Nezkrácený přepis první poloviny
rozhovoru pro časopis Žena a život v souvislosti s anketou Žena roku
(s red. Mirkou Srdínkovou):
1. Jste
uznávanou ekonomickou ikonou, zakladatelkou vlastní analytické a konzultační
společnosti Next Finance, jak těžké je pro ženu s velmi rozjetou profesní
kariérou založit velkou rodinu?
Všechno jde, když se chce. Pro
souběh založení rodiny a práce je ale klíčové mít možnost práce z domova.
Naštěstí když máte svůj vlastní byznys a nejste zaměstnancem, je jen na vás,
jak si tohle zařídíte.
2. Byl
to vždy váš sen mít velkou rodinu nebo jste k tomu prostě dospěla?
Probůh vůbec ne! Když mi bylo tak
dvacet, pětadvacet, a byla jsem třeba nemocná, měla horečku a noční můry, občas
se mi v takovou chvíli zdávalo o tom, že mám dítě… Samozřejmě jsem
automaticky předpokládala, že dítě mít budu, ale dlouho jsem se na něj
necítila. Jen jsem z biologických důvodů tak nějak chtěla mít první dítě
před třicítkou, protože se mi zdálo, že není moc rozumné to odkládat dlouho. Že
to nakonec skončí šesti kousky, to jsme nečekali ani já, ani manžel.
3. Čelíte
často reakci lidí na fakt, že jste tak mnohočetnou rodinkou?
Skoro neustále. Už jen to, že u
nás v drtivé většině podniků je rodinným vstupným míněno dva dospělí a
dvě, maximálně tři děti, mluví samo o sobě. Často se nás lidi ptají, jestli
třeba nejsme v nějaké sektě, nebo alespoň v nějaké církvi (a pod tím
si, myslím, rovnou představují nějakou hodně exotickou církev, i když tak to
neříkají). Bývá pro ně docela nepochopitelné, že někdo může mít šest dětí jen
tak, prostě proto, že se mu to líbí. Že má kolem sebe rád dětské hemžení.
Někdy lidi reagují i dost,
řekněme, svérázně. Není to tak dlouho, co se jeden „milý“ pán z nedalekého
sousedství, s jehož dětmi chodí naše děti do školy, nechal slyšet, že „mít
tolik parchantů by měl snad stát zakázat“.
(Jo, taky vás mám ráda, posílám pozdravy.)
4. Jste
maminkou šesti dětí, prozraďte, jak se to dá zvládat a k tomu ještě pracovat,
psát pravidelně blog, knihy…?
Ono to zní asi divně, ale prostě
musíme mít obstojnou organizaci práce. Nebo, jak by řekl personalista,
time-management. Nezabývat se nepodstatnými detaily, odfiltrovat blbosti, které
vás zdržují od důležitějších věcí, plánovat si čas. A to jak pracovní, tak i
soukromý. Já mám třeba naplánováno, že čas po deváté večerní už patří jenom
mně, nikomu jinému se už nevěnuju (leda že by se manžel tvářil na „manželský“
program). Mám taky klasickou pracovní dobu, sedím u počítače nebo natáčím ve
studiu v určité hodiny. Jakmile to začnete míchat, řeknete si třeba, že
zrovna teď se vám pracovat nechce, a tak napíšete s dětmi raději úkol a
k práci se vrátíte později – už v tom máte holubník, přestává to
fungovat a nestíháte vůbec nic.
5. Máte
k ruce výpomoc nebo jste prostě skvělou matkou/manažerkou?
Myslím, že není nic „skvělého“ na
tom dělat všechno sám, nemít jako manažer nikoho k ruce. Naopak umění je
svou práci na někoho delegovat tak, abyste dělala opravdu jen to, co nezvládne
nikdo jiný. Někdy mám pocit, že bych dokázala zaměstnat armádu, kdybyste mi ji
dala k dispozici. Neustále nějak generuju hromadu práce pro své okolí.
Tak například můj manžel Vladimír
Pikora – pracujeme spolu v jedné společnosti – má strašlivý odpor
k jakékoliv úřednické agendě. Jakmile je potřeba něco vypapírovat, dělá se
mu lehce šoufl. A tak vše, co zavání jen trochu nějakým úřadováním, od nákupu
spotřebního kancelářského materiálu, přes sehnání letenek, po objednání
instalatéra – přeposílá emailem mně. A já ty jeho emaily zase jak na běžícím
pásu předávám dál některé z asistentek k vyřízení; celý můj příspěvek
k vyřešení je v tom, že posoudím, kdo je ta správná osoba, kterou
požadavkem na vyřešení bombardovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat