Korektní Miss Ohavnosti

Tedy ne že by mě někdy soutěže Miss nějak zvlášť vzrušovaly. Zvlášť od doby, kdy Missek vedle sebe paralelně koexistuje v té které zemi snad dvacet, protože dvacet lidí si vedle sebe založí konkurenční soutěž. Ono se to pak jaksi devalvuje, že.

Co se mi ale nikdy devalvovat a líbit nepřestane, je dámská – tedy v mém případě spíš pánská – krása. Dívat se na pohledného chlapíka bez rosolu tu a tamhle jest koníček, co se neomrzí. (Nedej Bože, když ještě k tomu umí hrát na kytaru.) (Natož když k tomu má ještě kapku přerostlé háro.) Začíná to ale s mým koníčkem vypadat bledě. Zdá se, že čím dál víc jsou pánové na indexu. A pohledné dámy jsou nemravy nemravné, správně uvědomělá evropská občanka smí býti pouze zahalená šeredná obluda.

Aspoň to mě napadá, když jsem tento týden zmerčila zprávu, že v porotě letošní soutěže Miss Germany smějí být jen ženy. Od přebornice v karate, přes televizní hlasatelku až po bývalou političku. Po 93 letech existence soutěže, v níž především muži definovali, jaké ženy jsou pro ně zajímavé, byli muži vystrnaděni. Nyní budou ženy posuzovat ženy. Nikoliv podle krásy. Ale podle… osobnosti.

V rámci korektnosti a hrůzy z diskriminace (považte ten děs, že by snad ze soutěže krásy mohla být vystrnaděna nějaká pizda), jsme došli až ke stoprocentní diskriminaci mužů, kteří nesmějí svůj názor na ženy říct.

Nic proti soutěži osobností. Klidně si ji založte. A pojmenujte si ji Madam Zajímavost. Ale proč ta faleš? Proč se tvářit, že vybíráme krásu, když krása je na obtíž? Když se ženy už nemohou v soutěži ukazovat v plavkách? Když muži nemohou říct svůj názor, jaká žena je přitahuje nejvíc? Proč ta přetvářka?! To není jenom ojedinělý experiment, to je infekce, která se šíří. Stejné záměry má totiž i Miss Universe a od plavek se odstupuje i v dalších soutěžích. To je celý trend.

Začíná to být celý generační problém; až příliš mnoho lidí se nechá až příliš snadno ohloupit. Když se jim řekne, že pohled na ženské křivky a odhalené mužské svaly je nemravný, když se jim to bude dostatečně opakovat, když se jim na billboardech namísto sex symbolů a Femme Fatale ze šedesátých let začnou nabízet takzvané „autentické ženy“, rozumějme odstrašující důsledky konzumace hamburgerů, nakonec si dají říct a vyprodukují třeba… třeba #metoo.

Tedy hnutí, které na pár měsíců zvedlo pochroumané ego několika feministkám, a které dlouhodobě poškodilo většinu žen, protože od akce metoo si muži (nejen) v  USA dávají zatracený pozor, aby nejely s ženou ve výtahu samy, natož aby na mužské pracoviště přijmuly nějakou dámu, jelikož by si tím zahrávaly s průšvihem. Jojo, pěkně se to vymstilo. Z předešlé nulové diskriminace žen tahle akce vykřesala skutečnou diskriminaci, protože jen blázen-chlap by si teď třeba ve financích najmul do kanceláře potenciální potížistku.

Známé jsou fotky ze sedmdesátých let z Iránu. Tehdy tamní ženy zachvátila evropská móda a propadly minisukním a velkým výstřihům. Pak přišla kulturní revoluce. Jak vypadá Irán dnes, víme. Proč jen mi stávající tažení proti odhalené ženské kráse připomíná podobnou kulturní revoluci? Denně si říkám, zaplaťpámbu za to, že u nás jsme ještě pořád víceméně oázou normálnosti.

Ale jak dlouho ještě? Protože nenechme se mýlit, také u nás má „korektnost“ své oběti. To, co před pár lety byla pěkná fotka holky v minisukni, kterou jste pochválili, může být jednou příklad sexistického čuněte.

Takový malý příklad ze života: V roce 2013 jsem napsala speciální kuchařku „Citlivá kuchyně“ pro lidi trpící různými alergiemi a potravinovými nesnášenlivostmi. Tedy ne že bych zatoužila zařadit se mezi hvězdičky, které mají potřebu každému na potkání vykládat, jak vařit vajíčko natvrdo; pointa byla v tom, že se u manžela i našich dětí objevila celiakie, tedy nesnášenlivost lepku, a já se musela ze dne na den úplně kuchařsky rekvalifikovat.

A jak je mým zvykem, když něco dělám, dělám to od podlahy. Tudíž i v tomto případě jsem se do studia pustila hodně zevrubně – a brzy zjistila, že v běžných bezlepkových kuchařkách jsou hrubé chyby a málokdy nějaká česká kniha nahlíží na tuhle záležitost skutečně komplexně. A když už jsem to s tím studiem a vařením vzala tak důkladně, napsala jsem v podstatě sama pro sebe a svou rodinu jakési pojednání. A pak už byl jen krok k tomu celou tuhle práci také zveřejnit. Čímž se ovšem dostáváme k jádru věci:

Když jsme vytvářeli obálku knihy, naběhl fotograf, naložil mi do náruče hromadu zdravých poživatin od borůvek přes banány až po jakési zelené lupení, a že to všechno vyblejskne. A protože se mu pořád cosi na kompozici nepozdávalo, obcházel kolem dokola, tu ohnul vlásek, tu posunul ramínko šatů. Až nakonec ramínka odepnul úplně a vyfotil mě jen tak s holými rameny v lehkých letních šatičkách s velkým výstřihem, z něhož stejně nebylo skoro nic vidět, jelikož dekolt byl zarovnán onou náručí poživatin. Hotovo, obálka šla do tisku. A když kniha vyšla, všichni řešili, co je v ní psáno, a nikdo neřešil obálku.

Ne tak o pouhé (!) tři (!) roky později. Kniha byla před vyprodáním, musel se dělat dotisk. Nikoho ani nenapadlo cokoliv na knize měnit; ostatně na trhu se osvědčila. Jo – to jsme si dali! Nevěřili byste, jak pouhé tři roky dokázaly posunout atmosféru ve společnosti. Zatímco v roce 2013 nikdo na obálce neshledal nic, co by stálo za komentář, v roce 2016 se začaly sypat komentáře, jak je obálka vulgární a sexistická. (Nutno dodat, že v 96 procentech případů byly pohoršeny ženy.) Důvodem jejich pohoršení se stala – podržte se! – malá čárka, která se vyrýsovala na příslušném místě ve výstřihu.

A největší bžunda na tom byla, že když jsme obálku fotili, ani nám na mysl nepřišlo, že by v tom někdo mohl spatřovat něco sexistického; během tří let se ale ovzduší tak změnilo a „zfeminizovalo“, že stejná věc byla rázem považována za sexistickou čuňárnu. Jak by to asi vypadalo dnes, o další 4 roky později? Dost možná, že když se k Missce už ani nesmějí vyjadřovat muži, kuchařka by rovnou byla označena a pornografický matroš.

(Text používá úryvky z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

Snaží se nás převychovat

Hospodářské noviny tvrdí, že pokud by se 20 největších tzv. „dezinformačních serverů“ v zemi počítalo jako jedno médium, patřilo by k nejsilnějším v zemi. Neboli: O kolik peněz tím asi připravily „seriózní“ servery?

V tržní ekonomice by se novináři zamysleli, čím to je, že je lidé nechtějí číst a hledají alternativy. V centrálně řízené ekonomice by alternativy zakázali. My jsme někde mezi. Nemainstreamová média jsou povolena, ale stále víc ostrakizována. Začíná to tím, že jsou čtenáři i respondenti, kteří s nimi mluví (tedy poskytují jim rozhovory) opovrhováni.

Z pohledu obsahu mluví kritici alternativních zpravodajských serverů o míchání seriózních zpráv, senzací a dezinformací. Což je podle mne klasická definice bulváru. U bulváru taky člověk musí počítat s tím, že ne všechno musí být pravda. Řada lidí už vyhrála s bulvárem spor o nepravdivé „zprávy“ o své osobě. Ale nikdo z těchto bulvárních pomluv nedělal ruský business. Jistě, je neetické psát o nějaké celebritě zjevnou nepravdu. Je ovšem rozdíl mezi neetičností a mezi cílenou propagandou ve prospěch cizí mocnosti. Není náhodou velká část dnešních nepravdivých zpráv „jen“ z kolonky neetické namísto z kolonky dezinformace? Není náhodou fobie z dezinformací a z prokremelské propagandy v některých případech právě takovou předimenzovanou paranoiou, jako strach z pavouků či z choroboplodných zárodků na každé klice?

Lidé, kteří si u nás předsevzali boj s internetovými trolly či dezinformátory, si říkají elfové. Fungují jako dobrovolníci na „čištění internetu“ a spadeno mají právě především na proruskou propagandu. U nás jich je několik desítek, ovšem obávají se o svou bezpečnost, a proto tají svoji totožnost. Jsou to lidé všech možných sociálních i profesních skupin: vědci, vojáci, podnikatelé, studenti, učitelé, lékaři… a tak dál.

A tito elfové vysledovali, že proruská propaganda prý obsahuje čtyři body: Zaprvé boj proti NATO a vykreslování NATO jako světového agresora. Zadruhé boj proti EU. Zatřetí boj proti USA. A začtvrté proruské vidění světa a glorifikaci Vladimira Putina.

Je faktem, že tyhle čtyři body jsou celkem logickými zájmy ruské politiky. Potíž nastává, pokud se jakýkoliv z těchto bodů začne automaticky brát jako důkaz proruské propagandy. Pak se totiž dostaneme do stavu typického pro diktatury: Kdo není s námi, je proti nám. Alternativně: Přítel mého nepřítele je mým nepřítelem.

Tak například pro mnoho lidí je spojení „boj proti EU“ synonymem pro následující témata: ztráta suverenity země v rámci EU, přerozdělování migrantů podle kvót, bruselská byrokracie a další. A jsme u toho, proč je ten a onen označen za proruského, ačkoliv nikdy Rusko nechválil.

Ostatně platí to i pro mě – už mnohokrát jsem na různých místech psala, že Rusko je autokratická země, která představuje pro Evropu hrozbu – a současně jsem na různých místech kritizovala různé aspekty EU od nefungujícího jednotného trhu přes migrační politiku až například po její přístup k brexitu. Jenomže to je pro některé lidi neuchopitelné. Uvažují tak, že buď chválíte EU, tedy nadáváte na Rusko, anebo chválíte Rusko, tedy nadáváte na EU. A tak jsem už i já byla mnohokrát za ruského švába.

Ovšem politika, že ve strachu z Ruska se smí EU pouze chválit, má k demokracii zatraceně daleko. Bohužel takové černobílé vidění světa nás přibližuje právě k onomu vysmívanému i obávanému Rusku.

Je vskutku zajímavé, co všechno podle některých elfů může spadnout pod proruské vidění světa. Může se tu ocitnout třeba i kritika současného liberálního přístupu ke genderu (!). Takže pokud se někdo domnívá, že lidé se dělí na muže a ženy a jen zcela výjimečně se narodí jako transgender, už může být proruský. Pokud se někdo domnívá, že rodiče dítěte jsou jen otec a matka a nikoli rodič číslo jedna a rodič číslo dva, už může být označen za proruského. I s takovým názorem jsem se na sociálních sítích setkala.

Zkrátka a dobře: V celém osočování ohledně dezinformací vlastně nejde o informace, ale o to, že máte „nevhodný“ názor. Pokud máte názor, který nechválí EU, jste dezinformační. Pokud si myslíte, že manželství je jen pro muže a ženu, jste dezinformační. A pokud o nějakém elfovi řeknete, že s ním nesouhlasíte, nemáte právo na existenci ve virtuálním prostoru.

I stane se čas od času – mohla bych jmenovat několik jmen – že ten a onen se nepohodne s nějakým elfem. Třeba osobně, nemusí ani jít o politiku. Vzápětí je na danou oběť zorganizován z řad elfů hon a daný zločinec, který se provinil odlišným názorem, je hromadně nahlašován pod nějakou záminkou Facebooku, až je jeho profil definitivně zablokován a po čase smazán. Možnost dovolání či vysvětlení nulová, protože Facebook zásadně na osobní úrovni s uživateli nekomunikuje.

Někdo se nás prostě samozvaně rozhodl zařadit na černou listinu, potrestat a převychovat. Někdo, kdo si uzurpuje pravomoci státu. Tady ovšem skutečně demokracie už končí. Názory jsou opět cenzurovány.

(Tento text cituje z knihy Šichtařová & Pikora: S androidkou v posteli)

 

Nová armádní výbava: Zelený tank na baterky

Jistě jste už některou z variant toho provařeného rádoby-vtipu slyšeli. Toho, jak se sejde ruský, německý a americký dirigent.

A ten ruský se vytahuje: „Ve svém orchestru mám dokonce jednoho Žida!“ Německý na to machruje: „Já jich tam mám pět!“ A americký jen zmateně a omluvně krčí rameny: „No - já vlastně nevím, kolik jich tam je…“ Libovolně lze zaměnit za gaye, černochy, ženy… a tak dál.

Pointa je zřejmá a hned dvojí. Zaprvé ten, kdo skutečně, vnitřně, nemá žádné předsudky, příslušníky různých skupin nevnímá; prostě mu jaksi splývají s ostatními. A zadruhé je to svým způsobem i výsměch všelijakým kvótám a umělým pokusům o „vyváženost“: Do jakékoliv funkce, ať už ve státní správě nebo v soukromé firmě, by měl být dosazován ten, kdo k tomu má nejlepší předpoklady, kdo je pro danou funkci nejužitečnější. Poměr „cena / výkon“ by měl být jediný klíč. Další kecy o genderu, minoritách, o tom a onom, jsou v téhle situaci právě jen – kecy.

A právě proto je tak pozoruhodná zpráva, která se objevila tento týden: Podle ní míří do nejvyššího vojenského orgánu NATO pětapadesátiletá viceadmirálka Louise Dedichenová z Norska. A stává se tak historicky první ženou, která jako stálá národní zástupkyně v tomto orgánu zasedá.

Potud vše dobré. Připomeňme: Každá funkce by měla být obsazována podle klíče nejlepších předpokladů a schopností. Pokud je paní Dedichenová tak dobrá, bylo by velmi podivné se nad tím podivovat. Jako co na tom, že je to žena??? Jenomže ono to podivné je. Podivné to je, jakmile si poslechneme její názory. Tahle dáma totiž spáchala při příležitosti svého jmenování následující výrok:

„Situace ve světě není pro každého identická. Vzrůstající počet žen v NATO proto dělá Alianci silnější a lépe připravenou na bezpečnostní hrozby, jimž čelí.“

Vskutku pozoruhodné. Dosud jsem si myslela, že čím víc odborníků, stratégů a vojáků, tím lépe připravená a silnější armáda. Že by armádu lépe pro boj připravila feminizace, se dozvídám prvně. Protože jsem vojensky nevzdělaná osoba, pokouší se o mě podezření, že jsou to zase jen kecy – ale to jistě není možné, protože tak slovutná organizace by měla vědět líp než Šichtařka, co ji dobře připraví pro boj. Já jen, že jsem si nevšimla, že války by se vyhrávaly ideologií. Naivně bych řekla, že války se vyhrávají správným použitím strategie a zbraní.

Je ovšem kapku těžké umlčet mé podezření, že tyhle kecy nejsou jen ideologické kecy, když se do toho přimíchá ještě jedna ingredience. Jak víme, Norsko vyniká mnoha podivnými ideologiemi. Tak třeba s oblibou krade děti, že. Třeba české děti s českým státním občanstvím. Rádo protěžuje ženy nad muži. Libuje si ve velkém multikulturalismu. (Když říkám velkém, myslím VELKÉM.) A taky si libuje v záškoláctví a environmentálním alarmismu, že, slečno Thunberg? (To poslední mi pro změnu připadá jako výstavní pozérství, když norské bohatství, které mu umožňuje všechny tyhle roupy, pramení z těžby ropy a plynu, tedy surovin zcela nekompatibilních se zeleným alarmismem. Současně ale díky svým fosilním palivům mají Norové dost peněz na to, aby svůj anti-ropný zelený socialismus exportovali do dalších zemí.)

No – a paní Dedichenové prohlásila, že prý „se chce věnovat i klimatickým změnám v souvislosti s působením ozbrojených sil“. Možná bych si pod tím měla představit, že tanky by příště měly být jen na elektrické baterie. Patrně pak v případě války bude nutno nejprve na nepřátelském území vybudovat elektrické nabíjecí stanice a teprve po dotažení vhodné elektro-infrastruktury bude moci být zahájen ozbrojený útok. Bylo by to jistě velmi ekologické. Akorát si nejsem jistá, jestli dřív, než ty nabíječky NATO postaví, nás nepřítel nerozmázne odporně neekologickou bombou.

To jsou však zcela nemístné námitky. Co na tom, že budeme rozmáznuti. Aspoň se lidstvo ekologicky zmenší. Hlavně že za našimi tanky nebude uhlíková stopa.

Diplom – cár papíru

Fascinuje mě, jak u nás řešíme jakýsi národní investiční plán či „uhlíkově neutrální ekonomiku“, pofiderní vize, o kterých nevíme, kde na ně vezmeme, ba ani to, zda jsou užitečné.

A současně úplně ignorujeme věci, které vzdušnými zámky nejsou, které se dějí, které mají zásadní globální i regionální dopady – a my je pro jakési selektivní vnímání nevidíme.

Podle studie McKinsey údajně vzroste HDP zemí střední a východní Evropy díky umělé inteligenci do roku 2025 o 200 miliard eur. To by bylo dobře. Musíme nahradit výpadek, který nám způsobí úbytek montoven a automobilek. Tyto firmy zaměřené na levnou pracovní sílu se budou stěhovat za ještě levnější pracovní silou do třetího světa. A ty, co ve střední Evropě zůstanou, budou zaměstnance nahrazovat technologií. Jenomže…

Jenomže k úspěšnému přechodu na digitalizovanou ekonomiku potřebujeme mnoho změnit. Pokud některé věci nezměníme, zavřeme tím před technologií dveře. Technologie se bude rozvíjet jinde, my budeme zaostávat. A technologické zaostávání automaticky znamená zaostávání v životní úrovni.

Všichni víme, jak lidé těžce nesou, když soused má větší kozu než oni. Když Němci mají vyšší platy než my. Někdo to může označit za závist, někdo za smutek, že se pořád ne a nemůžeme vzchopit ve srovnání s městečkem jen pár kilometrů za hranicemi. Ale přesně k takovému typu zaostávání by vedlo, pokud bychom technologiím nedovolili, aby se u nás rozvíjely. Jen bychom si tím pojistili nespokojenost na „věčné“ časy.

A co potřebujeme změnit? Potřebujeme kupříkladu úplně jiné školství. Potřebujeme větší důraz na přírodní vědy. Potřebujeme lepší schopnost porozumět velkému množství psaného textu v krátké době či základy algoritmizace. Garantuju vám, že módní obory jako „genderová studia“ nebo „financování neziskových organizací“ nám větší rozvoj vskutku nezajistí.

Vůbec není potřeba, aby víc lidí mělo vysokou školu. Naopak. Všechny tyhle rozplizle měkké obory umožnily, aby vysokou školu vystudoval každý druhý jouda. To vedlo k tomu, že vysoké vzdělání se devalvovalo. Přitom právě vysokoškolský diplom je vstupenkou do mnoha funkcí.

A tak se mohlo přihodit, že nejmenovanou paní ministryní práce a sociálních věcí se v Česku stala dáma, která se pyšní zahraničními vysokoškolskými ekonomickými studii, ale přitom je schopna říct takovou nebetyčnou pitomost, jako že když přidáme na platu státním úředníkům, tito úředníci odvedou víc na daních, tudíž státní rozpočet bude stále bohatší. Což je asi na takové úrovni jako tvrdit, že čím víc budu chlastat, tím víc zálohovaných lahví budu vracet, takže tím budu bohatší a budu si moct kupovat víc špiritusu…

Jiný příklad selhání logiky? Tento týden jsem zaznamenala na idnes.cz článek, který cituje britský levicový list The Guardian. Podstatou sdělení je, že Rusko zveřejnilo plán jak ekonomiku přizpůsobit klimatickým změnám s cílem zmírnit jejich dopad. Ponechme stranou sám o sobě velezajímavý fakt, že zatímco dříve socialistické Rusko se dnes přizpůsobuje realitě, dnešní socialistická Evropská unie poroučí větru, dešti, a domnívá se, že likvidací automobilového průmyslu ohne realitu k vytouženému obrazu. Pointa je totiž ještě jinde.

Podle The Guardian je totiž tento ruský plán „důkazem, že Rusko změnu klimatu oficiálně považuje za problém, a to navzdory názorům ruského prezidenta Vladimira Putina, který popírá, že by k ní lidstvo svou činností přispívalo.“ Musela jsem si tu větu přečíst třikrát, abych uvěřila, že chyba není na mém přijímači, nýbrž na straně vysílače. A pak ji ještě zkontrolovat v originále. Ta věta totiž nedává logický smysl.

Informace jedna: Rusko považuje změnu klimatu za problém.

Informace dvě: Putin se domnívá, že změna klimatu je pravděpodobně způsobená vesmírnými procesy, nikoliv činností člověka.

Informace jedna a informace dvě nejsou v žádném konfliktu.

The Guardian ovšem obě informace do konfliktu poměrně jemně postavil, přičemž českým překladem tento konflikt lingvisticky ještě nabobtnal. Zelená propaganda? Nezáměrný omyl z neschopnosti logického soudu? To je v zásadě jedno, výsledek je stejný, nemyslící čtenář nejspíš podprahově vyrozumí, že Rusko navenek popírá oteplování, ale přitom z něj ve skutečnosti má nahnáno. Nechť mi nikdo netvrdí, že takovou pitomost by napsal absolvent „tvrdých“ oborů typu matematika, jaderná fyzika, programování. A polopaticky to demonstruje kvalitu některých vysokoškolských oborů a z nich vycházejících diplomů.

V textu je použit úryvek z knihy S androidkou v posteli (Šichtařová & Pikora, 2019)

Svět spěje celkově k lepšímu

PŘEPIS 1. čtvrtiny rozhovoru pro magazín Styl pro ženy

Markéta Šichtařová: Svět spěje celkově k lepšímu

Uznávaná ekonomka, ředitelka společnosti NextFinance, několikrát oceněná blogerka a žena roku, s manželem Vladimírem Pikorou spoluautorka 7 knih a vydavatelka, poradkyně politického hnutí. Taky matka šesti dětí. Temperamentní dlouhovláska s bezprostředním úsměvem, znalostmi a nadhledem, s nímž glosuje osobní život i dění se společnosti.

Na schůzku dorazila s půlroční Viktorkou, kterou chvílemi nakojila a pohoupala, občas jsme se houpaly obě i s diktafonem a malá si hrála s jeho obalem nebo propiskou. Z maminky přitom padaly fundované názory na politiku i vize budoucnosti spojené s umělou inteligencí.

Co z vašich pracovních aktivit vás baví nejvíc?

Asi psaní, je nejkreativnější. Moje základní práce - ekonomické analýzy pro klienty - mě samozřejmě taky baví a dělám je pořád s chutí, ale jsou svázané striktními pravidly, musím se držet faktů. Nelze si pustit pusu na špacír, říct svůj názor. Když píšu knížku, povolím uzdu fantazii a přidávám trochu humoru. A špetku rodiny.

To je logické. Máte dětí jako smetí a umíte je dělat skvěle. Hodláte v tom pokračovat?

No… Samozřejmě, kdyby došlo k nějaké nehodě, tak ano. Těšili jsme se teď na holčičku, protože před ní máme čtyři kluky a dceru jen jednu, úplně na začátku. Proto jsme do toho šli pošesté. Je legrační, jak jsou nám děti (v rozpětí 13 – 0,5 roku) podobné na přeskáčku: první byla po mně a poslední je tedy po Vladimírovi. Fyzicky bych ještě další zvládla, ale mám už obavu kvůli věku a vrozeným vadám. Mít ve třiačtyřiceti první dítě je něco jiného, chápu ženy, které to riziko podstoupí. Ale riskovat jen kvůli tomu, že si přijdu málo vymazlená…

Čekala jsem spíš časové důvody. Jak vůbec všechno stíháte?

To se ptá každý, ale mně na tom nepřijde nic zvláštního. A pořád jsem se nenaučila pohotově odpovídat. Technicky vzato musím ovládat logistiku a plánování, ke všemu přistupovat manažersky. Když potřebuju dát nádobí do myčky, zaúkoluju někoho, kdo je zrovna volný. Prostě řídím domácnost trochu jako firmu. A každý den má svůj harmonogram. Ráno obstarám děti, starší jsou už samoobslužné a odcházejí do školy samy. Těsně před osmou usedám k počítači, začíná moje pracovní doba. Ostatní se prdelkují kolem, chůvu nemám. Občas mi některé vytuhne v náručí a klidně dvě hodiny spí.

Pak uvařím oběd. Po něm zase usedám k počítači a zvedám se v půl páté. Mezitím se vrátí velké děti a napíšou si úkoly. Já s nimi pak projdu školu ještě jednou, po svém. A jdu vařit večeři.

Vaření spolkne asi dost času?!

Vařím v poledne i večer pro všechny. Jedeme totiž bezlepkovou dietu – u tří potomků byla potvrzená po manželovi alergie na lepek. U dalších jsme to zatím nezjišťovali, ale držíme s postiženými basu. Kdyby viděly, že máme jiné jídlo, mohly by získat pocit, že to je něco lepšího. Což by působilo protimotivačně. Takhle berou, že jíme normálně a nemají cukání to porušovat.

Vy jste o celiakii dokonce sepsala speciální kuchařku!

Buď se z takové situace zhroutíte, nebo se jí postavíte čelem. Celiakie je zákeřná v tom, že testy prokáží jen pozitivní výsledek. U negativního se nikdy neví, zda se nemoc neprojeví později. A může podnítit vznik některých psychických poruch, třeba schizofrenie. Proto neexperimentujeme. Dnes už není problém sehnat pro celiaky suroviny a vařit bez lepku, který tělo nepotřebuje a není dobrý pro nikoho podobně jako alkohol, mi vyhovuje. Je to dokonce módní dieta i pro zdravé.

Skončily jsme program u večeře…

Pak se věnuju dětem, dávám spát malé, povídám jim pohádku. Nebo se k tomu objeví dcera Bára a probíráme něco dospěláčtějšího. Kolem deváté už všichni spí a já si jdu konečně dělat něco svého. A věnovat se manželovi. To prostě musím, jinak by nám oběma hráblo a rozpadlo se manželství. A měla bych pocit, že jsem úplně zakrněla. Sama jdu do postele před půlnocí, ale protože stále kojím, xkrát za noc se částečně probudím. Kolik uspím v celku, raději posledních třináct let nepočítám.

Jaká byla vaše představa o životě ve dvaceti?

Viděla jsem se docela blízko tomu, kde dnes jsem. S tím rozdílem, že jsem neplánovala tolik dětí. Myslela jsem, že budu mít jedno, dvě. Splnilo se, že první se mi narodilo před třicítkou – stihla jsem to o dva měsíce. Pracovně jsem se trefila, tušila jsem taky, že budu něco psát, protože s profesí ekonomického analytika je psaní hodně spojené. Představovala jsem si, že budu bydlet v domku za Prahou, jako holka z vesnice, přesídlená později na sídliště, jsem chtěla pryč z města. I to se splnilo. A díky novým technologiím nemusím ani dojíždět, ale využívám home office.

Byla jste asi podnikavé a hyperaktivní děvče.

Pozor, nebyla. Akční jsem začala být až na gymplu. Jako dítě jsem byla strašný záprdek. Ve škole jsem seděla v koutku, bála se mluvit s ostatními dětmi a nebyla se mnou žádná zábava. Typ, který ostatní rádi šikanují. A taky jsem se dost vztekala. Nechodila jsem moc do kroužků, nesportovala, vyhýbala se tělocviku. Cvičím až poslední tři roky, pokud nejsem těhotná, abych se dostala do kondice. A zjišťuju s úžasem, že jsem ohebnější a pohyblivější, než v patnácti. Mám i větší výdrž. Nebaví mě posilovny s činností pro činnost, ale přirozený pohyb, kdy něco vytvářím. Vezmu třeba motorovku a jdu na zahradu.

Vzteklost zmizela nebo ji už umíte usměrnit?

Určitá zuřivost ve mně byla vždycky. Na gymplu mě jednou učitelka obvinila z opisování, což nebyla pravda. Vydržela jsem do konce hodiny, ale jak za ní zaklaply dveře, popadla jsem židli a vzteky ji rozflákala o zem. Hluk přivolal učitelku zpět - to už jsem zase klidně seděla a usmívala se.

Dnes dokážu zlost přetransformovat do pozitivní roviny. Učím se hrát na elektrickou kytaru, to je přesně ta kreativní činnost, při které se můžu vybít. Mám ráda thrash metal. V příštím životě se chci narodit jako kytaristka. Další usměrnění vzteku přináší psaní – když mě něco opravdu hodně naštve, je výsledný text dobrý.

Vláda sahá na peníze klientů

Rok 2020 přinese z pohledu daní a poplatků mnoho změn. Jenže myslím, že většina médií se věnuje relativním „banalitám“. Tak třeba hojně mediálně propírané je zdražení vkladu do registru nemovitostí.

Ne že by to nebylo nepříjemné. Ale jsou tu mnohem podstatnější věci, které ovšem nejsou viditelné tak prvoplánově. Média opomíjí něco, co se na první pohled může zdát nepodstatné, a přitom je to naprosto zásadní. Totiž nový způsob ždímání pojišťoven. Ždímání, které má velký dopad na klienty, aniž by si toho většina z nich byla vědoma. Tedy na skoro všechny z nás.

O co jde? Řečeno „složitěji“: Nově mají být takzvané technické rezervy daňově uznatelné jen do výše stanovené evropskou směrnicí Solvency II. Rozdíl mezi dosavadní a novou výší má být předmětem zdanění. Pojišťovny mají doplatit během dvou let asi 10,5 miliardy korun.

Člověk si řekne: „No dobře, a co já s tím? Banky, pojišťovny, fondy – to všechno jsou stejně všichni lumpové a škoda každé daně, která padne vedle.“ Jenomže to velké nepochopení. Proč?

Protože totéž řečeno jednoduše: Je to celé vskutku neslýchané a dalece přes čáru. Zpočátku to ještě vypadalo, že vláda „jen“ nepochopila, co to „technické rezervy“ jsou. Lidé z oboru totiž nedokázali pobrat, co jiného než nepochopení by vládu mohlo vést k tomu, aby sáhla právě na technické rezervy. Postupně se ale ukazovalo, že o věcné argumenty vůbec nejde, že vláda prostě jen chce stůj co stůj získat víc peněz bez ohledu na to, že jde o vysoce nemorální způsob. Na pojišťovny padla patrně volba proto, že finanční instituce nemají u veřejnosti mnohdy moc dobré jméno, a vláda spekulovala na to, že lidé nepochopí, že se v tomto případě nesahá na peníze pojišťoven, ale na peníze lidí – pojištěnců!

Technické rezervy jsou totiž vytvářeny na základě demografických tabulek jako matematicky vypočtený zdroj peněz potřebný pro budoucí výplaty v životním pojištění i pro vyplácení náhodných jevů u neživotních pojištění. Mají tedy zcela konkrétně stanovený účel: je to zdroj výplat pojistných plnění! Jsou to v podstatě peníze nikoliv pojišťoven, ale jsou to peníze pojištěnců!!!

Je to analogické, jako kdyby se sáhlo na bankovní vklady u bank a tvrdilo by se, že bankovní vklady spravují banky, proto jde o peníze bank, které můžeme beztrestně zdanit. Tak to není - jsou to peníze klientů! Akorát v případě bank by šlo o současné peníze klientů, v případě pojišťoven jde o budoucí peníze klientů, které teprve budou vyplaceny. Bohužel klientům pojišťoven ani novinářům to moc nedochází, a na to politici hřeší.

A pozor, tím nebezpečí pro klienty nekončí. Zdanění technických rezerv navíc přichází v době, kdy mají evropské finanční instituce novou starost, a to záporné úrokové sazby Evropské centrální banky. U nás sice záporné úrokové sazby zatím nemáme, ale i tak je máme velmi nízké. A navíc zahraniční pojišťovny jsou matkami těch českých, takže celá struktura je stejně propojená. A záporné úroky jsou pro pojišťovny – a tím i pro jejich klienty - opravdu problém.

Záporné úrokové sazby dělají problémy například nizozemským penzijním fondům. Ty už varují, že asi budou muset snižovat důchody. Problémy mají i německé životní pojišťovny. V Německu mnoho lidí využívá životní pojištění jako kombinaci pojistky a spoření na důchod. Některé pojišťovny dokázaly v minulosti celkem dobře investovat a spořit budoucím důchodcům. Jenže když německé státní dluhopisy začaly nést záporné výnosy, tedy ztrátu, přišel problém. Kapitalismus jaksi nepočítal s tím, že by regulátor mohl jen tak nařízením svrchu rozhodnout, že cena peněz – tedy úroková sazba - by mohla být záporná. To je jen nepochopitelný výmysl sociálních inženýrů. Řada pojišťoven má životní pojistku nastavenou tak, že klientům garantují určité zhodnocení. Jenže to, co se před pár lety ještě zdálo jako vždy dosažitelné zhodnocení, je najednou v době záporných úroků nedosažitelné. A pojišťovny mají stejný problém jako penzijní fondy. Aby splnily smlouvy, musí investovat rizikověji. Aby si mohly troufnout podstoupit větší riziko, potřebují větší kapitál. Větší kapitál neseženou, protože musí zaplatit vyšší daně z peněz klientů…

A může být hůř. Nikde není psáno, že ECB své úrokové sazby ještě nesníží. Šéf švýcarské centrální banky v prosinci prohlásil, že nemůže další snížení úrokových sazeb vyloučit, a to mají Švýcaři už nyní zápornější úroky než eurozóna. Neboli prostředí může být pro pojišťovny ještě horší. Nedoplatí na to ale jen pojišťovny, ale hlavně jejich klienti.

Suma sumárum, nenajedenost vlády (aby mohla dotovat jízdné) v kombinaci se zápornými úroky (aby Řekové mohli dál utrácet a nezbankrotovali) vedou k tomu, že pojišťovny zaplatí klientům míň a rizikověji. To jen tak pro pořádek, kdyby někomu nebylo jasné, kde na to dotované jízdné vláda bere. Platíme to my – třeba z našich pojistek.