Myslím, že
většina lidí během týdne v záplavě vágních zpráv typu, že u nás běží Apple
Pay, nebo že se premiér ČR potká s prezidentem USA, přehlédla něco, co se v mnoha
případech dotkne přímo jejich peněženky.
Podle Asociace
penzijních společností ČR vzrostl počet účastníků takzvaného doplňkového
penzijního spoření, které od roku 2013 nahradilo takzvané penzijní
připojištění, o 27 % na 967 tisíc. Objem takto spořených peněz stoupl o 43 % na
42,7 miliardy korun.
To vypadá
perfektně, ne? Konečně lidé pochopili, že musí spořit, aby se v důchodu
nešli pást… Jenže když přepočteme, kolik peněz připadá na jednoho střadatele,
zjistíme, že to už tak perfektní není, protože to je v průměru jen 44 158
Kč. To je spíš katastrofa než terno, pokud bychom vyšli z toho, že
z této částky by lidé měli v důchodu žít.
Lidé si tedy
na důchod skrze penzijní fondy spíš nespoří než spoří. A popravdě - není se
čemu divit. Ani já si skrze penzijní fondy nespořím. A proč si lidé nespoří?
Hádáte proto, že na to nemají? To by ovšem byla jen polovina pravdy. Druhá
polovina pravdy je ta, že i ten, kdo na to má, se fondům vyhýbá. A spoří si
jakkoliv jinak na vlastní pěst. Proč?
Například
proto, že penzijní fondy neručí za to, že případná ztráta nesníží úspory
klienta. To jako že si v tom nejhorším případě klidně můžete spořit celý
život a z fondů stejně žádný důchod mít nebudete.
Ačkoli vloni
nebyla žádná krize, naopak, ekonomice se skvěle dařilo, penzijním fondům
zhodnocování peněz budoucích důchodců moc nešlo. Přesněji řečeno, vůbec jim
nešlo. V průměru loni skončily konzervativní účastnické fondy se ztrátou 0,58
%, vyvážené se ztrátou 3,78 % a dynamické se ztrátou 8,49 %.
Z celkového
počtu osmadvaceti fondů skončily v zisku pouze dva. Jenomže to je jen
nominální zisk. Inflaci, která loni činila 2,1 %, totiž nepřekonal ani jediný
fond. Neboli reálně byl každý – KAŽDÝ! – z těchto fondů ve ztrátě. Úspory těchto
967 tisíc lidí se tak reálně znehodnotily. Tito lidé prostě mají ztrátu. Tečka.
Víc se to okecat nedá.
Nebo dá?
Asi dá,
protože fondy samy se chlubí dobrými výsledky… Namísto toho, aby zdůrazňovaly
ztrátu, vytahují se svými výsledky za celou dobu své existence. Za celý svůj život
takzvané konzervativní fondy v průměru zhodnotily peníze o 2,49 %, vyvážené o
7,65 % a dynamické o vysokých 17,37 %. Jenže je to pravda, přesněji řečeno, polepšili
si klienti fondů o tolik? Nebo je to jen takový statistický klam průměru?
Řeknu vám to
jinak. Já bych se fondům i přes tato na první pohled impozantní čísla vyhnula.
Dejme si totiž takový hypotetický příklad:
Po dobu 11 let
každý rok pošlu do penzijního fondu 100 000 Kč. Každý rok se po deset let fond
zhodnotí o 10 % ročně. Až jedenáctý rok má problémy a udělá 40% roční ztrátu.
Jaké bude průměrné zhodnocení? Bude 5,5 %. To není úplně tragicky špatný
výsledek. Pro spořílka to je však zisk jen 11 870 Kč. O 11 870 Kč má po tolika
letech víc, než kdyby peníze strkal pod polštář. A přitom byl přitom ochoten
riskovat ztrátu, kterou by doma neriskoval, snad jen kdyby mu dům i
s polštářem lehl plamenem.
Jenomže tím to
nekončí. Údaj o průměrném zhodnocená vypadá celkem pěkně, ale jenom do chvíle,
než začneme započítávat všechny poplatky. Až dosud jsme totiž uvažovali, jako
kdyby byly penzijní fondy bez poplatků.
Takže jaký tu
máme poplatek? Máme tu třeba poplatek za obhospodařování majetku. Pokud by tento
poplatek činil 1,0 % ročně, což je takový průměr, najednou má spořílek za celou
dobu existence fondu ztrátu 52 019 Kč.
A jaképak
poplatky tu máme dál? Pak tu máme ještě poplatek za zhodnocení majetku! Ten samozřejmě
musíme také započítat. V jednom ceníku jednoho penzijního fondu jsem našla
poplatek ve výši 15 %. Po započtení tohoto poplatku jsme už ve ztrátě 65 628
Kč.
A co taková
inflace? No s tou jsme také ještě nepočítali. Jak ovšem už víme, v reálném
světě je situace ještě horší kvůli inflaci. ČNB cíluje inflaci na hodnotu 2 %
ročně. Reálné výnosy by tedy měly být nižší, řekněme, o tuto inflaci. Vyjděme
tedy z toho, že když nominální zhodnocení fondů bylo o 10 %, reálně po
započtení inflace je to jen 8 %. (A ať na fondy nejsme moc zlí, v posledním
roce krize bychom měli v našem hypotetickém příkladu inflaci nulovou,
protože inflace je obyčejně důsledek konjunktury, nikoli recese.) Jak si teď
tedy se započtením inflace stojí náš fond, který nám udával průměrné roční
zhodnocení o 5,5 %, neboli zisk 11 870 Kč? Najednou je výsledkem reálná ztráta 169 377 Kč. *)
Takže když si to shrneme: Fond vám nadšeně hlásí, že
vám od začátku své existence zhodnocoval vaše peníze o 5,5 %. To je moc pěkné,
ale vy máte reálně ztrátu jako blázen. Takhle už to holt v marketingu
chodí.
Někomu se třeba
může zdát náš modelový předpoklad růstu o 10 % každý rok a předpoklad poklesu o
40 % v jedenáctém roce jako přehnaný. Tak jen pro představu, že jde o
naprosto realistická čísla: Německý akciový index DAX se v roce 2015 zhodnotil
o 10,0 %, v roce 2016 o 6,5 % a v roce 2017 o 12,8 %. Zhodnocení o 10 % ročně
je tedy velmi realistické. V roce 2003 ale stejný index DAX poklesl o 41 % a v
roce 2008 o 37 %. Pokles o 40 % ve špatném roce je tedy také velmi realistický.
Také frekvence špatného roku jednou za deset či jedenáct let je realistická.
Možná si
říkáte, že český akciový index byl třeba lepší…? Nebyl! V roce 2008 poklesl
index PX o neuvěřitelných 50 %! A rok 2011 přinesl ztrátu 26 %. (Data jsou
zaokrouhlená, zdrojem je Reuters.)
Takže když se
myšlenkově přeneseme do českého rybníčku a použijeme do našeho výpočtu v
posledním roce pokles o 50 % (jako tomu bylo u indexu PX), máme reálnou ztrátu 324 481 Kč, ačkoliv fond nám bude hlásit průměrné
roční zhodnocení! Jen blázen by spořil tímto způsobem.
A to není
zdaleka vše. Průměrná hrubá měsíční
mzda se u nás v roce 2018 pohybovala lehce nad 30 000 Kč. Dvě třetiny lidí
na ní však nedosáhnou a mají průměrnou mzdu výrazně nižší. Náš výpočet ale
vychází z předpokladu, že si šetříte hodně, každý měsíc si utrhujete od pusy 8
333 Kč, a to čistého. To je prakticky
nerealistické. To by totiž byla orientačně třetina čistých příjmů. Tolik lidé obvykle spořit nemohou. Je tedy
stále něco nelogického na tom, že mají lidé v průměru naspořeno jen 44
tisíc Kč? Když vezmeme v úvahu, že většina lidí si víc spořit nemůže, a
ten zbytek, který by si víc spořit mohl, si umí spočítat, že by mu to přineslo
ztrátu? Že by jim zůstalo víc, i kdyby každý měsíc nějakou tu stovku odhodili
do popelnice?
A teď si
představte, že se nám tu stále objevují lidé, kteří tvrdí, že by spoření ve
fondech mělo být povinné. A když už ne pro všechny, tak alespoň pro ty, kteří
mají nadprůměrné příjmy. To je tak chytré, jako když někdo tvrdí, že vyšší
spotřebou vína snižují Moraváci jeho cenu. Nebo jako když někdo tvrdí, že čím
víc bude chlastat, tím bude víc vracet zálohovaných lahví, tedy tím bude mít
víc peněz a bude moct víc chlastat. Prostě nalijme si čistého vína: Vůbec nic
to nemá společného s výhodností pro občany. Pouze jsou tu stále lidé,
kteří mají profit z toho, když bude důchodová reforma povinná a my budeme
povinni dávat naše peníze do fondů. To je celé. A tito lidé spoléhají na to, že průměrný člověk si neubude umět
spočítat, že údajný „zisk“ je vlastně ztráta, a nebude se bouřit.
Tihle lobbisté
si nechtějí připustit, že finanční produkty nás nezachrání. (Anebo si to
připouští, ale mají profit z toho, že tvrdí opak.) Nás zachrání jen děti
v kombinaci s tím, že si každý spoří sám na vlastní pěst– tu si koupí
políčko, tu domek, tu byt, tu zlato, tu si jen tak uloží peníze na účet. Jenže to
lidé nechtějí slyšet, společnost je nemocná. Stále přibývají lidé, kteří děti
nejen že nechtějí, ale dokonce se soudí s rodiči za to, že se jim
narodili. Zachránit důchody nám může jen návrat ke zdravému rozumu, nikoli k provizím
lobbistů.
*) Pro
škarohlídy: Příklad jsme si trochu zjednodušili, protože inflaci jsme
nezapočetli i do vkladů, ale pouze do zhodnocení, ale pro vysvětlení myšlenky
to postačí.
Žádné komentáře:
Okomentovat