Tak se nám tu
rozmohl takový nešvar: někteří lidé si začali myslet, že na základě svého
politického přesvědčení jsou „lepší“ než druzí.
A co je ještě
horší: Tihle nabubřelí rádoby-lepší lidí začali na lidi s jinými názory
nasazovat. Začali je zkoušet cenzurovat a umlčovat. Obzvláště si pak oblíbili
nadávky „xenofob“, „nácek“ či „populista“.
Tihle
rádoby-lepší lidé si ovšem těmito nadávkami nedělají úplně nejlepší reklamu.
Zakládají si sice velmi často na tom, že mívají vysoké vzdělání, tudíž by díky
svému vzdělání měli význam slov „xenofob“, „nácek“ či „populista“ dobře chápat,
v realitě však tyto pojmy používají zcela chybně.
Tak například za
xenofoba jsou často označováni lidé, kteří se domnívají, že bohaté země v Evropě,
v Americe i jinde na světě by neměly podporovat masovou ekonomickou
migraci motivovanou hledáním štědrého sociálního systému. Já bych takový postoj
označila spíš za ekonomický pragmatismus. Pravý význam slova xenofobie však je
nepřátelství vůči všemu cizímu. Jak vidno, souvislost v realitě nulová.
Za populistu
jsou zase označováni lidé, kteří přicházejí s myšlenkami nebo přímo s
politickým programem, který má vysoké zastání ve společnosti, případně který
vyhrává volby. Kupříkladu lidé, kteří tvrdí, že Evropa by měla zcela uzavřít
pro ilegální ekonomickou migraci své hranice. Takové lidi bych označila za
úspěšné politiky, případně za myslitele (filozofy, spisovatele, publicisty… a
tak dál), kteří sdílejí převládající náladu ve společnosti. Naproti tomu
populista je definován jako osoba, která nabízí sice prvoplánově líbivá, ale
prakticky neuskutečnitelná řešení ekonomických či sociálních problémů. Vzhledem
k tomu, že uzavření vnějších Schengenských hranic a případné vracení
ilegálních ekonomických migrantů do zemí, odkud třeba po moři do Evropy
dorazili, není „líbivým a prakticky neuskutečnitelným řešením“, zjevně opět je výraz
populista použit chybně.
Rádoby-lepší
lidé však jdou ještě dál. Krom toho, že lidi, kteří mají odlišný politický
názor, označují chybnými výrazy, stále častěji můžeme pozorovat jejich snahu
odlišný názor přímo cenzurovat. Nádherně to bylo vidět na nedávné debatě na
ČT24. V ní se proti sobě posadili dva názorově odlišní diskutující. Ve
studiu byl Ladislav Jakl, bývalý novinář Lidových novin, poslanec a po deset
let i ředitel Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky, tedy člověk
evidentně povolaný vyjadřovat se k politickým otázkám. A skrze telemost mu
oponoval profesor Igor Lukeš z Bostonu. Tématem byla politika Donalda
Trumpa.
Ladislav Jakl
se postavil za politiku Donalda Trumpa, čímž Igora Lukeše notně namíchnul. Pan profesor
začal v průběhu debaty vyskakovat jak čertík z krabičky, Jakla
označil za „pána s koňským ohonem“ a jeho názory za „lži, nesmysly,
výmysly a dezinformace“. Neboli podle Lukeše by Jakl měl patrně mlčet. Nosí-li
Igor Lukeš titul profesor, měl by vědět, že výraz dezinformace znamená záměrnou
klamnou informaci. Ladislav Jakl však zjevně už ze svého titulu účastníka
debaty nevypouštěl „záměrné klamavé informace“, nýbrž pouze vyslovoval své
politické názory. Úplně stejně, jako své – opačné – politické názory vyslovoval
Lukeš. Jeden názor proti jinému názoru. (A mezi námi, ani s jedním
z těchto názorů nesouhlasím stoprocentně, mám tedy názor třetí, takže bych
patrně podle této logiky byla v terminologii Igora Lukeše také dezinformátorem
a lhářem.)
Býti „lhářem“
proto, že někdo má odlišný politický názor…? Americký profesor se tedy domnívá,
že má právo býti arbitrem, má právo rozhodovat, který politický názor smí existovat.
Z čehož ovšem neúprosnou logikou vyplývá, že podle takto myslících lidí,
oněch „rádoby-lepších“ lidí, má právo na existenci pouze jeden jediný politický
názor, ten jejich. Jo, to známe. To jsme tu už měli bratru nějakých
jednačtyřicet let. Kdo by to byl tehdá v devětaosmdesátém řekl, že se nám
tenhle nešvar rozšíří i do Ameriky, co?
Jak tuhle
neznámý autor na sociálních sítích trefně poznamenal, vždy, když někde ve světě
promluví vůle lidu a vyhraje ve volbách údajný „populismus“ (jako třeba
v případě Brexitu), takzvaní „liberálové“ zaplní ulice a začnou požadovat
opakování voleb, protože v nich údajně rozhodla neinteligentní lůza, která
by neměla mít voličské právo. Naopak když někde vyhrají takzvaní liberálové, údajní
populisté nijak nedemonstrují, neb ti na takové pitomosti jako protesty proti
demokracii nemají pro pořádnou práci čas.
Mimochodem,
označení „liberál“ je stejně tak pomýlené jako „xenofob“ či „dezinformátor“.
Liberalismus totiž (až donedávna) znamenal filozofii, podle níž osobní svoboda
je nejvyšší hodnotou. Bez rozpaků jsem se tak mohla vždy označovat za
neprůstřelného liberála. Cenzurování politických názorů jiných lidí je pravým
opakem liberalismu. Ne tak už víc, výraz se začal používat ve zcela nesmyslných
souvislostech, dnes se používá pro opak svobody. Pro mě tihle novodobí údajní
„liberálové“ jsou ve skutečnosti jen prachobyčejní neomarxisté.
To je bohužel tím, že většina 'liberálů' už nedokáže produktivně myslet.
OdpovědětVymazatTeď už jenom sní sny, jsou úražení, nebo se strachují. Přestali se ideologicky vyvíjet na základě racionálního myšlení a sebereflexe. Naprosto zanevřeli na to, aby své politické šance zkoušeli zvýšit tím, že by uznali nějakou svoji chybu nebo přehodnotili některá svá stanoviska a postoje. Přestali se řídit fakty, a začali se řídit emocemi.
Jak už jsem řekl, pouze sní, jsou úražení, nebo se strachují. A u toho očekávají, že se jim všichni konečně podřídí, přijmou jejich jedinou pravdu za svou, udělají bezmyšlenkovitě všechno, co by vedlo k jejich spokojenosti, a u toho je budou oslavovat.
Protože si myslí, že si to zaslouží, a protože si myslí, že je to správné.
Namísto toho, aby hledali chyby u sebe, vybírají si vždy snadnou cestu přezíravosti a označování názorových oponentů za podřadné bytosti.
Už neposlouchají jiné názory se snahou porozumět, ale se snahou odpovědět.
A tím i jejich dobré postoje trpí.
Jenže oni to už nevidí.
Jejich současný stav tak trochu připomíná definici šílenství, tedy dělání toho samého stále dokola, a očekávání rozdílných výsledků.
No ono to není nic nového. Tzv. chybami myšlení sa zabývali již v 16-17 st. filozofové jako byli např. John Locke nebo Francis Bakon. Zjednodušeně. Každý člověk si během života vytvoří jistou filozofickou šablonu, šuplíky, kam strká nově nabyté informace. Bohužel se někdy stane, že nová informace do žádného šuplíku nezapadne. Bylo by tedy správné šablonu se šuplíkama zmněnit. Avšak člověk je od přírody tvor líný a tak místo toho, aby změnil svou šablonu, tedy svůj filozofický postoj, novou informaci znásilní, pozmění, upraví tak, aby se vlezla do již existujícího šuplíku a tím pádem se vyhne náročné, intelektuálně pracné změně. Výsledkem však je, že u mnoha lidí jsou filozofické postoje, šablony, natolik deformované či pokřivené se šuplíky plných pozměněných, upravených informací, že jejich filozofický pohled na svět je značně zmatečný.Mnohdy o tom ví, ale přiznat si to znamená zahodit půlku života a začít znovu a to je často nad síly těchto lidí. Pan profesor Lukeš je myslí učebnicovým příkladem.
Vymazat