Čeká Česko dluhová krize?

 

Pro letošek byl schválen rozpočet s deficitem 40 mld. korun – a dnes plán počítá se schodek 500 mld. Před pár dny Ministerstvo financí předložilo rozpočet na rok 2021. Podle něj budeme hospodařit se schodkem 320 mld. korun.

Posuzováno podle toho, že v minulých letech se schodky rozpočtu pohybovaly v řádech desítek miliard a najednou jsme ve stovkách miliard, vypadá to, jako by se náš stát chystal na třetí světovou. Jenomže – ministerstvo současně jedním dechem tvrdí, že pro příští rok počítá údajně s tím, že česká ekonomika už poroste (a nechme stranou, jestli se mýlí či ne).

Sekyra rozpočtu v řádech stovek miliard není ospravedlnitelná nikdy. Ale pokud stát plánuje sekyru v řádech stovek miliard a současně s tím tvrdí, že prý ekonomika poroste, je to zvrhlost.

A víte, co je na tom nejděsivější? Nemohu se rozhodnout, jestli je to vědomá ignorance faktu, že to zemi a jejím obyvatelům vysloveně škodí, anebo je to tak nebetyčná hloupost a neznalost ekonomických zákonitostí. Ať už jsou politici nevzdělaní, anebo jsou to takoví psychopaté, že jsou jim ničivé důsledky jejich jednání jedno, obojí je dost hrozivé zjištění.

Člověk by řekl, že poté, co Evropa zažila dluhovou krizi, si už každý politik dá pozor, aby nevstoupil znovu do téže řeky. Ale ne. Protože nepochopili vztah příčiny a následku, začali krize „léčit“ tím, co je vyvolalo. Otravu léčili jedem, který otravu způsobil. Z krizí vzniklých předlužením se pokoušeli dostat zvýšením vládních výdajů, tedy větším zadlužením. A pak se divili, že krize v roce 2008 byla největší za sto let. A následně v roce 2020 se diví, že dnešní krize je ještě větší než ta předešlá. Léčí ji další otravou: Ještě větším dluhem než dosud, který ještě víc konzervuje v ekonomice vše neefektivní. Místo toho, aby nechali přežité podniky zkrachovat a dovolili, aby vznikly nové technologické startupy, přišli s kurzarbeity, které platí zaměstnance bez práce, udržují při životě přežité podniky, a pracovní síla pak chybí tam, kde by mohly vzniknout nové firmy – ale nevznikají. Za deset let se politici budou divit znovu.

Když vznikala EU, politici i ekonomové věřili, že jednotlivé země EU se kvůli hranicím otevřeným pro obchod, kapitál i pracovní sílu navzájem sblíží. A že tedy také z pohledu věřitelů budou jednotlivé země navzájem zaměnitelné a stejně bonitní. Neboli že budeme-li coby věřitel půjčovat té které vládě, vyjde to vždy nastejno a budeme dostávat stejný úrok. Tolik k pěkné teorii, která nefungovala.

Praxe ukázala, že finanční disciplinovanost jednotlivých zemí se zásadně lišila. Pravděpodobnost nesplacení dluhů byla tedy u jednotlivých zemí také naprosto odlišná. Spekulanti například přestávali věřit, že zadlužení Italové půjčené peníze vrátí. To se začalo zrcadlit ve výnosech jejich státních dluhopisů. Logicky podstupuju-li větší risk, chci za takový risk větší odměnu. Neboli půjčuju-li někomu, u koho je vyšší pravděpodobnost, že mou půjčku nesplatí, chci za to jako bolestné zaplatit pořádný úrok.

Aby to Itálie vůbec ustála, musela dokonce do hry vstoupit Evropská centrální banka (ECB). Začala uměle vykupovat italské státní dluhopisy a vytvářet tak po nich falešnou poptávku. Tedy umělou poptávku po něčem, co skuteční investoři za danou cenu nechtěli. Je sice pravda, že vždy v minulosti centrální banky držely nějaké italské státní dluhopisy. Jenomže obvykle to bylo kolem 5 % jejich nominální hodnoty. V roce 2018 se ale podle dat agentury Bloomberg prvně od zavedení eura přiblížily centrální banky už 20 %.

ECB je tak nyní asi největším věřitelem Itálie. Žádná jiná instituce na světě, právnická ani fyzická osoba, nedrží italských dluhopisů víc. To není normální. Ještě by to šlo pochopit, kdyby italské dluhopisy držely zahraniční centrální banky v rámci devizových rezerv. Pokud je ale drží vlastní centrální banka, pak jejím jediným motivem je jen držet vládu nad vodou, aby nezbankrotovala.

To dokazuje, že dluhová krize eurozóny stále nebyla vyř
ešena dokonce ani před rokem 2020. A to rok 2020 přinesl další drastické navýšení dluhů a dokonce i v dosud celkem disciplinovaných zemích, jako třeba Česká republika! Kdyby dluhová krize eurozóny vyřešena byla, byly by si výnosy státních dluhopisů jednotlivých zemí velmi podobné jako v letech před rokem 2008.

To je velmi zásadní zjištění. Zkrátka eurozóna stále nefunguje tak, jak předpokládala teorie. Problém s předlužením jen zamaskovaly biliony eur uvolněných centrální bankou do oběhu a záporné úrokové sazby.

Jestliže ovšem dluhová krize není vyřešena, musí se dříve či později vrátit jako bumerang. Kdo to zaplatí? My – z našich úspor v penzijních podílových fondech, na daních, na záporných úrocích v bankách i na nedostupném, předraženém bydlení. A které země dluhovou krizi odskáčou nejhůř? Ty, které samy budou mít největší dluh. Už na něm usilovně pracujeme.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

;