rozpohybování ekonomik. Zpočátku to ještě občas a někde nějaké efekty mělo, i když s vedlejšími problémovými účinky. Mezi tyhle obskurní experimenty patřily zejména tři vzájemně provázané a svým způsobem neoddělitelné praktiky: Zaprvé nafukování množství peněz v oběhu, zadruhé snižování úrokových sazeb do záporných hodnot a zatřetí zestátňování soukromého sektoru tím, že centrální banka jeho akcie jednoduše koupí.

Jenomže po roce 2008 se tyhle praktiky rozběhly na dosud nevídané obrátky – a nic. Nulový efekt. Mezi námi, má to jednoduché vysvětlení, které socialisté nechtějí a snad ani nemohou vidět: Tam, kde je ekonomika tak zoufale vychýlena z rovnováhy, kde nezkrachovaly již neefektivní a zastaralé provozy, tam zkrátka není dost investičních příležitostí. I když lidé mají peníze, nemají je k čemu použít, nemají do čeho investovat, protože vše je nějaké staré, zatuchlé, neefektivní, málo výnosné, zkrátka nepročištěné ekonomickým poklesem. Ekonomika se tedy nemůže rozhýbat, ať je v ní peněz, kolik chce, protože když nezkrachovalo to staré, nejsou volné kapacity na to, aby vznikalo něco nového. Takže už nehraje roli, kolik peněz do ekonomiky ještě nasypeme, jak moc záporné jsou úroky, kolik soukromých akcií centrální banka koupí - fungovat to prostě nemůže tak jako tak.

Celé je to jen útěk k socialistické víře, že osvícený soudruh v centrální bance uřídí ekonomiku lépe než trh se všemi informacemi, které soudruh nemůže nikdy mít. A právě takových soudruhů jsou aktuálně Evropská centrální banka, Evropská komise i Evropský parlament plné.

Ale nechme teď stranou důvody, proč to už nefunguje. Podívejme se na to obrácenou optikou. Představme si, že jsme takovým sociálním inženýrem, který hluboce věří, že je chytrý a neomylný, že skupinový cíl je víc než individualita, že osvícený jedinec je víc než neviditelná ruka trhu, tudíž ekonomiku lze řídit, a lze ji dokonce řídit dobře.

Když se pokusím do kůže takového člověka vžít (byť je to pro mě těžké), zažívám neskonalý úžas, jak je možné, že to, co v minulosti fungovalo, najednou nefunguje. Musím nutně dojít k názoru, že to, co dělám, dělám málo razantně, že peníze, které buldozerem hrnu do ekonomiky, tam hrnu málo. Kdybych peněz hrnula ještě víc, muselo by to „přece“ fungovat. A vedlo by mě to k nápadu ještě přitvrdit.

Co takhle třeba vrtulníkové peníze? Zjednodušeně jde o představu, že nad státem létá vrtulník a sype na lidi bankovky, každý si posbírá plnou náruč a potom – v nadšení, že tak snadno zbohatnul – je spěchá rozfofrovat do nejbližšího obchodu. Tím se ekonomika – tedy aspoň dle představy oněch sociálních konstruktérů – rozpohybuje. V praxi by se to samozřejmě nedělalo skrze vrtulník, ale třeba tak, že každému by najednou na jeho účtu v bance naskočil nějaký obnos. Jenomže vrtulníkové peníze jsou „fiktivní“. Nejsou podložné žádnou existující službou, žádným zbožím, žádným majetkem, žádným zlatem či prací. Všichni jsme pořád stejně bohatí – či chudí, chcete-li. Jenom se stávající bohatství v zemi najednou rozpočítá mezi víc peněz, tedy za víc peněz si lze koupit pořád stejně. Tedy peníze ztrácejí svou hodnotu. Je to jen fiktivní dar. Ale socialista si opravdu myslí, že rozdávání fiktivních peněz, za které si nelze koupit víc, je způsob, jak ekonomiku oživit.

Co takhle ještě zápornější úrokové sazby? Co třeba čím bohatší klient, tím zápornější? Koneckonců co má taková nemrava nemravná mít hodně peněz, když někdo jiný jich má málo? (Nesmysl? Tak to vám asi jen něco z posledních týdnů uniklo.) Takže budeme decimovat ty jediné schopné, kteří ještě jsou schopni vyrábět a vydělávat a mají dost peněz na to, aby si je uložily do bank – a úvěrovat za nulové úroky budeme ty, kteří vyrábět schopní nejsou a přežívají jen díky permanentní úvěrové lince. Socialista si opravdu myslí, že pokutování fungujících podniků a držení neschopných při životě je způsob, jak přimět ekonomiku růst.

Co takhle ještě větší zestátňování? Když už centrální banky nevěděly, jakými dírami ještě sypat peníze do ekonomiky, napadlo je, že budou vykupovat od bank soukromá aktiva – včetně akcií - a bankám za ně platit. Tím se objem peněz v oběhu ještě víc nafoukne, nafoukne to uměle ceny akcií a současně to zestátní dosavadní soukromé akciové společnosti. Do největší absurdity to zatím dohnali v Japonsku, kde japonská centrální banka drží dosud největší podíl akcií soukromých podniků ve svých rukou. A ano, socialista si opravdu myslí, že tím, že podniky bude vlastnit nikoliv ten, komu záleží na jejich ziskovosti, nýbrž stát, kterému záleží na volebních výsledcích, může ekonomiku oživit.  

Nápadně to všechno připomíná knihu Vedlejší účinek smrt. Není to nějaká fikce. Je to realita dnešní eurozóny, která od září 2019 vstoupila do nového levelu v hysterické hrůze z toho veskrze normálního faktu, že do Evropy opět – tak jako pravidelně už stovky let – přichází obvyklá a veskrze potřebná recese.

Samozřejmě, že tohle decimování toho, co dosud funguje, nemůže trvat věčně. Nemůže trvat dokonce ani desítky let. Jinak by prostě přestaly existovat všechny soukromé podniky a opět začaly existovat jen státní. Takže centrální banky a státy se jednou musejí přestat chovat jak hlupáci, jinak položí kapitalismus. Pokud tedy v eurozóně ještě lze o nějakém mluvit.

Nepochybuji sice o tom, že v určitém bodě se dějinné kyvadlo zase začne vracet. Ostatně východní blok se taky v jednu chvíli rozpadl, protože to všechno ekonomicky zkolabovalo. Ale vůbec nemám chuť prožívat druhou antikomunistickou revoluci na vlastní kůži – to ji fakt raději budu pozorovat z té svobodnější strany železné opony. Proto euro nebrat. Jeho tvůrci to sice nezamýšleli, ale vymklo se jim to z rukou: Bohužel euro se stalo nástrojem pozvolné socializace zemí, které ho akceptovaly.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

 

 

 

Báječný den na psotník

Souhrnná zpráva z dnešní apokalypsy:

V cca 01:00 se probouzím, neb 3. nejstarší potomek skuhrá, že je nachlazený a nemůže spát. Vzápětí 4., 5. a 6. potomek jsou vzhůru a střídavě vyžadují buď kojení, nebo zapnutí TV, nebo popcorn. 

Kolem 6. ráno usínám. V 6:15 zvoní budík. Ranní zpráva pro klienty je v ohrožení, protože stávkuje připojení k internetu. Asistentka musí zprávu odeslat z náhradního zdroje. Šlápnu do louže od psa a druhé louže od psa. 

Zjišťuji, ze když jsem naposledy poslala Pikoru pro tělové silonky, přinesl červené punčochy s bambulkama na patě - tudíž musim ven naboso. Zjišťuji, ze s vymknutym kotnikem se v lodičkách dost blbě chodí; hraničí to s nemožným. Letmý pohled do zrcadla říká, že se to dá snést. 

Nakládám 4 děti plus jednoho manžela do auta a kalím do Mafry, kde předtáčím zítřejší pořad Rozstřel. Maskérka na mě půl hodiny něco kutí; z nějakěho důvodu se rozhodne mi moje vlnité vlasy narovnat a na oči mi namalovat pandu; následný pohled do zrcadla říká, že druhý pohled nesnesu. 

Nemám sílu protestovat, jelikož na mě nastupují šéf pořadu plus redaktor a začínají mě grilovat, cože jsem to nepěkného vyřkla v posledním rozhovoru. Jsem zpocená až někde a zkouším nemožné, totiž vysvětlit rozdíl mezi napsaným a myšleným (haló vy tam, zdravím). 

Nastupují před kameru. První otázka: na obálce jedné z vašich knížek jste skoro nahá - vy se asi moc nestydite, že? Pritakávám, že ne. Spáchám rozhovor, v němž stačím naštvat asi tak 250 lidi a institucí a zanadávat si na veřejnoprávní TV, environmentalisty, feministky a politické neziskovky. Jsem zpocená ještě víc, ještě že nemám ty silonky. 

Pajdám na vymknutém kotníku a podpadkách k autu, přitom nacházím Pikoru se 4 potomky, jak mají nosy rozpláclé o sklo a cíví z ulice do studia, v němž nahrávám. Syn mi hlásí, ze si za rohem v krámku vyhlédl kytaru a chce jí. Kalím do kanceláře, internet stále stávkuje.

Makám vařit oběd. Telefonuju. Rýže připálená, neb telefonuju. Hledám silonky. Dochází mi, ze fakt mám jen červené s bambulkami. Násilím narovnané vlasy vytvořily kolem hlavy gigantickou svatozař a odmítají si připustit gravitaci. Kleju. Velmi sprostě. Dcera se mi posmívá, že vypadám jak ****. Zrcadlo míjím obloukem. Pandu kolem očí sloupávám jak šlupku a zahazuju do koše. Stejně to nechce pustit.

Nakladám nejmladší Viktorku a kluka, co požaduje novou kytaru, do auta a kalím na autogramiádu. Pikora kalí před námi druhým autem. Stojím v zácpě. Zkouším volat na místo pořadateli, aby mě omluvil, že dorazím s malým zpožděním; zjišťuji, ze moje hands-free se propojilo s Pikorovým mobilem z druhého auta, takže nemohu volat. Pikora mi volá. Pětkrát. Nemohu přijmout hovor, neb moje hands-free je propojeno s jeho mobilem.

Přijíždím na místo o 15 minut pozdě, míst k parkování nula. Zastavuju na místě pro vozíčkáře. Oznamuji Pikorovi, že já a děti jdeme na autogramiádu, on nechť přeparkuje obě auta. Letím na místo. Vtrhnu do ztichlého sálu, kde jiní autoři již něco povídají. Klap, klap, klap! Pajdám sálem a podpatky duní, že by to vysklilo okna. Zvednu celou řadu, abych zapadla na svoje místo.

Pán z České televize, který moderuje akci, mě merčí, a vyzve mne, abych něco šla říct o naší knížce. Strkám Viktorku svému synovi, beru si mikrofon. Mikrofon vazbí a píská. Zahazuju mikrofon a řvu na celý sál. Viktorka se probouzí a rozhodne se mě přeřvat. Beru si Viktorku od syna do ruky a řvu dál.

Pán z České televize, který akci uvádí, se mne ptá, o čem ta knížka vlastně je, když prý on ví, že můj manžel je ekonom, ale já ekonom přeci nejsem. Volím strategii, že už ho nepustím ke slovu, a řvu, seč mi plíce stačí.

Ve dveřích se objevuje záchrana, můj otec. Strkám mu v průběhu řeči řvoucí Viktorku, on se s ní vzdaluje. Viktorka řve. Když říkám, že řve, myslím, že ŘVE, ještě nikdy v životě jsem ji neslyšela takhle řvát. Na množství decibelů je to asi jako když startuje Airbus.

Končím svůj proslov a klapu tichým sálem ztišit ten řev. Daleko nedojdu, obklopí mě hlouček lidí a chce podpis. Rozdávám podpisy. Odchytí mě reportér, chce rozhovor. Slibuju, že i rozhovor snad dneska bude.

Můj otec je zbrocený potem a hlásí mi, že již 3 dámy mu radily, jak Viktorku chovat, aby tolik neřvala. Veřejně kojím. Chvíli je klid. Objevuje se Pikora. Potkávám pár známých a milých tváří. Omlouvám se, že musím zpět do sálu. Mám obavy, že se k těm lidem už dneska nepropracuju. Mé obavy se naplňují. Dávám rozhovor. Neb jsem rozjetá z toho, jak jsem řvala na celý sál bez mikrofonu, řvu při rozhovoru na celou chodbu. Vypadám jak cvok. Dávám podpisy. Viktorka začíná řvát.

Pajdám ven z budovy. Pikora oznamuje, že jde sehnat něco k jídlu.Pikora se vrací a nese dvakrát kebab. Prý pro něj a pro syna. Na dotaz, kde mám jídlo já, oznamuje, že doma v hrnci. Pikora a syn přebíhají ulici do Rudolfina a odcházejí na koncert. Usmívají se, jak ten den báječně zvládli. Viktorka přestává řvát.

Šimon Kalousek na Rockzone pouští samé unylé cajdáky pro geronty. Do cédéčka mi Pikora zákeřně nasadil audioknihu. Kalím domů. Potřebuju pořádnej nářez ze Spotify, jinak mi hrábne.

A kolik svých úředníků si živíš ty?

Nápady státu řídit chod světa bývají blbé a blbější. Nápad, se kterým se vytasil zhruba před týdnem, je z té kategorie třetí; jest z nápadů nejblbějších.

Státu vadí, že na sociálních sítích existuje „skrytá“ reklama. A tak jí vyhlásil boj. Rozumějme: Vadí mu, že prodavač housek so domluví s youtuberem, youtuber před kamerou zbaští housku, prohlásí, že je to na nej-úúú-žas-něj-ší houska v okrese, vyvěsí to na Youtube a za to dostane od prodavače housek ještě rohlík.

Ano, dohoda youtubera s prodavačem je jejich soukromá věc, nikomu do ní nic není. Jo, je to pro každého výhodné: Prodavač prodá víc housek, youtuber si tím vydělá na rohlík a ten, kdo se na video bude mít zájem podívat, se dozví, že tam a tam mají takové a makové housky, o jejichž existenci by jinak nejspíš netušil. Ne, nikdo nikoho nenutí se na to dívat. A ne, vážně nechápu, proč by někomu mělo vadit, že se dva lidé spolu domluví a udělají byznys. Takže všechno v cajku.

Až na to, že státní aparát má takovou podivnou a veskrze odpudivou vlastnost: úspěch a soukromé dohody mu vadí. Jakmile někde vyčenichá úspěch a soukromé obchodní dohody, hned je touží pokazit. To aby nikdo nevyčníval, aby za každý projev svobodného podnikání musel zaplatit. A to vše pod rouškou údajně šlechetných pohnutek:

Tak například řekne se, že skrytá reklama může ohrožovat mladistvé, protože považte tu hrůzu, co kdyby ji náhodou nerozpoznali?! Co kdyby si snad konzumenti videí mysleli, že našemu youtuberovi propagovaná houska vážně chutnala! A protože takové matení nevinných spotřebitelů nelze připustit, ochráníme je tím, že „skrytou“ reklamu raději rovnou zakážeme.

Ale nenechme se mýlit, o žádnou ochranu spotřebitele tu ve skutečnosti nejde. Ba právě naopak. Budeme tím jen vychovávat tupé nemyslící stádečko, které naprosto odnaučíme jakémukoliv kritickému myšlení. Stádečko, které bude tak chráněné, že se odnaučí reklamu samo rozpoznat. To ovšem státu dokonale vyhovuje; pro státní aparát není moc výhodné, když lidé myslí. Státu vadí skrytá reklama ne proto, že by měl takovou péči o občany, ale spíš proto, že co je skryté, to se nedá zdanit.

A tak se nám tu tedy stát stále snaží vnutit představu, že obchod je něco nemravného. Že obchod - tedy peníze – tedy prosperita – tedy zlepšování životní úrovně, jsou něčím, o čem se nemluví, za co bychom se snad měli i stydět a schovávat to. A ještě se takovou sprostou lež nestydí prosazovat s tónem a pocitem jakési etické nadřazenosti. A tak ministr průmyslu Karel Havlíček prohlásil, že by mohl vzniknout nový úřad, který by se skrytou reklamou na internetu bojoval. V hledáčku jsou především youtubeři.

Jojo, úřadů není nikdy dost. Půjde-li vývoj takhle dál, jednoho dne bude úřadů víc než soukromých firem. Státních úředníků bude víc než lidí v soukromém sektoru. Stále víc úředníků, kteří negenerují žádnou hodnotu, pouze komplikují život těm, kteří ji tvoří, se nechává od podnikatelů a zaměstnanců živit. Až se nutně jednoho dne musíme dostat do bodu, kdy těch, kdo hodnoty vytvářejí, bude tak málo a budou tak zdecimovaní těmi, kdo se nechávají živit, že celá tahle konstrukce klekne.

Dám vám kvízovou otázku. Uhádnete, u jakého pojmu Wikipedie uvádí následující definici?

„Způsob soužití dvou organismů, z nichž první organismus využívá druhý organismus. První organismus se může živit tkáněmi hostitele či jinak profitovat z druhého organismu a snižovat přitom jeho biologickou zdatnost.“ Až do úplné likvidace, dodávám.

To je, pěkně prosím, definice parazitismu. A každý nový úředník, každý další úřad, víc a víc parazituje na lidech, kteří vytváří nějaké hodnoty a kteří celý ten cirkus živí.

A protože opakovaná lež se stává v očích mnoha lidí pravdou, dneska se už málokdo upřímně pozastaví nad tvrzením, že „reklamu na internetu musíme regulovat a musíme za tím účelem vytvořit nový úřad“. Lidem už dneska ani nedochází, že vztah mezi soukromým a veřejným sektorem je analogický vztahu hostitelského organismu a parazita. Myšlení bolí, a tak se nemalá číst lidí prostě smířila se stavem věcí.

A tak se mohlo přihodit, že nejmenovanou paní ministryní práce a sociálních věcí se v Česku stala dáma, která se pyšní zahraničními vysokoškolskými ekonomickými studii, ale přitom je schopna myslet si takovou nebetyčnou pitomost, jako že když přidáme na platu státním úředníkům, tito úředníci odvedou víc na daních, tudíž státní rozpočet bude stále bohatší. Což je asi na takové úrovni jako tvrdit, že čím víc budu chlastat, tím víc zálohovaných lahví budu vracet, takže tím budu bohatší a budu si moct kupovat víc špiritusu… A polopaticky to demonstruje kvalitu některých vysokoškolských oborů a z nich vycházejících diplomů.

 

(Tento text využívá pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

 

 

 

 

Proč chtějí vzít batolatům pohlaví?

Mysleli jste si, že svět dosáhnul vrcholu svého blouznění, když přišel se 64 pohlavími? Tak to jste měli slaboučkou fantazii.

Ministerstvo práce a sociálních věcí se vytasilo třicetistránkovou příručkou pro provozovatele takzvaných mikrojeslí. Příručka obsahuje instrukce, jak batolátkům vymýt mozek a udělat jim binec v jejich pohlaví. Nabádá k tomu, aby se během her „potíralo rozdělení na muže a ženy“. Aby se klukům stejně jako holčičkám dávaly panenky a holkám zase autíčka. V příručce se uvádí: „…rozdělování (podle pohlaví) … utvrzuje děti ve stereotypním vnímání, že dívky a chlapci se na něco hodí víc jen na základě jejich pohlaví…“ A v podobném duchu se to táhne dál.

Dokument by sice neměl být závazný, ale jak známo, když něco vydá ministerstvo, úředník, který je papežštější než papež, si to přežvýká po svém. Doporučením to vždy začíná. A povinností to dříve či později skončí. Už slovo „doporučení“ v sobě obsahuje fakt, že stát něco preferuje. Neboli že se domnívá, že smazání pohlaví je lepší.

Logicky se nabízí vpálit ministerstvu, že jsem ani jednou nepozorovala, že by si moje dcera dobrovolně vybrala ke hraní autíčko či samopal, stejně jako kluk si nikdy nevybral barbínu. Ale k čemu? To přeci každý normální člověk ví. Je zbytečné třepit si ústa takovými provařenými námitkami. Mohli bychom se jistě sarkasticky ptát, jak je to možné, že nejspíš úředník nikdy neviděl novorozence, když se domnívá, že jsou různá pohlaví jaksi stejná. Ale nač? Však on ho zajisté viděl.

Mohli bychom se tvářit ještě kapku sofistikovaněji a začít trousit jedovaté poznámky, že muži jaksi neznají premenstruační syndrom, tudíž jsou méně náladoví, tudíž se v průměru víc hodí na manažerské pozice než dámy. Nebo že je dobře známo, že ženské oko dokáže odlišit mnohem víc barevných odstínů než mužské, zato se jeho majitelka dokáže dokonale ztratit i na parkovišti. Nebo že ženy v průměru vládnou větší ukecaností, tudíž se víc hodí do služeb, které jsou v kontaktu s lidmi. A co si budeme povídat, kdo by preferoval porodního dědka nad porodní bábu?

Ale je to zbytečné, zbytečné, zbytečné. Normální lidé tohle všechno vědí. A takzvaní „progresivisté“ patrně vědí, ale nedbají. Takže, popravdě, mi mnohem víc haraší v hlavě jiná otázka: PROČ?!

Proč mají „progresivisté“ takovou potřebu dělat dětem guláš v jejich identitě a tvrdit jim, že „gender je fluidní“? Proč je tak nevýslovně iritují básničky o maminkách – ženách a tatíncích – mužích? Proč stejný druh lidí zbožňuje a hájí Grétu, jejíž loutkovodiči v podstatě vyzývají k diktatuře? Proč stejný typ lidí je ochoten uvažovat o tom, že se (pro začátek) ve školních jídelnách zakáže maso? Proč tihle lidé obyčejně hájí norský Barnevernet a byli by nejraději, kdyby se zavedl i u nás? Proč tihle lidé tak agresívně prosazují zastavení klimatických změn za každou cenu, ať je tou cenou klidně třeba návrat na stromy, jako kdyby snad změny byly zastavitelné? Proč se všichni ti, kdo měli v uplynulém týdnu potřebu vymezovat se vůči Karlu Gottovi v ne zrovna šikovnou chvíli, rekrutovali právě z těchto „progresivistů“? Proč téměř všichni z nich milují Václava Havla? V čem to kurník vězí, že všechna tahle témata spolu evidentně nějak zapeklitě souvisejí, ačkoliv pro pozorovatele z cizí planety je nespojuje nic? Jak je možné, že dopředu víte, že když jedna osoba bude hájit Barnevernet a zákaz spalovacích motorů, bude u ní taky z nějakého podivného důvodu zvýšená pravděpodobnost, že bude podporovat indoktrinaci batolat militantním feminismem??

Dlouho jsem si nad tím lámala hlavu. A došla jsem k závěru, který se „progresivistům“ nebude líbit. Myslím, že je to zapšklost. Odpor k životu. Myslím, že jimi cloumají veskrze negativní emoce a permanentní ukřivděnost. Pocit, že oni přeci mají nárok na štěstí, ale šťastní nejsou. A že za to mohou „ti druzí sobci“. Proto své negativní emoce, svůj pocit ukřivděnosti, svou úzkost ze života, šíří jako virus dál.

Přemýšlím, v jakých chvílích se cítím šťastná. A napadají mě samé věci, které se do dnešního stavu světa nějak nehodí. Líbí se mi obléknout si šaty, ve kterých nikdo nebude na pochybách, který gender jsem. Líbí se mi naložit do auta šest dětí – považte, taková neekologičnost! Jsem šťastná, když mohu sešlápnout pedál u svého dieselu až na podlážku, pustit si na plné kule tvrdou hudbu a řezat zatáčky. Dojet si do vedlejšího města a nechat si od manžela objednat šťavnatý steak přes celý talíř. Královsky se bavím, když se k nám připojí přátelé a já si s nimi mohu vyměňovat neslušné dvojsmyslné narážky. Wow, tohle je život! Jo, jsem šťastná, když dělám všechno to, čím progresivisti opovrhují. Nemám výčitky svědomí, že jsem ráno zdlábla dozlatova opečenou slaninu, nemám problém nechat si od muže podržet dveře. Nemám problém s prosperitou civilizace - dejte mi technologii a jeden pevný bod a pohnu světem.

Progresivisti všech zemí, trhněte si nohou. Vaše činy jsou motivovány frustrací a zapšklostí. Tu pravou radost ze života nikdy nepoznáte.