Euro, alarmismus, Římská říše...

PŘEPIS rozhovoru pro magazín Golden Gate:

1.       Před čtyřmi lety jste přirovnávala tehdejší stav Evropy k historickému období před pádem Římské říše a uvedla jste: „Ještě 10 let můžeme v klidu spát, než dopadneme jako Řím.“ Během uplynulých čtyř let se situace v EU příliš nestabilizovala, ale naopak. Probíhá Brexit, nespokojenost voličů roste, krize v Itálii je na spadnutí… Je opravdu možné, že zbývá už jen několik let, než se EU tak, jak ji známe, rozpadne?

 

Víte, já nemám ráda přehnaný alarmismus. Nechci to stavět do světla, které je dneska tak populární třeba v ekologii, kdy se říká: „Ještě tolik a tolik let a pak přijde taková a taková katastrofa…“ Já bych nemluvila o katastrofě.

Na druhou stranu pořád si myslím, že srovnání s rozpadem Římské říše sedí, a sedí podle mne pořád víc a víc. Ty čtyři roky nás rozpadu zase o něco víc přiblížily. Vlastně se už v procesu „rozpadu Říma“ nacházíme. Vždyť co jiného je Brexit? Co jiného je opravdu silné rozštěpení společnosti na liberály a konzervativce? Taky je ale potřeba dodat, že civilizace existovala i po pádu Říma – jen prostě byla jiná, mnoho zkušeností se ztratilo, HDP kleslo…

A přesně to prožíváme nyní. Evropa ztratila konkurenceschopnost, populismus dosáhnul nebývalých rozměrů, hospodářský růst máme jen na papíře, je ale umělý, nekvalitní, je postavený na existenci takzvaných zombie firem, socialismus se do Evropy vrátil ze západu. EU své postavení silné světové ekonomické zóny již nejspíš nevratně ztratila.

 

2.       Existuje ještě nějaká šance, jak zachránit v EU status quo a společnou měnu?

 

Myslím, že je záhodno tu otázku trochu otočit. Má smysl zachraňovat v EU status quo a společnou měnu? A odpověď na takto položenou otázku zní, že ne. Od prvopočátku, co bylo euro zavedeno, jsem byla přesvědčená, že ten projekt sice není principiálně úplně špatný, ale je chybně prováděn. Přesněji řečeno euro přijímají i země, kterým to škodí. Teď se to potvrdilo.

V únoru publikovala agentura Reuters závěry studie německého Centra pro evropskou politiku. (Zrovna Němce bych nepodezírala, že budou principiálně na euro nadávat, když se jim hodně rentuje.) Němečtí ekonomové ve studii tvrdí, že zavedení eura mělo na různé země různý dopad. Někde se projevilo pozitivně, někde negativně. To nejspíš bude intuitivně očekávat každý, kdo není vysloveně euro-zaslepený. Studie se ovšem navrch ještě pokusila kvantifikovat, jak na euru lidé v jednotlivých zemích prodělali, či vydělali. A právě v tom je studie nová.

Studie tvrdí, že na zavedení eura nejvíc vydělalo Německo a Nizozemsko: Němci díky zavedení eura od roku 1999 v průměru kumulovaně zbohatli o 23 tisíc eur a Nizozemci o 21 tisíc.

A kdo naopak nejvíc prodělal? Možná čekáte, že Řecko. Ale chyba lávky. Řecko sice prodělalo, ale nejvíc prodělala Itálie! Ital v průměru přišel kumulovaně o neuvěřitelných 74 tisíc euro. A Francouz o 56 tisíc. Zkrátka Francie do eurozóny nikdy neměla patřit, nemá na to.

Studie navíc ukazuje, že výhodnost i nevýhodnost eura se pro tu kterou zemi v čase mění. Tak třeba Řecko na euru podle německých ekonomů nejprve vydělávalo, aby následně prodělávalo. Nic tedy není tak jednoduché, jak se může zdát na první pohled. O žádný závod národů v přijetí eura nejde. Jde – tedy mělo by jít - o chladnou ekonomickou kalkulaci. A z ní plyne, že nekritické zachraňování eura v každé zemi je kontraproduktivní.

 

3.       Na VF 2015 jste také uvedla, že nejlepším způsobem, jak se připravit na důchod je nákup nemovitostí (hlavně půdy) a zlata. Doporučila byste to samé i dnes? Z jakých důvodů?

 

Ano, to stále platí, i když situace už není tak výhodná, jako byla v roce 2015. Od té doby ceny zlata i nemovitostí již výrazně stouply, takže samozřejmě tu nejlepší chvíli už investor propásnul. Na druhou stranu ale pořád neznáme nic lepšího, jak dlouhodobě v tento dějinný okamžik a v české ekonomice relativně bezpečně uložit úspory na důchod. Centrální banky totiž zavedly tak extrémně nízkovýnosové prostředí, že vše jiné – od akcií, přes dluhopisy až po bankovní účty či penzijní fondy – v tomto srovnání vychází ještě mnohem hůř.

 

4.       Jak hodnotíte konferenci Vyšehradské fórum? Proč se vyplatí ji navštívit?

 

Ta akce mě hodně baví, protože přináší neotřelé přednášky lidí, kteří se financích skutečně dlouhodobě pohybují. Už mě nebaví poslouchat politické výlevy politiků, kteří čím méně o ekonomice vědí, tím víc o ní mluví. Vyšehradské fórum do toho přináší svěží vítr.

 

5.       Neodpustím si osobní poznámku, ale chtěla bych Vám poděkovat za knihu Zlatý poklad pro děti, moje dcera díky ní ví, že smlouvy si musí vždycky přečíst a že zadlužování je cesta do pekla J . Teď tedy otázka: Nastal od doby, kdy jste Zlatý poklad vydávali, nějaký pokrok ve finanční gramotnosti? Změnil se například přístup institucí?

 

Děkuji! To jste mě opravdu potěšila! Popravdě řečeno jsem ale ve společnosti jako celku moc velký posun nezaregistrovala. Můj manžel Vladimír Pikora, druhý spoluautor vámi zmíněného pohádkového Zlatého pokladu, často chodívá přednášet dětem na základní školy o finanční gramotnosti, ovšem že by za ty roky viděl nějaké zásadní zlepšení, to se tedy říct nedá. Dokonce mnohdy máme dojem, že vysvětlit finanční gramotnost potřebují nejen děti, ale i jejich učitelé…

 

5.       Je podle Vás v pořádku, když si finanční vzdělávání dětí berou na starost banky a jiné finanční instituce?

 

No, já bych tady byla dost opatrná. Samozřejmě kdyby se to dělalo opravdu pořádně a s dobrými úmysly, bylo by to skvělé. Jenomže já jsem principiálně nedůvěřivá. Velmi dobře si totiž pamatuju jednu příhodu. Právě v době, když jsme psali Zlatý poklad, jsme obcházeli banky s tím, jestli by neměly zájem na knize nějak participovat a šířit finanční gramotnost mezi děti. A byli jsme překvapení mírou nezájmu. Korunu tomu ovšem nasadila jedna banka, která nám natvrdo řekla: „Víte, není zrovna v našem zájmu mít moc vzdělané klienty. Takový vzdělaný klient je až moc emancipovaný a to není dobré.“ Zkrátka je nutné dát si pozor, aby taková „výuka finanční gramotnosti“ v režii nějaké finanční instituce nebyla spíš propagací služeb té které instituce.

 

7.       Čas od času býváte dávána do souvislosti s nějakou politickou stranou, ale zatím jste nikdy do politiky aktivně nevstoupila. Co by se muselo stát, abyste změnila postoj?

 

Jako externího konzultanta pro různé ekonomické otázky mě oslovila v minulosti už řada stran. Některým jsem dokonce i v makroekonomických otázkách radila. Do jaké míry se pak mými radami ta která strana či politik řídili, to už je věc jiná.

Aktuálně jsem se stala autorkou jisté části ekonomického programu Trikolory – konkrétně té části, která se zabývá rozvojem ekonomiky. V tomto případě skutečně na rozdíl od předešlých konzultací různým stranám, které zůstaly spíš na papíře, mohu mluvit o svém autorství, za touto konkrétní částí programu si stojím. Nicméně jde o odbornou záležitost. Dál platí to, co jsem říkala vždy, totiž že dělat politiku aktivně formou nějaké volitelné funkce není pro mě. Lépe mi pasuje odborná pozice.

A co by se muselo změnit, abych změnila názor? Začala bych tím, že hlavně bych musela mít větší děti. Teprve potom bych o tom začala byť jen uvažovat. A stejně si myslím, že bych názor spíš asi nezměnila.

 

8.       Letos na podzim vychází vaše devátá kniha S androidkou v posteli, kterou jste napsala spolu s manželem. Řekla jste o ní, že „mnoha lidem šlápne na kuří oko a hodně je rozzuří“. O čem kniha je a komu bude nejvíc ležet v žaludku?

 

Ta kniha je krom jiného o tom, jak moc je společnost vnitřně rozštěpená. Na liberály a konzervativce. Na eko-alarmisty a na jejich odpůrce. Na přívržence migrace a jejich odpůrce. A tak dál. No a my v té knize vysvětlujeme, kde se vlastně vzala ta novodobá vlna socialismu, která k nám aktuálně přichází hlavně ze severozápadní Evropy. Jaké jsou jeho kořeny, proč nemůže fungovat a proč nás mentálně i ekonomicky vrací o desetiletí zpátky.

A právě to se mnoha lidem nebude líbit. Ta kniha totiž nikterak nelavíruje mezi těmi současnými dvěma nesmiřitelnými pozicemi, nechodí kolem horké kaše, ale jasně si vybírá stranu pomyslné barikády. Říká, které filozofie nemohou fungovat a proč. Myslím, že to v dnešní rozdělené společnosti opravdu hodně lidí rozzuří.

 

9.       Nedávno jste na svém blogu upozornila na důležité změny ve výnosových křivkách dluhopisů, které ve zkratce naznačují, že se ekonomický cyklus láme a přichází nová recese. Co by v této době měli dělat firmy, nebo obyčejní lidé?

 

Mnohdy tím, co stačí, je jen „vědět“. Neboli být mentálně připraven. Nenechat se překvapit. Když třeba víme, že roste riziko ztráty zaměstnání, tak se chováme automaticky jinak než v dobách, kdy je nezaměstnanost extrémně nízká a je snadné zaměstnání střídat. Když firma ví, že nejspíš poklesne poptávka po jejích výrobcích, nejspíš nezačne zdražovat… A tak dál. Podstatné je zkrátka umět zhruba budoucnost odhadnout, vědět, jestli trend je sestupný či vzestupný. A pak už nemusíme být žádní géniové, abychom intuitivně vzhledem k takovým očekáváním jednali správně.

 

10.   Jaký je Váš názor na současný jev, kdy pohyby na finančních trzích ovlivňují hlavně příspěvky politiků na sociálních sítích a centrální banky?

 

To je právě jedna z věcí, kterou v knize S androidkou v posteli popisujeme. A která je od základů špatně. A která asi hned tak neskončí, naopak se bude nejspíš čím dál víc prohlubovat. Ale nemá smysl nad tím lomit rukama. Prostě musíme vzít na vědomí, že to tak je, a přizpůsobit se tomu. Čím lépe si uvědomíme, jak ekonomika funguje, že je nepřiměřeně ovlivňována tweety politiků a tím, jak (neinteligentně) je umělá inteligence vyhodnocuje, tím méně se necháme těmito jevy ovlivnit a napálit a tím menší budeme mít ztráty z našich úspor.

 

11.   Říkáte o sobě, že ráda sledujete společensko-ekonomické dění kolem sebe. Jako profesionál musíte proto být ze současného dění nadšená, ale jak vnímáte riziko přicházející krize jako člověk a máma šesti dětí? Nebojíte se, co bude dál?

 

Ne, nebojím se. Já raději používám slovo recese než krize, protože je pregnantnější – pod slovem „krize“ si leckdo může představit kdovíjaké hrůzy. A právě to je další z velkých mýtu. Lidé recese nenávidí, protože se jich bojí. Bojí se jich, protože mají strach ze změn. Každá změna je pro jistý typ lidí něčím negativním, čemu je nutno zabránit. Ať už je to klimatická změna, nebo změna v ekonomické situaci. Ti lidé se v podstatě bojí života samotného. Proto ho touží zregulovat, aby zabránili změnám. Jenomže to nejde, nedaří se jim to, a odtud plyne jejich frustrace a zlost.

Já změny přijímám jako něco, čemu nemá smysl bránit, ale čemu se musíme přizpůsobit. Recese je prostě jen dočasná změna fungování ekonomiky. A je naprosto nutná – opakuji: NUTNÁ – k tomu, aby se ekonomice dlouhodobě dařilo. Recese není zlá, je nedílnou součástí vývoje. Bez recesí není budoucí prosperity.

Jestli se něčeho bojím, tak se bojím těch lidí, kteří mají strach ze života a ze změn a snaží se recesím zabránit. Tito lidé totiž nevědomky ničí naši budoucnost.