Když bylo jaro a byla jsem otázána, co si myslím o českém „úspěchu“ s nízkým počtem nakažených covidem, odpovídala jsem: „Není proč se radovat. Země, které přijímají nejdrakoničtější regulace, mají také nejnižší počet nakažených, tedy nejmenší stupeň imunizace. A jak známo, pandemie chodí ve vlnách. Přijde tedy vlna druhá. A až přijde, ty země, které mají při první vlně nejmenší úmrtnost lidí, tedy nejmenší imunizaci, budou mít mnohem hlubší vlnu druhou. Což je přesně případ Česka.“
Aneb masovou nákazu je možno nějaký čas odkládat, ale nakonec nás stejně dožene, protože chodí v přirozených vlnách. A čím víc ji odkládáme, tím prudší pak bude její náraz a současně psychicky nižší odolnost lidí.
Když jsem byla v uplynulých letech tázána, co si myslím o evropsko-americkém „úspěchu“ s dlouhým hospodářským růstem a minimem hospodářských propadů, odpovídala jsem: „Není proč se radovat. Je v našem zájmu recesí projít co nejdřív. Země, které trpí nejhysteričtějším strachem z recese, kde vlády nejvíc ekonomiky zachraňují, mají také nejnižší počet padlých firem, tedy nejmenší stupeň narovnání nerovnováh. A jak známo, recese chodí ve vlnách. Přijde tedy recese další. A až přijde, ty země, které nechaly v minulosti zbankrotovat nejmíň firem, dovolily nejmenší nárůst nezaměstnanosti, mají vždy mnohem hlubší recesi příští.“
Aneb hospodářský pokles je možno nějaký čas odkládat, ale nakonec nás stejně dožene, protože chodí v přirozených cyklech. A čím víc jej odkládáme, tím prudší pak je náraz další recese a současně psychicky nižší odolnost lidí.
Na jaře mi namítali: Zvládáme to teď, zvládneme to při případné druhé vlně zase. Odpovídala jsem: „Lidé jsou schopni vydržet nepohodu jen chvíli. Pak politický kapitál rapidně klesá. Země, které uvalí nejsilnější restrikce na jaře, se při vlně druhé dočkají největší rebelie občanů.“ Projděte se městem. Podívejte se na sociální sítě. Podívejte se na ministra zdravotnictví. Kolik lidí včetně těch, kdo restrikce uvalují, je stále dodržuje?
Smávali se: Už jsme přišli na to, jak recese odvrátit, prý že recese, chachá! Mýlili se. Lidé jsou schopni vydržet nikam nevedoucí agónii jen chvíli. Pak politický kapitál rapidně klesá. Země, které se nejusilovněji vyhýbají recesi, se při recesi příští dočkají největšího volání po levicovém, zeleném a neomarxistickém obratu. Což je přesně případ EU. A což je přesně ten způsob, jak jakoukoliv prosperitu dokonale zabít.
Ve Švédsku náraz pandemie neodsouvali. A dneska jejich život není paralyzován strachem a umírají míň.
V USA náraz ekonomické recese odsouvali ve srovnání s Evropou mnohem míň v roce 2008 i na jaře 2020. A dneska jejich život není paralyzován strachem z kolapsu jejich podnikání, ze ztráty práce, a jejich ekonomika už není v propadu.
Je to vlastně úplně jednoduché. Nebereme si poučení z historie. Když se lidstvu tisíckrát nepodařilo očurat přírodní zákony, zkoušíme po tisící prvé v domnění, že teď už víme jak na to. Že jsme chytřejší než evoluce. Že umíme evoluci a svobodný trh popřít, zregulovat život, a tím ho zlepšit. Neumíme. Nikdy to nebudeme umět. Ani za dalších sto let ne. Vždycky znovu se spálíme.
Tak je to totiž v ekonomice vždy: Když chladný ekonomický kalkul založený na touze být efektivní a dosahovat zisku nahradíme jakoukoli ideologií, vždy to z logiky věci vede ke zhoršení prosperity. A přesně to se v EU stalo.
Dneska už nemůže nikdo, kdo chce ochránit své peníze, spoléhat na stát. Buď by se musel spolehnout na domácí politiku, kde by se dočkal především spršky populismu. A cílem každého populismu je vždy vzít těm, kdo umějí vydělat, a dát těm, kteří umějí jen utratit. Populismus je tedy nepřítelem jakýchkoli úspor.
Anebo by se musel spolehnout na vyšší instanci, tedy politiku celé EU, a v tom případě by se zase dočkal vlny ideologie. Ideologie má ovšem také zcela jiné cíle, než ochranu soukromých peněz. Ideologie bere těm, kdo ideologii nepodporují, a dává těm, kteří ji podporují.
Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)
Paní Šichtařová přichází s myšlenkou, která není nikterak nová. To staré, slabé a nemocné se má nechat zahynout. Pokud jde o firmy, různé instituce, kulturní zařízení apod, tak jistě je možné na toto téma vést diskusi. Pokud jde o například tzv. užitková zvířata, tak se o tom nevede diskuse a prostě se to dělá. Když ovšem mluvíme o lidských životech, tak to je nebezpečné téma. Abychom mohli porovnávat ekonomické důsledky protivirových opatření vůči ztrátám na životech, museli bychom lidský život ocenit, jinak nemáme srovnávací kritérium. Umíme to? Je cena každého člověka stejná? Jaké bude kritérium pro ocenění? Věk, fyzická síla, inteligence, vzdělání, pohlaví, počet potomků, nebo třeba schopnost člověka vydělávat peníze? Jestliže paní Šichtařová navrhuje abychom všechny, kteří se nedokáží sami vyrovnat s virovou infekcí, nechali zemřít, tak musí současně navrhnout, abychom přestali léčit lidi s rakovinou a dalšími nevyléčitelnými chorobami, když většinou nejsme schopni nemoc léčit, pouze oddálit smrt. Zde se utrácejí obrovské prostředky, stejně tak se utrácejí prostředky na podporu různě postižených lidí, tělesně nebo duševně, kteří se nedokáží sami uživit.
OdpovědětVymazatJežíš údajně řekl: "co je císařovo, dejte císaři, co je božího patří Bohu". Jestli se v době krize mají podporovat slabé firmy, či nikoliv, o tom paní Šichtařová můžete napsat řadu článků nebo knih, neboť to je císařovo, pokud ale je řeč o tom, koho zachránit a koho nechat zemřít, tak o tom nemůžeme vést diskusi, takové rozhodnutí patří Bohu. Kdyby se žádná opatření proti epidemii nedělala, tak bychom se dostali do situace, kdy by taková rozhodnutí musela být činěna.