Penzijní fondy už dokamuflovaly

Jak zajímavé sledovat média u nás a v zahraničí. Obvykle to funguje tak, že pokud se nejedná o nějakou vyloženě klíčovou zprávu, většinu témat přebíráme s jednodenním zpožděním.

Některá témata se k nám vůbec nedostanou. A jiná jsou naopak tématem jen u nás. A právě takovým tématem byl nedávný sjezd jedné z nejmenších parlamentních stran u nás. Té, která si dala za cíl rychle přijmout euro. A ejhle, v tu ránu se jí podařilo vyrobit staronové téma.

Najednou snad všechna média referovala o tom, že je třeba diskutovat o přechodu na novou měnu.

To je velký mediální úspěch, o tom žádná. Z netématu se podařilo udělat velké téma. Z letošního průzkumu plyne, že 75 % lidí si euro nepřeje. Přechod na euro si přeje jen 20 % lidí. Neboli této hlučné menšině se podařilo své téma opět vrátit do diskuse, ačkoli v demokratické společnosti bez přívlastků by takové téma bylo vzhledem k nízké podpoře tak okrajové, že by se o něm mluvilo… také jen okrajově.

Takže zatímco u nás se už po milionté diskutovalo, zda přijmout většinou společnosti nechtěné euro, ve světě bouřila jiná témata. Témata, o kterých u nás slyšel jen málokdo, a přitom s přijetím eura souvisí jako máloco.

Zkrátka většina Čechů sice má na euro nějaký názor, přitom ale vůbec nemají informace, na kterých by si takový názor mohli udělat – většina Čechů totiž z médií zřejmě vůbec nezachytila, jak v eurozóně roste kritika eura a Evropské centrální banky (ECB).

Kritika roste především ze strany německé centrální banky a obecně německých ekonomů. Došlo to dokonce tak daleko, že nová zástupkyně Německa ve vedení ECB poprosila německé ekonomy, aby už nekritizovali ECB a její politiku, protože to prý euru „vážně ubližuje“. Jako asi takhle: Je to kapku absurdní, pokud se vedení ECB snaží umlčet kritiku, protože se bojí, že měna je tak vnitřně křehká, že kritiku neunese…

Kritika přitom směřuje k záporným eurovým úrokovým sazbám. Jedno německé médium přirovnává bývalého šéfa ECB, který s nimi přišel, k hraběti Drákulovi, který vysává úspory. Ekonomové správně poukazují na to, že ECB sice snížila své sazby na rekordně nízké hodnoty, ale ekonomika přesto spadla na dosah recese, které se Německo (nejspíš) o desetinku procentního bodu vyhýbá. A co když Německo upadne do recese skutečně? Půjdou snad úrokové sazby k mínus deseti procentům? Ukládal by pak ještě někdo peníze do bank?

Takže tedy politika ECB nefunguje. Někteří ekonomové tvrdí, že řešením je to, co bylo léta považováno za teoretický konstrukt, neboli co já označuju za fantasmagorii. Tedy helikoptérové peníze. Kdysi totiž nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman napsal, že až jednou nebude politika centrálních bank fungovat, začnou shazovat peníze z helikoptéry mezi lidi. To, co donedávna byla šílenost, je už v ECB teoreticky zpracováváno. Ostatně záporné úrokové sazby byly donedávna oxymóronem taky.

To ale není všechno. Většina těch, kteří u nás mají tak jasno o euru, také jaksi přehlédli, že podle německé centrální banky se s eurem zvyšují rizika pro německý finanční systém. Důvodem jsou opět záporné úrokové sazby ECB. Kvůli nim klesají bankám zisky a jsou zranitelnější. Záporné sazby totiž nutí banky, aby hledali kladné výnosy. Ty jsou ovšem aktuálně spojené jen s velmi rizikovými investicemi. Banky jsou proto – aby neměly ztrátu – uměle donucené podstoupit vysoké riziko. Na totéž ukazuje prstem i ratingová agentura Moody’s - tvrdí, že do 12 až 18 měsíců dojde k oslabení německého bankovního sektoru.

Další obětí eura jsou penzijní fondy. Ty mají se zápornými úrokovými sazbami hodně těžký život. Se zápornými výnosy, jak se dnes pěkně říká (natvrdo přeloženo: se ztrátami) totiž jejich zakladatelé nepočítali. Záporné výnosy jaksi nejsou slučitelné s logikou investování.

Tyhle záporné výnosy jsou umožněné jen pitoreskní politikou ECB. Zahraniční média na rozdíl od českých proto intenzivně rozebírají zprávu, že nizozemské penzijní fondy budou nejspíš snižovat vyplácené důchody, a to přesto, že jsou považovány za jedny z nejlepších na světě. Nizozemské úřady proto zvažují změnu regulace fondů: Tedy vymění bezpečnost fondů za velmi riskantní a aspoň nějaké výnosy. Navíc úřady zvýší odchodový věk do důchodu, aby byl první pilíř důchodového systému s těmito ztrátami fondů ufinancovatelný. (A to čeští milovníci eura řekli, že euro vedlo ke zvýšení věku pro odchod do důchodu a ke snížení důchodů?)

Pro penzijní fondy je klíčová důvěra v systém. Ta je tímto narušena. Mnozí lidé chápou záporné úrokové sazby jako signál, že nemají na důchod šetřit, protože kdo šetří, má se zápornými eurovými úrokovými sazbami ztrátu. Raději všechny peníze hned utratí a nejlépe se ještě zadluží. Což jest důchodové zabezpečení jak noha.

No a pak tu máme vládní dluh eurozóny. A ten je macatý. U nás se média tváří, že je dluhová krize vyřešená. Což není pravda. O tom svědčí to, že euroval (ESM), tedy záchranný fond eurozóny, bude znovu reformován. Italská média a politici ovšem bijí na poplach, že reforma může zhoršit postavení italských státních dluhopisů. ESM totiž bude snáze refinancovat státní dluhy, ale teoreticky taky dluhy škrtat. Ano, škrtání dluhů je opět na stole.  Logicky kdyby nehrozilo, tak by nebylo potřeba ESM reformovat. Italský dluh je astronomický a nikdo neví, co s ním.

Proč o tom česká média mlčí? Proč a jak máme „diskutovat“ o euru, když běžný občan nemá z běžných médií dost informací? To pak není diskuse, to je monolog lobbistů. A kdybychom tyhle informace dostatečně rozebrané v médiích měli, vsadím se, že euro má ještě nižší podporu než oněch 20 %.

Problémy eurozóny nejsou vyřešené. Jsou jen překryté biliony eur a zápornými úrokovými sazbami. A přes to všechno patří eurozóna k nejpomaleji rostoucím částem vyspělého světa. Eurozóna není klubem bohatých, ale klubem předlužených, kteří to za každou cenu zkoušejí kamuflovat. Penzijní fondy v eurozóně ale už dokamuflovaly.

Tak o čem že tu ještě pořád diskutujeme…?

 

NATO je mrtvé, jsme sami

Mám jednu výhodu. Nejsem politik. Tudíž nemusím kroužit kolem horké kaše a předstírat, jak je studená. Mohu si dovolit říct, co si myslím. Ne tak francouzský prezident. Tedy aspoň dle mínění mnohých.

Když si francouzský prezident pustil pusu na špacír ohledně Severoatlantické aliance, která je prý podle něj ve stádiu mozkové smrti, na mnoho politiků to mělo vliv jak rudý hadr na býka. Prý jsou to slova „nebezpečná“. Nu – možná i nebezpečná jsou. Ale jak se s Macronem obyčejně neshodnu ani na tom, jestli je právě listopad či prosinec, v tomhle případě má pravdu. Byť jeho pohnutky k takovým soudům nejspíš nejsou moc šlechetné.

Macron si už delší dobu zkouší hrát na nového Napoleona. Teď, když se mu v rámci EU z cesty sami a dobrovolně odklízejí Britové, vidí své šance na získání politického, kulturního i ekonomického vlivu nad většinou kontinentu. K tomu se mu ovšem vůbec nehodí, aby Evropa byla začleněna do nějakých širších struktur. Rozbití NATO by mu náramně vyhovovalo. Jenomže ať už jsou pohnutky francouzského prezidenta jakkoliv osobní, případně velkopanské, v jednom má recht:

NATO už nefunguje. Aktuálně nás nikdo nechrání. Pravda je totiž taková, že NATO mělo smysl, když existovala Varšavská smlouva. Dvě světové zóny, dvě vojenská uskupení, jedna železná opona. Jedna se vymezovala proti druhé. Když se východní blok sesypal, padl NATU úhlavní nepřítel. A kde není společný nepřítel, tam není společné spojenectví.

Dobře to bylo vidět, když Donald Trump veřejně hodil některé členské země NATO přes palubu ještě předtím, než se stal prezidentem. Při své kampani prohlásil, že bude-li on prezidentem, NATO nemusí automaticky přijít napadenému spojenci na pomoc. Na mysli měl zejména Pobaltí. Jenomže na bezpodmínečné pomoci celé aliance jejímu napadenému členovi NATO stojí. Pokud nejsilnější hráč NATO, tedy USA, veřejně řekne, že závazky plynoucí z členství v NATO nemíní dodržovat, existuje pak ještě nějaké NATO?

A pak tu máme Turecko. Má ohromnou armádu, teoreticky je spojencem USA, v Sýrii a Iráku jsme však viděli, že to s nějakým spojenectvím nebude zase tak horké. Turci jsou pravděpodobně jako jediný člen NATO ochotni USA vzdorovat. Zároveň s tím jsou ale také ochotni třeba bránit sobě blízké Ujgury v Číně. Na planetě se najde jen málo zemí, které se dokáží Číně tak ostře postavit jako Turecko. Turecko se totiž jako velmoc skutečně cítí. A kdyby mělo ještě jaderné zbraně, muselo by být považováno za významného globálního hráče. A Turecko se aktuálně bratříčkuje víc s Ruskem než s EU nebo s USA.

Pokud by měla Evropa dnes říct, koho by se měla bát nejvíc nebo proti komu by se měla vymezovat, pak by musela jmenovat především Turecko, arabskou část Blízkého Východu, ze vzdálenějších zemí Čínu. Ne snad že by nás Turecko nebo země Blízkého Východu napadli vojensky. Ale například jejich hranice jaksi prosakují… a do Evropy se hrnou lidé, kteří by se hrnout neměli. A mají se k nám hrnout lidé organizovaně v rámci armády, nebo neorganizovaně každý sám za sebe? Je v konečném důsledku takový rozdíl? Jsou následná změna kultury a vynucování cizích pravidel v obou případech tak odlišné? Obrana hranic, jako obrana hranic.

Jenomže vymezit se proti těmhle horkým oblastem si Evropa nějak netroufá. Nebo z ideologických důvodů nechce. A tak se raději bude dál crcat s udržováním dojmu, že NATO je životaschopné, a že se v rámci NATO musíme vymezovat především proti Rusku.

Vymezování se proti Rusku jako proti největšímu nepříteli je povedená Potěmkinova vesnice. Tedy ne že by Rusko bylo takový svatoušek – jenomže dneska už je příliš slabé na to, aby si z něj Západ mohl dělat nepřítele číslo jedna. Rusko má jen ropu, jejíž význam klesá, a armádu, která má tu největší slávu už za sebou.

V roce 2017 měly největší výdaje na obranu USA: 610 mld. USD. To je 35 % globálních výdajů na obranu. Druhé nejvyšší výdaje měla Čína, přesto s 228 mld. USD za USA výrazně zaostává. Pro mnohé bude překvapením, že globální trojkou je Saúdská Arábie. Tu v roce 2017 stála obrana 69 mld. USD. Rusko je až čtvrté s pouhými 66 mld. USD. Rusko má tak zjednodušeně řečeno desetkrát nižší výdaje na obranu než USA!

Zkrátka evropští politici i evropská veřejnost, zejména pak u nás, jsou poněkud zastydlí v osmdesátých letech ve studené válce mezi USA a Ruskem. Stále řeší, kdo je a není ruský agent. Jenže Rusko je už jen stínem a parodií té původní velmoci. Studená válka skutečně stále existuje – ale Evropa dosud jaksi nepochopila, že tato nová studená válka má už nové aktéry: Totiž USA a Čínu. České vnucování se Číně, cesty českých politiků do Číny a škemrání o čínské investice u nás tedy v tomto světle působí nejen mimořádně naivně, ale také nebezpečně.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

Výročí největšího českého průšvihu

                                                                                                                          

Častý je názor, že největším problémem polistopadového vývoje byla forma privatizace. Někdo zase největší problém vidí v pozdější oligarchizaci české ekonomiky.

Kdybych já měla říct, co považuju za největší chybu hospodářské politiky za posledních 30 let, byly by to intervence. A vysvětlím vám proč.

intervence na oslabení koruny spustila ČNB před více než šesti lety, 7. listopadu 2013. Pro jejich spuštění se vyslovili čtyři ze sedmi členů bankovní rady a intervence trvaly až do dubna 2017. Jak už tomu u ryze ekonomických záležitostí bývá, každý Franta z hospody Na růžku byl chytrý jak rádio a měl na intervence názor na úrovni rady baby Vomáčkové z veřejných záchodků na Hlavní ulici, jak provádět neurochirurgický úkon. Takže například v médiích se – ve snaze popsat intervence dostatečně lidově – pro ně rozšířilo označení „zdražování“. A nejčastější dobová výtka tehdy zněla, že centrální banka „ubližuje“ veřejnosti tím, že intervencemi „zdražuje zboží“.

To bylo jaksi dost mimo mísu; pokus o lidové zjednodušení vytvořil paskvil. Dnes už samozřejmě víme, že přínos intervencí ke spotřebitelské inflaci v té podobě, jak ji vidíme na pultech, dohromady nestál za řeč. Z údajů ČSÚ vyplývá, že v listopadu 2013 po zahájení intervencí vzrostly spotřebitelské ceny proti říjnu o 0,8 procenta, v prosinci dosáhl meziměsíční růst 2,7 procenta. (Kdybych se kapku snažila, určitě bych ještě našla na internetu dobové karikatury mé maličkosti, které se pokoušely zesměšnit mé tvrzení, že mezi výraz „intervence“ a „zdražení“ rovnítko nepatří. Holt kdo se směje naposledy… a tak dál.)

Když se tedy veřejnost během pár měsíců přesvědčila, že s tím „zdražováním“ to nebude zas tak horké, zklidnila hormony. Valná část podniků dokonce začala intervence chválit, protože přinesly nebývalou stabilitu kurzu, která byla zejména exportérům milá. Jenže – zase to bylo mimo mísu. Zase to byl jen povrchní soud od boku. Tenhle omyl se ovšem vyvracelo už hůř, protože argumenty z řad podniků přeci jen působily poněkud sofistikovaněji. A navíc guvernér dostal v mezinárodních vodách i „ocenění“ za to, jak prý byly intervence bravurně zvládnuté – a z „mezinárodní ceny“ si přeci každý musí kecnout na zadek, že. To je asi, jako když terorista Arafat dostává Nobelovu cenu za mír, z toho taky jeden upadne na zadek. Nechť si to každý přebere, v jakém smyslu chce. 

Od prvopočátku jsem byla proti intervencím, ovšem z úplně jiných důvodů, než které tehdy zněly v tisku. Nicméně tehdy, na jejich počátku, si málokdo uměl představit, jak dalekosáhlé důsledky budu mít. Sotvakdo si totiž uměl představit, jak neuvěřitelně dlouho budou trvat. Dnes, s dostatečně velkým časovým odstupem, už každý, kdo netrká hlavu do písku, může tyhle důsledky vidět.

Od roku 2008 není hospodářská růst v celé Evropě žádný zázrak a centrální banky se s tím snaží něco provést. Velmi moderní (a dle mého úplně pomatená) monetární teorie žije v představě, že jedním z hlavních důvodů nízkého hospodářského růstu je nízká inflace. Zjednodušeně kdyby inflace byla větší, ekonomika by rostla rychleji. (Nesouhlasím, ale budiž.) A tak se centrální banky snaží inflaci zvýšit. ECB tak činí prostřednictvím záporných úrokových sazeb a tiskem nových peněz. ČNB na totéž šla poněkud sofistikovaněji, a to právě intervencemi. Důsledek obojího byl ovšem srovnatelný: Víc levných, míněno nízkoúročených, peněz v oběhu. A to je právě jádru pudla a zdroj všech problémů. Důsledky byly a stále jsou následující:

1.       Ekonomice se dostávalo podpory k růstu v době, kdy už rostla. Tudíž růst se přepálil. Podniky nebyly schopné najít zaměstnance, loni už často nebyly schopni uplatit jejich rostoucí nároky na mzdy.

2.       Navzdory papírovému růstu firmám klesala ziskovost, protože nebyli lidé a mzdové nároky byly neúměrné.

3.       Firmy byly levnou korunou donuceny konkurovat nikoliv kvalitou, nýbrž cenou. ČR se tedy naučila orientovat nikoliv na technologicky pokročilé výroby s vysokou přidanou hodnotou, ale na jednoduché levné výroby s vysokým podílem manuální práce, pro které se vžilo hanlivé označení „montovny“.

4.       Ekonomika založená na skladech a montovnách je víc ohrožená jednak čtvrtou průmyslovou revolucí, jednak případnou recesí. V takové ekonomice se podniky spíš zbavují lidí při prvních potížích.

5.       Extrémně nízké úrokové sazby coby přímý důsledek intervencí vedou k tomu, že není kam investovat, protože žádná investice dostatečně nenese. Pokud investice není extrémně riziková, dokonce je její výnos plně požrán inflací. Naspořené peníze se tedy lidem ztrácejí.

6.       Tyto extrémně nízké úrokové sazby zlikvidovaly penzijní systém a dopředu odepsaly jakékoliv pokusy o penzijní reformu. Nelze totiž spořit na důchod, když inflace naspořené peníze požírá rychleji, než se zhodnocují. Penzijní fondy svým klientům přinášejí ztrátu.

7.       Extrémně nízké úroky coby rub intervencí nabízejí jedinou možnou rozumně výnosnou investici: Koupi nemovitosti na směšně levnou hypotéku. Právě ceny nemovitostí tak zdražily, že dneska si může byt dovolit míň lidí než před intervencemi.

8.       Umělé oslabení koruny přilákalo hafo zahraničních spekulantů, kteří začali u nás výhodně skupovat nemovitosti, a tím ještě přispěli k růstu jejich cen.

9.       Růst cen nemovitostí coby důsledek intervencí vedl ke zdražení nájemného, protože nájemné je jen určitým procentem ceny nemovitosti. I nájemní bydlení se tedy stalo mnohem méně dostupné.

10.    Nesmyslně nízké úroky oslabují solventnost bank (ačkoliv u nás jsme na tom po této stránce pořád ještě dobře ve srovnání s eurozónou a jejími zápornými úroky). Slabé banky, které by potenciálně mohly padat jako kdysi v 90. letech, je to poslední, co můžeme chtít.

11.    Nenormálně nízké úrokové sazby vedly i u nás ke vzniku takzvaných zombie firem (i když v menším měřítku než v eurozóně, kdy jsou úrokové sazby ještě nižší): Tyto zombie firmy přežívají jen na neustálé transfuzi levných provozních úvěrů, protože fungují tak neefektivně a s tak malými zisky, že bez permanentního vytloukání levného úvěru jiným levným úvěrem by zkrachovaly.

12.    Zombie firmy nasávají část pracovní síly i kapitálu, které pak chybí jinde. Takže je mnohem těžší založit novou inovativní firmu, protože prostě nemůže sehnat ani lidi, ani finance na rozjezd. Obojí totiž spolykaly zombie firmy.

13.    Protože je těžší založit novou inovativní firmu, zato přežívají staré, neefektivní zombie firmy, ekonomika se přestává modernizovat. Papírově sice vykazuje růst, ale v realitě čím dál víc zaostává. Podobně jako když východní blok kdysi sice papírově plnil pětiletku, ale jeho zboží bylo ve srovnání s americkým pro smích, ačkoliv USA čas od času na rozdíl od východního bloku postihla recese.

Možná máte dojem, že přece nemůže být tak zle. Že není možné, aby za tohle všechno intervence mohly. Takový pocit je logický. Je to proto, že jste se patrně stali obětí klamu, při kterém je kvantita zaměňována za kvalitu. Papírově vykázaný růst je snadné zaměnit za kvalitu růstu. Je to jako v onom příběhu rozbitého okna:

Když vám sousedův vejlupek rozfláká míčem okno, musíte ho vyměnit. Statistik si poznamená, že vaše domácnost vydala tolik a tolik peněz, a tím vaše domácí ekonomika vzrostla. Že nejste bohatší ani o fous, je číslům šumafuk. A tak když všude kolem čteme, jak se naše ekonomika má skvěle, jak rosteme, vždy si vzpomeňte na rozbité okno. Kvalita a zlepšení není jen o číselném růstu nebo o počtu zaměstnaných lidí.

Intervence českou ekonomiku krutě vychýlily od rovnováhy a kvality. Pokud dnes stále navzdory všemu doháníme průměr eurozóny, není to proto, že bychom byli takoví borci, ale proto, že eurozóna s její ECB, eurem a zápornými úrokovými sazbami je ještě nesrovnatelně větším patlalem než my.

A ponaučení? Intervence, které korunu prakticky přišpendlily na téměř neměnný kurz k euru, nám vlastně pár let simulovaly stav, jaké by to bylo, kdybychom přijali euro. Od intervencí byla cesta zpět, ačkoliv se z nich vzpamatováváme dosud. Od eura cesty prakticky není.

Zkrocená energie dává kreativitu

Nezkrácený přepis DRUHÉ TŘETINY rozhovoru pro Žena a život:

6. Na focení Ženy roku jste se svěřila, že nemáte zkušenosti s porody v nemocnicích, protože jste rodila doma. Co Vás k tomu rozhodnutí přivedlo?
To je dost složité téma. K tomu, aby se dalo správně uchopit, je nutný větší prostor. Při pokusu shrnout tohle téma do jedné věty nutně musí vzniknout naprosto nesmyslná zkratka. Ostatně myslím, že právě taková mediální zkratkovitost je odpovědná za to, že veřejnost disponuje velmi zkreslenými (pseudo)informacemi o tom, jak probíhá odborně asistovaný porod mimo medicínské zařízení. Na veřejnost se pak dostávají jen mediálně zajímavé a poměrně divoké kauzy, které dál podporují vytváření divokých představ o lesanách rodících o samotě a zbytečně podstupující velká rizika.  

Takže to řekněme prostě tak, že ne náhodou většinu žen rodících s asistencí mimo zdravotnické zařízení tvoří vysokoškolačky, nápadně často a pro většinu lidí překvapivě i lékařky (!), které se o porodnickou problematiku intenzívně zajímají a ke svému rozhodnutí dojdou na základě získaných informací. Informací – tedy nikoliv dojmů z médií.
7. Jste i v jiných případech nakloněna alternativám, např. v medicíně?

Nejsem alternativní. Alespoň ne v tom slova smyslu, jak si to většina lidí představuje. Žádná ezoterika, žádné batikování, žádné upřednostňování homeopatie před posledními poznatky vědy. Můj život řídí chladný kalkul pokud možno oproštěný od emocí. Dokonce si troufám říct, že jsem víc pragmaticky a racionálně založená než většina ostatních lidí. Patrně vám to bude znít jako oxymóron, pokud jste se hlouběji nezabývala porodnictvím u nás, ale právě proto jsem své děti přivedla na svět doma.

8. Kde při své mateřské vytíženosti a práce pro vlastní firmu berete ještě čas, energii a chuť na psaní blogu nedejbože knih?

Mno… teď tak úplně nevím, co odpovědět. Určité množství „životní energie“ je vám tak nějak dáno do vínku, aniž by to byla vaše zásluha. Někdo je od rána do večera jak leklá ryba, někdo zase v sobě má zuřivou energii, kterou spíš potřebuje někde vybít. Psaní je kreativní. Proto skýtá skvělou příležitost, jak se vybít. Prostě mě to baví.

9. Na knihách často spolupracujete se svým manželem, Vladimírem Pikorou. Jak probíhá dělba práce v procesu psaní mezi manželi?

Zhruba tak, že jeden napíše stránku a v ní si neodpustí rýpnout do druhého. Druhý si ji po první přečte, vytočí se, a napíše mu repliku. Jakmile si toho všimne první, potají se hihňá, jak toho druhého doběhnul, a připíše k tomu odpověď – a než se rozkoukáte, najednou je před vámi kapitola o tom, kam ten dnešní svět směřuje, ani nevíte jak. Přesně takhle živelně jsme napsali knihu S androidkou v posteli, která vychází právě v těchto dnech.