Souhrnná zpráva z dnešní apokalypsy:
V cca 01:00 se probouzím, neb 3. nejstarší potomek skuhrá, že je nachlazený a nemůže spát. Vzápětí 4., 5. a 6. potomek jsou vzhůru a střídavě vyžadují buď kojení, nebo zapnutí TV, nebo popcorn.
Kolem 6. ráno usínám. V 6:15 zvoní budík. Ranní zpráva pro klienty je v ohrožení, protože stávkuje připojení k internetu. Asistentka musí zprávu odeslat z náhradního zdroje. Šlápnu do louže od psa a druhé louže od psa.
Zjišťuji, ze když jsem naposledy poslala Pikoru pro tělové silonky, přinesl červené punčochy s bambulkama na patě - tudíž musim ven naboso. Zjišťuji, ze s vymknutym kotnikem se v lodičkách dost blbě chodí; hraničí to s nemožným. Letmý pohled do zrcadla říká, že se to dá snést.
Nakládám 4 děti plus jednoho manžela do auta a kalím do Mafry, kde předtáčím zítřejší pořad Rozstřel. Maskérka na mě půl hodiny něco kutí; z nějakěho důvodu se rozhodne mi moje vlnité vlasy narovnat a na oči mi namalovat pandu; následný pohled do zrcadla říká, že druhý pohled nesnesu.
Nemám sílu protestovat, jelikož na mě nastupují šéf pořadu plus redaktor a začínají mě grilovat, cože jsem to nepěkného vyřkla v posledním rozhovoru. Jsem zpocená až někde a zkouším nemožné, totiž vysvětlit rozdíl mezi napsaným a myšleným (haló vy tam, zdravím).
Nastupují před kameru. První otázka: na obálce jedné z vašich knížek jste skoro nahá - vy se asi moc nestydite, že? Pritakávám, že ne. Spáchám rozhovor, v němž stačím naštvat asi tak 250 lidi a institucí a zanadávat si na veřejnoprávní TV, environmentalisty, feministky a politické neziskovky. Jsem zpocená ještě víc, ještě že nemám ty silonky.
Pajdám na vymknutém kotníku a podpadkách k autu, přitom nacházím Pikoru se 4 potomky, jak mají nosy rozpláclé o sklo a cíví z ulice do studia, v němž nahrávám. Syn mi hlásí, ze si za rohem v krámku vyhlédl kytaru a chce jí. Kalím do kanceláře, internet stále stávkuje.
Makám vařit oběd. Telefonuju. Rýže připálená, neb telefonuju. Hledám silonky. Dochází mi, ze fakt mám jen červené s bambulkami. Násilím narovnané vlasy vytvořily kolem hlavy gigantickou svatozař a odmítají si připustit gravitaci. Kleju. Velmi sprostě. Dcera se mi posmívá, že vypadám jak ****. Zrcadlo míjím obloukem. Pandu kolem očí sloupávám jak šlupku a zahazuju do koše. Stejně to nechce pustit.
Nakladám nejmladší Viktorku a kluka, co požaduje novou kytaru, do auta a kalím na autogramiádu. Pikora kalí před námi druhým autem. Stojím v zácpě. Zkouším volat na místo pořadateli, aby mě omluvil, že dorazím s malým zpožděním; zjišťuji, ze moje hands-free se propojilo s Pikorovým mobilem z druhého auta, takže nemohu volat. Pikora mi volá. Pětkrát. Nemohu přijmout hovor, neb moje hands-free je propojeno s jeho mobilem.
Přijíždím na místo o 15 minut pozdě, míst k parkování nula. Zastavuju na místě pro vozíčkáře. Oznamuji Pikorovi, že já a děti jdeme na autogramiádu, on nechť přeparkuje obě auta. Letím na místo. Vtrhnu do ztichlého sálu, kde jiní autoři již něco povídají. Klap, klap, klap! Pajdám sálem a podpatky duní, že by to vysklilo okna. Zvednu celou řadu, abych zapadla na svoje místo.
Pán z České televize, který moderuje akci, mě merčí, a vyzve mne, abych něco šla říct o naší knížce. Strkám Viktorku svému synovi, beru si mikrofon. Mikrofon vazbí a píská. Zahazuju mikrofon a řvu na celý sál. Viktorka se probouzí a rozhodne se mě přeřvat. Beru si Viktorku od syna do ruky a řvu dál.
Pán z České televize, který akci uvádí, se mne ptá, o čem ta knížka vlastně je, když prý on ví, že můj manžel je ekonom, ale já ekonom přeci nejsem. Volím strategii, že už ho nepustím ke slovu, a řvu, seč mi plíce stačí.
Ve dveřích se objevuje záchrana, můj otec. Strkám mu v průběhu řeči řvoucí Viktorku, on se s ní vzdaluje. Viktorka řve. Když říkám, že řve, myslím, že ŘVE, ještě nikdy v životě jsem ji neslyšela takhle řvát. Na množství decibelů je to asi jako když startuje Airbus.
Končím svůj proslov a klapu tichým sálem ztišit ten řev. Daleko nedojdu, obklopí mě hlouček lidí a chce podpis. Rozdávám podpisy. Odchytí mě reportér, chce rozhovor. Slibuju, že i rozhovor snad dneska bude.
Můj otec je zbrocený potem a hlásí mi, že již 3 dámy mu radily, jak Viktorku chovat, aby tolik neřvala. Veřejně kojím. Chvíli je klid. Objevuje se Pikora. Potkávám pár známých a milých tváří. Omlouvám se, že musím zpět do sálu. Mám obavy, že se k těm lidem už dneska nepropracuju. Mé obavy se naplňují. Dávám rozhovor. Neb jsem rozjetá z toho, jak jsem řvala na celý sál bez mikrofonu, řvu při rozhovoru na celou chodbu. Vypadám jak cvok. Dávám podpisy. Viktorka začíná řvát.
Pajdám ven z budovy. Pikora oznamuje, že jde sehnat něco k jídlu.Pikora se vrací a nese dvakrát kebab. Prý pro něj a pro syna. Na dotaz, kde mám jídlo já, oznamuje, že doma v hrnci. Pikora a syn přebíhají ulici do Rudolfina a odcházejí na koncert. Usmívají se, jak ten den báječně zvládli. Viktorka přestává řvát.
Šimon Kalousek na Rockzone pouští samé unylé cajdáky pro geronty. Do cédéčka mi Pikora zákeřně nasadil audioknihu. Kalím domů. Potřebuju pořádnej nářez ze Spotify, jinak mi hrábne.
Kolem 6. ráno usínám. V 6:15 zvoní budík. Ranní zpráva pro klienty je v ohrožení, protože stávkuje připojení k internetu. Asistentka musí zprávu odeslat z náhradního zdroje. Šlápnu do louže od psa a druhé louže od psa.
Zjišťuji, ze když jsem naposledy poslala Pikoru pro tělové silonky, přinesl červené punčochy s bambulkama na patě - tudíž musim ven naboso. Zjišťuji, ze s vymknutym kotnikem se v lodičkách dost blbě chodí; hraničí to s nemožným. Letmý pohled do zrcadla říká, že se to dá snést.
Nakládám 4 děti plus jednoho manžela do auta a kalím do Mafry, kde předtáčím zítřejší pořad Rozstřel. Maskérka na mě půl hodiny něco kutí; z nějakěho důvodu se rozhodne mi moje vlnité vlasy narovnat a na oči mi namalovat pandu; následný pohled do zrcadla říká, že druhý pohled nesnesu.
Nemám sílu protestovat, jelikož na mě nastupují šéf pořadu plus redaktor a začínají mě grilovat, cože jsem to nepěkného vyřkla v posledním rozhovoru. Jsem zpocená až někde a zkouším nemožné, totiž vysvětlit rozdíl mezi napsaným a myšleným (haló vy tam, zdravím).
Nastupují před kameru. První otázka: na obálce jedné z vašich knížek jste skoro nahá - vy se asi moc nestydite, že? Pritakávám, že ne. Spáchám rozhovor, v němž stačím naštvat asi tak 250 lidi a institucí a zanadávat si na veřejnoprávní TV, environmentalisty, feministky a politické neziskovky. Jsem zpocená ještě víc, ještě že nemám ty silonky.
Pajdám na vymknutém kotníku a podpadkách k autu, přitom nacházím Pikoru se 4 potomky, jak mají nosy rozpláclé o sklo a cíví z ulice do studia, v němž nahrávám. Syn mi hlásí, ze si za rohem v krámku vyhlédl kytaru a chce jí. Kalím do kanceláře, internet stále stávkuje.
Makám vařit oběd. Telefonuju. Rýže připálená, neb telefonuju. Hledám silonky. Dochází mi, ze fakt mám jen červené s bambulkami. Násilím narovnané vlasy vytvořily kolem hlavy gigantickou svatozař a odmítají si připustit gravitaci. Kleju. Velmi sprostě. Dcera se mi posmívá, že vypadám jak ****. Zrcadlo míjím obloukem. Pandu kolem očí sloupávám jak šlupku a zahazuju do koše. Stejně to nechce pustit.
Nakladám nejmladší Viktorku a kluka, co požaduje novou kytaru, do auta a kalím na autogramiádu. Pikora kalí před námi druhým autem. Stojím v zácpě. Zkouším volat na místo pořadateli, aby mě omluvil, že dorazím s malým zpožděním; zjišťuji, ze moje hands-free se propojilo s Pikorovým mobilem z druhého auta, takže nemohu volat. Pikora mi volá. Pětkrát. Nemohu přijmout hovor, neb moje hands-free je propojeno s jeho mobilem.
Přijíždím na místo o 15 minut pozdě, míst k parkování nula. Zastavuju na místě pro vozíčkáře. Oznamuji Pikorovi, že já a děti jdeme na autogramiádu, on nechť přeparkuje obě auta. Letím na místo. Vtrhnu do ztichlého sálu, kde jiní autoři již něco povídají. Klap, klap, klap! Pajdám sálem a podpatky duní, že by to vysklilo okna. Zvednu celou řadu, abych zapadla na svoje místo.
Pán z České televize, který moderuje akci, mě merčí, a vyzve mne, abych něco šla říct o naší knížce. Strkám Viktorku svému synovi, beru si mikrofon. Mikrofon vazbí a píská. Zahazuju mikrofon a řvu na celý sál. Viktorka se probouzí a rozhodne se mě přeřvat. Beru si Viktorku od syna do ruky a řvu dál.
Pán z České televize, který akci uvádí, se mne ptá, o čem ta knížka vlastně je, když prý on ví, že můj manžel je ekonom, ale já ekonom přeci nejsem. Volím strategii, že už ho nepustím ke slovu, a řvu, seč mi plíce stačí.
Ve dveřích se objevuje záchrana, můj otec. Strkám mu v průběhu řeči řvoucí Viktorku, on se s ní vzdaluje. Viktorka řve. Když říkám, že řve, myslím, že ŘVE, ještě nikdy v životě jsem ji neslyšela takhle řvát. Na množství decibelů je to asi jako když startuje Airbus.
Končím svůj proslov a klapu tichým sálem ztišit ten řev. Daleko nedojdu, obklopí mě hlouček lidí a chce podpis. Rozdávám podpisy. Odchytí mě reportér, chce rozhovor. Slibuju, že i rozhovor snad dneska bude.
Můj otec je zbrocený potem a hlásí mi, že již 3 dámy mu radily, jak Viktorku chovat, aby tolik neřvala. Veřejně kojím. Chvíli je klid. Objevuje se Pikora. Potkávám pár známých a milých tváří. Omlouvám se, že musím zpět do sálu. Mám obavy, že se k těm lidem už dneska nepropracuju. Mé obavy se naplňují. Dávám rozhovor. Neb jsem rozjetá z toho, jak jsem řvala na celý sál bez mikrofonu, řvu při rozhovoru na celou chodbu. Vypadám jak cvok. Dávám podpisy. Viktorka začíná řvát.
Pajdám ven z budovy. Pikora oznamuje, že jde sehnat něco k jídlu.Pikora se vrací a nese dvakrát kebab. Prý pro něj a pro syna. Na dotaz, kde mám jídlo já, oznamuje, že doma v hrnci. Pikora a syn přebíhají ulici do Rudolfina a odcházejí na koncert. Usmívají se, jak ten den báječně zvládli. Viktorka přestává řvát.
Šimon Kalousek na Rockzone pouští samé unylé cajdáky pro geronty. Do cédéčka mi Pikora zákeřně nasadil audioknihu. Kalím domů. Potřebuju pořádnej nářez ze Spotify, jinak mi hrábne.
A takhle je to nejspíš každý den :)
OdpovědětVymazat