Zkrocená energie dává kreativitu

Nezkrácený přepis DRUHÉ TŘETINY rozhovoru pro Žena a život:

6. Na focení Ženy roku jste se svěřila, že nemáte zkušenosti s porody v nemocnicích, protože jste rodila doma. Co Vás k tomu rozhodnutí přivedlo?
To je dost složité téma. K tomu, aby se dalo správně uchopit, je nutný větší prostor. Při pokusu shrnout tohle téma do jedné věty nutně musí vzniknout naprosto nesmyslná zkratka. Ostatně myslím, že právě taková mediální zkratkovitost je odpovědná za to, že veřejnost disponuje velmi zkreslenými (pseudo)informacemi o tom, jak probíhá odborně asistovaný porod mimo medicínské zařízení. Na veřejnost se pak dostávají jen mediálně zajímavé a poměrně divoké kauzy, které dál podporují vytváření divokých představ o lesanách rodících o samotě a zbytečně podstupující velká rizika.  

Takže to řekněme prostě tak, že ne náhodou většinu žen rodících s asistencí mimo zdravotnické zařízení tvoří vysokoškolačky, nápadně často a pro většinu lidí překvapivě i lékařky (!), které se o porodnickou problematiku intenzívně zajímají a ke svému rozhodnutí dojdou na základě získaných informací. Informací – tedy nikoliv dojmů z médií.
7. Jste i v jiných případech nakloněna alternativám, např. v medicíně?

Nejsem alternativní. Alespoň ne v tom slova smyslu, jak si to většina lidí představuje. Žádná ezoterika, žádné batikování, žádné upřednostňování homeopatie před posledními poznatky vědy. Můj život řídí chladný kalkul pokud možno oproštěný od emocí. Dokonce si troufám říct, že jsem víc pragmaticky a racionálně založená než většina ostatních lidí. Patrně vám to bude znít jako oxymóron, pokud jste se hlouběji nezabývala porodnictvím u nás, ale právě proto jsem své děti přivedla na svět doma.

8. Kde při své mateřské vytíženosti a práce pro vlastní firmu berete ještě čas, energii a chuť na psaní blogu nedejbože knih?

Mno… teď tak úplně nevím, co odpovědět. Určité množství „životní energie“ je vám tak nějak dáno do vínku, aniž by to byla vaše zásluha. Někdo je od rána do večera jak leklá ryba, někdo zase v sobě má zuřivou energii, kterou spíš potřebuje někde vybít. Psaní je kreativní. Proto skýtá skvělou příležitost, jak se vybít. Prostě mě to baví.

9. Na knihách často spolupracujete se svým manželem, Vladimírem Pikorou. Jak probíhá dělba práce v procesu psaní mezi manželi?

Zhruba tak, že jeden napíše stránku a v ní si neodpustí rýpnout do druhého. Druhý si ji po první přečte, vytočí se, a napíše mu repliku. Jakmile si toho všimne první, potají se hihňá, jak toho druhého doběhnul, a připíše k tomu odpověď – a než se rozkoukáte, najednou je před vámi kapitola o tom, kam ten dnešní svět směřuje, ani nevíte jak. Přesně takhle živelně jsme napsali knihu S androidkou v posteli, která vychází právě v těchto dnech.

 

 

Mít tu možnost, zaměstnám i armádu

Nezkrácený přepis první poloviny rozhovoru pro časopis Žena a život v souvislosti s anketou Žena roku (s red. Mirkou Srdínkovou):

1.      Jste uznávanou ekonomickou ikonou, zakladatelkou vlastní analytické a konzultační společnosti Next Finance, jak těžké je pro ženu s velmi rozjetou profesní kariérou založit velkou rodinu? 

Všechno jde, když se chce. Pro souběh založení rodiny a práce je ale klíčové mít možnost práce z domova. Naštěstí když máte svůj vlastní byznys a nejste zaměstnancem, je jen na vás, jak si tohle zařídíte.

2.      Byl to vždy váš sen mít velkou rodinu nebo jste k tomu prostě dospěla?  

Probůh vůbec ne! Když mi bylo tak dvacet, pětadvacet, a byla jsem třeba nemocná, měla horečku a noční můry, občas se mi v takovou chvíli zdávalo o tom, že mám dítě… Samozřejmě jsem automaticky předpokládala, že dítě mít budu, ale dlouho jsem se na něj necítila. Jen jsem z biologických důvodů tak nějak chtěla mít první dítě před třicítkou, protože se mi zdálo, že není moc rozumné to odkládat dlouho. Že to nakonec skončí šesti kousky, to jsme nečekali ani já, ani manžel.

3.      Čelíte často reakci lidí na fakt, že jste tak mnohočetnou rodinkou? 

Skoro neustále. Už jen to, že u nás v drtivé většině podniků je rodinným vstupným míněno dva dospělí a dvě, maximálně tři děti, mluví samo o sobě. Často se nás lidi ptají, jestli třeba nejsme v nějaké sektě, nebo alespoň v nějaké církvi (a pod tím si, myslím, rovnou představují nějakou hodně exotickou církev, i když tak to neříkají). Bývá pro ně docela nepochopitelné, že někdo může mít šest dětí jen tak, prostě proto, že se mu to líbí. Že má kolem sebe rád dětské hemžení.

Někdy lidi reagují i dost, řekněme, svérázně. Není to tak dlouho, co se jeden „milý“ pán z nedalekého sousedství, s jehož dětmi chodí naše děti do školy, nechal slyšet, že „mít tolik parchantů by měl snad stát zakázat“.  (Jo, taky vás mám ráda, posílám pozdravy.)

4.      Jste maminkou šesti dětí, prozraďte, jak se to dá zvládat a k tomu ještě pracovat, psát pravidelně blog, knihy…? 

Ono to zní asi divně, ale prostě musíme mít obstojnou organizaci práce. Nebo, jak by řekl personalista, time-management. Nezabývat se nepodstatnými detaily, odfiltrovat blbosti, které vás zdržují od důležitějších věcí, plánovat si čas. A to jak pracovní, tak i soukromý. Já mám třeba naplánováno, že čas po deváté večerní už patří jenom mně, nikomu jinému se už nevěnuju (leda že by se manžel tvářil na „manželský“ program). Mám taky klasickou pracovní dobu, sedím u počítače nebo natáčím ve studiu v určité hodiny. Jakmile to začnete míchat, řeknete si třeba, že zrovna teď se vám pracovat nechce, a tak napíšete s dětmi raději úkol a k práci se vrátíte později – už v tom máte holubník, přestává to fungovat a nestíháte vůbec nic.

5.      Máte k ruce výpomoc nebo jste prostě skvělou matkou/manažerkou? 

Myslím, že není nic „skvělého“ na tom dělat všechno sám, nemít jako manažer nikoho k ruce. Naopak umění je svou práci na někoho delegovat tak, abyste dělala opravdu jen to, co nezvládne nikdo jiný. Někdy mám pocit, že bych dokázala zaměstnat armádu, kdybyste mi ji dala k dispozici. Neustále nějak generuju hromadu práce pro své okolí.

Tak například můj manžel Vladimír Pikora – pracujeme spolu v jedné společnosti – má strašlivý odpor k jakékoliv úřednické agendě. Jakmile je potřeba něco vypapírovat, dělá se mu lehce šoufl. A tak vše, co zavání jen trochu nějakým úřadováním, od nákupu spotřebního kancelářského materiálu, přes sehnání letenek, po objednání instalatéra – přeposílá emailem mně. A já ty jeho emaily zase jak na běžícím pásu předávám dál některé z asistentek k vyřízení; celý můj příspěvek k vyřešení je v tom, že posoudím, kdo je ta správná osoba, kterou požadavkem na vyřešení bombardovat.

Stávka za všechny prachy

Ptaly se mě: Proč máme ve škole na hřišti bambusové kelímky na opakované použití, když se teď s tátou bavíte o tom, že nejsou zdravé? Protože si ve škole myslí, že jsou lepší a ekologičtější, odpověděla jsem jim.

A s tátou se bavíme o tom, že pravděpodobně obsahují formaldehyd, upřesnila jsem jim dál.  Konkrétně o tom, že Pražská hygienická stanice při testu zjistila, že pět ze šesti testovaných „ekologických“ kousků nádobí obsahuje karcinogenní formaldehyd a melamin. Takže až vám někdo takové kelímky bude nabízet, odmítněte je.

Ptaly se mě: Proč si to ve škole myslí, když vy si to nemyslíte? Protože si to chtějí myslet, odpověděla jsem. Protože mnozí lidé uvažují tak, že když si něco přejí, přeci to musí platit. Myslí si, že realita se přizpůsobí jejich přáním, ne naopak.

Ptaly se mě: A proč si myslíš, že by bylo lepší mít matiku místo sbírání odpadků? Protože na sbírání odpadků si platíme z našich daní popeláře, vysvětlila jsem jim. Vaším úkolem je naučit se nejdřív logicky myslet. A až to budete umět, tak pracovat a vydělávat peníze, ze kterých ty popeláře budete platit. A pokud budete umět hodně dobře a logicky myslet, tak se vám třeba podaří vymyslet nějaký stroj, který by ty odpadky sbíral automaticky sám. Vaším úkolem ale není sbírat odpadky místo vyučování a místo lidí, kteří jsou za to placeni. Takové pitomosti přenechte slečně Grétě.

Opáčily: A proč tedy se školou jdeme místo vyučování sbírat odpadky, když říkáš, že užitečnější je matika? Protože mnozí lidé si přejí, abyste sdíleli jejich žebříček hodnot, odpověděla jsem. Považují za důležitější předat vám jejich žebříček hodnot, než naučit vás logicky myslet.

Proč ve škole stávkují, zeptaly se mě mé děti.

Protože chtějí víc peněz, řekla jsem.

A ty nechceš, aby lidé ve škole měli víc peněz?

Takhle jednoduché to není, odpověděla jsem jim.

Když jeden člověk chce za svou dobrou práci víc zaplatit, je správné, aby si o víc peněz řekl. Pokud mu jeho zaměstnavatel chce a může přidat, přidá mu. Pokud mu přidat nechce nebo nemůže, nepřidá. Zkrátka ti dva – zaměstnanec a zaměstnavatel – se buď dohodnou, nebo nedohodnou. Pokud se nedohodnou, třeba zaměstnanec začne pracovat víc. Třeba tak, že učitel začne odpoledne ve volném čase doučovat slabší žáčky a rodiče mu za to rádi budou platit. Nebo pokud zaměstnanec má pocit, že je zneuznaný, dá výpověď a jde pracovat jinam, kde si ho budou vážit víc. Nebo začne podnikat. Ale když někdo vydírá své zaměstnavatele tím, že do práce nepřijde, aby si víc peněz vydupal nátlakem, neuznávám to. Z principu. Protože neuznávám jakékoliv formy donucení.

Neuznávám, když zaměstnanec zkouší vydírat svého zaměstnavatele. Ale ještě mnohem víc neuznávám, když se zaměstnanci spojí do odborů a zkoušejí své zaměstnavatele vydírat hrozbou stávky. Je to v mých očích ještě horší o to, že jde o organizované vydírání. A ještě o další stupeň horší pak je, když cílem nátlaku je požadavek vzít jedněm a dát druhým. A budiž bez příkras řečeno, že stávka učitelů chce jedněm brát a druhým dát.

Pokud stávkují státní zaměstnanci, nikdy to není o tom, že se chtějí mít líp - to je jen jedna polovina. Celá pravda je taková, že státní zaměstnanci se mohou mít líp jedině na úkor někoho jiného. Jiných státních zaměstnanců, kterým ubereme, nebo jim nepřidáme. Nebo na úkor hasičů. Nebo na úkor podnikatelů a soukromých zaměstnanců, kteří budou muset odvést vyšší daně. Nebo na úkor všech, protože se postaví míň dálnic. Pointa není v tom, kolik peněz si učitelé zaslouží. Pointa je v tom, že organizované vydírání, v němž jde o to jedněm vzít a druhým přidat, nemohu uznávat, ať už jsou platy učitelů jakékoliv. Výše požadavků neospravedlňuje metodu.

Existuje ještě vyšší stupeň než organizovaně nepracovat s požadavkem vzít jedněm a dát druhým? Ano. Vzít si za rukojmí děti. Děti do školy musí chodit. Nařízením státu. Když dítě do školy nepřijde, je záškolák a zajímá se o něj sociálka. Rodiče jsou nuceni děti do školy posílat; jsou na škole závislí. Stát tedy nad dětmi a rodiči prostřednictvím školy uplatňuje svou moc. Rodiče si proto nemohou tak snadno dovolit si školu znepřátelit. Když stávkuje škola, drží rodiče prostřednictvím jejich dětí v šachu. Rodiče mají před zavřenou bránou školy problém. Moje přesvědčení říká, že to se nedělá.

Neplnit sliby – to se taky nedělá, kontroval jeden pán na Facebooku, když jsem si veřejně nad stávkou povzdechla. Prý „jak mohu hájit nesplněné sliby Andreje Babiše“, zeptal se. Neodpověděla jsem, protože v 99,9999 % případů na Facebooku ani jiné sociální síti nic nekomentuju – můj čas je vzácná komodita. Odpověděla jsem mu jen v duchu. Vláda slíbila přidat učitelům na tarifní složce 10 %, na pohyblivé 5 %. Slib to byl špatný, neměl být dán, není správné slibovat, co nemohu splnit. V realitě došlo ke zvýšení o 8 % + 2 %. Slib splněn nebyl, to se taky nedělá. Formu nátlaku a dělání rukojmích z dětí a rodičů to však neospravedlňuje. Vydírání není ospravedlnitelné ničím. Ani nesplněným slibem.

Stávka je sice krajní, leč zákonný krok ve vyspělých demokraciích, pokud se zaměstnavatelem není možná dohoda, napsal mi na Facebook jiný pán. Nekomentovala jsem to, protože Facebook v 99,9999 % případů nekomentuju. Kdybych však pánův názor komentovala, řekla bych mu:

Fakt, že mnoho právních řádů světa obsahuje slovní obrat „právo na stávku“, ještě neznamená, že jde o dobré právní řády, že to, co zákony považují za „právo“, je snad „přirozeným právem“, a že forma vlády, která se dnes označuje za „progresívní liberální demokracii“, je snad lepším systémem než demokracie bez přívlastků.

Řekla bych mu, že ještě nikdy v historii lidé nevyrobili víc tím, že přestali vyrábět. Nezmoudřeli tím, že se přestali učit. Nezbohatli tím, že nepracovali. Nevyprodukovali víc peněz tím, že nepřišli do práce. Nezasloužili si víc peněz tím, že stávkovali.

Hlasatelům socialismu se v průběhu dvacátého století podařilo nakukat svým ochotným posluchačům, že koláče jsou bez práce, že zboží je bez podnikání, že bohatství je bez práce. Lhali. Jejich posluchači chtěli, aby to byla pravda, a proto uvěřili. Uvěřili, že přejí-li si to, pak je to realita. 
Třetí pán mi napsal: Peníze se opravdu neprodukují prací. Nekomentovala jsem to. Nikoliv proto, že na internetu v 99,9999 % případů nic nekomentuju. Nýbrž proto, že s pánem, který si myslí, že prosperita se rodí na stromech, že na bohatství je nárok a že k němu není potřebná práce, nemohu mluvit. Jsme každý z jiné planety a mluvíme jiným jazykem. Taková víra je ideologií člověka, který je ochoten vzít si, co mu nepatří. Nechat se živit někým, kdo pracuje a hodnoty generuje.

 

Četla jsem několik prohlášení několika škol, proč do stávky vstupují. Ve všech se kromě slova „plat“ či „peníze“ opakovalo spojení „společenské postavení učitelů“. Netuším, jak by stávkování za pět procentních bodů k platu mohlo zlepšit společenské postavení a prestiž učitelů. Neznám nic jako „kolektivní prestiž povolání“. Znám jen prestiž a charisma jedno konkrétního člověka. Žádnou kolektivní prestiž povolání nelze nátlakem vystávkovat. Prestiž jedince lze získat tím, že jedinec bude dobře dělat svou práci. To se pozná kupříkladu tak, že jemu svěřené děti si nebudou myslet, že formaldehydové kelímky jsou ekologičtější než tradiční jen proto, že je hezké si to přát, ačkoliv laboratoře předkládají opak. Budou totiž umět používat hlavu.

Jenomže podíváme-li se na hodnocení českých patnáctiletých studentů v mezinárodním průzkumu PISA z roku 2015, vidíme žalostné výsledky. V matematice mají průměrné hodnocení 490 bodů, Němci mají slušných 506 bodů, kontinentální Čína má 531 bodů a Singapur dokonce 564! A české výsledky se v čase stále propadají.

Nebojíš se, že by ve škole na tebe nebo na tvé děti někdo mohl být protivný, když tohle všechno řekneš?, byla jsem otázána. Ne – odpověděla jsem. Pro moje děti tou nejlepší školou je vidět, že páteř se neohýbá.

 

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

 

 

 

Kdo tu šíří fake news?

Tak jsme prý mediálně negramotní. Jsme prý snadnou obětí fake news. Říká se to. Lidé to říkají, protože to slyší od jiných lidí.

Nevědí sice, proč se to říká, ale slyší to na každém roku, píše se to na každém kandelábru a v každém plátku, které si říká zpravodajský. Lidé nepožadují žádné rozumné vysvětlení, neptají se, jak že se to přihodí, že jsme všichni vespolek ovláni fejk-njůůs. Lidé totiž většinou myslí celkem neradi. A kdyby se ptali, kdo, proč a jak na nás fake news chrlí, cílili by se jednak provinile, že odpověď nevymysleli sami, jednak trapně, protože se nehodí ptát se. Tož asi tak.

Fake news jsou vrcholně módní téma. Tenhle týdnem na mě mrkal ve zprávách titulek o tom, že žáci základních škol jsou mediálně negramotní a v testech kritického myšlení ve školách propadly. Zaujalo mě to. To téma slibovalo dost legrace. K článku byl připojen dokonce i ukázkový testík, na kterém si čtenáři mohli ověřit, jak by „v testu kritického myšlení dopadli oni“. Inu – moje tušení bylo správné. Byla to vážně legranda za všechny prachy.

Řeknu vám to takhle: Internetové stránky Ministerstva vnitra ČR definují dezinformace jako šíření záměrně nepravdivých informací, obzvláště pak státními aktéry nebo jejich odnožemi, a to vůči cizímu státu nebo vůči médiím, s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají. Tady prosím pozor: Klíčové je slovo úmyslné šíření dezinformací. Tedy musí zde být cíl či záměr někoho poškodit. Jenomže… právě tohle bývá až příliš často kamenem úrazu, díky němuž se tvrzení, že něco je fake news, samo často fake news stává.

Dá se říct, že co položka v onom testu, to rozkydlá, vágně formulované zadání, a stejně tak rozkydlá otázka a odpověď. Nebylo položky, na kterou by se dalo bez výhrad odpovědět ANO / NE. Jednička nebo nula. Co kvízová otázka, to perla. A některé vydaly i za diamanty. Jeden příklad za všechny.

Zadání: „Přečtěte si následující výrok a rozhodněte, jestli je pravdivý, nebo ne.“

Výrok: Předseda České pirátské strany Ivan Bartoš v roce 2014 prohlásil, že když lidé hlasovali v referendu o přistoupení ČR k EU, byla povinnost přijmout euro součástí otázky. ANO / NE.

A správná odpověď? Mno… záleží na tom. Tak zaprvé už samotné zadání je chybně formulované. Ptá se tazatel, zda Ivan Bartoš své tvrzení vypustil z úst? Matematická výroková by zadání pochopila přesně tak. A pak by odpověď zněla „ANO – tuto větu skutečně vyslovil“.

Jenomže jaké to překvapení, kvíz se ptá na něco jiného. Neptá se, zda Bartoš slova vyřknul; ptá se, zda mluvil pravdu. To máme první manipulaci.

A mluvil tedy pravdu? Přesné znění otázky v referendu bylo následující: „Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?“ Na hlasovacím lístku nebylo o euru ani slovo. Matematická výroková by tedy velela odpovědět „ANO – Bartošův výrok byl pravdivý“.

Jaké to však překvápko, když tvůrci testu chtějí slyšet odpověď přesně opačnou: „NE – Bartošův výrok pravdivý nebyl. Šlo o fake news.“ Tvůrci testu totiž – správně – tvrdí, že se vstupem do EU akceptovala Česká republika i budoucí přijetí eura. Jistěže. To mají recht. Jenomže kvíz se na to neptá. Ptá se, jak byla formulována otázka na hlasovacím lístku. Neptá se, co z otázky vyplývalo pro budoucí právní systém. Kdyby kvízová otázka byla položena jinak, kdyby například zněla: „Vyplývala z výsledku referenda o vstupu do EU automatická povinnost přijmout euro?“, pak by správná odpověď zněla „ANO – vyplývala“. Na to se však v testu žáčků nikdo neptal. Takže to máme manipulaci číslo dvě, sorry jako.

A teď si vzpomeňte na definici fake news: Jde o úmyslné šíření dezinformací za účelem zmanipulovat příjemce. Ať už je kvízová otázka míněná jakkoliv, a ať už by řekl Bartoš cokoliv – kdo si tu osobuje právo tvrdit, že nešlo o jeho názor či o omyl? Kdo má tu nebetyčnou drzost tvrdit, že šlo o „cílené ovlivňování příjemce“? Tvrdím, že tohle podsouvání domnělého záměru je manipulací číslo tři.

Pokud tedy testovaný žák myslel svou vlastní hlavou, měl dostatek informací a aplikoval na ně přísnou matematickou logiku – musel z testu vyjít jako idiot, který nerozezná fake news. Pokud žáček byl sice s logikou na štíru, nicméně jeho emoce vykazovaly lehkou přebujelost, za každým bukem hledal dezinformaci a věděl, že „správný“ názor je chtít přijetí eura, pak měl jistou šanci testem projít. Test, který měl údajně odhalovat naši neschopnost kritického myšlení, který měl odhalovat fake news, podle mého soudu sám na fake news aspiruje. Splňuje totiž všechny definiční znaky:

Zaprvé šíří nepravdy.

Zadruhé šíří je záměrně. Tedy alespoň doufám, že jde o záměrné šíření nepravd – druhá možnost totiž je, že samozvaným mravokárcem, který hučí do hlav našich dětí, je hlupák, který neumí pochopit jedinou vyřčenou větu. A nadvláda tupců je snad ještě horší než nadvláda inteligentních vyčuránků.

A zatřetí tipuju – i když neprůkazně – že nepravdy šíří se záměrem zmanipulovat děti. K takovému podezření mě vede prohlídka otázek a jejich „správných“ odpovědí. Progresívní liberalismus z toho čouhá až na půdu.

Žijeme prostě ve světě, kde lidé přebírají zprávy, které považují za pravdivé, ale někdy pravdivé nejsou. To ovšem neznamená, že někoho cíleně manipulují. Prostě jsme jen omylní lidé. Vzpomínáte si na případ, kdy Angela Merkelová šířila video, na němž bylo vidět, jak jsou pronásledováni imigranti v Německu? Později se ukázalo, že video bylo účelově nahrané a nezakládalo se na pravdě. Merkelová mu ale uvěřila a v dobré víře se na něj odkazovala. Sotva ji lze označit za manipulátorku v případě, kdy se sama stala obětí manipulace. A taky že za ni označena v médiích nebyla. Dokážete si ale představit opačný případ? Že by třeba nějaký politik z AfD nebo Okamurovec uvěřil videu, v němž imigranti pronásledují občany, a v dobré víře ho šířil? Taky by média pochopila, že se jen stal obětí omylu stejně jako Merkelová, a neoznačila by ho za manipulátora?

Stávající boj s fake news je tedy do velké míry bojem s politickými oponenty, nikoli bojem za pravdu. Neboli z velké části – byť samozřejmě ne vždy – jde o potírání plurality jako základu demokracie. Ještě jinak řečeno – údajný boj s fake news podle mě už sklouzl v ohrožení svobody.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)