"Divoké lesany"

photo by David Neff

Časopis Žena a život se mnou dělal před pár dny příjemný rozhovor. Jedna část rozhovoru ale:) Patrně byla méně skandální, než se čekalo :D Tato část bude nakonec z rozhovoru vyškrtnutá. Nicméně příslušnou vyškrtnutou část rozhovoru zveřejňuji zde:
nešla tak docela „dle plánu“

 1. Na focení Ženy roku jste se svěřila, že nemáte zkušenosti s porody v nemocnicích, protože jste rodila doma. Co Vás k tomu rozhodnutí přivedlo?

Tohle většinou komentuju dost neochotně, protože to jednak beru za ryze svou věc, jednak - a to hlavně - to je dost složité téma. K tomu, aby se to dalo správně uchopit, je nutný větší prostor. Při pokusu shrnout tohle téma do jedné věty nutně musí vzniknout naprosto nesmyslná zkratka. Ostatně myslím, že právě taková mediální zkratkovitost je odpovědná za to, že veřejnost disponuje velmi zkreslenými (pseudo)informacemi o tom, jak probíhá odborně asistovaný porod mimo medicínské zařízení. Na veřejnost se pak dostávají jen mediálně zajímavé a poměrně divoké kauzy, které dál podporují vytváření divokých představ o lesanách rodících o samotě a zbytečně podstupující velká rizika. 
 
Takže to řekněme prostě tak, že ne náhodou většinu žen rodících s asistencí mimo zdravotnické zařízení tvoří vysokoškolačky, nápadně často a pro většinu lidí překvapivě i lékařky (!), které se o porodnickou problematiku intenzívně zajímají a ke svému rozhodnutí dojdou na základě získaných informací. Informací – tedy nikoliv dojmů z médií.

2. Jste i v jiných případech nakloněna alternativám, např. v medicíně?

Nejsem alternativní. Alespoň ne v tom slova smyslu, jak si to většina lidí představuje. Žádná ezoterika, žádné batikování, žádné upřednostňování homeopatie před posledními poznatky vědy. Můj život řídí analýza a chladný kalkul pokud možno oproštěný od emocí. Dokonce si troufám říct, že jsem víc pragmaticky a racionálně založená než většina ostatních lidí. Patrně vám to bude znít jako oxymóron, pokud jste se hlouběji nezabývala porodnictvím u nás, ale právě proto jsem na základě analýzy své konkrétní situace své děti přivedla na svět doma.

Klimanáboženství nás vychází zatraceně draho

Bývaly doby, kdy v čele centrálních bank stáli ekonomové a bankéři. Banku bank vedli nejlepší z nejlepších. Potom se něco změnilo.

Je těžké vystopovat začátek… ale jednoho dne zkrátka už nebylo možné říct, že centrální banky vedou ekonomové. Nebo bankéři. Jejich místa se začaly rozdávat jako trafiky. A vznikl problém. Docela slušný problém.

Protože politici v čele centrálních bank se prostě začali chovat…no, jako politici. Jako oportunisti. Jako politik, který nahrává jiným politikům, kteří mu tu trafiku věnovali.

Centrální banky byly kdysi designované tak, aby byly jakousi racionální protivahou politickým vykukům. Hlasem rozumu tam, kde politici hýří emocemi. Aby měnovou politikou byly schopny napravit to, co politici rozpočtovou politikou zkaňhali. Jakmile se ale ti samí politici a neekonomové dostali do centrálních bank, banky přestaly být nezávislé. A místo aby tvořily hráz poltickým skopičinám, začaly je naopak podporovat.

Kterak se to projevuje? Tak třeba tak, že politik má hrůzu ze slova „pokles“, protože - jak známo – ten se při volbách moc nehodí. Tudíž politik v čele centrální banky nikdy nesmí připustit, aby ekonomika statisticky poklesla. Je potřeba za každou cenu problémy ekonomiky maskovat. Zatloukat, zatloukat, zatloukat! A když už to vypadá moc okatě, tak se vymluvit třeba na CO2 a klima nebo nějaký jiný blud, to je teď v módě, a zatloukat ještě víc.

Kterak se dá zatloukat, že ekonomika má problémy? Asi takhle:

Pamatujete před rokem 2008 záporné úrokové sazby?

Pamatujete před rokem 2008 v západním světě nenápadné zestátňování soukromého sektoru tím, že by centrální banky skupovaly akcie soukromých podniků?

Pamatujete před rokem 2008 otevřený tisk peněz?

Pamatujete před rokem 2008 nepokryté zachraňování celých států před bankrotem tím, že by centrální banky otevřeně tiskly peníze a za ně vykupovaly dluhopisy bankrotujících zemí?

Pamatujete před rokem 2008, že by centrální banky zcela vážně uvažovaly o scénáři takzvaného shazování peněz z vrtulníku?

Ne?! No tak to je to ono – ekonomika je dnes prostě celosvětově jinde než před rokem 2008.

Ano, charakter ekonomiky se v průběhu poslední „přiznané“ recese naprosto změnil. Generace dnešních třicátníků v podstatě už ani neví, jaké to je platit za úvěr „normálně vysoké“ úrokové sazby – míněné takové, jaké se platívaly předešlých sto let. Ovšem tohle všechno jsou pouze přístroje, které drží kolabující ekonomiku při životě. Na papíře vykazujeme růst HDP – a o to socialistickým politikům v čele centrálních bank jde. V realitě ale ekonomiku už nelze od přístrojů odpojit: Zkuste naráz zvýšit úroky na normální 3 procenta, přestat tisknout peníze, přestat vykupovat dluhopisy evropských zemí – a do dvou měsíců tu máte totální platební neschopnost bank, podniků i domácností.  Nejdřív v eurozóně, za chvíli v celé EU.

Jak moc úspěšně se daří maskovat pokles HDP? Celkem hodně úspěšně – plus mínus autobus možná tyhle zběsilé politiky dokázaly opticky, na papíře, „vygumovat“ zhruba každý druhý až třetí pokles HDP. Je to jednoduchá matematika. Od roku 1854 do začátku 90. let 20. století fáze hospodářského růstu v jednom opakování hospodářského cyklu trvala zhruba 40 měsíců. V posledních letech se ale tato fáze dramaticky prodloužila a běžně trvá 80 i 120 měsíců! Dokonce se už objevil i pojem „supercyklus“. Na to se dá dívat buď optimisticky tak, že prostě ekonomika se nějak vnitřně změnila a holt se nám daří víc než kdykoliv v historii… anebo můžeme pojmout podezření, že je to právě (minimálně částečně) důsledkem urputné snahy vlád a centrálních bank zakamuflovat pokles.

Jenže pokud skutečně je protažení růstové fáze cyklu důsledkem snahy zabránit recesi, pak by to muselo znamenat, že se nerovnováhy v ekonomice natlakovávají dvojnásobně až trojnásobně dlouho než v minulosti. Neboli jsou minimálně dvakrát až třikrát větší. Vlastně v realitě jsou ještě mnohem větší, protože recese, která pak se zpožděním přijde, je opět centrálními bankami zmírňována tak, aby nemohla proběhnout pořádně, tedy aby se naakumulované nerovnováhy nemohly samo-opravit.

Z tohoto pohledu najednou není až tak dobrou zprávou, že aktuální růst, kterým procházejí v roce 2019 USA, je nejdelší v historii! A najednou taky člověk začíná chápat, jak je možné, že globální dluh coby jeden z projevů nerovnováhy za posledních 18 let vzrostl na trojnásobek!

Ale tak jako jsme si před rokem 2008 neuměli představit, že technokraté ve vedení státu vymyslí šílenosti jako záporné úrokové sazby, kdy zrůdně věřitel musí platit dlužníkovi za to, že mu smí půjčit, je také hodně těžké představit si, co se v jejich hlavách může vylíhnout příště. A já mám nepříjemné mrazení, že už se vlastně vylíhlo. A to něco se jmenuje klima.

No ano, zdá se, že PR agentura slečny Gréty z Arku poblouznila dokonce už i politiky v čele centrálních bank. Jak jinak si vysvětlit, že šéfové centrálních bank Velké Británie, Mark Carney, a Francie, François Villeroy de Galhau, napsali otevřený dopis, v němž upozorňují na nebezpečí klimatických změn pro globální ekonomiku. Tvrdí, že klimatické změny ničí infrastrukturu a soukromé majetky, mají negativní vliv na zdraví lidí a snižují produktivitu.

Dovolím si namítnout, že soukromé majetky ničí spíš záporné úrokové sazby centrálních bank… ale mám dojem, že to není to, co centrální banky teď chtějí slyšet. Jejich nová mantra zní: „Emise uhlíku musí během příštího desetiletí ve srovnání s rokem 2010 klesnout o 45 procent, aby byly v roce 2050 nulové. Společnosti musejí z klimatického plánování udělat běžnou činnost.“

Takže pokud jste se před pár dny jen uculovali, jak Gréta se zlobou v očích vyhrožuje na klimatickém summitu, a říkali si, že ještě že my v Česku jsme si zas až tak moc nenechali vyhučet díru do hlavy, možná jste byli vedle jako jedle. Jste třeba farmář a chcete si vzít úvěr na rozšíření stádečka jalovic? Tůdle důdle, krávy jsou neekologické, žádný úvěr nedostanete. Vlastníte malou drogerii a chcete si půjčit pár peněz, abyste zmodernizovali sklad? Smůla, prodáváte neekologické jednorázové plenky. Pitomost? Ale kdeže. Podobné plány se v hlavách politiků v centrálních bankách už rýsují.

(V tomto blogu jsou použity úryvky z knihy Šichtařová & Pikora: S androidkou v posteli, která vyjde v rámci Velkého knižního čtvrtku 17. října 2019.)

 

Euro, alarmismus, Římská říše...

PŘEPIS rozhovoru pro magazín Golden Gate:

1.       Před čtyřmi lety jste přirovnávala tehdejší stav Evropy k historickému období před pádem Římské říše a uvedla jste: „Ještě 10 let můžeme v klidu spát, než dopadneme jako Řím.“ Během uplynulých čtyř let se situace v EU příliš nestabilizovala, ale naopak. Probíhá Brexit, nespokojenost voličů roste, krize v Itálii je na spadnutí… Je opravdu možné, že zbývá už jen několik let, než se EU tak, jak ji známe, rozpadne?

 

Víte, já nemám ráda přehnaný alarmismus. Nechci to stavět do světla, které je dneska tak populární třeba v ekologii, kdy se říká: „Ještě tolik a tolik let a pak přijde taková a taková katastrofa…“ Já bych nemluvila o katastrofě.

Na druhou stranu pořád si myslím, že srovnání s rozpadem Římské říše sedí, a sedí podle mne pořád víc a víc. Ty čtyři roky nás rozpadu zase o něco víc přiblížily. Vlastně se už v procesu „rozpadu Říma“ nacházíme. Vždyť co jiného je Brexit? Co jiného je opravdu silné rozštěpení společnosti na liberály a konzervativce? Taky je ale potřeba dodat, že civilizace existovala i po pádu Říma – jen prostě byla jiná, mnoho zkušeností se ztratilo, HDP kleslo…

A přesně to prožíváme nyní. Evropa ztratila konkurenceschopnost, populismus dosáhnul nebývalých rozměrů, hospodářský růst máme jen na papíře, je ale umělý, nekvalitní, je postavený na existenci takzvaných zombie firem, socialismus se do Evropy vrátil ze západu. EU své postavení silné světové ekonomické zóny již nejspíš nevratně ztratila.

 

2.       Existuje ještě nějaká šance, jak zachránit v EU status quo a společnou měnu?

 

Myslím, že je záhodno tu otázku trochu otočit. Má smysl zachraňovat v EU status quo a společnou měnu? A odpověď na takto položenou otázku zní, že ne. Od prvopočátku, co bylo euro zavedeno, jsem byla přesvědčená, že ten projekt sice není principiálně úplně špatný, ale je chybně prováděn. Přesněji řečeno euro přijímají i země, kterým to škodí. Teď se to potvrdilo.

V únoru publikovala agentura Reuters závěry studie německého Centra pro evropskou politiku. (Zrovna Němce bych nepodezírala, že budou principiálně na euro nadávat, když se jim hodně rentuje.) Němečtí ekonomové ve studii tvrdí, že zavedení eura mělo na různé země různý dopad. Někde se projevilo pozitivně, někde negativně. To nejspíš bude intuitivně očekávat každý, kdo není vysloveně euro-zaslepený. Studie se ovšem navrch ještě pokusila kvantifikovat, jak na euru lidé v jednotlivých zemích prodělali, či vydělali. A právě v tom je studie nová.

Studie tvrdí, že na zavedení eura nejvíc vydělalo Německo a Nizozemsko: Němci díky zavedení eura od roku 1999 v průměru kumulovaně zbohatli o 23 tisíc eur a Nizozemci o 21 tisíc.

A kdo naopak nejvíc prodělal? Možná čekáte, že Řecko. Ale chyba lávky. Řecko sice prodělalo, ale nejvíc prodělala Itálie! Ital v průměru přišel kumulovaně o neuvěřitelných 74 tisíc euro. A Francouz o 56 tisíc. Zkrátka Francie do eurozóny nikdy neměla patřit, nemá na to.

Studie navíc ukazuje, že výhodnost i nevýhodnost eura se pro tu kterou zemi v čase mění. Tak třeba Řecko na euru podle německých ekonomů nejprve vydělávalo, aby následně prodělávalo. Nic tedy není tak jednoduché, jak se může zdát na první pohled. O žádný závod národů v přijetí eura nejde. Jde – tedy mělo by jít - o chladnou ekonomickou kalkulaci. A z ní plyne, že nekritické zachraňování eura v každé zemi je kontraproduktivní.

 

3.       Na VF 2015 jste také uvedla, že nejlepším způsobem, jak se připravit na důchod je nákup nemovitostí (hlavně půdy) a zlata. Doporučila byste to samé i dnes? Z jakých důvodů?

 

Ano, to stále platí, i když situace už není tak výhodná, jako byla v roce 2015. Od té doby ceny zlata i nemovitostí již výrazně stouply, takže samozřejmě tu nejlepší chvíli už investor propásnul. Na druhou stranu ale pořád neznáme nic lepšího, jak dlouhodobě v tento dějinný okamžik a v české ekonomice relativně bezpečně uložit úspory na důchod. Centrální banky totiž zavedly tak extrémně nízkovýnosové prostředí, že vše jiné – od akcií, přes dluhopisy až po bankovní účty či penzijní fondy – v tomto srovnání vychází ještě mnohem hůř.

 

4.       Jak hodnotíte konferenci Vyšehradské fórum? Proč se vyplatí ji navštívit?

 

Ta akce mě hodně baví, protože přináší neotřelé přednášky lidí, kteří se financích skutečně dlouhodobě pohybují. Už mě nebaví poslouchat politické výlevy politiků, kteří čím méně o ekonomice vědí, tím víc o ní mluví. Vyšehradské fórum do toho přináší svěží vítr.

 

5.       Neodpustím si osobní poznámku, ale chtěla bych Vám poděkovat za knihu Zlatý poklad pro děti, moje dcera díky ní ví, že smlouvy si musí vždycky přečíst a že zadlužování je cesta do pekla J . Teď tedy otázka: Nastal od doby, kdy jste Zlatý poklad vydávali, nějaký pokrok ve finanční gramotnosti? Změnil se například přístup institucí?

 

Děkuji! To jste mě opravdu potěšila! Popravdě řečeno jsem ale ve společnosti jako celku moc velký posun nezaregistrovala. Můj manžel Vladimír Pikora, druhý spoluautor vámi zmíněného pohádkového Zlatého pokladu, často chodívá přednášet dětem na základní školy o finanční gramotnosti, ovšem že by za ty roky viděl nějaké zásadní zlepšení, to se tedy říct nedá. Dokonce mnohdy máme dojem, že vysvětlit finanční gramotnost potřebují nejen děti, ale i jejich učitelé…

 

5.       Je podle Vás v pořádku, když si finanční vzdělávání dětí berou na starost banky a jiné finanční instituce?

 

No, já bych tady byla dost opatrná. Samozřejmě kdyby se to dělalo opravdu pořádně a s dobrými úmysly, bylo by to skvělé. Jenomže já jsem principiálně nedůvěřivá. Velmi dobře si totiž pamatuju jednu příhodu. Právě v době, když jsme psali Zlatý poklad, jsme obcházeli banky s tím, jestli by neměly zájem na knize nějak participovat a šířit finanční gramotnost mezi děti. A byli jsme překvapení mírou nezájmu. Korunu tomu ovšem nasadila jedna banka, která nám natvrdo řekla: „Víte, není zrovna v našem zájmu mít moc vzdělané klienty. Takový vzdělaný klient je až moc emancipovaný a to není dobré.“ Zkrátka je nutné dát si pozor, aby taková „výuka finanční gramotnosti“ v režii nějaké finanční instituce nebyla spíš propagací služeb té které instituce.

 

7.       Čas od času býváte dávána do souvislosti s nějakou politickou stranou, ale zatím jste nikdy do politiky aktivně nevstoupila. Co by se muselo stát, abyste změnila postoj?

 

Jako externího konzultanta pro různé ekonomické otázky mě oslovila v minulosti už řada stran. Některým jsem dokonce i v makroekonomických otázkách radila. Do jaké míry se pak mými radami ta která strana či politik řídili, to už je věc jiná.

Aktuálně jsem se stala autorkou jisté části ekonomického programu Trikolory – konkrétně té části, která se zabývá rozvojem ekonomiky. V tomto případě skutečně na rozdíl od předešlých konzultací různým stranám, které zůstaly spíš na papíře, mohu mluvit o svém autorství, za touto konkrétní částí programu si stojím. Nicméně jde o odbornou záležitost. Dál platí to, co jsem říkala vždy, totiž že dělat politiku aktivně formou nějaké volitelné funkce není pro mě. Lépe mi pasuje odborná pozice.

A co by se muselo změnit, abych změnila názor? Začala bych tím, že hlavně bych musela mít větší děti. Teprve potom bych o tom začala byť jen uvažovat. A stejně si myslím, že bych názor spíš asi nezměnila.

 

8.       Letos na podzim vychází vaše devátá kniha S androidkou v posteli, kterou jste napsala spolu s manželem. Řekla jste o ní, že „mnoha lidem šlápne na kuří oko a hodně je rozzuří“. O čem kniha je a komu bude nejvíc ležet v žaludku?

 

Ta kniha je krom jiného o tom, jak moc je společnost vnitřně rozštěpená. Na liberály a konzervativce. Na eko-alarmisty a na jejich odpůrce. Na přívržence migrace a jejich odpůrce. A tak dál. No a my v té knize vysvětlujeme, kde se vlastně vzala ta novodobá vlna socialismu, která k nám aktuálně přichází hlavně ze severozápadní Evropy. Jaké jsou jeho kořeny, proč nemůže fungovat a proč nás mentálně i ekonomicky vrací o desetiletí zpátky.

A právě to se mnoha lidem nebude líbit. Ta kniha totiž nikterak nelavíruje mezi těmi současnými dvěma nesmiřitelnými pozicemi, nechodí kolem horké kaše, ale jasně si vybírá stranu pomyslné barikády. Říká, které filozofie nemohou fungovat a proč. Myslím, že to v dnešní rozdělené společnosti opravdu hodně lidí rozzuří.

 

9.       Nedávno jste na svém blogu upozornila na důležité změny ve výnosových křivkách dluhopisů, které ve zkratce naznačují, že se ekonomický cyklus láme a přichází nová recese. Co by v této době měli dělat firmy, nebo obyčejní lidé?

 

Mnohdy tím, co stačí, je jen „vědět“. Neboli být mentálně připraven. Nenechat se překvapit. Když třeba víme, že roste riziko ztráty zaměstnání, tak se chováme automaticky jinak než v dobách, kdy je nezaměstnanost extrémně nízká a je snadné zaměstnání střídat. Když firma ví, že nejspíš poklesne poptávka po jejích výrobcích, nejspíš nezačne zdražovat… A tak dál. Podstatné je zkrátka umět zhruba budoucnost odhadnout, vědět, jestli trend je sestupný či vzestupný. A pak už nemusíme být žádní géniové, abychom intuitivně vzhledem k takovým očekáváním jednali správně.

 

10.   Jaký je Váš názor na současný jev, kdy pohyby na finančních trzích ovlivňují hlavně příspěvky politiků na sociálních sítích a centrální banky?

 

To je právě jedna z věcí, kterou v knize S androidkou v posteli popisujeme. A která je od základů špatně. A která asi hned tak neskončí, naopak se bude nejspíš čím dál víc prohlubovat. Ale nemá smysl nad tím lomit rukama. Prostě musíme vzít na vědomí, že to tak je, a přizpůsobit se tomu. Čím lépe si uvědomíme, jak ekonomika funguje, že je nepřiměřeně ovlivňována tweety politiků a tím, jak (neinteligentně) je umělá inteligence vyhodnocuje, tím méně se necháme těmito jevy ovlivnit a napálit a tím menší budeme mít ztráty z našich úspor.

 

11.   Říkáte o sobě, že ráda sledujete společensko-ekonomické dění kolem sebe. Jako profesionál musíte proto být ze současného dění nadšená, ale jak vnímáte riziko přicházející krize jako člověk a máma šesti dětí? Nebojíte se, co bude dál?

 

Ne, nebojím se. Já raději používám slovo recese než krize, protože je pregnantnější – pod slovem „krize“ si leckdo může představit kdovíjaké hrůzy. A právě to je další z velkých mýtu. Lidé recese nenávidí, protože se jich bojí. Bojí se jich, protože mají strach ze změn. Každá změna je pro jistý typ lidí něčím negativním, čemu je nutno zabránit. Ať už je to klimatická změna, nebo změna v ekonomické situaci. Ti lidé se v podstatě bojí života samotného. Proto ho touží zregulovat, aby zabránili změnám. Jenomže to nejde, nedaří se jim to, a odtud plyne jejich frustrace a zlost.

Já změny přijímám jako něco, čemu nemá smysl bránit, ale čemu se musíme přizpůsobit. Recese je prostě jen dočasná změna fungování ekonomiky. A je naprosto nutná – opakuji: NUTNÁ – k tomu, aby se ekonomice dlouhodobě dařilo. Recese není zlá, je nedílnou součástí vývoje. Bez recesí není budoucí prosperity.

Jestli se něčeho bojím, tak se bojím těch lidí, kteří mají strach ze života a ze změn a snaží se recesím zabránit. Tito lidé totiž nevědomky ničí naši budoucnost.

Vaše peníze jim vadí

Už dnes slyšíme mnoho argumentů, proč by měly fyzické peníze zaniknout. Boj s terorismem, praní špinavých peněz, kriminální činnost, vyhýbání se daním – to jsou nejčastější pseudoargumenty.

A to jsou ještě lehkým odvarem mnohem šílenějších „argumentů“. Často slyšíme i ryzí absurdity. Mnohé instituce upozorňují, že fyzické peníze nejsou hygienické, a některé dokonce dokazují, že fyzické peníze nejsou ani ekologické! Teď už jen čekám, kdy bude řečeno, že taky fyzické jídlo je neekologické a měli bychom přejít na syntetické amarouny jako ze seriálu Návštěvníci z 80. let.

Protože tady o žádnou hygienu, o žádnou ekologii, dokonce ani o (mnohem snáz uvěřitelné) praní špinavých peněz nejde. Tady jde o mnohem víc. Tady jde, vážení a milí, o legitimizaci krádeže vašich úspor za bílého dne. A lidé se tomu ani moc nebrání.

Lidé totiž nejspíš vůbec nevnímají, že hotovost na rozdíl od bezhotovostních peněz nelze sledovat a dokonale kontrolovat. A o to tu jde. Mnoho lidí si řekne: „A proč by moje platby neměly být sledovatelné? Cožpak mám co skrývat, když nejsem zločinec?“ To je ale chybná úvaha. Člověk vůbec nemusí být zločinec, aby bylo v jeho zájmu mít platby a peníze nevystopovatelné. Proč? Protože zločincem se mohou stát „ti druzí“. A když na to přijde, klidně v některých případech – míněno v některých dějinných obdobích a režimech – i sama vláda a centrální banka. Hned vám vysvětlím, jak to myslím.

Kontrola všech peněz v oběhu a všech plateb totiž ohromně státu i centrálním bankám vyhovuje. Vlastně je to pro ně neodolatelné lákadlo.

U státu je otázka kontroly pohybu peněz asi jasná: Digitální peníze za sebou nechávají stopu. Dají se snadno dohledat všechny vaše příjmy i výdaje. Dá se zjistit, zda platíte daně, zda nekupujete něco zakázaného. Zda nekouříte, pokud by se stát rozhodl zakázat cigarety. Zda nefetujete, když jsou zakázané drogy. Zda si náhodou nekupujete nějaké protistátní letáky, které byste mohli zatoužit ukazovat na náměstí.

Proč by to ale mělo vyhovovat centrálním bankám? No proto, že žijeme ve zvláštní době. Klasická tržní ekonomika byla založena na tom, že v době konjunktury úrokové sazby rostou a v době recese klesají. Jenže během posledních deseti let vstoupily do hry centrální banky a v některých částech světa – třeba v eurozóně – po roce 2008 administrativně poslaly své úrokové sazby až do záporných hodnot. Postavily tak základy kapitalismu na hlavu. A nad celým tímhle systémem mají centrální banky monopol jen tehdy, pokud zcela ovládají všechny peníze – tedy pokud zruší hotovost.

Už koncem roku 2018 se Itálie opět oficiálně ocitla v recesi. Německo v ní patrně je nyní. V takové situaci – tedy když se země dostane do recese – by za „normálních okolností“ bylo třeba snížit úrokové sazby, aby se ekonomice dostalo podpory. Jenže jak ještě víc snížit signální úrokové sazby, když už jsou těsně pod nulou?! Že bychom je snížili třeba na mínus 10 %?

Jenomže kdyby byly úrokové sazby třeba mínus deset procent, kdo by pak dal peníze do banky? Leda idiot, protože by mu v bance mizely. Úrokové sazby proto už nemohou výrazně poklesnout. Mohou být záporné jen v řádu desetinek procenta. A to velký efekt neudělá.

Jinými slovy řečeno: Existence hotovosti až dosud byla víceméně účinnou bariérou proti snížení úrokových sazeb do záporných hodnost. Pokud by totiž úroky byly záporné, tedy pokud byste byli okrádáni při uložení peněz do banky, prostě si peníze v hotovosti vyberete a necháte si je doma v šuplíku. Nejde o to, že dnes je v šuplíku nemáte. Jde o to, že taková možnost existuje a lidé by ji mohli začít využívat, kdyby to pro ně bylo výhodné. Jen tak mimochodem, velmi renomovaný ekonom Hans-Werner Sinn, bývalý předseda Ifo Institutu v Mnichově, je toho názoru, že v případě zavedení záporných úroků pro bankovní klienty by se Německu vyplatilo opustit eurozónu…

Jak z toho ven? Snadno: Vezměte lidem hotovost, aby jinam než do banky peníze dát nemohli! Aby ztráty kvůli záporným úrokům měli povinně! To problém „vyřeší“. Se zrušením hotovosti centrální banka získá nad vašimi penězi totální moc.

Rozumný člověk se ale ani pak nebude chtít nechat okrást. A tak než aby dal peníze do banky a ona mu strhla 10 %, raději si koupí nějaký nesmysl. Třeba nové auto, které nepotřebuje, protože už jedno má. A to je přesně to, co centrální banka chce: konzum, utrácení, rozhazování, konzum.

Tak nesmyslné nákupy vyprovokované jen tím, že si nebudete chtít nechat strhávat peníze na účtu, roztočí kolečka ekonomiky. Co na tom, že ekonomika poroste jen na papíře, že ve skutečnosti o žádný skutečný růst nepůjde, protože se tím nikterak nebude zvyšovat vaše životní úroveň, naopak se bude ještě víc snižovat, protože nebudete mít žádné úspory pro případ nouze, zato budete mít nakoupeno spoustu zbytečného harampádí? Papírově vykážeme růst a uspokojíme ego politika i centrální banky.

Už chápete ten tlak na konec hotovosti? Ale zdá se vám to přitažené za vlasy? Jenomže ono není – a dokonale to dokládá hysterická reakce, kterou evropští politici a centrální bankéři předvedli před pár dny. 12. září prohlásil francouzský ministr financí Bruno Le Maire, že nelze v Evropě povolit libru - plánovanou kryptoměnu Facebooku. Libra prý podle něj „představuje hrozbu pro finanční systém i suverenitu vlád“. Člen Výkonné rady ECB Yves Mersch zase zhruba ve stejnou dobu prohlásil, že libra by „mohla podkopat schopnost ECB stanovovat měnovou politiku“.

Jeden i druhý se ani nenamáhali hledat nějakou zástěrku, jako je třeba oblíbené téma praní špinavých peněz, klima či jiný nesouvisející nesmysl. Prostě natvrdo a popravdě řekli, že libra je „hrozbou“ pro centrální banku i vlády. No jasně. Protože jaká by byla naprosto racionální a logická reakce lidí, kdyby na ně byly uvaleny záporné úrokové sazby a zároveň byla zrušena hotovost? Masově by nakoupili dolary, zlato… nebo právě kryptoměny. To „nelze“ připustit.

Mimochodem, ani zákaz držení fyzického zlata není žádnou fantasmagorií. V USA k tomu došlo v roce 1933. Tehdy prezident Roosevelt nařídil zabavení zlata ve vlastnictví firem i občanů. Historie má malou fantazii, historie se pořád jen opakuje.

Vsadím boty na to, že tohle poměrně socialisticky uvažující pan Zuckerberg nedomyslel, když uvažoval o libře. Asi ho ani nenapadlo, že v Evropě narazí jen proto, že zkříží plány na zrušení hotovosti ještě mnohem větším socialistům…

 

(V textu byly použity úryvky z připravované knihy S androidkou v posteli (Šichtařová & Pikora), která vyjde v rámci Velkého knižního čtvrtku 17. října.)

 

Vzhůru k likvidaci planety

Dostala jsem upřímný strach. A měl by ho dostat každý, kdo si přečte řádky, které se objevily na českém internetu a jsou jen jedny z mnohých v podobném duchu:

„Naše planeta je v plamenech. Dopady klimatické katastrofy nabírají reálné kontury a stále více lidí propadá tváří v tvář ekologické krizi depresím, environmentálnímu žalu a panice. Vznikají masová hnutí žádající hluboké strukturální reformy, většina politiků však na tyto požadavky reaguje pokryteckou rétorikou, kterou nelze považovat za nic jiného než výsměch….“

Mám strach z toho, že rudí se přebarvili na zelené. Že jejich myšlenky a záměry jsou stejně nekalé jako dřív.

Ne, fakt se nebojím, že by planeta shořela. Zatímco alarmisté alarmují, jak se plochy spálenišť rozšiřují, NASA v roce 2015 oznámila, že od roku 2003 do roku 2015 rozloha spálených ploch klesla o 25 %. 20. srpna tohoto roku k tomu pak zveřejnila dodatek, v němž potvrzuje, že trend poklesu spálených ploch pokračuje.

Ne, nebojím se ani o amazonské lesy. Mrzí mne sice, že jich možná bude míň, ale zatímco alarmisté ječí, že Amazonie je „plícemi planety“, produkuje 20 % kyslíku v atmosféře a bez ní se div neudusíme, jiní environmentalisté upozorňují, že to, co prales vyprodukuje, také sám spotřebuje, takže k vyšší koncentraci dýchatelného kyslíku nikterak nepřispívá.

Ne, nebojím se odlesňování, kterým alarmisté hrozí. Protože o co víc pralesů kvůli změně klimatu potenciálně zanikne, o tolik víc tajgy či tundry pocítí oblevu. NASA oznámila, že zalesnění planety se dokonce od roku 2003 zvětšilo.

Fakt se nebojím nedostatku potravin, ačkoliv pole mírného pásma budou horkem vyprahlá. O co víc se v horkých oblastech rozšíří polopoušť, o to víc se na severu v dřívější tundře rozšíří orná půda. Grónsko odvozující své jméno ze slov Green-land, zelená-země, se znovu zazelená.

Nebojím se oteplení. Kdysi bylo takové vedro, že Antarktida, ačkoliv už byla na globusu téměř na svém dnešním místě, byla zelená a proháněli se po ní dinosauři. Alarmisté by řekli, že ekosystém je v takovém skleníkovém efektu „rozvrácený“. Ale ti antarktičtí dinosauři se podle všeho měli docela slušně k světu. Je to jen úhel pohledu. Těm dinosaurům by se nejspíš zdálo, že v rozvratu jsme dneska: No považte tu hrůzu, Antarktida je pod sněhem! Holt budu muset na zahradě začít pěstovat subtropické rostliny.

A víte co? Nebojím se dokonce ani toho, že bychom se utopili v plastech. Jak informovala mezi jinými třeba i Česká televize (!), japonští vědci objevili díky výzkumu bakterií enzym, který dokáže plasty rozložit na snadno recyklovatelné „drobky“. Tomu se, pěkně prosím, říká pokrok.

Pokrok funguje asi takhle: Nejprve se zdálo, že fosilní paliva nás drží v šachu, a až dojdou, budeme nahraní. Pak se objevila technologie frakování, a náhle bylo fosilních paliv na další desítky let. A pak se rozšířily obnovitelné zdroje energie, a o ona fosilní paliva už nikdo možná ani nebude stát. Zrovna tak se zdálo, že plasty nás zasypou. A pak se našel enzym, který namísto rozkladu trvajícího čtyři století si s tímtéž poradí za pár dnů…

Jenomže, holenkové, aby mohl být pokrok, musí být prosperita. Ráčejte si povšimnout, že s vynálezem obnovitelných zdrojů přišli v poněkud bohatších zemích než dejme tomu v Súdánu. Enzym rozkládající plasty objevili vědci v Japonsku, nikoliv v Afghánistánu. A koneckonců jak NASA odůvodnila fakt, že klesají plochy spálenišť? Zdůvodnila to urbanizací a hospodářským růstem. Prosperita totiž umožnila lepší boj proti požárům.

Myslíte, že ekologičtěji se chovají třeba takové Švýcarsko, Německo, Británie - anebo Čína, Severní Korea a Bangladéš? Že první trojice zemí? A víte proč? Protože jsou bohatší. Ona totiž ekologie něco stojí. Jak státní kasu, tak i domácí rozpočet. A když někdo nemá co do huby, sotva ho bude pálit, že odhodí do křoví PET lahev. Bohatství je jedinou cestou k ekologii.

A povšimli jste si, kam nás ženou ekologičtí alarmisté ohánějící se rostoucími spáleništi, které nerostou, plícemi planety, které nejsou plícemi, a hladem v důsledku horka, který není hladem? Ženou nás k bídě. Uvalili na evropské automobilky regulaci, která je v rozporu s fyzikálními zákony, takže evropský průmysl může kráčet do kopru. Zavírají jízdní pruhy, aby doprava nejela, nýbrž stála (a čoudila a zvyšovala tak emise), takže místo aby lidé mohli pracovat, stojí v zácpě. Místo aby podporovali vzdělání, abychom měli dost vědců objevující enzymy pro rozklad plastů, podporují záškoláctví, abychom měli dost stupidních jedinců, kteří skočí na každou báchorku o planetě v plamenech.

Zelení nás pod záminkou ekologie ženou programově k chudobě, která je hrobem ekologie. Zrovna jako nás pod záminkou odstranění chudoby k chudobě dohnali rudí. Jsou totiž úplně stejní. Ale proč?! Co koho vede k tomu, že se snaží vehnat lidstvo do chudoby a ke zničení ekologie?

Důvody jsou dva.

První skupinka lidí upřímně nenávidí svobodu. Nenávidí auta, protože jsou symbolem svobody. Nenávidí letadla, protože umožňují svobodný pohyb. Nenávidí peníze, protože dávají svobodu volby. To jsou aktivisté, kterých je sice jen hrstka, ale jsou tak dobře organizovaní, že je o nich všude slyšet. Pod záminkou „planety v plamenech“ prodávají svůj podvod masám.

Druhou skupinou, už mnohem větší, jsou ti, co na ten špek skočí. Jsou to lidé, kteří mají strach ze změn. Z toho, že by se změnám museli přizpůsobovat. Tihle lidé nenávidí oteplování, protože se ho bojí. Nenávidí čtvrtou průmyslovou revoluci, protože se jí bojí. Nenávidí hospodářské recese, protože se jich bojí. Každá změna je pro jistý typ lidí něčím negativním, čemu je nutno zabránit. Ať už je to klimatická změna, nebo ekonomická změna. Ti lidé se v podstatě bojí života samotného. Proto ho touží zregulovat, aby změnám zabránili. Jenomže to nejde, to je jako chtít zastavit otáčení země kolem osy. Nedaří se jim to, a odtud plyne jejich frustrace a zlost.

Změnám nelze bránit. Změnám se musíme přizpůsobit. Jestli se něčeho bojím, tak se bojím těchto lidí, kteří mají strach ze života a ze změn. Snaží se zabránit recesím – a ničí tím budoucí prosperitu. Snaží se zabránit průmyslové revoluci – a ničí tím technologie a pokrok, které planetu uzdravují. Snaží se zabránit oteplování – a vedou nás do chudoby, která ekologii netoleruje. To právě tito ustrašenci nevědomky ničí naši budoucnost.

Bankéři k soudu

Tak tedy evropská ekonomika výrazně zpomaluje. Ostatně globální taky. Některé ekonomiky už přímo klesají. Takže centrální banky uvažují, jak jim pomoct. Potud ještě dobré.

V Evropě se proto mluví o tom, že ECB opět sníží své úrokové sazby. Je to ale dobrý nápad?

Už dneska je základní úroková sazba ECB mínus 0,4 %. A očekává se, že do konce roku poklesne až na mínus 0,6 %. To samo o sobě ale asi nebude stačit k odvrácení recese, takže se uvažuje o tom, že se centrální banka vrátí k takzvanému Programu nákupu dluhopisů. Lidově řečeno: k tisknutí nekrytých peněz. A odtud už to moc dobré není.

Přesněji řečeno, je to celkem problém. Zaprvé to je v rozporu s logikou tržního hospodářství. A zadruhé je to nejspíš v rozporu i s legislativou.

ECB možná porušuje Ústavu

I když… to je vlastě velkou otázkou. Právníci po celé Evropě se již dlouho přou, zda je výkup dluhopisů ze strany ECB legální. Došlo to tak daleko, že věc doputovala až k Soudnímu dvoru EU v Lucemburku. Jenže ten koncem loňského roku rozhodl, že program "nepřekračuje mandát ECB".

Podle soudu totiž program spadá do oblasti měnové politiky, ve které má ECB výlučnou pravomoc v rámci zemí platících eurem, a dodržuje princip proporcionality. Soud odmítl tvrzení, že ECB svým programem prakticky financuje vlády. Podle mě ale soud pravdu nemá.

To není otázka nějaké filozofie, etického náhledu či opovrhování soudem – to je otázka odborného sporu. Já tvrdím, že ECB skutečně pomáhá financovat vlády, což je zakázané. Nikoli snad tím, že by ECB vykoupila dluhopisy a pak je – obrazně řečeno - spálila, což by byl učebnicový příklad takzvané monetizace vládního dluhu. Pomáhá financovat vlády tím, že vytváří falešnou poptávku po státních dluhopisech, což zvyšuje jejich ceny a snižuje výnosy. Díky tomu se pak vlády financují víc a levněji. Alternativně se v některých případech vůbec dokážou financovat a nebankrotují.

Tisk nekrytých peněz se utrhl ze řetězu

Zcela alarmující je, že podle dat agentury Bloomberg ECB drží 29 % všech nizozemských státních dluhopisů, 27 % německých státních dluhopisů, 25 % finských a tak dál. ECB je tak hlavním investorem kupujícím státní dluh. Neboli „státní instituce“ vydávající peníze kupuje státní dluh. Neboli k oné monetizaci dluhu to vlastně nemá zas až tak daleko.

Zmíněné státy jsou aspoň státy s vysokými ratingy, takže se dá říct, že to je v zásadě bezpečná investice. Jenže ECB drží i 16 % všech italských státních dluhopisů. A Itálie má rating žalostný. Je jen kousek nad úrovní, kde se začínají dluhopisy řadit do takzvaných „investičních“, tedy rizikových. Případný pád italské vlády pak může italské dluhopisy poslat přímo mezi odpad. Monetizovaný odpad.

Ten problém má přitom astronomické rozměry. Celkově už nakoupila ECB dluhopisy v hodnotě 2,2 bilionu eur. To je skoro 11násobek českého hrubého domácího produktu v roce 2018. Neboli částka, kterou si běžný smrtelník neumí ani představit.

Stejný názor jako já má i řada německých právníků a ekonomů. Ti se po neuspokojivém verdiktu Evropského soudního dvoru obrátili na Německý ústavní soud v Karlsruhe. Zkusili vzít věc z jiného konce. Začali tvrdit, že němečtí občané riskují účastí v bankovní unii obrovské riziko nesplacení dluhopisů. Tvrdili, že je sice dobře, že se ECB snaží pomoct ekonomice, ale současně výkup dluhopisů je už za její pravomocí. Mluví o porušení demokracie: ECB je totiž nezávislá, lid ji tedy nekontroluje, ale nese důsledky jejích rozhodnutí.

Němci platí cizí dluhy

A jde to ještě dál. Součástí evropské bankovní unie je společný fond pro pomoc finančním institucím v nouzi. Ten řídí Brusel. Němci tedy nemají možnost kontrolovat rizika, která podstupují, ale musí nést případné ztráty z rozhodnutí Bruselu. Němci tak vlastně dávají eurozóně bianco šek, že kdykoli bude kdokoli potřebovat pomoc kvůli své špatné finanční situaci, Němec to vše zaplatí, aniž by se na cokoli ptal.

To nevypadá moc lákavě, když známe třeba stav italských bank. Výroční zpráva EBA (Evropského orgánu pro bankovnictví) za rok 2018 říká, že ze všech zemí je nejvíc špatných úvěrů v Itálii. Jejich hodnota se loni blížila 160 mld. eur. Dvojkou ve špatných úvěrech jsou s více než 130 mld. eur Francouzi. Třetí jsou Španělé s téměř 100 mld. eur. A zajímavé je Řecko, jehož špatné úvěry se vyšplhaly nad 90 mld. eur. To je sice výrazně míň než v Itálii, jenže proti Itálii je Řecko maličké, a tak špatné úvěry na všech poskytnutých úvěrech představují v Řecku neuvěřitelných 45 %. Ještě horší je, že zhruba třetina z nich je víc než pět let po splatnosti, takže je už s vysokou pravděpodobností lze prohlásit za nedobytné… Kdo to platí? Kvůli bankovní unii i Němec, což se mu nelíbí.

Jinými slovy, ECB sice svou politikou zachránila jih Evropy od vypadnutí z eurozóny, ale bankovní sektor jihu Evropy dál zůstává špatný, problém se nevyřešil, jen se schoval pod koberec.

A jak myslíte, že nakonec koncem července v tomhle druhém poklusu o zastavení chrlení nekrytých peněz a nafukování dluhu rozhodl německý Ústavní soud? Prohlásil, že ECB se chová v souladu s německou ústavou. Asi nemohl jinak. Kdyby řekl, že se ECB chová protiústavně. Jihoevropské banky by to odskákaly. Integrace Evropy se tak stala důležitější než potenciální dopad na Němce a ústavu. Navíc kdyby němečtí soudci rozhodli jinak, šli by proti svým kolegům v Lucemburku. Zkrátka jen velmi odvážný člověk by rozhodl jinak.

Ani měnová politika se nedaří

Mnozí ekonomové si tedy na rozdíl od soudců myslí, že se ECB nechová v souladu s ústavou. No dobře. Možná ekonomové jen nerozumí právu a právníci zas ekonomii. Ale v tom případě: dělá aspoň ECB dobře to, co dělá?

Ani tady si to nemyslím. ECB se podařilo „zachránit“ jih Evropy, to ale není její primární cíl. To je, jako kdyby ministr průmyslu chtěl řešit ředitele Národního divadla. Hlavní cíl centrální banky je držet inflaci kolem cílových 2 %. A tam inflace není. Spíš se pohybuje kolem 1 %, ačkoliv ECB sype peníze do oběhu jak divá a její bilanční suma se kvůli Programu výkupu státních dluhopisů během deseti let nafoukla zhruba na trojnásobek. Jinými slovy, i měnová politika ECB selhává.

Když budu jízlivá, řeknu, že jediné, co zatím ECB dokázala, je katapultovat ceny bydlení. Inflace na pultech obchodů sice neroste, zato rostou ceny bytů. A to tak, že se z nich stala politická otázka. Běžní lidé na své bydlení nedosáhnou, v Berlíně se už mluví o znárodňování nevyužitých bytů.

Děláme to špatně? Tak jen houšť!

A poučila se ECB ze svých chyb? Ani omylem. Naopak říká, že vzhledem k poklesu některých ekonomik se chce k výkupu dluhopisů opět vrátit a chce ještě zápornější sazby. Takže to, co se neosvědčilo, chce naservírovat ještě houšť a ve větších kapkách. Byty budou ještě nedostupnější.

To, co potřebujeme, je návrat k normální měnové politice. Nepotřebuje novinky sociálních inženýrů, nepotřebujeme záporné úrokové sazby, nepotřebujeme výkupy dluhopisů, nepotřebujeme tisk peněz. Potřebujeme, aby centrální banky dodržovaly zákony tak, aby o tom nikdo nepochyboval. Potřebujeme, aby se do čela centrálních bank místo politiků vrátili ekonomové.