Opatření fungovat nebudou

 

Napadlo vás někdy, jak obrovská paralela je mezi naším přístupem ke covidu a k ekonomice? Ne? Tak vězte, že to není paralela čistě náhodná. Je to důsledek našeho – míněno civilizačního – přístupu k přírodním či „evolučním“ jevům.

Když bylo jaro a byla jsem otázána, co si myslím o českém „úspěchu“ s nízkým počtem nakažených covidem, odpovídala jsem: „Není proč se radovat. Země, které přijímají nejdrakoničtější regulace, mají také nejnižší počet nakažených, tedy nejmenší stupeň imunizace. A jak známo, pandemie chodí ve vlnách. Přijde tedy vlna druhá. A až přijde, ty země, které mají při první vlně nejmenší úmrtnost lidí, tedy nejmenší imunizaci, budou mít mnohem hlubší vlnu druhou. Což je přesně případ Česka.“

Aneb masovou nákazu je možno nějaký čas odkládat, ale nakonec nás stejně dožene, protože chodí v přirozených vlnách. A čím víc ji odkládáme, tím prudší pak bude její náraz a současně psychicky nižší odolnost lidí.

Když jsem byla v uplynulých letech tázána, co si myslím o evropsko-americkém „úspěchu“ s dlouhým hospodářským růstem a minimem hospodářských propadů, odpovídala jsem: „Není proč se radovat. Je v našem zájmu recesí projít co nejdřív. Země, které trpí nejhysteričtějším strachem z recese, kde vlády nejvíc ekonomiky zachraňují, mají také nejnižší počet padlých firem, tedy nejmenší stupeň narovnání nerovnováh. A jak známo, recese chodí ve vlnách. Přijde tedy recese další. A až přijde, ty země, které nechaly v minulosti zbankrotovat nejmíň firem, dovolily nejmenší nárůst nezaměstnanosti, mají vždy mnohem hlubší recesi příští.“

Aneb hospodářský pokles je možno nějaký čas odkládat, ale nakonec nás stejně dožene, protože chodí v přirozených cyklech. A čím víc jej odkládáme, tím prudší pak je náraz další recese a současně psychicky nižší odolnost lidí.

Na jaře mi namítali: Zvládáme to teď, zvládneme to při případné druhé vlně zase. Odpovídala jsem: „Lidé jsou schopni vydržet nepohodu jen chvíli. Pak politický kapitál rapidně klesá. Země, které uvalí nejsilnější restrikce na jaře, se při vlně druhé dočkají největší rebelie občanů.“ Projděte se městem. Podívejte se na sociální sítě. Podívejte se na ministra zdravotnictví. Kolik lidí včetně těch, kdo restrikce uvalují, je stále dodržuje?

Smávali se: Už jsme přišli na to, jak recese odvrátit, prý že recese, chachá! Mýlili se. Lidé jsou schopni vydržet nikam nevedoucí agónii jen chvíli. Pak politický kapitál rapidně klesá. Země, které se nejusilovněji vyhýbají recesi, se při recesi příští dočkají největšího volání po levicovém, zeleném a neomarxistickém obratu. Což je přesně případ EU. A což je přesně ten způsob, jak jakoukoliv prosperitu dokonale zabít.

Ve Švédsku náraz pandemie neodsouvali. A dneska jejich život není paralyzován strachem a umírají míň.

V USA náraz ekonomické recese odsouvali ve srovnání s Evropou mnohem míň v roce 2008 i na jaře 2020. A dneska jejich život není paralyzován strachem z kolapsu jejich podnikání, ze ztráty práce, a jejich ekonomika už není v propadu.

Je to vlastně úplně jednoduché. Nebereme si poučení z historie. Když se lidstvu tisíckrát nepodařilo očurat přírodní zákony, zkoušíme po tisící prvé v domnění, že teď už víme jak na to. Že jsme chytřejší než evoluce. Že umíme evoluci a svobodný trh popřít, zregulovat život, a tím ho zlepšit. Neumíme. Nikdy to nebudeme umět. Ani za dalších sto let ne. Vždycky znovu se spálíme.

Tak je to totiž v ekonomice vždy: Když chladný ekonomický kalkul založený na touze být efektivní a dosahovat zisku nahradíme jakoukoli ideologií, vždy to z logiky věci vede ke zhoršení prosperity. A přesně to se v EU stalo.

Dneska už nemůže nikdo, kdo chce ochránit své peníze, spoléhat na stát. Buď by se musel spolehnout na domácí politiku, kde by se dočkal především spršky populismu. A cílem každého populismu je vždy vzít těm, kdo umějí vydělat, a dát těm, kteří umějí jen utratit. Populismus je tedy nepřítelem jakýchkoli úspor.

Anebo by se musel spolehnout na vyšší instanci, tedy politiku celé EU, a v tom případě by se zase dočkal vlny ideologie. Ideologie má ovšem také zcela jiné cíle, než ochranu soukromých peněz. Ideologie bere těm, kdo ideologii nepodporují, a dává těm, kteří ji podporují.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Vláda nás vrhá do chudoby pod záminkou covidu

 

Prý už další lockdown ekonomiky nebude. Prý první stupně škol uzavřeny nebudou.

Takže tu máme skoro-lockdown. Základní školy jsou zavřeny.

Než oschne inkoust na posledním vládním dokumentu, bude tu úplný lockdown.

Prý to všechno vláda diktuje proto, aby zabránila kolapsu zdravotnictví. Takže nadiktovala zavření základních škol, aby zdravotní sestry a lékařky místo toho, aby pracovaly v nemocnicích, dřepěly doma se svými školou povinnými dětmi, rýpaly se nudou v nose, pobíraly ošetřovné za to, že nepracují, a nechávaly kolabovat zdravotnictví, které by bez uzavření škol nekolabovalo, protože statisticky nemá ani tolik pacientů, jako mělo při epidemii chřipky v roce 2015.

A protože všichni tolik trpíme – ale nikoliv covidem, nýbrž diletantstvím těch, kdo se vzhlédli v nově získané moci a hodlají z toho vyždímat maximum, i kdyby ekonomika a společnost měla na jejich péči zdechnout – musíme se dle vládní představy řádně zadlužit. Prý čím víc se zadlužíme, tím zdravější ekonomiku budeme mít.

Takže řekneme lidem, že dluhem léčíme covid. Třeba si při troše štěstí ani nevšimnou, že ve skutečnosti léčíme kulový, že kam vláda šlápne, tam sto let tráva neroste, a že covid je jen záminkou, nic než záminkou, pro gigantický dluh sloužící k nákupu volebních hlasů.

Ale hlavně nesmíme nikomu veřejně přiznat, že:

-          Veřejný dluh zabírá prostor pro soukromé investice, proto snižuje prostor pro budoucí hospodářský růst.

-          Veřejný dluh vede ke zvyšování nákladů na obsluhu veřejného dluhu – tedy snižuje prostor pro budoucí růst.

-          Veřejný dluh zvyšuje motivaci pro (stále méně nezávislou) centrální banku k nastolení extrémně nízkých či záporných úrokových sazeb – tedy nemorálně protěžuje dlužníky nad věřiteli.

Naproti tomu:

-          Škrty nechávají víc peněz soukromému sektoru na úkor veřejného – tedy zvětšují prostor pro hospodářský růst.

-          Škrty snižují přerozdělování, jehož podstatou je schopným brát a neschopným dávat – tedy zvětšují prostor pro růst.

-          Škrty zvětšují motivaci soukromého sektoru podnikat a pracovat – tedy vytvářejí prostor pro růst.

-          A škrty ponechávají plody práce schopným – tedy jsou vysoce morální.

Veskrze nemorální a ekonomickému životu ubližující veřejný dluh ještě nikdy žádnou ekonomiku na nohy nepostavil – to jen některé ekonomiky se dokázaly na nohy postavit dluhu navzdory.

Pro dluh není důvod. Právě naopak. Tenhle zbytečný dluh jen soukromý sektor likviduje. Oslabuje budoucí generace, protože po mnoho let a nejspíš desetiletí budou občané ČR zatíženi vyššími než nutnými daněmi, aby z nich spláceli dnes vyseknutý a zbytečný dluh. Dnes jsme se zadlužili na úkor budoucí prosperity.

Bohužel se nedá říct ani to, že by dluh „zachraňoval“ současný hospodářský růst. Ekonomika je v nejhlubší recesi za dobu existence ČR, a tuto recesi jsme si vyrobili zbytečně a uměle. A dluh recesi neodbourává, naopak jen agónii prodlužuje.

Konkrétní příklad? Za „normálnějších“ okolností by při recesi prudce vzrostla nezaměstnanost, bankrotovaly by slabé a historicky přežité firmy. Uvolněné pracovní síly by se přelily do nově vznikajících startupů. Nic takového se ale neděje, protože vládní dotace platí na dluh pracovní sílu za to, aby seděla doma a nepracovala. Nové firmy nemohou vnikat, protože jim chybí lidé. Ano, je to kuriózní, ale dnes v recesi není možné sehnat zaměstnance!

Ovšem nenechme si naivně namluvit, že pokud se zadlužovat nebudeme, pokud naopak provedeme žádoucí a potřebné škrty veřejných výdajů a vyhazování peněz, dostane nás to z krize. Nedostane. Krize má mnohem hlubší příčiny. Škrty jsou pouze nutnou, nikoli však postačující podmínkou pro ozdravení. Ta pravá příčina dlouhodobé neefektivnosti ekonomiky má název epidemie kolektivistického myšlení.

Tento text cituje pasáže, které napsala M. Šichtařová pro knihu autorek Lipovská & Bobošíková: Aby bylo jasno, aneb vrátí se Marx a Lenin? (2020)

 

Čeká Česko dluhová krize?

 

Pro letošek byl schválen rozpočet s deficitem 40 mld. korun – a dnes plán počítá se schodek 500 mld. Před pár dny Ministerstvo financí předložilo rozpočet na rok 2021. Podle něj budeme hospodařit se schodkem 320 mld. korun.

Posuzováno podle toho, že v minulých letech se schodky rozpočtu pohybovaly v řádech desítek miliard a najednou jsme ve stovkách miliard, vypadá to, jako by se náš stát chystal na třetí světovou. Jenomže – ministerstvo současně jedním dechem tvrdí, že pro příští rok počítá údajně s tím, že česká ekonomika už poroste (a nechme stranou, jestli se mýlí či ne).

Sekyra rozpočtu v řádech stovek miliard není ospravedlnitelná nikdy. Ale pokud stát plánuje sekyru v řádech stovek miliard a současně s tím tvrdí, že prý ekonomika poroste, je to zvrhlost.

A víte, co je na tom nejděsivější? Nemohu se rozhodnout, jestli je to vědomá ignorance faktu, že to zemi a jejím obyvatelům vysloveně škodí, anebo je to tak nebetyčná hloupost a neznalost ekonomických zákonitostí. Ať už jsou politici nevzdělaní, anebo jsou to takoví psychopaté, že jsou jim ničivé důsledky jejich jednání jedno, obojí je dost hrozivé zjištění.

Člověk by řekl, že poté, co Evropa zažila dluhovou krizi, si už každý politik dá pozor, aby nevstoupil znovu do téže řeky. Ale ne. Protože nepochopili vztah příčiny a následku, začali krize „léčit“ tím, co je vyvolalo. Otravu léčili jedem, který otravu způsobil. Z krizí vzniklých předlužením se pokoušeli dostat zvýšením vládních výdajů, tedy větším zadlužením. A pak se divili, že krize v roce 2008 byla největší za sto let. A následně v roce 2020 se diví, že dnešní krize je ještě větší než ta předešlá. Léčí ji další otravou: Ještě větším dluhem než dosud, který ještě víc konzervuje v ekonomice vše neefektivní. Místo toho, aby nechali přežité podniky zkrachovat a dovolili, aby vznikly nové technologické startupy, přišli s kurzarbeity, které platí zaměstnance bez práce, udržují při životě přežité podniky, a pracovní síla pak chybí tam, kde by mohly vzniknout nové firmy – ale nevznikají. Za deset let se politici budou divit znovu.

Když vznikala EU, politici i ekonomové věřili, že jednotlivé země EU se kvůli hranicím otevřeným pro obchod, kapitál i pracovní sílu navzájem sblíží. A že tedy také z pohledu věřitelů budou jednotlivé země navzájem zaměnitelné a stejně bonitní. Neboli že budeme-li coby věřitel půjčovat té které vládě, vyjde to vždy nastejno a budeme dostávat stejný úrok. Tolik k pěkné teorii, která nefungovala.

Praxe ukázala, že finanční disciplinovanost jednotlivých zemí se zásadně lišila. Pravděpodobnost nesplacení dluhů byla tedy u jednotlivých zemí také naprosto odlišná. Spekulanti například přestávali věřit, že zadlužení Italové půjčené peníze vrátí. To se začalo zrcadlit ve výnosech jejich státních dluhopisů. Logicky podstupuju-li větší risk, chci za takový risk větší odměnu. Neboli půjčuju-li někomu, u koho je vyšší pravděpodobnost, že mou půjčku nesplatí, chci za to jako bolestné zaplatit pořádný úrok.

Aby to Itálie vůbec ustála, musela dokonce do hry vstoupit Evropská centrální banka (ECB). Začala uměle vykupovat italské státní dluhopisy a vytvářet tak po nich falešnou poptávku. Tedy umělou poptávku po něčem, co skuteční investoři za danou cenu nechtěli. Je sice pravda, že vždy v minulosti centrální banky držely nějaké italské státní dluhopisy. Jenomže obvykle to bylo kolem 5 % jejich nominální hodnoty. V roce 2018 se ale podle dat agentury Bloomberg prvně od zavedení eura přiblížily centrální banky už 20 %.

ECB je tak nyní asi největším věřitelem Itálie. Žádná jiná instituce na světě, právnická ani fyzická osoba, nedrží italských dluhopisů víc. To není normální. Ještě by to šlo pochopit, kdyby italské dluhopisy držely zahraniční centrální banky v rámci devizových rezerv. Pokud je ale drží vlastní centrální banka, pak jejím jediným motivem je jen držet vládu nad vodou, aby nezbankrotovala.

To dokazuje, že dluhová krize eurozóny stále nebyla vyř
ešena dokonce ani před rokem 2020. A to rok 2020 přinesl další drastické navýšení dluhů a dokonce i v dosud celkem disciplinovaných zemích, jako třeba Česká republika! Kdyby dluhová krize eurozóny vyřešena byla, byly by si výnosy státních dluhopisů jednotlivých zemí velmi podobné jako v letech před rokem 2008.

To je velmi zásadní zjištění. Zkrátka eurozóna stále nefunguje tak, jak předpokládala teorie. Problém s předlužením jen zamaskovaly biliony eur uvolněných centrální bankou do oběhu a záporné úrokové sazby.

Jestliže ovšem dluhová krize není vyřešena, musí se dříve či později vrátit jako bumerang. Kdo to zaplatí? My – z našich úspor v penzijních podílových fondech, na daních, na záporných úrocích v bankách i na nedostupném, předraženém bydlení. A které země dluhovou krizi odskáčou nejhůř? Ty, které samy budou mít největší dluh. Už na něm usilovně pracujeme.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

;