Jak to stíháte se 6 dětmi?

21. 10. vyšel v ONADnes článek o vícedětných matkách. Článek byl napsán na základě rozhovorů se třemi mámami. Rozhovor jako takový otištěn nebyl, byl zkrácen a přepsán do článku ve třetí osobě. Celý přepis mého původního rozhovoru je zde:
 

V kolika letech jste měla první dítě, v jakém jsou věkovém rozestupu?

 

Vždy jsem si přála mít první dítě před třicítkou, zdálo se mi to jako taková psychologická hranice, za kterou bych neměla první dítě z biologických důvodů oddalovat. To se mi podařilo o tři měsíce splnit. A pak následovaly tak po dvou nebo třech letech.

 

Měla jste v plánu mít tolik dětí? Budete jich chtít třeba ještě víc?

 

Ne, nikdy jsem takový plán neměla! Když mi bylo, řekněme, pětadvacet a měla jsem horečku a děsivé noční můry, zdálo se mi, že mám dítě… Mít jich tolik bylo pro mě nemyslitelné.  No a nakonec jich mám šest. Víc už jich ale rozhodně neplánuju, to by to musela být vyloženě nějaká „nehoda“.

 

Jak to tak přišlo?

 

První dítě bylo tak skvělé, že jsme zatoužili mít další. A pak další. A ještě další… prostě žádný plán to nebyl. Vždy to přicházelo tak, že jsme v danou chvíli další dítě chtěli. A nechali věcem volný průběh. Žádná snaha, žádný plán, žádné zábrany.

 

Jak často se lidé diví, že máte tolik dětí?

 

Prakticky pořád. Jakmile přijdeme někam, kde nás neznají, vidím povytažené obočí a údiv v očích.

 

Jaké jsou jejich reakce? Plus jaké reakce nemáte ráda nebo vás naopak rozesmějí? (Mně se jedna paní ptala, jestli jsem psychicky v pořádku, nemyslela to zle, že bych byla vadná, jen že mám víc dětí, ale že to musí být psycho:-)

 

Nejčastější otázkou je „Jak to stíháte?“ To se mne ptá skoro každý. Přesto jsem se pořád ještě nějak nenaučila, jak na to odpovědět. Vždycky znovu mě ta otázka přivede do rozpaků., protože to za žádný speciální výkon nepovažuju. Ale spolehlivě mě to vždy znovu a znovu pobaví.

 

Pozorovala jste třeba s nárůstem počtu dětí úbytek přátel nebo pozvání na návštěvu?

 

Nevšimla jsem si velké změny. Já jsem poměrně introvertní člověk, což se projevuje v tom, že si své blízké přátele dobře vybírám. Tedy takové přátele, kteří by byli ochotní pozvat mě na návštěvu stejně jako já je. Tak asi i proto se počet návštěv nijak zvlášť nezměnil. Spíš se změnilo to, že se s kamarády už tolik nepotkáváme u nich doma, kam máme občas problém se vejít, ale spíš venku.

 

Co považujete za největší klad velké rodiny?

 

Nikdy nejste sám, pořád vám někdo ukazuje, že vás má rád.

 

Co považujete za největší negativa?

 

Samozřejmě je to pracovně náročné, musíte všechny děti uživit, musíte se neustále otáčet… ale to je podružné ve srovnání s tím, kolik štěstí vám to přináší.

 

Co je pro vás v rodinném životě nejtěžší?

 

Určitě sehnat hlídání. Když si chci s manželem někam večer vyjít, už považuju za automatické, že to nejmenší děťátko beru s sebou, ale pro ty starší potřebuju sehnat hlídání. Ostatně jednoduché to není ani během dne, když potřebuju vyřídit nějakou pracovní schůzku.

 

Máte nějaký recept na to, jak to psychicky všechno v klidu zvládnout?

 

Jasně – musíte si poskládat priority. Ujasnit si, co je důležité a co počká. Potom vás nerozhodí, že některé věci stojí, že je nestíháte. Taky si musíte ujasnit, že se nelze věnovat všem dětem současně. Musíte se chvíli věnovat jednomu a ty ostatní ignorovat, potom se zase přesunout ke druhému. Kdybyste se pokoušela věnovat pozornost všem najednou, rozskočí se vám hlava.

 

Jak zvládáte prakticky starost o domácnost s dětmi a prací? Jak to kloubíte? Pomáhá Vám manžel, rodiče, paní na hlídání, paní na úklid, nebo je všechno na Vás?

 

Manžel zařizuje většinu nákupů a různé venkovní práce, jako je třeba sekání zahrady. Jinak doma, pokud jde o ty klasické „domácí práce“, toho moc nedělá. Já mám paní na úklid, dělá některé práce. Mně osobně nejvíc času zabere vaření. No a pak musejí samozřejmě pomáhat děti. Vyndávají nákup z tašek, uklízí nádobí, krmí zvířata a tak dál. Každý má svou roli.

 

Co jste se při péči o tak velkou rodinu postupně naučila?

 

Naučila jsem se rozpoznat, co je důležité. Neteče krev? O nic nejde. Řeším třeba úrazy jen od zlomenin výš. Taky jsem se naučila si vždy, za všech okolností, najít denně aspoň čtvrt hodinky pro sebe – v zájmu zachování zdravých nervů.

 

Je něco, co jste například řešila u prvního dítěte a pak už jste se tomu s každým dalším jen smála?

 

Já nikdy nebyla taková ta extrémně, přehnaně starostlivá máma, která je věčně v čekárně u doktora. Nad spoustou věcí jsem mávla rukou. Ale myslím, že jsem se naučila mnoho detailů. Třeba poznat, proč pláče miminko, jak ho utišit, i když jiní lidé nerozumí, co mu je, a tak dál.

 

Platí i v mateřství, že praxe dělá mistra, nebo je něco, co Vás nějakým dalším dítětem ještě překvapilo?  (Ptám se, protože já si po třetím porodu připadala jak zkušená pohodová máma, jenže děcko mělo naprosto jinou povahu než ostatní a nefungovalo na něj absolutně nic...)

 

Rozhodně to platí – mám pocit, že se ze svých vlastních chyb stále učím. Těmi chybami mám na mysli třeba to, že jsem u prvního dítěte mnoha věcem nerozuměla, neuměla odhadnout, jaký manévr zabere, když dítě je neklidné, plačtivé, rozzlobené…

 

Jaké schopnosti jste si v rodinným životem osvojila, vytříbila? (Myslím tím například logistické dovednosti, flexibilitu, multi-tasking, schopnost soustředit se, když na Vás mluví víc lidí na jednou?)

 

To všechno, co jmenujete. Ale hlavně jsem už mistr v tom umět zavřít oči, uši, a soustředit se jen na jednu věc bez ohledu na bengál kolem. A taky jsem mnohem větší střelec. Tomuto rozhovoru s vámi například věnuju jen pár minut, odpovídám na první dobrou a už se k němu nebudu vracet – nebudu si klást otázky, jestli jsem něco odpověděla špatně, nepřesně. Prostě to vystřelím a konec. Na pochybování není čas. Jsou další tisíce věcí, které musíte řešit.

 

Vypracovala jste si nějaký výchovný styl, který vám v takovém počtu funguje?  Bodovací tabulky, rozvrh úkolů, že si například děti pomáhají navzájem apod.?

 

Nic takového. Ale faktem je, že si připadám i doma jako klasický manažer. Neustále rozděluju úkoly. Ty uděláš to, ty udělej tohle… Děti prostě musí pomáhat a musí vědět, že neexistuje se na své povinnosti vykašlat, protože pokud jeden z nich třeba nedá nádobí do myšky, večer není z čeho večeřet.

 

V kolik hodin začíná a končí váš den a jak váš běžný den vypadá?

 

Můj pracovní den začíná v 7 30 a končí kolem 16 30. Během této pracovní doby ale ještě musím uvařit oběd. Po práci se pak věnuju dětem. Ale ne tak, že bych věnovala pozornost jen jim, ale spíš tak, že třeba dělám něco na zahradě, nebo vařím, a ony jsou se mnou, povídáme si, pomáhají mi. Prostě fungujeme tak nějak společně.

 

Kdy zvládáte pracovat a ještě psát knihy?

 

Knihy jsou v podstatě součástí mé práce. Mnoho textů, které se objevují v knihách, jsou v podstatě výstupem mé práce, protože se věnuju pracovně ekonomickým analýzám. Tudíž to se nedá od sebe příliš oddělovat.

 

Máte představu, jak dlouhý máte spánkový deficit? Kolik hodin denně Vám stačí spát?

 

Vlastně nevím. Už několik let jsem totiž nespala v kuse. Neustále nějaké dítě kojím, tudíž se za noc mnohokrát probouzím. Proto ani netuším, kolik hodin opravdu čistého času prospím. Vydržím ale v noci hodiny a hodiny snít s otevřenýma očima.

 

Kde jste vždy znovu nabrala sílu na další těhotenství, porod? 

 

Porod pro mě žádnou zvláštní zátěží nikdy nebyl, ale ta poslední třetina těhotenství, ta ano. Jenomže vždycky, když jsem měla tříměsíční miminko, jsem se přistihla, jak jsem si říkala: „Ty mi tak rychle rosteš! Asi budu muset brzy zase mít nějaké maličké!“

 

Jak to zvládáte zdravotně a fyzicky? Máte třeba v důsledku mnoha těhotenství nějaké zdravotní problémy?

 

Žádné problémy nemám, akorát jeden: Intenzívní kojení vede občas k jisté vitamínové a minerálové vyčerpanosti, takže beru různé potravinové doplňky. Taky hodně piju kokosovou vodu, to se mi osvědčilo na dodávání iontů. Bez těchto opatřeních bych se cítila unavená.

 

Nebála jste se třeba s každým dalším dítětem víc o to, aby bylo všechno v pořádku?

 

Čím jsem byla starší, tím větší jsem měla obavy z vrozených vad. A právě to je taky důvod, proč jsem už s plozením potomků skončila – už to nechci riskovat.

 

Cítíte se někdy naprosto vyčerpaná? Jak často? Co Vás třeba nejvíc drtí?

 

Teď už ani moc ne. Měla jsem ale jedno období v životě, kdy jsem byla smrtelně vyčerpaná. Ale dokázala jsem se z toho dostat. Hodně mi při tom pomohla hudba. Té jsem asi vděčná za to, že jsem to vyčerpání přežila.

 

Která období v mateřství považujete za nejvíc vyčerpávající? Když byly třeba první děti malé? Nebo naopak když jsou starší?

 

Obtížný byl souběh, kdy prvnímu dítěti byly dva roky a druhé bylo maličké. Obě mě intenzívně potřebovaly a samy si ještě nemohly hrát. Pak už to bylo vždy jen lepší. Šes dětí různého věku je v tomto ohledu méně náročné než dvě malé.

 

Máte někdy čas na sebe? Jak ho využíváte?

 

Vždy si alespoň chvíli udělám. Buď se hrabu na záhonech, nebo si čtu, nebo chatuju s nějakým kamarádem, nebo brnkám do kytary… ale každý den si pár minut pro sebe uzurpuju.

 

Máte někdy čas na děti jednotlivě?

 

V podstatě vždy. Věnuju se jim především jednotlivě, protože mít pohromadě na pokec třináctiletou slečnu a dvouletého chlapečka, to není nic moc.

 

Máte někdy čas na samotného partnera? Jak se vám daří udržovat vztah? Nežárlí/lil na Váš čas věnovaný dětem?

 

A no tak kdybych neměla, asi bychom tolik dětí neměli, že… J Oba máme home office, takže spolu vlastně trávíme dost času. Pořád spolu mluvíme, i o banalitách. A manžel není žádný idiot, aby žárlil na to, že mám miminko permanentně na klíně!

 

Kolikrát za dobu, co máte děti, jste byla někde úplně sama nebo s kamarádkami bez nich na víc jak tři dny?

 

Úplně sama snad nikdy, vždy mám aspoň to nejmenší děťátko s sebou. Ostatně je kojené, tak to ani jinak moc nejde.

 

Jste v rodině zastupitelná?

 

Popravdě, myslím, že ne. Ale ne že by mi to vyhovovalo. Ale prostě to tak je. Každý máme svou roli. Na druhou stranu, já bych taky nemohla stoprocentně zastoupit manžela.

 

Jak často se vám pletou jména dětí?

 

Skoro pořád! Není pro mě problém říct dceři z roztržitosti Alberte!

 

Jaké aktivity u svých dětí podporujete?

 

Ty, co si samy vyberou. Dcera třeba má ráda divadlo, jeden syn astronomii, druhý zas kytaru… a tomu odpovídají i jejich kroužky.

 

Vyrábíte si vlastní kalendář, kde byste měla přehled o všech aktivitách a pod?

 

Mám pracovní kalendář v outlooku. Bez něj jsem jak bez hlavy.

 

Jak se dá zvládnout finančně starost o tolik dětí? Máte nějak pravidla, co se kupuje, co vůbec, na čem se šetří a na čem naopak ne?

 

Mám filozofii, že bohatství se negeneruje tím, že šetříte, ale tím, že vyděláváte. Proto se snažím dělat dobře svůj byznys J Ale jinak samozřejmě děti mají své limity, vědí, že nemohou dostat vše, co by se jim líbilo.

 

Narážíte na to, že skupinové slevy s takovým množstvím dětí nepočítají?  Nechají Vás projít, nebo musíte za straší platit extra?

 

Rodina se u nás často počítá jako dva dospělí a dvě děti. Takže nějaké rodinné vstupné je pro nás často fraškou.

 

Kde a jak bydlíte?  Museli jste se třeba kvůli nedostatku místa stěhovat?

 

Bydlíme v rodinném době a máme vekou zahradu. Zejména na ní nedám dopustit, je úžasné mít pro děti tu možnost. To nám ohromně zlepšuje situaci.

 

Pěstujete si třeba vlastní zeleninu, pečete chleba?

 

Ne, na to moc nejsem. Chleba peču občas kvůli tomu, že děti mají po manželovi celiakii a bezlepkovou dietu. Ale na zeleninu trpělivost a čas fakt nemám. Ale máme starý sad, a ten produkuje hromadu ovoce.

 

Kolik času Vám zabere denně příprava jídla?

 

Hodně. Právě kvůli té bezlepkové dietě vařím třikrát denně ze zcela základních surovin, žádné polotovary u nás neexistují. Ale raději to na čas neměřím. Ostatně dá se při tom dělat i mnoho dalších věcí – třeba uspávat a kojit miminko v šátku, dohlížet na psaní domácích úkolů – to vše zvládnete při vaření.

 

Chodíte někdy do restaurací, nebo to nehrozí?

 

Nehrozí, respektive jen na dovolené. Mimo dovolenou k tomu tak nějak nemáme motivaci. Pro nás je komfortnější uvařit si doma. Nechci si zas tak moc fandit, ale protože jsem napsala bezlepkovou kuchařku, vaření je pro mě poměrně příjemná a snad i zvládnutá činnost.

 

Chodí děti do školy? Uvažovala jste o domácím vzdělávání?

 

O domácím vzdělávání jsem ani neuvažovala. I když beru argumenty, kteří pro něj mnozí mají. Hodně na nich je.

 

Jezdíte na dovolené? Jak se na ně přesouváte?

 

Jezdíme a jezdíme autem. Létám s dětmi dost nerada, je to pro mě velmi nekomfortní. Takže raději jezdíme větším autem.

 

Co pro vás znamená skutečnou dovolenou v rámci všedních dnů?

 

Co je pro mě dovolenou…? No – dovolená! Předpokládám, že to myslíte tak, že si dovolenou asi nemohu užít. Ale to rozhodně ne, já si jí užívám královsky. Je přeci strašlivý rozdíl, jestli pracuju nebo nepracuju. Že k tomu mám i děti? To je věc jiná.

 

Jaké domácí spotřebiče považujete za neocenitelné?

 

Pračku a myčku. Bez nich bych byla naprosto paralyzovaná.

 

Kolikrát týdně perete?

 

Peru pořád. Doslovně. Taky máme pračky dvě. A obě běží téměř permanentně. Je neuvěřitelné, kolik špinavého oblečení dokáže čest dětí vygenerovat!