Svět spěje celkově k lepšímu

PŘEPIS 1. čtvrtiny rozhovoru pro magazín Styl pro ženy

Markéta Šichtařová: Svět spěje celkově k lepšímu

Uznávaná ekonomka, ředitelka společnosti NextFinance, několikrát oceněná blogerka a žena roku, s manželem Vladimírem Pikorou spoluautorka 7 knih a vydavatelka, poradkyně politického hnutí. Taky matka šesti dětí. Temperamentní dlouhovláska s bezprostředním úsměvem, znalostmi a nadhledem, s nímž glosuje osobní život i dění se společnosti.

Na schůzku dorazila s půlroční Viktorkou, kterou chvílemi nakojila a pohoupala, občas jsme se houpaly obě i s diktafonem a malá si hrála s jeho obalem nebo propiskou. Z maminky přitom padaly fundované názory na politiku i vize budoucnosti spojené s umělou inteligencí.

Co z vašich pracovních aktivit vás baví nejvíc?

Asi psaní, je nejkreativnější. Moje základní práce - ekonomické analýzy pro klienty - mě samozřejmě taky baví a dělám je pořád s chutí, ale jsou svázané striktními pravidly, musím se držet faktů. Nelze si pustit pusu na špacír, říct svůj názor. Když píšu knížku, povolím uzdu fantazii a přidávám trochu humoru. A špetku rodiny.

To je logické. Máte dětí jako smetí a umíte je dělat skvěle. Hodláte v tom pokračovat?

No… Samozřejmě, kdyby došlo k nějaké nehodě, tak ano. Těšili jsme se teď na holčičku, protože před ní máme čtyři kluky a dceru jen jednu, úplně na začátku. Proto jsme do toho šli pošesté. Je legrační, jak jsou nám děti (v rozpětí 13 – 0,5 roku) podobné na přeskáčku: první byla po mně a poslední je tedy po Vladimírovi. Fyzicky bych ještě další zvládla, ale mám už obavu kvůli věku a vrozeným vadám. Mít ve třiačtyřiceti první dítě je něco jiného, chápu ženy, které to riziko podstoupí. Ale riskovat jen kvůli tomu, že si přijdu málo vymazlená…

Čekala jsem spíš časové důvody. Jak vůbec všechno stíháte?

To se ptá každý, ale mně na tom nepřijde nic zvláštního. A pořád jsem se nenaučila pohotově odpovídat. Technicky vzato musím ovládat logistiku a plánování, ke všemu přistupovat manažersky. Když potřebuju dát nádobí do myčky, zaúkoluju někoho, kdo je zrovna volný. Prostě řídím domácnost trochu jako firmu. A každý den má svůj harmonogram. Ráno obstarám děti, starší jsou už samoobslužné a odcházejí do školy samy. Těsně před osmou usedám k počítači, začíná moje pracovní doba. Ostatní se prdelkují kolem, chůvu nemám. Občas mi některé vytuhne v náručí a klidně dvě hodiny spí.

Pak uvařím oběd. Po něm zase usedám k počítači a zvedám se v půl páté. Mezitím se vrátí velké děti a napíšou si úkoly. Já s nimi pak projdu školu ještě jednou, po svém. A jdu vařit večeři.

Vaření spolkne asi dost času?!

Vařím v poledne i večer pro všechny. Jedeme totiž bezlepkovou dietu – u tří potomků byla potvrzená po manželovi alergie na lepek. U dalších jsme to zatím nezjišťovali, ale držíme s postiženými basu. Kdyby viděly, že máme jiné jídlo, mohly by získat pocit, že to je něco lepšího. Což by působilo protimotivačně. Takhle berou, že jíme normálně a nemají cukání to porušovat.

Vy jste o celiakii dokonce sepsala speciální kuchařku!

Buď se z takové situace zhroutíte, nebo se jí postavíte čelem. Celiakie je zákeřná v tom, že testy prokáží jen pozitivní výsledek. U negativního se nikdy neví, zda se nemoc neprojeví později. A může podnítit vznik některých psychických poruch, třeba schizofrenie. Proto neexperimentujeme. Dnes už není problém sehnat pro celiaky suroviny a vařit bez lepku, který tělo nepotřebuje a není dobrý pro nikoho podobně jako alkohol, mi vyhovuje. Je to dokonce módní dieta i pro zdravé.

Skončily jsme program u večeře…

Pak se věnuju dětem, dávám spát malé, povídám jim pohádku. Nebo se k tomu objeví dcera Bára a probíráme něco dospěláčtějšího. Kolem deváté už všichni spí a já si jdu konečně dělat něco svého. A věnovat se manželovi. To prostě musím, jinak by nám oběma hráblo a rozpadlo se manželství. A měla bych pocit, že jsem úplně zakrněla. Sama jdu do postele před půlnocí, ale protože stále kojím, xkrát za noc se částečně probudím. Kolik uspím v celku, raději posledních třináct let nepočítám.

Jaká byla vaše představa o životě ve dvaceti?

Viděla jsem se docela blízko tomu, kde dnes jsem. S tím rozdílem, že jsem neplánovala tolik dětí. Myslela jsem, že budu mít jedno, dvě. Splnilo se, že první se mi narodilo před třicítkou – stihla jsem to o dva měsíce. Pracovně jsem se trefila, tušila jsem taky, že budu něco psát, protože s profesí ekonomického analytika je psaní hodně spojené. Představovala jsem si, že budu bydlet v domku za Prahou, jako holka z vesnice, přesídlená později na sídliště, jsem chtěla pryč z města. I to se splnilo. A díky novým technologiím nemusím ani dojíždět, ale využívám home office.

Byla jste asi podnikavé a hyperaktivní děvče.

Pozor, nebyla. Akční jsem začala být až na gymplu. Jako dítě jsem byla strašný záprdek. Ve škole jsem seděla v koutku, bála se mluvit s ostatními dětmi a nebyla se mnou žádná zábava. Typ, který ostatní rádi šikanují. A taky jsem se dost vztekala. Nechodila jsem moc do kroužků, nesportovala, vyhýbala se tělocviku. Cvičím až poslední tři roky, pokud nejsem těhotná, abych se dostala do kondice. A zjišťuju s úžasem, že jsem ohebnější a pohyblivější, než v patnácti. Mám i větší výdrž. Nebaví mě posilovny s činností pro činnost, ale přirozený pohyb, kdy něco vytvářím. Vezmu třeba motorovku a jdu na zahradu.

Vzteklost zmizela nebo ji už umíte usměrnit?

Určitá zuřivost ve mně byla vždycky. Na gymplu mě jednou učitelka obvinila z opisování, což nebyla pravda. Vydržela jsem do konce hodiny, ale jak za ní zaklaply dveře, popadla jsem židli a vzteky ji rozflákala o zem. Hluk přivolal učitelku zpět - to už jsem zase klidně seděla a usmívala se.

Dnes dokážu zlost přetransformovat do pozitivní roviny. Učím se hrát na elektrickou kytaru, to je přesně ta kreativní činnost, při které se můžu vybít. Mám ráda thrash metal. V příštím životě se chci narodit jako kytaristka. Další usměrnění vzteku přináší psaní – když mě něco opravdu hodně naštve, je výsledný text dobrý.