Mít tu možnost, zaměstnám i armádu

Nezkrácený přepis první poloviny rozhovoru pro časopis Žena a život v souvislosti s anketou Žena roku (s red. Mirkou Srdínkovou):

1.      Jste uznávanou ekonomickou ikonou, zakladatelkou vlastní analytické a konzultační společnosti Next Finance, jak těžké je pro ženu s velmi rozjetou profesní kariérou založit velkou rodinu? 

Všechno jde, když se chce. Pro souběh založení rodiny a práce je ale klíčové mít možnost práce z domova. Naštěstí když máte svůj vlastní byznys a nejste zaměstnancem, je jen na vás, jak si tohle zařídíte.

2.      Byl to vždy váš sen mít velkou rodinu nebo jste k tomu prostě dospěla?  

Probůh vůbec ne! Když mi bylo tak dvacet, pětadvacet, a byla jsem třeba nemocná, měla horečku a noční můry, občas se mi v takovou chvíli zdávalo o tom, že mám dítě… Samozřejmě jsem automaticky předpokládala, že dítě mít budu, ale dlouho jsem se na něj necítila. Jen jsem z biologických důvodů tak nějak chtěla mít první dítě před třicítkou, protože se mi zdálo, že není moc rozumné to odkládat dlouho. Že to nakonec skončí šesti kousky, to jsme nečekali ani já, ani manžel.

3.      Čelíte často reakci lidí na fakt, že jste tak mnohočetnou rodinkou? 

Skoro neustále. Už jen to, že u nás v drtivé většině podniků je rodinným vstupným míněno dva dospělí a dvě, maximálně tři děti, mluví samo o sobě. Často se nás lidi ptají, jestli třeba nejsme v nějaké sektě, nebo alespoň v nějaké církvi (a pod tím si, myslím, rovnou představují nějakou hodně exotickou církev, i když tak to neříkají). Bývá pro ně docela nepochopitelné, že někdo může mít šest dětí jen tak, prostě proto, že se mu to líbí. Že má kolem sebe rád dětské hemžení.

Někdy lidi reagují i dost, řekněme, svérázně. Není to tak dlouho, co se jeden „milý“ pán z nedalekého sousedství, s jehož dětmi chodí naše děti do školy, nechal slyšet, že „mít tolik parchantů by měl snad stát zakázat“.  (Jo, taky vás mám ráda, posílám pozdravy.)

4.      Jste maminkou šesti dětí, prozraďte, jak se to dá zvládat a k tomu ještě pracovat, psát pravidelně blog, knihy…? 

Ono to zní asi divně, ale prostě musíme mít obstojnou organizaci práce. Nebo, jak by řekl personalista, time-management. Nezabývat se nepodstatnými detaily, odfiltrovat blbosti, které vás zdržují od důležitějších věcí, plánovat si čas. A to jak pracovní, tak i soukromý. Já mám třeba naplánováno, že čas po deváté večerní už patří jenom mně, nikomu jinému se už nevěnuju (leda že by se manžel tvářil na „manželský“ program). Mám taky klasickou pracovní dobu, sedím u počítače nebo natáčím ve studiu v určité hodiny. Jakmile to začnete míchat, řeknete si třeba, že zrovna teď se vám pracovat nechce, a tak napíšete s dětmi raději úkol a k práci se vrátíte později – už v tom máte holubník, přestává to fungovat a nestíháte vůbec nic.

5.      Máte k ruce výpomoc nebo jste prostě skvělou matkou/manažerkou? 

Myslím, že není nic „skvělého“ na tom dělat všechno sám, nemít jako manažer nikoho k ruce. Naopak umění je svou práci na někoho delegovat tak, abyste dělala opravdu jen to, co nezvládne nikdo jiný. Někdy mám pocit, že bych dokázala zaměstnat armádu, kdybyste mi ji dala k dispozici. Neustále nějak generuju hromadu práce pro své okolí.

Tak například můj manžel Vladimír Pikora – pracujeme spolu v jedné společnosti – má strašlivý odpor k jakékoliv úřednické agendě. Jakmile je potřeba něco vypapírovat, dělá se mu lehce šoufl. A tak vše, co zavání jen trochu nějakým úřadováním, od nákupu spotřebního kancelářského materiálu, přes sehnání letenek, po objednání instalatéra – přeposílá emailem mně. A já ty jeho emaily zase jak na běžícím pásu předávám dál některé z asistentek k vyřízení; celý můj příspěvek k vyřešení je v tom, že posoudím, kdo je ta správná osoba, kterou požadavkem na vyřešení bombardovat.

Stávka za všechny prachy

Ptaly se mě: Proč máme ve škole na hřišti bambusové kelímky na opakované použití, když se teď s tátou bavíte o tom, že nejsou zdravé? Protože si ve škole myslí, že jsou lepší a ekologičtější, odpověděla jsem jim.

A s tátou se bavíme o tom, že pravděpodobně obsahují formaldehyd, upřesnila jsem jim dál.  Konkrétně o tom, že Pražská hygienická stanice při testu zjistila, že pět ze šesti testovaných „ekologických“ kousků nádobí obsahuje karcinogenní formaldehyd a melamin. Takže až vám někdo takové kelímky bude nabízet, odmítněte je.

Ptaly se mě: Proč si to ve škole myslí, když vy si to nemyslíte? Protože si to chtějí myslet, odpověděla jsem. Protože mnozí lidé uvažují tak, že když si něco přejí, přeci to musí platit. Myslí si, že realita se přizpůsobí jejich přáním, ne naopak.

Ptaly se mě: A proč si myslíš, že by bylo lepší mít matiku místo sbírání odpadků? Protože na sbírání odpadků si platíme z našich daní popeláře, vysvětlila jsem jim. Vaším úkolem je naučit se nejdřív logicky myslet. A až to budete umět, tak pracovat a vydělávat peníze, ze kterých ty popeláře budete platit. A pokud budete umět hodně dobře a logicky myslet, tak se vám třeba podaří vymyslet nějaký stroj, který by ty odpadky sbíral automaticky sám. Vaším úkolem ale není sbírat odpadky místo vyučování a místo lidí, kteří jsou za to placeni. Takové pitomosti přenechte slečně Grétě.

Opáčily: A proč tedy se školou jdeme místo vyučování sbírat odpadky, když říkáš, že užitečnější je matika? Protože mnozí lidé si přejí, abyste sdíleli jejich žebříček hodnot, odpověděla jsem. Považují za důležitější předat vám jejich žebříček hodnot, než naučit vás logicky myslet.

Proč ve škole stávkují, zeptaly se mě mé děti.

Protože chtějí víc peněz, řekla jsem.

A ty nechceš, aby lidé ve škole měli víc peněz?

Takhle jednoduché to není, odpověděla jsem jim.

Když jeden člověk chce za svou dobrou práci víc zaplatit, je správné, aby si o víc peněz řekl. Pokud mu jeho zaměstnavatel chce a může přidat, přidá mu. Pokud mu přidat nechce nebo nemůže, nepřidá. Zkrátka ti dva – zaměstnanec a zaměstnavatel – se buď dohodnou, nebo nedohodnou. Pokud se nedohodnou, třeba zaměstnanec začne pracovat víc. Třeba tak, že učitel začne odpoledne ve volném čase doučovat slabší žáčky a rodiče mu za to rádi budou platit. Nebo pokud zaměstnanec má pocit, že je zneuznaný, dá výpověď a jde pracovat jinam, kde si ho budou vážit víc. Nebo začne podnikat. Ale když někdo vydírá své zaměstnavatele tím, že do práce nepřijde, aby si víc peněz vydupal nátlakem, neuznávám to. Z principu. Protože neuznávám jakékoliv formy donucení.

Neuznávám, když zaměstnanec zkouší vydírat svého zaměstnavatele. Ale ještě mnohem víc neuznávám, když se zaměstnanci spojí do odborů a zkoušejí své zaměstnavatele vydírat hrozbou stávky. Je to v mých očích ještě horší o to, že jde o organizované vydírání. A ještě o další stupeň horší pak je, když cílem nátlaku je požadavek vzít jedněm a dát druhým. A budiž bez příkras řečeno, že stávka učitelů chce jedněm brát a druhým dát.

Pokud stávkují státní zaměstnanci, nikdy to není o tom, že se chtějí mít líp - to je jen jedna polovina. Celá pravda je taková, že státní zaměstnanci se mohou mít líp jedině na úkor někoho jiného. Jiných státních zaměstnanců, kterým ubereme, nebo jim nepřidáme. Nebo na úkor hasičů. Nebo na úkor podnikatelů a soukromých zaměstnanců, kteří budou muset odvést vyšší daně. Nebo na úkor všech, protože se postaví míň dálnic. Pointa není v tom, kolik peněz si učitelé zaslouží. Pointa je v tom, že organizované vydírání, v němž jde o to jedněm vzít a druhým přidat, nemohu uznávat, ať už jsou platy učitelů jakékoliv. Výše požadavků neospravedlňuje metodu.

Existuje ještě vyšší stupeň než organizovaně nepracovat s požadavkem vzít jedněm a dát druhým? Ano. Vzít si za rukojmí děti. Děti do školy musí chodit. Nařízením státu. Když dítě do školy nepřijde, je záškolák a zajímá se o něj sociálka. Rodiče jsou nuceni děti do školy posílat; jsou na škole závislí. Stát tedy nad dětmi a rodiči prostřednictvím školy uplatňuje svou moc. Rodiče si proto nemohou tak snadno dovolit si školu znepřátelit. Když stávkuje škola, drží rodiče prostřednictvím jejich dětí v šachu. Rodiče mají před zavřenou bránou školy problém. Moje přesvědčení říká, že to se nedělá.

Neplnit sliby – to se taky nedělá, kontroval jeden pán na Facebooku, když jsem si veřejně nad stávkou povzdechla. Prý „jak mohu hájit nesplněné sliby Andreje Babiše“, zeptal se. Neodpověděla jsem, protože v 99,9999 % případů na Facebooku ani jiné sociální síti nic nekomentuju – můj čas je vzácná komodita. Odpověděla jsem mu jen v duchu. Vláda slíbila přidat učitelům na tarifní složce 10 %, na pohyblivé 5 %. Slib to byl špatný, neměl být dán, není správné slibovat, co nemohu splnit. V realitě došlo ke zvýšení o 8 % + 2 %. Slib splněn nebyl, to se taky nedělá. Formu nátlaku a dělání rukojmích z dětí a rodičů to však neospravedlňuje. Vydírání není ospravedlnitelné ničím. Ani nesplněným slibem.

Stávka je sice krajní, leč zákonný krok ve vyspělých demokraciích, pokud se zaměstnavatelem není možná dohoda, napsal mi na Facebook jiný pán. Nekomentovala jsem to, protože Facebook v 99,9999 % případů nekomentuju. Kdybych však pánův názor komentovala, řekla bych mu:

Fakt, že mnoho právních řádů světa obsahuje slovní obrat „právo na stávku“, ještě neznamená, že jde o dobré právní řády, že to, co zákony považují za „právo“, je snad „přirozeným právem“, a že forma vlády, která se dnes označuje za „progresívní liberální demokracii“, je snad lepším systémem než demokracie bez přívlastků.

Řekla bych mu, že ještě nikdy v historii lidé nevyrobili víc tím, že přestali vyrábět. Nezmoudřeli tím, že se přestali učit. Nezbohatli tím, že nepracovali. Nevyprodukovali víc peněz tím, že nepřišli do práce. Nezasloužili si víc peněz tím, že stávkovali.

Hlasatelům socialismu se v průběhu dvacátého století podařilo nakukat svým ochotným posluchačům, že koláče jsou bez práce, že zboží je bez podnikání, že bohatství je bez práce. Lhali. Jejich posluchači chtěli, aby to byla pravda, a proto uvěřili. Uvěřili, že přejí-li si to, pak je to realita. 
Třetí pán mi napsal: Peníze se opravdu neprodukují prací. Nekomentovala jsem to. Nikoliv proto, že na internetu v 99,9999 % případů nic nekomentuju. Nýbrž proto, že s pánem, který si myslí, že prosperita se rodí na stromech, že na bohatství je nárok a že k němu není potřebná práce, nemohu mluvit. Jsme každý z jiné planety a mluvíme jiným jazykem. Taková víra je ideologií člověka, který je ochoten vzít si, co mu nepatří. Nechat se živit někým, kdo pracuje a hodnoty generuje.

 

Četla jsem několik prohlášení několika škol, proč do stávky vstupují. Ve všech se kromě slova „plat“ či „peníze“ opakovalo spojení „společenské postavení učitelů“. Netuším, jak by stávkování za pět procentních bodů k platu mohlo zlepšit společenské postavení a prestiž učitelů. Neznám nic jako „kolektivní prestiž povolání“. Znám jen prestiž a charisma jedno konkrétního člověka. Žádnou kolektivní prestiž povolání nelze nátlakem vystávkovat. Prestiž jedince lze získat tím, že jedinec bude dobře dělat svou práci. To se pozná kupříkladu tak, že jemu svěřené děti si nebudou myslet, že formaldehydové kelímky jsou ekologičtější než tradiční jen proto, že je hezké si to přát, ačkoliv laboratoře předkládají opak. Budou totiž umět používat hlavu.

Jenomže podíváme-li se na hodnocení českých patnáctiletých studentů v mezinárodním průzkumu PISA z roku 2015, vidíme žalostné výsledky. V matematice mají průměrné hodnocení 490 bodů, Němci mají slušných 506 bodů, kontinentální Čína má 531 bodů a Singapur dokonce 564! A české výsledky se v čase stále propadají.

Nebojíš se, že by ve škole na tebe nebo na tvé děti někdo mohl být protivný, když tohle všechno řekneš?, byla jsem otázána. Ne – odpověděla jsem. Pro moje děti tou nejlepší školou je vidět, že páteř se neohýbá.

 

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

 

 

 

Kdo tu šíří fake news?

Tak jsme prý mediálně negramotní. Jsme prý snadnou obětí fake news. Říká se to. Lidé to říkají, protože to slyší od jiných lidí.

Nevědí sice, proč se to říká, ale slyší to na každém roku, píše se to na každém kandelábru a v každém plátku, které si říká zpravodajský. Lidé nepožadují žádné rozumné vysvětlení, neptají se, jak že se to přihodí, že jsme všichni vespolek ovláni fejk-njůůs. Lidé totiž většinou myslí celkem neradi. A kdyby se ptali, kdo, proč a jak na nás fake news chrlí, cílili by se jednak provinile, že odpověď nevymysleli sami, jednak trapně, protože se nehodí ptát se. Tož asi tak.

Fake news jsou vrcholně módní téma. Tenhle týdnem na mě mrkal ve zprávách titulek o tom, že žáci základních škol jsou mediálně negramotní a v testech kritického myšlení ve školách propadly. Zaujalo mě to. To téma slibovalo dost legrace. K článku byl připojen dokonce i ukázkový testík, na kterém si čtenáři mohli ověřit, jak by „v testu kritického myšlení dopadli oni“. Inu – moje tušení bylo správné. Byla to vážně legranda za všechny prachy.

Řeknu vám to takhle: Internetové stránky Ministerstva vnitra ČR definují dezinformace jako šíření záměrně nepravdivých informací, obzvláště pak státními aktéry nebo jejich odnožemi, a to vůči cizímu státu nebo vůči médiím, s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají. Tady prosím pozor: Klíčové je slovo úmyslné šíření dezinformací. Tedy musí zde být cíl či záměr někoho poškodit. Jenomže… právě tohle bývá až příliš často kamenem úrazu, díky němuž se tvrzení, že něco je fake news, samo často fake news stává.

Dá se říct, že co položka v onom testu, to rozkydlá, vágně formulované zadání, a stejně tak rozkydlá otázka a odpověď. Nebylo položky, na kterou by se dalo bez výhrad odpovědět ANO / NE. Jednička nebo nula. Co kvízová otázka, to perla. A některé vydaly i za diamanty. Jeden příklad za všechny.

Zadání: „Přečtěte si následující výrok a rozhodněte, jestli je pravdivý, nebo ne.“

Výrok: Předseda České pirátské strany Ivan Bartoš v roce 2014 prohlásil, že když lidé hlasovali v referendu o přistoupení ČR k EU, byla povinnost přijmout euro součástí otázky. ANO / NE.

A správná odpověď? Mno… záleží na tom. Tak zaprvé už samotné zadání je chybně formulované. Ptá se tazatel, zda Ivan Bartoš své tvrzení vypustil z úst? Matematická výroková by zadání pochopila přesně tak. A pak by odpověď zněla „ANO – tuto větu skutečně vyslovil“.

Jenomže jaké to překvapení, kvíz se ptá na něco jiného. Neptá se, zda Bartoš slova vyřknul; ptá se, zda mluvil pravdu. To máme první manipulaci.

A mluvil tedy pravdu? Přesné znění otázky v referendu bylo následující: „Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?“ Na hlasovacím lístku nebylo o euru ani slovo. Matematická výroková by tedy velela odpovědět „ANO – Bartošův výrok byl pravdivý“.

Jaké to však překvápko, když tvůrci testu chtějí slyšet odpověď přesně opačnou: „NE – Bartošův výrok pravdivý nebyl. Šlo o fake news.“ Tvůrci testu totiž – správně – tvrdí, že se vstupem do EU akceptovala Česká republika i budoucí přijetí eura. Jistěže. To mají recht. Jenomže kvíz se na to neptá. Ptá se, jak byla formulována otázka na hlasovacím lístku. Neptá se, co z otázky vyplývalo pro budoucí právní systém. Kdyby kvízová otázka byla položena jinak, kdyby například zněla: „Vyplývala z výsledku referenda o vstupu do EU automatická povinnost přijmout euro?“, pak by správná odpověď zněla „ANO – vyplývala“. Na to se však v testu žáčků nikdo neptal. Takže to máme manipulaci číslo dvě, sorry jako.

A teď si vzpomeňte na definici fake news: Jde o úmyslné šíření dezinformací za účelem zmanipulovat příjemce. Ať už je kvízová otázka míněná jakkoliv, a ať už by řekl Bartoš cokoliv – kdo si tu osobuje právo tvrdit, že nešlo o jeho názor či o omyl? Kdo má tu nebetyčnou drzost tvrdit, že šlo o „cílené ovlivňování příjemce“? Tvrdím, že tohle podsouvání domnělého záměru je manipulací číslo tři.

Pokud tedy testovaný žák myslel svou vlastní hlavou, měl dostatek informací a aplikoval na ně přísnou matematickou logiku – musel z testu vyjít jako idiot, který nerozezná fake news. Pokud žáček byl sice s logikou na štíru, nicméně jeho emoce vykazovaly lehkou přebujelost, za každým bukem hledal dezinformaci a věděl, že „správný“ názor je chtít přijetí eura, pak měl jistou šanci testem projít. Test, který měl údajně odhalovat naši neschopnost kritického myšlení, který měl odhalovat fake news, podle mého soudu sám na fake news aspiruje. Splňuje totiž všechny definiční znaky:

Zaprvé šíří nepravdy.

Zadruhé šíří je záměrně. Tedy alespoň doufám, že jde o záměrné šíření nepravd – druhá možnost totiž je, že samozvaným mravokárcem, který hučí do hlav našich dětí, je hlupák, který neumí pochopit jedinou vyřčenou větu. A nadvláda tupců je snad ještě horší než nadvláda inteligentních vyčuránků.

A zatřetí tipuju – i když neprůkazně – že nepravdy šíří se záměrem zmanipulovat děti. K takovému podezření mě vede prohlídka otázek a jejich „správných“ odpovědí. Progresívní liberalismus z toho čouhá až na půdu.

Žijeme prostě ve světě, kde lidé přebírají zprávy, které považují za pravdivé, ale někdy pravdivé nejsou. To ovšem neznamená, že někoho cíleně manipulují. Prostě jsme jen omylní lidé. Vzpomínáte si na případ, kdy Angela Merkelová šířila video, na němž bylo vidět, jak jsou pronásledováni imigranti v Německu? Později se ukázalo, že video bylo účelově nahrané a nezakládalo se na pravdě. Merkelová mu ale uvěřila a v dobré víře se na něj odkazovala. Sotva ji lze označit za manipulátorku v případě, kdy se sama stala obětí manipulace. A taky že za ni označena v médiích nebyla. Dokážete si ale představit opačný případ? Že by třeba nějaký politik z AfD nebo Okamurovec uvěřil videu, v němž imigranti pronásledují občany, a v dobré víře ho šířil? Taky by média pochopila, že se jen stal obětí omylu stejně jako Merkelová, a neoznačila by ho za manipulátora?

Stávající boj s fake news je tedy do velké míry bojem s politickými oponenty, nikoli bojem za pravdu. Neboli z velké části – byť samozřejmě ne vždy – jde o potírání plurality jako základu demokracie. Ještě jinak řečeno – údajný boj s fake news podle mě už sklouzl v ohrožení svobody.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

Jak to stíháte se 6 dětmi?

21. 10. vyšel v ONADnes článek o vícedětných matkách. Článek byl napsán na základě rozhovorů se třemi mámami. Rozhovor jako takový otištěn nebyl, byl zkrácen a přepsán do článku ve třetí osobě. Celý přepis mého původního rozhovoru je zde:
 

V kolika letech jste měla první dítě, v jakém jsou věkovém rozestupu?

 

Vždy jsem si přála mít první dítě před třicítkou, zdálo se mi to jako taková psychologická hranice, za kterou bych neměla první dítě z biologických důvodů oddalovat. To se mi podařilo o tři měsíce splnit. A pak následovaly tak po dvou nebo třech letech.

 

Měla jste v plánu mít tolik dětí? Budete jich chtít třeba ještě víc?

 

Ne, nikdy jsem takový plán neměla! Když mi bylo, řekněme, pětadvacet a měla jsem horečku a děsivé noční můry, zdálo se mi, že mám dítě… Mít jich tolik bylo pro mě nemyslitelné.  No a nakonec jich mám šest. Víc už jich ale rozhodně neplánuju, to by to musela být vyloženě nějaká „nehoda“.

 

Jak to tak přišlo?

 

První dítě bylo tak skvělé, že jsme zatoužili mít další. A pak další. A ještě další… prostě žádný plán to nebyl. Vždy to přicházelo tak, že jsme v danou chvíli další dítě chtěli. A nechali věcem volný průběh. Žádná snaha, žádný plán, žádné zábrany.

 

Jak často se lidé diví, že máte tolik dětí?

 

Prakticky pořád. Jakmile přijdeme někam, kde nás neznají, vidím povytažené obočí a údiv v očích.

 

Jaké jsou jejich reakce? Plus jaké reakce nemáte ráda nebo vás naopak rozesmějí? (Mně se jedna paní ptala, jestli jsem psychicky v pořádku, nemyslela to zle, že bych byla vadná, jen že mám víc dětí, ale že to musí být psycho:-)

 

Nejčastější otázkou je „Jak to stíháte?“ To se mne ptá skoro každý. Přesto jsem se pořád ještě nějak nenaučila, jak na to odpovědět. Vždycky znovu mě ta otázka přivede do rozpaků., protože to za žádný speciální výkon nepovažuju. Ale spolehlivě mě to vždy znovu a znovu pobaví.

 

Pozorovala jste třeba s nárůstem počtu dětí úbytek přátel nebo pozvání na návštěvu?

 

Nevšimla jsem si velké změny. Já jsem poměrně introvertní člověk, což se projevuje v tom, že si své blízké přátele dobře vybírám. Tedy takové přátele, kteří by byli ochotní pozvat mě na návštěvu stejně jako já je. Tak asi i proto se počet návštěv nijak zvlášť nezměnil. Spíš se změnilo to, že se s kamarády už tolik nepotkáváme u nich doma, kam máme občas problém se vejít, ale spíš venku.

 

Co považujete za největší klad velké rodiny?

 

Nikdy nejste sám, pořád vám někdo ukazuje, že vás má rád.

 

Co považujete za největší negativa?

 

Samozřejmě je to pracovně náročné, musíte všechny děti uživit, musíte se neustále otáčet… ale to je podružné ve srovnání s tím, kolik štěstí vám to přináší.

 

Co je pro vás v rodinném životě nejtěžší?

 

Určitě sehnat hlídání. Když si chci s manželem někam večer vyjít, už považuju za automatické, že to nejmenší děťátko beru s sebou, ale pro ty starší potřebuju sehnat hlídání. Ostatně jednoduché to není ani během dne, když potřebuju vyřídit nějakou pracovní schůzku.

 

Máte nějaký recept na to, jak to psychicky všechno v klidu zvládnout?

 

Jasně – musíte si poskládat priority. Ujasnit si, co je důležité a co počká. Potom vás nerozhodí, že některé věci stojí, že je nestíháte. Taky si musíte ujasnit, že se nelze věnovat všem dětem současně. Musíte se chvíli věnovat jednomu a ty ostatní ignorovat, potom se zase přesunout ke druhému. Kdybyste se pokoušela věnovat pozornost všem najednou, rozskočí se vám hlava.

 

Jak zvládáte prakticky starost o domácnost s dětmi a prací? Jak to kloubíte? Pomáhá Vám manžel, rodiče, paní na hlídání, paní na úklid, nebo je všechno na Vás?

 

Manžel zařizuje většinu nákupů a různé venkovní práce, jako je třeba sekání zahrady. Jinak doma, pokud jde o ty klasické „domácí práce“, toho moc nedělá. Já mám paní na úklid, dělá některé práce. Mně osobně nejvíc času zabere vaření. No a pak musejí samozřejmě pomáhat děti. Vyndávají nákup z tašek, uklízí nádobí, krmí zvířata a tak dál. Každý má svou roli.

 

Co jste se při péči o tak velkou rodinu postupně naučila?

 

Naučila jsem se rozpoznat, co je důležité. Neteče krev? O nic nejde. Řeším třeba úrazy jen od zlomenin výš. Taky jsem se naučila si vždy, za všech okolností, najít denně aspoň čtvrt hodinky pro sebe – v zájmu zachování zdravých nervů.

 

Je něco, co jste například řešila u prvního dítěte a pak už jste se tomu s každým dalším jen smála?

 

Já nikdy nebyla taková ta extrémně, přehnaně starostlivá máma, která je věčně v čekárně u doktora. Nad spoustou věcí jsem mávla rukou. Ale myslím, že jsem se naučila mnoho detailů. Třeba poznat, proč pláče miminko, jak ho utišit, i když jiní lidé nerozumí, co mu je, a tak dál.

 

Platí i v mateřství, že praxe dělá mistra, nebo je něco, co Vás nějakým dalším dítětem ještě překvapilo?  (Ptám se, protože já si po třetím porodu připadala jak zkušená pohodová máma, jenže děcko mělo naprosto jinou povahu než ostatní a nefungovalo na něj absolutně nic...)

 

Rozhodně to platí – mám pocit, že se ze svých vlastních chyb stále učím. Těmi chybami mám na mysli třeba to, že jsem u prvního dítěte mnoha věcem nerozuměla, neuměla odhadnout, jaký manévr zabere, když dítě je neklidné, plačtivé, rozzlobené…

 

Jaké schopnosti jste si v rodinným životem osvojila, vytříbila? (Myslím tím například logistické dovednosti, flexibilitu, multi-tasking, schopnost soustředit se, když na Vás mluví víc lidí na jednou?)

 

To všechno, co jmenujete. Ale hlavně jsem už mistr v tom umět zavřít oči, uši, a soustředit se jen na jednu věc bez ohledu na bengál kolem. A taky jsem mnohem větší střelec. Tomuto rozhovoru s vámi například věnuju jen pár minut, odpovídám na první dobrou a už se k němu nebudu vracet – nebudu si klást otázky, jestli jsem něco odpověděla špatně, nepřesně. Prostě to vystřelím a konec. Na pochybování není čas. Jsou další tisíce věcí, které musíte řešit.

 

Vypracovala jste si nějaký výchovný styl, který vám v takovém počtu funguje?  Bodovací tabulky, rozvrh úkolů, že si například děti pomáhají navzájem apod.?

 

Nic takového. Ale faktem je, že si připadám i doma jako klasický manažer. Neustále rozděluju úkoly. Ty uděláš to, ty udělej tohle… Děti prostě musí pomáhat a musí vědět, že neexistuje se na své povinnosti vykašlat, protože pokud jeden z nich třeba nedá nádobí do myšky, večer není z čeho večeřet.

 

V kolik hodin začíná a končí váš den a jak váš běžný den vypadá?

 

Můj pracovní den začíná v 7 30 a končí kolem 16 30. Během této pracovní doby ale ještě musím uvařit oběd. Po práci se pak věnuju dětem. Ale ne tak, že bych věnovala pozornost jen jim, ale spíš tak, že třeba dělám něco na zahradě, nebo vařím, a ony jsou se mnou, povídáme si, pomáhají mi. Prostě fungujeme tak nějak společně.

 

Kdy zvládáte pracovat a ještě psát knihy?

 

Knihy jsou v podstatě součástí mé práce. Mnoho textů, které se objevují v knihách, jsou v podstatě výstupem mé práce, protože se věnuju pracovně ekonomickým analýzám. Tudíž to se nedá od sebe příliš oddělovat.

 

Máte představu, jak dlouhý máte spánkový deficit? Kolik hodin denně Vám stačí spát?

 

Vlastně nevím. Už několik let jsem totiž nespala v kuse. Neustále nějaké dítě kojím, tudíž se za noc mnohokrát probouzím. Proto ani netuším, kolik hodin opravdu čistého času prospím. Vydržím ale v noci hodiny a hodiny snít s otevřenýma očima.

 

Kde jste vždy znovu nabrala sílu na další těhotenství, porod? 

 

Porod pro mě žádnou zvláštní zátěží nikdy nebyl, ale ta poslední třetina těhotenství, ta ano. Jenomže vždycky, když jsem měla tříměsíční miminko, jsem se přistihla, jak jsem si říkala: „Ty mi tak rychle rosteš! Asi budu muset brzy zase mít nějaké maličké!“

 

Jak to zvládáte zdravotně a fyzicky? Máte třeba v důsledku mnoha těhotenství nějaké zdravotní problémy?

 

Žádné problémy nemám, akorát jeden: Intenzívní kojení vede občas k jisté vitamínové a minerálové vyčerpanosti, takže beru různé potravinové doplňky. Taky hodně piju kokosovou vodu, to se mi osvědčilo na dodávání iontů. Bez těchto opatřeních bych se cítila unavená.

 

Nebála jste se třeba s každým dalším dítětem víc o to, aby bylo všechno v pořádku?

 

Čím jsem byla starší, tím větší jsem měla obavy z vrozených vad. A právě to je taky důvod, proč jsem už s plozením potomků skončila – už to nechci riskovat.

 

Cítíte se někdy naprosto vyčerpaná? Jak často? Co Vás třeba nejvíc drtí?

 

Teď už ani moc ne. Měla jsem ale jedno období v životě, kdy jsem byla smrtelně vyčerpaná. Ale dokázala jsem se z toho dostat. Hodně mi při tom pomohla hudba. Té jsem asi vděčná za to, že jsem to vyčerpání přežila.

 

Která období v mateřství považujete za nejvíc vyčerpávající? Když byly třeba první děti malé? Nebo naopak když jsou starší?

 

Obtížný byl souběh, kdy prvnímu dítěti byly dva roky a druhé bylo maličké. Obě mě intenzívně potřebovaly a samy si ještě nemohly hrát. Pak už to bylo vždy jen lepší. Šes dětí různého věku je v tomto ohledu méně náročné než dvě malé.

 

Máte někdy čas na sebe? Jak ho využíváte?

 

Vždy si alespoň chvíli udělám. Buď se hrabu na záhonech, nebo si čtu, nebo chatuju s nějakým kamarádem, nebo brnkám do kytary… ale každý den si pár minut pro sebe uzurpuju.

 

Máte někdy čas na děti jednotlivě?

 

V podstatě vždy. Věnuju se jim především jednotlivě, protože mít pohromadě na pokec třináctiletou slečnu a dvouletého chlapečka, to není nic moc.

 

Máte někdy čas na samotného partnera? Jak se vám daří udržovat vztah? Nežárlí/lil na Váš čas věnovaný dětem?

 

A no tak kdybych neměla, asi bychom tolik dětí neměli, že… J Oba máme home office, takže spolu vlastně trávíme dost času. Pořád spolu mluvíme, i o banalitách. A manžel není žádný idiot, aby žárlil na to, že mám miminko permanentně na klíně!

 

Kolikrát za dobu, co máte děti, jste byla někde úplně sama nebo s kamarádkami bez nich na víc jak tři dny?

 

Úplně sama snad nikdy, vždy mám aspoň to nejmenší děťátko s sebou. Ostatně je kojené, tak to ani jinak moc nejde.

 

Jste v rodině zastupitelná?

 

Popravdě, myslím, že ne. Ale ne že by mi to vyhovovalo. Ale prostě to tak je. Každý máme svou roli. Na druhou stranu, já bych taky nemohla stoprocentně zastoupit manžela.

 

Jak často se vám pletou jména dětí?

 

Skoro pořád! Není pro mě problém říct dceři z roztržitosti Alberte!

 

Jaké aktivity u svých dětí podporujete?

 

Ty, co si samy vyberou. Dcera třeba má ráda divadlo, jeden syn astronomii, druhý zas kytaru… a tomu odpovídají i jejich kroužky.

 

Vyrábíte si vlastní kalendář, kde byste měla přehled o všech aktivitách a pod?

 

Mám pracovní kalendář v outlooku. Bez něj jsem jak bez hlavy.

 

Jak se dá zvládnout finančně starost o tolik dětí? Máte nějak pravidla, co se kupuje, co vůbec, na čem se šetří a na čem naopak ne?

 

Mám filozofii, že bohatství se negeneruje tím, že šetříte, ale tím, že vyděláváte. Proto se snažím dělat dobře svůj byznys J Ale jinak samozřejmě děti mají své limity, vědí, že nemohou dostat vše, co by se jim líbilo.

 

Narážíte na to, že skupinové slevy s takovým množstvím dětí nepočítají?  Nechají Vás projít, nebo musíte za straší platit extra?

 

Rodina se u nás často počítá jako dva dospělí a dvě děti. Takže nějaké rodinné vstupné je pro nás často fraškou.

 

Kde a jak bydlíte?  Museli jste se třeba kvůli nedostatku místa stěhovat?

 

Bydlíme v rodinném době a máme vekou zahradu. Zejména na ní nedám dopustit, je úžasné mít pro děti tu možnost. To nám ohromně zlepšuje situaci.

 

Pěstujete si třeba vlastní zeleninu, pečete chleba?

 

Ne, na to moc nejsem. Chleba peču občas kvůli tomu, že děti mají po manželovi celiakii a bezlepkovou dietu. Ale na zeleninu trpělivost a čas fakt nemám. Ale máme starý sad, a ten produkuje hromadu ovoce.

 

Kolik času Vám zabere denně příprava jídla?

 

Hodně. Právě kvůli té bezlepkové dietě vařím třikrát denně ze zcela základních surovin, žádné polotovary u nás neexistují. Ale raději to na čas neměřím. Ostatně dá se při tom dělat i mnoho dalších věcí – třeba uspávat a kojit miminko v šátku, dohlížet na psaní domácích úkolů – to vše zvládnete při vaření.

 

Chodíte někdy do restaurací, nebo to nehrozí?

 

Nehrozí, respektive jen na dovolené. Mimo dovolenou k tomu tak nějak nemáme motivaci. Pro nás je komfortnější uvařit si doma. Nechci si zas tak moc fandit, ale protože jsem napsala bezlepkovou kuchařku, vaření je pro mě poměrně příjemná a snad i zvládnutá činnost.

 

Chodí děti do školy? Uvažovala jste o domácím vzdělávání?

 

O domácím vzdělávání jsem ani neuvažovala. I když beru argumenty, kteří pro něj mnozí mají. Hodně na nich je.

 

Jezdíte na dovolené? Jak se na ně přesouváte?

 

Jezdíme a jezdíme autem. Létám s dětmi dost nerada, je to pro mě velmi nekomfortní. Takže raději jezdíme větším autem.

 

Co pro vás znamená skutečnou dovolenou v rámci všedních dnů?

 

Co je pro mě dovolenou…? No – dovolená! Předpokládám, že to myslíte tak, že si dovolenou asi nemohu užít. Ale to rozhodně ne, já si jí užívám královsky. Je přeci strašlivý rozdíl, jestli pracuju nebo nepracuju. Že k tomu mám i děti? To je věc jiná.

 

Jaké domácí spotřebiče považujete za neocenitelné?

 

Pračku a myčku. Bez nich bych byla naprosto paralyzovaná.

 

Kolikrát týdně perete?

 

Peru pořád. Doslovně. Taky máme pračky dvě. A obě běží téměř permanentně. Je neuvěřitelné, kolik špinavého oblečení dokáže čest dětí vygenerovat!

Ženy diskriminovány nejsou

Zpráva, která se tento týden v českých médiích objevila, mne poněkud znejistila. Firma Procter & Gamble odstraní z obalu hygienických potřeb Always symbol Venuše používaný pro označení ženy.

Firma tím reaguje na požadavky aktivistů z řad lidí s „odlišnou genderovou identitou“, například transsexuálů. Podle těchto aktivistů prý „…ne všichni menstruující jsou ženy, a ne všechny ženy menstruují“. Uvedený symbol prý může transsexuálům způsobovat „nepříjemné pocity“. Se zprávou přišel server CNN a další světová média ji briskně převzala.

Má nejistota se týkala optimálního postupu: Měla bych nyní pokrokářsky-liberálně manželovi nakoupit vložky, když jsem se dozvěděla, že ne všichni menstruující jsou ženy? Nebo mám zpátečnicky-konzervativně po Gillette zbojkotovat i Always, když jsem se dozvěděla, že vykazuje nulové procento rozumu?

Žiju v přesvědčení, že rozum je tím, co svět žene dál, co nás posunulo ze stromů k výrobě raketoplánů, co nás od zaříkání felčarů posunulo k antibiotikům. Značná část dnešního světa, zdá se, moje přesvědčení nesdílí. Od rozumových schopností a racionality se čím dál víc obrací k emotivním ideologiím.

Ideologiím, které zpochybňují vše, co pro mě je dané a bezpodmínečné. Tak třeba bezpodmínečná nedotknutelnost soukromého vlastnictví by už neměla platit - Berlín hodlá regulovat nájmy, a tím vám jako majitelům bytů nastavit podmínky, za jakých smíte se svým majetkem nakládat. Rozdělení lidí na muže, ženy, případně ty, kteří se sice narodili jako muži či ženy, ale nejsou se svým tělem spokojení, by už nemělo platit – doktrína genderismu staví pocity nad fyzickou podobu těla a zavádí genderů nespočet.

Naivní by byl, kdo by si myslel, že genderové šílenství zachvátilo jen západní svět. Už dorazilo v plné síle i k nám. Mohla se o tom přesvědčit jedna firma z Rožnova pod Radhoštěm, která v reklamním zpravodaji 6. srpna zveřejnila inzerát s nabídkou zaměstnání, který zněl: „Volná pozice: Všeobecná a finanční účetní.“ Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj usoudil, že z textu vyplývá, že firma hledá pouze ženu, což je diskriminace mužů, a tak udělil firmě pokutu deset tisíc korun.

Zdá se tedy, že i český trh práce odstartoval v rámci genderové modly velké změny. Ostatně mnoho lidí dlouhodobě tvrdí, že prý muži a ženy mají rozdílné odměňování a ženy jsou prý platově diskriminovány… Zdánlivě k tomu mají důkazy. Už v říjnu 2018 se provalilo, že umělá inteligence zabudovaná v náborovém systému americké společnosti Amazon „nemá ráda“ ženy, což – nepřekvapivě – způsobilo skandál. Umělá inteligence se totiž naučila, že muži lépe vyhovují požadavkům společnosti. Za některá slova v životopise strhávala body. Nejhorší bylo, když žena uvedla, že vyhrála ženský pohár v šachu. Feministky tím dostaly nabito v argumentaci, proč je svět nespravedlivý a machistický. 

K „A“ už ale nebylo mediálně řečeno „B“. Je vysoce pravděpodobné, že kdyby umělá inteligence nebyla nasazena v náborovém systému Amazonu, nýbrž v náborovém systému porodních asistentek, sociálních pracovnic či letušek, muži by si nejspíš neškrtli, a to ještě drtivěji, než jak byly „diskriminovány“ ženy u Amazonu. Ale pochybuji, že to by vzbudilo rozruch. Taktéž si nejsem docela jistá, zda by se ženy bouřily, pokud by umělá inteligence při náboru kanadských dřevorubců preferovala muže.

Mzdová nerovnost mužů a žen je totiž přirozená. Neplatí však u všech profesí stejně, někde je převrácena naruby. Například některé segmenty hereček a modelek jsou lépe honorovány než muži. Nevím o tom, že by se těchto mužů někdo zastával. Bere se to jako přirozený vývoj.

Umělá inteligence je „kupodivu“ velmi chytrá a na rozdíl od většiny lidí umí statistiku. Překvapivě právě to v hyperkorektní době může být jejím problémem. Je totiž až příliš pravdomluvná: Umělou inteligenci proto jako poradní nástroj vypnuli u některých amerických soudů, když se ukázalo, že na základě zkušeností z minula a znalosti pravděpodobnosti dopředu předpokládala větší recidivu u černochů než u bělochů. Ne každý statistický jev se prostě sluší komentovat nahlas, byť je podložený statisticky. A tohle hyperkorektní manipulování statistiky se zatím umělá inteligence nenaučila.

Faktem je, že to, že jsem ženská, se už několikrát stalo „kvalifikací“ k tomu, aby po mně někdo něco na poli businessu chtěl. Typicky přednášky nebo pozvání do různých médií. Má vrozená exemplární lenost mi vždy velela pokusit se místo sebe nastrčit kolegu či manžela; ale bylo mi řečeno, že „potřebují ženskou“. A nepochybuji, že jsou profese, kde by to fungovalo zase obráceně, jenom jsem se s nimi zatím míjela.

Z ekonomického pohledu je totiž „nerovnost“ mužů a žen logický nesmysl. Pokud by ženy nabízely stejný výsledek za méně peněz, nikdo by muže nezaměstnal. Koupíte si snad kuchyňského robota, který je ve všech ohledech stejný jako jeho konkurence, vypadá stejně dobře, má stejnou výdrž, pouze je dražší? Ne? A tím jsme si už vlastně odpověděli, jak je to na trhu práce.

To, že má žena stejné vzdělání jako muž, ještě neznamená, že si z pohledu zaměstnavatele zaslouží stejnou odměnu. Ani dva muži se stejným vzděláním nemají obvykle stejnou mzdu. Někdy se stane, že i člověk s nižším vzděláním přináší vyšší přidanou hodnotu pro zaměstnavatele. Tak to prostě je. A pokud je například stejně vzdělaná žena ochotná strávit v práci třeba míň přesčasových hodin než muž, pak přináší zaměstnavateli menší hodnotu, takže si z jeho pohledu zaslouží menší plat.

Ne, ženy jako pohlaví diskriminovány nejsou. Nebo přesněji řečeno – pokud v některých jednotlivých případech jsou, pak v jiných jednotlivých případech jsou diskriminováni zase muži, takže těžiště se nevychyluje. Diskriminována je však drtivá většina lidí na úkor té menšiny, která se rozhodla udělat si z genderových témat byznys. Která se rozhodla na zbytečná a umělá témata, po kterých by normálně neštěkl pes, čerpat veřejné peníze, které odvedli na daních a předtím vydělali svou produktivní prací podnikatelé, živnostníci i zaměstnanci.

 

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

 

Kde asi soudruzi dělají s eurem chybu?

V posledních dnech jsem si mnohokrát vzpomněla na okřídlenou hlášku: Kde asi soudruzi udělali chybu? To když hned z několika různých pikantních míst přišla kritika hospodářské politiky eurozóny.

Ozvala se v uplynulých dnech Deutsche Bank, která by – coby svým způsobem „podřízená“ Evropské centrální banky – měla držet ústa. Ozval se šéf Erste Group. Ozvala se kritika z vlastních řad od jednotlivých centrálních bankéřů. Už v minulosti se ozvali sami „zakladatelé“ či myšlenkoví otci eura. Pusu na špacír si pustil německý tisk, jindy velmi loajální „evropským hodnotám“. Ti všichni čím dál víc rebelují… v podstatě proti euru. Ačkoliv většinou volí diplomatičtější slovník a místo o euru mluví o špatné měnové politice. Což jest ovšem jen vznešenější název prakticky pro totéž.

Leckterému našinci to jistě nedává smysl. Vždyť to pořád slyšíme: Že je škoda, že už taky nemáme euro. Že včera bylo na jeho přijetí pozdě. Hm. Takže já vám řeknu jiný příběh.

Během posledních deseti let používaly centrální banky všeliké podivuhodné a ještě podivuhodnější experimenty k rozpohybování ekonomik. Zpočátku to ještě občas a někde nějaké efekty mělo, i když s vedlejšími problémovými účinky. Mezi tyhle obskurní experimenty patřily zejména tři vzájemně provázané a svým způsobem neoddělitelné praktiky: Zaprvé nafukování množství peněz v oběhu, zadruhé snižování úrokových sazeb do záporných hodnot a zatřetí zestátňování soukromého sektoru tím, že centrální banka jeho akcie jednoduše koupí.

Jenomže po roce 2008 se tyhle praktiky rozběhly na dosud nevídané obrátky – a nic. Nulový efekt. Mezi námi, má to jednoduché vysvětlení, které socialisté nechtějí a snad ani nemohou vidět: Tam, kde je ekonomika tak zoufale vychýlena z rovnováhy, kde nezkrachovaly již neefektivní a zastaralé provozy, tam zkrátka není dost investičních příležitostí. I když lidé mají peníze, nemají je k čemu použít, nemají do čeho investovat, protože vše je nějaké staré, zatuchlé, neefektivní, málo výnosné, zkrátka nepročištěné ekonomickým poklesem. Ekonomika se tedy nemůže rozhýbat, ať je v ní peněz, kolik chce, protože když nezkrachovalo to staré, nejsou volné kapacity na to, aby vznikalo něco nového. Takže už nehraje roli, kolik peněz do ekonomiky ještě nasypeme, jak moc záporné jsou úroky, kolik soukromých akcií centrální banka koupí - fungovat to prostě nemůže tak jako tak.

Celé je to jen útěk k socialistické víře, že osvícený soudruh v centrální bance uřídí ekonomiku lépe než trh se všemi informacemi, které soudruh nemůže nikdy mít. A právě takových soudruhů jsou aktuálně Evropská centrální banka, Evropská komise i Evropský parlament plné.

Ale nechme teď stranou důvody, proč to už nefunguje. Podívejme se na to obrácenou optikou. Představme si, že jsme takovým sociálním inženýrem, který hluboce věří, že je chytrý a neomylný, že skupinový cíl je víc než individualita, že osvícený jedinec je víc než neviditelná ruka trhu, tudíž ekonomiku lze řídit, a lze ji dokonce řídit dobře.

Když se pokusím do kůže takového člověka vžít (byť je to pro mě těžké), zažívám neskonalý úžas, jak je možné, že to, co v minulosti fungovalo, najednou nefunguje. Musím nutně dojít k názoru, že to, co dělám, dělám málo razantně, že peníze, které buldozerem hrnu do ekonomiky, tam hrnu málo. Kdybych peněz hrnula ještě víc, muselo by to „přece“ fungovat. A vedlo by mě to k nápadu ještě přitvrdit.

Co takhle třeba vrtulníkové peníze? Zjednodušeně jde o představu, že nad státem létá vrtulník a sype na lidi bankovky, každý si posbírá plnou náruč a potom – v nadšení, že tak snadno zbohatnul – je spěchá rozfofrovat do nejbližšího obchodu. Tím se ekonomika – tedy aspoň dle představy oněch sociálních konstruktérů – rozpohybuje. V praxi by se to samozřejmě nedělalo skrze vrtulník, ale třeba tak, že každému by najednou na jeho účtu v bance naskočil nějaký obnos. Jenomže vrtulníkové peníze jsou „fiktivní“. Nejsou podložné žádnou existující službou, žádným zbožím, žádným majetkem, žádným zlatem či prací. Všichni jsme pořád stejně bohatí – či chudí, chcete-li. Jenom se stávající bohatství v zemi najednou rozpočítá mezi víc peněz, tedy za víc peněz si lze koupit pořád stejně. Tedy peníze ztrácejí svou hodnotu. Je to jen fiktivní dar. Ale socialista si opravdu myslí, že rozdávání fiktivních peněz, za které si nelze koupit víc, je způsob, jak ekonomiku oživit.

Co takhle ještě zápornější úrokové sazby? Co třeba čím bohatší klient, tím zápornější? Koneckonců co má taková nemrava nemravná mít hodně peněz, když někdo jiný jich má málo? (Nesmysl? Tak to vám asi jen něco z posledních týdnů uniklo.) Takže budeme decimovat ty jediné schopné, kteří ještě jsou schopni vyrábět a vydělávat a mají dost peněz na to, aby si je uložily do bank – a úvěrovat za nulové úroky budeme ty, kteří vyrábět schopní nejsou a přežívají jen díky permanentní úvěrové lince. Socialista si opravdu myslí, že pokutování fungujících podniků a držení neschopných při životě je způsob, jak přimět ekonomiku růst.

Co takhle ještě větší zestátňování? Když už centrální banky nevěděly, jakými dírami ještě sypat peníze do ekonomiky, napadlo je, že budou vykupovat od bank soukromá aktiva – včetně akcií - a bankám za ně platit. Tím se objem peněz v oběhu ještě víc nafoukne, nafoukne to uměle ceny akcií a současně to zestátní dosavadní soukromé akciové společnosti. Do největší absurdity to zatím dohnali v Japonsku, kde japonská centrální banka drží dosud největší podíl akcií soukromých podniků ve svých rukou. A ano, socialista si opravdu myslí, že tím, že podniky bude vlastnit nikoliv ten, komu záleží na jejich ziskovosti, nýbrž stát, kterému záleží na volebních výsledcích, může ekonomiku oživit.  

Nápadně to všechno připomíná knihu Vedlejší účinek smrt. Není to nějaká fikce. Je to realita dnešní eurozóny, která od září 2019 vstoupila do nového levelu v hysterické hrůze z toho veskrze normálního faktu, že do Evropy opět – tak jako pravidelně už stovky let – přichází obvyklá a veskrze potřebná recese.

Samozřejmě, že tohle decimování toho, co dosud funguje, nemůže trvat věčně. Nemůže trvat dokonce ani desítky let. Jinak by prostě přestaly existovat všechny soukromé podniky a opět začaly existovat jen státní. Takže centrální banky a státy se jednou musejí přestat chovat jak hlupáci, jinak položí kapitalismus. Pokud tedy v eurozóně ještě lze o nějakém mluvit.

Nepochybuji sice o tom, že v určitém bodě se dějinné kyvadlo zase začne vracet. Ostatně východní blok se taky v jednu chvíli rozpadl, protože to všechno ekonomicky zkolabovalo. Ale vůbec nemám chuť prožívat druhou antikomunistickou revoluci na vlastní kůži – to ji fakt raději budu pozorovat z té svobodnější strany železné opony. Proto euro nebrat. Jeho tvůrci to sice nezamýšleli, ale vymklo se jim to z rukou: Bohužel euro se stalo nástrojem pozvolné socializace zemí, které ho akceptovaly.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)